<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Septimus vystrkal Auroru ven z Ollivanderova obchodu, kde se rozhodli počkat, až dorazí i Rita (a ostatní). Z obchůdku bylo přecejen dost úzko na to, aby se tam všichni vešli.
Venku se zhluboka nadechl a zamával kolem sebe pažemi.
"Páni, Auro! Máme vlastní hůlky!" vydechl rozjuchaně a nedočkavě si zvedl krabičku s hůlkou na úroveň očí, aby si ji bedlivě prohlédl.
Jen o chvilinku později opustila obchůdek i Rita a Septimus se na ni široce zazubil. Objal Auroru paží kolem krku a vítězoslavně se zašklíbil. "Tak co, šlo to? Vypadala jsi dobře vyflusnutě," použil nezvyklé jedno ze zvláštních slov cockney světácky, jako by na tom sám byl jinak.
"Kde máš toho kocoura?" obrátil se pak k Auroře najednou a zamnul si ruce. "Teď už jsem oficiálně kouzelník - teda, jen Moudrý klobouk nás ještě musí zařadit... To by si určitě zasloužilo sovu," zamyslel se a zadíval se napříč ulicí k Mžourovu. "Hele, co ty, Rito? Ty si do Bradavic povezeš nějaké zvíře?"

_________________

Aurora ještě stihla s úsměvem pípnout "Nashledanou!" na pana Ollivandera, načež se nechala bratrem vystrkat zpátky na prosluněnou ulici. Culila se od ucha k uchu a k hrudi si tiskla svou nově nabytou hůlku bezpečně schovanou v krabici. Septimovi věnovala zářivý úsměv, ale nic nedodala, protože momentálně byla dokonale šťastná.
Když si ji bráška chytil kolem ramen, uculila se na něj jako sluníčko, načež zvědavě zamrkala na Ritu, která spolu se Septimem vypadala jako že se jí v obchůdku moc nelíbilo.
"Nechala jsem ho u rodičů, venku by se mohl ztratit," odvětila Sepovi svým tichým hláskem, načež se jakoby celá stáhla do cebe a ještě pevněji objala svou krabičku s hůlkou. Do Bradavic se těšila, protože byla zvědavá, jak to tam bude vypadat, navíc jí maminka vyprávěla o zdejší rozsáhlé knihovně, ale pořád tu byla ta předzvěst odloučení od Septima a toho okamžiku se Aurora bála skoro jako smrti. Srdíčko se jí bolestivě stáhlo a její obličej se celý zachmuřil, ale potom ji zaujala bratrova další slova. "Sovu? Takže nakonec budeš chtít sovu? ...Budu si ji moct půjčovat? Budu, žejo?" vyzvídala a upřela na Sepa prosebná očka, načež se opět zvědavě zadívala na Ritu. Jaké zvíře bude asi chtít ona? Aurora ji tipovala na kočku, ale člověk nikdy nevěděl. Třeba chce krysu nebo touží po žábě.

_________________

<<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Rita následovala Strangeovic sourozence z obchodu s uctivým odstupem, a když se konečně vyštrachala ven, už na ni trpělivě čekali. Oběma jim věnovala vděčné pousmání; přeci jen bylo hezké, že ji tu nenechali napospas osudu. "Fakt?" Teď se úsměv rozšířil. Už patřil jenom Septimovi. "Tak ti teda děkuju, žes se mnou držel basu a taky vypadal vyflusnutě, abych si nepřišla hloupě. Jednou z tebe vyroste opravdovej džentlmen, Šepto," odvětila rozjařeně a s tím ho chlácholivě poplácala po tom rameni, ke kterému se netulila Aurora. Vzápětí se klidila z dosahu. Jen tak, pro jistotu. "Počkej, na co že ses to vlastně ptal?"
Blonďák se zanedlouho nadchnul pro další téma a tentokrát s ním Rita držela krok jen stěží. Pracovník ministerstva, od něhož se vlastně o kouzelnickém světě dozvěděla, se o Moudrém klobouku sotva zmínil. A o problematice bradavických kolejí jakbysmet, poněvadž, jak sám tvrdil, nechtěl vyvolat žádné předsudky. Naštěstí se zdálo, že Septima víc zaujal místní zverimex než potenciální filozofické debaty o Zimolezu, Nebervíru a těch dalších dvou, jejichž jména si Rita ani nevybavovala, takže se vyhnula parádnímu trapasu. Nehledě na to, že ani Aurora nevypadala tou hrozící debatou kdovíjak nadšena.
"Jasně že povezu," obrátila oči v sloup, ale pak se zazubila. "Rodiče mi podstrčí našeho křečka. Teda on už to křeček není, ale chápeme se, že jo?" Najednou si všimla načervenalého svitu zapadajícího slunce. "Jejda! Už bude tma... Pokud tu sovu chceš, měli bychom pohnout!" vyhrkla a bez ostychu popadla Auroru za ruku, jako že ji k Mžourovu odvleče. Nicméně nedržela nijak pevně, a pokud dívka chtěla, mohla se lehce vysmeknout.

Septimus na Aurořinu odpověď jen přikývl a zamnul si ruce. K jejímu mazlíčkovi nikdy nepřilnul tolik jako ona. Kočky byly hrozně nezávislé a Septimus tu kouli chlupů podezříval z toho, že se chystá ovládnout svět. Měl raději psy - oddané, přátelské a nezištné, když nešlo o keksíky. Pes ale nebyl kouzelnické zvíře a věrností a spolehlivostí se mu rovnalo jen jediné - sova.
Shovívavě se usmál na svou sestru. "Nó - možná, ještě si to rozmyslím. Mamka by nás ale stejně zabila, kdyby jí od tebe nechodily dopisy. V Bradavicích mají ale určitě i školní sovy. To všechno necelý půlrok zjistíme," rozzářily se mu oči. Do odjezdu do Bradavic si odškrtával kalendář.
Když se z obchůdku přimotala zpátky Rita a neváhala ani chvilku, aby si rýpla nazpátek, Septimus se zaškaredil. "Šepto? Co to má být? A mě za ruku nevezmeš?" Přetáhl si přes hlavu imaginární popruh kytary a do stejně neviditelných strun uhodil hravě pravačkou, zatímco pravačkou držel krk kytary.
"Krásná Rito,
jak je mi to líto,
že oči tvé tak studí,
snad zpěv tvůj zájem vzbudí
a já na mou čest, nechtěl bych vézt
křečka v křeči do Bradavic..."
Skládal provizorně ze známého nápěvku škádlivý text, aby nezůstal pozadu, dokud nezapadli do Mžourova.


"Nechápeme se. Na co ti bude křeček? To přece vůbec není kouzelné zvíře," nerozuměl Septimus a začal se rozhlížet po vystavených, ležících i visících klecích plných opeřených krasavců a krasavic. Našli se tu i netopýři, párek havranů, ale Septimus chtěl sovu.
Houkal tu bezpočet výrečků, malé i velké sovy v barvách od béžové až k hnědé i černé, které vypadaly vážně děsivě, když měly žluté oči, nebo záhadně a mysticky, když měly oči modré. Septimus ale neměl pocit, že jedna z nich tu čeká na něj. Přehlédl všechny sovy, které nadouvaly hrdě hrudníčky a vystavovaly se na odiv. Zaujala ho až jedna maličká bílá sovička, která v kleci visela kdovíproč hlavou dolů, rozjařeně pípala a tloukla kolem sebe křídly.
Poťouchle na něj mrkla a naklonila hlavu a Septimus okamžitě věděl, že chce tuhle malou potvůrku, i když nevypadala, že unese víc než jeden průměrný dopis.

| +

Pokud se nikdo nechtěl zdržet, za chvíli už Septimus vycházel z Mžourova s klíckou, balíčkem sovích pochoutek a něčím malým pro Aurořina kocoura. Zatím nepojmenovaná sova zuřivě kroutila hlavou jako rapper.
"Tvůj křeček v Bradavicích dlouho nepřežije," poznamenal Septimus pobaveně k Ritě. Oliver si na malých hlodavcích určitě tajně pochutnával a i když byla tahle sovička malá, pořád byla v potravním řetězci nad hlodavci, tím si byl Septimus jistý. Považoval každého, kdo se rozhodl do Bradavic vézt něco podobného a menšího než klokana, za ne moc prozíravého, aspoň co do životnosti mazlíčků.

_________________

Aurora se na brášku zašklebila, když uvažoval nad tím, jestli jí bude půjčovat svou sovu a nebo ji nechá využívat těch školních. Proti školním sovám nic neměla, určitě byly v pohodě, ale ona by mu taky Olivera půjčila, kdyby ji o to poprosil. Ne, že by mu k něčemu kocour byl a ne že by se ti dva nějak moc milovali, ale tady šlo přeci o princip.
Na Ritu trošku žárlila, protože na to, že se dnes se Septimem viděli poprvé, se nějak moc rychle dali dohromady. Jo, extrovertní děti to měly o tolik jednodušší... Když ji však druhá dívenka chytila za ruku, Auroru to dost překvapilo, ale přišlo jí to milé a nijak neprotestovala. Ostatně kdyby se jí teď vysmekla, bylo by to vůči Ritě nezdvořilé, a nevíc byla ráda, že ji aktivnější děti neodsunuly na vedlejší kolej. Zasmála se bratrově písni, a pak už se vydali pro jeho nového mazlíčka.

"Vždyť přeci předtím říkala něco o kočce, co jí růžičkovou kapustu...?" nadhodila u vchodu do obchůdku se zvířaty, když bratr nechápal, a tázavě se zadívala na Ritu. Vzápětí už fascinovaně pustila její ruku, protože zvířata milovala nade vše. Se sovami ještě neměla takovou čest, zato havrani, to bylo něco! Vždycky si jednoho přála - málokdo věděl, že jsou strašně inteligentní, vlastně víc než papoušci. U jejich klece se také zastavila a okouněla tam až do doby, kdy se mladý pan Strange vrátil s obydlenou klíckou a mohli opět vyjít ven, a tak se teskně rozloučila s černými opeřenci a vydala se zpátky na ulici.
"Ty Sepe, myslím, že si budu muset půjčovat tu školní, nevím, jestli tenhle drobeček unese víc jak jeden dopis," podotkla a omluvně se na sovičku usmála. "Chudáci žáby a krysy v Bradavicích..." vydechla lítostivě. Tihle mazlíčci asi ve škole plné sov a koček neměli příliš dlouhou životnost. "Kam teď? Zbylo mi ještě pár drobných na zmrzlinu, jak říkal taťka, ale přeci jenom už je docela pozdě.." ozvala se poté a stydlivě sklopila oči k zemi.

_________________

"Jak "co to má být"? Šepta, drahý pane Strangi, je vaše nejnovější, nejkrásnější, nejlepší, nej... nej... no, prostě nejhustší přezdívka! Ach ne, neděkujte mi, s takovou nemůžu předstírat skromnost," usmívala se rádoby rozpačitě na Septimův škleb a oči jí jen zářily. Šeptova další otázka pak změnila rozpaky falešné na rozpaky opravdové, pročež Ritiny uši nabraly poněkud růžovější nádech. Nutno dodat, že vlasy měla jako obvykle zapletené do copu. Snad si to uvědomila taky, protože stiskla Aurořinu dlaň o něco pevněji. "Neřikej, že by ses za tu ruku vzít nechal," odpálkovala ho.
Když pak Septimus očividně zešílel a začal si hrát na Elvise, Rita zrudla takovým tím pěkným odstínem vařeného raka. "Ještě ty se směj," pokárala Auroru dotčeně, přestože i jí cukaly koutky, načež pozvedla její drobnou ručku k ústům a naznačila polibek. "Tohle je vážná hudba, předpokládám. Smím prosit?" Aniž by počkala na odpověď, hbitě chňapla i Auřinu druhou ruku. A protože to blonďaté děvče nevypadalo zrovna dvakrát nejzdravěji, slečna Jacksonová se mírnila. Veškeré taneční kreace měly spočívat v pomalých otočkách pod ladně pozvednutou paží té druhé a občasném poposkočení, když některá z nich zakopla o proradnou kočičí hlavu. Takhle nějak si Rita plánovala odvést svou milou partnerku až ke zverimexu, který naštěstí nebyl moc daleko, a zároveň tím vytřít zrak Septimovi.

Poslušně uvolnila sevření. "Pššt, Auro. Nemusíš mu to usnadňovat," zamrkala na oba sourozence potměšile, načež nechala dívku dívkou (havrani ji moc nezajímali) a radši se jala dělat stín jejímu proradnému bratrovi. Všechny sovy i výři měli něco do sebe. Kupříkladu ten chomáček peří, pro nějž se nakonec Šepta rozhodl, se dozajista mohl chlubit úžasnou minulostí. Určitě totiž zdrhnul ze sovího blázince. "Dobrá volba," ozvala se Rita možná až moc nevinným hláskem. "Ste si podobný."
Zanedlouho Mžourov opustili. Rita Septimovi nabídla pomoc s nákupem, protože nesl jak sovu, tak tašku (?) s kočičími a sovími mlskami. Ať už obtěžkaná taškou či nikoli, poznámce o křečkovi se chtě nechtě musela zasmát. "Chceš se vsadit? Barny je dost speciální křeček. Hele, tak mě napadá, jak vlastně budeš tý svojí sově říkat? Co takhle třeba Pišta? Má vysokej hlas a v kombinaci se Šeptou to zní naprosto famózně. Pak byste už fakt byli jako bratři. Nebo bratr a sestra." Aurořinu posmutnělou poznámku ocenila konejšivým úsměvem a ujištěním, že "vo krysy a žáby se není třeba bát, páč se o sebe určitě umí dobře postarat. Panejo, ono se to dokonce rýmuje!"
Následně se stalo něco úžasného. Aurora promluvila! Sama od sebe! A pozvala je na zmrzku! Rita nemohla uvěřit svému štěstí. Bezděčně vyvalila očiska. "Jééé, vy tu máte i zmrzlinářství?! Kde?" Vzrušeně se rozhlédla na všechny strany. Teprve pak si všimla Auřina zřejmého studu. "Ehm, chci říct, že to vůbec nezní špatně. Až tak pozdě zase není, ehm. A peníze ještě nějaký mám. Co ty na to, Šepto?" Nezdálo se, že by se té skvělé přezdívky chystala v dohledné době vzdát.

"Můžeš mi říkat Sep," navrhl Septimus jednoduše s pokrčením ramen. Přezdívku si asi moc nebral, i když se mu zdálo, že zrovna na něj ani trochu nesedí. Nedalo se říct, že by zrovna šeptal... V duchu si ale umanul, že jestli v ní Rita hodlá doopravdu pokračovat, vymyslí jí takovou, že se bude modlit, aby ji nikdo nezaslechl.
"Hé, jen se nenech mýlit, Rito. Já se s holkama za ruku nevodím." Zadíval se na Auroru, jako kdyby v ní hledal svědka. Taneční číslo ale sledoval pobaveně a když konečně vylezli z mírně zvířaty zapáchajícího krámku a on nacpal Ritě tašku, aby se nenudila, opřel se na ulici o jeden nízký parapet výlohy a zamrkal na sestru.
"Já tě viděl. Máma by je doma ale nechtěla. Víš, že si libujou ve vyklovávání očí?" poučil ji a vzápětí se náruživě protáhl. Byl to dlouhý den.
Neunikla mu ta poznámka s ulehčováním, ale Septimus se k ní úmyslně nevrátil a nevšímal si jí, protože vážně neměl rád, když něco nevěděl. A zdálo se, že Rita je na to expert. Škoda že neměl tušení, že sama tápe, jinak by se v tom hned začal vyžívat a zahrnul ji informacemi. To rýmování muselo být nakažlivé...
Hrdě se podíval na svou sovičku. Pařátkovala po mřížce jako papoušek a neustále dělala obličeje. Dokonce se mu zdálo, že umí vrtět ocasem.
"To si piš... Pišta to ale určitě nebude. Máš příšerný vkus na jména," zaškaredil se a mrkl na Auroru. "Co myslíš ty? Určitě je to ale kluk, soví holky jsou všechny větší." Sovička pobouřeně zahoukala.
Když Rita projevila známku nevědomosti, Septimus se okamžitě hermionovsky nadechl. "Samozřejmě že máme. A jedna sestra mi určitě stačí - Aurora vydá někdy za dvě, viď?" zazubil se na svou sestřičku v nevyřčené narážce na všechny ty šatičky. Sep se toho děsil, ale nevyčítal jí to. Už se dávno smířil s tím, že jeho sestřička holt patří mezi ty růžové, ne mezi punkerky, hipísačky nebo metalistky. I když všechno to ještě mohlo přijít. Sep si neuměl představit, že by si Aurora jednoho dne začala černě líčit oči a nosila na krku ostny.
"No, jestli dáme dohromady pár srpců, jsem pro. Chci říct - od čeho je kapesné?" zasmál se, vyskočil a postavil se k Auroře z druhé strany, aby jí částečně z legrace nabídl rámě. "Ty jsi výjimka, sestřičko, v tom vodění za ruku. Ale měli bychom vyrazit, než nám vykoupí tu nejlepší zmrzlinu."

>>

_________________

>>>asi z Kotle

Po Příčné se toulal chlapec ve zvonových manšestrácích a růžové košili. Kaštanově hnědé vlasy, kterým už zase stihla parádně narůst ofina, mu padaly do očí. I tak ale byly perfektně rozčesané. Jeho pohlaví asi obyčejný pozorovatel nemohl poznat, protože svým vzezřením připomínal spíše dívku. Snad jen ta výška, poměrně vysoká na jeho věk, by mohla ukazovat na fakt, že je to kluk. Holky přeci jen byly drobnější. Zdálo se, že postava si to míří přímo k obchodu se sovami.

Flavi skutečně pomalou chůzí, která vypadala, jako by celou cestu nad něčím usilovně dumal, dorazil přímo k Mžourovu. Po včerejší dlouhé, dlouhé, dlouhatánské debatě s matkou, kdy se jí snažil vysvětlit, že psát z Bradavic bude moci určitě pouze sovně, ačkoliv, jak správně paní Eöbergssonová poznamenala, dalo by se něco určitě poslat i normálně, po mudlovsku, mu totiž bylo dovoleno si jednu z těch kouzelnických sov(Flavius pořád nechápal, jaký je rozdíl mezi mudlasovou a kouzelníkosovou, ale asi tady nějaký byl) koupit. A proto teď stál ve dveřích sovo-zverimexu a rozhlížel se, jak jen přes tu zatracenou ofinu mohl. Sov tu bylo skutečně nespočet, jedna hezčí než druhá. Malé i velké, výrové, puštíci, sovice sněžné nebo třeba něco mrňavého, co vypadalo neskutečně roztomile, ale jakmile k tomu přišlo děcko (ne Flavi, ten pořád ještě stál v otevřených dveřích a zíral) a natáhlo to ruku, bylo ošklivě klovnuto přímo do prstu. "Sovy jsou ďábelský," konstatoval chlapec jen tak do vzduchu, evidentně mluvil k někomu, kdo byl viditelný jen jeho očím, "musíme si na ně dát bacha a pořádně si tu naší kouzelníkosovu vychovat..."
Tak či tak se stále nehnul ode dveří. Tudíž další, kdo bude do Mžourova vstupovat měl skoro jisté, že se zastaví po pár krocích o chlapcova záda.

Mimo herně:
Jen do toho, kdo si chce zahrát s Flaviem, nechť odepíše. Pokud nikdo nikde do neděle, bude Fláva odejit.

_________________

Kotlík >>>
Príchod na Šikmú uličku bol pre Istvána plný prekvapení. Najprv stena a potom...
Náhle mu svitlo, že všetci ľudia hemžiaci sa okolo sú čarodejníci. Niektorí na neho vrhali zvláštne pohľady, ale on im nevenoval pozornosť, sila zvyku. Otvoril lístok, ktorý mu jedného večera pustila na hlavu sova. Vtedy sa strašne zľakol, potom po nej skúsil hodiť kameňom, ale sova už bola znova vo výške a tak kameň dopadol nevedno kam, bolo počuť len trieštenie skla, ale kto vie odkiaľ. Anyuci mu to čo stálo na lístku vysvetlila a tak tu stál, zatiaľ čo ona odbehla do banky vybaviť platby za veci dopredu. Istvánovi sa páčilo, že mama mu dôveruje a nechá ho nakúpiť si veci samého. Ani on dnes nemal náladu sa s ňou dohadovať o topánkach a oblečení, ako inokedy. Vykročil Šikmou uličkou a netrvalo dlho, našiel to čo hľadal. Všimol si niekoľko drobnejších postáv, ktoré by mohli byť jeho rovesníci, ako spolu so svojimi sprievodcami, pravdepodobne rodičmi, mašírovali od obchodíku k obchodíku a živo diskutovali, hádali sa, alebo len mlčky sledovali spomínaných s potlačovanými úsmevmi. Samí gádžovci, pomyslel si István a vykročil.

Podľa inštrukcií z lístka, ktorý mu napísala anyuci, hľadal na uličke obchodík Madame Malkinovej.

Uličky>>>

Flavius po notné chvíli (během které do něho kupodivu nikdo nevrazil) od pouhého koukání zpovzdálí přešel k samotné akci - tedy vybrání vhodné sovy. A věděl i taktiku, jak si takovou sovu vybrat. Bylo to neuvěřitelně jednoduché a zároveň geniální. Vrchol Flaviovy inteligence, fantazie a vynalézavosti. Neposednou ofinu si shrnul co nejvíce pryč z očí, přišel k první sově, čirou náhodou k tomu malému čemusi, co předtím klovalo zvědavé děti do neposedných prstíků....
...a začal sově doslova zírat do očí takovým podivně fanatickým pohledem, kterého by se kde kdo mohl leknout. "Tak co, sovo," promlouval k nočnímu ptáku šeptem, "kdo z nás je king? Hm?" Sova sebou začala vrtět a rozhodně se nezdála, že by pohled opětovala. Flavius se ušklíbl. Evidentně byl tím kingem on. Tenhle postup opakoval i u dalších sov, výra, kalouse, dokonce i jedné sovice sněžné. Ale nezdálo se, že by sílu Flavoidního upřeného zírajícího pohledu, jak se tomu chlapec rozhodl v duchu říkat, někdo z přítomného ptactva vydržel déle než deset sekund. Většinou se sovy spíše znechuceně odvracely.
Muselo to vypadat asi hodně divně, jak se tak chlapec proplétal obchodem a na každou ze sov zkoušel ten svůj pohled. Nehledě na jeho růžovou košili a zvonáče. Jednoduše řečeno, vypadal ještě divněji než normálně. A ano, i to bylo možné. Teď se totiž krom jednoduché záměny pohlaví onoho děcka náhodnému kolemjdoucímu přidala i pochybnost o jeho psychickém zdraví.

_________________