Uličky>>>
Kráčal uličkou avšak, čo čert či iné nadprirodzené sily nechceli, zabočil do prvého obchodíku, kde vo výklade boli roztodivné klietky. István usúdil, že tam budú aj zvieratká. Zo zvedavosti najprv nakukol cez výklad dovnútra obchodíku. Moc toho nevidel, len viac a viac klietok plných sov od výmyslu sveta. Neváhal ani chvíľu a okamžite vletel do obchodu s rozžiarenými očkami.
"Jó napot kívánok... ehh... Dobrý deň." pozdravil do vzduchu zo slušnosti a vkročil. Predavačka zrejme práve kŕmila jednu zo sov a tak s otvorenými ústami kráčal otáčajúc hlavu na všetky strany, div sa mu neodšrobovala hlava z krku. Nedalo mu, ako kráčal k vyššej štíhlej slečne s vlnitými vlasmi po plecia, dotýkal sa pozlátených a postriebrených rebierok vystavených klietok so sovami. Niektoré zasupeli, iné zasa otvárali zobák očakávajúc potravu.
"Dobrý den, more.", pozdravil pre istotu znova, keď stál takmer za dotyčnou slečnou, ktorá práve niečo vysvetľovala sove. Zvyknutý bol, že ho predavači nespustili z očí akonáhle vstúpil do obchodu. Zvláštne.
"Tu sa dajú kupit tie, také...", nevedel si momentálne spomenúť na to slovko v angličtine a tak to uhral ako sa patrí. "Také tie sovy čo nosia poštu?", vypotil s trochou námahy.

Mžourov

Během zírání na jednotlivé sovy a jejich strašení svým pohledem došel Flavius k názoru, že je nejenom king, ale taky nejspíš nějaké antisoví božstvo. Nebo minimálně antisoví boží syn. Nebo dcera, záleží na tom, jak moc se zrovna cítil být dívkou. Už došel skoro k poslední sově i se svým pohledem, v hlavě zoufalou myšlenku, že takhle toho poštovního ptáka rozhodně nevybere, a že by tak moc chtěl támhletu na růžovo natřenou klec...
...když ho vyrušil něčí hlas. Otočil se za pozdravem a spatřil chlapce. Rozhodně to byl kluk, už podle hlasu. Ne jako Flavi, který působil pořád stejně hermafroditně. Ten, co na něho promluvil, vypadal opravdu zvláštně. Nebo minimálně tak, jako málokdo ve Flaviově okolí. Vlastně nikoho podobného neznal, a o to více se mu neznámý zamlouval. Připomínal mu snad jen ty kočovné cirkusáky se spoustou rozkošných opiček, co kdysi dávno jednou přijeli do Porthsmouthu. Vzpomněl si, jak jim jejich život v pohyblivém domově záviděl. Tenhle kluk k nim ale určitě nepatřil, to Flavi tušil. Co však našemu holkochlapci nejvíce na tom druhém přišlo zajímavé, nebyla ani tak tmavší pleť nebo třeba uhlově černé vlasy, ale ty oči. Tomuhle se asi říká uhrančivej pohled, napadlo Flavia, který kdoví proč nedokázal od těch dvou černých uhlíků odtrhnout zrak. Ve výsledku to znamenalo, že zatímco se snažil vzpamatovat, vznikla podivná odmlka, vyplněná jeho tupým zíráním, s typicky prázdným výrazem v zelených očích. Nakonec se ale vzpamatoval - dokonce rychleji než tenkrát v Kotli. "Umm...ahoj," zazněl zastřený hlas, který mohl stejně dobře patřit dívce jako chlapci, "Pokud myslíš sovy na sovní přepravu dopisů, tak myslím, že se pořizují přímo tady," řekl chlapec zamyšleně. Nevědomky zase použil vlastní slovo - sovní. "Taky chceš sovu?" zeptal se přátelsky, snad trochu zbytečně, vzhledem k tomu, že se nacházeli v Mžourově, "a máš už nějakou představu?"Já totiž ne a potřebuju radu, zaznělo mu v hlavě i dokončení oné otázky. Třeba byl ten snědý chlapec kouzelnický kouzelník a věděl o sovách aspoň něco užitečného. Pak by totiž nebylo nutné je podrobovat pohledové zkoušce...

_________________

István si vzdychol zatiaľ čo na neho predavačka pozerala ako zhypnotizovaná. Jej upretý skúmavý pohľad mu nevdojak spustil v hlave malý poplašný mechanizmus. Predsalen to mohla byt čarodejnica. A tak naoplátku skúmal on ju. V jej mačacích očiach však vypozoroval len hmlu, čo mu moc sebaistoty nedodalo a tak sa rýchlo stiahol a namiesto toho začal okukovať jej tvár.
Keď prehovorila, nebol si už až taký istý, že to bola "ona".
Istenem, pomyslel si, toto bude nadlho. "Igen, chcem kupit sovu, aby som mohol s anyuci písat dopisy. Domov. Poštou.", hovoril István a snažil sa byt zrozumitelný a jasný. "Chcem lacnú sovu. Malú. A rýchlu.", spokojný so svojimi vyjadrovaním založil ruky v bok. "Máte, či?", dodal. Nedávalo mu moc zmysel, že predavačka odpovedala, že si "myslí", že sa predávaju priamo tam. Potom sa ešte raz zadíval do jej tváre a prišlo mu podivné, že je sice od neho asi tak o hlavu vyššia, ale v tvári je strašne mladučká. Žeby užívala odvar mladosti? Alebo nejaké kúzlo? Navyše niečo v tom ako reagovala na jeho otázky mu napovedalo, že toto s takmer stopercentnou istotou nebude predavačka. Trapas.

Flavi si už neprohlížel sovy, nýbrž koukal na příchozího, který se tu nachomýtl a byl trochu jiný než lidé, které obvykle potkával. Ten kluk dokonce i mluvil poněkud zvláštně. Očividně nebyl Brit, protože to vypadalo, že do vět motá neznámá slova(čímž si bohužel nemohl být jist, poněvadž o soustředěnosti mysli opravdu v případě pana Eöbergssona nelze mluvit) a vyslovuje všechno až podezřele zřetelně a pomalu. Nebo si myslel, že je Flavi retardovaný. Přáípadně si ho snad dokonce spletl s někým ze zdejšího personálu. Zvláštní, pomyslel si hnědovlásek a hodil po neznámém poněkud rozpačitý pohled. Byl sice zvyklý, že si ho někteří o trochu postaršili, ale že by si ho někdo spletl s prodavačem, kterému muselo být minimálně o šest let víc než Flaviovi skutečně bylo? To se chlapci opravdu ještě nikdy nestalo.
"Umm...ehm...teda," zakoktal rozpačitě a začal si nervozitou pohrávat s náhodným pramenem vlasů, "totiž, abys tomu rozuměl," přešlápl na místě a rozhlédl se kolem, jako by očekával, že se snad zpoza některé větší klece vynoří skutečná prodavačka, ale nikde nikdo.
"Takhle. Já tady neprodávám," vymáčkl nakonec co měl na srdci a omluvně se zazubil, "jenom si tu už nějakou dobu snažím pečlivě vybrat sovu...a...a tak..." gestikuloval zuřivě a ukazoval z jedné sovy na druhou. Mimochodem pořád nevěděl, jakou sovu vlastně chce. A začínal se děsit, že se vrátí máti a celou tu parádu s kouzelníkosovou mu zakáže. "Mimochodem, jsem Flavi," zkusil na neznámého přívětivý tón a milý úsměv. Dokonce i natáhl ruku k případnému potřesení. Nějak mu nedocházelo, že pořád mluví tak, že vlastně nejde poznat, zda je kluk nebo holka. Ale tak, on to ani tak nebral.

_________________

S otvorenými ústami sledoval pohyby a gestikuláciu slečny pred sebou. Neušlo mu tiež, že je plochá ako lata. István si prestával byť istý, čo to vlastne pred ním stojí. A to v ňom prebudilo ešte väčšiu zvedavosť.
"Aha, ahá," prešiel si po tvári dlaňou István, "Prepáč." Našťastie rozumel.
István rýchlo prikývol a slečne podal ruku. "Teší ma, ja som István.", vytasil svoje krivé zuby v úsmeve. "Ospravedlňujem sa, nechcel som Vás uraziť, Flavi." Všimol si pekne čisté a udržiavané nechty, bez laku. Je to dievča, bol o tom presvedčený. Zvedavosť bola nateraz zasýtená.
"Takže aj ty si chceš kúpiť sovu," zhrnul predošlu konverzáciu. "Kde je potom nejaký zamestnanec obchodu?" Keby mu anyuci nezakázala, tak by sa s tým nepáral a rovno by zobral tamtú klietku, najbližšie k dverám, aj keby v nej bola hoci aj kačica. Rozhliadol sa znova po obchodíku či by predsalen náhodou niečo... Vtom ho uvidel. "Tamtá sa mi páči! To je presne to čo hľadám" ukazoval prstom na malú klietku s ešte menším kuvikom. Začul kroky.

Mžourov

"I mě těší," potřásl si tedy s Istvánem rukou, přičemž se mu hlavou honila spousta myšlenek ohledně možného chlapcova původu. I to jméno přeci jen znělo zvláštně. Tentokrát Flavi vyloučil možnost přeslechnutí, neboť se výjimečně celkem dost soustředil na přítomnost. Když se chlapec usmál, Flaviovi se na chvíli po tváři mihl šok, netušil, jestli se náhodou ten druhý na něj nějak nešklebí, nebo třeba jestli se něčeho někde nenadýchal, poněvadž viděl zuby, roztažené do úsměvu, tak trochu... nakřivo. Na okamžik se zase zatvářil, jako by mu uletěly včely, vzpamatoval se však po chvíli a úsměv trochu nejistě opětoval. Na jazyku ho svrběla otázka, odkud že to István vlastně pochází, ale než stačil něco říci, promluvil snědý chlapec. "Ne, pohoda, stejně je to chyba prodavačky, že se někde courá," pokrčil nad nedorozuměním rameny. "A jasně, sova je nutná, jestli chci patřičně sovně posílat poštu domů z Bradavic," pokýval hlavou v reakci na další slova, spíš tak trochu mumlal, ale s trochou snahy mu bylo nejspíš i rozumět. Do hlasu se mu zas vkradla ona mlha, která sídlila obyčejně jen v jeho očích a zastřela ho. Už se zdálo, že se zase zamyslí nad nesmrtelností chrousta, ale jeho nenadálý společník evidentně našel sovu, jakou hledal. "Ta je děsně roztomilá!" div nevýskl nadšením, načež se vydal směrem, kam druhý chlapec ukazoval. V okolí této sovičky už jich moc nebylo. I tak ale hodlal na těch několika opodál vyzkoušet tamten děsivý pohled antisovího poloboha. Jaké bylo jeho překvapení, když ten puštík, a kterého kukuč vyvalil, místo odvracení pohledu zíral také, a dokonce, což bylo asi ještě divnější, se po chvíli na Flaviho zašklebil, jako by se smál. "Hustě, sovo," vydechl chlapec do zvuku přicházejících kroků. Dost možná to byla konečně ta prodavačka. Ne že by mi to vadilo, když si konečně dopisonosiče vybral. "Ty budeš Tantalos. Syn boží v antice," zazubil se směrem k sově než začal hledat pohledem zdroj těch kroků. Proboha, ať je to prodavačka a ne nějaká ježibaba, zaprosil v duchu.

_________________

Zatiaľ čo sa Flavi zaoberal svojou sovkou, István s natiahnutým prstom prišiel ku klietke, ktorú si vybral. Nachvíľku sa zdalo, že sovička dostane hysterický záchvat, no keď zastal s prstom na mriežkach klietky, kuvik tichučko pípol. István otočil hlavou na osôbku o ktorej bol stále presvedčený, že je to dievča. Tantalos, to je super meno, pomyslel si. István však len tíško pozeral na svoju malú sovičku a čím ďalej tým viac sa mu tá predstava vlastnej sovičky páčila. Bude ju kŕmiť myšami a ona mu za to ráno prinesie ponožky až do postele, aby nemusel holými nohami stúpiť na studenú zem. Zvuk krokov sa priblížil spoza ich chrbátov.
Kým sal chlapci stihli otočiť, domašírovala si to k nim pravá zamestnankyňa obchodíku. Čarodejnica bola výškovo len o chlp vyššia od Flavi, stihol si všimnuť István. Sprvu prísne tváriaca sa osoba sa zrazu rozjasnila, keď uvidela dvoch chlapcov, ako sa vyplašene vystreli pri klietkach a otočili sa tvárou k nej. "Môžem vám nejako pomôcť?", preniesla do ticha narúšaného tichými zvukmi sov vôkol spokojným hlasom, s iskerkou v očiach a šibalským úsmevom. Istvánovi sa chceli roztriasť kolená, ale čo by si o tom pomyslela slečna Flavi, tak sa zatváril nanajvýš odvážne a odvetil. "Dobrý deň. Chcem si kúpiť sovu. Alebo aj vy ste si prišli kúpiť sovu?" zdvihol jedno obočie István.
"Nie drobček, ja to tu vediem," zrhrnula obchodík gestom. "Vidím, že si si už vybral Kuvika Obyčajného. Vieš čo sa o ňom hovorí?" zatiahla tajnostkársky čarodejnica. "Jeho volanie oznamuje odchod človeka na druhú stranu. Rozumieš mi však? Ale je tiež všeobecne známe, že tieto sovičky sú veľmi inteligentné," zažmurkala na Istvána a zohla hlavu k nemu a nazrela ma u priamo do očí. "Niekedy viac ako ich majtelia.", žmurkla na neho s úsmevom. István jemne zavrátil hlavu, keď sa mu takmer dotkla špičkou nosa jeho špičky nosa.
"Túto sovu," ukázal za seba. "Je malá a rýchla. Presne takú potrebujem," snažil sa ďalej nedať na sebe poznať, že mal takmer blato na ihrisku.
Čarodejníčka sa narovnala."Ale samozrejme maličký, bude to dva galeonky za Kuvika a jeden päťdesiat za klietku. Chceš aj klietku však?", natočila mierne hlavu zatiaľ čo pierko a zápisník, ktoré sa vynorili za jej chrbátom vypisovali účtenku. "Ige..uhh, Ano, prosím. Nech sa páči.", vyťahoval peniaze z vrecka a položil patričnú čiastku čarodejnici do dlane. Tá ho vybavila knižkou o chove sov a ukázala mu cestu von z obchodíka s tým, že sovička mu bude doručená nasledujúci deň. István od nej vyzistil čo-to o strave a návykoch, ostatné si vraj môže doštudovať v knížočke. No to určite, skôr budem plešatý, ako čítať knihy. Zvedavosť však zvíťazila a tak ju po chvíli otvoril a začítal sa do nej cestou popri obchodíkoch, občas dvíhajúc hlavu, aby sa nestratil.

Ukázalo se, že neznámé kroky jsou skutečně prodavačka, což Flavia uklidnilo. Taky se nezdálo, že by to tu vedla nějaká strašná ježibaba, ale Flaviemu přišla poněkud malá, tedy, menší než by čekal. Byl zvyklý, že výškou přesahuje většinu svých vrstevníků, ale dospělí přeci jen byli o dost vyšší než on. Minimálně v jeho rodině ano. Tahle prodavačka však vyrostla jen o kousek víc. Asi ze mě bude obr, nebo Dlouhej, povzdechl si chlapec, přičemž od paní na chvíli odvrátil pohled. Zatímco si István kupoval tu malou roztomilou sovu, rozhlédl se Flavius znovu po Mžourově, očima zalétl i k oknu do ulice. Pokud dobře viděl, tak tam stála máti a významně poklepávala na hodinky.
"A ty si budeš přát co?" zeptala se prodavačka po chvíli. Flavi ukázal na budoucího Tantala a pak na bledě růžovou kulatou klícku, plus nějaký zob. "Tuhletu, a nějaké to vybavení," řekl s úsměvem jako komentář. "Puštík proužkovaný," zkonstatovala prodavačka, "a tahle konkrétní sova je pořádný komediant, určitě ne něco klidnějšího?"
"Ne, rád bych opravdu tuhle," opáčil Flavie, "a pokud možno bych si ji rád odnesl ještě dneska. Klidně i připlatím," dodal ještě, opravdu se nemohl dočkat, až bude Tantalos jeho společníkem. Prodavačka to chvíli zvažovala, nakonec přikývla a vzala si od Flavieho celých sedm zlatých mincí (Galeony, říkala maminka?) a nějaké ty stříbrné.

>>>ven z Mžourova do Uliček
Když už vycházel z obchodu, vybavený klecí se sovou, zjistil Flavius teprve, že jeho společník se někam ztratil. A ta paní, co si předtím myslel, že je jeho máma, byl nejspíš někdo úplně jiný.
"Vidíš to, Tantale? Já ho ztratil," promluvil k sově, přičemž se vydal nevědomky stejným směrem jako druhý chlapec před ním, v očích zase tu podivnou mlhu jako obvykle, když se začínal nořit do myšlenek a pohyb vykonával už jen ze setrvačnosti.

>>>pryč

_________________

<<<

Ginger čekala na úplném začátku Příčné, kde se s kamarádem shodli, že by se měli bez problémů najít. Dnes tu byla poprvé úplně sama bez rodičů, protože už jí přece bylo třináct a dokázala se o sebe postarat sama, no ne? Mamince se to tak moc nelíbilo, ale když jí Ginger slíbila, že bude do setmění doma (kterýžto slib hodlala bez rozpaků porušit, kdyby bylo třeba), nechala ji. Dokonce s sebou nedostala ani brášku, i když ten by jí možná ani nevadil - ale to by nikdy veřejně nepřiznala. Na sobě měla prázdninové, tedy mudlovské oblečení: červené tričko s krátkým rukávem a překládanou bílou sukni do pasu, která jí sahala nad kolena. Období minisukní mělo teprve přijít. A protože sukně nemívaly kapsy, měla na rameni zavěšenou červenou kabelku s dlouhým popruhem.
Z nudy lehce kopla do kamínku a skrz žlutý deštník zamžourala na zataženou oblohu. Tatínek jí sliboval, že to velmi rychle přejde, a pak že bude nádherně, ale bohužel už se v minulosti několikrát mýlil.

_________________

>>

Kdyby ho paní Walkerová nenutila snídat, stíhal by setkání se svou nebelvírskou kamarádkou mnohem víc v pohodě! Takhle každou chvíli nervózně pokukoval po velkých náramkových hodinkách a jak tak pořád přidával do kroku, nakonec se londýnskými uličkami dokonce i rozběhl, až málem porazil pár starších kouzelníků spěchajících do práce. Než ale zabočil do uličky, kde se měli se zrzkou setkat, krok zvolnil, strčil si ruce do kapes tmavě hnědých manžestráků a začal se loudat, aby snad nevypadal, že by se kvůli srazu s nějakou holkou hodlal uhnat, samozřejmě. Poupravil si límeček bílé košile, která mu byla trošku velká, a ležérně si zahákl ukazováčky za hnědé kšandy, které mu bezvadně ladily s kalhotami (což bylo samozřejmě jen díky paní Walkerové. Leo ve svých třinácti ještě moc vkusu nepobral). "Nazdar, Ginger!" Pozdravil zrzečku a věnoval jí zářivý úsměv. "Moc ti to sluší, jsi taková... bíločervená," plácnul a vzápětí se zatvářil, jakoby si dal mentální políček, což se asi v realitě taky i stalo. Co to meleš, Leonarde! Zakroutil nad sebou v duchu hlavou a v realitě si nervózně prohrábl hnědé rozčepýřené vlasy, ze kterých si rovnou vytřepal kapičky deště. "Totiž - ehm. Kam půjdeme? Chceš jít do kotle, nebo do zmrzlinářství? Nebo někam úplně jinam?" Navrhoval o překot, zatímco v rukou drtil popruh hnědé brašny, aby si zase nehrabal do vlasů, což spatřoval jako gesto jednoznačně slabého jedince.