Lenore do obchodu vstoupila chvíli po sestře, která zjevně byla zase ve svém živlu. Jistě, vypadalo to tu ještě zaprášeněji, než když si sem před několika lety šla pro hůlku ona sama, a i pan Ollivander se zdál být mnohem starší a strhanější. Lenore setrvala v mlčení a neříkala vůbec nic, ostatně po ní se tu dnes nic nechtělo, jen v duchu protáčela očima nad tím, jaký nevychovaný spratek její drahá sestřička je. Nechápejte to špatně, Lenore měla Liu opravdu ráda, jenom někdy její chování nechápala. Ostatně celý jejich sesterský vztah byl zvláštní, byly si tak podobné a přitom byla každá dokonale odlišná od té druhé. Jakékoliv poznámky pak Aurelia měla, nemohla snad ani očekávat, že se ze strany sestry setká s nějakou reakcí. Lenore se přistihla, že se škodolibě těší na to, až mladší Tinkerbellová ve škole potká někoho, kdo jí s radostí vyvede z omylu, že je na vrcholu světa a může si dovolit co se jí zlíbí. Jasně, ona vlastně ve skutečnosti opravdu mohla, poněvadž byla prostě Tinkerbellová, ale to nic neznamenalo. Ne mezi těmi tupany v Bradavicích, a že jich tam bylo dost. "Kolik jsme dlužny?" zeptala se nakonec jen pana Ollivandera, vložila žádaný obnos do starcovy ruky, a následovala sestřičku ven z obchodu a rovnou do krejčovského salonu.


Podobná procedura se opakovala i tady. Lia zkoušela, Lenore vyčkávala, a přemýšlela, zda už si koupila ten náhradní knoflíček k vestě, nebo zda se to rozhodla nechat až na dnešek. Když už byla mladší sestřička odbavena, ehm, tedy ozkoušena, nezbývalo než znovu zaplatit, nechat ještě předtím Liu vybrat vhodné rukavice a doplňky, a přihodit si k nákupu dva obyčejné knoflíčky, nerozeznatelné od těch na uniformě. Jelikož sama uniforma nebyla pro Lenore nijak důležitým či ceněným kusem oděvu, připadalo jí zbytečné nechávat přišívání knoflíků na komkoliv jiném než na některém z domácích skřítků. Netrvalo tedy dlouho, a obě sestry opustily i obchod madame Malkinové...


...aby si Aurelia mohla začít ztěžovat na hlad a únavu. Lenore si odevzdaně povzdechla, což na ni byl docela velký projev nějakých citů, a zařekla se, že za rok si ty věci půjde kupovat sama, stejně jako malá Lia. "A kam si přeješ jít?" upřela naprosto neutrální výraz, nijak se nelišící od její obvyklé ledové masky, na svou sestru, a ať už Lia řekla cokoliv, Len jen pokývala hlavou a odvlála i se sestrou kýženým směrem.

>>>kamkoliv ji Aurelia zatáhne...

_________________

Madame Malinková

Dugald se bál. Tolik lidí, co teď v Londýně, neviděl snad za celý svůj život dohromady a tady navíc všichni byli zdánlivě nepřátelštější a uspěchanější než doma na farmě. Není tedy divu, že svoji sestřičku ochranitelsky svíral za ruku, aby se mu snad někde neztratila, aby ji spousta nohou neušlapala. Druhou rukou v kapse křečovitě svíral váček s penězi, které mu byly svěřeny. V hlavě se mu pořád dokola přehrával rozhovor, který měl se starším bratrem těsně před tím, než společně s Aileen odjeli vstříc novým dobrodružstvím. Chraň svoji sestru, promlouval k němu bratr. Víš, jak rozpustilá může být. Nevíš, co vás čeká. Dávej pozor na svoje peníze. Moc jich nemáme. Neutrácejte za blbosti... a tak dále a tak dále. Když konečně zapadli z rušné ulice do o něco klidnějšího obchodu, úlevou vydechl a sevření na své sestře povolil, aby se mohla rozplývat nad těmi svými klobouky. On sám jen slušně pozdravil a madame Malinkové vysvětlil, proč je tady.

"Buď alespoň chvíli v klidu, snad to nebude tak hrozné. A pak hned půjdeme pro hůlku, slibuju. Tak ještě chvíli vydrž," protočil oči na svoji sestru, která se na stoličce neustále vrtěla, protože čas strávený přeměřováním je přeci čas, který nemůže strávit obdivováním všeho okolo. Dugald docela s úlevou zjistil, že kouzelnické hábity jsou podobně volné, jako oblečení na které byl zvyklý. "Tak naschle a děkujem," rozloučil se s prodavačkou, opět popadl svoji sestru za ruku a začal se s ní proplétat davem.

Olivanderovy hůlky

V tomhle obchodě se mu na rozdíl od sestry líbilo podstatně víc. Bylo tu skoro úplně prázdno a hluk z ulice sem doléhal jen opravdu tiše. Dugald cítil, že se může konečně pořádně nadechnout. Což asi ale nebyl dobrý nápad, jak zjistil hned, kdy se po vdechnutí prachu hlasitě rozkýchal. "Eh pardon. Sem nechtěl," omlouval se honem, když si nosánek otíral do velkého plátěného kapesníku. "Tak šup, ty první. Vím, jak se těšíš," usmál se na sestru a sledoval, jak zkouší různé hůlky a mává s nimi sem a tam. Když přišla řada na něj, zhostil se úkolu se značnou nedůvěrou. Nikomu by to nepřiznal, ale trochu se bál, že někdo udělal hrozitánskou chybu a on vlastně kouzelník vůbec není. Že se bude muset vrátit na farmu, kde prožije zbytek života, zatímco jeho sestra se bude učit kouzlit a prožívat nejrůznější dobrodružství. Opatrně hůlkou mávl a sevřel se mu žaludek, když se nic nestalo. Nedal na sobě ale nic znát a opatrně přebral od Olivandera hůlku další. Zavřel oči a opět s ní opatrně mávl. K jeho překvapení na něj hůlka radsotně zaprskala a vyprskla pár prskavek. "Páni," vydechl obdivně a na hůlku se díval jak na zjevení boží. "Pane bože děkuji, my opravdu budeme kouzelníci," vypískl radostně a nadšeně objal svoji sestru. To, že pořád ještě svíral hůlku a jeho sestře začaly doutnat vlasy zamaskoval tím, že ji po hlavě pohladil a tím požár zažehnal. "Eh, tak poď, de se na zmrzlinu," vybídl svoji sestru, zaplatil za jejich hůlky a společně opustili obchod. A Duglad konečně začal opravdu věřit, že se z něj může stát něco víc, než jen farmář.

[Madame Malkinová]

Tatínek Johnovi podržel dveře a nechal ho vejít jako prvního, než vešel sám. Dveře se zaklaply a dřeva se ocitla v obchůdku sama. Nebo to si alespoň myslela.
„Á, další miláček s tatínkem!“ Ozvalo se z pravé strany obchodu. Nejdříve slyšeli jen ženský hlas, poté zaslechli i kroky a následně vykoukla i samotná madam. Peter a Jonathan na ni koukali trochu vyjeveně, stejně tak jako na celý zbytek obchodu, protože kolikrát za život uvidíte pestrobarevné hábity a čapky a pláště a všelijaké jiné podivnosti na jednom místě?
Underwoodovi pozdravili a pak už jen následovali silnější paní do zadní části obchodu. Celou cestu se rozhlíželi kolem a občas nemohli uvěřit tomu, co to vlastně vidí.
Kolem něho se cosi prohnalo, což následně zjistil, že byl krejčovský metr. Jeho taťka vykulil oči a držel se k Johnovi ještě blíže. „Johne, nebude vadit, když tě tu nechám a raději dojdu pro knížky? Ty se snad vznášet nebudou...“ Promluvil tiše k synkovi. Ten se na něj zazubil, bylo legrační vidět taťku tak nervózního a vykuleného z toho všeho. Ani se nedivil, že si vybral zrovna knihkupectví. S knihami mu bylo nejlépe a opravdu doufal, že alespoň ty nebudou létat ve vzduchu. „Jasně, já to tu zvládnu.“ Ujistil tatínka s úsměvem. Mluvil pravdu, opravdu to zvládne, je už přeci velký kluk, nebo ne?
Podle pokynů paní Malkinové se postavil na stoličku a nechal kolem sebe létat onen podivný krejčovský metr. Usmíval se a párkrát se za metrem ohlédnul. Když mu zrovna paní Malkinová špendlila rukávy, otočil se a jedna z jehel ho píchla do ruky. Proto už zůstal raději v klidu a vyčkával na vypracování jeho uniformy. Líbilo se mu pozorovat, jak se jeho hábit pomalu blíží finálnímu tvaru a už se neuvěřitelně těšil na den, kdy si ho poprvé oblékne do té kouzelnické školy.

[Na ulici venku]

„Tak co? Jak to šlo?“ Optal se pan Underwood když malý John vyšel ze dveří s úsměvem na tváři a nechal se velkou tátovou hnátou obejmout kolem ramen. „Dobře! Zítra by nám měla přijít uniforma už hotová!“ Řekl nadšené Jonathan a podíval se nahoru na svého vysokého tatínka. Ten se usmíval, byl rád, že jeho syn byl tak radostný. Měl mnohem lepší náladu od té doby, co mu přišel dopis a v září ho čekala cesta do Bradavic. „Už zítra? Skvělé!“ Zaradoval se Peter a zastavil se před velmi staře vypadajícím obchůdkem s nápisem hlásající "Ollivanders".
„Jonathane, běž raději dovnitř sám. Asi bych překážel...“ Řekl z ničeho nic Underwood starší a podíval se na Underwooda mladšího. „Cože? Né, tatí, ty musíš jít se mnou. Co když tě budu potřebovat?“ Bránil se malý John. Opravdu neměl ani nejmenší tušení, co by se mohlo v obchůdku stát a ani nevěděl, jak si má sakra vybrat tu hůlku! „Musíš tam jít se mnou..“ Svýma velkýma očima John hleděl na otce. Musel si přiznat, že se trochu bál, vejít do toho obchodu a být tam úplně sám. Proto zatahal tatínka za rukáv a udělal krok blíže ke dveřím. Peter přemýšlel, jestli jít nebo ne, ale nakonec přeci jen souhlasil a otevřel dveře.

[Ollivanders]

Jonathan po boku svého otce pomalu vešel do obchodu a okamžitě otevřel pusu. Vypadalo to jako obyčejný maličký obchod, ale uvnitř byl mnohem větší a tolik krabiček! Tisíce krabiček všech možných barev, zaprášených i nezaprášených naskládaných několik vrstev na sobě v polorozpadlých policích. Bylo to kouzelné už jen samo o sobě a to se tam nikde nevznášely metry a špendlíky a nůžky a vlastně nic. Bylo to naprosto tiché místo, až se mohlo zdát, že zcela opuštěné.
„Haló?“ Promluvil do naprostého ticha malý klučina a podíval se na otce, který se zamračeným výrazem ve tváři pokrčil rameny. Trvalo snad jen pár vteřin, než se z ničeho nic objevil za pultem starý šedivý muž a s přátelským úsměvem hleděl na nově příchozí.
„Prvák, že?“ Optal se pan Ollivander a měřil si chlapce očima, který jen přikývl. Nevěděl vůbec co má dělat nebo kam se postavit, a proto zůstal stát na jednom místě a pozoroval starého pána.
„To jsem si myslel. Underwood? Jonathan Underwood?“ Jonathan i jeho otec otevřeli pusy dokořán. Neměli sebemenší tušení, jak by někdo v tomhle šíleném světě malého Johna znát. Prcek znovu přikývl, tentokrát však ještě víc zdráhavěji, než předtím. Promiňte, ale -“ Než však stačil dopovědět svůj dotaz ohledně toho, jak je možné, že zná jeho jméno, pan Ollivander zmizel. Underwoodovi slyšeli něco spadnout, nejspíše nějakou krabičku a pak už blížícího se pana majitele. Držel v ruce jednu z těch novějších krabiček, na kterých ještě nebyla tak vysoká vrstva prachu jako na jiných. Vyndal z oné podivné krabice hůlku v podobě kusu dřeva s nějakými ornamenty a podal ji do malé Jonathanovy ruky. Ten ji v ruce sice sevřel, ale dále už jen hleděl na pana O. a netušil co dál.
„Nezapomínejte, pane Underwoode, hůlka si vybírá kouzelníka. Ne on ji, ale ona jeho. Sám poznáte, až vám dám do rukou tu pravou. A teď, čekáte až zahřmí?“ Zeptal se s náznakem úsměvu na rtech. „Musíte s ní mávnout!“ A Jonathan to udělal. Lampa nad nimi praskla a střepy jako kapky deště se snesly na podlahu. John rychle ucukl a narazil zády do otce, který stál za ním. Starý pán nejprve mávl svou hůlkou a lampa byla znovu vcelku a na podlaze se neválely žádné střepy, poté však šel hned k Johnovi a hůlku z jeho rukou mu vytrhl. „Ne a ne, tohle opravdu není hůlka pro vás. Jak jsem se jen mohl tak zmýlit?“ Zabručel si pod vousy a znovu zamířil kamsi dozadu do skladu. Byl tam déle než předtím a zpět se vrátil s krabičkou jinou. Byla tmavě modrá, i když pod tou metrovou vrstvou prachu to vypadalo spíš jako šedivá. Hůlka uvnitř byla malému dřevu mnohem více sympatická než předtím. Navíc už věděl co dělat a tolik se nebál. Pan Ollivander vyjmul hůlku z obalu a opatrně jí podal Johnovi. Tak nějak mu sedla do ruky, mnohem víc než ta poslední a celkově se k němu více hodila. Ani s ní nemusel mávat a okamžitě věděl, že to je opravdu ta pravá. Cítil se s ní úplně jinak. Cítil se s ní doplněný.
„Je to jiný pocit, že? A to se těšte, až s ní budete kouzlit!“ Zaradoval se starý pán a hůlku si od chlapce převzal. Dal ji zpět do krabičky a když mu modrooký dal přesnou částku zaplacení, podal mu ji i s taškou.

>>Po této podivné zkušenosti a s novým kouzelným kouskem, oba Underwoodové zamířili domů. Těch čar na ně bylo dnes až příliš, obzvláště pak na Petera Underwooda. >> Vzhůru domů...

_________________

PAN OLLIVANDER

Bylo brzo ráno a Příčná ulice se teprve probouzela do dalšího slunného, letního rána, když už vedle vysokého, ramenatého a jako obvykle v úhledném, kostkovaném obleku oblečeného muže poskakoval klučina v křiklavě zelených trenýrkách a jasně zářivém tričku s límečkem, takže ho nebylo možno přehlédnout. Pokrývku dnes na hlavě žádnou neměl, i když ho otec k tomu nabádal, protože sluníčko prahlo vážně dost a byl by nerad, kdyby chlapec měl úpal, nebo něco podobně zákeřného. Ovšem, právě kvůli absenci čepice měl teď kudrnaté vlasy různě zkroucené, nesystematicky a zmateně trčící do všech stran a ze stran hlavy z nich vykukovaly obrovské, placaté uši. Usmíval se od ucha k uchu, za což mohl především fakt, že dnes mířili koupit hůlku a hábit. Původně se k nim měla připojit i Lartenova matka, ale chlapec to nakonec po krátké a stručné domluvě s otcem zavrhl, protože zrovna tohle si chtěl s otcem nakoupit sám. Jak často je dva ve svých myšlenkách označoval, byli jako dva věční parťáci, Tom a Jerry. Velký a lstivý a malý a hyperaktivní, to přesně Christiana s malým synem vystihovalo. A i když byl otec na svého syna přísný více, než by bylo zapotřebí, Larten ho uznával a vzhlížel k němu, i když občas i on měl prvotní pubertální manévry, že se s otcem odmítal bavit, nebo trucoval. Vlastně celkově se moc nebavil, i když se ho otec často na něco ptal, aby ho k tomu donutil.
Postupně času si ale i Christian na všudypřítomné ticho zvykl, pokud se zrovna netříštila na střepy rozbitá váza, nebo nenaříkala chůva, které Larten s potutelným smíchem něco vyvedl. Zastavili se před obchodem pana Ollivandera, jako přes kopírák si nedůvěřivě prohlédli výlohu obchodu, než vklouzli dovnitř.
"Dobrý den," ujal se slova otec chlapce, "přišli jsme si koupit hůlku, syn se chystá poprvé do Bradavic," vysvětlil panu Ollivanderovi situaci a kývl směrem k Lartenovi, jenž si usadil sluneční brýle do rozcuchaných vlasů a vrhl po šedivému staříkovi nadšeným pohledem, než se k němu vydal. Prodavač asi vycítil, že chlapec nebude patřit k těm nejvíce upovídaným, avšak rebelská jiskra v Lartenových očích naznačovala, že introvertní také zrovna dvakrát nebude. Během mžiku se šponoval na špičkách, aby nakoukl přes pult k vysokým, přeplněným policím, v nichž byly snad tisíce krabiček s hůlkami. A hned na to se k němu přimotal Ollivander s hůlkou.
"Tak co třeba tahle, Lartene?" usmál se laskavě.
Chlapec si hůlku, která vypadala dosti podivně, prohlédl a krátce zaváhal, než s ní rozmařile mávl přesně tím stylem, kterým si to představoval, když mu otec dříve četl pohádky před spaním. Rozmáchl se pravačkou, div mu hůlka nevyletěla z prstů, jak se zachvěla, když proťala vzduch a hned na to podezřívavě se mračícího otce spražil proud vody takové intenzity, že Christian stačil sotva mrknout směrem ke svému drahému saku, které teď bylo naprosto promáčené. Zjevně i Ollivander byl překvapen intenzitou chlapcova kouzla, byl totiž naprosto ticho, Larten mimochodem také, ale u toho se to očekávalo. A Christian? Trvalo to pár vteřin, než nabral rudou barvu ve tvářích a začal zuřit. Nesnášel tuhle společnost, pomatení kouzelníci. Sice se snažil pro svého syna dělat to nejlepší a když tentokrát viděl tu upřímnou, dětskou radost v jeho očích, když mu dorazil dopis z Bradavic, rozhodl se s tímhle faktem smířit, ale poslední dobou, čím více se odjezd expresem blížil a čím více pronikal do toho podivínského světa, kterého se stranil i v době, kdy žil se svou kouzelnickou ženou, měl k němu větší a větší zášť. Tohle byla poslední kapka, nebo spíše... poslední proud.
"Tak to stačí," a než se stačil Larten, či Ollivander nadechnout, popadl chlapce za ruku a táhl ho ke dveřím ven z obchodu. Marně klučina kopal nohama, mával rukama, tudíž i tou, v níž držel hůlku, což způsobilo, že s ní vyletělo několik jisker, pak několik dalších kapek a nakonec z ní začala stoupat pára. Neskutečně by to malého hocha fascinovalo, ale teď měl jiné starosti. "Přestaň sebou mrskat! Zahoď ten klacek, odcházíme," zahlásil rázně, bez času k protestům.
"Nechci ni-kam," zarazil se překvapeně, přesně před vyslovením posledního slova, protože to řekl téměř bez chybně, což šokovalo i Christiana na tolik, že jako opařený hocha pustil. "Pro-prosím," zvedl k němu klučina oči.
"Když chvíli vydržíte, já vám to osuším," ozval se konečně Ollivander a Christian byl nucen rezignovat, protože Larten už zase postával u pultu a vracel tam hůlku, která mu očividně úplně nerozuměla. A tak nastal pokus číslo dvě, ani v tom případě však hůlka nebyla ta pravá. Bylo až s podivem, jakou intenzitou dřevo v chlapcových prstech reagovalo. Tentokrát to byl doslova proud barevných jisker, až i Ollivander ostražitě uskočil a se shovívavým úsměvem se podíval směrem k netrpělivému otci.
"Myslím, že z něho bude dobrý kouzelník, pane Fawberte," snažil se uklidnit staršího muže, ale marně, a tak se na podpatku rychle otočil a zaplul zase do zásob. Když se vrátil, měl připravené rovnou tři malé krabice, ale nakonec se ukázalo, že hned ta první byla skvělá a přesně padnoucí volba. Larten to v tu chvíli nevěděl, ale hůlka měla drobné nadání na neverbální magii, což pro člověka, jenž má s mluvou problém, byl dar k nezaplacení.
Christian muži zaplatil, kolik si naúčtoval, a poté se společně vydali koupit hábit do obchodu paní Malkinové.

PANÍ MALKINOVÁ

Hrobové ticho, které mezi nimi vládlo, bylo o dost hustší než obvykle. Larten totiž tušil, že se na něho otec trochu zlobí, nebo alespoň to na něho tak působilo, ve skutečnosti byl Christian zkrátka tvrdohlavě zamračený kvůli tomu, že syn musí do Bradavic odcestovat. Marně se snažil chlácholit myšlenkou, že lepší školu pro své koktání nemůže mít, protože tam bude sám a mluvit bude muset, i kdyby nechtěl. Ale i tak v něm byla sobecká touha mít syna pro sebe a pod pravidelným dozorem. Měl sice svou práci, spoustu práce, ve které občas trávil den i noc, ale kromě Lartena osobní život neměl a Christian se obával, že odjezdem syna do Bradavic, skončí úplně.
Z myšlenek ho vytrhla až usměvavá tvář chlapce, když ukazoval směrem ke dveřím, které po otcově pohled otevřel a rychle vešel dovnitř, pozdrav nechaje na svém otci.
"Dobré ráno, paní Malkinová?" nedal na sobě dát rozhořčení kouzelnickou společností a zdvořile si potřásl rukou. Pochopitelně, že si žena odvodila, že chlapec se chystá poprvé do Bradavic, a tak ho hned navedla na stoličku, kam se klučina s úculem postavil a začal se prohlížet v zrcadle.
"Tak co, těšíš se do Bradavic? Úplně poprvé, že ano?" zajímala se paní Malkinová jako obvykle, čímž chlapce dostávala trochu do rozpaků, protože on pouze s úsměvem přikyvoval, a ona se pořád a pořád vyptávala.
"Ano," byla klasická chlapcova odpověď, protože věděl, že u tohohle slova je obrovská pravděpodobnost, že ho vysloví bez zadrhnutí.
"A už víš, do jaké chceš koleje? Máš nějakou oblíbenou?" usmívala se starší, baculatá, sympatická žena, zatímco mu připínala špendlíkem látku na ramena a metr mu mezitím měřil výšku od pasu až ke kotníkům.
"N-ne-nemám," zakroutil hlavou a skrz zrcadlo se podíval na svého otce, který si prohlížel zbylý sortiment obchodu a rozhovor mu od začátku do konce unikal. Asi i proto to panu Fawbertovi uteklo rychle, protože než se stačil rozkoukat, paní Malkinová už se k němu s úsměvem otáčela.
"Tak hotovo. Všechno vám dorazí poštou." A tak Christian vše zaplatil, a poté už se společně se synem vydali zpět do mudlovského Londýna, kde měli další řadu věcí k zařizování.

>>

_________________

| +

[size=85]

[ MADAME MALKINOVÁ ]

Konečně nastal den D a hodina H a Samantha kráčela po Příčné ulici po boku svého táty. Tedy, kráčela byl dost nadnesený výraz, vzhledem k tomu, že spíš poskakovala, ve svých tmavě modrých šortkách, jedovatě zeleném tričku s nápisem SMĚJ SE I KDYŽ NEMÁŠ ZUBY a neonově růžových teniskách. Měli s tátou domluvu, že pro hůlku půjdou až nakonec, jelikož to byl přeci zlatý hřeb tohohle všeho, a jakmile bude mít hůlku, bude mít oficiální žezlo na znamení, že je čarodějka. A pak to mohli jít oslavit pořádně nezdravým jídlem. Jednoduše a prostě, tenhle den měl být naprosto skvělý, a basta.
"Jeminánku!" byla prvotní reakce madame Malkinové, když Samantha nepříliš něžně otevřela dveře, na kterých zacinkal zvoneček. "To jsou mi hosté!" zatrylkovala poté, protože Baneovým už šila bezpočet hábitů, vzhledem k tomu, jak byl jejich rod rozrostlý, a důvěrně se znala s Moreen Van Helmontovou, která měla svůj módní butik o pár metrů dál. Zářivě se na ty dva usmála a došla di pro metr, který dala do pohybu lehkým mávnutím hůlky.
"Dobrý den," pozdravili James se Samanthou, James umírněně a poněkud smířeně, Sam naopak veli živě. Dívka se bez remcání postavila na stupínek, kde ji měřily metry a brky si zapisovaly její míry, a zvědavě se rozhlížela okolo, a netrvalo dlouho, než položila první dotaz. "Sím, jak moc se ve škole dbá na původní stav uniformy? Chci říct, kdybych si ji chtěla řekněme trochu poupravit, víte?"
"Drahoušku, obávám se, že moc změn si na ní udělat moci nebudeš. Ale ve volném čase přeci budeš moci nosit, co se ti zachce," mrkla na ni povzbudivě madame Malkinová a sama pro sebe si lehce přikývla, když k ní dolevitoval pergamen se Samanthinými mírami. "Výborně, zlatíčko, pojď se podívat na rukavice," zavrkala a něžným pohybem ruky vybídla Sam, aby se přesunula ke stolku, na kterém měla vyskládané rukavice z dračí kůže, a hned vedle byla polička s čapkami a další stolek s přezkami. Samanthě se rukavice ihned zalíbily, z čapek měla strašnou legraci, protože byly tak správně špičaté, a z přezek byla nesmírně unešená. Každá byla jiná a jedna hezčí než druhá, jenomže pro ni nebyla žádná dost dobrá, dost speciální, až... "Prosím, támhletu máte taky na prodej?" zeptala se se zářivýma očima a ukázala na vystavenou přezku, postavenou tak, že si jí šlo jen těžko všimnout - měla tvar gekona, byla stříbrná a zviřátko na svět poulilo dvě obrovské zářivě zelené oči. Madame Malkinová se nesmírně podivila, protože tu šílenou věc nikdo nechtěl, tedy především rodiče byli proti, aby jejich dítka něco takového přitáhla do školy, a tak se pro kontrolu zadívala na Samanthina otce, který se na ni souhlasně usmál. Své dceři nedokázal moc věcí odepřít, a věděl, že by si stejně za ten poslední týden dokázala sehnat něco ještě ujetějšího v místním blešáku. Tím tedy bylo vše vybráno, James za objednávku zaplatil, a vše kromě přezky, kterou Sam odmítala dát z ruky a okamžitě si ji nadšeně schovala do batůžku, jim mělo dojít poštou. Oba poděkovali, načež se s madame Malkinovou rozloučili a šli sehnat učebnice a kotlík, a pak už chybělo sehnat jenom poslední věc...

[ OLLIVANDEROVY HŮLKY ]

"Dobrý den!" zahlásila Sam do ticha prastarého obchůdku, zatímco za ní tiše zvonily zvonky na dveřích. Po předešlé zkušenosti už ji táta přemluvil, aby se chovala uctivěji a otevřela dveře jako normální člověk, takže tak učinila. K jejímu drobnému zklamání muž, který stál za pultem, nevypadal jako seschlá švestka, ale interiérem byla vskutku unešena. "Myslíš, že tu od začátku tisíciletí někdo utíral prach?" špitla Sam skoro neslyšně k tátovi, který měl co dělat, aby zachoval vážný obličej. Podobnou otázku si totiž pokládal on sám, když tu byl pro svou hůlku.
"Já bych prosila jednu kouzelnou hůlku, se kterou budu moci dobýt svět," zazubila se na pana Ollivandera vesele. Muži přes tvář přebehl slabý úsměv, vyměnil si pohled s Jamesem Banem, a Samanthin táta z jiskřiček v jeho očích vyčetl, že nejspíš nepřeslechl ani Samantiha provotní slova, každopádně to vypadalo, že se vskrytu dobře baví, a naštěstí se neítí být uražen.
"Počkejte chvilku, slečno Baneová," řekl klidně, pár pohyby doleštil hůlku, kterou držel v rukách, a k Samantinu zklamání ji uložil do krabičky, a odnesl dozadu, odkud se chvíli ozývalo nesouhlasné bručení a různé posouvání, než se pan Ollivander vrátil s mahagonovou krabičkou, která odhalila hůlku položenou na zeleném sametu. "Zkuste tuto," pobídl Samanthu.
"Mám s ní mávnout, žejo? Tak teda jdeme na to!" ujistila se Samantha, a se zatajeným dechem vzala hůlku do ruky, načež s ní soustředěně mávla. Jako obvykle se však napoprvé nic nestalo, a tak pan Ollivander zamyšleně zakroutil hlavou, uklidil hůlku zpátky, a šel pro další. "Tak, tato by mohla být lepší," řekl klidně a Samantha zase uchváceně mávla, a z hůlky vylétly jiskry. Tázavě hodila očkem po tátovi, který se na ni vesele usmál, a pak po panu Ollivanderovi, který se také usmál. "Takže tahle bude moje? Fakticky?" zeptala se nadšeně, "Pokud vám ji při tom dobývání světa někdo nesebere, pak ano, bude vaše navždy," řekl pan Ollivander, a tím měli hotovou i poslední pochůzku, a mohli si jít dát něco na zub.

>> Hladový drak

_________________

~ Mamá? Proč nejdeme nejdřív k Ollivanderovi? ~ ozval jsem se, když jsme s matkou vkročili do obchodu madame Malkinové, a podvědomě se přikrčil v očekávání matčina pohlavku. Oprávněně. Matka neměla ráda, když jsem na veřejnosti mluvil francouzsky, jenže já si nemohl pomoct. Pořád jsem měl francouzštinu raději než angličtinu. Potrestání ale nepřišlo, matka mi věnovala pouze lehké zamračení a já nepochyboval o tom, že na tom měla zásluhu prodavačka, která se hned přihnala k nám. „Poprvé do Bradavic, drahoušku?“ zaštěbetala zvesela a já se jen stěží ovládl, abych nezakoulel očima. Tenhle způsob vyjadřování a podobné familiérnosti jsem dokázal skousnout pouze u rodiny. Nicméně. Neochotně jsem se postavil na stoličku, aby mi madame Malkinová mohla nabrat míry. Jestli ale žena čekala, že se rozpovídá a nedá mi ani příležitost k mé vlastní otázce, pletla se. Sotva začala vyzvídat, jak se těším do školy, vpadl jsem jí do toho – samozřejmě tak zdvořile, jak jsem jen uměl – se svým: „Z jakého materiálu vyrábíte hábity a školní uniformy celkově? […] Co když mě to bude štípat a škrábat, budu moct požadovat náhradu a výměnu?“ Po celou dobu, co ze mě padaly otázky, jsem se samozřejmě ani nehnul, nechtěl jsem mít špendlík vražený vy-víte-kde. Matka se mezitím odebrala vybrat mi věci, které míry nepotřebovaly, a jak jsem ji znal, tak se útrpně usmívala a děkovala Merlinovi, že není na ní, aby odpověděla na moje všetečné dotazy. Když už jsme u toho, madame Malkinová se na chvíli zatvářila vykolejeně pod palbou otázek – alespoň mně se to tak zdálo – pak ale znovu nabyla své sebejistoty a ujistila mě, že v případě nespokojenosti není problém onen kus oblečení vyměnit, ale že se jí to ještě nikdy nestalo a všichni byli vždy spokojení. Jak taky jinak. Naneštěstí po chvilce bylo hotovo, a i když jsem toužil zeptat se ještě na několik dalších drobností, to už mě matka tahala pryč, a mně tedy nezbylo nic jiného, než se rozloučit a jít svými otázkami otravovat ostatní prodavače.

[Ollivanderovy hůlky]

Samozřejmě že to nejzajímavější musela matka nechat nakonec. Podezíral jsem ji z toho, že si myslela, že budu po celodenních nákupech unavený a na nějaké vyzvídání nebudu mít energii. Haha. Jako by mě neznala. Navíc tohle byl rozhodně nejzajímavější zážitek celého dne, na hůlku jsem se těšil už od doby, co mi dorazil dopis a určitě jsem si nechtěl nechat utéct příležitost dozvědět se něco nového. Hůlky byly podle mě nesmírně zajímavým odvětvím, a ač jsem si toho dost nastudoval už dost dopředu, vidět výběr hůlky v praxi, to se s teorií přece jen nedalo srovnávat. Při vstupu jsme s mámou společně pozdravili a mně už oči hned zaletěly ke všem těm policím a krabičkám s hůlkami. Posadil jsem se – proč? – na určenou stoličku a přestože jsem se dokázal udržet a nezeptat se na důvod posazení, ty očarované metry mi už nedaly. „Promiňte, ale… vím, že hůlka si vybírá kouzelníka – i když se mi to zdá takové trochu pofiderní a mám o tom svoje pochybnosti, protože nějaký systém v tom přece také musí být – na co tady tedy jsou ty metry? A máte přehled o tom, jaké dřevo nebo jádro se vyskytují nejvíc v jednotlivých bradavických kolejích? A taky vím, že žádné dvě hůlky nejsou ve skutečnosti stejné, ale co když mají dva lidi stejné dřevo a jádro, znamená to, že si jsou nějakým způsobem podobní? Co přesně ovlivňuje délka hůlky?“ Žel pro matku i Ollivandera si mě zřejmě žádná hůlka nechtěla vybrat, trvalo to neskutečně dlouho, a když se mi podařilo způsobit sněžení v celém obchodě, tak už mě to i přestalo bavit, na rozdíl od pokládání dotazů. Ať jsem se ale ptal na cokoliv, pan Ollivander se do řeči příliš neměl, kromě několika vzácných slov mě obdařil pouze tajemným úsměvem, který jsem mu oplatil nesouhlasným zamračením, za které jsem se od matky už skutečně toho pohlavku dočkal. Náladu mi na chvilku zvedla momentálně zkoušená hůlka, která se rozzářila a zajiskřila. Nebyl jsem ale nadšený z toho, že si nemohu hůlku hned odnést a nakonec jsem tedy oproti všem ranním očekáváním z obchodu s hůlkami odcházel nejvíce zklamaný.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

[ULICE]
„Ne Damiene, Hůlky nedováží velký čínský magnát, aby s tím mohli kouzelníci jíst…“
„A seš si jistej?“ zatahal kluk svého tátu za hábit. „jak to víš? Jsou to hůlky ne? Jako ty jídelní, tak mi to říkala maminka!“

Benjamin si povzdechl a zalitoval, že svého syna vychoval skoro jako mudlu. „Ne, nejsou, to jsou zas jiné hůlky. Tydle jsou kouzlené,“ ukazujíc na Ollivandrův krámek, „a tamty kterýma jíme jsou jen bambusové šunty líné třídy myčů nádobí… „ podrbal se na hlavě a pak povídá. „Dovnitř půjdeš sám, Pan Ollivander je velmi hodný člověk, určitě ti nějakou dobrou hůlku prodá. Pak půjdeme pro žábu a-„
„ALE JÁ NECHCI ŽÁBU!“ vykřiknul zoufale kluk, nečeš mu došlo že stojí na ulici a strhává na ně zbytečně pozornost těch divných lidí. „Tak jo…“ řekl a odevzdaně se přišoural ke dveřím. Na otce vrhnul ukřivděný pohled nekrmeného štěněte a vešel dovnitř.

[OLLIVANDEROVY HŮLKY]
Když vešel sám do krámu, bylo mu trochu ouvej. Damien tak trochu vždy létal v problémech díky svým hloupým řečem, ale kdo by se na něj vlastně zlobil. Byl to eště malé dítě.

Cink, cink, zazvučel zvonek potichlým krámkem. Damien se rozhlédl. No, moc tu toho nebylo. Prostoru tak na pro tři lidi, vysoký a přitom neskutečně mrňavý pultík s kasou a …. Krabičky. Samé krabičky. Tisíce a tisíce, od paty zdi až ke stropu. A že ten strop byl vysoko. A za pultem se to táhlo na obě dvě strany tady daleko. „Halo?“ vystrašeně zašeptal. Bylo tu nezvykle nějak ticho.

Za pultem se zčistajasna zjevil postarší kouzelník, přísným pohledem prokoukl kluka zkrz na skrz a bezeslova zmizel ještě rychleji, než se objevil. Vyšel zpoza regálů a vešel do jiných. „Hmmm“ ozvalo se odněkud za zdí. Damien se trochu bál. Ten pán mu připadal vyloženě vyšinutý. Takový ten cvok v televizi. Pak se zase vrátil, s nějakou krabičkou.

Otevřel ji a opatrně z ní vydal dřívko a polaičku polehoučku ho začal podávat Damienovi. Ten se v dlaních potil, opatrně se natáhnul po hůlce. „Ne, rozhodně ne!“ vyjekl najednou pan Ollivander a hůlku zas uložil těsně předtím, než se ji vůbec kluk dotkl. „Já se.. promiňte… asi.“ Damien nechápal.

„Cože? Jo,.. aha… ta byla špatná, jinou vyberem.“ A zase zmizel. Damien panu Ollivandru nerozumněl. Tedy, rozuměl slovům, ale nedávali mu smysl. Vrátil se s další hůlkou a situace se opakovala. Tentokrát tu věc nechal Damiena i podržet, na chviličku. Damien koukal na hůlku, hulka na Damiena, pak mu ji Ollivander zase sebral a odešel pryč. Damien už chtěl s jekotem vyběhnout ven, když mu tímto způsobem ukázal už devět hůlek.

„Něco tu nehraje….“ Povídal pan Ollivander se založenýma rukama hledíc na Damiena. „ No zajisté….“ Lusknul prsty a kde se vzaly, tu se vzaly, byli u kluka metry a nikdo je nedržel a začali ho přeměřovat od zdola nahoru, od ucha k nosu, od nosu k rameni, od palce k ukazováku, od malíku k palci a když už skončili, zmizeli.

Damien se chytal začít na protest brečet s tím, že být kouzelníkem je tak složité, a nikdy by do bradavic nešel.
Ale na to bylo evidentně již pozdě, protože přišel pan Ollivander s poslední krabičkou a z ní vytáhnul hůlku a s velkým, opravdu velkým, nečekaným a krajně podivným, úsměvem mu ji vítězoslavně podal do ruky. Damien na ni koukal jako péro z gauče.
„No tak, zkus s ní něco, máv-„ PRÁSK „ Eh, u merlinových vousů… že já se přehmátl?!“

[MADAME MALKINOVÁ]

Zastávku pro hábit uskutečnili už s otcem. Tedy, po tom, co z Damiena oprášil otec saze a vysvětlil, že hůlka si vybírá kouzelníka a né kouzelník hůlku.
„A proč teda prodává hůlky, když si vlastně oni vybírají nás? Neměl by prodávat nás?“ Benjamin radši neodpověděl a vešli do obchodu Madame Malkinové.
„Ah drahoušku,-„ a „-Bradavice, to je zajímavé, a kolik máte…-„ a „No potěž, já si posledně namohla záda a…-„ „-…a tam jenom prší, vraťte se do Angline drahoušku…-“ „-..má se dobře, děkuji za optání, to víte, není už nejmladší..-“ „-.. žába, já vždycky chtěla žábu jako malá když jsem nastupovala do…-“ „-... kozí sýry, jsou nejlepší...-“
A najednou stáli venku s taškou plnou účtů a poslední co jim znělo v hlavě bylo „Nejpozději zítra máte hábity u sebe, drahouškové, Nááshle!“

„To bylo divné…“ prohlásil Damien.
„Nic se nezměnilo… ani nevím že jsme tam byli… zkontroluj si jestli nemáš někde špendlíky Damiene.“ Pobýdnul otec synka a ten si začal vytahovat špendlík z mikiny.

| +

Chápu-li to dobře, do SZ mi pak pošle někdo náhodně generovanou hůlku, že? )

>>>
Oskar sa dnešného dňa nevedel dočkať asi s rovnakou intenzitou ako väčšina prváčikov, ktorí si šli po svoj prvý prútik a školskú uniformu. V šortkách farby piesku a tmavomodrom tričku s akýmsi nápisom v švédštine, si vykračoval vedľa svojej mladučkej mamky, ktorá mala, rovnako ako on, v ruke kornútok so zmrzlinou, z ktorého si obaja pomaly ujedali. ~ Ja neviem, Hanna... Myslíš, že bola ropucha dobrý nápad?~ Pochybovačne sa zamračil na zelenú nehybnú masu vo svojej ľavej ruke. „Hovor anglicky,“ upozornila syna a potom pokračovala: „Jasné. Čo ťa žerie? Ropuchy sú super, mačku bude mať každý druhý a krysy kúšu, ešte by si chytil nejakú infekciu...“ povzbudzujúco mrkla na syna a odjedla si zo zmrzliny. Že mačka a sova boli príliš drahé, synovi radšej zamlčala a jednoducho ho nahovorila na ropuchu, ktorá navyše nepĺzla ani nepúšťala pierka. „Oh a nezabudni, že ju nesmieš olizovať, jasné?“ dôrazne na Oskara pozrela. „Jasné...“ poťažkal ropuchu v dlani. „Ty, Hanna? Ale keď sa ropuchy nesmú olizovať, prečo sa v rozprávkach pusinkujú?“ vyzvedal zo svojej matky zvedavo. „Lebo sú to rozprávky, Skar...“
Oskara taká odpoveď síce neuspokojila, ale rozhodol sa tým ďalej nezaoberať a radšej sa pustil do zmrzliny až nakoniec zastavili pri obchode madam Malkinovej. „Utekaj dnu, podržím ti zmrzku,“ navrhla Hanna a natiahla k nemu voľnú ruku, aby chlapcovi vzala zmrzlinu. „Ty mi ju zješ!“ bránil si majetok Oskar. „Keď sa poponáhľaš, ešte ti zostane,“ žmurkla na syna ako si od neho vzala kornútok a provokačne si odjedla z jeho kopčeku. Ropucha skončila na Hanninom ramene. Skar sa na mamu zamračil a založil si ruky trucovito vbok, akoby ju odmietal so svojou zmrzlinou nechať samú, avšak zvedavosť nakoniec zvíťazila a chlapec otvoril dvere. „Budem ťa sledovať!“ pohrozil Hanne vo dverách. „Jasné, jasné...“chlácholila ho, ale kým Oskar zmizol vo vnútri, ešte na neho zakričala. „Skar! Peniaze,“ kývla hlavou k svojej kabelke, ktorá jej visela na ramene. „Divím sa, že si si spomenula...“ zahundral stále trucovito ako zoskočil zo schodíka a otvoril matkinú kabelku, aby si z nej vybral zopár galeónov ako mu nakázala.


„Dobrý deň,“ pozdravil len čo vkročil do obchodíku madam Malkinovej a zvedavo sa porozhliadol po všetkých vystavených modeloch. „Dobrý deň, srdiečko! Prvý krát do Rokfortu? Máme všetko, čo potrebuješ,“ usmiala sa pani Malkinová na Oskara a posunkom mu naznačila, aby sa postavil na štokrlík. „Presne tak, po prvý krát. Som druhý z rodiny, kto ide na Rokfort! Druhý! Všetci ostatní chodili na Durmstrang,“ zahlásil a doširoka rozpažil, keď sa mu meter začal strkať sám od seba pod pazuchy. „Mohli by ste to trocha urýchliť, prosím? Inak mi Hanna zje zmrzlinu...“ hodil zamračený pohľad ponad plece cez vitrínu von na ulicu, kde stála jeho mama s dvomi zmrzlinami. „Urobím, čo je v mojích silách, srdiečko, ale je to delikátna práca, chvíľku to potrvá,“ odvetila madam chlapcovi. „Hanna je tvoja sestra, srdiečko?“ pozrela madam cez vitrínu na Oskarovú matku, „tiež chodila na Rokfort?“ zamestnávala chlapca rozhovorom, aby nebol taký nervózny. „Hanna? Hanna je moja mama! A nechodila na Rokfort ale na Durmstrang,“ opravil Oskar madam Malkinovú v momente, keď sa metre stočili do roličky a samy sa odložili. „Oh, aké prekvapivé...“ pípla a ešte raz hodila očkom po mladučkej žene za vitrínou. „Ááá, sme hotoví, mladý pán. Uniforma vám dorazí do dvoch dní sovou,“ pousmiala sa na Skara, ktorý zhopol na podlahu a rýchlo zaplatil. „Ďakujem, dovidenia!“ zavolal za madam ako vybehol von za Hannou. „Že si ju ešte nezjedla!!“ natiahol ruku za svojou zmrzlinou. „Máš šťastie, ešte ti niečo zostalo. Ale len troška,“ podpichla chlapca ako mu vrátila zmrzlinu aj ropuchu. „Ty si strašná! Veď tam už skoro nič nie je. A to si hovoríš matka?“ zagánil na Hannu a dojedol to málo, čo mu zostalo. „Mal si sa ponáhľať,“ šťuchla svojho syna do boku a ten nahlas zakrochkal ako sa zasmial.
Netrvalo dlho a táto skromná rodinka dorazila k ošarpanému obchodíku pána Ollivandera.

OLLIVANDER

„Dobrý deň,“ pozdravil Skar naoko prázdny obchodík aj za mamu. Bleskovo sa porozhliadol po interiéri a trocha nakrčil nos, keď ho na ňom pošteklil chumáčik prachu. „Pčííí!“ kýchol chlapec a v tom momente sa z úzkej uličky medzi tisíckami podlhovastých krabičiek prihnal rebrík a na ňom akýsi starý pán s podivným pohľadom a ešte podivnejšími vlasmi. „Nazdravie, mladý muž!“ zašepkal pokojne a skĺzol pohľadom ako po chlapcovi tak aj po mladej žene. „Dobrý deň,“ pozdravila Hanna, postrčila Oskara bližšie k pánovi Ollivanderovi a ten bez váhania okamžite spustil: „Nemyslíte, že by ste tu mali občas utrieť prach? Niekto ako ja by mohol dostať alergiu a zomrieť vám priamo tu, na tejto dlážke...“ ukázal ukazováčikom na drevené parkety a zrovna vtedy mu priletela jedna za ucho. „Áa...u! Čo robíš? Veď aj ty máš v dielni väčší poriadok a to už je čo...Ááu“ a vtedy mu priletela druhá a chlapec pochopil, že má sklapnúť, no zazrieť ponad plece na mamu si nedokázal odpustiť. „Ospravedlňujem sa. Skar je trocha... prostoreký. Môj syn by potreboval prútik,“ pousmiala sa pani Olssonová na pána Ollivandera, ktorý sa síce tváril vážne, no jeho oči prezrádzali, že sa celkom dobre baví a z chlapcových poznámok si nič nerobí. „Myslím, že mám prútik presne pre vášho prostorekého syna,“ pousmial sa pán Ollivander tajomne a svojimi žiarivomodrými očami sa zavŕtal do tých Skarových. O pár minút už chlapec veselo zamával pánovi Ollivanderovi cez vitrínu so spokojným úsmevom na perách. „Fajn chlapík ten pán Ollivander...“
<<<

_________________

Jedenáctileté děti zpravidla úplně neoplývají trpělivostí a Isaac nebyl žádnou výjimkou. Ani za nejlepších okolností neměl nikde moc dlouhé stání a dnešek pro něj byl opravdovým utrpením; už jen proto, že ani za mák nesdílel oprávněné obavy svých rodičů. Cesta z Edinburghu do Londýna se ukrutně protáhla a Děravý kotel našli Woodheartovi až pozdě odpoledne. Popravdě, to nikomu moc nepřidalo na klidu, stejně jako pohledy všech těch zvláštně oblečených lidí v Děravém kotli a následně i v Příčné ulici, které se na ně lepily jako smůla. Člověk by musel být z kamene a navrch naprostý ignorant, aby si toho nevšiml.
I přes jejich nemalé zdržení manželé Woodheartovi trvali na tom, aby jako první koupili svému synovi oblečení, tedy školní hábit. Snad za to mohly právě ty zvláštní pohledy a oprávněná myšlenka, že školní stejnokroj zamaskuje jakékoli rozdíly mezi dětmi z kouzelnických rodin a těmi, které ten muž ze školy nazýval mudly. Isaac, který si jakýchkoli rozdílů mezi sebou a kterýmkoli jiným dítětem v Příčné ulici přezíravě nevšímal, nákup hábitů doslova protrpěl a nemohl se dočkat, až konečně přejdou k tomu nejdůležitějšímu - totiž k nákupu hůlky.
A pak, po nekonečně dlouhé době, vešli do obchodu s nápisem nad dveřmi, který hlásal světu: Ollivanderovy hůlky.
Uvnitř vládlo příšeří a taky poměrně dost prachu, ale Isaac si všímal hlavně té úžasně magické atmosféry, která v krámku vládla. Při pohledu na regály plné úzkých a podlouhlých dřevěných krabiček se tak zasnil, že leknutím málem vyjekl, když se zpoza jednoho regálu vynořil postarší muž.
"Bradavice, první ročník, nepletu se?" oslovil rodinu bez jakéhokoli pozdravu a než se kdokoli stačil třeba jen nadechnout k odpovědi, připlul odkudsi krejčovský metr a začal měřit délku Isaacova předloktí. Pan Ollivander mezitím zmizel zpátky mezi regály a dřív, než se Isaac stačil třikrát nadechnout, vrátil se zpátky a vrazil chlapci do ruky vlastně nijak moc zajímavý protáhlý kousek dřeva. Už už chtěl Isaac zklamáním protáhnout tvář, když mu pan Ollivander poradil:
"Mávni s ní, honem."
Isaac si rozhodně netroufl nijak protestovat, a tak s hůlkou mávl. To byla přesně ta chyba. Snad všechen prach v obchůdku se zvedl a rozvířil se vzduchem. Isaac chtěl zajásat, že se mu povedlo kouzlo, dokonale nadšený vlastním "úspěchem", ale pan Ollivander mu vyškubl hůlku z ruky a nahradil ji jinou.
"Zkus tuhle," navrhl.
A tak to šlo dál.
Z druhé hůlky vyklouzl slabý pramínek šedavého slizu, který vytvořil na zemi nevábně vyhlížející louži. Třetí hůlka pro změnu podpálila malý stolek krčící se v rohu krámku. Čtvrtá a pátá hůlka rovněž selhaly, třebaže Isaac byl stále nadšenější, že se něco děje - a že to něco má na svědomí on, i když nikdo jiný z jeho "úspěchů" nadšený příliš nebyl. Konečně teprve sedmá hůlka se ukázala být tou pravou. Když ji Isaac vzal do ruky, byl to zvláštní pocit; jakési příjemné, uklidňující teplo. Mávl s ní a z hůlky vytryskl proud stříbřitých jisker. Jako by hledal ujištění, ohlédl se Isaac po svojí matce, která se trochu nejistě usmívala. Za ten jeden den toho na ni asi taky bylo trochu moc.
"Gratuluji, právě jste podnikl asi nejdůležitější krok k tomu, abyste se stal velikým kouzelníkem," usmál se pak Ollivander a ta slova Isaaca hřála ještě dlouho poté, co z krámku odešli. Ale co bylo vůbec nejdůležitější, ve chvíli, kdy odcházeli za nákupem dalších školních potřeb, byl už Isaac vlastníkem hůlky - a v tu chvíli už byl opravdovským kouzelníkem.

>>>

_________________

Všichni Baudelariovi si mysleli, že už za dnešek viděli snad všechno, navíc si říkali, že přece návštěva někoho, kdo šije, je přece ani překvapit nemůže. Omyl.
"Do Bradavic, předpokládám?" usmála se mile madame Malkinová a obě dívky přikývly, s očima navrch hlavy.
Sotva vešli a pozdravili, madame Malkinová začala nadšeně šveholit, postavila je na stoličky, oblékla jim hábity, které v zápětí začala přišpendlovat a pak spatřili metr, který sám od sebe malé dívenky začal měřit a přeměřovat a když konečně neměl co na práci, začal se jim ovíjet kolem rukou, dokud madame Malkinová nemávla hůlkou a metr spadl na zem a už se nehýbal.
Jistě, už viděly kousající knížky a klobouk s živou fretkou, po ulicích létali papíroví dráčci a foukali oheň, zjistili, že kouzelníci doopravdy létají na košťatech a že na nich prý i hrají sport a tak, ale hýbající se krejčovský metr ještě neviděly. Ani ho neočekávaly.
"Chev? Koukni!" šeptla směrem k sestře a bradou kývla dolů, kde sebou metr začal škubat, jako kdyby ve smrtelných křečích. Chudák. Najednou se vzpřímil jak kobra a chvíli se nehýbal a pak spadl zase zpět. Obě dvě dívky se zasmály.
"Co, jsem tě píchla?" začala se zajímat madame Malkinová, zatímco u Chevroletiných nohou špendlila kraje hábitu. "Tak, otoč se zlatíčko," nečekala na odpověď a otočila Chev okolo, aby viděla výsledek své práce. Pak se otočila na City a přikývla. "Neboj, už jdu na to," usmála se zářivě a začala špendlit rukávy. Různě na ní hábit popondávala, aby zjistila, zda jí bude sedět a Felicity se snažila sebou nešít, protože to občas zalochtalo, občas to píchlo...
Konečně to ze sebe mohla sundat a madame Malkinová začala říkat co kdy a jak. "Takže, uniformu budete mít za pár dní doma, doručíme vám ji soví poštou." Rodiče ještě něco zařizovali s madame Malkinovou, zatímco děvčátka jen zírala na různé věci v obchodě a šeptala si.
Nakonec se konečně rozloučili a vyšli před obchod, zpět na Příčnou ulici a City se nadšeně otočila na rodiče, chytla maminku za ruce a začala poskakovat. "A teď hůůůůlku, že jo? Hůlku, hurá hurá hurá!" Skákala jak pominutá, zatímco její sestra se jen usmívala a snažila se najít v okolí co nejvíc věcí, které ještě neviděla.



Felicity měla co dělat, aby do obchodu nepřiběhla jako velká voda a nezačala nadšeně ječet na pana Ollivendera, ať jí dá sakra taky ten jeden kouzelnej proutek, protože už ho prostě nutně potřebuje. Samozřejmě jí v tu chvíli nedocházelo, že by asi momentálně nezvládla vyčarovat víc než pár jisker. Ale na hůlku se těšila už od začátku, od té chvíle, co jí došlo, že prostě umí kouzlit a že všechny ty divné věci, které se jí tak porůznu děly, že si je nevymyslela.
Místo vlítnutí do starého obchodu se zastavila těsně přede dveřmi, pomalu je otevřela a s hlasitým pozdravem vešla dovnitř, aby ji pan Ollivander nepřeslechl přece.
A pan Ollivander doopravdy nepřeslechl. "Dobrý den," usmál se na dvojčata mile a na rodiče ještě pokývl hlavou. "Takže... jak to uděláme...? Zkusíme... ano, to je dobrý nápad," začal si pro sebe mumlat pan Ollivander a zmizel za rohem, načež se během chvíle vrátil s dvěma krabičkami. Zase si je chvíli přeměřoval, než otevřel jednu krabičku, vyndal hůlku a podal ji Felicity. "Mávni," pobídl jí, když se k tomu City neměla, protože zkoumala to, jak je hůlka vyřezávaná. V tu chvíli na něj Felicity trochu vyjukaně koukla, ale poslechla. Mávla s ní a překvapeně uskočila a hůlku málem upustila, když ta škaredě zasyčela a vypustila kouř. V tu chvíli už zkoušela svou hůlku i Chevrolet. Očividně pan Ollivander nebyl spokojený, protože se zase vytratil a přinesl jiné hůlky na vyzkoušení. A i když už Chev tu svou měla, protože si jí prý hůlka vybrala, City, furt mávala jak divá. Už pomalu začínala být naštvaná, že ani tenhle pokus nic, když najednou ucítila, jak jí příjemně vibrují prsty a vzduch se provoněl svěžím, jarním větříkem. Až v tu chvíli vypadal prodavač nadšený. "Výborná volba, obě dvě," řekl, jako kdyby to ty dvě mohly nějak ovlivnit. Rodiče nakonec zaplatili, bylo jim slíbeno, že hůlky jim brzy přinese sova, všichni pozdravili a konečně se mohli všichni se zážitky z kouzelnického světa vrátit domů.