André si sice připadal trapně, když k holčinám natahoval ruku s mudlovskými penězi, ale ne snad kvůli tomu, že by proti nim něco měl, jako spíš z důvodu, že tady byly k ničemu a tím pádem nemohl ani přispět do obecného rozpočtu. Jejich reakce ho ale mírně zaskočili.
"Nemají tak legrační názvy," odpověděl nakonec popravdě s mírným úsměvem Patty. No vážně, řekněte, kdo pojmenuje peníze srpce?
Když uslyšel další pěknou přezdívku, kterou nebyl naprosto schopný vymyslet jenom směrem k brunetce pozvedl zdvižený palec, ačkoliv mu přišlo, že kdyby to neudělal, vyšlo by to nastejno. Stejně by mluvila dál.
Háček byl v tom o čem. Evidentně to byla nějaká pohádka, o které Andres ani neslyšel. A nebylo se ani čemu divit, jediná kouzelnická pohádka, kterou znal byla totiž Králice Alice a chechtavý pařez. Jinou mu máma nikdy nevyprávěla. Jak jinak, než z jistých rodinných důvodů.
Snažil se tedy, zatímco se rozešel ukazovaným směrem, poslouchat a pochytit co nejvíc věcí z kontextu. Jenže si nebyl tak úplně jistý tím, co je to relikvie. A tak si, když se Anabelle k návrhu Patty vyjádřila, mírně odkašlal.
"A jak dopadli?" nadhodil opatrně a doufal, že nevypadá jako úplný blbec.
Pak už ale došla řeč na koleje. A Andres překvapeně zjistil, že se mu moc nelíbí. Ještě než měl totiž šanci užasnout nad tím zvykem, který rodina Andy měla, ho do uší praštilo něco jiného. Už podruhé v krátké době poněkud zvláštním způsobem vyslovila ono slovo. Mudla. Jakoby na tom bylo snad něco špatného. Andrese to začínalo pomalu ale jistě štvát.
"Můj táta je taky mudla!" vložil se do toho rázně a prohlásil to tónem, jakoby to bylo něco, za co by se měli rozdávat medaile.
"A taky jeden z nejlepších kouzelníků v Londýně!" no dobře... tohle možná znělo trochu divně, ale byla to pravda.
Jeho popuzení tak úplně nezmizelo ani když ho Parvati s podivným argumentem zaúkolovala. Nebyl si sice tak úplně jistý, že ho Patty nazvala nejstatečnějším členem skupiny oprávněně, ale nehodlal se hádat. Navíc byla pravda, že stydlivý nebyl, a problémy s tím někoho oslovit taky neměl. Jen se mu příliš nelíbila ta výmluva a tak se pokusil, ještě než k někomu vykročil, vymyslet jinou, včetně několika odpovědí na případné otázky.
Když to měl připravené, vybral si jednu postarší paní, která vypadala, že zas tolik nespěchá a vydal se pomalu k ní, s Koulí v patách.
"Dobrý den, promiňte, nevíte, kde je tady Obrtlá ulice?" usmál se na ní.
"Máme tam doručit tohle," dodal na vysvětlenou a ukázal na sádlokočku u svých nohou.

To, že André neznal pohádku, mi vůbec nevadilo, protože pocházel alespoň z části, z mudlovské rodiny a kdo ví, jaké mají mezi sebou vztahy. A pokud jsou podobné těm našim, tak to Merlin s ním.
"No, ti tři bratři napřed obelstili Smrt, ale ta se nevzdala a tak jim dala jakože dárky. Jeden dostal mocnou hůlku, druhý dostal kámen, který vrátí mrtvému život a třetí neviditelný plášť. Těch prvních dvou se Smrt nakonec zmocnila. Jeden byl zabit, druhý se zabil a toho třetího, nejmoudřejšího, však ne. Nakonec ji začal doprovázet jak rovnocenný partner, protože pod tím pláštěm ho prostě nemohla najít."
při vyprávění jsem zamířila na kraj chodníku, abych opět mohla jít po obrubníku. Občas sjem ztrácela rovnováhu a spadla jsem z něj, ale to mi vůbec nevadilo. Je pěkný, chodit po obrubníku. Rozhodně je to zábavnější než jít po silnici nebo po chodníku, nechápu, že tak nechodí každej.
"Jenže to nebude náš případ,"
ubezpečila jsem honem své nové kamarády.
"My si se Smrtí nebudeme zahrávat, ne? Nejsme přece blbí, stateční jo, ale blbí ne,"
když se André opravdu vydal zeptat nějaké ženské na přesnou cestu, jen jsem valila oči. Já bych na to vážně neměla odvahu. Už jenom proto, že s mým štěstím bych si vybrala někoho, kdo se zná s dědečkem a mne už třeba viděl… navíc dospěláci zrovna o této uličce mluví s velkým respektem.
Přešla jsem blíž k Andě a dloubla do ní loktem.
"Já nečekala, že opravdu půjde. Ale je dobrej, že jo? André je fakt statečnej. Jen aby nás ta ženská nechtěla najednou zachraňovat. Občas staré baby trpí podivným ochranářským komplexem…"
špitala jsem jí skoro do ucha, aby mne náhodou ta paní nezaslechla. Nebyla až zas tak stará, ale pro mne byl starý každý, komu bylo víc jak dvacet, takže z mého hlediska byla doslova přestárlá. Stejně jako dědeček. Jenom zakopat.
"Nebo by to mohla být ježibaba. Ty prý děti pojídají,"
trochu jsem na Andu vyvalila oči. Než být sežrána starou ježibabou, tak to raději vběhnu do náruče dědečkovi s lepačkou. Moje fantasie začala pracovat na plno, a to asi nebylo úplně dobrý. Mám ji totiž neskutečně velikou.
"Ale máš hůlku, že jo? Určitě nás když tak ochráníš, protože kouzelní nemůže být vůbec těžké. Děda jen mávne hůlkou a je to. Takže kdybys mávla hůlkou, třeba by zkameněla, ne?"
Trochu nejistě jsem se podívala směrem na tu paní, která s největší pravděpodobností šla jíst tak maximálně do Kotle a ne děti, nýbrž jehněčí, což jsem si samozřejmě nepřipouštěla. Třeba jsme Obrtlé už opravdu blízko a možná to nebude taková švanda, jak jsem si myslela, ale co. Na své straně mám Andu s hůlkou a Andrého, který se zřejmě nebojí vůbec ničeho. Navíc, kdyby se něco dělo, tak mi dědeček slíbil, že mne zachrání a ochrání před každým, tak by se tam určitě nějak objevil taky. Děda totiž nikdy nic neříká naplano a když něco prohlásí, tak to myslí vážně.

Docela ji zaujal postřeh, který André učinil ohledně peněz. A musela uznat, že má pravdu!
"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale je to tak," řekla docela zamyšleně, v obličeji výraz, jako by snad chlapec právě objevil nový kontinent nebo něco podobného.
Samozřejmě, než mohla sama Andresovi osvětlit Příběh tří bratří, už se toho ujala upovídaná hnědovláska, takže Anabelle nezbylo nic jiného, než poslušně přikyvovat. Jen ke konci příběhu se trochu zamračila.
"Mě babička vždycky říkala, že třetí bratr taky umřel... ale dobrovolně, na stáří a tak," přiznala zamyšleně. Pak si ale uvědomila, že to asi zní tak trochu, jako by Patty opravovala, což ona nechtěla, a proto rychle dodala: "Ale ta pohádka se taky na různých místech vypráví asi trochu jinak, to je normální, že jo?"
Odmlčela se, trochu nervózní.
"Ale i tak, Patty má pravdu. Žádný zahrávání si se smrtí."
Zdálo se, že její nejisté zaváhání před slovem mudla Andrase nazlobilo. A to dívku polekalo. Vypadala snad jako jedna z těch, co jsou posedlí svým původem, svou kouzelnickou krví, a mudly považují za něco podřadného? A co kdyby byla? Nedovedla si to představit. Doma byli všichni, kromě babičky, vůči mudlům tolerantní! A navíc, její maminka sama byla mudla, tak přeci nemohla...?
Ale když se nad tím tak zamyslela, André byl vlastně trochu v právu. Opravdu považovala mudly za něco... jiného, možná tak trochu hloupějšího, než jsou kouzelníci a čarodějky. Vyděsilo ji to. Nikdy si nemyslela, že by byla takového názoru. Jenže jedinou výjimku spatřovala ve své matce, a i ta jí připadala neuvěřitelně obyčejná a mdlá. Zamračila se sama nad sebou. Tohle by se Ericovi nelíbilo... a určitě by ji už nikdy do své hry na mudly nepřizval. Zvláštní, že více-méně neměla mudly moc ráda, ale hrála si na ně s oblibou...
"Moment, cože?" podivila se tomu, co právě chlapec řekl, "tak kouzelník nebo mudla?!"
Přemýšlela, zda neměl třeba na mysli nějakého nadanějšího motáka... nebo kouzelně zmateného mudlu... nebo kdoví co, o čem jí babička vyprávěla. Motáci byli podle babičky to nejhorší, co se může na světě z kouzelnické krve narodit. Opovrhovala jimi. A stejně tak i děda a dívčin strýc... a tak nějak proto asi dívka dávala rozhodně přednost mudlům, než motákům. Motáci ji vždycky děsili. A znechucovali. Tak či tak, nerozumněla, jak to André myslel.
Docela ji překvapilo, když na popud Patty skutečně oslovil nějakou paní, a dokonce si vymyslel vlastní - dle jeho názoru asi lepší výmluvu. Osobně by nevěděla rozhodnout, která z výmluv je příhodnější.
Patty celou situaci zase samozřejmě komentovala, ale to už zrzka nevnímala, neboť se snažila zaslechnout, co ta žena odpoví. Nervy měla napjaté k prasknutí. Doufala, že se to všechno Andrému povede. Proto jaksi omylem odignorovala i poslední Pattyiny věty a nemohla tudíž přiznat, že s tou hůlkou neumí naprosto, ale naprosto nic.

_________________

Andrému se dostalo uznání, co se peněz týkalo a hned vzápětí vysvětlení, jak to bylo se třemi bratry. Znělo to jako dobrá pohádka, rozhodně lepší, než všechny ty o křehkých princeznách a udatných princích. Z těch pohádek, které mu vyprávěla máma se mu jich líbilo jenom pár.
Sledoval, jak Patty balancuje po obrubníku, zatímco vykládala obsah pohádky a na chvíli se zamyslel, jestli tam nechce jít taky, nakonec ale zůstal na chodníku. Po obrubníku chodil většinou jenom když okolo nikdo nebyl a nudil se.
Jak se zdálo, podle reakce Andy měla pohádka minimálně dvě verze, což bylo ještě lepší. Člověk by jí třeba mohl pokaždé poslouchat od někoho jiného a vždy by konec byl překvapením. Nemyslel si, že by se tímhle mohlo pochlubit moc mudlovských pohádek.
Tak nebo tak, s pokud možno důkladným vyhýbání se smrti, jenom souhlasil, ikdyž necítil potřebu to nijak komentovat, protože už to bylo řečeno dvakrát a tak jenom přikyvoval.
Když se začal bavit o svém tátovi, vypadala zrzka tak nějak poplašeně. A pochopitelně zmateně z jeho protimluvu, kterého si, jak se zdálo, během toho svého brebentění, Parvati ani nevšimla.
"Můj táta je iluzionista," vysvětlil Andres Anabelle a doufal, že to slov zná.
"Vystupuje v divadle a dělá, jakoby uměl kouzlit," vysvětlil pro jistotu, kdyby přece jen nevěděla, co to znamená.
Důležitější než to, aby mu dívka rozuměla, bylo ale o pár chvil později, aby se mu podařilo přesvědčit paní před ním, po které chtěl ukázat cestu do Obrtlé, což se jevilo jako o hodně tvrdší oříšek, než si myslel.
Nakonec se mu s odřenýma ušima podařilo vymluvit aspoň z toho, aby se ho nesnažila doprovodit domů. Významným pohledem se podíval na ty dvě za sebou a pozvedl obočí. To bylo těsné. Rozhodl se to ale zkusit podruhé, tentokrát s výmluvou Patty. Bez výsledku.
A když se na potřetí konečně zdálo, že se na něj usmálo štěstí, když vysvětloval, že se na začátku Obrtlé má sejít s mámou, aby jí předal kočku, která se okolo něj motala, protože tam pracuje, rozešel se kouzelník, který se nabídl, že ho tam dovede, na úplně jinou stranu, než ukazovala Parvati. Chvíli za ním šel a pak se co nejnenápadněji rychle ztratil v davu a vrátil se k těm dvěma. Bůhví, kdo to byl a kam by ho dovedl.
"Budeme muset vymyslet něco jiného, tohle nefunguje," vyvodil nakonec ještě trochu udýchaný závěr a čekal, jak na to holky zareagují.

Z výsledku Andrého snahy jsem byla celkem zklamaná. Tedy, ne že bych ho z něčeho obviňovala, ale stejně jsem očekávala víc. Aniž jsem nad tím přemýšlela, strčila jsem si palec do pusy a začala si hryzat nehet. Kdyby to viděl děda, tak mne přes ruku plácne, ale i kdyby stál přímo vedle mne, tak bych to udělala stejně jednoduše proto, že to byl jeden z mých zlozvyků, který jsem si příliš neuvědomovala.
"Přesně,"
trochu lakonicky jsem Andrému odpověděla. Ovšem bylo to proto, že jsem uvažovala nad dalšími možnostmi.
"Pojďme někam bokem, ať tolik nezavazíme,"
vyzvala jsem Andrého i Andu a tvářila se trochu zachmuřeně. To, že nám nikdo nepopíše přesnou cestu, bylo dosti neočekávané a já záložní plán neměla. Což byla základní chyba. Děda přece vždycky říkal, že správný bystrozor musí být vždycky připraven na to, že jeho plán nevyjde, protože když není, tak napravovat neúspěch, bývá často obtížné, ne-li přímo nemožné. Což jsem si teď mohla ověřit na vlastní kůži. Vykročila jsem tedy k jedné z výloh a předstírala, že si usilovně prohlížím zboží, ale ve skutečnosti jsem ho ani nevnímala. Potřebujeme na Obrtlou. A dostaneme se tam.
"Ptát se dalších na cestu už nebudeme. Upoutali bychom tak na sebe nechtěnou pozornost. Ta lepačka… teda, pokud si to nechcete vyzkoušet taky…"
Přestala jsem sledovat výlohu a otočila se ke svým kamarádům. Už jsem věděla, jak budeme pokračovat. Jen, nemohla jsem se toho zúčastnit já. Nebezpečí v podobě dědy bylo příliš velké.
"Možná mám plán. Potřebujeme mapu Příčné ulice. Určitě v ní bude i přesné místo, kde na ni navazuje Obrtlá. Já a Anda dáme peníze dohromady a třeba budeme mít dost,"
vylovila jsem z kapsy své dva galeony.
"Myslím, že ta mapa by se dala koupit v Papírnictví, a když ne, tak se prostě prodavačky někdo z vás zeptá, kde jinde by se dala sehnat, chápete? Kvůli mudlovským dětem a jejich rodičům určitě nějaká existuje,"
to, že s nimi nepůjdu, zřejmě Andrému i Andě došlo.
"Já bych to klidně zařídila, jenže co kdyby děda… nebezpečí je příliš velké, než abych se tam odvážila jít. Bojím se,"
nechtěla jsem, aby si mí kamarádi mysleli, že je chci nějak zneužít, ale chodit do obchodů, ve kterých mají zpívající brky, by byla totální krávovina. Pravda, děda mne napřed bude hledat v Kotli, ale určitě nakonec obejde všechny obchody, ve kterých by mne mohlo něco zajímat. Bylo by nepříjemné, kdyby si na mne prodavač vzpomněl.
Ty dva galeony, co jsem měla, jsem nabídla Andě.
"Že to zařídíš, prosím? André se už ptal, ty bys mohla zaběhnout koupit tu mapu… a my s Andrém budeme předstírat, že nás zaujaly nejnovější čisticí prostředky pro domácnost,"
otočila jsem se zpět k výloze a teprve teď si její obsah pořádně prohlédla.
"Teda, nechci, aby to vypadalo, že vám něco diktuju… příště, až bude třeba něco udělat, jsem na řadě, je to jasný… Ale když se dostaneme na Obrtlou, třeba tam budou obchody a třeba tam seženeme první z našich Relikvií, nebo někoho zajmeme… Souhlasíte, že kdybychom měli mapu Příčné, bylo by to o dost jednodušší?"
Já se nechtěla vzdát jen proto, že dospěláci jsou neochotní a naše výmluvy, které jsem já a André vymysleli, jsou hodně chatrné.

Poslušně kráčela dál (a slušně, po chodníku) po boku těch dvou a naštěstí se zdálo, že zas tolik Andrého neurazila tím, že se zeptala na jeho otce. Poslouchala, co říká a pomalu začínala chápat, jak to myslel. Samozřejmě věděla, co to znamená iluzionista, ale lepší, když to chlapec poněkud zbytečně vysvětlil, než aby se musela znovu ptát jako idiot.
"Docela zvláštní, že právě takovému mudlovi se narodí kouzelnický synek," řekla zamyšleně, "zajímavá shoda náhod..."
To, že podle babičky, byli všichni tihle podvodní kouzelníci jen tlupa podřadných šašků, radši neříkala. Navíc sama nikdy žádného neviděla, takže nemohla soudit.
Zdálo se, že Andrého pokusy pokusy nijak nefungují, takže byli všichni tři nuceni hledat jiný plán. Bohužel, Anabelle nic nenapadalo, jen chmurná myšlenka toho, co by jí udělala babička, nebo co hůř, paranoidní děda, kdyby zjistili, kam že se to chystá s těmi dvěma jít. A upřímně, lepačka Pattyina dědy taky nezněla nejlépe.
Proto radši čekala, až někdo na něco přijde. A samozřejmě to byla Patty, mozek celé skupiny a hybatelka všeho. Její plán s mapou připadal Anie jako dobrý nápad, takže neprotestovala, vzala peníze a zaběhla do nejbližsího papírnictví, ponechávaje ty dva čekat venku. Prodavačka mapu sice neměla, ale poslala ji do nedalekého obchodu s různými dalekohledy a něčím, co se zdálo jako kouzelnické potřeby pro kempování, stany a takové věci. Tam stál za pultem celkem mladý, ale neuvěřitelně ošklivý chlapec, zřejmě syn majitele, a děvčeti mapu ochotně prodal. Nebyla ani moc drahá, a jelikož Anie ve svém vytahaném tričku sehrála parádní šarádu na chudou ztracenou dívku, stačilo jí na to těch několik srpců z vlastní kapsy - jednalo se sice o naprosto jednoduchou mapu, ale kýžené místo, kde Příčná navazovala na Obrtlou, tam zobrazené bylo.
Když se Anie vrátila k těm dvěma, slavnostně a s patřičnou hrdostí jí vrátila neporušený obnos jejích peněz.
"Tak. Teď veďte, v mapě číst neumím," zazubila se trochu nervózně a čekala, kdo se mapy chopí.

_________________

John River Wells měl těsně před začátkem školního roku jako obvykle v Příčné pochůzky pro milované knihy. Teď se za ním tři nové přírůstky díky platu kolejního ředitele hrdě vznášely a dávaly hrdě na odiv tituly Skrývání před mudly v průběhu věků, Létající prostředky včerejška a Magická modř, což byl kouzelnický deník z krtčí kůže, který byl populární především v Paříži před několika desítkami let.
John se rozhodl toulat se Příčnou ulicí u příležitosti posledního prázdninového slunného dne. Pod paží si nesl spíš ze setrvačnosti Denního věštce. Teprve, když začalo poprchávat, se začal poohlížet po stříšce nebo jiném dočasném deštníku, ale nakonec se mu nad hlavou stejně rozmáčel recyklovaný tisk.
Tehdy si všiml trojice dětí. Všechny tři se soustředily na mapu a zdálo se, že na vlastní pěst něco hledají. Jindy by John něco takového podporoval, ale už se pomalu stmívalo a on právě minul odbočku do Obrtlé. Nerad by, aby si příští den ve Věštci přečetl o třech pohřešovaných dětech.
"Dobré odpoledne! Vy tři, potřebujete s něčím poradit?" ozval se přívětivě, zatímco složeným Denním věštcem chránil před dotěrným mrholivým deštěm na střídanou zakoupené knihy a kučeravé hlavy trojlístku dětí.

_________________

Už bylo docela pozdě a Anabelle měla pocit, že si pro ni za chvíli přijde babička. A toho se děsila. Rozhodně nechtěla, aby ji tu začali hledat a nakonec, což bylo hodně pravděpodobné, by ji objevili někde v Obrtlé nebo kde. Proto už zvažovala, že nechá ty dva nad mapou a Koulí samotné, a vydá se domů. Než to stihla ale domyslet, byl tu ten cizinec... a co horšího, v závěsu za ním..babička.
"ÉÉÉhm... ale nic nic," vypravila ze sebe jen a dala se na zběsilý útěk před rozzuřenou starou dámou.

>>>Pryč

_________________

<<< Ollivanderove prútiky a Madame Malkinová

Od Ollivandera sa Avril vydala pokupovať ostatné veci do školy. Behala od jedného obchodíku k druhému. Onedlho už bola ovešaná balíčkami rôznych veľkostí. Pozrela sa na list, aby zistila, čo jej ešte chýba. S úľavou zistila, že už všetko potrebné má. V živote nepatrila a asi ani nebude patriť k ľuďom, čo si nakupovanie užívajú. Nechápala, ako sa v tom niekto môže vyžívať, ako niekto môže behať po obchodoch aj niekoľko hodín, pričom si ani nič nekúpi. Všimla si toho hlavne u jej spolužiačok v jej normálnej škole. Nemohla poprieť, že sa teší z toho, že už tam nebude chodiť. Fajn, teraz ma čaká už len jedna zastávka predtým, než pôjdem počkať otca do Kotlíka, pomyslela si. Rozhodla sa totiž, že aj ona si do Rokfortu zoberie nejakého zvieracieho spoločníka. Ešte jej niekoľko galeónov zostalo a tak sa vybrala do obchodu so zvieratami.
Vstúpila do obchodíku, kde bol celý zverinec. Od sov až po potkany. Začala si obzerať, čo všetko tam majú. V každej klietke bolo niečo iné. Pozrela sa na jednu, kde na ňu pozerala malá sovička. Chvíľu si ju prezerala, ale keď sovička otočila hlavu inde. Vydala sa v obhliadke ďalej. Hodnú chvíľu ju žiadne zvieratko nejako nezaujalo, až narazila na klietku, v ktorej si hovela čierna mačka. Bola kompletne čierna, bez jediného chĺpku inej farby. Jej srsť bola huňatejšia a stredne dlhá, ale na chvoste ju mala omnoho dlhšiu. Oči mala slabo zelenkasté až žlté. Avril okamžite niečim zaujala. Sklonila sa k jej klietke a pozrela sa na ňu bližšie. Mačka sa na ňu pozrela ľahostajným pohľadom, síce Avril sa zdalo, že bola skôr predstieraná. Vedela však, že už si vybrala. Zaplatila predavačovi a z obchodíku vyšla s klietkou v ktorej bola oná čierna mačka. Tá už teraz ožila a pozerala sa na všetky strany. Avril si to namierila do Deravého kotlíka, kde sa mala stretnúť s otcom.

>>> Deravý kotlík

>>>Křivolakými uličkami přes Děravý kotel až na Příčnou

Pořád jsem nemohl uvěřit tom štěstí, že jsem tady. Rozhlížel jsem se po rušné ulici, kde se mi skýtal pohled na všelijaké podivné obchody, nabízející zboží, jaké jsem v životě neviděl. Kotlíky, košťata, prapodivné byliny, dračí drápy a já nevím co všechno, z výlohy jednoho obchodu na mě dokonce civěla vytřeštěná soví kukadla. Zajímalo by mě, jestli by mi naši povolili sovu. Nebo aspoň žábu. Nebo kočku. Nebo myš. Věděl jsem moc dobře, že by mi žádnou kouzelnickou sovu/kočku/žábu/myš ani nic jiného kouzelnického nedovolili. Stačil ten jejich výraz, když jsem oznámil, že do těch Bradavic prostě pojedu, ať se jim to líbí nebo ne. Upřímně jsem nechápal, co je tak špatného na kouzelnickém světě. Jak jsem se zatím díval kolem tady, i tu chvíli v lokále, kde máti zarezervovala pokoje s tím, že je zbytečné se vracet na tu chvíli domů do Porthsmouthu, připadalo mi, že sem zapadám rozhodně víc než k normálním lidem. Teda mudlům. Vlastně to tu bylo nejvíc super! Prostě totálně božlinkovský místo! Nešlo mi do hlavy, jak to ti dva mohli klidně vyměnit za nudnej každodenní život v mudlatown.
Snad jediným normálním obchodem v okolí bylo knihkupectví. Nebýt toho, že tam však zamířila maminka, prý aby mi koupila skutečně jen nejpotřebnější učebnice. To si snad myslí, že budu zase hledat knížku s novými pletacími vzory, když mi babička Marte koupila tu krásnou, huňatou a třpytivou vlnu? Jak na to mohla tak rychle přijít? Vždyť já se tvářil tak nenápadně! Zbytek seznamu jsem však dostal na starost já, spolu s hezkým váčkem plným zvláštních mincí. Jak to mamka říkala? Ty zlatý, to jsou galeony, opakoval jsem si v duchu, abych si to nepoplet, až budu platit, a otáčel jsem zvídavě v prstech každičkou mincí, stříbrný srpce... a měděný byly...cvrčci? Tak nějak to přece znělo, ne? Vzhledem k tomu, že jsem měl chuť zajít se podívat asi tak úplně všude, kam bych mohl, bylo pro mě opravdu těžké vybrat, kam půjdu jako první. Dokud jsem neuviděl obchod s hábity. Pak už bylo naprosto jasné, kudy povedou moje krůčky, natěšené stejně jako já.

>>>Madame Malkinová a Ollivanderovy hůlky

_________________