[Ollivanderovy hůlky]

Sotva pan Ollivander stačil obsloužit zákazníky a zajít zpátky mezi tajemné sklady krabic, zvonek zacinkal znovu. Tentokrát do obchodu vstoupila asi čtyřicetiletá žena s nehezkým vkusem v oblékání, a za jejím prostorově výraznějším tělem vykoukla i malá postava s výraznými kudrnatými vlasy."Dobrý den." pozdravila Magda suše, přestože její pohled nebyl nikterak přívětivý. Naopak, bylo jasně patrné, že se jí v místě plném čar a kouzel a lidí v černých hábitech ani trochu nelíbí - nebýt částečného šoku, v němž byla, zřejmě by již nebohou dceru táhla za ruku pryč.
Ollivander se plynule otočil na patě a s přívětivým úsměvem se zadíval na dvojici - a Ren by přísahala, že na ni určitě mrknul! "Pěkný den vám přeji!" zašvitořil, načež si předškolačku přeměřil pohledem. Ren se na něj jen nesměla usmála, načež nakrátko sklopila pohled. Muž ji však svým pohledem lákal, a tak zase vzhlédla! Avšak její oči již pana Ollivandera nezahlédly - pouze uši zaregistrovaly šum posouvajících se krabic.
Obchodník se brzy vrátil se sloupcem hned několika krabic, které položil na pult a opět věnoval dívce úsměv. "Dobrá, zkus tuhle!" vytáhl z horní krabice první hůlku. Ren i Magda překvapeně zamrkaly, ale Ren si bez okolků vzala dřevěnou tyčku do rukou. Tohle že je schopné kouzlit? nakrčila pochybovačně čelo, a nechápavě vzhlédla k Ollivanderovi.
"Zamávej s ní." zamrkal na ni Ollivander znovu a mezitím vytáhl z krabice další hůlku. "Jestli si tě vybere, poznáš to."
Aniž by si Ren všimla couvající matky, která se zděsila poletujících krejčovských metrů okolo její dcery, pevně stiskla hůlku v ruce, mávla.. A nic. Ollivander jí bezeslova vytrhnul hůlku z rukou a hnedka jí do nich zase vrazil další, tvarem trochu jinou. Ren s ní opět mávla, předvedla odhodlaný výraz, a.. Opět nic!
Trvalo snad věčnost, než se Ren do ruky dostala hůlka.. Jiná než ostatní. Tak nějak jí téměř padla do ruky. Dívka opět mávla hůlkou již naučeným pohybem, a.. Konečně! Z hůlky vytryskly barevné jiskry, které se kolíbavým pohledem začaly snášet k zemi!
"Gratuluji slečno." poklepal ji kouzelník po rameni, a řekl si o sumu za hůlku, ještě než se dal do úklidu krabic.

[Madame Malkinová]

"Áá, další drahoušek míří do Bradavic!"
Po kouzelném zážitku při vybírání hůlky se Ren dostala do společnosti ukecané a všetečné ženy, které stačil jediný pohled na předškolačku - a už ji táhla před zrcadla a cpala jí pod nohy stoličku.
Zatímco nezvykle tichá Magda prohlížela nejrůznější vystavené oblečení, a sem tam šlehla pohledem po madam Malkinové - která jí byla ve skutečnosti docela podobná, obdobně se chovala Magda.. V nekouzelnické a normální společnosti - Ren se mlčky prohlížela v zrcadle. Školní uniforma se jí příliš nelíbila, sukním zvláště nehodlovala, avšak černý hábit ji naprosto uchvátil.. Až téměř přemýšlela i nad tím, že jej bude nosit i doma! Ačkoliv by pak spíše přitahovala zvědavé pohledy, a těch řečí.. Ren odvážný nápad opustil tak rychle, jako přišel.
O chvíli později již Magda vytahovala z peněženky kouzelnické peníze, a jen mlčky svou dceru vyvedla zase ven. Nechtěla v téhle šílené společnosti trávit již ani minutu.

Když jsem si všimla, že Yv ta poslední hůlka v ruce nevyvádí žádné skopičiny, ale jen tlumeně světélkuje, trochu jsem zažárlila, a o to víc jsem potřebovala slyšet nějaká slova uklidnění, že si mě určitě ta pravá hůlka vybere, že to nemám vzdávat, a nemám se bát to zkoušet dál. Jenže ono to dosud vypadalo, jako bych místo k velkým věcem byla předurčena tak nanejvýš k velkým katastrofám. „Sluníčko, jen to zkoušej dál. Ona si tě jedna z těch hůlek vybere, každého si nějaká vybrala,“ slyšela jsem maminčina povzbudivá slova, na která navázal i její kamarád, a rovněž se mne pokusil přesvědčit o tom, že tu na mě ta pravá hůlka dozajista čeká. A taky o sobě řekl, že je trouba, čemuž jsem věnovala letmý úsměv. A navíc se mi pokusil složit i cosi jako kompliment, takže jsem se rozhodla, že to ještě zkusím. Nechala jsem si od pana Ollivandera podat další hůlku, která se mi svým květinkovým zdobením vážně líbila, ale navzdory něžnému vyvedení, jsem s ní zapálila Ollivanderův odpadkový koš. Ta další už byla jiná od samého začátku. Sotva mi hladké dřevo sedlo do dlaně, projelo mnou příjemné zamrazení, jako bych právě stála na počátku velkého dobrodružství se spoustou šťastných zážitků, které jsem měla teprve objevit. Hůlka se rozsvítila matným světlem a nechala obrůst pojízdné schůdky pana Ollivandera popínavkami, které nádherně rozkvetly. Já měla radost, pan Ollivander asi ne, ale tuhle hůlku jsem si hodlala nechat.
Vrátila jsem hůlku zpátky do krabičky, na kterou si pan Ollivander poznamenal moje jméno, a jakmile maminka zaplatila za obě hůlky (toho nenápadného podstrčení peněz jsem si nevšimla, protože mě ani nenapadlo, že by něco takového mělo proběhnout), spokojeně jsem se usmála a mrkla na Yv. „Ještě máme koupit uniformu, učebnice a nějaké zvíře a mamka nám slíbila zmrzlinu!“ poreferovala jsem panu Keilanovi, u kterého jsem si doposud nebyla jistá, jak mu vlastně říkat a oslovovat ho. „Takže půjdeme asi pro tu uniformu? Je to hned vedle.“ Zadívala jsem se tázavě na Yvonne a pokud neprotestovala, tak jsme se tam určitě i s naším dospělým doprovodem přesunuly.

[Madame Malkinová]

Hábity madame Malkinové, to byl přesně ten obchod, kde se mi rozzářily oči, protože tady jsem byla ve svém živlu. Sice jsem nenaběhla nadšeně hned na zkoušecí stoličku, abych se nechala přeměřit a vyzkoušela si všechny potřebné věci, ale strašně jsem se těšila na to, až tam budu stát, a paní prodavačka bude okolo mě poletovat s metrem a brkem, aby si všechno zapsala. „Stejně je to škoda, že se v Bradavicích nosí černá. V Krásnohůlkách mají prý světle modré hábity!“ prohlásila jsem nadšeně k Yvonne, a jakmile mě prodavačka vyzvala, abych si vylezla na stoličku, poslušně jsem tak učinila, nechala se přeměřit, a pak zase uvolnila místo Yv. A sledovala jsem ji jen po očku, protože jinak jsem pohledem bloudila po stojanech se společenskými hábity a šaty, jaké se nosily na plesy a podobné příležitosti. Zvlášť ty stříbrné vypadaly moc hezky a mojí mamince by neskutečně slušely, tím jsem si byla jistá. Jenže maminka starostlivě pozorovala Yvonne, když už se za její bezpečí zaručila, takže jsem jí to ani nemohla pošeptat. A mluvit nahlas, to se ke mně vůbec nehodilo.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Netrvalo dlouho a Yvonne nebyla jediná osoba s novou hůlkou, protože navzdory tomu, že Veronice trvalo o něco déle si najít tu svoji, nakonec udělala z potemnělého krámku menší skleník, když dekorovala posuvné schůdky rostlinami. Yvonne škubla koutkem úst. Asi by jí byl fakt, že si někoho vybrala hůlka, naprosto ukradený, ale byla ráda, že je Veronica ráda. A to je to, co se počítalo... ne?
Na rozdíl od kamarádky si rychlé výměny peněz mezi oběma dospělými všimla, a věnovala jí zamyšlený pohled. Nebylo na místě soudit, ani vymýšlet, proč to, ale Yvonne si přeci jen nemohla pomoci a být trochu zvědavá. Rychle ale vlezlé myšlenky zaplašila, ať už si vyměňují peníze z jakéhokoliv důvodu, je to jejich věc. Pro ni bylo důležité to, že Veroničina maminka byla moc hodná, a pán s modrými vlasy s tím sice trochu zápolil, ale nakonec byl přívětivý taky - přeci jen jim oběma složil kompliment, pokud Yvonne paměť nešálila.
Faktem ale zůstávalo, že po zaplacení obou hůlek už jaksi neměli u Ollivandera co na práci. Stařík vypadal trochu nevrle z těch popínavek na štaflích, a Yvonne neměla nutkání se v jeho blízkosti zdržovat o moc déle, protože z něj měla nepříjemný pocit. Garrick Ollivander byl člověk, který toho zažil hodně, a bylo to na něm i vidět - možná proto se zrzka necítila tak sebejistě, jak asi mohla.
"Takže k Malkinové," souhlasila Yvonne rychle se svou kamarádkou, a měla se k odchodu.


Nemohla sice říct, že by nějak zvláště milovala oblečení, ale obchod madame Malkinové měl kouzelnou atmosféru, která ji dokonce přiměla k tomu, aby braní měr na hábity nebrala zase tak černě jak to měla v plánu. Veronica vypadala upřímně bez sebe, což mělo na Yvonnině dobré náladě taky svůj podíl - je jen velice těžké být nevrlý, když se člověk vedle vás těší a září jako malá supernova.
Musela ovšem dát plavovlásce za pravdu, že světle modrá je určitě lepší než šedá. "Kdyby to bylo na mně, tak bych asi nosila světle fialový hábit, ale dávat ho povinně do uniformy by asi bylo dost zlé ke klukům," uchechtla se suše Yvonne a vyměnila se na stoličce s Nicou, protože se sice nad oblíbeným oblečením nikdy moc nepozastavovala, ale vyvolenou barvu měla.
Madame Malkinová zatím poletovala kolem obou dívčin a štěbetala, jako by se už dva měsíce s nikým nebavila a musela si to teď vynahradit. Yvonne se tak dověděla o Bradavicích spoustu věcí, mnoho z nich z toho šálku, o kterém už byla informována, ale někdy se objevila i perla, o které ještě nevěděla. Když jim byly konečně dobrány míry, přesunula se madame k volbě čapky, což nebyla záležitost na dlouhou dobu, a nádavkem dostala ještě každá z nich pár rukavic z dračí kůže, které byly na seznamu taky. Obyčejná čerň, konstatovala Yvonne, a kdyby byla jen trochu méně vychovaná, asi by se nespokojeně zašklebila.
Chuť jí ovšem spravil výběr spony na plášť. Madame Malkinová přispěchala s kazetou, ve které se blýskaly krásné stříbrné spony, a zabrebentila něco na způsob, že pro půvabné mladé slečny jenom půvabné šperky. Yvonne si nebyla jistá, jestli by sponu na plášť označila za šperk, ale i tak se v ní spustil stračí symbol, a ona se s jiskřičkami v očích naklonila nad kazetu. Nakonec skončila se sponou ve tvaru růže, která sice byla trochu kýčovitá, ale jedenáctileté holčičce je něco takového upřímně úplně jedno.

_________________

Kei byl možná trošičku netrpělivý, ale nedával to na sobě znát. Jen byl strašně moc zvědavý, jaká hůlka si Veronicu vybere. Proto z Verunky ani na okamžik nespouštěl pohled, aby mu náhodou něco neuniklo. No dobře, možná na okamžik ano – to když tu a tam zabloudil očima k Tině, protože si zkrátka nedokázal pomoct. To důležité mu ale naštěstí neuteklo, takže s úsměvem ve tváři sledoval, jak Verunce vklouzla do ruky ta pravá hůlka, a jak vykouzlila na Ollivanderových schůdcích popínavé rostliny, které navíc krásně rozkvetly. Keilan si to neuvědomoval, ale v tu chvíli se tvářil opravdu hrdě, a právem.
Když mu Veronica sdělila, co je ještě v plánu, Kei pokýval hlavou na znamení souhlasu a pousmál se. „Fajn. Hlavně ta zmrzlina na závěr zní dobře, co?“ prohodil, ačkoliv on sám si ve zmrzlině příliš neliboval a bylo mu úplně jedno, kam budou směřovat jejich kroky. Důležité pro něj bylo, že tráví den s Tinou i Verunkou, i když Veronica nevěděla, s kým vlastně tráví den ona. A asi to tak bylo nejlepší, prozatím.

Obchod madame Malkinové Keilan neměl nikdy moc v oblibě, protože byla prodavačka na jeho vkus až moc hyperaktivní a hlavně příšerně upovídaná. A on si většinou nechtěl povídat, když sem šel. Proč by měl? Byla to cizí osoba a on vážně neměl potřebu s čímkoliv se jí svěřovat. Aniž by si to uvědomoval, automaticky se zatvářil jako kakabus, sotva překročil práh krámku. Dával tím najevo, že si opravdu nechce povídat, a už vůbec nechce vzpomínat na nákup své školní uniformy. Ani madame Malkinová by na něj zřejmě nevzpomínala ráda, protože Kei měl už jako malý vysoké nároky, a jeho otec pečlivě dohlížel na to, aby měl syn uniformu z toho nejkvalitnějšího materiálu, šitou na míru, a s těmi nejhonosnějšími sponami. Že má uniforma stírat rozdíly mezi studenty, to mu bylo upřímně jedno. A Keilanovi taky.
Když ale viděl, jak nadšeně se Veronica tváří, přeci jen se po chvilce zase pousmál a zatímco postával opodál, sledoval, jak si prodavačka bere míry obou dívek. Po chvilce se rozhlédl kolem sebe a pohled mu padl přesně na ty šaty, o nichž si Veronica myslela, že by slušely Tině. Kei si myslel totéž.
Do vybírání čapek, rukavic a spon nijak nezasahoval, jen ať si holky vyberou, co se jim líbí. A Kei tak nějak tušil, že pokud tu madame Malkinová má sponu ve tvaru sněženek, Verunka při výběru nezaváhá.
Nakonec i u madame Malkinové vyřídili všechno, co bylo potřeba vyřídit, a mohli pokračovat v nákupech. Kei opět nechal velící funkci na ostatních, a ať už se dámy rozhodly vyrazit kamkoliv, šel pochopitelně s nimi. Držel se však blízko Tiny, které tu a tam věnoval sice nepatrný, ale upřímný úsměv.

>> do Mžourova skrz Krucánky a Kaňoury, kde proběhl nákup učebnic

_________________

"Ollivanderovi hůlky"

Došel jsem s tátou až pod vývěsní štít obchodu Ollivanderových, na okamžik jsem se se zastavil a rozhlédl se. Zadíval jsem se do výlohy, přestože ta byla až na jedinou vystavenou hůlku úplně prázdná. Obchod s hůlkami mě obzvlášť zajímal. Pro svůj zájem jsem měl dva důvody. Už když jsme na Příčné ulici s tátou bili poprvé, jsem si do něho přál nahlédnout. Táta mi tehdy řekl, že musí uběhnout ještě trochu času a já na to musím být připravený. Pokud trocha času uplynula a já se konečně mohl podívat dovnitř, jestli hůlka a hábit dělaly kouzelníka, nemínil jsem něco tak důležitého už déle odkládat. Potvrdilo se přece, že jsem kouzelník. Obchod, v němž se prodávaly hůlky a zkoušení hůlek samotné v sobě muselo mít něco zajímavého, snad i tajemného. Třeba tátova hůlka měla podobnou barvu, jako moje vlasy a prý byla z těch kratších. Jako jádro měl žíni z jednorožce. Byl jsem opravdu zvědavý, jaká bude moje vlastní hůlka, což bylo druhým, z důvodů.
Táta otevřel dveře a pustil mě dovnitř jako prvního. Přitom se ozvalo tiché zaklinkání. Uvnitř zrovna nebylo vidět žádného zákazníka, přesto jsme na pana Ollivandera nemuseli čekat. Stál u jedné z polic a něco na ní přerovnával. Zvedl svůj pohled a jako první zahlédl tátu. To na jeho tváři vykouzlilo záblesk úsměvu. „Boldes Lenwill… Vám jsem novou hůlku prodal nedávno. Byla to povedená práce, žíně z jednorožce je v té kombinaci dost obvyklá… ale…“ Teprve v tu chvíli se zarazil a sjel očima níž, kde jsem stál já. „Přivedl jste syna? První hůlka?“ zamumlal tiše dříve, než táta stačil odpovědět. Bylo vidět, že je na něco takového zvyklý a podobné uvítání volí častěji. Změřil si mě krátkým pronikavým pohledem odborníka. Tím pohledem, jakým se na vás dívá třeba i doktor. Prohlížel si mě spíš jako problém hodný studia, než co by lidskou osobnost. Pak dal gestem pokyn pohyblivému metru, aby mě změřil a sám se znovu začal přehrabovat v policích. Táta přikývl a zůstal tiše stát v pozadí. Já těkal očima po krabicích, jež byly obyčejné, ale skrývaly důležitý obsah.
„Dobrá, co třeba tuhle…“ netrvalo panu Ollivanderovi dlouho, než se zorientoval. Natáhl ke mně ruku, v ní držel jednu z hůlek. Přistoupil jsem blíž, abych si ji vzal. Uchopil jsem ji do pravé ruky a palcem jsem přejel po jejím hladkého povrchu. Pak jsem si vybavil, jak svou hůlku používá táta a podobně jako on s ní krátkým pohybem švihnul. Na poprvé to ovšem nebylo ono. Pan Ollivander pro jistotu uskočil, ale žádné vážnější důsledky se nedostavily. Zavrtěl hlavou a hlavou a hůlku si vzal zpátky. „Když ne tuhle, tak třeba něco…. Tady...“ pokračoval v samomluvě, ve chvíli, když vytahoval další hůlku. Hůlek, které jsem zkoušel, bylo několik, minimálně šest. Ale ne tolik, aby se to nedalo vydržet. Nevěděl jsem, co mám čekat. Možná jsem čekal něco víc, ale z části mi došlo, že je to rituál. Delší, ale důležitý rituál. Stále mě zajímalo jak to skončí. Ten hřejivý pocit v ruce, poté, co jsem vzal do ruky jednu z hůlek, se dostavil docela najednou. Od špičky hůlky to zajiskřilo a pan Ollivander tentokrát přikývl. „Ano. Toto se k vám hodí, to bude vaše první hůlka,“ pronesl vážně. Táta přistoupil k pultu, aby za hůlku zaplatil sedmy galeony. „Je to dobrá hůlka pane Lenwille. Brzy ji budete mít doma a doufám, že vám dobře poslouží,“ loučil se s námi pan Ollivander. Táta na mě kývl a zamířil ven z obchodu. “Hůlku máme a teď tedy pro hábity," poznamenal spokojeně, když se obrátil rovnou k oděvům Madame Malkinové.



"Oděvy Madame Malkinové"

Dostat se do dalšího krámku bylo snadné, od Ollivivanderových to sem bylo jen kousek. Tady jsem se před výlohou nezastavoval, místo toho jsem následoval tátu dveřmi rovnou dovnitř do krámku. Ani tentokrát jsme nemuseli čekat dlouho. Madame Malkinová si mě všimla, těsně před tím, než se pro mne uvolnila stolička. „Další do Bradavic, že ano drahoušku?“ oslovila přímo mě. V obchodě s hábity to byl táta, na koho se při příchodu Madame Malkinová sotva podívala. Snad proto, že o hábity dbal a nechodil jej kupovat moc často. Přesto tátu určitě viděla víckrát než mě. „Ano prosím,“ odpověděl jsem trochu nejistě a váhal, jestli bych snad měl říct ještě něco. „Už jich tu pár bylo… Samozřejmě, hned to bude,“ švitořila Madame Malkinová rychle dál, možná až příliš úslužně, zatím co urovnala několik odložených hábitů.„Jakmile začne léto, všechno ožije právě studenty z Bradavic… Ano těch tu bývá pořád dost. Však to letos sotva pořádně začalo a…“ V tu chvíli ze stoličky seskočil jeden z těch chlapců jen o něco starších než já, měl se k placení a ochodu, aniž by si mě všimnul. Tak se uvolnilo místo, kde jsem si měl vyzkoušet školní stejnokroj. „Tady se postav drahoušku. Podíváme se, jak moc budeš potřebovat upravit spodní lem a délku rukávů,“ ukázala Madame Malkinová na stoličku a hned jak jsem se na ni postavil a přehodil přes sebe hábit, pustila se do odměřování a špendlení. Ani soustředění na práci ji nezabránilo pokračovat v monologu. Vůbec ji nevadilo, že mně ani tátovi nedá příležitost cokoliv říct. Ve skutečnosti jsem vůbec nevěděl, co bych jí na to říct měl, o co jiného, než tyhle běžné dokola omílané řeči s tak jsem mlčel. „Ale vybrali jste si k návštěvě Příčné ulice moc příhodný den. Je pěkné počasí, ideální na nakupování. V takové dny je tu vždycky spousta dětí. Kdyby pršelo... To byli celí dospělí. U mudlů a jejich prodavačů to bylo podobné. Jak vyčerpali to hlavní, začali vážně rozmlouvat o počasí a to věru nebylo zábavné. Jeden raději rychle odešel. Úprava hábitu naštěstí netrvala moc dlouho. Madame Malkinová označila, co bylo třeba upravit a vzala si ode mě hábit zpět. Táta opět vytáhl několik mincí, aby jí zaplatil. Společně jsme vyšli před krámek.
„Teď půjdeme do Krucánků a kaňourů dokoupit zbylé učebnice," rozhodl táta. Zastavili jsme se těsně před krámkem a chvíli rozmlouvali.„A potom?“ zajímal jsem se, jestli má táta ještě nějaký plán. „Směl bych se podívat do Prvotřídních potřeb pro famfrpál?“ zkusil jsem se alespoň zeptat. Táta zřejmě moc dobře věděl, kam tou otázkou mířím, ale v tomhle směru mi vyhověl jen z části. „Podívat se určitě můžeš. Ale v prvním ročníku nesmíš mít vlastní koště, takže o koštěti si opravdu promluvíme později. Pokud chceš nakupovat, co kdyby sis zašel do Mžourova a koupil si tam jinou užitečnou věc. Nejlíp sovu.“ Zklamaný jsem nebyl. Zkusit jsem to chtěl, ovšem věděl jsem, že to tak dopadne. Táta měl pravdu a já se na něj mohl spolehnout. Koště mi určitě dá později, až ukážu, že na to mám. Tátova náhradní nabídka se mi líbila. Zvířata jsem měl taky rád a mít vlastní sovu by se mi samozřejmě líbilo. „To je dobrý nápad, Díky tati,“ souhlasil jsem. Skoro všechno co můj táta řekl myslel vážně. Svůj pohled jsem stočil k Velkoprodejš Mžourov. Kočka by taky nebyla špatná, ale sova je sova pomyslel jsem si.


Krucánk a kaňoury

Nákupy na Příčné ulici. Už to samo o sobě mluvilo za všechno, že ano? Malá Lia si spokojeně vykračovala po ulici po boku své chladné sestry, se kterou prohodila několik slov, než se ocitli vprostřed všeho dění. Lia pozorně ale především s hrdě pozvednutou hlavou a nadřazeným výrazem ve tváři pozorovala a zkoumala každého, kdo se k nim přiblížil a prošel kolem nich. Lia si sem tam samozřejmě neodpustila pár poznámek týkajících se všeho, co se jí zrovna na kolemjdoucím nelíbilo.„Lenore? No viděla jsi to? Ten čaroděj měl na sobě oblek, který už dávno vyšel z módy! Jak zavrženíhodné! Kdybych nepotřebovala tolik důležitých věcí, tak sem vážně nepůjdu,“ zhnusila se na účet ostatních, ale jakmile vypozorovala, že se k nim čaroděj, o kterém hovořila, otočil, hnedka zavřela svou pusu a schovala se za siluetu své sestry, aniž by snad nahlas přiznala, že se vážně polekala toho, že by jí snad mohl uřknout. Ale ona přeci mluvila pravdu!
Dívenka opatrně vykoukla z druhé strany své sestry, kterou by klidně posunula více před sebe, kdyby došlo k nejhoršímu… Přeci jen si vážila své dokonalé maličkosti, která byla oblečená v kvalitních dívčích šatech z kouzelnické módy. „Lenore?“ Protáhla nepříjemně, jak to uměla jen ona, načež zvedla svou hlavu, aby se střetla s pohledem své starší sestry, která i v tuto chvíli nejspíše působila jako ledovec bez emocí a pocitů. Čaroděj si naštěstí nic nedovolil, tedy krom výhružného pohledu, a pak se ztratil v davu ostatních, čímž si mohla malá Aurelia oddechnout. Ne že by měla strach, to v žádném případě! S vydechnutím si upravila své šaty, ze kterých setřásla pár neviditelných smítek, pak si poupravila sametovou stuhu v platinových vlasech a pokračovala dál v cestě, ovívaje se vějířem s květovaným vzorem. „Povyprávíš mi vůbec něco, drahá Lenore? Víš, vlastně se nedivím, že si tě nikdo nechce vzít, protože i já někdy přemýšlím, jestli spíš ve stoje nebo mě nechápeš, když tak zarytě mlčíš. Vnímáš vůbec? Pověz, ty kouzelný motýlku,“ zacvrlikala líbezně na adresu své starší sestry, na kterou nevinně zamrkala řasami jako porcelánová panenka. Ach ano, jak ráda si občas utahovala ze své vlastní sestřičky, zvláště pak, když dopředu tušila, že se jí to nijak nevymstí, protože se jí nedostane ničeho jiného, než… chladné mlčenlivosti? Popravdě by ji hodně překvapilo, kdyby se Lenore opravdu rozpovídala, třebaže byla Lia v podstatě ráda, že s ní může setrvat ve vší tichosti, protože pak mohla poslouchat svůj vlastní naprosto dokonalý hlas.
Nakonec se ale musela trochu soustředit i na něco jiného, protože zde byli především proto, aby nakoupily potřebné věci do Bradavic. Už jen při té myšlence na kouzelnickou školu Liu zamrazilo na zátylku. Co když se nakazí od těch nečistokrevných? Měly by se pak zastavit v nějakém obchodě pro nějaký odpuzovač, nebo tak něco. Lia nic nechtěla riskovat a tohle jí hodně moc děsilo, brr… Zatřepala hlavou, sklopila vějíř a ze své blyštivé brašny vytáhla pergamen se seznamem. „Nejdříve půjdeme pro hůlku, ta je ze všeho nejdůležitější,“ pronesla nekompromisně a ani jí nezajímalo, něco jako názor vlastní sestry, na kterou se zkoumavě zahleděla, než pozvedla koutky úst. „Drahá Lenore, člověk by řekl, že aspoň v létě se rozpustíš,“ uculila se a pohlédla před sebe, neboť zastaly před obchodem samotného Ollivandera.

<<<Děravý kotel

Madame Malkinová

Jelikož znala tetička Emília Příčnou ulici dobře, nestihl se Dante ani pořádně rozhlédnout a už jej vedla do prvního obchodu. Chlapec v ruce držel zažloutlou obálku s rozlomenou fialovou pečetí. I když si četl dopis z Bradavic snad každý den od té doby, co jej obdržel, a znal ho už nazpaměť, i přesto si ho vzal s sebou, aby si byl jistý, že při nákupu na nic nezapomene. Dany si nestihl ani přečíst vývěsní štít, ale podle výlohy poznal, že jako první mají namířeno pro školní uniformu.

"Dobrý den, drahoušku. Poprvé do Bradavic?" pronesla k chlapci malá buclatá čarodějka v purpurovém hábitu. Dante se nadechl k odpovědi, ale než stačil ze sebe vydat první hlásku, skočila mu do toho opět čarodějka: "Emilko, jsi to vážně ty? U Merlinova vousu, po těch letech bych tě málem už ani nepoznala." Široce se usmála na tetičku, která jí úsměv oplatila a vzájemně se dlouze objaly. Pak se od sebe odtáhly a Emilka s úsměvem na rtech odpověděla: "Máš pravdu, je to už let. Rozhodně déle, než jsem sama zamýšlela. Ale jak tak na tebe koukám, tak ty vůbec nestárneš. Pořád stejně krásná a se skvělým vkusem pro oblečení. Ta purpurová ti vážně sekne!" Vypadalo to trochu komicky, ale madame Malkinová se začervenala v tváři a sklopila oči. Pak pohledem přejela z tetičky k Dantemu a pokynula mu: "Vyskoč si tady na tu stoličku, přeměříme si tě, aby ti tvůj hábit přesně padl. Stůj klidně a moc s sebou nešij! Já si zatím popovídám s Emílií." Pak ukázala madame Malkinová na jeden ševcovský metr. Ten se vznesl ze stolu a namířil si to přímo k Danymu. Bez váhání se začal roztahovat a znovu stáčet a postupně přeměřoval všechny potřebné partie pro vyhotovení dokonale padnoucího hábitu. Mezitím obě dámy společně poodstoupily od chlapce a povídaly si.

Dante moc nevnímal štěbetající dámy, raději pečlivě zkoumal pohledem zákoutí krámku. Oči mu až přecházely z nepřeberného množství knoflíků, látek, rukavic, přezek. To vše v různých tvarech a snad všech druzích barev. Některé věci dokonce nedokázal ani rozpoznat, k čemu vlastně slouží. Trochu se natáhl, aby lépe viděl do jedné krabičky, ale to už do něj šťouchl ševcovský metr, který ho napomínal, aby se pořádně narovnal. Ještě chvíli postával na bedně, pak se metr stočil a vrátil se na stůl. To zaznamenala madame Malkinová, přerušila hovor s Danteho tetičkou a otočila se zpátky k chlapci. "Tak drahoušku, aby bylo tvé vybavení pro školní rok kompletní, ještě ti musíme vybrat rukavice, zimní plášť a špičatý klobouk."

Dante s tetičkou Emílií strávil v obchodě ještě asi pět minut, načež se s nimi madame Malkinová rozloučila a šla obsluhovat dalšího zákazníka. První věc ze seznamu máme hotovou. Doufám, že už to bude jen a jen zábavnější. pomyslel si Dany a následoval tetičku do dalšího obchodu se značně oprýskaným zlatým nápisem Ollivanderovy hůlky.

Ollivanderovy hůlky

Jakmile otevřeli vstupní dveře do malého obchůdku, ozval se jim nad hlavou zvonek. Oba postoupili dále do obchodu. Tetička působila jistě, zatímco Dante přelétal pohledem po regálech ze strany na stranu. Zastavili se až u pultu, u kterého nikdo nebyl. Jen odkudsi za regály se ozývalo šustění a štrachání. Pak zaslechli pomalé šouravé kroky, až se u pultu objevil postarší muž.

"Hezký den, pane Ollivandere. Přišli jsme pro první hůlku tady pro mého synovce, Danyho." ukázala Emília směrem k chlapci. Dante také hlasitě pozdravil. Pan Ollivander si nejdříve prohlížel tetičku, následně Danteho, pak se podíval zpět na tetičku a dlouze jí zkoumal. "Ach ano, habrové dřevo, žíně z ohonu testrála, 11,5 palců, pružná. Slečna Rento. Je to tak. Chvíli mi trvalo, než jsem vás poznal." Emilka se na pana Ollivandera usmála a on jí úsměv vrátil. "Vaše paměť je neskutečná, pane Ollivandere. Hůlku stále mám, pečlivě se o ní starám, ale bohužel používána je pouze příležitostně." Pan Ollivander jen přikyvoval a mnul si při tom bradu. "Ano, ano, hůlky si samy vybírají svého majitele a vaše hůlka dozajista věděla, do čeho jde." Pak se konečně podíval znovu na Danteho. "Tak tady mladý pán nastupuje poprvé do Bradavic, hmm. Tak se podíváme, co tu pro něj najdeme." Ještě chvíli si chlapce zkoumavě prohlížel, pak se beze slova obrátil k regálům a zmizel Danymu z dohledu. Opět uslyšeli štrachání a zanedlouho se majitel krámku vrátil s krabičkou v ruce. Otevřel ji a natáhl ruce směrem k Danymu. Ten se na pana Ollivandera jen podíval a zaváhal. Pak ale sáhl do krabičky a vytáhl hůlku. Letmo jí přejel prsty. Byla krásně hladká a lehce vyřezávaná. "Mávni s ní, chlapče" ozval se pan Ollivander. Dante s hůlkou neumě mávl a naráz ze špičky vylétlo několik barevných jisker. "Výborný odhad." pochválil sám sebe stařík. "Stává se mi zřídkakdy, že se trefím hned na poprvé, ale myslím, že tebe jsem odhadl správně, chlapče. Toto je tvá nová hůlka."

Tetička Emília zaplatila za hůlku, vzala si od Danteho zažloutlý pergamen s vypsanými školními pomůckami a vyšla z krámku zpět na Příčnou ulici.

>>>Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

_________________

Bylo úplně jasné, že to bude Lenore, kdo se vydá se sestrou po nákupech, a starší Tinkerbellovic dceru ani nenapadlo protestovat. Jednak proto, že by to znamenalo zbytečně zvyšovat hlas na matku, která by jí stejně jen doporučila něco jako jít se zeptat otce, a ten by se možná tak byl schopen zeptat, proč ho otravuje cizí dítě, ne-li dokonce pohrozit něčím k oblečení. Což by Lenořino svědomí snášelo velice špatně. Proto nebylo divu, že když si tohle všechno v duchu ledová princezna propočítala, došla k jasnému závěru, že mnohem menší zlo bude s Aurelií prostě na ty nákupy dojít. A tak teď kráčela po jejím boku po Příčné a sem tam drobně přikývla, nezdálo se však, že by hodlala se sestřičkou nějak přílišně konverzovat, a to i přes to, že za vším tím ledem a neprostupnou maskou z bílého mramoru byla vlastně ráda, že může s mladší Tinkerbellovou strávit nějaký čas. Co na tom, že si nebyly vůbec podobné, a že mohla působit jako někdo, kdo sestřiny průpovídky vůbec neposlouchá. Poslouchala, jen neměla potřebu na ně nějak reagovat, a pokud Lia měla mozek v hlavě, už si na to beztak dávno zvykla. I s prckem na krku se Lenore stále pohybovala jako přízračné ledové stvoření, proplouvající v čistě bílých krajkových šatech ulicí, a zanechávající kolem sebe pocit třpytivého chladu.
Když Lia zase prohlásila nějakou tu svou urážlivou průpovídku a schovala se za její záda, vydala Lenore zvuk, podobný "tsseh," který, přeložen do normálního jazyka znamenal něco tak sladkého jako Neurážej cizí lidi, když se jim pak nehodláš sama postavit, srabe, a s úšklebkem shlédla na mladší světlovlásku.
Druhou výzvu k mluvě už mohla Lia považovat za mnohem úspěšnější, poněvadž její drahá starší sestra se zřejmě rozhodla nad ní slitovat, a poté, co děvčátko vychrlilo další salvu víceméně urážlivých slov, se na ní podívala a s naprosto nezměněným výrazem ve tváři nechala svůj krystalově zvonící hlas na chvíli protnout letní vzduch. "Samozřejmě že vnímám, kvítku růžový," řekla cosi, co by za normálních okolností mohlo znít sladce, ale to by to nesmělo být proneseno ledovým hlasem, a také by v tom nesměla být skrytá pomyslná narážka na oblíbenou barvu té malé slečny, "jen mi připadá zbytečné mrhat slovy a dechem na kdejakou prkotinu." A poté se znovu ponořila do mlčení.
Mlčení, jenž jí vydrželo i ve chvíli, kdy dorazily na dané místo a malá Lia se rozhodla, stejně jako před několika lety sama Lenore, že jako první půjdou koupit hůlku. Pokrčila nad tím rameny, jako že jí je to rozhodně úplně jedno (ostatně sama potřebovala jen několik nových učebnic, které v minulých ročnících nepoužívali, a tenhle výlet byl stejně zrealizován jen kvůli její drahé mladší sestřičce) a přikývla. Nad poznámkou o rozpouštění jí cukl koutek nenápadně nahoru. Tohle se nikdy neomrzí, že, drahoušku, ocenila sestřičku v duchu, ale jakýchkoliv poznámek nahlas se zdržela. "Tak prosím," pokynula nakonec jen Lie, aby do obchodu s hůlkami vstoupila pěkně hrdě jako první, s úmyslem se tam vydat jako druhá, nenápadná chodící peněženka.

_________________

Linuška cupkala po kočičích hlavách lemujících Příčnou ulici s očima až navrch hlavy a s na ni příliš velkým dospěláckým deštníkem v pravé ruce. Nejenže byl Londýn sám o sobě velký, úžasný a fascinující, kouzelnický Londýn byl kapitolou sám pro sebe. Od chvíle, co pracovník ministerstva, který dvojčata McAlisterovy na Příčnou doprovázel, zaklepal svou kouzelnou hůlkou na cihly za Děravým kotlem, bylo děvčátko jako u vytržení. Vzhledem ke své obří fantazii neměla malá zrzka ovšem ani stínu pochyb o tom, že by to celé snad nebyla pravda a šlo by jen o krutý žert. Fakt, že je vlastně čarodějka, přijala s jakousi dětskou bezprostředností.

Fascinována úplně novým světem si dokonce zapomínala dělat legraci ze směšného oblečení, které pracovník ministerstva, jakýsi pan... Blackberry? Blueberry? Prostě nějaká bobule... měl na sobě. Obzvlášť se jí ovšem zamlouval jeho špičatý klobouk, proto si jistě dokážete představit nadšení, s jakým u Madame Malkinové obdivovala rozličné čapky. Bohužel omezený rozpočet (a také střídmý vkus Madame) jí nakonec nedovolil zakoupit si ani čapku s módním maguářím vzorem v růžové ani fešácký klobouk se širokou krempou značky „Obdivuhodný mág“ (elegantní cedulka krom vysoké ceny upozorňovala zákazníky také na to, že jde o klobouk extra špičaté kvality).

"Šup na stoličku, miláčku," zabublala dáma a naznačila rukou Dugaldovi, aby se postavil na stoličku, kde se ho jaly přeměřovat kouzelnické metry. "A ty nastupuješ do Bradavic kdy, zlatíčko? Za rok, dva?" Obrátila se na dívenku, která ji ovšem obratem ujistila, že do Brýdenic nastupuje už letos a moc se na to těší, takže i Aileen záhy vyfasovala svůj úplně vlastní set bradavických hábitů.



Na nákup kouzelnické hůlky, toho kusu dřeva co v rukách pana Blackberryho dělal ty úžasné triky, se Linnie těšila jako koneckonců většina dětí samozřejmě nejvíc. Samotným obchodem byla ovšem zklamána; neodpustila si poznámku, že obchod s tak důležitým zbožím by měl být rozhodně jiná liga co se úklidu týče. To kdyby tak viděla mamka! Ta by panu Ollivanderovi ukázala, zač je toho na McAlisterovic farmě hadra na prach*. "Ano, jistě... Snad bych tu něco měl mít," mrmlal pan Ollivander, sotva co se dvojčata objevila v krámě, a jen o chvilinku později před nimi na pultu přistály dvě elegantní krabičky s hůlkami. Linuška se samozřejmě jedné z nich dychtivě chytila a zase ji zklamaně vrátila zpátky, když hůlka neudělala ale vůbec nic. Dokonce se jí na chvilku vehnaly do očí i slzy, ale než se stihla rozplakat, už jí pan Ollivander strkal do ruky další. Po několika dalších pokusech, které zahrnovaly jednu rozbitou skleničku (loktem) a rozvířený prach (rukávem), konečně našla zrzka hůlku, která vydala několik pestrobarevných prskavek a naplnila ji naprosto báječným pocitem, který se asi nejlépe podobal vánočnímu pudinku a spoustě dárků pod stromečkem. Rozzářeně se zajíkla radostí, láskyplně po zaplacení krabičku s hůlkou uložila do svého batůžku a rozloučila se s panem Ollivanderem.

*

| +

S lítostí poznamenávám, že švédská utěrka se na trhu objevila až v roce 1989.

Malou Liu nemohlo nic rozházet, natož její chladná starší sestřička, která jí dělala doprovod. Děvčátko se na ní pouze medově pousmálo přes drobné ramínko a s nadřazeným výrazem vkročilo do krámku s hůlkami, který se jí už od prvního okamžiku moc nelíbil. Těšila se na svou hůlku, až jí bude třímat v ruce jako samotná paní světa, ale když viděla, jak je to tam zaprášené a celkově ponuré, tak… si ze všeho nejdříve nahlas kýchla, pak ještě jednou a potřetí, protože se kolem ní rozvířil vír prachu, a pak se rozhlédla kolem. „Příšerné,“ zkonstatovala na účet krámku poněkud stroze i na její poměry, ale v tomhle okamžiku nenalezla žádných výstižnějších slov. Aurelia už se mínila otočit na svém blýskavém střevíčku s tím, že Lenore zajisté najde mnohem lepší a luxusnější obchod, neboť na takovém místě by přeci pro malou slečinku nebyla žádná vhodná hůlka. A ona chtěla tu nejlepší! Nicméně než stačila cokoliv pronést, a že by to bylo jistě něco řádně nelichotivého, jak měla ostatně Lia ve zvyku, nebo opravdu odejít a zamířit jinam, objevil se před pultem pan Ollivander, který se na obě sestry podíval se svým typickým šklebem a zcela určitě odměnil malou Aurelii nějakou varovnou poznámkou. V dívce to na okamžik hrklo, ale nahlas by nepřiznala, že se tady tak trochu děsí…
Aurelia však nezůstala postávat na místě, naopak se nakonec odvážila přijít blíž, aby jako obvykle spustila svůj pohoršující a stěžující si monolog na adresu toho všeho kolem, po čem se rozhlížela a vždycky zakotvila pohledem u pana Ollivandera, který vypadal dosti omšele a Liu zamrazilo na zátylku, jen co se na něj podívala. Kdyby byla milejší, nejspíše by zaúkolovala celou skupinu skřítků, aby to tady vypucovali i s panem prodávajícím v čele.
„Dobrý den, přišla jsem si pro svoji hůlku. Vidím, že se ani nemusím představovat, zajisté víte, že jako Tinkerbellová bych měla mít tu nejlepší, takže… na co vlastně čekáme, drahoušku?“ Pronesla značně pyšným hlasem, přičemž se ještě podívala na svoje dokonalé ručky, než si zkontrolovala, že žádný ten prach neskončil na jejích šatech. Ve vteřině ale skoro polekaně vypískla, když si jí začal přeměřovat magický metr. Lia byla samozřejmě zvyklá na levitující věci, v tomhle směru to nebylo pro ni nic překvapujícího, ale zděsila se právě proto, že by se jí ta věc měla dotknout. „Jedeš!“ plácla po té věci drobnou ručkou, schovanou v hedvábné krajkové rukavičce. Lie se dostalo dalšího morousovitého varování, načež se Ollivander ztratil v hlubinách svého obchodu a děvčátko jen pokrčilo ramenem…
Ona tady byla především sama kvůli sobě, takže nic jiného neřešila. Když jí pan Ollivander vložil do ruky první hůlku, okamžitě s ní nadšeně ladně máchnula, ale k její veliké nespokojenosti, kterou se nebála dát otevřeně najevo, se nic nestalo. Jakože vážně vůbec nic. Vrhla po prodavači obviňující pohled a už se chystala na celou řadu obvinění, než jí v ruce přistála další hůlka, kterou si prohlédla o něco pečlivěji, a ještě hodila varovný pohled po prodavači, než se jím přesunula na Lenore. Na sestru se pouze ušklíbla, načež máchnula směrem k policím s krabičkami, které se ve vteřině vysypaly na větší hromádku. V Lie to vyvolalo pobavený úšklebek, plný škodolibosti. S třetí hůlkou se jí málem podařilo zapálit prodavačům rukáv, ale naštěstí to dopadlo dobře. A to tak, že další hůlka už byla pravděpodobně ta pravá a nejdokonalejší, jelikož dřevo bylo jemně opracované a byly v něm vryty zvláštní ornamenty, a když tu hůlku Lia sevřela v dlani, pocítila příval magie, přičemž se hůlka rozzářila zlatým světlem.
„To koukáš, kouzelný motýlku, viď? Ale neboj, z tebe taky snad jednou vyroste silná čarodějka,“ pronesla líbezně ke své starší sestře, jíž věnovala medový úsměv a pak pokynula, že může prodavači zaplatit, mezitímco se pomalu vydala ven.


„Teď bychom měly zamířit k Madam Malkinové. Doufám, že tam má nějakou kvalitní uniformu přímo pro mě,“ nechala se slyšet Aurelia, jakmile měli po prvním nákupu a blížily se k dalšímu kouzelnickému krámku, na který už se Lia zase tak moc netěšila. Ladně vtáhla ručku do své brašny, odkud vytáhla vějíř, se kterým se pak začala zase ovíjet.
Lia dovnitř vkročila opět jako první, protože tak to prostě muselo být a ne jinak, a viditelně byla spokojená s tím, co vidí. V tomhle krámku to totiž vypadalo mnohem lépe, než v tom zaprášeném s hůlkami. Dokonce se tu cítila i o dost lépe, třebaže se na příchozí madame Malkinovou podívala poněkud podezíravým pohledem, když začala se svou obvyklou náturou vykládat všechno možné. Aurelia snad poprvé v životě na delší chvíli neměla co říct, jen se nechala odvést ke stoličce, na níž se po chvíli postavila a pohlédla na svou sestru, možná tak trochu s útrpným výrazem.
„Ale dávejte laskavě pozor, madame Malkinová, tyhle šaty jsou z daleka a byly opravdu hodně moc drahé, jestli mi je poškodíte, tak… vám tatínek vyhlásí válku,“ dodala naprosto vážně a především varovně, i když moc dobře věděla, že zrovna jejich otci by to bylo úplně šumák. Ten byl předně rád, že nestalo nic jeho sbírce zrcadel. „Au, vždyť to bolí, opatrně!“ zasyčela nepříjemně, třebaže si za to malá dívenka mohla tak trochu sama, jelikož se neustále vrtěla a ošívala se.
Po útrpných procedurách se Lia konečně ocitla pevně na zemi, za což byla skutečně ráda. Jen ještě vrhla sestřiným směrem varovný pohled, kdyby se náhodou zachtělo Lenore promluvit a neodpustila by si nějakou poznámku, což by Lia opravdu nerada slyšela. Ale tentokrát malou dívku zaujaly lesknoucí se a třpytící se brože, ze kterých si mohla vybrat, což bylo jednou z nejpříjemnějších věcí z dnešního dne. A taky podle toho u toho strávila nejdelší dobu, než si konečně vybrala a jala se vybírat i další potřebné věci ze seznamu, který nakonec vytáhla z brašny, do které schovala vějíř, aby měla volné ruce. „… A ještě bych prosila nějaké dívčí rukavice, nejlépe hedvábné a s krajkou, ty jsou nejkrásnější a pro někoho jako jsem já naprosto nejvhodnější,“ uculila se medově a pohlédla na Lenore. „A co ty, kouzelný motýlku, ty si nic nevybereš? Ale ty vlastně nic nepotřebuješ, viď,“ zamrkala naprosto nevinně a opět nechala svou sestru vyřídit placení a podobně.


„Jsem unavená a mám docela hlad, nepůjdeme se někam posadit, než půjdeme pro knížky?“ Zeptala jsem Lia, jakmile vyšly společně z krámku a rozhlédla se po Příčné ulici, zvažujíce jejich možnosti. Možná to na první pohled vypadala jako neškodná otázka, ale faktem zůstávalo, že to byl jen šikovně zaobalené, neboť Lia nehodlala jít na další nákup, dokud si prostě něco nedají. A hlavně by nesnesla pomyšlení, že by něco nebylo po jejím.