Možná by bylo lepší, kdyby Julian nikdy neprohlásil, že si hůlka vybírá kouzelníka, protože to byla voda na Lucianův mlýn. Hodil po prodavači, hůlce i bratrovi nechápavým pohledem a zatvářil se, jakoby mu došlo, že stojí uprostřed blázince jako jediný normální jedinec široko daleko. „Takže mi chceš říct, že ta hůlka myslí? Juliane, je to kus dřeva, dřevo nemyslí a nemůže si nikoho vybírat, to je logické!“ Prohlásil a znovu si hůlku prohlédl. Slabě pulzovala, nic nerozbíjela a byla nudná. „Tahle mi bude stačit,“ prohlásil nakonec, protože by jen nerad skončil s ustřelenou kapsou, až si do ní hůlku nacpe. „Zaplať mu,“ poručil o chvilku později Julianovi tak, jak na to byl zvyklý, neboť on nikde neplatil, protože na to měl lidi. A rozhodně nechtěl strávit celý den v obchodě s klacky, když měl tak dlouhý seznam věcí k pořízení, a vážně se nedalo čekat, že to všechno sfouknou za pár minut.

Julian zakroutil hlavou. „Nemyflí,“ namítl, což měli s hůlkou zřejmě společné. On taky nemyslel, a když už, bylo to opravdu jen párkrát do roka, aby se jeho chatrný mozek třeba nepřehřál. „Prostě to nějak cítí,“ dodal a pokrčil rameny. Tvářil se přitom naprosto vážně, takže Lucian nemohl mít pocit, že si z něj dělá srandu. Julian navíc neměl dostatek inteligence na to, aby si z někoho zvládal vystřelit. A Ollivander se taky nesmál, vlastně se tvářil dost otráveně.
Lucian si očividně hůlku vybral, ona snad jeho taky, a Ollivander zřejmě nehodlal zkoumat, zda tomu náhodou není jinak. Očividně se nemohl dočkat, až mladý Montpellier jeho obchod opustí, i kdyby se pak s onou hůlkou měl přizabít. Prohlásil, že hůlku zabalí a pošle co nejdříve.
Julian zaplatil, znovu bratrovi položil ruku na rameno a vystrkal jej z obchodu ven. Věnoval letmý úsměv nebelvírské spolužačce, kterou tu zahlédl, a pak společně s bratrem zamířil naproti přes ulici, do obchodu madam Malkinové. Tam už nicméně jen stál a sledoval, jak hovorná paní štěbetá a obletuje chudáka Luciana, který se určitě netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Platil samozřejmě zase on, nakonec se s madam Malkinovou rozloučil a s Lucianem zamířil do Mžourova na svačinu. Eeeh, totiž vybrat nějakého toho mazlíčka.

>> Mžourov

_________________

„To by teda byla tragédie, kdyby tě odmítli zařadit, co? Bradavice by si zase jednou mohly oddychnout,“ opáčila Scarlet poměrně nevzrušeně, jakmile se Sky naprosto předpokládaně ohradil proti žádným nákupům nad rámec školního seznamu. „Ale neboj se, můj milý bratříčku,“ počastovala ho milým a hlavně upřímným oslovením, „zrovna ukulele mezi běžné školní potřeby nepatří. Na co bys ho ty potřeboval? Profesory budeš k šílenství dohánět i bez toho.“ Jak je vidět, Scarlet si nedělala iluze o tom, že by se Sky ve škole zklidnil. Vlastně dost věřila tomu, že to bude přesně naopak, a předem litovala všechny vyučující, kteří s ním přijdou do styku.
„Já si na záporáka nehraju, tvůj problém je, že všechno bereš doslova,“ ušklíbla se Scarlet, když ji mladší bratříček poučil o tom, že by si měla vzít kurzy zlounství. Ačkoliv… nebylo pravidlem, že většina záporáků o svých plánech naopak ráda žvatlala, což se pak pravidelně stávalo jejich zkázou? No, ne že by na tom záleželo. Scarlet měla svou vlastní zkázu, hned vedle sebe.
„Ne, ať tě to ani nenapadne!“ houkla posléze za Skyem, který se rozeběhl k Ollivanderovi, a to jen proto, že jen chvíli předtím nějaký další budoucí prvák div nevyhodil obchod s hůlkami do vzduchu. Scarlet si dokázala snadno představit, že právě toto patřilo mezi Skyovy tajné sny, a nezbývalo jen doufat, že nebude trvat moc dlouho, než si nějaká hůlka mladého Cranea vybere. Ke štěstí všech se Sky nedostal k tomu, aby se v tom vybuchování spolčil s mladším Montpellierem, jehož bratrovi, kterého Nebelvírka znala od pohledu, mávla na pozdrav.
„No tak jdi dovnitř. A pozdrav,“ broukla Scarlet a postrčila Skye přes práh, nicméně si dávala pozor, aby kvůli ní nezakopl a nemohl jí to poté vyčíst. Sama následovala svého příkladu a vstoupila dovnitř, aby se po starém známém krámku rozhlédla.
„Á, mladý pan Crane! Rád vás i vaši sestru vidím! Cesmínová s žíní jednorožce, nemýlím se, že?“ ozvalo se od pana Ollivandera, kterému ovšem z očí šla rozeznat lehká obava o svůj majetek, poněvadž si dobře vzpomínal na Scarletinu návštěvu, která také byla tak trochu bouchací… Hbitě se dal do přeměřování a jen o chvíli později už Skyovi podával. Scarlet byla napůl připravená se vrhnout za pult, kdyby se zdejší vybavení znovu rozhodlo explodovat.

_________________

<<< Děravý kotel

Už na ulici jsme viděli, jak do obchodu vstupují nebo z něj vycházejí podobně staří kluci jako my dva, vždy v doprovodu staršího sourozence, jak jsem hádal. My už jsme tu s bratrem byli, sami. Hodil jsem po panu Crowleym úpěnlivým očkem, aby počkal venku a neurazil se. Zdálo se, že pan Crowley se urazit ani neumí, jen na mě mrkl se zdviženými palci a opět málem slzou v oku. Byl bych přísahal, že jeho mrknutí vyprodukovalo malou, zářivou hvězdičku. Jeho rozložitá postava ale zabrala celou výlohu a zastínila Ollivanderovy hůlky, jako kdybychom si přivedli bodyguarda.
Rozpačitě jsem zatáhl Aleka do zaprášeného obchůdku a téměř jsem si oddechl. Bratrovi jsem věnoval významný pohled. Byl jsem rád, že jsme na chvíli sami, přišla mi to jako věčnost - my dva jsme potřebovali pana Crowleyho probrat ještě v soukromí.
Jenže tak docela sami jsme nebyli. V obchůdku bylo docela rušno, ale pan Olivander se tím nezdál ani trochu vyvedený z míry. Zamrkal jsem a zvědavě natáhl krk. Pan Ollivander zrovna obsluhoval jiného zákazníka.
"Dobrý den," hlesl jsem ke všem zdvořile.

_________________

<<< Děravý kotel

Alek si připadal divně. Uličky kouzelnického Londýna většinou s Willem procházeli sami, zpravidla nepovšimnuti, a mít najednou za zády přehnaně empatickou horu v bystrozorské uniformě tak bylo, jestli nic jiného, tak alespoň velice rušivé. S železnou pravidelností proto pokukoval po bratrovi a k Ollivanderovi se tedy docela těšil, protože starý prodavač byl sice divný a Alekovi z něj vstávaly chlupy na zátylku, ale aspoň z něj nedostával klaustrofobii.
Jako vysvobození tak přišel vývěsní štít obchodu, který na ně výmluvně zamával zpoza rohu. Alek zavzpomínal na den, kdy tu byli prvně - bylo to na jeho narozeniny. Hodinky od Willa mu ztěžkly v kapse. Od toho dne na Příčné je neotevřel, protože si byl jistý, že neunese připomínku v podobě pozice ručičky, která nesla maminčino jméno. Jedna věc byla smířit se s životem bez ní, a druhá věc byla mít neustále na očích, že je mrtvá. Alek nebyl ochotný přijmout ani to první, natožpak to druhé. Čím blíž Ollivanderovu obchodu byli, tím schlípleji vypadal, a zhruba někdy v tu chvíli byla zaseta první zrníčka Plánu s velkým P, o kterém si měl Alek v budoucnu rád myslívat, že bude jeho největším mistrovským dílem. V tu dobu o něčem takovém ještě neměl ani potuchy.
Will ho zatáhl do obchodu, a Alek byl vážně moc rád, že mroží knír zůstal venku, ačkoliv by bylo docela zajímavé sledovat, jak se pokouší projít skrz dveře. Zhluboka se nadechl, zakoulel očima v odpověď na bratrův významný pohled, a potlačil nutkání zakašlat, když ho v krku zaškrábal prach. Nebyli na ráně, protože spolu s příchodem prázdnin se v Londýně evidentně kumuloval příval nových prváků, a někdo si tedy přišel vybrat hůlku ještě dřív, než do obchodu dorazili oni. Alek si zvědavě prohlédl jak vysokou světlovlasou holku s pihovatým obličejem - podívejte, i kdyby Scarlet nakrásně vysoká nebyla, Alekovi s jeho podměrečnou výškou to tak rozhodně přišlo - tak kluka, který vypadal na letošního prváka. Alek je rychle odhadl za sourozence, ačkoliv si netroufal určit přesný věk, který mezi nimi byl. "Brý," zahučel podstatně méně zdvořile, než Will, a pohledem nakonec zakotvil na Ollivanderovi, který si zamumlal pod vousy něco jako "další cesmína".

_________________

Sky naštěstí všechny Scarletiny poznámky týkající se jeho případného nenastoupení na školu pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým hned ven, takže neměl čas se vztekat, že Bradavice na něj určitě čekají jako na spasení z nebes, když tam musejí snášet zrovna jeho sourozence.
„Na co bych potřeboval ukulele? No, abych mohl jít do školního sboru, přece, ne?“ zatvářil se Sky otráveně, protože sestra nechápala jeho geniální záměry o navštěvování vedlejších školních aktivit. „Navíc by se do něj dalo schovat nějaké menší koště, protože koště určitě budu potřebovat,“ sdělil jí ještě důležitě a její snahu o zakecání kurzu zlounství nechal bez odezvy. Sky věděl, že Scarlet na záporáka nemá koule, ale za zlé jí to neměl. Někdo musel být prostě jen normální, aby se od něj dali ti hrdinové a záporáci rozpoznat. Někdy bylo hodně těžké rozpoznat i hrdinu od záporáka, když už se to vzalo kolem a kolem, ale to bychom odběhli od daného tématu a Sky se tedy po chvilce uvažování nad tím, jaké by bylo jeho záporácké jméno, vrátil zpět do reality, ve které vybuchovaly poličky v obchodě s hůlkami. K jeho velkému zklamání se s původcem katastrofy jen minul ve dveřích, ale nezapomněl se na něj i na jeho doprovod šíleně zazubit.
„Dóbrý dén!“ pozdravil i bez vyzvání a rozhlédl se se zájmem okolo sebe. Ještě než stačil začít rošťačit, přistála mu v ruce hůlka, což bylo to největší zlo, které se toho dne mohlo stát. „Tak to je hustý!“ prohlásil nadšeně a chopil se hůlky jako kordu, načež s ní párkrát šermířsky zašvihal ve vzduchu. Následky to mělo dle očekávání nehezké, ale naštěstí nic do vzduchu nevyhodil, jen svým šviháním donutil několik krabiček i s prachem vyletět z poliček a přistát na protějším regále. „Scarlet! Vidíš to! To je geniální, vždyť ani nic nedělám!“ zavýskl radostně a namířil špičku hůlky na ni. „Do střehu, záporáku!“ Naštěstí pro Scarlet vešli do obchodu další dva menší zákazníci, takže se Skyova pozornost stočila jejich směrem, stejně jako špička hůlky. „Všechno sladký z kapes, je-li vám život milý!“ zamručel nepřirozeně hlubokým hlasem, ale v očích se mu to jiskřilo od nadšení jako v erömü.

_________________

„Ty a do školního sboru?“ zapochybovala Scarlet, když se jí Sky svěřil se svým plánem. „Ti nevím. Hraní na nervy ti jde sice úplně skvěle, ale pochybuju, že bys s tím uspěl,“ ušklíbla se nepatrně, ačkoliv neměla v úmyslu Skyovo rozhodnutí shazovat… třeba by v tom skutečně našel zalíbení. Anebo taky ne. „I kdybys chtěl do školního týmu, na koště můžeš zapomenout. Minimálně tenhle školní rok,“ informovala Scarlet bratříčka škodolibě. Nebyla si sice teď úplně jistá, jak to bylo s prvním ročníkem a vlastními košťaty, nicméně ať tak nebo tak, pochybovala o tom, že by rodiče Skyovi pořídili koště, dokud by chlapec neprokázal, že to myslel vážně. Což byl právě u Skye občas problém, že.
U samotného Ollivandera byla vlastně celkem nuda. Tedy, Sky sice nechal vyletět několik krabiček, ale rozhodně to byla zatím mnohem menší katastrofa, než Scarlet očekávala. Minimálně do chvíle, kdy se její mladší bráška rozhodl namířit zkoušenou hůlku proti ní. „Tyvole, brácha, neblbni!“ vyhrkla Scarlet lehce poplašeně a přikrčila se, poněvadž pud sebezáchovy jí v přítomnosti Skye fungoval na dvěstě procent. „Vemte mu to, rychle!“ upozornila pak Ollivandera, když se pak pro změnu Sky obrátil na dva příchozí klučiny, které pro krátkém obhlédnutí určila Scarlet jako také budoucí prvňáčky. Nebo alespoň jednoho z nich, proč by jinak byli v obchodu s hůlkami, že. „Pardon, kluci, on to tak nemyslí,“ jala se pak pro jistotu oba chlapce uklidňovat, aby je Sky předčasně nezaplašil.
„Zkus tu další. A dělej, čeká nás ještě dost nákupů,“ dloubla posléze Scarlet do brášky, když se na neznámé kluky naposledy usmála, než odvrátila pohled k tomu pošukovi, který si říkal její bratr. „Jestli se budeš chovat, možná bysme se pak mohli stavit za tátou a bráchou, pokud nebudou mít moc práce,“ dodala ve snaze Skye nalákat, aby si pohnul a nezdržoval. I když ona by se na ministerstvo podívala celkem ráda, ačkoliv to nebylo tak úplně kvůli otci s Tyrianem. Nicméně jí bylo jasné, že aby Attica třeba jen zahlédla, na to existovala jen hodně malá šance. Navíc ani nebylo jisté, jestli to na to ministerstvo vůbec stihnou.

_________________

<
Na příčné se objevilo v doprovodu dvou stejných chlapců dnes i malé děvčátko v kraťáscích a bledě modrém tričku. Trojice se o něčem zapáleně bavila a čemusi se smála, no a malá slečna div neposkakovala radostí. Dnes si totiž bude kupovat vlastní hůlku, no a to byla událost, na kterou čekala přece už tááák dlouho! Co ale bylo horší, a Kiwi to rozhodně ani trochu nechápala, to byl fakt, že dvojčata ji nejprve z nějakého nepochopitelného důvodu chtěli nechat použít jako krejčovskou pannu k ušití školního hábitu.


Trojice tedy nejprve vstoupila do krejčovského krámku. "Dobrý den! Budete rychlá? Já totiž hrozně nutně potřebuju jít pro hůlku!" oznámila Kiv baculaté dámě hned ode dveří. "Ale jistě, drahoušku, takže jedeš poprvé do Bradavic, že?" nenechala se madame Malkinová vyvést z míry, a zatímco usměvavě švitořila, přeměřovala si už dívčiny míry a posléze na ni špendlila látku. Bráškové mezitím odešli vybrat rukavice a špičatou čapku, no a potom postávali kousek dál a smáli se tomu, jak se jejich sestra ksichtí a ošívá. Což mimo jiné lehce prodlužovalo čas, který měla madame špendlením, šitím a stříháním strávit. No a to se malé Johnsonové nelíbilo, takže se zákonitě ošívala ještě víc. Nakonec to ani hodná Malkinová nevydržela a musela se ohradit. "Princezno, když sebou budeš takhle cukat, tak tě buď popíchám, nebo to bude trvat ještě déle," oznámila jí. "Ale když já už chci pro tu hůlku!" zaprotestovala Kivv, ale nakonec přeci jen poslušně začala napodobovat krejčovskou pannu, aby mohla paní Malkinová dokončit svou práci. Takže prostě už jen házela obličeje na své bratry. No a jakmile se za Johnsonovými zavřely dveře obchodu, nezapomněla si Kivva postěžovat, že "to ale trvalo! Už půjdeme pro tu hůlku?!" A aniž by čekala na kteréhokoliv z bratrů, rozběhla se směrem k Ollivanderovu krámku.


Do zaprášeného krámku vběhla Kiwi jako velká voda. "Páni, hustý!" okomentovala Kiv neznámé prostředí, ve kterém se ocitla, "Tady to vypadá jako by tu někdo už tisíc let neuklízel!" Pro Kivvu tohle bylo něco jako hrdinství. Ono kdybyste měli její rodiče, taky byste neuklízení brali jako projev obří odvahy, no a Kiv prostě nešlo do hlavy jak může být někdo tak statečný a dovolit si zanedbat úklid až do takové míry, že se všude kolem válely vrstvy prachu, tlusté minimálně jako její prst. No a ty dlouhé řady polic plných podivných krabiček? To všechno bylo děsně děsivě hustý. A Kiwi se tu líbilo. Jakože moc.
"Dobrý den, slečno Johnsonová, už tu na vás čekám," ozval se náhle zastřený hlas, a zpoza jedné z hromad krabic se vynořil stařík. Vypadal trochu jako kouzelný dědeček z mudlovských pohádek, jen trochu pohublejší. A maličko děsivější. Což ale Kivvě vůbec, ale fakt ani za mák nevadilo. "Pane, vy nemáte mámu? Máte tady krutopřísnej bordel!" zazubila se na Ollivandera, který jí jen trochu nejistě úsměv oplatil, a po chvíli si už Kivv měřily kouzelnické očarované metry, no a Ollivander zase zmizel mezi regály. "Počkejte! Já přece potřebuju hůlku!" volala za ním Kiv trošku vyděšeně, poněvadž Ollivander vypadal, že se bude vzadu dlouho přehrabovat, a na ni že úplně, ale naprosto zapomněl. Naštěstí to ale tak nebylo, poněvadž stařík se po chvíli vrátil, a v ruce držel několik krabiček. V nichž se, jak se ukázalo, nacházely hůlky. "Páni, hustý!" zopakovala Kivva svůj předchozí výrok. "Zkuste třeba tuhle," podal jí stařík první z hůlek, načež ještě dívce doporučil, aby s ní mávla. "Jasná věc!" přikývla Kiwi a hůlkou máchla tak parádně, že někde za panem Ollivanderem se ozval hlasitý výbuch, a po chvíli se obchodem začal hnát i zápach kouře, poněvadž zřejmě něco začalo hořet. Pan Ollivander jen zavrtěl hlavou, hůlku si odebral, a máchnutím své vlastní náznaky nesouhlasu odstranil. Podobně probíhalo ještě zkoušení několika dalších hůlek, až nakonec... u kdovíkolikáté hůlky se na Kivvu konečně usmálo štěstí. Jakmile mávla, ze špičky hůlky vyletělo několik pestrobarevných jisker. "Báječná volba," okomentoval to jen Ollivander, a Kivvě vůbec nedocházelo, co je ta takzvaná báječná volba. Navíc jí hůlku zase sebral! Už by byla bývala chtěla protestovat, ale v tu chvíli dorazili bráškové a váček zlata. "Tu hůlku dostaneš později," vysvětlil Jonathan, zatímco Evan s křeněním platil Ollivanderovi potřebnou částku. No a tak, alespoň pro dnešek, Kivviny nákupy na Příčné končily...

>

_________________

Kdybych byl tušil, že hůlka, která na mě mířila, mohla ještě před chvílemi páchat v obchůdku ony výtržnosti, asi bych reagoval opatrněji, ale takhle jsem jen pobledle, vážně odvětil, nejprve té starší dívce: "Já se nebojím. Nic sladkého s sebou nemáme." Stočil jsem pevně pohled ke klukovi, který na nás mířil hůlkou. Musela to být příšerně nezáživná odpověď a Alek měl už jistě na jazyku brisknější odpověď, ale v poslední době to s mým smyslem pro humor šlo notně z kopce dolů.
Váhavě jsem chlapce obešel tak, aby mi nevypíchl oko, kdyby s hůlkou náhodou ještě zašermoval, a postavil se do pomyslné řady. Tohle jsem chtěl zvládnout sám, i když minule jsem Aleka taky doprovázel. Nevěděl jsem, jestli chlapcův výběr hůlky potrvá dlouho, nebo naopak vůbec ne, a tak jsem zvědavě natahoval krk, jestli poznám, že už našel tu svou. Jeho sestra vyhlížela dost netrpělivě.
"To hůlka si vybírá kouzelníka, mladý pane Crane," zašelestil suchým hlasem pan Ollivander, jako by mi četl myšlenky, a otvíral na pultíku další krabičky, nejspíš aby mezi nimi vybral další, které si měl chlapec přede mnou vyzkoušet. Vypadal trpělivě a snad i potěšeně, že jeho zaprášený obchůdek vypadá jako po výbuchu. Ohlédl jsem se po Alekovi, ukázal mu zdvižené palce a se zazubením jsem se otočil zpátky k pultíku, abych si prohlédl zdobené hůlky v krabičkách vyložených nachových hedvábím. Napínal jsem uši, abych se dozvěděl, jakou hůlku pan Ollivander teď asi prodá.

_________________

Sky by se byl oháněl nebezpečnou hůlkou ještě déle, kdyby mu ji pan Ollivander nakonec opravdu nezabavil s tím, že se k němu nehodí, a nepodal mu jinou, která napáchala podobou paseku, když s ní chlapec zkusmo švihnul. Ještě pár neidentifikovatelných létajících předmětů museli všichni přítomní přežít, než se jedna z hůlek ve Skyově ruce konečně rozzářila jasným světlem, které signalizovalo, že si zbraň hromadného ničení našla svého majitele. „Tak jo a teď jdem za bráchou a tátou, slíbila si to a já se choval u-káz-ko-vě,“ dodal na poslední slovo zvláštní důraz, zasalutoval klukům, o nichž nepochyboval, že se s nimi uvidí ve škole, protože proč by tu jinak byli, a vypadl z krámku s vědomím, že toho zase tak moc nezničil. Určitě se ještě na skok stavili u madam Malkinové, aby si vzala Skyovy míry a odmítla jeho propracovaný návrh, jak mu ušít hábit tak, aby se v případě potřeby dal použít jako rogalo, načež se i se Scarlet odebral směr Ministerstvo, kde se hodlal chovat jen o chlup lépe za předpokladu, že tam nebudou mít velbloudy, které by mohl směnit za svou sestru.

>>> Ministerstvo kouzel

_________________