Dohra

Mika tázavě povytáhla obočí. Vážně ta ženština právě řekla, že to bylo fascinující? "To chápu," tak kdo by si něco takového taky chtěl zažít znovu, že? Kdyby se něco takového stalo jí, asi by ještě stále ležela na zemi a čekala by až jí někdo laskavě odnese k sv. Mungovi. Místo toho fialovlasá kouzelnice se vydrápala zpět na nohy a byla živá jako kdyby ještě před chvílí nebyla zasáhla Cruciatem. Takové lidi Mikayla prostě nechápala.
"Jo, vypadá to tak," kývla ohledně jejího zdravý, protože Henry vážně vypadala zdravě. Až moc což komentovala Mika jen nechápavým zakroucením hlavy. "No, nemáte za co děkovat, vždyť jsem nic neudělala. Mika, taky mě těší," kývla hlavou a věnovala novinářce úsměv. Tahle jí zatím připadala nejsympatičtější, na rozdíl od ženy s páskou. "Myslím, že vám může být úplně jedno co jsme tady dělali nebo děláme," zahuhlala směrem k profesorce, která byla podle jejího mínění prostě divná. Potřebuju kávu. Hned. Pohledem zabloudila zpět k Henry, která se projevila hned jako pravá novinářka. Takovou práci bych dělat nemohla. "No nic, těšilo mě a snad se potkáme jindy za jiných okolností," věnovala rychlý úsměv Henry, na Jaspera kývla hlavou a o kolo Branwen prošla velikým obloukem. Už se nemohla dočkat až se doma natáhne na postel a vyspí se z toho všeho.
>>

_________________

Kdybych býval věděl, jak složité bude sehnat na Příčné ulici trochu rtuti, asi bych se na to vykašlal rovnou. V jednom krámku slibovali, že ji dovezou zítra, v druhém mi nabídli patnáct kilo cinabaritu, ať si ji z něj vypražím. Poslal jsem je do háje všechny s tím, že z rudy si to umí udělat každý mrnil a kdybych chtěl, seženu ji za třetinovou cenu přímo z dolů. Copak vypadám jako študák střední školy?
V obchodě třetím to vypadalo nadějně, ovšem i když jsem jim pomohl s prohledáním příšerně zabordeleného skladu (to by se tedy u mě rozhodně nestalo), našli jsme jen jednu lahvičku dobrou tak možná na dva teploměry. Seřval jsem je na tři doby a čtvrtou vynechal jen proto, že mi začalo škručet v břiše, zajisté následek celodenního úsilí najít něco, co má mít i ten nejzbytečnější dodavatel alchymistických potřeb.
Když jsem se zeptal, kde se tady dá najíst, bylo mi poťouchle doporučeno nedaleké okénko rychlého občerstvení. Hošík si asi myslel, jak se mnou vyběhne, ovšem nemohl vědět, že moje chuťové buňky už v mládí zvládly tříměsíční pobyt v Indii a dnes už zdaleka nejsou tak citlivé.
Odkráčel jsem, ze všech sil ještě práskl dveřmi a o pár minut později už se v mé ruce nacházela bageta s kuřecími kousky a pikantní omáčkou. Ne že bych tomuto polovičatému způsobu stravování nějak holdoval, ale tady šlo o život nejen můj, ale i všech těch neschopných imbecilů, co nejspíš ještě potkám.
"Je to tu vážně autenticky stylizované," konstatoval jsem mezi sousty a rozhlížel se po okolí, kde se asi nedávno odehrála nějaká strašlivá bitva. Příčná ulice nikdy nepatřila k místům s nejlepším úklidem v Londýně, takže fleky od krve a ožehlé zdi šlo vidět i mýma unavenýma očima. "ještě pár krys a bude to tu jako v Hong Kongu."
Bylo v tom opovržení (protože nikdo soudný by neměl chtít, aby jeho krámek vypadal jako v Hong Kongu), ale v porovnání se zbytkem dnešních konverzací nijak velké. A přemýšlení o tom, jestli tu ty krysy náhodou ještě nedávno nebyly, se moc nevyplatilo, protože jinak docela dobrá svačina mi v puse trochu zhnusla.
"Co se tady vlastně stalo, mladý muži?" zeptal jsem se mladíka, co mi bagetu prodal, a zatímco vyprávěl o nedávné potyčce mezi kouzelníky, já dojedl. Což mi ale samozřejmě nezabránilo ve sledování okolí, kde se notoricky často poflakovaly děti, abych se případně mohl vetřít k nějaké další věci, do které mi vůbec nic nebylo.

_________________

<
Isadora strávila celé dopoledne na Příčné ulici. Oděná do pestrobarevné, rozevláté košile s květovaným vzorem a širokých plátěných kalhot v barvě pouštního písku, jako vždy ověšená spoustou náhrdelníků a náramků, s dlouhými nehty nalakovanými na zářivě oranžovou, na očích jako obvykle své masivní brýle s černými obroučky. Šla vzpřímeně a do okolí rozdávala trochu zmatené, avšak stále dokonale pozitivní úsměvy. Nesehnala dnes sice to, co hledala, neboť ve Všem pro Věštce ani v Nicolině tajemném Koutku neměli ještě nejnovější Taroty mistra Tantala na skladě. Vůbec ji to ale nerozčílilo, něco tak triviálního jí přeci nemohlo zhoršit náladu! Narozdíl od nepříjemného pocitu hladu, který se jí během dalších chvil začal zahryzávat do žaludku, a Isa ani nepotřebovala věštecké nadání k tomu, aby věděla, že jestli ještě chvíli nebude jíst, přijde určitě přesně takový ten záchvat hladu, kdy vás bolí břicho a vy se ani smát nemůžete. Což by, to musíte uznat, byla tragédie. A tak se stará dáma, chráněná kouzelnou žlutou bundou, odpuzující vodu, přehozenou kolem hubených ramen, za začínajícího deště vydala k prvnímu okýnku s občerstvením, na které narazila. Totiž k Hladovému drakovi. Vypadalo to tu, jako by se tady nedávno něco hrozného událo, a v Isadoře začala hlodat zvědavost."Rafaeli," zvedla oči k obloze, "buď prosím té lásky k nebohé lidské bytosti a osvětli mi, co se tady stalo." To, že by bylo asi normálnější, poptat se mladíka, který prodával jídlo v okénku, a zřejmě o tom samém rozmlouval s někým, koho Isa odhadovala na staršího než ona sama - ne že by byla nějak stará, samozřejmě, ona ve svém rozkvětu mládí! -, tak to ji samozřejmě nenapadlo. Mnohem raději naslouchala slovům svého oblíbeného archanděla, který jí stejně tak zevrubně vysvětlil, co se tady před nedávnem událo. "Ach tak, ubozí chudáčkové," povzdechla si nad osudem bojujících kouzelníků, kteří tu ještě před nedávnem sváděli bitvu, splaskla ruce v takovém tom zoufalém, možná trochu přehrávaném gestu a vida, že archanděl Rafael zase odlétá do svých výšin, aby se věnoval nebeským záležitostem, vzpomněla si zase na to, že má vlastně hlad. Chvíli přemýšlela, zda dojít raději ke Kotli, kde měli teplo a žádný déšť, nebo se spokojit s krátkým obědem v nepromokavé bundě na ulici, a vydat se hledat štěstí - a Tantalovy Taroty - někam jinam. Kam, to už byl druhý problém. Pokud věděla, tak třeba na takové Obrtlé normální obchody nevedli, a to, že tam naposledy páchla před dvaceti lety, to jí taky bylo fuk.
Hlad nakonec donutil ženu přistoupit k okýnku. "Dovolíte?" zvedla tázavě jedno obočí za masivními obroučky brýlí a smířlivě se pousmála na kouzelníka, který zatím u okna postával. Neznala ho, nebo si na něj aspoň nepamatovala, ale to přeci bylo jedno. Usmívat se člověk mohl pořád, a nikdy to neškodilo. Lámat si hlavu s jeho identitou ale vážně nehodlala. Momentálně bylo přednější jídlo. "Chlapče," zubila se přátelsky na kluka v okýnku, "co bys mi doporučil? A ať je to pořádně kouzelné!" načež jen o chvíli později už se zakusovala do bagety s fialovým salátem, což rozhodně nepovažovala za divné nebo odpudivé, nýbrž za velice zajímavé. Na rozdíl od toho člověka, který ještě předtím blokoval okýnko, ale slušně odstoupila a opodál se, voda nevoda, posadila na lavičku. Nehodlala se tu zdržet dlouho - přeci není nějaká stará rachotina, aby zhrouceně seděla, když se chce ještě podívat do knihkupectví a možná do Mžourova, koupit nějaké mlsky vnuččinému Gandalfovi. A svému Jimmymu, samozřejmě. Archanděly ani jiné entity už na pokec nevolala. Ono by bylo totiž docela hloupé, kdyby chtěla s takovým archandělem mluvit s plnou pusou.

Mimo herně:
Snad Isadora nevadí, jinak s deštěm se řídím podle počasí a Nelsona nezná, protože do Bradavic teprve nastupovat bude, hádám že on taky.

"Samozřejmě," dovolil jsem a tvářil se u toho jenom mírně kysele. Což o to, uhnout stranou byla otázka chviličky, ale hodit za hlavu útrapy celého dne a začít se tvářit trochu lidštěji, to už šlo hůř.
Stoupl jsem si kousek stranou, pod stříšku, která mě před tím otravným deštěm chránila tak akorát, ale rozhodně jsem tu novou příchozí nepřestával sledovat. Neušlo mi, že na zdejší věkový průměr jí přeci jen dost přebývá (byť ona sama si toho možná neráčila všimnout), ani že trhleji oblečenou čarodějku už jsem nějakou dobu neviděl. Možná bylo trochu podezřelé, že si takováhle stará rašple dává sváču zrovna u Hladového draka, ale, hej, já mám co říkat, že?
Ne že bych ji shledával jakkoliv zajímavou, ale pravdou bylo, že v tomhle dešti se mi nikam moc nechtělo. Mohl jsem si samozřejmě opatřit oblečení nepromokavou úpravou, ale s tím bylo strašné práce a hlavně to nikdy nebyla ochrana dokonalá, takže se zdálo logické vybrat alternativní řešení. Prostě chvíli počkám, jsme přece v Anglii, za chvíli budu moct v klidu dojít suchou nohou až na nádraží.
Takže jsem tu ženskou, kterou jsem do té doby jen mírně probodával zkusmými sondážními pohledy, oslovil. Jako Brit.
"To máme ale krásné počasí, že?" nadhodil jsem, zprvu spíš k obloze než k čarodějce, a pohledem jsem přepínal mezi ní a jídelním lístkem rychlého občerstvení.
Hmm, pečené kaštany.

_________________

Isadora poté, co muž uhnul stranou, věnovala pozornost už jen svému fialovému salátu v bagetě, která byla vážně dobrá. Žvýkala spokojeně oběd (díkmerlinu nebyla bageta nijak stará a gumová, nýbrž opravdu čerstvá, měkká. Ne že by snad zrovna Isadora měla problémy se zuby, že...) a přemítala nad tím, kam dál půjde, přičemž od deště ji chránil zmiňovaný pršiplášť. Mírně nepřítomně se usmívala na zamračená nebesa, jako by snad nikdy v životě neviděla nic hezčího, než že prší. Nakonec se ale také rozhodla i se zbytkem jídla uchýlit pod stříšku k druhému kouzelníkovi.
"Jen co je pravda, krásně pršavé," odpověděla na typickou poznámku o počasí, a těžko říct, jestli to myslela doopravdy vážně, nebo šlo o čistý sarkasmus. Ono u ní zrovna nikdy nebylo moc poznat, co si zrovna myslí, nebo co chce svými slovy říci. V tomto případě však to, co říkala, myslela opravdu přesně tak, jak to řekla. Byla Britka, na déšť byla zvyklá, a vlastně ho měla docela ráda. Padající kapky svým způsobem uklidňovaly. Nemluvě o vodních vílkách, maličkých stvořeních, běžným pozorovatelům neviditelných, tančících mezi padajícími kapkami. Chvíli se na ně dívala, evidentně si neuvědomujíc fakt, že obvykle je nikdo jiný vidět nedokáže (a že dost možná existují jenom v její hlavě), a během toho dojedla svou bagetu.
"Měl jste někdy zdejší kaštany?" zeptala se nakonec se zájmem, poněvadž její pozornost upoutal dráček, který je opodál i za deště statečně pražil, "slyšela jsem, že jsou vynikající." Ne snad že by měla přímo chuť na kaštany, ale přišlo jí hloupé tu jen tak vedle někoho postávat a mlčet. Kdepak, tohle nebyla ona. Samozřejmě by si mohla přivolat kamarády z jiných světů nebo tak něco, ale zazdívat toho muže opravdu nechtěla. A kdo ví, třeba se z něj vyklube zajímavý společník, i když působil trochu... zvláštně. Tedy, v jejím měřítku zvláštně.

Krásně pršavě? Ženská, ty jsi mimo jak velbloud na severním pólu.
"Jistě, jistě, naprosto optimální pro pěstování žížal například," vysoukal jsem ze sebe a kdyby nepršelo, už jsem byl nejspíš na odchodu. Babča byla možná zajímavá, ale takovým tím způsobem, co mě nedokázal zabavit dlouho, podobně jako ten jídelní lístek. Jenže pak se zeptala na kaštany, přesně na ty kaštany, na které jsem o okamžik dřív sám myslel. Letmo jsem odhadl šanci, že se do něčeho takového trefí prostou náhodou, a vedla si docela dobře.
"Neměl," přiznal jsem stručně a prohlížel si toho dráčka. Rafinované kouzlo, nebo mnohem levnější zotročování bezbranných forem života? Jakkoliv však konverzace o počasí a potenciální kvalitě kaštanů nestála za moc, přišlo mi až zbytečně neurvalé ji ukončovat předčasně. Takže jsem ještě přeci jen něco málo dodal.
"Ovšem asi tomu pokušení odolám, to víte, za chvíli snad přestane pršet a já musím jít..."
Srážet rtuť z cinabaritu, jako nějaký pračlověk...

_________________

Dešťové víly tančily v dopadajících kapkách a Isadora se na ně mile usmívala. Byly přeci tak roztomilé! A, ačkoliv to bylo trochu neslušné přiznávat i sama sobě, byly rozhodně zajímavější než dědula, který se zřejmě stejně jako ona rozhodl mluvit z povinnosti. "Neříkejte, že pěstujete žížaly," zavrtěla nechápavě hlavou, ale z hlasu jí bylo jednoznačně slyšet, že to co říká, nemyslí ani trochu vážně. Kdo by asi pěstoval žížaly? Zvlášť, když se ty žížaly jako správní živí tvorové nepěstují, nýbrž chovají.
"Ale to je škoda," spráskla v asi moc přehnaném gestu rukama, "já vás chtěla zpovídat, jaké jsou," a přes tlusté obroučky brýlí na staříka zvědavě mrkla, jako by se snažila odhadnout jeho reakci. "Ale takhle je asi budu muset ochutnat sama, a vy si zase půjdete za svým vyšším cílem," neznělo to nijak ofenzivně, prostě holé konstatování faktu, poněvadž obloha se zase pomalu začínala vyjasňovat, a starší muž vypadal, že má nejspíš někam naspěch. Isadora sama ještě jednou pohlédla na mizící dešťové vílky, věnovala jim soucitné pousmání, a pak se znovu zadívala na dráčka a kaštany. Koupit nebo nekoupit? To bylo jediné, na co se teď soustředila. A dědula ať si dělá co chce.

"Ne, ne, kdepak," odtušil jsem lehce zamyšleně a očima šmejdil po obloze. No tak, přece nemůže pršet věčně. "Už dávno ne, i když kdysi dávno jsem vypěstoval nejdelší žížalu na ostrovech." Sežrala víc hnojiva, než vyprodukovala, ale za pokus to rozhodně stálo, tuplem když jsem ji měl od semínka.
Počasí náhle vypadalo, že se možná brzy umoudří, takže mírné protažení konverzace jsem považoval za nepříliš škodlivé. Což bylo jedině dobře, protože následná výměna ohledně kaštanů byla natolik neifnormativní, že jsem se sotva udržel při vědomí.
"A rozhodně se to nevyplatilo tolik jako chov fretek," dodal jsem tedy ještě a pak už se dostal k těm zpropadeným kaštanům a odchodu, v čemž mě náhlá zástava deště jenom podpořila.
Ironie (nebo o co přesně se to babča pokouší) mi samozřejmě neunikla, ale přece si tím nebudu kazit den. Jsem Brit a moc starý na to, abych se urážel kvůli podobným nesmyslům nebo je dokonce oplácel.
"Inu, už to tak bude," potvrdil jsem její domněnku, že kaštany bude asi muset zkusit sama, což bylo v naší situaci nanejvýš logické, a pak se snažil zaostřit na to, na co se zjevně snažila koukat ona. Pro vysokou míru vlastní příčetnosti jsem sice nic neviděl, ale to neznamenalo, že mě vyšinutá a patrně halucinující ženská může vodit za nos...

_________________

Isadora pomalu ale jistě začínala docházet k názoru, že ten chlap je cvok. Přestárlý, mrzutý cvok. Zatímco ona byla přece úplně normální, že. A navíc pořád tvrdil, že se žížaly pěstují. A Isa věděla moc dobře, že se musí chovat. Ne, kdepak. Někdo tak mladý jako ona by se se staříky neměl bavit, nevzejde z toho nic dobrého. Navíc se zdálo, jako by se drahý stařík ve svém věku vyžíval. A nebo měl možná jen špatnou náladu, kdo ví. A nebo mu jeho fretky vlezly na mozek. Isadoře bylo vesměs opravdu jedno, jestli se tu s ní a mizejícími vílkami nachází ještě někdo další, i kdyby to byl nakrásně starý morous, ale už nějak vyčerpala tu potřebu konverzovat, jakkoliv neslušné to bylo. A tak, jakmile přestalo pršet, s menším pousmáním znovu přistoupila k chlapci a zakoupila si menší papírový kornout, plný kaštanů. "Už je neuvidíte," konstatovala jen tak mimochodem, když si všimla mužova pohledu do míst, odkud se před chvílí dešťové víly vypařily. A pochybuji, že byste je viděl, i kdyby tady byly. Na to nemáte dost vyvinuté vnitřní oko, příteli. Pak se jala v klidu loupat a konzumovat kaštany. Nikam nespěchala a upřímně ji zaráželo, že se dědula už nepohl a neodkráčel kamkoliv, kam ho nohy táhly.

Jakmile se babča odebrala pro porci kaštanů, měl jsem jasno. Možná byla cáklá, ale rozhodně ne dost zajímavá, takže přišel čas zmizet, k čemuž se přestávka v dešti náramně hodila. A ještě víc se hodilo, že už zjevně sama ukojila svou zvědavost a ženskou potřebu tlachat o nesmyslech, takže jsem si ani nemusel připadat blbě. Jakmile se usadila a se samozřejmým klidem mi oznámila, že už je neuvidím, neměl jsem moc potřebu zjišťovat, koho vlastně. Fretky taky občas koukaly na něco, co tam prokazatelně nebylo, a dokonce na to útočily a taky jsem se jich neptal.
"V tom případě je pozdravujte," utrousil jsem kupodivu bez jakékoliv ironie v hlase, byť mě to stálo dost přemáhání, "poroučím se."
Tak, teď se mírně uklonit, narovnat (to křupnutí nebyla moje záda, ne-e) a šup prohledat zbytek Příčné ulice kvůli té rtuti. Vlastně tu bylo ještě jedno mrňavé vetešnictví, které bych mohl zkusit, než napíšu nevybíravý dopis majitelům příslušných nedostatečně zásobovaných obchodů.

>>>

_________________