Ne, rozhodně nechápal proč se Tember chová tak, jak se chová. Možná by sám sebe fackoval, kdyby zjistil, co se jí honí hlavou, a že se hnědovláska vlastně tolik neliší od ostatních slečen. Jenomže tohle on samozřejmě nevěděl, a nejspíš taky právě proto, že se tolik děsil toho, že by náhodou udělal nějakou chybu, nejspíš sekal jednu chybu za druhou, aniž by si to uvědomoval. Ano, on, Adrian Richards, v tom dokonale plaval, nebo spíš, topil se, a rozhodně se mu to nelíbilo. Tedy komu by se líbilo topit, lapat po vzduchu, který se jaksi nedostává. V tomhle případě tím vzduchem byla nejspíš právě September.
Težko říct, co způsobilo změnu v Zmijozelově chování, proč najednou upustil od role štítu a zdekoval se, každopádně v momentálním rozpoložení (čteme dokonalém zmatení) Drian netušil, zda mu být vděčný nebo se chytat za hlavu. Došlo mu totiž, že vůbec netuší co říct.
"Ehm, no, ahoj," opětoval trochu roztržitě pozdrav, a vážně se chtěl děsně zeptat, proč se vlastně Berry předtím tak schovávala, jestli jí něco udělal nebo tak, poněvadž opravdu, ale opravdu netušil. To víte, zabedněnci. Nakonec se ale radši neptal, jak jsme říkali, ten neopodstatněný a neuvěřitelně otravný strach z toho, že by něco pokazil. No Driane, co se to s tebou stalo? přemýšlel, jenže jak tak hleděl na křehkou hnědovlásku, nic chytrého ho nenapadalo. "No...to ano, moc hezky," dostal ze sebe nakonec aspoň něco, což se tedy asi nedalo přičíst k plusu, neznělo to však nijak, že by to snad ještě víc pokazilo už pokaženou situaci.
"Emm... Berry," odvážil se Ádri následně o pár kroků směrem k dívce, a byl si jistý, že je na něm ta neobvyklá nervozita poznat, "já se tak nějak zapomněl zeptat, jestli je bezpečené k vám posílat sovy nebo je to lepší po mudlovsku, no a tak jsem... jako já ti chtěl napsat a pak jsem zas nechtěl, aby z toho vaše rodina měla nějak problémy a..." Ano, to zní tak děsně inteligentně, že se můžeš rovnou zakopat, idiote. Svět to ještě určitě neviděl, aby byl Ádri takhle nervózní a tolik motal slova - veškerá nezbedná hravost jako by si dala dovolenou, a Drian byl pro tentokrát naprosto nedokonalý... kluk. Díval se střídavě do země a střídavě na Berry, s přesně takovým tím pocitem, že všechno jde do kytek.

_________________

...Před obchodem...

Musel na ně být opravdu vtipný pohled - September, rudá až za ušima, si to alespoň myslela. Když totiž začal Drian trochu mluvit, vycítila, že s ním není něco tak úplně v pořádku. Zdálo se jí to, nebo byl doopravdy... nervózní? To snad ani nebylo možné, vždyť... vždyť to byl Ádri, boha jeho. Ještě ke všemu z Nebelvíru. Ne, muselo se jí to jen zdát - zrovinka on by byl asi těžko nejistý z ní. Z holky, která se na něj bála podívat, aby jí zase nelapil do tyrkysového pohledu, a to navzdory tomu, že s ním strávený čas dávno minulý si užila (až na části, kdy byla v mdlobách, na ty si ale naštěstí moc nepamatovala). Když se pak nebel přiblížil, Berry dál tvrdohlavě odmítala zvednout oči. Nedívej se na něj, ignoruj co říká, profesorka, ignoruj... "počkat, cože? Tys... tys mi chtěl napsat? Vá... žně? To je... je to od tebe vážně moc hezký, zvlášť uvážíme-li, žes chtěl sám od sebe, nikdo tě nenutil a... to je vlastně reakce bez akce, totiž... děkuju, protože, to potěší, teda ne že bych nebyla potěšená i tak, tedy, tím jsem chtěla říct, že bych nebyla... jakože vlastně byla, a... u merlina, já vůbec nevím, jak ti mám poděkovat a... asi bych už měla zmlknout, co? Moc se omlouvám, já prostě...! Hmm," rychle zaklapla pusu a v duchu si gratulovala. No vážně, to svět, neviděl, takový jelito! Byla víc než přesvědčena o tom, že po tomhle od ní chlapec stoprocentně uteče. I tak se ale nedokázala ubránit debilnímu úsměvu zamilovaného člověka, který zatím nebyl svým idolem zašlapán do země - o tom, že to přijde, sice moc nepochybovala (a když už, tak jenom v noci, když objímala polštář jako blbečci v romantických komediích), ale i tak... nebyl sladký? Snažila se na to pohlížet pozitivně, což v překladu znamenalo, že až jí odpálkuje, bude moci být v klidu, protože jako profesorka plus student by stejně neměli moc šancí... ačkoli, Anderseni a jejich klan nebyli tak úplně příklad špatného konce. Ano, už je to tady - už by plánovala svatbu, trubka jedna bláznivá. A to jí prosím chtěl jenom poslat dopis!

_________________

Drian stále naprosto nechápal co se děje, a nervozita tady byla taky pořád, zejména dokud Tember nic neříkala. Poněvadž on si už prostě nebyl ničím, ale ničím jistý, a hlavně... nechtěl aby se s ním odmítala bavit! A rozhodně ne proto, že by to jeho mužská ješitnost nepřežila, k čertu s ješitností! Jednoduše jako by ho někdo praštil po hlavě a vyměnil jeho duši hráče za duši citlivého a poněkud uchovitého chlapce. Byl by snad byl i ochotný se omluvit nebo něco takového. Což ale zřejmě nebylo nutné, poněvadž se September po chvíli rozhodla promluvit a tak dokonale roztomile se do všeho zamotala, že to Drianovi začalo pomalu ale jistě vracet jeho původní náturu. Nebo minimálně sebevědomí a jistotu. "Takže...ehm, se nezlobíš?" zkusil se zeptat, přičemž udělal další krůček směrem k slečně, a kdyby v tu chvíli pohlédla jeho směrem, zjistila by, že a ní upírá modrozelený pohled, ve kterém je taková zvláštní něha, která tam prostě nikdy dřív nebyla. Jako by bylo děvče z porcelánu a Ádri se bál, že její křehkou dušičku rozbije na tisíc kousků, pokud bude moc zbrklý. To vše by se z onoho pohledu dalo vyčíst. Jediný problém byl, že odpovědi na to, co ho trápilo, tedy jakým způsobem a kam vlastně má slečně McTreeové psát, se mu zatím nedostalo. "A smím ti teda napsat? A radši sovu nebo po mudlovsku?" zeptal se znovu a věnoval Berry mírný úsměv. Druhá věc pak byla, že už zase se v něm bouřily hormony, jinými slovy měl takové to hezké nutkání udělat něco velice pošetilého, čehož by nakonec asi litoval, poněvadž by si tím děvče určitě vyplašil. Jenže teď už byl asi zase moc blízko. Tedy, ne nijak extra blízko, ale dost blízko na to, aby právě k určitým činům stačil jen maličký krůček... Nebudu hrr, nebudu hrr. Prostě ne, vždyť ještě před chvílí byla naštvaná a... a... a vůbec.

_________________

...Před obchodem...

September opět zrůžověla, když se Drian zeptal, jestli se nezlobí - copak by se mohla zlobit na něco tak roztomilého? Těžko říct, jestli to Ádri byl schopen vnímat, každopádně v ten moment rudla nějak jinak, než obvykle. Nebyla rudá až po kořínky vlasů a už vůbec za to nemohly rozpaky a trapné ticho. Tentokráte jí zahořely tváře - a to kvůli Drianovi a jeho očím. To pro něj byl jednoznačně bod k dobru - rozhodně ještě nebyla zamilovaná, aniž by se přitom pořád necítila trapně. Samozřejmě, byla zakoukaná, protože September, víme - bylo tedy jen dobře, že jí mladík neviděl do hlavy; bohatě stačilo, že měl naservírovaný její hloupý rozzářený úsměv. Ale to se zase ztratila v myšlenkách... "Samozřejmě, že se nezlobím, je to od tebe ohromně milé, a tak..." začala spěšně, aby dohnala chvíli ticha, načež se znovu omluvně pousmála a v duchu si rozplácla ruku o obličej. Bože!
To, že chudák Ádri nemůže vědět, kam a jak má dopis poslat, jí samosebou došlo až poté, co se (znovu) zeptal. Zamyšleně se zachmuřila, než pomalu odpověděla: "Radši po mudlovsku, já... nechci je do toho teď moc zatahovat, víš. Lepší, když se na mojí rodinu nebude pozornost moc obracet. A bydlíme v Stirlingu... počkej, radši ti to napíšu,"abys nezapomněl, chtělo se jí dodat, ale nějak na to neměla hlas. Radši vytáhla z kapsy kus pergamenu, na který obyčejnou mudlovskou propiskou napsala adresu, dík které jí měl dopis najít. Jakožto beznadějná romantička si ani na vteřinu nepomyslela, že by Adrian dopis ani nenapsal, natož aby ho posílal. Naopak, měla pocit, že to ona nic neudělala - a tak, předtím, než mohla navrhnout něco blbého, jako třeba "koupím ti zmrzlinu", udělala Berry jeden malý krůček (a stoupla si na špičky). Nebelvíra nejdřív pevně objala a pak ho bez jakéhokoli zaváhání (to přeci mělo přijít ve velkém až po činu) políbila.

| +

Mimo herně:
Trollolo

_________________

Arsen nafoukl tváře a málem vyprskl smíchy po Anabellině poznámce o Zmijozelovi, ale tak tak to zachránil tím, že si zacpal pusu dlaní. "Nějak si to neumím představit, radši," zabublal nakonec pobaveně. Zaobírat se rodinným (i nerodinným) životem zakladatelů Bradavic bylo zvláštní, ale možná ne tak od věci, když to poslední dobou všichni tolik řešili.
"Jo, asi jo," zazubil se na účet taťky. Ta odvaha s sebou nesla dodnes spoustu problémů a přiměla tátu zpřetrhat hodně rodinných vazeb na východě. Arsen si popravdě nedokázal představit úplně všechny důsledky, nebo to, co všechno Maledikt Olšenko obětoval (nebo zahodil, jak by asi řekla ruská část rodiny), nicméně když došlo na Belle, naklonil se a zadíval se na malé ilustrace.
"Páni, máš velkou rodinu," hlesl skoro závistivě, ale uznale a taky se známkou obdivu. Ta jeho byla přirozeně právě kvůli neshodám o dost menší, než by měla být. "Takže ty máš bratrance a mladšího bráchu? Paráda! Taky bych chtěl bráchu," posteskl si a opatrně nakoukl ke dveřím, jestli pro něj zrovna nejde January. "Ale mladší ségra je asi taky fajn, hádám. Nott?" Zatvářil se zamyšleně. Moc mu to neříkalo, ale Arsen nebyl zrovna proslulý tím, že by se drtil kouzelnické rody. Myslel to dobře, ale v tuhle chvíli se dost možná mohl Anabelle nechtěně dotknout.
"Panejo, tvoje babička zní docela jako ta Patrickova. Já mám jenom jednu trhlou starou tetu a ta hrozně často říkala, že jsme příbuzní i s orangutany a nechlubíme se tím." Zazubil se a pokrčil rameny. Ne vždycky tetu Galinu chápal, ale byla s ní legrace, jinak by táta určitě nepodnikal ty návštěvy přes hranice. "Ty rodokmeny jsou pěkně staré, kam až sahají? Páni, čtrnácté století? A tady dokonce dvanácté... Myslíš, že si fakt udržují záznamy tak dlouho a poctivě, nebo sem tam něco zfalšovali?" napadlo ho a užasle obhlížel jednoho starého Notta, který měl snad dvanáct dcer. Příšerný.

_________________

← z ulice

Ethan trávil letošní prázdniny trochu jinak než ty předešlé a netušil, jestli by se neměl víc obávat toho, co přijde po nich, než toho, že mu Madame Malkinová nestihne upravit školní hábity tak, aby mu v září dokonale padly. Už když na konci školního roku absolvoval ten pohovor se samotným ředitelem školy a nasadil si na hlavu Moudrý klobouk, aby ho dodatečně zařadil do některé z bradavických kolejí, měl z celého toho přesunu ze školy na školu dost velké obavy. Možná by mu nevadilo zůstat na té staré, kde si sice vytrpěl své, ale zase to tam důvěrně znal, učitelé ho měli rádi, a on měl vlastně i svým způsobem rád je, což byla právě jedna z věcí, kterou na něm jeho spolužáci nesnášeli. To a jiné další věci, které se rozhodl v nové škole střežit lépe než drak svůj pohádkový poklad.
Poslední věcí, co mu z jeho seznamu školních potřeb chybělo, byly učebnice. Ethan si návštěvu knihkupectví odkládal až nakonec, ostatně jako všechno, na co se těšil. Byla to taková sladká tečka za vším nutným, co se muselo přetrpět pro dobro věci, a teď byl čas si užívat. A Ethan si nakupování knih nebo i jen jejich prohlížení či vůni užíval. I když to muselo působit někdy při nejmenším podivně, ale on byl přece Harrington.
Když vešel letně oděn do knihkupectví – měl na sobě bílé tričko a džíny, nic působivého a zrak přitahujícího - objevil se mu na rtech drobný úsměv spokojeného člověka, který se o chvilku později ztratil mezi regály s knihami, aby našel sekci věnující se drakům. Jistě, byl tu kvůli učebnicím, ale ty si nehodlal prohlížet, ale jen pobrat podle seznamu a opustit s nimi obchod. Teď byl čas na pohlazení duše a tedy i na knihy, které ho zajímaly. Sáhl po jedné z těch, která k zajímavosti nepotřebovala zdobný obal a kudrlinkové písmo, protože ty přitahovaly právě vzhledem a málokdy obsahem, o který Ethanovi šlo. Opřel se o regál a opatrně rozevřel knihu někde uprostřed a přejel prsty po drobném písmu, které mluvilo o majestátných stvořeních tak, jak by to dětské encyklopedie s obrázky nezvládaly.

_________________

<<

Já se v knihkupectví nacházel už nějakou dobu, protože jsem prostě nedokázal najít ty správné učebnice, a zrovna jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi mohl poradit. Už mi to začínalo lézt na nervy, takže jsem několikrát toužebně zalétl očima k východu a zauvažoval nad tím, že tu neúplný komínek učebnic někde nechám a jednoduše zmizím. Jenže tím bych si nepomohl, stejně bych to tu pak musel přetrpět znovu.
S poměrně otráveným a lehce zoufalým výrazem jsem procházel mezi regály a hledal učebnici bylinkářství, která mi měla sloužit až do konce studia a podle toho, co jsem slyšel, to byla pěkná bichle. Jenže takových tu byla spousta. Když jsem se v knihkupectví po několikáté zamotal a opět jsem začal chodit v kruhu, v duchu jsem zaklel a nahlas jsem si povzdechl.
Pak jsem bez přemýšlení zabočil mezi nějaké regály a vrazil do kluka, co si tu prolistovával nějakou knihu. Naštěstí jsem do něj nevrazil v žádné rychlosti, takže mi knihy nepopadaly, a jemu snad taky ne. „Soráč, kámo, jsem nekoukal, kam jdu, už tu z toho blbnu,“ vysvětlil jsem. „Fíha, tak jsem sem nechtěl,“ zkonstatoval jsem, když jsem spatřil, že je tu nějak moc knížek o dracích a dalších magických potvorách. „Čéče, náhodou nevíš, kde jsou regály s knihami o bylinkářství? Potřebuju tu monstrózně velkou učebnici k OVCím,“ zeptal jsem se, protože za pokus nic nedám. A tenhle kluk vypadal jako někdo, kdo by se v knihách mohl vyznat.
Sjel jsem ho zkoumavým pohledem a nepatrně jsem se ušklíbl, když jsem si všiml, jak nezajímavé oblečení na sobě má. To já měl žlutočerně kostkované plátěné kalhoty a zelené tílko s hippie symbolem. A vlasy jsem si dneska stáhnul barevným květovaným šátkem, aby mi nelítaly úplně všude.

_________________

Ethan se začetl tak důkladně, že zapomněl, kde vlastně je, a že jsou tam i jiní lidé. Proto když do něj napálil ten podivný mladík, zavrávoral, a spíš než na svou bezpečnost se soustředil na to, aby se nic nestalo knížce, kterou držel v ruce jako posvátnou relikvii. „Soráč? Kámo?“ vypadlo z něj v první vteřině po té, co jakž takž srovnal rovnováhu, a nezřítil se k zemi jak pytel brambor. A když si všiml, jak je mladík oděný, vyletělo mu obočí hodně vysoko na čelo. „To tedy netuším, čéče,“ odvětil na jeho otázku, i když asi tušil. Matně. Jenže on se zatím po učebnicích nekoukal, takže si vážně nebyl jistý, a hlavně si chtěl ještě chvilku nerušeně číst, takže se znovu opřel o regál, a zabloudil očima zpět k řádkům. Jenže pak mu to nedalo, znovu zvedl pohled k neznámému, a odkázal ho gestem ruky na uličku o jednu řadu dál, kde se nacházela sekce bylinek a jiných kytiček, které by určitě mohly mladíka zajímat, alespoň soudě podle jeho osobní výzdoby. „A dávej po cestě větší pozor, někteří z nás se sem nepřišli zabít nebo zmrzačit.“ Zabručel rozmrzele a sklopil oči k písmenkům.

_________________

Nevinně jsem zamrkal, když se zazdálo, že ten kluk není z mého vpádu zrovna nadšený. „Netušíš?“ povytáhl jsem obočí pro změnu já, načež jsem se ušklíbnul a pokrčil rameny. „Se nedá nic dělat, no. Tak díkec, kámo,“ broukl jsem, blýsknul po Ethanovi úsměvem, a už jsem se chtěl ztratit za regály, když mi mladík ukázal, kde by se asi tak mohly mé učebnice nacházet. „Dík, máš to u mě,“ mrknul jsem na něj a ztratil se mezi regály.
Chvilku jsem hledal, ale Ethan mě nasměroval správně, takže jsem učebnice nakonec našel bez větších problémů. A kromě nich jsem narazil na velmi zajímavé brožurky o veselých kytičkách, do kterých jsem se na nějakou chvíli začetl. Ale neměl jsem peníze navíc, takže jsem je pak vrátil do regálu. Protože jsem potřeboval ještě učebnici lektvarů, kterou jsem tu nikde neviděl, rozhlédl jsem se kolem sebe a zamyšleně jsem se zamračil.
Nenapadlo mě nic lepšího, než si zajít pro další radu ke svému andělovi. Dobře, to je ujetý, anděl to rozhodně nebyl, ale pomohl mi, tak co. „Hele?“ houknul jsem k němu, když jsem opět vystrčil hlavu zpoza regálu a zadíval se na něj. „Kde jsou učebnice lektvarů, to náhodou nevíš, kámo?“ zeptal jsem se a nasadil prosebný psí pohled, který vždycky zabíral. Jen mi nedošlo, že tenhle pohled zabírá výhradně na osoby opačného pohlaví.

_________________

Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, jakmile se mu dostalo ujištění, že se Berry nezlobí. Opravdu si dosud myslel, že by mohla být naštvaná. Poněvadž, chápejte, neozval se od toho večera v knihovně, a ačkoliv si hledal výmluvy všude, mohlo to být klidně i jeho vlastní stupiditou. Ne že by September mohla vědět s určitostí. Přesně proto právě zlobu očekával, ale nepřišla. Culil se možná i trošku jako idiot, jakou měl radost, ale upřímně, vy byste se neculili, kdyby s vámi byl někdo tak děsně roztomilý jako Berry McTreeová se svým nervózním zarděním a pousmáním?
Jenže s tím, jak zmizel strach z toho, že by třeba bylo děvče naštvané, přišlo zákonitě uvolnění, a s ním nechtěný návrat, no, tendencí, které by mohly vyústit v Tembeřino bezvědomí. Což Ádri samozřejmě vůbec nechtěl. Chápejte, s tmavovláskou hodlal jednat jako s tou křehkou porcelánovou panenkou, opatrně, aby jí neublížil. "Tak tedy po mudlovsku," odkýval a očekával předání kousku pergamenu s adresou. Začínal si až teď uvědomovat, že už se z toho poslání dopisu nevyvlíkne, tudíž bude muset opravdu něco sesmolit a odeslat. A že si pravděpodobně (nejen pravopisem) uřízne parádní ostudu. Poněvadž Tember byla chytrá, takže určitě uměla i hezky stylizovat text, což, přiznejme si to otevřeně, nebyla zrovna Ádriho silná stránka. "Díky moc, drahoušku," usmál se na slečnu po předání adresy a ještě stihl strčit pergamenový útržek do kapsy, než se svět obrátil naruby.
Tedy, abyste to pochopili správně, svět byl pořád stejný, ale Berry otočila o sto osmdesát stupňů, což nejspíš nikdo, a tím méně Adrian, nečekal. Zrovna chtěl slečně navrhnout, že přestanou postávat před obchodem a buď půjdou dovnitř, nebo třeba projdou Příčnou někam jinam, když se tentokrát křehká Borůvka pohnula jeho směrem. No páni, byla první Ádriho poněkud vyjevená a nechápavá myšlenka, když mu docvaklo, že u objetí, které už samo o sobě bylo od Berry gestem mamutích rozměrů, to zřejmě nezůstane. Polibek mladíka zastihl dokonale nepřipraveného, což na jednu stranu bylo velice dobře, na druhou velmi špatně, záleží na úhlu pohledu. Poněvadž takhle prostě jednal mnohem více instinktivně. Nemusíme snad ani říkat, že tímhle se sama slečna McTreeová vehnala nevědomky tak trochu do pasti, poněvadž Drianovy ruce jí nejprve zajely do vlasů, aby si mohl děvče víceméně přidržet na místě (chápejte, kdyby třeba najednou dostala zaječí úmysly), zatímco jí polibek opětoval. V duchu si to téměř nekřesťansky užíval, a to nejen z toho důvodu, že to byla zrovna Berry, jeho drahá Berry, koho k sobě momentálně tiskl, ale také v koutku duše proto, poněvadž tímhle kupodivu vyhrál svojí přiblblou sázku. Nejspíš. Chvíli si ještě vychutnával ten sladký pocit, než se rozhodl přeci jenom odtáhnout, ruce však nechal zatím v mnohem mírnějším objetí kolem slečny. "No tedy, drahoušku," pozvedl koutek úst v mírném pousmání, "takovou hezkou iniciativu bych od tebe nečekal." Pokud někdy Drianův hlas zněl více omamným způsobem než v tento moment, nejspíš nebyly dochovány záznamy o takové události. Každopádně ještě dodal "to by chtělo nějakou odměnu," a pokud už se mu v tu chvíli sličná slečna neválela u nohou, dovolil si ještě jedno menší, vcelku neškodné políbení. Lidi kolem ať si třeba civí, jemu to bylo vážně celkem jedno.

Mimo herně:
As you wish...

_________________