Vlastně bylo jaksi... paradoxně uklidňující, že to nebylo jednostranně nemožné. Třeba s takovou Alaskou Osbornovou měl Arsen vážné problémy jen proto, že na ní vůbec nepoznal nějakou nervozitu a působila suverénně, ale Anabelle Howellsová byla taková... reálnější. V překladu, i když si málem šlapal na jazyk, nepřipadal si jako úplný idiot. V rámci možnosti a s výjimkou toho hledání knih.
Plus ostudného faktu, že s Anabelle Howellsovou se nikdy nijak víc nebavil a znal ji spíš jen tak od pohledu, což do rozpaků musí přivést zákonitě každého - totiž že několik let někoho skoro pravidelně míjí na chodbách a neví o něm víceméně nic.
"Šílenou teorii? Je aspoň pořádně konspirační? Já už tam nebudu, ale můj taťka by asi měl být... Ehm. Můžeme se mrknout," navrhl, poněvadž si všiml toho, že to asi nevzal za nejlepší konec. Podle všeho by si Anabelle nejspíš dál v klidu četla, kdyby ji nezavalil otázkami, které se daly klidně vyložit jako útočné nebo dokonce nepřátelské. Zatracená a hloupá politika. Arsen nebyl vůbec zvyklý tyhle věci řešit a pokud to šlo, obloukem se jim vyhýbal, jenže nezatracoval ani jednu stranu. Jak by taky mohl. Oboje měl v sobě.
"Ne že bych si pamatoval perfektně všechny svoje babičky, ale s tím, jak se to v čistokrevných rodinách mele, třeba jsme nějakým naprosto cvoklým způsobem příbuzný," napadlo ho a na poslední chvíli vyměnil slovo "spříznění". Jediné momentální spříznění se týkalo leda těch rozpaků. Zazubil se a zase rychle přestal (pár posledních dní měl děsné sny o delších špičácích), místo toho si přejel rukou po zátylku. "Poslyš, ty máš dvě jména, viď? Jakým ti vlastně ostatní většinou říkají?" zeptal se zvědavě, nedbaje na ostudu, že si to nezjistil za ty tři roky. Věděl jen to, že chodí do stejného ročníku jako Cass, kamarádí se s Andym a hraje famfrpál (!), což bylo vlastně na jeho obvyklou míru nezamýšlené ignorance celkem dost informací.

_________________

Vždycky jsem měla Quinna tak trochu za takovou mrzimoří hvězdu, která by se přece nesnižovala k mluvení s lidmi, kteří, no, nejsou podobného ražení, a proto mě tak trochu překvapil fakt, že byl vlastně celkem v pohodě, a působil rozpačitě, hm, minimálně aspoň tolik jako já.
"Nevím do jaké míry je konspirační teorie, že moje babča má v krvi Salazara Zmijozela," ušklíbla jsem se, "přijde mi to trochu přitažený za vlasy. Ty tam máš taťku? A, ehm... s kým že to jsi vlastně příbuzný?" Plynule jsem přešla do divení se. Ne, Arsena jsem si nikdy předtím s Olšenky nespojovala, neptejte se jakýmžto zázrakem se ke mně zrovna taková důležitá informace nedostala, a nebo co hůř, jak se mi jí dost možná povedlo vytěsnit z mysli. Uražená nebo něco podobného jsem nebyla, jednoduše proto, že ani mně samotné ještě plně nedocházelo všechno co se děje kolem a jaký to má asi mít vliv na jednotlivé osoby dle původu Veškeré moje chování jednoduše ukazovalo na to, že nevím jak se normálně chovat.
Znovu jsem otevřela odloženou knížku, když se zmínil o té příbuznosti. "To je úplně klidně možný," prohlásila jsem, "poněvadž v tomhle trhlým světě už je příbuznej každej druhej." To byla holá pravda. Vlastně jsem vůbec netušila, jak to ti čistokrevní dělají, že nejsou ještě úplně degenerovaní. Jako byli třeba ti dva Notti, co posvačili vlastního syna. A ano, já jsem rozhodně úplně normální, to mi nikdo nevymluví.
"Babička mi říká Xaverie, ale jinak mě všichni oslovují Anabelle, Ando nebo Belle," pokrčila jsem rameny. Vlastně ještě otec se někdy uchyloval ke Xaverii, a brácha Ahmon mi děsně rád říkal Xávo, ale oslovení mým prostředním jménem jsem neměla v oblibě, protože kdo by se chtěl jmenovat jako chlap, co vyvraždil nevinnou vesnici, že jo. A tak jsem to nezmiňovala. Trochu mě udivilo, proč se na tohle zrovna mrzimorský kapitán ptá, ale nijak jsem to nekomentovala, jen jsem jeho směrem dloubla trochu zvědavým pohledem, než jsem mu víceméně vrazila otevřenou knížku. "Tak ukaž, kde máš rodinku."

_________________

...Před obchodem...

September poslední dobou na Příčné trávila hodně času - v jednom kuse sháněla cokoli, co by jí snad mohlo usnadnit pozici profesorky z předmětu, ze kterého měla při NKÚ jenom (!) Nad očekávání. Seriózně přemýšlela o tom, že by studentíkům dala pod nos kadidlo, které by je při troše štěstí tak moc vyvedlo z rovnováhy, že by "ti smradi jedni pochcípali, nebo se aspoň pozvraceli", jak to definoval Josep chvíli předtím, než se zastavili před Krucánky. Tam to Borůvku táhlo ze setrvačnosti - co kdyby tam měli něco zajímavého - z čímž Jo naprosto nesouhlasil. On sám už knížky měl a nějak se mu nechtělo lézt do jámy lvové, která by ho kvůli přítomnosti Tember vyplivla tak možná zítra úplně zbytečně. "No tak, Berry! Pojďme radši do Draka!" prohlásil už asi po sté s očima na vrch hlavy. September po sté zavrtěla hlavou. "Ježiši, za co mě trestáš? Navíc," zazubil se a nevinně zamrkal, v očích rarášky, "tady ho nepotkáš." Tember preventivně zrudla a snažila se tvářit, že nevidí andělský úcul svého bratranečka. Až příliš výrazně rozhodila rukama a o kapánek vyšším hlasem, než bylo obvyklé, zahlásila "Netuším, o čem to mluvíš." Joseph se jí přirozeně vysmál a ležérně se opřel o výlohu. Rozhodně neměl v úmyslu někam hodit, což Tember kvitovala podrážděným odfrknutím, které jí ale ani v nejmenším nezabránilo v širokém úsměvu. Na svého malého Joa se nemohla zlobit, i kdyby sebevíc chtěla.
A proč tu vlastně snad poprvé nebyla se sestrou? Upřímně, sama se na rušné ulici cítila bezpečně, jenže svou malou, mudlovskou sestřičku nechtěla zatahovat ani do potencionálního nebezpečí. A Joseph na Příčnou musel tak jako tak, rozhodla se tedy spojit příjemné s užitečným. I když, v přítomnosti tohoti zmijozela se toho užitečného moc dělat nedalo.

_________________

<<<

Ne, Adriana rozhodně nic nepraštilo po kebuli, že se objevil zrovna před pro něj tak nepravděpodobným obchodem. On totiž do Krucánků vůbec neměl v plánu jít, tedy alespoň ne původně. Knížky do posledního ročníku si hodlal jako obvykle obstarat na poslední chvíli z druhé ruky, a místo toho aby den trávil v knihkupectví, plánoval něco poněkud záživnějšího. Jenže plány se mění, a lidé zřejmě taky, poněvadž v zamyšlení, které jako už poslední dobou obvykle zahrnovalo nejmenovanou tmavovlásku, se začal k inkriminovanému místu nebezpečně blížit. Popravdě od konce školního roku nemyslel na nic jiného, než že by September poslal dopis nebo tak něco, jenže zaprvé opravdu netušil co do něj napsat, aby třeba slečnu McTreeovou nevyděsil, nešokoval či neznechutil, a zadruhé si lámal hlavu s tím, zda by ho pak posílal po mudlovsku nebo za využití sovy. A to, že tak moc nad vším přemýšlí, ho neskutečně dopalovalo. Poněvadž nic takového nikdy předtím nedělal, kvůli nikomu. Hlavu plnou myšlenek, přišel tedy pomalými kroky ke knihkupectví. Možná šel podle intuice, jelikož ta by i většímu tupoňovi než byl on sám napověděla, kde September McTreeovou pravděpodobně hledat, možná ho kroky prostě vedly samy, třeba to byla opravdu jen náhoda.
Tak či tak se ale ocitl na dohled dvojici, která musela dorazit ne moc dlouho před ním. Berry poznal hned a naprosto bezpečně, což mu na tváři vyvolalo spokojený úsměv (promluvit si je přeci mnohem lepší než psát dopisy!), ale ten během následujících vteřin zase zvadl a nahradila ho zamyšlená vráska na čele. Identifikoval v tu chvíli totiž toho mladíka s ní jako jednoho Zmijozela, jenže si nebyl schopen přiřadit blíž, jaký ti dva mají vlastně vztah. Z toho, že Tember ale nevypadala na omdlení usuzoval, že se snad nemá čeho obávat. Ne že by nepocítil drobné bodnutí čehosi, co až podezřele zavánělo žárlivostí, ale chápejme. Neomdlévala. Nasadil tedy zpátky přívětivý úsměv a došel až k těm dvěma. "Ahoj," zvolil naprosto neutrální pozdrav, mířený tak nějak k oběma, kterým snad nemohl nic zkazit, načež další větou veškeré zdání neutrality pohřbil. "Já to věděl, že tě najdu někde poblíž knížek, drahoušku," usmál se totiž na nebohou Berry, přičemž tentokrát ono oslovení použil naprosto záměrně, aby si oťukal reakce toho zmijozelského mladíka.

_________________

Arsen si zamyšleně promnul bradu a zadíval se na Anabelle pečlivěji. "No, jestli byl Salazar zrzek, hodně věcí by to vysvětlovalo," promluvil s výrazem hráče pokeru a zkoušel si nepředstavovat, že zlo teoreticky získalo tvář. Musela být bledá a plná pih. Jo. Zašklebil se jako hádě na účet všech zrzků i zrzek, ale nemyslel to nějak zle, takže pokračoval, aby chudáka Anabelle nenechal v naprosto nechápavé pozici někoho, kdo nedopatřením zaslechl víceméně myšlenky pronesené nahlas.
"No, je pravda, že tohle si prý myslí většinou čistokrevných rodin, kde chodí všichni do Zmijozelu. Asi proto možná Darrelův táta tak zuřil, hmm..." Když se Belle zmínila o tom druhém jméně, o kterém neměl Arsen doteď ani ponětí, maličko překvapeně zamrkal. Ne že by jeho dědeček Xaver vyvraždil vesnici, ale řekněme, že ani u něj to jméno nemělo zrovna klaďácký zvuk. "Můžu ti teda říkat Belle?" zeptal se zdráhavě a zazubil se, když si přebíral knížku a listoval pod písmenem O. "Hmm... Tady. Olšenkovi. Poslední je tu táta a jeho mladší bratr - strejdu Dmitrije jsem ale nikdy neviděl." Protože nešlo o aktualizované vydání, neměl moc potuch o tom, že má dokonce i malého bratrance (MH: viz karta Lorelei). Přimhouřil oči a přitáhl si knihu blíž k očím. U jmen se nacházely maličké hýbající se ilustrace šrafované inkoustem. Taťku docela vystihli - byli si oba podobní. "Já už tam nebudu, mamčiny rodiče jsou oba mudlové a táta se na to všechno vybodl a změnil si jméno," dodal vysvětlení, proč se nesmyslně jmenuje jinak, než tvrdí kniha, a tu mimochodem podal Belle zpátky mnohem jemněji. "A co ty?" usmál se povzbudivě. Samozřejmě si to mohl nalistovat sám, ale tak nějak nechtěl strkat nos do něčeho, o co by se Anabelle nechtěla sama od sebe podělit. "Howellsovi jsou z Walesu, viď? Nejste nějak příbuzný s havraspárským říďou?" nakrčil obočí, i když to byla asi pitomost, jak mu rychle došlo.

_________________

...Před obchodem...

September zpozorovala potencionální nebezpečí až moc pozdě na to, aby zaplula do bezpečí, vlastně si jen tak tak stihla schovat tvář za clonu hnědých vlasů a poreferovat Joa tichounkým "Ale ne, já s ním nechci mluvit! Schovej mě!" a už tam stálo s tím svým dokonalým úsměvem. Zatímco Berry na pozdrav zabručela "hmm," a strategicky si stáhla zelený baret víc do očí, Joseph neměl žádné zábrany. "Čauky," začal, a zatímco se za ním tísnila Berry, jako by jí Drian měl sníst, a rudla, když ji znovu nazval drahouškem, pokračoval, "to víš, já jsem zkrátka knihomol, jsem opravdu rád, že sis na to vzpomněl a přišel sem, jen abys mě spatřil. Merlin tě určitě odmění, drahoušku," zamrkal provokativně a laškovně přitom zavlnil obočím. Naštěstí Berry nebylo vidět do tváře, jak se tvrdohlavě věnovala jen svým keckám a podkolenkám, takže nešlo rozpoznat, že se tiše směje. Leda tak podle třesoucích se ramen.
Pravda byla, že Tember neměla tušení, jak se chovat, co říkat a dokonce ani co si má myslet. Z toho důvodu radši mlčela - a snad i trochu doufala, že Adrian zmizí stejně rychle jako se objevil. Protože prostě... zaprvé z něj byla nervózní, zadruhé ji nehorázně iritoval a zatřetí se měla do Bradavic, tedy téže školy, do které se on ještě bude vracet na poslední rok studia, vracet jako profesorka. Byl na ní prostě moc mladý, což taky ve vlaku řekla Jospehovi, když se jí smál, až se za břicho popadal, že je na zajíčky. Puberťák jeden zatracenej... každopádně, teď za něj byla patřičně vděčná.

_________________

Nad poznámkou o zrzavém Zmijozelovi jsem se musela zamyslet. To mě ani náhodou nenapadlo, tedy, hlavně z toho důvodu, že Nottové zrzavost nikdy nedědili. To ta Howellsovská část naší rodiny byla po generace a generace rudovlasá. "Zrzavýho Salazara si fakt neumím představit," připustila jsem nakonec s pokrčením ramen. "Ale jak říkáš, to si myslí každá druhá čistokrevná rodina, nebo to minimálně o sobě všichni tvrdí. A to bychom pak museli být všichni příbuzní, a Zmijozel by byl řádnej kanec," uvažovala jsem dál a ani náhodou mě nenapadlo, že takové označení by mohlo působit nějak divně, zvlášť pokud ho vyslovím já.
Vypadalo to, že se v Bradavickém obecném povědomí naštěstí neví o mém děsném druhém jméně, nebo jsem si něco takového aspoň snažila vsugerovat. Protože vážně, kdo by se chtěl jmenovat jako psycho vrah, zavřený v Azkabanu? Tiché, na odiv nedané radosti z tohoto zjištění jsem se ale nemohla věnovat moc dlouho. Nejprve jsem přikývla, že mě Arsen může oslovovat Belle, a pak jsem se zadívala do knihy, kterou listoval, poněvadž mě opravdu zajímalo, kdo je jeho otec. Rod Olšenků jsem ale opravdu nečekala, takže se mi nepovedlo skrýt údiv v mém pohledu. Vlastně za vítězství už považuji jen fakt, že jsem překvapeně něco nevyhrkla. "Tyjo, tvůj táta musel mít fakt odvahu," vydechla jsem nakonec jenom, což asi nebyla zrovna adekvátní reakce, ale přeci jste nemohli čekat, že začnu padat na kolena nebo něco podobného, i když se jednalo o ty Olšenky. Nebo bych měla?
Tak či onak jsem nejen nic neřekla, ale po chvíli si přebrala zpátky knížku, kterou jsem pro změnu začala sama znovu listovat. Netrvalo dlouho a narazila jsem na písmenko H. "Já jsem tady," zabodla jsem prst do své vlastní miniaturní podobizničky, nacházející se vedle jmen Ahmona a Page Howellsových, doplněných o stejné malé obrázky. "můj táta Theron, strejda Austin se synem Ericem, páni, divím se, že ještě v tom rodokmenu Erica nechali, když je polokrevný, a asi to není nejnovější vydání, poněvadž chybí můj nejmladší bráška James." vypočítávala jsem jednotlivé členy rodu, který samozřejmě k žádnému Salazarovi nevedl, jednoduše proto, že i kdybych byla zrovna se Zmijozelem příbuzná, bylo by to přes Notty. "...no a samozřejmě hlava rodu, babička Ethel, rozená Nottová. To je ta šílená bába co tvrdí, že jsme příbuzný se Salazarem," zabodl se můj prstík tentokrát přímo do podobizny mé drahé bábi. Tvářila jsem se, jako bych tomu vůbec nevěřila, ale pravdou bylo, že jsem si vážně moc přála, aby to byla pravda. Poněvadž příbuznost se Salazarem Zmijozelem by byla ještě větší pecka než to, že jsme vlastně víceméně pokračováním rodu Nottů, který měl ještě celkem nedávno stejný zvuk jako všechny nejmocnější kouzelnické rody.
"S Wellsem?" podivila jsem se, "nejsem si ničeho takového vědomá," podrbala jsem se zamyšleně ve vlasech, načež jsem shlédla do rodinného stromu, který rozhodně nevypadal dvakrát podrobně, abych se pokusila nějaké ty zmínky o havraspárském kolejním objevit.

Mimo herně:
Rodokmen je přibližně takovýto, pokud si domyslíme jména těch vynechaných generací, a odmyslíme Jamese a prcky: [url=35aipuo.jpg]klik[/url]

_________________

Nebudeme si nalhávat, že Drian nečekal něco naprosto odlišného od všeho toho skrývání se za zády neznámého kluka. Který si ještě dovoloval říkat takové nesmysly, že měl Nebelvír na chvíli pocit, že snad vyletí jak čertíček na pérku. Jak to, že tomu zmijozelskému Berry natolik důvěřovala, aby ho použila jako štít? A jak to, že s ním, jako s Ádrim, se odmítala bavit, nebo se na něj aspoň promerlina podívat? Kdepak, na tohle nebyl Richards stavěný. Navíc ani trochu nechápal, co udělal tak hrozného, že se mu povedlo docílit naprostého zděšení a úprku, jakmile ho September jen spatří. Vždyť se tak snažil! I to zatracené políbení si odpustil, aby před ním neměla důvod utíkat, a stejně to bylo úplně k ničemu! Drian provedl jeden dlouhý nádech a výdech, než se mu zpátky na tváři usadil úsměv a teprve Zmijozelovi odvětil: "To víš, celé léto jsem čekal jen na to, abych tě mohl byť na kratičký okamžik spatřit," přičemž říkal vlastně to, co by býval rád pověděl schované hnědovlásce, a co mu bylo znemožněno. I tak se ale usmíval, co asi jiného mohl dělat, a vyčkával, rozhodně nejevíc nějakou chuť odcházet. Kdepak, hodlal si hezky počkat, až Tember vyleze z úkrytu, a až se zmijozelský někam vypaří. Poněvadž prostě tu slečnu chtěl jen pro sebe. A tečka.

_________________

„Ukaž mi ten seznam učebnic…,“ řekl mi táta uvnitř Krucánků a kaňourů. Poslechl jsem ho, vytáhl jsem seznam z kapsy a podal mu ho. Táta seznam rozložil, chvii se na něj díval. Posupně si na některé položky ukázal prsem. Byly to učebnice, které se mezi těmi, co měl od školních let doma, určitě nenacházely. Právě kvůli těm zbývající jsme přišli sem, abychom se po nich podívali. Já si mezi tím stihl všímat dění okolo. Zahlédl jsem postarší čarodějku s prokvetlými vlasy, v hábitu krémové barvy, stojící u jednoho z prodavačských pultů a o čemsi diskutující. Ale nebyla jediná. Obchodem se stále někdo pohyboval. Mimo jiné i několik dětí, opět zřejmě o něco starších, než já. Přemýšlel jsem, jestli se najde někdo, komu bych mohl třeba kývnout na pozdrav. Zatím nebylo komu. Dospělým to nešlo, ti ostatní se většinou bavili mezi sebou a já tu byl v doprovodu táty, skrze učebnice.
Táta dočetl. Otočil se a spočinul pohledem na oddělení, kde se prodávaly již použité knížky. „Vadilo by ti, kdybych ti i zbylé učebnice koupil z druhé ruky? Některé z nich bývají zachovalé, ale jsou levné. Zbyly by peníze na jiné věci, pro případ, že bys ještě něco potřeboval.“ ujistil se. Přidal i stručné vysvětlení. Trochu jsem zaváhal. V mudlovské škole to bylo jiné. Máma mi vždycky koupila učebnice lesknoucí se novotou. Těch nepotřebných bych se mohl hned zbavit, věděl jsem, že mi máma koupí další nové. Ani teď bych nechtěl být za hlupáka, jenže když se člověk podíval na knížky chudších mudlovských spolužáků, rozdílů našel minimum. Ani u knížek z knihoven nevadilo, že měly ohmatané stránky, poté co prošly množstvím rukou. U knížek možná nezáleželo jen na stáří. S věkem knížky svůj význam neztrácely. Jak říkal táta, důležité je, aby se o ně předchozí majitel dobře staral a nevykazovaly známky vážného poškození. Existovaly i důležitější věci, než mít prvotřídní učebnice. Nakonec jsem se rozhodl. „Ani moc ne,“ zareagoval jsem a doprovodil to nejistým zavrtěním hlavou. Táta mi krátce stiskl rameno a vkročil do oddělení použitých knih. V něm samozřejmě nebyly jen učebnice. Stejně jako v celém obchodě zde byla všehochuť svazků, jež se někomu nehodily. Dalo se tu najít něco z encyklopedií, z pověstí i životopisů slavných občanů kouzelnického světa. Šoural jsem se pomalu podél polic a zatím, co jsem se snažil číst nápisy na hřbetech knih, zaostával jsem za tátou. „Zábavné historky o využití některých formulí kouzelných a jak tyto používat správně,“ přečetl jsem titul jedné z knih nahlas. Vypadalo to na nějaký kouzelnický populárně naučný svazek. Táta se najednou vrátil po hlase. „No vida. To je zajímavé, že?“ otázal se mě s úsměvem. On sám měl takový přístup i takové knížky rád. Seděli k jeho povaze. Jeho názor byl, že se člověk dobře zabaví, kromě toho se ovšem i učí a ty základní věci si líp zapamatuje. Když mi na začátku vyprávěl o kouzelnickém světě, snažil se na to jít podobně. „Chtěl bys snad něco takového?“ otázal se. Tím mě opět trochu zarazil. Nepočítal jsem, že mi bude chtít kupovat zábavné knížky. „A ty bys mi ji koupil?“ zajímal jsem se. Vzít si něco vlastního na čtení, to nebyl zcestný nápad. Táta neřekl nic. Jen vytáhl knížku z police, prolistoval ji a strčil pod paži. Teprve potom jsme se dostali k učebnicím. Táta je přebíral, hledal ty potřebné zachovalé, namátkou je rozevíral a pak mi každou z nich podal. Vybíral dobře. Našel všechny, byly sice už použité, ale žádaná z nich nebyla poškozená. Nenašel jsem v nich ani moc skvrn od inkoustu, o roztrhaných stránkách, či rozlámané vazbě nemohla být řeč. Znehodnocené učebnice bych nechtěl, ale takto jsem neměl důvod být nespokojený. Táta mi pomohl učebnice srovnat. V náručí je nesl k prodavačským pultům. Zvolil jinou cestu, takže jsem mohl číst názvy dalších knížek. Ta již držel táta, mě ale čímsi zaujala víc, než ty ostatní. U pultu si jeden z prodavačů knížky překontroloval, spočítal je a oznámil tátovi přijatelnou cenu. Táta ji rád zaplatil. Pak opět posbíral učebnice i tu zábavnou knihu a nastrkal je do kufříku. Pomalu se hotovil popojít ještě do dalších krámků.
„Budeš si teď chtít zaskočit do Mžourova a vybrat si tu sovu?“ pobídl mě potěšeně. Bylo patrné, jak i jemu dělají ty věci kolem nakupování mých školních potřeb radost. V jistých ohledech byl jako vyměněný. „Já bych ti mezi tím mohl nakoupit ten zbytek. Brky, inkoust, pergameny, lahvičky na lektvary...“ Ani proti tomu se nedalo cokoliv namítnout. Byl bych blázen, kdyby něco takového udělal. Táta mi právě řekl, že se bez něj můžu vydat do obchodu, sám si vybrat svou a sám si ji koupit. I obyčejnější obchody s psacími potřebami by mě zajímaly, pokud by to táta chtěl udělat jinak. Ačkoliv téhle možnosti se to vyrovnat nemohlo. „Opravdu smím, nebude vadit, když si jí vyberu sám?“ Přesto jsem si to musel srovnat, abych tomu uvěřil. Táta zřejmě s mírou mého překvapení počítal. „Samozřejmě,“ přisvědčil docela nevzrušeně. „Od září se o sebe muset do jisté míry postarat sám. Bez rodičů. Věřím, že to zvládneš, teď i potom. A ještě něco. Nějaké peníze původně dala máma tobě, ne mě. Proč by sis za ně nemohl sám vybrat sovu?“ Tátova povzbudivá slova ještě umocnilo mé nadšení. Dnešek byl vůbec senzační den. Jenže tohle nebyla jen parádní nabídka, tohle byla výzva, podaná ruka. „Dobře, máš pravdu, to bych moc rád“ zazubil jsem se. Táta z hábitu vytáhl váček. Část jeho obsahu vzal k sobě a zbytek mi podal. „Tohle můžeš utratit. A nemusíš spěchat. Já bych měl kromě nakupování ještě něco zařídit. Pokud tě to nebude bavit, počkej na mě před Prvotřídními potřebami pro famfrpál,“ instruoval mě. Pak se otočil a nechal mě tam samotného. Jen chviličku jsem stál na kraji obchodu a vychutnával ten pocit. Poprvé se vydat přes příčnou ulici sám, aniž by mé kroky vedl táta. Nechal jsem své myšlenky dojít až sem, nebyl ale žádný důvod, proč zůstat stát, když jsem mohl vykročit a vydat se vstříc mému nejnovějšímu cíli. Praštil jsem do toho skoval váček s pár galeony a šel.


>>>Velkoprodejna Mžourov

...Před obchodem...

Zatímco Joseph mrkal, September napadl plán útěku - ovšem, asi pořád pěkně dětinsky nedomyšlený. "Tak... když si tak dobře rozumíte, já bych si možná..." začala s nadějí v oříškových očích, jejíž jiskřičky ale pohasly stejně rychle, jako se objevily. "Ať tě to ani nenapadne, šmudlo, skočím ti tam sám," zablýskl úsměvem Joe, kterého v tu chvíli chtěla hnědovláska doopravdy uškrtit. Těžko říct, jestli ji nechtěl pustit z pocitu soudržnosti s Ádrim, kterého mu bylo tak trochu líto, nebo aby se tam jeho sestřenice (zase) nezasekla u nějaké zajímavé knížky a jeho nenechala čekat s Drianem jako nějakého vola s oslem. Tak či tak na nic nečekal, a přestože měl jen matnou představu o tom, co Berry chce a potřebuje (trubka, neposlouchal, jak mu o tom Tember nadšeně povídala), zmizel ve dveřích obchodu. K těm September udělala maličký váhavý krůček a tichounce vyhrkla "JoJo!"a pak už tam s ním byla úplně sama samotinká. Zamžourala nalevo i napravo, zhloupla se na špičky a zpátky a v rádoby ležérním gestu si strčila ruce do kapes - popravdě vůbec netušila, kam s nimi. "Ahoj," zamumlala, aby řeč nestála a ona si nepřipadala tak hloupě (ve skutečnosti jí už teď ta chvilka přišla málem nekonečná), a po chvíli koukám sem, koukám tam, se zahleděla na Drianovi boty. "Dneska je moc hezky...?"
Berry nevěděla, co jí na mladíkovi tak vadí, každopádně někde hluboko se to vysvětlení skrývalo a vnitřní Berry odpověď tušila. Kdyby se jí byl někdo zeptal (jenže jí se tady neptal nikdo), zahlásila by, že ten hňup ji nejdřív skoro vyzná lásku, a pak neudělá vůbec nic. Nešlo ani tak o tu pusu, spíš... vůbec se neozval, ani ve vlaku a na nástupišti ho neviděla, což tak nějak nepůsobilo... hezky. Být méně naivní, asi by si bývala myslela, že Adrian střídá holky jako ponožky (a možná i častěji, protože někteří chlapi na ponožky fakt docela kašlou).

_________________