Pokývala jsem chápavě hlavou a mrkla jsem po jednom Nimbusu, když už bych já osobně chtěla nějaké koště, rozhodně by to byl právě Nimbus, nejen kvůli tomu, že na něm lítala teta, která ho považovala za jedno z nejlepších košťat. "Tak to pak jo. Dozvěděl jsi se něco zajímavého?" povytáhla jsem tázavě obočí a jeden informační letáček jsem si prohlédla. Byly tam vypsané ty nejdůležitější věci, samozřejmě. "Takže jedeš do prváku? Nebo nastupuješ příští rok?" ten kluk byl sice o něco málo vyšší než já, ale klidně mohl být mladší. Vždyť mě převyšovala spousta lidí, což už mi bylo zcela ukradené, jsem s tím byla prostě a jednoduše smířená.
"Z toho si nic nedělej," mávla jsem ledabyle rukou a pokrčila rameny. "Většina prváků na koštěti neseděla do doby, než si to vyzkoušela ve škole," mrkla jsem na něho s úsměvem. To jsem však slyšela jen od ségry a bráchy, jistá jsem si tím úplně nebyla, protože jsem přeci do školy ještě nechodila. "Si piš, že se v košťatech vyznám." Prohlásila jsem pyšně, i když to vlastně nebyla věc, na kterou jsem pyšná byla. Já měla pořád radši ty bylinky a tak. "Moje teta hraje famfrpál, víš, takže se doma často o tom mluví. Navíc se v tom vyžívá i bratr," dodala jsem pak s pokrčením ramen, tak trochu jsem se ráda chlubila, že teta Shona hrála famfrpál závodně.
"Nó.. Asi? Jako, ptej se, ale jestli ti odpovím, to si ještě rozmyslím," zabručela jsem s nakrčeným nosíkem, protože jsem si nebyla vůbec jistá, co z toho kluka asi tak může vypadnout, a že jsem byla zvědavá, no, i to na mně bylo poznat. "Nejsem." Kroutila jsem hned následně hlavou, i když to byla celkem dobrá představa a já bych rozhodně nebyla proti, kdybych metamorfomágem byla. "Barví mi je pravidelně strýček kouzly. Když jsem hodná a nezlobím," mrkla jsem nakonec na něho, protože tohle nebylo zas tak velké tajemství a navíc jsem neznala jinou možnost, jak mít modré vlasy, pokud člověk nebyl tedy metamorfomágem. A lhát jsem o tom taky nehodlala, taková jsem já nebyla.

_________________

„No jasně,“ přikývl Lee docela nadšeně a pohledem na okamžik sklouznul k Nimbusům. „Třeba to, že Nimbus 1000 je první koště, které se na místě dokázalo otočit o tři sta šedesát stupňů - do té doby to košťata nezvládala,“ pochlubil se, jakou zajímavost se dozvěděl. Samozřejmě bylo zajímavé i zjištění, jak rychle které koště dokáže létat, ale ne tolik zajímavé. „Letos nastupuju do prvního ročníku,“ odpověděl pak a zkoumavě si Harlee prohlédl, přičemž zauvažoval nad tím, jestli už do Bradavic chodí, nebo ne. „A ty?“ oplatil jí otázku zvědavě.
Když mu bylo vysvětleno, že většina studentů prvního ročníku na koštěti nikdy neseděla, dokud neproběhla první hodina létání, Liamovi se trošku ulevilo. „To jsem rád, třeba nebudu v létání nejhorší trouba,“ zamumlal a nepatrně se ušklíbl. Co tak věděl, máma na koštěti snad nikdy v životě neseděla, protože to bylo pod její úroveň. Táta na tom byl sice o trochu lépe, ale ne o moc, a Verunka se na koštěti taky nepochlapila. „Tak to se máš,“ přikývl trošičku závistivě. „U nás je famfrpál docela tabu - nikdo se mu nevěnuje a nikdo se o něj ani moc nezajímá,“ přiznal a pokrčil rameny. Ne všechny kouzelnické rodiny byly oddanými fanoušky tohohle kouzelnického sportu.
Dívka přiznala, že není metamorfomág, a že má vlasy jenom obarvené, což Liamovi přišlo trošku zvláštní, ale kouzelníci prostě občas zvláštní byli. „Aha. Můj táta totiž metamorfomág je,“ pochlubil se pro změnu on. „A nevlastní sestra taky,“ dodal. Aldwincklovi byli rodina metamorfomagií prolezlá a Lee možná ve skrytu duše doufal, že se mu tahle schopnost taky nevyhne, i když na druhou stranu věděl, že ta šance je padesát ku padesáti. A vlastně ani netušil, jak by takovou schopnost využil...

_________________

Tu věc, kterou mi ten kluk sdělit, jsem věděla, ale já těmi košťaty nebyla tak nadšená, takže mi to bylo ukradené tehdy, kdy mi to Shona sdělovala, a bylo mi to ukradené i teď. Vážně, létání se mi nezamlouvalo, radši jsem stála pevnýma nohama na zemi, to bylo podle mě mnohem bezpečnější. A nebo jsem radši plavala, létání pro mě nebylo nic moc. Chtěla jsem tomu však kvůli tetě dát šanci. "Super! Já taky," kývla jsem pak s úsměvem, protože bylo super znát před nástupem své spolužáky, ne? A já už se mohla pyšnit tím, že znám dva. "Máš nějakou vysněnou kolej? Jako, jasný, je asi jedno kam tě zařadí, ale.." nevinně jsem se uculila. Pamatovala jsem si slova svého strýčka, který mi připomínal, že každá kolej měla něco do sebe, a že se mi určitě bude líbit tam, kam se dostanu. Ne že bych mu nevěřila, ale stejně bych byla nejraději, kdyby mě zařadili do té koleje, do které jsem chtěla.
"Já už na něm seděla," přiznala jsem pak a pohled jsem od kloučka odtrhla, abych si mohla prohlédnout jednu z Komet. "A nebylo to zas tak nic světoborného. A taky to není nic pro lidi, kteří se bojí výšek." Pokrčila jsem pak ledabyle rameny, protože to byla věc, která mě bavila asi tolik, jako drbání zad mých starších sourozenců. Jinými slovy, vůbec. "Tak když tě něco bude zajímat, klidně se ptej. Já toho vím hodně, i když ne tak úplně dobrovolně, ale klidně ty informace předám dál." Mrkla jsem na něho s úsměvem, protože já byla ráda, když jsem mohla někoho o něčem poučit, a i když zrovna famfprál nebylo téma, o kterém bych se bavila ráda, co bych pro ostatní neudělala, no.
"To je hustý," kývala jsem hlavou, protože tohle vážně znělo suprově. "Ono je to nějaký dědičný, viď?" V tomhle jsem se zas tak moc dobře nevyznala. Jasně, věděla jsem, co to je ta metamorfomagie zač, ale tím jsem asi tak trochu končila. "A mimochodem, jsem Harlee Shaw," natáhla jsem k chlapci ruku, protože mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepředstavili.

_________________

Liamova tvář se rozzářila, když se od modrovlasé slečny dozvěděl, že taky pojede letos poprvé do Bradavic - znamenalo to tedy, že se tu právě bavil se svou budoucí spolužačkou a třeba by mohl jet ve vlaku i lodičkami s ní. Trochu se totiž bál, že skončí na ocet, i když pořád se mohl vecpat do kupé k Verunce. Táta by byl možná rád, aby nejela s nějakými chlapci, ale to Lee nevěděl. Tomuhle totiž zatím ani trošku nerozuměl.
Co se vysněné koleje týkalo, zakroutil Lee hlavou. Nepřemýšlel nad tím, do které koleje by se chtěl dostat, a vlastně mu to bylo celkem jedno, protože slyšel, že na koleji zase až tak nezáleží. „Nemám vysněnou kolej,“ přiznal. „Táta chodíval do Zmijozelu a teď té koleji dělá ředitele, on totiž učí v Bradavicích... a moje nevlastní sestřička studuje v Havraspáru. Tak by možná nebylo špatný, kdybych se tam taky dostal - abych měl v koleji někoho známého,“ vysvětlil zamyšleně. „A co ty, kam by ses chtěla dostat?“ oplatil jí zvědavou otázku.
Když se Liam dozvěděl, že sedět na koštěti není tak super, jak si všichni myslí, trošku nakrčil čelo, protože byl na létání opravdu zvědavý a docela se těšil, až to vyzkouší. „Já se výšek nebojím,“ zavrtěl hlavou, protože výšky mu nedělaly problém. „Jo, díky,“ poděkoval pak za ochotu odpovídat na jeho otázky, nicméně zrovna teď ho žádná další nenapadala.
„Jo, metamorfomagie se dědí... ale stejně je šance, že se u dětí projeví, docela malá. Je to hodně vzácná schopnost, jenom naše rodina je jí prolezlá skrz naskrz,“ vysvětlil docela pyšně, protože neznal žádnou další rodinu, která by se metamorfomagií mohla pyšnit tolik, jako zrovna Aldwinckleovi. „Liam Aldwinckle,“ představil se na oplátku, když mu Modrovláska sdělila svoje jméno, a potřásl si s ní pravačkou.

_________________

Vlastně ani nevím, co mne přimělo navštívit famfrpálovou prodejnu. Možná to, že jsem v ní nikdy ani pořádně nebyla. Vůně leštěnky a nové košťata mne nijak nebrala, na koštěti jsem seděla naposledy v prváku a možná bych už ani létat neuměla. Dokonce ani o mistrovství světa ve famfrpálu jsem nesnila a bylo mi vlastně úplně jedno, že jsem tam nebyla. Ne že by mne tam děda Howard po mých excesech vzal, ale stejně…
Do obchodu jsem vstoupila s nádherným otiskem Derekovy ruky na tváři. Za ten obtisk jsem se ani trošku nestyděla. Vystrkovala jsem bradu a tak trošku jsem doufala, že se mne někdo zeptá, co se stalo. Udělám ze sebe totiž hrdinku, možná bych mohla i předstírat, že mne napadli a okradli… ale to se teprve uvidí.
S trošku znuděným výrazem na tváři jsem si obhlížela krámek. Kolem mne se válely samé hovadiny. Vůbec jsem nechápala, jak tu někdo může nechat třeba jenom jeden srpec. Já bych si tu nekoupila ani reklamní brk či podobnou hloupost.
Jak jsem si to štrádovala tak nějak dokola, trošku nechtíc jsem zaslechla hovor dvou prváků. Tedy, budoucích prváků, jak jsem si vydedukovala. Sice to byly malé prťata, ale já hořela touhou se s někým spřátelit, i když se tedy jedná o malé dětičky.
„Aldwickle? Ty jsi příbuzný s kolejním ředitelem Zmijozelu?“
Otočila jsem se na chlapce a prohlídla jsem si jej od hlavy až k patě. Zmijozel se mi ani trochu nelíbil, ale oproti možnému očekávání proti tomuto profesorovi jsem žádné větší připomínky neměla. Možná i proto, že jsem s ním neměla žádný výraznější problém.
„Já vás neposlouchala, jen jsem si obhlížela tyhle… ehm… nesmysly,“
rozhodila jsem trošku rukama a loupla jsem po obou pohledem, abych zjistila, jestli jsem je třeba nerozčílila. Některé lidi by má slova asi naštvala. Ale byla to pravda, tak co. Momentálně se mi nechtělo lhát a chtěla jsem být upřímná, protože to je přece správné chování. Sice jsem se chovala trošku pokrytecky, protože s lhaním už nemám výraznější problémy a zkouším to dokonce i na dědu Howarda, ale co už se mnou.

_________________

Poslouchala jsem Leeho s menším úsměvem na tváři, a když se vytasil s tím, že jeho tatínek řediteluje Zmijozelské koleji, rozzářila se má očka nadšením. "Mrzimoru zase řediteluje můj strýček a navíc tam studuje moje ségra, takže bych se chtěla dostat asi tam. Do Nebelvíru pak chodí můj brácha, takže ta kolej se mi nezdá taky ani moc špatná. Ale asi se mi nejvíc zamlouvá Havraspár," přiznala jsem po chvíli. Ke Zmijozelu jsem nijak netíhla a navíc se mi hadí kolej ani moc nezamlouvala. Nevím čím to bylo, ale prostě se mi zdála nezajímavá. Navíc o ní doma Sawyer moc dobře nemluvil, takže to byl také jeden z faktů, proč jsem tam nechtěla chodit.
"Tak tě to třeba bude bavit." Připustila jsem s pokrčením ramen. "Já k tomu prostě moc netíhnu, možná kvůli tomu, že mi to doma už od mala podstrkují." Ne, famfrpál mě opravdu nebavil, já ráda čas trávila na zahradě zahrabaná v hlíně. Ten svůj koutek, který jsem si přivlastnila, jsem si pěkně opečovávala a měla jsem tam spoustu dobrot. Tedy, pro mě to dobroty byly, ale neznala jsem moc dětí v mém věku, kteří by k zelenině a ovoci tíhly tolik jako já.
Pokývala jsem hlavou, jakože to ohledně té metamorfomagie chápu. Byla jsem rozhodnutá při první příležitosti poprosit někoho doma, aby mi to ještě o něco více rozvedl, protože informací nikdy nebylo dost, že. "Těší mě." Natáhla jsem k němu pravačku, jak se slušelo a patřilo, a jako obvykle, můj stisk byl celkem pevný. Na tu holku, která na nás promluvila - všimla jsem si jí až teď - jsem chvíli hleděla překvapeně. Nečekala jsem, že by se k našemu rozhovoru někdo přidal, no. "Já jsem zas příbuzná McCrimmona, který je ředitelem Mrzimoru." Prohlásila jsem pyšně, protože jsem na to pyšná taky byla a měla jsem i proč. Můj strýček byl super a já ho prostě zbožňovala, stejně jako jsem měla ráda tetu Letty. Ta byla totiž úžasná a navíc se se mnou byla ochotná bavit o hvězdách.
Když jsem si tu holku tak nějak prohlížela, všimla jsem si otisku ruky na její tváři, takže se mi rozeznělo poplašné světýlko v mé hlavě - ta holka asi byla průserář, když v nedávné době (nemohlo to být zas tak dlouho, co jí to někdo provedl) dostala facku. "Takže ty už do Bradavic chodíš, jo?" povytáhla jsem tázavě obočí, i když to bylo celkem očividné, když znala kolejního Zmijozelu. Navíc byla starší než já a Lee, takže tak.

_________________

„Já bych nechtěl do Nebelvíru,“ přiznal Liam po chvilce. „Táta říká, že jsou tam nevychovaní spratci a jsou jako pytel blech. Prý nikdy nevyhrají školní pohár, protože dělají samé neplechy a ztrácí body své koleje. Táta říkal, že se diví, že ještě Nebelvír neskončil v mínusu,“ přetlumočil slova svého milovaného tatínka. Z toho, co o lví koleji slyšel, si o ní opravdu neudělal ten nejlepší obrázek a taky to byla ta poslední kolej, kam by se chtěl dostat. Navíc on přece nebyl nevychovaný a nedělal lumpárny, takže by tam určitě nezapadl.
„No vidíš, mě létání právě zajímá... Možná proto, že se o něm doma vůbec nemluví a nikdo se mu nevěnuje,“ pokrčil Liam zamyšleně rameny. Byl zkrátka zvědavý a rozhodně chtěl létání vyzkoušet. A usmyslel si, že pokud na první hodině nespadne z koštěte a nebude se na něm cítit bídně, možná zkusí i nábor do kolejního družstva.
Když se u nich objevila zrzavá dívka, o níž Lee doposud neměl nejmenší tušení, povytáhl chlapec obočí a překvapeně se na ni zadíval. „Jasně, neposlouchala...,“ ušklíbl se sarkasticky, ačkoliv mu sarkasmus byl povětšinou zatím cizí. Tohle si ale odpustit nemohl. „Kolejní ředitel Zmijozelu je můj táta,“ pochlubil se pak docela hrdě, protože měl tátu rád a Keilan pro něj byl velkým vzorem. „A ty jsi jako kdo?“ prohodil, protože ho zajímalo, co je to za holku, že se zajímá o kolejního ředitele Zmijozelu. Když si navíc po chvilce všiml obtisku dlaně na její tváři, neubránil se pobavenému uculení. Ale Grace se mohla jen dohadovat o tom, čemu se asi tak mladý Aldwinckle culí.

_________________

Pomlouvání Nebelvíru jsem nezaslechla, takže jsem ani neměla potřebu hájit čest své koleje. Náhodou, já vychovaná jsem, Angie jakbysmet… vlastně všichni jsme náramně hodní, tak jaképak copak. Můžu snad za to, že jsou profesoři hloupí a neumí naši hodnost pořádně ocenit? Můžu snad za to, že ostatním kolejím se víc nadržuje? Ne, nemůžu a chyba není na mé straně.
Když Harlee promluvila, trošku jsem zapískala.
„Tak to je teda hustý,“
prohlásila jsem. Jen jsem tedy nesdělila, že to má velké výhody v podobě doučování, povídání si nad čajem a klid naučení v podobě možného přístupu do kabinetu,… ale mělo to i velké nevýhody. Cokoliv jsem provedla, děda se to dozvěděl velmi rychle a většinou následovalo vyhubování či nějaký přísnější trest. Navíc se teď můj dědeček změnil a chová se naprosto šíleně. Fakt nechápu, co mu mohlo prolítnout přes nos. Je jasné, že jsem si nepřipouštěla, že ten, kdo se chová nepřijatelně, není Howard nýbrž pubertální Gracie.
„Chodím. Půjdu už do třeťáku. Kdybyste chtěli, můžu vám půjčit starý úkoly, starý písemky,…“
téměř ihned jsem nabídla. Skoro všechno jsem měla založené a proč nepomoct mladším ročníkům? Na tom není vůbec nic špatného.
„Poznámky bych vám půjčila taky, ale třeba se sešitem z přeměňování byste mi nesměli nic udělat. Na ten jsem háklivá. Ale třeba ty hlouposti do věštění či dějin… to bych vám i darovala,“
protože prostě já na NKU z určitých předmětů kašlu a i o prázdninách jsem se učila jen ty užitečné a praktické předměty. Z dějin mi klidně můžou dát T, z toho se ani trochu nestřílí.
„Náhodou vážně jsem stála vedle a zaslechla jsem známé jméno,“
trochu jsem pokrčila rameny a na Liama jsem se maličko zamračila. Po jeho následujících větách jsem po něm chtěla vyjet, ale ještě než jsem cokoliv pokazila, docvaklo mi, proč Liam reagoval tak, jak reagoval.
„Jó takhle. Ty si asi myslíš, že proti tvýmu tátovi něco mám, že? Tak to se vůbec nemusíš bát, znám jej spíše jen z doslechu, i když je pravda, že na tu obranu bych ho měla ráda. Je to prý kapacita, i když profesorka Sheppardová je taky dobrá,“
pokývala jsem hlavou. Zatímco dospělé lidi jsem moc neuznávala, k vrstevníkům jsem se snažila chovat o dost slušněji. Nechtěla jsem být bez kamarádů. První týdny v prváku byly hrozné.
„A jsem Grace,“
představila jsem se, byť že příjmení jsem schválně vynechala. Co kdyby náhodou. Opravdu jsem nestála o to, aby někdo něco náhodou zaslechl a objevil se tu některý z mých dědů. Určitě by mne na místě přerazili, protože jsem porušila domácí vězení a navíc jsem utekla na Příčnou.

_________________

"Já bych to tak černě zase neviděla." Zamumlala jsem zamyšleně potom, co všechno mi Lee o Nebelvíru sdělil. Každý na to měl očividně jiný pohled, nejspíše hodně záleželo na tom, kdo o něm mluvil nebo tak něco. Sawyer mi třeba o Nebelvíru básnil jedna radost, za což asi mohl hlavně fakt, že do něho chodil. Že školní pohár nedokázala tahle kolej vyhrát, to jsem taky slyšela. Sawyerovi to však bylo jedno a já se o nějaký pohár taky moc nezajímala. "Ale brácha říkal, že letos jim uteklo vítězství jen o trochu. Věřil by jsi tomu? Konečně ten pohár mohli získat! Nakonec prej zase vyhrál Havraspár, ale rozdíl mezi nimi bylo jen o několik bodů," tohle by mě asi štvalo ze všeho nejvíce, to jsem musela přiznat. Mít pohár skoro už na dosah ruky a nevyhrát ho. Jo, jasně, kdyby celý rok to vypadalo, že ho nedostanou, vážně by mi bylo jedno, že bych ho nevyhrála, ale takhle.. "A ty neděláš žádné neplechy, jo?" zamrkala jsem na Liama pobaveně, protože jsem si neuměla představit někoho, že by nedělal nějaké kraviny. Když byl člověk opatrný, nechytili by ho přitom.
Leemu jsem celkem i přála, aby ho to létání na koštěti bavilo. Kdyby byl první z rodiny, bylo by to určitě super a kdyby se mu vedlo dobře, třeba by mohl zkusit i famfrpál. Kolejní týmy přeci hledaly stále členy a i kdyby měl skončit jako náhradník, bylo by to fuk. "No, uvidíš. Já ti určitě budu přát štěstí, aby jsi sebou hned neplácl o zem." Nevinně jsem se uculila, ale hele, ta možnost tu přeci stále byla, ne? Mohl skončit na zemi raz dva, bylo celkem těžké se na tom udržet, zvláště pro ty, kteří na koštěti ještě nikdy neseděli.
No a pak se objevila ta zrzavá holčina s otiskem ruky na tváři. Že bylo husté, že můj strýček byl kolejním ředitelem Mrzimoru, to jsem věděla i bez ní. "No, my jdeme letos do prváku." Mrkla jsem po Liamovi, abych zjistila, jak moc mu vadí, že jsme ho do toho rovnou zahrnula. "To je dobrý, ale dík. Písemky se podle mě stejně mění, protože takhle by to bylo až moc lehké. Navíc, každý si dělá poznámky jinak, píše si to, co je podle něho důležité." Bylo sice od té holčiny celkem milé, že se takhle ochotně nabídla s tím, že nám půjčí staré písemky a své zápisky, ale já si tohle všechno raději dělala sama. Co kdyby jí tam něco chybělo? Jak jsem se mohla spolehnout na někoho, koho vlastně vůbec neznám? No prostě nemohla. To už bych spíše zápisky ukradla Tevě a nebo Sawyerovi, i když v tom druhém případě bych si je stejně musela dělat sama, protože jsem moc dobře věděla, jak na tom můj bratr s učením je. No, ne moc dobře.
"Harlee," představila jsem se jednoduše a pohled od Grace jsem stočila k Liamovi a následně k vystaveným košťatům.

_________________

„No, podle toho, co jsem o Nebelvíru slyšel, moc se mi tomu věřit nechce,“ odvětil Liam poněkud sarkasticky na Harleeinu otázku, zda by věřil, že Nebelvír skoro vyhrál školní pohár. Navíc nebylo podstatné, jestli mu chybělo pár bodů, nebo ne - podstatný byl vítěz. Po ostatních neštěkl ani pes. „Ne, to tedy nedělám,“ pronesl naprosto vážně a zakroutil odmítavě hlavou. Lee nebyl žádné hyperaktivní dítě, které by se vrhalo do nejrůznějších lumpáren - takové chování mu bylo naprosto cizí. Ne že by byl suchar, jen se prostě uměl bavit i bez skopičin.
K famfrpálu se už nevyjadřoval, zato se zadíval na Grace a zauvažoval nad tím, jestli tu nabídku s půjčením zápisků myslí vážně. „Ne, díky,“ zamumlal nakonec podobně, jak Harlee. On o ničí poznámky nestál - byl dostatečně inteligentní, aby ve škole zazářil i bez cizí pomoci. Ne že by si o sobě tedy myslel, že je něco víc, než ostatní, to neměl v povaze, ale věřil si natolik, aby usoudil, že cizí poznámky a staré písemky nepotřebuje k tomu, aby dosáhl dobrých výsledků. A kdyby si náhodou nevěděl rady, raději se zeptá Verunky, než kohokoliv jiného.
„Proč bys měla proti mému tátovi něco mít?“ nakrčil Liam nechápavě čelo, protože netušil, co je na tatínkovi tak špatného, že by ho někdo neměl mít rád. Dobře, občas se tvářil poněkud chladně a kamenně, ale Lee věděl, že je jeho táta ve skutečnosti hrozně super. Netušil, že když Keilan začal učit v Bradavicích, byl tak trochu postrach.
„Liam,“ představil se nakonec, své příjmení už nezopakoval, protože už ho obě dívky slyšely. „Hraješ famfrpál, Grace?“ zeptal se zvědavě - proč by se jinak zrzka nacházela v tomhle obchodě, že? Byla to celkem logická dedukce. I když... Harlee tu taky byla a famfrpál nehrála a ani ji létání moc nebavilo.

_________________