„Moc mě mrzí, že jsem zklamala tvá očekávání, Finlay. Zkusím se polepšit, ale neslibuju nic, co by mělo takovou váhu, aby se o tom dalo mluvit u kafíčka,“ mrkla na něj Letty pobaveně. Společenským skandálům se snažila už nějakou dobu vyhýbat a vážně doufala, že tomu tak bude i nadále.
Co se týkalo Tea, Letty se zvládala jen nejistě usmívat, protože ten zmiňovaný rachot sice zatím slyšet nebylo, ale ona ho každou chvílí očekávala, protože chlapec měl ve zvyku páchat škody. Nechtěně, ale přece. „Je tu nadšený, jen mu chybí sluníčko, a taky ta volnost pohybu na vinicích. Město je na něj moc civilizované a Teo je někdy horší než banda rarachů,“ uculila se a přikývla, ale moc povzbuzeně se netvářila. Nakonec Letty nakrčila čelo. „Vlastně jsem se tě nikdy nezeptala, jestli máš rodinu?“ Zvědavost jí nedala. Dokázala si Finlayho představit po boku nějaké hezké mladé ženy i s miminkem v náruči, a ta představa jí k němu dokonale seděla. Tak dokonale, že se na něj začala usmívat, jakoby s tím maličkým zrovna teď postával naproti ní.
Letty překvapilo, že mladému profesorovi škola chybí už na začátku prázdnin, ale to jen vypovídalo o tom, že ho učení baví a že musí být v životě spokojený. A ona mu to samozřejmě přála a možná i trochu záviděla. „Tipy? Hmm…“ protáhla zamyšleně, ale vlastně se zamýšlela jen naoko, protože brzy po tom s úsměvem nadhodila pobavenou odpověď: „Portugalsko prý stojí za návštěvu, když máš dobrého průvodce,“ pokrčila rameny a v očích jí přeskočilo pár jiskřiček. „A možná bych věděla o poměrně levném ubytování.“ Dodala stejně pobaveným tónem.

_________________

"Někdo se určitě najde," mínil Alek tvrdohlavě. Bratr měl pravdu s tím, že když drobotina, co se nasbírala v Londýně během prázdnin, odjela do Bradavic, zůstalo po ní prázdné místo, on ale byl toho názoru, že není nic, co by nespravila hromada knih. Kdo potřeboval lidi, když měl knihy? Alek se vlastně ve skrytu duše ani nedivil, že nemá kamarády.
"To bude kvůli té mele tenkrát u Hladového draka," povzdechnul si nakonec těžce. "Doteď mě štve, že nám o tom mamka nechce nic říct. Co myslíš, že se stalo? Že by někomu nechutnaly místní sendviče?" zazubil se na Willa široce a zapřemýšlel nad tím, jestli by taky vyhodil do vzduchu rychlé občerstvení, kdyby se mu na něm něco nepozdávalo. Dospěl k názoru, že ano, ale jen kdyby to situace vyžadovala. Jinak by to byla škoda dobrého jídla. A když už byla řeč o jídle...
"Mám hlad."
Alek našpulil rty a obviňujícím pohledem probodl vlastní břicho, které si vybralo zrovna tuhle chvíli k tomu, aby protestně zaškundralo. Ne že by neměl hlad prakticky pořád, ale zdálo se, že když s bratrem vedli filozofické debaty, zvětšoval se mu apetit. Alek byl vlastně docela náročný člověk - věčně spal, sežral na co přišel (s čestnou výjimkou pro mléko) a hrozně rád se hádal.
"Měli," přisvědčil nakonec neochotně a vylovil z kapsy seznam, který byl na jedné straně podezřele otrhaný. Willova teorie tedy mohla a nemusela být pravdivá. "Stavíme se cestou někde? Mám dojem, že umírám. Teda, hladem. Chápeme se."

_________________

Začal jsem se neochotně zvedat, oprašoval jsem si kolena a naskládal knížky zpátky, kam patřily. Když už byla řeč o sendvičích z Hladového draka, ani jeden z nás určitě nemohl být na pochybách, kde se zastavíme, ještě než nabereme těžkou nákupní tašku nacpanou po okraj, u které se budeme střídat v nošení. Skleněné láhve mléka byly skvělé na posilování, viď, Aleku?

>>> Hladový drak

_________________

„Vlastně ho naprosto chápu. Já jsem vyrůstal na venkově a kdykoliv mě rodiče vytáhli na návštěvu do města k nějaké tetičce nebo strýčkovi, akorát jsem vysloveně trpěl,“ broukl Finlay s chápavým výrazem, když Leticia prohlásila, že město je na Tea moc civilizované. Pohledem se zatoulal mezi poličky a na chvíli se zamyslel, než si pak přešlápl na místě a mírně nejistě svraštil obočí. „Vlastně… kdyby sis od něj chtěla někdy odpočinout anebo ho jen vzít do přírody, mohl bych ho vzít za rodiči a sestrou, která u nich s dětmi bydlí. Má dva kluky přibližně v Teově věku, asi, a myslím, že i přes jazykovou bariéru by si rozuměli… Děti s tím problémy asi nemají. A Lorně s rodičům by to nevadilo a ty by sis od toho rošťáka třeba aspoň trochu oddechla.“ Finlay vyjevil svou nabídku, která mu znenadání přišla na jazyk, snad ani nevěděl jak. Trochu nejistě se zazubil a pokrčil rameny, nicméně myslel to dobře a stál si za tím. Při otázce na jeho vlastní rodinu se zatvářil rozpačitě a podrbal se rukou ve vlasech. „Myslíš vyjma rodičů a sester? Nemůžu říct, že bych měl to štěstí.“ On vlastně ale nemohl ani říct, že by se o to nějak snažil a že by mu to nějak vadilo. „Obávám se, že ani já ti zjevně nemůžu poskytnout nějaké šťavnaté drby ke kafíčku,“ dodal Finlay poté v návaznosti na počátek rozhovoru a vykouzlil na tváři pobavený úsměv.
Při Leticiině tipu na výlet se jeho úsměv ještě rozšířil, protože vlastně něco podobného očekával. „Neříkej! Každopádně s dobrým průvodcem většinou stojí všechno za to. Nicméně kdybych se opravdu zamýšlel nad Portugalskem… ty bys o nějakém dobrém průvodci věděla? Abych náhodou nebyl ochuzen o zážitky?“ nadhodil Finlay s rádoby zvědavým pohledem a lehce povytaženým obočím. Možná o tom Portugalsku začal skutečně trošičku uvažovat.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Letty Finlayho nabídka způsobila zamrazení v zádech, ale ne to nepříjemné, které jí vždycky napovídalo, že by něco neměla dělat. Naopak. „A to pozvání platí jen pro Tea?“ zeptala se s povytaženým obočím na čelo a s drobným úsměvem na rtech. Nějak si nedokázala představit, že by bratra strčila na starosti naprosto cizím lidem, a Finlay mluvil tak, jakoby opravdu mělo jít jen o toho malého rošťáka, kterého by se vážně velmi ráda alespoň na chvilku zbavila. A to byla před rodiči tak statečně přesvědčená, že ho zvládne. „Nechci nikomu přidělávat zbytečné starosti, Finlay, ale ta nabídka je vážně moc lákavá. Teo by se s jinými dětmi určitě skvěle vyřádil.“
Když Finlay poznamenal, že jí ani on není schopný poskytnout žhavé drby, zatvářila se naoko zklamaně, ale úsměv jí to z tváře smazat nedokázalo, spíš naopak se zazdálo, že se začala uculovat ještě víc. „To je vážně škoda, protože s tím bych vyhrála neoficiální soutěž o drb roku.“ Prohlásila pobaveně a na okamžik sklopila oči k zemi, než si její pozornost na chviličku získal Teo, který se prohnal uličkou za Finlayho zády. A za ním naštěstí nikdo neběžel, takže se rozhodla to neřešit.
Co se průvodce po Portugalsku týkalo, Letty věděla o naprosto dokonalé volbě, která musela být i Finlaymu jasná už ve chvíli, kdy to nadhodila. „Samozřejmě. O tom nejlepším,“ pousmála se a i když to mohlo kdekomu znít poněkud samolibě, Letty to myslela v žertu. A vlastně zároveň zcela vážně, protože lepšího průvodce než ji samotnou by Finlay v tuhle chvíli těžko našel. „Rozhodně bych si nedovolila tě ochudit o největší krásy Portugalska, vážně.“ Přislíbila předem, ale pak už mohla jen poslouchat řev prodavače a portugalské drmolení prchajícího chlapce. „Teo!“ zakřičela, jakoby toho křiku nebylo v obchodě už tak dost. Omluvně se otočila ke svému kolegovi a zatvářila se zklamaně. Vážně by si s ním ještě ráda povídala, jenže Teo už byl jednou nohou na ulici. „Já ti.. pošlu sovu.“ Zamumlala rychle se silným přízvukem a zmizela z obchodu na ulici, aby našla svého povedeného brášku.

>>>

_________________

<<<
Každý si potřeboval do nového roku koupit nové učebnice, a já nebyla výjimkou. Naštěstí bez doprovodu celého Howellsovic klanu, jsem se ráno toho srpnového dne vyloupla na Příčné, a oděná do tmavozelených šatů jednoduchého střihu, s vlasy staženými do uzlu, jsem dokonale rádoby-čistokrevně nakráčela do Krucánků a Kaňourů. Bylo to ještě předtím, než jsem odjela s Andym na ten výlet, a upřímně jsem trochu doufala, že ho tu dneska nepotkám, což mě zaráželo. Byla jsem totiž nesvá z té pusy ve vlaku a bála jsem se, že bych kvůli tomuhle rozptylování mohla něco poplést. Zatím byl ale vzduch čistý, nikde žádný Andy, nikde žádní spolužáci (ne že by se zrovna se mnou někdo hrnul bavit, kdyby mě viděl, ale chápejme...), a já mohla tedy v klidu zaplout mezi knihy a začít vybírat. Nejprve hezky podle seznamu, a když už jsem v ruce svírala několik potřebných svazků, zamířila jsem mezi regály jen tak namátkou, pro případ, že bych objevila něco, co by mi padlo do oka. Dostala jsem se až k nejnovějším výtiskům Genealogie kouzelnických rodů, z nichž jsem samozřejmě jednu knihu zvedla a otevřela, s úmyslem zjistit, jestli i tady se tvrdí, že Howellsovi, tedy vlastně Nottovi, mají kořeny končící už u Salazara Zmijozela, nebo jestli si to babička vycucala z prstu.

Mimo herně:
Nikoho nečekám, smělé zájemce vítám.

_________________

I přes veškeré komplikace Quinnovi obdrželi seznam učebnic ve dvou dopisech, což sice znamenalo, že některé míně zprasené učebnice může zdědit Janny, ale nové se pro Arsen musí nakoupit. Nějaké sehnala jejich mamka ze druhé ruky, ale některé byly zkrátka nověji vydané nebo nesehnatelné a holt se muselo do Krucánků a kaňourů.
Arsen si tam nepřipadal tak mimo jako v knihovně a docela ho bavilo listovat některými knížkami, jenže to bylo tak všechno. Namátkové listování. Podle seznamu to dokázal zbytek rodiny a protože to holt mamka dělala vždycky za něj, teď, když se měl porozhlédnout sám, zatímco Lynn s Janny nakupovaly nové brky a pergameny (chtěli se přece zdržet co nejkratší dobu a zase rychle domů)... ehm, no, průšvih jak vrata. Arsenovi totiž orientace podle založených písmenem nebo nápisů "beletrie" nic moc neříkala.
Bloumal proto knihkupectvím s rukama v kapsách, občas marně nahlédl do seznamu a okukoval, co vybírají ostatní, kdyby měl náhodou kliku a v knihkupectví byl i jiný budoucí šesťák.
Tak se stalo, že náhodou nahlédl přes rameno zrzce, u které si až o zlomeček vteřiny později uvědomil, že ji zná.
"Anabelle Howellsová?" vybafl maličko překvapeně a podvědomě aspoň rychle vyndal ruce z kapes. V jedné svíral bezradně svůj pomačkaný seznam.

_________________

Zrovna jsem se dolistovala knížkou až k písmenku H, tedy přesně tam, kde bych měla podle všeho najít nějaký poněkud objektivnější náhled na svou vlastní rodinu, než jaký poskytoval otec nebo babička Ethel. Pečlivě udržovaný vzhled čistokrevné slečinky už dávno zmizel, poněvadž jsem se přeci jen trochu víc soustředila na čtení, a tak jsem vypadala jako docela obyčejná holka, co si z neznámého důvodu čte příběh Alyxaundera Howellse z druhé poloviny patnáctého století, mnohem stručnější než by ho bývala vyložila jistá Ethel. Díky začtenosti jsem ale merlinžel také přehlédla zbytek světa, jak už se tak lidem, ponořeným mezi písmenka stávalo, a tak jsem div nenadskočila, když někdo vyslovil moje jméno. Ten někdo, jak jsem měla o několik sekund později zjistit, jakmile jsem k němu otočila hlavu, byl Mrzimorský kapitán.
"Quinn?" opakovala jsem maličko pozměněně jeho udivené vybafnutí, jednak proto, že jsem byla vážně překvapená, že mě někdo oslovil, a druhak protože mi nedocházelo, z jakého důvodu na mě zrovna on mluví, vzhledem k tomu, že obvykle se i ve škole naše, ehm, hovory spokojily s obecným pozdravem před famfrpálovým zápasem. Ne že by mi to vadilo, protože, přiznejme si to, potichu jsem ho obdivovala za jeho famfrpálové umění, a ačkoliv jsem na tom nebyla tak zle jako některé jiné spolužačky, rozhodně bych sama sebe zařadila na jednu z nepodstatnějších mřížek tichého Arsenova fanklubu. Chvíli jsem ještě poněkud vyjeveně zírala, než mě upoutal jakýsi pomačkaný kus čehosi, co jsem za okamžik identifikovala jako seznam učebnic. Přibližně v té chvíli mi došlo, že bych mohla přestat zírat a taky něco říct.
A tak ze mě vypadlo naprosto nepoužitelné: "Problémy s hledáním?" Tolik ke komunikaci. No co, aspoň jsem to zkusila. To, že bych třeba mohla zaklapnout drahého Howellsovic předka a nechat ho osudu, mě ani nenapadlo.

_________________

Arsen málem omluvně zašoupal nohama, že Anabelle tak přepadl, a tím spíš se zatvářil rozpačitě, když neomylně určila jeho problém hned od pohledu. Schoval roztržitě papírek za záda, jako by to nic nebylo.
"No jo, asi jo." Svůj inteligentní projev doplnil o zírání spíš směrem na podlahu a různorodá "ehm". "Těch učebnic je hodně," pokusil se doplnit a nějak legitimně tím vysvětlit svou neschopnost hledat mezi knihami. Už než to dořekl, cítil, že to nějak není ono.
Aby odvedl řeč radši na pevnější půdu, neobratně se usmál. "Co hledáš ty?" Bezmyšlenkovitě nakoukl do stránek Anabelliny knihy, což byl v té chvíli jakýsi rýsující se strom rodu. Arsen se málem zajíkl a značně zrozpačitěl. Rodokmen její kočky to byl asi sotva. Z pevné půdy se stávala spíš zlobří bažinka.
"Totiž, chtěl jsem říct..." Přejel si spěšně rukou po zátylku a zkusil to ještě nějak zažehlit. "To je určitě zajímavé čtení," hlesl maličko zoufale. "Určitě ne tolik jako Lektvary pro leváky nebo Katastrofická košťata, ale... hm... asi každého baví něco jiného. Ty jsi, to...? Uhm, jakože někde v té knize...?" zamumlal, čímž se úspěšně zabořil do bažiny po lokty.

_________________

Dělalo mi trochu problém se škodolibě nepousmát nad tím, jak se starší Mrzimor do toho všeho maličko zamotává. Nakonec jsem se ale k mému vlastnímu překvapení přemohla, schovala pečlivě vytvářenou rýpavou Anabelle do pomyslného šuplíčku a nasadila něco, čemu nechť je pracovně přezdíváno neutrální Xáva pro případy nouze, nebo v téhle konkrétní situaci případy setkání se s jedním z nejlepších famfrpálistů na škole. "Merlinžel nevím, kde jsou šesťácké knihy, jinak bych se pokusila třeba nějak pomoct," vypadlo ze mě stále dokonale rozpačitě. Problém byl tady ten, že jsem prostě netušila, jak se třeba s takovým Arsenem Quinnem normálně bavit. Až teď mi totiž došlo, jak se můj společenský život a mé roviny komunikace zastavily na mrtvém bodě - buď jsem nemluvila s nikým, nebo tu byl Andy, a pomalu jsem ztrácela schopnost normální komunikace se zbytkem světa. Což byla zřejmě díra v babiččině výchově. Dost podstatná díra, pokud chcete znát můj názor.
"Ale, potvrzuju si jednu takovou dost šílenou teorii," pohlédla jsem na stránku s rodokmenem Alyxaundra Howellse, a knížku jsem následně poněkud spěšně zaklapla. Jestli jste slyšeli o tom, že když je člověk nesvůj, přenáší to na okolí už jen tím, jaké vysílá energetické vlny, a přišlo vám to absurdní, po těch pár chvílích bych vám dokázala odpřisáhnout, že to rozhodně nijak absurdní nebylo. "Teda, abys chápal, já bych rodokmeny čistokrevňáků taky normálně nečetla," teda pokud mi je nenutí zrovna bábi, odložila jsem knížku a v obranném gestu jsem zvedla ruce, tedy, vlastně jenom jednu ruku, poněvadž tou druhou jsem si přeci jen přidržovala těch několik učebnic, které jsem měla vybrané.
"Asi bych tam být měla," zamyšleně jsem se zamračila. Hlavně že hledám nějaké Alyxaundry a první Notty a kdoví co, ale abych se podívala, do kdy až je ten rodokmen aktuální? Ne, to mě nenapadlo. Těkala jsem teď pohledem mezi Quinnem a knihou, jako bych přemítala, jak moc neslušné je začít znovu listovat stránkami.

_________________