Ačkoliv Alek zas tak úplně nesouhlasil s bratrovým názorem o tom, že paní ve zmrzlinářství nespolkla planetu (rozhodně to tak vypadalo), podařilo se mu udržet si dobrou náladu, a ani moc neprskal, protože cizí osoba s dítětem v břiše nepodnikla žádný pokus o ukradení Willa. A ještě ke všemu měli jít kupovat hůlku - to bylo něco, co Aleka spolehlivě udržovalo nad vodou, protože ačkoliv se rád tvářil, že je nad věcí, na návštěvu Ollivandera se moc těšil už několik let.
Nezávislý pozorovatel tak mohl vidět dva světlovlasé kloučky, jak se špatně potlačovanou energií v krocích prochází Příčnou ulicí, a evidentně míří k obchodu s hůlkami. Jak se to poznalo? No, prsty nadšeně ukazující na vývěsní tabuli a bezstarostný smích tomu dost napovídaly.
Čím víc se Ollivander blížil, tím neposednější Alek byl, a tím hůř skrýval to, že by asi nejradši poskakoval, nebo alespoň prsty bubnoval do nejbližšího vodorovného povrchu, protože prakticky bzučel nedočkavostí. Čas od času sice hodil opatrný pohled po Willovi, jestli jako nejeví známky lítosti nad tím, že on si na hůlku bude muset ještě počkat, ale suma sumárum měl tak dobrou náladu, jako už dlouho ne. Ve vlasech, které neposlušně trčely do všech stran, se mu stále ještě třepetala zlatá vážka.
Jakmile dorazili k proskleným dveřím, Alek se zastavil a loupnul očima ke straně, kde byl jeho mladší - a vyšší, kdy ho u všech čertů konečně doroste? - bratr. "Co myslíš, žije ještě?" zazubil se široce a zvednul ruku, aby vzal za mosaznou kliku ode dveří. Zvenku vypadal obchod potemněle a opuštěně. Alek byl vždycky celý hrr do prozkoumávání opuštěných míst. Jednak to bylo dobrodružství, a jednak... lidi, kteří řečené místo nechali napospas svému osudu, by po sobě mohli zapomenout něco důležitého.
Ohlédnul se za Willem, trochu jako Orfeus za Euridykou, a dveře konečně otevřel. Přivítalo je cinkání zvonku a vzduch ztěžklý prachem a vůní starého papíru. Alek, který do obchodů vcházel jako velká voda, se tentokrát skoro plížil.

_________________

Mohl jsem se na křivolaké dlažbě Příčné ulice přerazit, jak jsem pospíchal, abych Aleka neztratil z dohledu. Flamel to poskakování už odmítl dál snášet a sklouzl mi do trička, takže jsem měl plné ruce práce, abych si svůj malý náklad udržel v klidu. V jednu chvíli jsem cítil zaťaté drápky na břiše.
Ani mě nenapadlo žárlit, vždyť Alek mě neustále ujišťoval, že dopis dostanu jakbysmet a není důvod si nezačít pomalu nakupovat věci do školy. Ani tak jsem se ale neubránil nedočkavému očekávání, když jsme stanuli před zaprášeným obchůdkem. Zatajil jsem dech.
"To doufám, hůlku od nikoho jiného než Ollivandera přece nechceme," zazubil jsem se a představil jsem si starého pána podle obrázku z knížky. Půlměsíčkové brýle, bílé rozčepýřené vlasy, spousta vrásek... Byla pravda, že i na obrázku starý pán vypadal, že sotva drží pohromadě. Úzkostlivě jsem se natáhl po klice, ale Alek mě předběhl. Nevadilo mi to, místo toho jsem chytil lem jeho mikiny a stejně tiše se vplížil za ním.
Uvnitř jsem to zatím viděl jen skrze výlohu, ale i tak to tu bylo menší, než jsem si představoval. Pozoroval jsem usedající prach a přemýšlel, jestli zvuk zvonku na dveřích vůbec někdo slyšel. Pěknou chvíli se totiž nic nepohnulo a celý krámek byl rozházený a neúpravný, jako kdyby tu někdo něco usilovně hledal, až na to, že tu nebylo ani živáčka. Přesto jsem v řad vyrovnaných i rozházených krabic cítil napětí, jako by v nich něco číhalo. Ticho a mdlé světlo spolu s prachem tenhle můj pocit jen umocňovaly.
"Jsme tu správně, Aleku?" pípl jsem co nejtišeji.

_________________

Alek se podezřívavě rozhlédnul po obchodě. Byl ztemnělý, nezvykle tichý, a vypadal jako po výbuchu. Jediný pohyb, který se dal ale široko daleko spatřit v tuhle chvíli, byly nejisté kroky obou bratří a prach, který se poklidně snášel na krabičky, kterými byly vypasované všudypřítomné police.
"Je vůbec v Anglii nějaký jiný výrobce hůlek?" syknul k Willovi, protože se mu vážně nepozdávalo, že by pro hůlku nakonec museli někam do Francie, nebo ještě hůř, do Německa. Jméno Gregorovič znělo podstatně děsivěji než Ollivander. A vůbec ne německy, když na to došlo.
Alek se ohlédnul zpátky, skrz skleněnou výlohu. Ne, na Příčné ulici se život stále ještě hnal mílovými kroky dál, kouzelníci spěchali a tlačili se v davu - to jenom Ollivanderův obchod s hůlkami byl evidentně oddělenou realitou. Aleka to fascinovalo natolik, že si udělal mentální poznámku o tom, jak musí udělat na tenhle zvláštní jev nějaký výzkum - co ho způsobuje? Je vůbec nějaké racionální vysvětlení? Vždyť sem skoro ani nezasahoval ruch z ulice, tohle určitě nebylo normální... Z dalšího přemýšlení ho vytrhnul zvuk rychle se pohybujících přesuvných štaflí, a než se stačil otočit, už na ně zpoza regálu přísně koukal starý pán, který jistě musel být sám Ollivander. Alek skoro nadskočil leknutím, protože navzdory tomu, že měl pro strach uděláno, ho stále ještě dokázaly poplašit prudké pohyby - možná proto, že si svoje okolí hlídal až moc bedlivě. Překvapeně zjistil, že mu levá paže vylétla před Willovu hruď, jako by snad potřeboval bratra před starým prodavačem chránit. Zase ruku spustil.
"Ale ale. Bratři Faustovi. Kterému z vás je dneska jedenáct let?" ozval se skřípavý hlas, který zapříčinil, že Alekovi sjel mráz po zádech. Srdnatě to nedal najevo a změřil si pána, který vypadal trochu jako stařičká sova, pevným pohledem.

_________________

Zaskočeně jsem po Alekovi mžourl. Nespokojil se jen tak s něčím, uvažovat o jiném prodejci hůlek? Pan Ollivander byl přece ten nejlepší! I ve mně ale hrklo, když se starý pán zjevil s pojízdnými štaflemi jako jestřáb. Vykulil jsem na něj oči.
"My už jsme se někdy viděli?"
Pan Ollivander začal těžkopádně slézat ze žebříku a pod paží si přidržoval několikero úzkých krabiček. Zatím mi neodpověděl, ale nahrbeně, s jiskrou v oku za půlměsíčkovými brýlemi se na nás přišel podívat blíž. Ucouvl jsem za Aleka, i když vydat jsem ho bez boje nechtěl. Jedenáct ale bylo jemu...
"Pamatuji si vaši matku, když si tu poprvé kupovala hůlku, jak by to bylo včera," odpověděl, urovnal si brýličky a rozložil před námi na pultík všechna pouzdra s tichým zachrastěním. "I vašeho otce," připojil dodatek pomalu chraplavým hlasem, když si Aleka lépe prohlédl, a já opatrně zamrkal. Tohle nebylo úplně bezpečné říkat. Teď jsem pro změnu nenápadně maličko pozvedl ruku před Aleka já.

_________________

Alek, podobně jako jeho bratr, moc dobře nechápal, kde vzal pan Ollivander jejich jména, a vůbec, jak je možné, že věděl i data jejich narození. I přestože se v něm panicky zazmítala paranoia, neměl moc na výběr, než se s Ollivanderem a jeho přemírou informací smířit. Chtěli koneckonců hůlku, ne? Stisknul zuby k sobě.
Když ale stařičký prodavač zmínil jejich rodiče - a neměl ani tolik taktu, aby vynechal jejich otce, Alekovi se vztekle zablýsklo v očích. Kdo je tenhle člověk, a proč si myslí, že může chodit po světě a roztrubovat věci, o kterých nikdo z nich nechce mluvit? "Nemáme otce," zavrčel se špatně potlačovaným hněvem v hlasu, a dal se s Ollivanderem do bitvy pohledů. Starý prodavač se nakonec nevesele usmál, což Aleka zmátlo, a zavrtěl hlavou. Dál celou věc nekomentoval, a mladšímu z Faustů tak zůstala jenom bouře emocí, kterou se podařilo Ollivanderovi vyvolat. Vztek, který pozvolna ustupoval, nervozita, obavy a hlavně divný, bzučivý pocit, že je něco špatně.
Ollivander s tichým broukáním vylovil jednu krabičku z postranního regálu. "Zkuste tuhle," doporučil Alekovi a podal mu hůlku rukojetí napřed. Alek sám vrhl jeden tázavý pohled na Willa, podivil se nad tím, že prodavač najednou nemá pochyby o tom, kdo tady pro tu hůlku je (to, že před chvílí předvedl názorné ochranitelské gesto, a Will byl teď za ním skoro schovaný, mu ušlo), a hůlku si nakonec od Ollivandera vzal. "Mávněte s ní," pobídl ho prodavač trochu netrpělivě, což Aleka zase dožralo, takže hůlkou roztrpčeně švihl. Váza na pultu se rozprskla na tisíc malých střepů. "Tuhle ne," zkonstatoval stařík cynicky a Alek najednou neměl v ruce nic. "Co tuhle?" kývala se mu najednou před obličejem další, kterou zase proměnil kus podlahy v zrcadlo. "Ne, ne, ne." Alek se přestával orientovat, což pro něj byl docela zajímavý poznatek - vždycky věděl, co se děje, vždycky měl všechno pod palcem. Teď to měl pod palcem pan Ollivander, a mladší Faust byl z toho nervní.

_________________

Povzdechl si jsem, přesně tohle jsem mohl předvídat. Ani jsem se Alekovi nemusel dívat do obličeje, abych poznal, že je zle. Maličko mě píchlo, když bratr rezolutně odmítl, že by vůbec nějakého tátu měl. Podle věcí, co jsme nacházeli ve studovně, mi nepřišel jako hrozný člověk. Musel být chytrý, jenom... tam nebyl s námi. To moc chytré nebylo. Aspoň Alek totiž neodpouštěl moc snadno.
Z toho neveselého úsměvu starého pána se mi ale zatajil dech. Věděl něco o tátovi a já bych se mohl zeptat... Střelil jsem letmým, opatrným pohledem po Alekovi, kterému se v ruce začaly střídat hůlky jako kouzlem, jen aby mu je pan Ollivander vzápětí vytrhl. Byl to hodně zvláštní proces.
Uskočil jsem, když se podlala vedle mě proměnila v zrcadlo, a udiveně jsem sledoval, jak se ve špičce hůlky soustřeďuje všechno, co jsme my dva vůbec neovládali, ale občas se to u nás samovolně objevilo. Špička další hůlky se znovu zlatě rozzářila, Alek jí mával a já nedokázal ani náhodou určit, jak poznáme, že je to ta pravá.
"Jak to děláš?" pípl jsem užasle, ale byla to spíš řečnická otázka. Teď nejspíš věděl jenom pan Ollivander, co přesně se to vlastně děje.

_________________

Mávnutí další z hůlek, které mu pan Ollivander podával, docílilo jenom toho, že se Alekovi podařilo zaplavit část zrcadlové podlahy javorovým sirupem - nebo alespoň něčím, co jako javorový sirup vypadalo i vonělo. Alek si to připsal na svůj seznam položek, kterými chtěl vyvrátit Gampův zákon, než mu teda byla podstrčena hůlka další, a on zjistil, že tahle by mu dokázala docela dobře nahradit bublifuk. "Ne," zavrtěl hlavou prodavač, a stále více a více připomínal nespokojenou sovu. Alek se mu výjimečně nedivil. Byl si totiž jistý, že on sám tu nespokojenou sovu připomíná taky.
Při další z hůlek Willa po jeho boku jenom o kousíček minul záblesk magie, která pak obarvila nedalekou polici na ostře rudý odstín, který docela připomínal Alekovu mikinu za lepších dnů. Hůlka mu byla rychle odebrána, aby ji nahradil jiný exemplář, co zase přinutil ubohou podlahu, aby se zatřásla jak při zemětřesení v Nepálu.
Alek začínal být skutečně rozladěný, a popravdě byl myslí úplně jinde, když si bral od Ollivandera neurčitou další hůlku. Nevšimnul si vlastně ani toho, že po téhle konkrétní prodavač hrabal s významně zvednutým obočím a zvláštním výrazem ve tváři. Aleka zabrnělo celé tělo, po páteři mu přejel mráz, a hůlka se rozzářila tlumeným světlem, které se postupně sladilo se zrychleným tlukotem jednoho jedenáctiletého srdíčka. "Výborně," okomentoval to pan Ollivander se spokojeným poloúsměvem. Vypadalo to, že dlouhý hon za tou správnou hůlkou byl nakonec zdárně ukončen.
Oba bratři byli nakonec z obchodu vypoklonkováni s tím, že hůlka jim dojde co nejdříve soví poštou, a že ano, je to standardní procedura, protože se musí ještě poladit, aby nedělala hlouposti. Jakmile za nimi zaklaply dveře, loupnul Alek pohledem po Willovi. "To bylo... zvláštní," poznamenal nakonec. Jestli mluvil o prodavači a jeho vědomostech hodných kontrarozvědky, nebo o skopičinách, které napáchala ve vzduchu praskající magie, nebo snad o té jedné konkrétní hůlce, která si ho podle všeho vybrala. Protože, jak je starý prodavač nezapomněl poučit, hůlka si vybírá kouzelníka, ne kouzelník hůlku.

_________________

<

Hůlka byla mnohem důležitější než nějaký hábit, kterých už měl doma Ray tak či tak spoustu, šitých na míru a rozhodně od lepších krejších, než byla ta Malkinová. A proto i jeho dědeček musel uznat, že právě pro hůlku si musí chlapec zajít první. Zatímco sám šel v podobě neškodného plavovlasého muže koupit mladému Nottovi potřebné knihy a jiné pomůcky, byl Rheinallt zanechán před obchodem pana Ollivandera, kde si ho měla konečně vyvolit jeho hůlka.
Když chlapec vstoupil do dveří, první co ho zaujalo, a do jisté míry znechutilo, byla ta spousta prachu, ta omšelost, která čpěla naprosto ze všeho v obchodě, včetně starého pana Ollivandera. To si snad většina kouzelníků nemůže dovolit nic lepšího, nebo snad ten muž byl dědečkovým přítelem, a on se ho teď koupí mojí hůlky snaží zachránit před krachem? pomyslel si chlapec škodolibě, a nechal celé své myšlenky promítnout i ve výrazu vlastní tváře, zatímco přistupoval k pultu. "Ale ale, že by mladý Nott, dědic ztraceného rodu?" oslovil ho muž dřív, než Ray stihl vůbec cokoliv říct. Možná bylo dobře, že věděl, s kým jedná, ale ten tón se chlapci ani za mák nezamlouval. Jako by se snad snažil naznačit že ví víc než on. Že je nějak nadřazený nebo co. "Ten tón si vyprošuji. Přišel jsem si pro hůlku, ne pro vaše rádoby chytré řeči," oznámil povýšeným tónem a pokusil se na starého muže i svrchovaně pohlédnout, jenomže to šlo z jeho malé výšky poněkud těžko. Vždyť i ten pult byl setsakra vysoký. Naštěstí se zdálo, že muž pochopil jeho slova, a rozhodl se zdržet dalších komentářů, a dokonce začal cosi hledat mezi krabicemi. Ray věděl, že hůlka si vybírá kouzelníka, a že si nejspíš bude Ollivander myslet, že i on bude muset těch klacíků vyzkoušet několik, než se pro něj nějaký rozhodne. Jenomže on, jako Ray, byl přesvědčený, že jeho by si přeci vybrala jakákoliv hůlka. Vždyť byl Nott. Byl nadaný, pohledný a inteligentní. Kdo by se taky pro něj mezi tou bandou ostatních budižkničemů nerozhodl? Rheinallt byl dokonce přesvědčen, že o jeho osobu právě teď všechny hůlky v místnosti svádí jakýsi mentální boj. A věděl také, že vyhraje jen hůlka nejlepší a nejsilnější. Ta, kterou on nakonec vezme do ruky jako první.
To, že skutečně hned z první hůlky, kterou vzal chlapec do ruky a mávl s ní, vyletělo několik stříbrných a černých jisker (ano, nikdy jste snad neviděli černé jiskry? Chudáčci maličcí!), bral proto jako ujištění o vlastní pravdě. A rozhodně si nepřipouštěl, že by Ollivander, jehož tiché "Výtečně!" se v tu chvíli rozneslo obchodem, mohl mít takovou schopnost uhodnout budoucího majitele hůlky. A že proto hned napoprvé natrefil tu pravou hůlku pro něj. Se sebevědomým výrazem položil tedy hůlku zpět do krabičky na černý samet, zaplatil požadovanou cenu, a pak už musel jenom vytrpět výběr hábitu v nedalekém obchodě madame Malkinové.


Když při vstupu do dveří krejčovství zaslechl ono sladké "Vítej, drahoušku! Poprvé do Bradavic, zlatíčko?", skoro zřetelně cítil, jak mu naskakuje kopřivka, a málem za sebou zase hezky práskl dveřmi. Jenže baculatá ženština už si ho vedla ke stoličce, a tak Ray ani netušil jak, ale už na něj cosi špendlila. Pravděpodobně ten hábit. Ray rozhodně nebyl z těch, kdo by si návštěvu krejčovství nějak užíval, a většinu věcí si chtěl stejně pořídit někde jinde než zrovna tady, tudíž se spokojil jen se školním stejnokrojem, a celou dobu nevěnoval buclaté ženštině více než několik pohrdlivých pohledů. Když si pak pro něj přišel dědeček i s jejich domácím skřítkem, zbývalo už jen zaplatit a odejít někam, kde si nikdo nedovolí ho oslovovat jako nějakého drahouška. Ani jako zlatíčko.

>

_________________

---

Bylo to už nějakou dobu, co naposledy navštívil Příčnou ulici, a tak byl rád, že je opět tady. Zvláště když dnes měl před sebou velice zvláštní den - konečně totiž měl možnost si koupit svou vlastní hůlku a další potřeby, které mu pak budou nápomocny v bradavickém hradě. Bylo pochopitelné, že hořel nedočkavostí. Možná i proto jej nejprve kroky zavedly právě k Ollivenderovi, u kterého si chtěl hned pořídit svou první hůlku. Ačkoliv mu doprovod měla nejprve dělat JD, přesto byl rád, že sem jde nakonec sám. Alespoň má na tyhle věci klid, jen on sám, se svými myšlenkami. Jakmile zachytí prsty kliku, trhnutím otevře, a pak vstoupí dovnitř, přičemž se řádně rozhlédne a okamžitě vdechne tu vůni krámu. Malý kudrnáček ve dveřích. "Ále, kohopak to tu máme? Pro hůlku, chlapče?" otáže se samotný Ollivander, přičemž se rukami zapře o pult, u kterého stojí. Nate na malý moment zaváhá, ale poté si poupraví svůj tmavě zelený cestovatelský hábit, a pak se vzpřímeně rozejde směrem k muži. "Dobrý den, přesně tak, jdu si pro svou první hůlku," řekne stručně k Ollivanderovi, přičemž se drobně usměje. Otec by na něj byl určitě hrdý. Vždy mu kladl na srdce, aby s každým mluvil slušně a odměřeně, ale aby nezabíhal do zbytečných detailů. Je to přeci čistokrevný kouzelník, musí si udržovat nějaké dekorum. Rozplývat se můžou třeba ti mudlové, ale ne on. Snad to postarší muž pochopí, jelikož poté, co Nate dojde až k pultu, okamžitě před něj začne nosit krabičky s různými hůlkami. Samou nedočkavostí se po první hůlce natáhne, až se skoro musí vytáhnout na špičky, avšak snaží se tento malý detail ignorovat. Poté v ruce sevře hůlku, ten malý magický klacík, přičemž semkne rty a modrozelenýma očima probodne Ollivandera před sebou. Poté se, aniž by se ptal, rozmáchne s hůlkou. Již od první hůlky tak nějak očekával, že k němu ihned padne, protože jej nikdy nenapadlo si pomyslet, že třeba nebude hoden hůlky, avšak jaké je jeho překvapení, když se ozve jakési zapraskání a z polic za Ollivanderem se zřítí několik krabiček s hůlkami. Do vzduchu se ihned vznese obláček prachu, na kterém ihned zakotví svým pohledem. Formující obláček mu chvíli připomíná hlavu draka, a poté něco jako hipogryfa, a tak se pobaveně usměje. Až po chvíli si uvědomí, že by třeba mohl vnímat, a tak se zadívá na Ollivandera a nakrčí nosánek, s čímž mu hůlku zase rychle vrátí. "Dejte mi další," poručí mu, přičemž kývne, a pak přijme další kusanec dřeva. Ještě nějakou chvíli takhle zkouší, až to už vypadá, že mu žádná z hůlek nepadne, avšak po chvíli mu znavený Ollivander vloží do ruky jinou hůlku - z úplně jiného dřeva, jinak dlouhou. Hned v prvním momentě Natíkovi projede rukou zvláštní zachvění, což v prvním momentě přikládá za chybu spíše své znavené ruce, než nějakému splynutí s hůlkou. Až když s ní však mávne, ucítí, že je něco jiného. Najednou má pocit, jako by jej obklopilo něco veselého, jako by prostě najednou našel něco, co už bylo dávno ztraceno. Proudění v jeho ruce ještě zesílí, a jakmile z jeho hůlky vyletí několik barevných jisker, Ollivander se vesele zasměje. "To je ona, mladý pane! Dejte mi ji sem, zabalím vám ji!" vyhrkne, načež rukama ukáže, aby mu Nate hůlku předal. To také udělá, a tak je hůlka po chvíli zabavena. Jakmile se mu do ruk dostane krabička, posune k Ollivanderovi těch několik galeonů a s mírným úsměvem se rozejde ven. "Na shledanou," rozloučí se ještě, než zmizí za dveřmi.

---

Jeho další zastávkou jsou hábity Madame Malkinové. Ne, že by jich sám měl nějak málo, ale nemá ještě žádný hábit do školy, což se pochopitelně musí napravit. I sem jde sám, za což je snad ještě více rád. Jelikož nepatří mezi nejvyšší, nerad je, když jej někdo měří před lidmi. A když se po rozhlédnutí ujistí, že je v krámu úplně sám, je ještě více rád. Mohlo být hůř. Prsty si přejede po svém cestovním hábitu, a pak konečně vykročí obchodem až dál. Nemusí moc dlouho čekat a po chvíli je dokonce osloven jakousi buclatou čarodějkou, v níž ihned pozná madame Malkinovou. "Dobrý den, uhm, nejsem váš drahoušek, jdu si jen pro hábit, prosím," vysloví svá slova, které mohou působit lehce komicky, zvláště z úst takového mrňouse. Ve tváři se mu však usadí neoblomný výraz, přičemž si založí ruce na hrudi. Není zlý, jen prostě nemá rád, když s ním cizí lidé jednají jako s prckem. Doma a v rámci rodiny si už zvykl, ale tady? Štěstí, že je krám prázdný!
Madame Malkinová je však profesionálka, a tak i přes Natova slova se brzy dá do práce. Po chvíli už chlapec stojí bez svého hábitu na stoličce, přičemž zvedá ruce a naslouchá těm sladkým slovům madame Malkinové. Když je vše hotovo, pohotově ze stoličky seskočí, a pak se rychle natáhne po svém hábitu, do kterého se hned začne štelovat. Když je Madame Malkinová hotová, zaplatí a do ruk uchopí další nakoupený balík. S tím se rozejde pryč, přičemž ještě přes rameno utrousí poslední "Na shledanou", ačkoliv o tom shledání celkem pochybuje. Maximálně až vyroste!

_________________

Erkki se konečně dočkal. Nastal den D, kdy si měl konečně na Příčné ulici koupit svou první hůlku, a to přímo u legendárního pana Ollivandera. Ačkoliv své nadšení chlapec příliš neprojevoval, těšil se opravdu moc. Pravdou bylo, že dokonce nemohl dospat, tudíž se ráno vypotácel z postele v jakémsi zombie stavu, což minimálně u rodičů vzbudilo vlnu pobavení.
Společně s otcem, se kterým zařizoval většinu věcí do školy, protože mamka hlídala Erkkiho mladší sourozence, pak vyrazil pomocí přenášedla do kouzelnického Londýna. Když se o nějakou chvíli později ocitli na Příčné ulici, Erkki se opět fascinovaně rozhlédl kolem sebe. Byl však klidným dítětem a neměl potřebu nadšeně povykovat a poskakovat kolem. Stejně tak ani nenutil otce, aby přidal do kroku, jelikož věděl, že mu Ollivanderův krámek nikam neuteče. Neutekl mu několik měsíců, neuteče ani teď.
Když bral za kliku starého obchodu, srdce se mu rozbušilo očekáváním. Uvnitř to bylo tmavé, zaprášené, ale Erkkimu tenhle krámek přišel sympatický. Ne však sympatičtější než Prvotřídní potřeby pro famfrpál, kam s tátou zavítal už nesčetněkrát. „Eeeh, dobrý den!“ pozdravil váhavě ostrou angličtinou a rozhlédl se kolem sebe.
Nemusel čekat dlouho - do zorného pole mu přijel postarší prodavač na žebříku s kolečky, načež poměrně vitálně seskočil na zem a prohlédl si oba návštěvníky, nejprve toho staršího. „Ah, pan Järvinen! Rád vás zase vidím. A tohle musí být váš syn, že?“ sklouzl Ollivander pohledem k Erkkimu, který na něj kulil oči. Pomalu přikývl.
„Ano, to je můj syn, Erkki. Jde si pro svou první hůlku,“ usmál se Bjarn mile - zřejmě i on zase rád viděl starého Ollivandera, u nějž si kdysi dávno kupoval svou první hůlku, nehledě na to, že nakonec nastoupil do Kruvalu a měl spoustu jiných možností, kde hůlku pořídit. Jenže Ollivander byl vyhlášený široko daleko už tehdy.
„Tak se na to podíváme,“ zamumlal si prodavač pod vousy a natáhl se pro první krabičku, z které vytáhl dlouhou elegantní hůlku. „Tumáš, chlapče. Zkus s ní mávnout!“
Erkki na hůlku chvilku fascinovaně zíral, načež poměrně klidně švihl klacíkem kamsi před sebe. Těsně kolem Ollivanderova ucha prolétl fialový záblesk, který narazil do poliček s hůlkami, způsobil úchvatný binec a zanechal všude fialové třpytky. „Ups,“ okomentoval to chlapec a rychle hůlku vrátil.
Vybíral tak dlouho, že už ho to přestávalo bavit. Otráveně mával posledními podanými hůlkami, až nakonec narazil na tu pravou. Když ji sevřel v ruce, vlasy mu pročísl lehký vánek. Hůlkou opatrně mávl a vyletěli z ní drobní ptáčci, kteří se uvelebili Ollivanderovi ve vlasech. „Výborně, to je ona! Konečně!“ zajásal obchodník, zejmě též znaven dlouhým vybíráním. Pak už řekl jen to, že hůlku co nejdříve zabalí a pošle. Pan Järvinen zaplatil, oba seveřani se zdvořile rozloučili a zamířili o obchod dál, k madam Malkinové.

• Madame Malkinová •

Z madam Malkinové byl Erkki daleko méně nadšený, než z pana Ollivandera, což ale, jako obvykle, nedával moc najevo. Pokřiveně se pousmál, když se na něj ta až moc vlídná a upovídaná paní vrhla, a po otci střelil nespokojeným pohledem, když si všiml, že se Bjarn pobaveně uculuje.
Ale potichu to přetrpěl - dokonce sebou ani moc necukal, když ho občas trošičku někde píchnul drobný špedlík, jak si madam Malkinová až moc zapáleně brala jeho míry. Trpělivě odpovídal na nudné otázky typu „Takže ty jedeš poprvé do Bradavic? Těšíš se?“ a snažil se přitom moc nekomolit angličtinu. Ke konci už ji ale kazil schválně ve snaze přimět madam Malkinovou k pochopení, že mu jazyk moc nejde a že mu má dát pokoj. K jeho smůle to ženština pochopila přesně opačně.
Z obchodu odcházel psychicky vyčerpaný, takže když táta velkoryse navrhl, že by mohli zajít na zmrzlinu, málem mu vděkem skočil kolem krku.

_________________