Em už víceméně nikomu z dětí nic neříkala, nicméně jen tak postávala mimo a pozorovala Gida při práci. Nejspíš se mu skutečně nakonec i povedlo prodat nějakou žábu, nebo se k tomu minimálně schylovalo, poněvadž ten kluk u terárka vypadal jako že se o kvákající tvory opravdu zajímá a fakt by jednoho chtěl. Nehledě na to, že Gideon Alwull měl ukecávací schopnosti na velice vysoké úrovni.
Ani dalším dvěma dívkám už se nesnažila moc vnutit do hovoru, zvlášť kvůli doprovázejícím dospělým, a jen poslušně, no, čekala. Každopádně když se obchod vylidnil, rozhodně se nezdálo, že by Emilka měla cokoliv proti tomu, že si konečně mohli s jejím drahým dovolit ukrást alespoň to políbení.
Poté, co Gideonovi skončila směna, se teprve spolu vydali ven na ulici. A ne, Emily si ani se svým původem rozhodně nepřipadala nijak ohrožená. Protože byla s Giddiem, a s tím to vždycky všechno bylo jen a jen super a sluníčkové.

>>>

_________________

"Mojí žábu by rozhodně nikdo nevygriloval," prohlásil rozhodně a představil si, jak bojuje s bandou domorodců o to, aby si mohl nechat vlastního žabáka. Což ve výsledku mohla být docela zábava, ne že ne.
"Určitě taky bude super," prohlásil ohledně psiska, "a nebude asi tak těžký ho ukočírovat. Jakože s vodítkem." Ušklíbl se při vzpomínce už jen na to, jak si je jejich vlastní pes dneska protáhl celou Příčnou, než se konečně uvolil zastavit.
"My měli jen žížalí cirkus, a našim se to taky dvakrát nelíbilo," opáčil zamyšleně, "takže Aisha s Anette všechny žížaly zase vyházely." Samozřejmě, že si pořád neuvědomoval, že mluvit o maminkách jejich jmény by mělo být něco zvláštního nebo nepochopitelného. Každopádně se rozhlédl kolem, aby našel Preclíka, který byl ale samozřejmě už někde pryč. Na což Péťa evidentně zapomněl. "Jsem Peter. Steward je moje druhý jméno," zaškaredil se a věnoval Samantě takový pohled, který jasně říkal, že rozhodně nechce, aby se to někdo další dozvěděl, nebo aby mu tak nedejmerline říkala. Stew bylo totiž fakt to nejhorší jméno, které mohl dostat. A také momentálně díky němu plánoval nějakou menší pomstu na svém mladším bráškovi. Poněvadž Preclík věděl, že mu tak nesmí říkat!
Rozhovor Sam a Gideona o tom, s kterým zvířetem se líp povídá, šel trochu mimo něj, poněvadž právě zíral z jedné žáby na druhou. "Hmm, tak já bych si jí asi vzal, teda možná," řekl trochu zamyšleně, "a nebo možná... já se asi radši ještě kouknu tady," změnil zase názor a začal hledat nějakou ještě lepší žábu.
"Já ti ani nevím, jsou skákací a kvákací a vůbec," podal naprosto nedostatečné vysvětlení toho, co se mu na žábách líbí a zazubil se.

Pak pravděpodobně strávil ještě nějaký čas vybíráním a povídáním se Sam, přičemž samozřejmě i na pozdrav mrkl příchozím slečnám. No a po nějaké době si konečně jednu žábu skutečně vybral a zakoupil od Gideona, který už z něj a z jeho otázek v tu chvíli mohl být dost dobře zešedivělý. A to už pro něj přifrčel Preclík s Merlinem, takže nastala chvíle, aby Péťa Powell odešel s bráškou zase hezky domů.

>>>

_________________

<<<Krucánky a kaňoury


Než jsem zmizel ve Velkoprodejně Mžourov, i tentokrát jsem se velice pozorně díval kolem sebe. Samozřejmě, Příčná ulice nemohla ztratit svoje kouzlo hned, stále tu byla spousta věcí, které mě fascinovaly. Byl tu však ještě jeden problém. Táta se tvářil jako by nic, ale dřív se přede mnou několikrát zmínil, o tom, jak je dnešní doba zrádná. Člověk si prý nikdy nemůže být jistý, kdy je v nebezpečí a kde se semele něco ošklivého. Nerad bych se právě teď zamíchal do nějaké šlamastiky. Možná jsem měl štěstí. V tuhle chvíli se nedělo nic nepatřičného, ani to nevypadalo, že by se cosi takového chystalo. Přesto jsem se snažil řídit tátovými slovy a dával pozor, co kde je a co se děje. Příčnou ulici neustále zaplňovali lidé. Jednu chvíli jsem zahlédl v tom hemžení i tátu. Stejně jako já mířil k jednomu krámu a měl jsem pocit, že se i on dívá mým směrem. To byl o důvod víc, proč se nebát. Byl tady, i když nekráčel přímo vedle mě. Pokud by se cokoliv stalo, určitě by okamžitě přispěchal. Pak mi zmizel z očí a já v tu chvíli vešel do onoho obchodu se zvířaty. U vstupních dveří jsem se minul s jakýmsi vycházejícím chlapcem. Než mi došlo, že nemůže být o mnoho starší, než já, že může patřit mezi mé spolužáky, vyšel ven a zmizel v ruchu ulice.
Už u vchodu na mě zaútočila spousta vjemů. Směsice pachů všelijakých zvířat a od většiny z nich nějaké zvuky. Nic z toho mi nebylo protivné, zvířatům jsem docela rozuměl a tohle všechno k nim neodmyslitelně patřilo. Navíc snad každé zvíře z těch, co tu prodávali, mělo něco do sebe. Více či méně roztomilými zvířátky byl obchod doslova přecpaný. Jinak v tu chvíli bylo osazenstvo obchodu menší, než se dalo čekat a tak mou pozornost od všelikých tvorů nic neodvádělo. Jako první můj pohled upoutaly kočky. Na ty už jsem byl celkem zvyklý. Moje máma obdivovala ty dlouhosrsté, co byly měkké, jako polštář. Když nějakou potkala, chtěla si ji hned hladit, ale s ohledem na zápach a línání doma pořád ještě žádnou vlastní neměla. Zato sestřenka Doenn se mi nedávno pochlubila malým mourovatým kocourkem, o něhož se starala už od svých narozenin. Hraním s ním jsem strávil delší čas a notně jsem se při tom nasmál. Kočky byly zajímavé a přítulné. Pár okamžiků jsem si je prohlížel, pak jsem pokračoval v ohlídce obchodu. Byly pro mě méně vzácné, a proto jsem nad nimi moc nepřemýšlel. Menší havěť, jako krysy a žáby mi rovněž nevadili, ale že bych si chtěl koupit za každou cenu právě takového mazlíčka, to se říct nedalo. Nejvíc mou pozornost přitahovaly sovy. Spojovaly to pěkné, jako hebké peří a velké jasně zářící oči, s užitečným. Vidět pár sov na vlastní oči a míst vlastní svou, to se beztak nedalo srovnat. Táta mi jasně doporučil, že bych si nejraděj měl koupit sovu, což se s mým názorem shodovalo.
Záhy jsem se octl v části obchodu, kde byla koncentrace sovích klecí největší. I zde bylo z čeho vybírat, každá sova vypadala trochu jinak. V majestátně velkých klecích seděly ty známější druhy, výři a sovy pálené, i když ne všechny klece byly tak velké. Spousta jich obsahovala daleko menší sovičky. Mezi všemi těmi sovami jsem si všiml jedné nápadné, šedo-zlaté, s hnědo-černými pruhy. Na kleci, visel malý lístek. Stálo tam. (Strigidae – Surnia ulula ulula) Sovice krahujová eurosibiřská. Mnoho dalších informací se z toho popisku už vyčíst nedalo. Svým vzezřením sovice krahujová hodně připomínala, že je dravec. Měla dost ostrý zobák, ostré zakřivené drápy a dlouhý ocas. Její výraz se zdál být zarputilý, ovšem její žluté oči nezářili méně jasně, než, u jiných sov. Částečně se podobala jiným dravým ptákům. Obrázky všelikých dravých ptáků patřily v encyklopediích i v mudlovských učebnicích biologie, k těm nejhezčím. Ani možností vidět dravce na vlastní oči, jsem dřív nepohrdl. Pár neznámějších druhů dravců jsem se naučil poznat. Právě tehdy sovice krahujová vydala dva kratší skřeky. Nebyly to žádné mírně táhle zvuky. Tohle znělo ostře, přerušovaně, rovněž jako projev dravého lovce. Jistě to byla ona divočejší elegance, jež způsobila můj zájem o dotyčnou sovu, to jak se mi zalíbila. Stál jsem tam a téměř z ní nespouštěl pohled. Postával jsem před ní, sem tam mrkl okolo sebe a snažil se dojít k nějakému závěru. Kladl jsem si dvě otázky. Jestli bych si tuhle sovu mohl dovolit, není-li moc drahá a pak, nakolik může odpovídat chování té sovy jejímu dravému jestřábovitému vzhledu. Divokou útočnou sovu bych taky nemusel zvládnout a v takovém případě bych z tokové sovy moc neměl. V hlavě jsem si rovnal co by mně zajímalo, jak bych si to mohl potvrdit. Doufal jsem, že v tomhle případě vzhled o chování přímo nevypovídá.

Mimo herně:
Willert má skoro nakoupeno a zbývá mu jen se spakovat. Pokud by se s ním někdo chtěl seznámit, nezlobil bych se Pokud ne, zřejmě koupí sovu a odejde si pro nějakou pochutinu.

Problém jsem se pokusil vyřešit jednoduše. Tím, že jsem setrval na místě a sovici krahujovou pozoroval. Rozhodl jsem se, že si prvotní úsudek udělám sám, že se personálu obchodu nebudu příliš vyptávat, to se spíš se spíš s těmi opeřenými dravci skamarádit. Možná, že bych ani nedostal o mnoho spolehlivější odpověď, než jakou mi mohl dát vlastní získaný dojem. A když si nebudu jistý, bude to potřeba, vždycky můžu počkat na tátu, abych se s ním poradil, co by udělal on.
Sovice seděla nějakou dobu úplně klidně, skoro bez hnutí, takže jsem si jí mohl o to lépe prohlédnout. Byla to tak akorát velká sova. Její peří, s výrazným vícebarevným vzorem, přecházejícím od úplně světlé, až téměř k čelné se nádherně lesklo, Hlava se sem tam nepatrně pootočila, jako by se sova rozhlížela po interiéru obchodu. Její žluto-černé oči jsem ovšem měl stále před sebou. Skoro to vypadalo, jakože celou tu dobu pohrozuje také ona mě. Pak se pokusila protáhnout a narovnat křídla. Vzhledem k omezenému prostoru, jaký klec skýtala, se jí to nemohlo příliš povést. Její křídla narazila do stěn klece, aby se opět rezignovaně složila. „Určitě by ses chtěla proletět:“ promluvil jsem potichu. Dobře jsem jí rozuměl. Prostor v kleci jí musel být zatraceně těsný. U takového dravce je to jiné, než u běžných domácích zvířat. Zvykají si daleko obtížněji. Větší část svobody jednoduše potřebují k životu. A pak, ani to obyčejné domácí zvíře není spokojené, když ho necháte větší část jeho života zavřené. Na chvíli se mi v mysli objevil obrázek krajiny viděný z hora z perspektiv letu. Jako by mě ne jen slyšela, ale i rozuměla, vydala obyvatelka oné klece v ten samý okamžik další sérii ostrých skřeků. Znělo to asi jako kik… kik. Pak se opět zklidnila a snad by zase zůstala v klidu sedět. Usoudil jsem, že je trochu neklidná, ne však víc, než další sovy co se jich v obchodě nacházelo. Pleskání křídel a skřeky se z mého okolí ozývaly v jednom kuse. Trochu jsem se osmělil, pro jistotu, jsem se ujistil, že se právě nikdo nedívá a opatrně jsem přiblížil svou ruku až k okraji klece. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že chci zvířata dráždit. Teď si toho sovice krahujová nemohla nevšimnout. Sklonila svoji hlavu z druhé stany klece s ostrým zobákem až k drátům a natáhla se po mé ruce. Nebylo to divoké klovnutí, spíš to brala za zpestření té nudy, čekala, že mám nějaké jídlo. Ruku jsem stáhl zpátky, žádné krmení jsem neměl.
Rozhodnutí právě padlo. Líbila se mi čím dál víc a působila na mě přívětivým, krotkým, nikoliv nebezpečným dojmem. Moje volba byla zpečetit tu koupi. Jakmile se začalo něco dít, sovice se pokusila využít příležitosti. Nepovedlo se jí to ani na podruhé, její vězení bylo dostatečně pevné. Klec včetně její obyvatelky jsem převzal skoro nábožně, jako něco, co má opravdu velkou cenu. Z větší části to byla pravda. Ani malou hrstku galeonů nemáte v jedenácti letech v rukou každý den. V mém případě se to stalo poprvé. Kromě klece jsem přibral ještě velký pytlík sovího mlsu. S jeho pomocí jsem chtěl svojí nové zvířecí kamarádce vynahradit delší dobu strávenou v kleci a naklonit si ji.Umínil jsem si, postarat se o svou sovu co nejlíp, aby jí nic zásadního nechybělo. To všechno způsobilo, že se váček, s penězi, které mi táta dal, s dovolením utratit, byl,skoro úplně vyprázdnil, zbývalo v něm jen pár drobných, sotva na něco na zub. 5ekl jsem si, že zjistím, jestli na mě táta už nečeká a jestli by nebyla ještě příležitost, dopřát si na závěr ještě jednu poslední radost, takovou třešničku na dortu.


>>>Uličky

<<<
Bylo ještě docela brzy na obvyklé davy, a Mžourovem už se ploužila vysoká, hubená, dlouhovlasá postava, táhnoucí velký pytel sovího a kočičího krmení a jeden menší s laskominami směrem k pultu. Ona postava měla na sobě žluto-růžové pruhované tričko a plátěné bílé kalhoty, a s dlouhými vlasy, spadajícími pod ramena, působila jak jinak, než jako holčička. Ale kdo jen trochu Flavia Eöbergssona znal, nedal už se tím vzezřením nijak poplést. Ano, skutečně se stále jednalo o jednoho a toho samého holčičího kluka, který zrovna dnes vyrazil na nákupy pro svůj zvěřinec. Tantalos s Lady se totiž během prázdnin nějak rozežrali, a on je částečně začínal podezřívat, že to krmení podstrkávají nějakým toulavým sovám a kočkám v okolí. Ačkoliv, zrovna u Ladyho by pochyboval, že se na něco podobného zmůže. Hm, mohl bych Ladymu koupit nový pelíšek. Nebo ho ušít. Růžový by byl fajn, zastavil se Flá uprostřed cesty, zapomněl jako obvykle co to dělá, co to nese, kam to nese a proč. Momentálně v duchu probíral různé látky, z nichž by bylo nejlepší svému kočičákovi ušít pohodlný pelíšek. Od čehož samozřejmě bylo naprosto obvyklé plynule přejít k šití, k šatům, k tomu, jak by byl svět krásný, kdyby byl Flavík nikoliv Flavík, ale Flavinka, a kdoví proč zrovna k jednomu nejmenovanému spolužákovi z Bradavic, ale to bychom zabíhali do detailů, které ještě ani sám Flavi nechápal. Co je teď důležité je fakt, že drahý pan Eöbergsson zase jednou postával uprostřed prostoru v cestě případným dalším zákazníkům, a jako zamyšlená holčička se díval do prázdna, v očích zasněnou mlhu.

_________________

<<<

Prázdniny se pomalu blížili ke konci a Preclík skoro skákal tři metry vysoko když se dozvěděl, že ho dneska vezme mamča číslo jedna(tedy jeho biologická maminka) na Příčnou ulici. A dokonce mu bylo i jedno, že s nimi nejde jeho brácha Peter. "Aisho, že se dneska zastavíme v tom kouzelnickém knihkupectví? Potřebuji nějaké nové knihy," optal se s úsměvem chlapec, protože knihy vážně potřeboval. Od dědečků si domů sice přivezl celý kufr knížek, ale ty už měl všechny přečtené! Což znamenalo, že potřebuje nějaké nové. Jak si všechny ty knihy do Bradavic poveze sice ještě nevěděl, ale to se ještě vymyslí, vždyť na to bylo času dost. Stejně jako na to jak propašovat Merlina do vlaku a následně do školy. Protože on se toho nápadu prostě nehodlal vzdát, tak. "Samozřejmě, že tam zajdeme. Nejdřív však pro tvé zvířátko. Proč už jsi si nevybral když jste tady byli s Peterem? Víš přeci, že si Merlina vzít sebou nemůžeš," chlapec na svou maminku našpulil nespokojeně rtíky, protože on prostě svého psa do Bradavic vezme. A basta. Nechtěl žádné jiné zvíře! Vždyť Merlinek byl prostě tolik úža. "Ale Aisho, vždyť tohle už jsme řešili!" Zabručel nespokojeně ke své matce a svůj pohled stočil k obchodu, před kterým se dvojice zastavila. Preclík věděl, že nemá v tuhle chvíli cenu hádat se s Aishou, protože ona by ho do toho obchodu stejně dotáhla. No, alespoň tam koupí nějaké jídlo a pamlsky pro Merlina, protože Preston byl prostě rozhodnutý, že si dneska žádné zvíře nekoupí..
Dvojice tedy ještě chvíli stála před obchodem a dohadovala se co budou dělat potom co v Mžourově všechno zařídí. Když mu Aisha přislíbila, že doopravdy dneska koupí nové knihy, otevřel Preclíček dveře do obchodu a vletěl radostně do obchodu, aby o pár vteřin později vrazil do nějakého kluka co vypadal jako holka a Preclík si nakonec nebyl tolik jistý, jestli je to holčička nebo kluk. Nakonec usoudil, že to musí být holčička, protože ona vysoký postava měla dlouhé vlasy, a také žluto-růžové triko. Jaký kluk by si na sebe vzal růžovou? No dobře, možná i Preston by byl schopný si na sebe něco růžového vzít, ale to neměnilo nic na tom, že osoba před ním prostě musela být holčička, že jo. Teprve po těchto úvahách se sesbíral ze země. "Omlouvám se, nechtěl jsem do tebe vrazit," broukl chlapec jakmile se z toho krapet vzpamatoval a ohlédl se za maminkou, která nad tím kroutila hlavinou. "Jste v pořádku?" Dotaz směřovala k oběma i když viděla, že jejímu synkovi nic není. Ten si jen zkontroloval své batikované triko, černé kalhoty a zelené kecky jestli náhodou nejsou někde špinavé či jestli si oblečení někde neroztrhl. Po zjištění, že ne zkontroloval ještě svůj řetízek, a teprve poté se s širokým úsměvem zahleděl zas na holkokluka.

_________________

Flavísek už v duchu šil Ladymu pohodlný pelíšek, a následně zas myšlenkami letěl někam úplně jinam, přemýšlejíc o barvě vlny, ze které by si mohl uplést nový svetr, a jestli třeba by nějaký svetr nechtěla k Vánocům i Amarilla, moment, té přeci slíbil kulich a rukavice a šálu, ne? ... no, prostě jeho hlava byla plná zasněných myšlenek, takže když do něj vrazil neznámý chlapec, trochu nechápavě jeho směrem stočil zelené oči a zamrkal, jako by si prostě neuvědomoval, kde se tady vzal. "Bledě modrý až světle zelený typ," vypadlo z něj bezmyšlenkovitě první, co ho při pohledu na chlapce napadlo, zřejmě ve spojení s myšlenkami na tu vlnu a na pletení svetrů. Už už vymýšlel nějaké ty vzory a ozdoby, a vlastně v duchu klukovi navlíkl celý nový model vlastní výroby. Znovu na něho pohlédl zasněnýma očima, načež si teprve, jako obvykle po notné době, uvědomil, že tohle asi zrovna kluk slyšet nechtěl. "Teda, ehm, chci říct, že jsem v pohodě," a dodal přátelský úsměv. "Nic nám není, nebojte," pousmál se i k příchozí paní, kterou odhadl na chlapcovu maminku. Následně s typicky Mrzimorským zazubením napřáhl ke klukovi ruku. "Mimochodem, jsem Flavi, a ty?" představil se. Jako obvykle mu nedocházelo, že svým zasněně dívčím hláskem znovu mluví poněkud hermafroditně, a kluk tudíž ani z toho nemůže poznat, jestli je holka nebo chlapec. Bylo to prostě pro něho normální, nezdůrazňovat vlastní pohlaví, pokud se ho na to někdo vyloženě nezeptal.

_________________

Preclíček se cítil zmatený. Hodně zmatený. Stále netušil jestli předním stojí kluk či holka, ale poté co ona postava promluvila jí měl prostě za holku. Protože takovým hlasem přeci žádný kluk nemluví! A nebo jo? Nad tímhle by musel chlapec přemýšlet asi hodně dlouho, ale nakonec by stejně na nic nepřišel. "Zelenou mám rád," broukl s menším úsměvem ohledně bare i když nechápal jak barvy souvisí s tím jestli je v pořádku. Protože přeci barvy nesouvisely s tím jestli jim něco je či ne. Ale zas byla pravda, že ona postava jeho oblíbené barvy odhadla. On Preclík měl tedy nejraději zelenou, ale modrou taky nepohrdl. Nikdy. Vlastně on měl rád úplně všechny barvy.
"To jsem si oddechl," přiznal Preclík když konečně z dlouhovlasé postavy vypadlo, že je v pořádku. Jakmile byla ujištěná i Aisha, nechala oba dva být a sama se rozhodla prozkoumat krámek, aby vybrala pro svého syna nějaké krásné zvířátko. I když musela napřed tušit, že si ho stejně Preclíček z Mžourova neodnese. Zkusit to však musela.
"Preston," chlapec si nemohl být jistý ani po představování jestli se tady baví s chlapcem či holčičkou. Protože Flavi bylo holčičí i klučičí jméno přece! I když k holčičce by se asi hodilo víc.. Jenže on nechtěl nikoho urazit, co kdyby před ním přeci jen stál klučina? Preclík se zamyšleným výrazem zmáčkl Flavimu ručku a pousmál se. "Taky si vybíráš zvířátko? Nebo jdeš jen pro nějaké pamlsky?" Preclíček se rozhlédl po obchodě, aby zjistil kde se zrovna nachází jeho maminka. Po zjištění, že si prohlíží sovy se zas otočil k Flavince s širokým úsměvem. "Aisha mě sem přivedla, abych si vybral nějaké zvířátko do Bradavic. Letos tam jedu poprvé," spiklenecky na Flavinku mrkl. Chtěl ještě dodat, že on žádné zvíře nechce, a taky že by si chtěl sebou vzít svého psíka Merlina, ale to už řekl takovým lidem, že pro dnešek se rozhodl s tím nikoho neotravovat. A nebo to řekne oné holčičce až za chvíli..

_________________

Po tváři mu na chvíli přeběhl přesně takový nadšený výraz, který míval, když dostal chuť někomu něco ušít nebo uplést. A tentokrát byl zřejmě cílem, nebo chceme-li obětí, právě Preston. "Vážně? Mám doma takovou super zelenou vlnu a..." zarazil se. Oznámení, že má klučina právě tuhle barvu rád, určitě neznamenalo, že by mu měl něco plést, ne? Ani kdyby to něco byl dokonale fluffy světle zelený svetřík. Jenže on by mu tak děsně padnul! povzdechl si holkokluk v duchu, načež se honem rozhlédl kolem, jako by hledal něco, co mu mysl obrátí jiným směrem. Což ale neměl nejspíš dělat, poněvadž mu pohled padl na jedno z terárií, kde se zmítali velcí, chlupatí pavouci. "Fuj," ujelo mu. Nechápal, jak si někdo může něco tak ošklivého vybrat za mazlíčka. Což tedy asi nebyl dvakrát mrzimoří přístup, ale Flavík prostě pavouky neměl rád a tečka.
"Těší mě," usmál se na Prestona dokonale holčičkovsky.
"Nee, já už zvířátko mám, teda vlastně dvě. Sovu a kocoura se sklerózou," vysvětlil a znovu se usmál, "dneska jsem tu pro krmení...a...ještě něco, jen si nemůžu vzpomenout, co..." poukázal na pytel se žrádlem u svých nohou, a následně na chvíli zapadl do zamyšlení nad tím, co že to chtěl. Vlastně, nakonec se rozhodl, že ten pelíšek ušije, nebo ne? Už ani tím si nebyl jistý. Ale žádný ze zdejších se mu nelíbil, tak to tak asi muselo být...
"Ty jedeš do prváku? Boží, snad se dostaneš k nám do Mrzimoru! Já pojedu letos už do třetího ročníku," opáčil s přátelským tónem hlasu. Klučík mu byl nadmíru sympatický, a tak bylo přeci úplně normální, že chtěl, aby skončil v jeho koleji, která, dle jeho skromného názoru, byla rozhodně v Bradavicích nejlepší. "A už víš, co chceš s sebou za zvíře?" zeptal se následně zvědavě, a rozhodl se i přidat nějakou vlastní zkušenost. "podle mě jsou teda nejlepší kočky, poněvadž sova sice nosí poštu, ale Denní věštec se poslední dobou skoro nedá číst, co tam povídají za blbosti, no a navíc si sovu těžko večer posadíš na klín, že jo..."

_________________

Chlapcovi očka se rozzářili nadšením když holkokluk opět promluvil a jeho rtíky se zkroutili ještě do širšího úsměvu. "Vážně. My jich taky doma máme hodně a nejenom zelených, ale i spoustu dalších barev. Mamky mi z toho pletou svetry," popravdě Preclíkovi vůbec nevadilo, že by nějakou obětí, protože tohle bylo prostě strašně moc super a jakmile přišlo na pletení, s Prestonem se dalo počítat. Protože on se chtěl naučit plést! A kdyby na něj mamky nezapomínali asi by to už i uměl. Takhle se musel alespoň spokojit s tím, že každý týden dostal nový svetřík, ponožky, šálu a vlastně cokoliv co se z toho dalo udělat. "A?" Povytáhl tázavě obočí, protože mu teprve po pár vteřinách došlo, že vlastně Flavinka onu větu nedořekla a jeho vážně moc zajímalo co chtěl ještě říci.
Preclík už věděl kam se nemá dívat, protože jedna návštěva Mžourova mu stačila na to, aby věděl kde jsou pavouci kde hadi a kde další hnusná havěť, které se štítil. "Nechápu jak to tady můžou mít," prohodil když holčička řekla ono "fuj" aniž by vlastně pořádně věděl jestli tím myslí právě ony pavouky.
"Kočka, která má sklerózu? No tak to je megahustý!" Vypískl nadšeně chlapec. "My tady taky koupíme nějaké krmení pro našeho pejska. Jinak sovu nechci, protože prý jsou i ve škole a dají se tam půjčit," dodal s pokrčením ramínek jakmile se rozhlédl, aby zjistil co protentokrát fascinuje jeho maminku.
"Jedu! A strašně se těším. No mně je jedno do jaké koleje se dostanu i když bych chtěl strašně do Havraspáru, protože tam chodí rytíř!" Preston se při pomyšlení na Vincenta zasněně usmál, protože na toho se fakt strašně moc těšil. Takže tiše doufal, že na něj rytíř mezitím nezapomene což se také mohlo stát. Jenže on by se mu zas rychle připomněl. "Psa! Tedy ehm.. zatím nic. Právě přemýšlím, ale asi si koupím zvířátko až příští rok," nevinně se usmál na Aishu, která se po výkřiku "psa" otočila s povytaženým obočím, ale poté už dále přemýšlela jaké kotě by pro svého synáčka vybrala. "Denního věštce nečtu, protože to mám zakázaný. Co se v něm píše?" Bylo pravdou, že nikdo z Powellovic rodiny nevěděl co se právě teď děje. A kdyby to věděli, stejně by jim to bylo fuk.

_________________