Po Larryho slovech Mei nevinně pokrčila rameny. Co na tom, že se tu právě sešla tak třetina sborovny, že. Zato se široce usmála na Johna, který se svými chutěmi nezklamal - Mei si nikdy nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo to říká jenom proto, aby popíchl méně radostného člena debaty, momentálně tedy Ebenezara. Následně se všichni shodli na obědě, a tak Mei položila Johnovi chlácholivě ruku na rameno. "Vypadá to, že se budeš muset obejít bez koktejlu. Ale můžu se za tebe přimluvit u Toma, to by bylo, aby v Kotli neměli trochu mléka a zmrzliny!" prohlásila a vesele se na přítele uculila. "Tak tedy pojďme, nevím jak vy, ale já už se těším na ten chládek," dodala s úsměvem a spolu s ostatními vykročila za obědem.
"Chtěla jsem se v knihkupectví podívat po nějakých kouzelnických průvodcích. Letos bych se chtěla podívat do Finska, ale uvažuji ještě o Československu," odvětila Larrymu usměvavě a pohladila ho po paži. Samozřejmě by se ho mnohe radši chytila za ruku nebo minimálně za rámě, ale v momentálním složení jí to přišlo neslušné, a tak jí muselo stačit to, že je Larrymu na blízku. Bez zamilovaného pohledu se to však neobešlo, protože v jejích očích to byl ten nejlepší mužský na světě.

>>> Děravý kotel (Mei, Larry, Ebík, JR)

Mimo herně:
Larrísku, napiš už rovnou do Kotle :3

_________________

// Nechci sice nikoho odhánět, ale v uličkách teď chvilku budou hrát Arsen a Riley. Z důvodu našeho nedostatku času a taky přehlednosti chceme hru udržet jen v počtu dvou lidí :3 Kujemee!

Bylo vážně divné, že se Arsen dokázal odtrhnout od své nové Komety, kterou dostal se zpožděním k narozeninám, jen co přijel domů, kde na něj podlouhý balíček hnědého papíru čekal na posteli. Arsen si málem vyřval hlasivky a první dny prázdnin létal kolem domku tak často, že mamce ruply nervy, koště mu dočasně zabavila a poslala ho dělat chvíli taky něco jiného.
Na Příčné se téměř poprvé nešel podívat k výloze na košťata, protože s tím svým byl naprosto spokojený. Sice to nebylo to, které využívaly profesionální týmy, ale bylo jeho vlastní a to pro Arsena znamenalo mnohem víc.
Krňana zabavila January, která si na něm se svou hůlkou hodlala zkoušet pokusy, a tak Arsenovi znovu zbyla "jen" Nefertiti, která si hodlala plnou pozornost naplno užít. Už si taháním za uši vydobila pytlík sovích oříšků, který jí Arsen nepřítomně držel, aby se mohla z jeho ramene krmit jako královna, zatímco vytáhlý chlapec zíral zamyšleně do výlohy apotéky na sudy se slimáčky, svazky bylinek, zavěšené trsy dikobrazích trnů, broučí a úhoří oči a dračí játra.
Krámek skoro nikoho nepřitahoval, protože se kolem něj vznášela vážně podivná kombinace pachů, ale Arsen rozpoznával většinu ingrediencí a v duchu si opakoval, co se k čemu používá. Nemohl si pomoct, jenže tady bylo víceméně všechno, co se mu nepodařilo sehnat ve škole na jeho vlastní pokusy.
Jenže - bohužel pro Arsena - koště s sebou neslo tu podmínku, ale už je dost starý na to, aby naložil sám a rozvážně se svým kapesným. Arsen si uložil všechno, co si našetřil na koště, které si původně chtěl koupit úplně sám (nejspíš tím na rodiče udělal dojem), a brigádu u madame Rosmerty taky neodřekl.
Ta ho čekala příští týden a Arsena držela při naději, že by pořád ještě mohl sehnat lístek na mistrovství aspoň pro sebe. Protože ale nic nebylo jisté, zrovna civění na přísady do lektvarů nejspíš považoval za tu nejzáživnější činnost, kterou si zrovna mohl dovolit...

_________________

>>



Opravdu jsem nečekala, že v takovémto prťavém krámečku narazím na spolužáky z Bradavic, ale stalo se. Oba dva, plus jednu mladší dívenku jsem slušně a usměvavě pozdravila: "Ahoj Ezrouši, čau Ari, a ahojky - jak se jmenuješ? Jsem Gwen." napřáhla jsem ruku k té malé. Asi šla poprvé do Bradavic. Pravděpodobně. Nemohla jsem se u nich ale zdržet, byla jsem totiž odvolána svými bratry, kteří vybírali zvíře pro Jamese. Sovu nechtěl - stejně nerad psal dopisy, takže za něj určitě budu psát já - a nejraději ze všeho by měl kočku. Proto také kočky a kocouři byli to, co jsme zatím obhlíželi, i když už jsme měli dvě doma. Ti ale byli zvyklí na svou společnost, takže se rozhodlo, že kocour i s kočkou zůstanou na svém současném stanovišti.
Postupně jsme se zastavili u každé klece, ale žádná z koček Jamesovi do oka nepadla ani z poloviny tak, jako Oliver. Ten byl prostě hrozně sympatickou kočkou. Navíc součástí baličku byla i sympatická budoucí spolužačka, což dávalo jedině plusové body.
Nakonec si nevybral. Ono, James byl vždycky hrozně vybíravej, navíc pokud si nějaké zvíře zamiloval, nemělo smysl mu ukazovat zvířata jiná, protože by prostě neměl ten správný pocit. Někdy to s ním bylo fakticky těžký. U nás doma měl jediného nejlepšího přítele, který neměl čtyři nohy, a seznamování mu prostě nešlo. Zato těch zvířátek... Jednou našel ještěrku bez nožičky, a tak se o ní staral... Jak ho znám, nejspíš si sebou vezme Fredericka (totiž právě onu ještěrku).
Každopádně, celá tahle výprava nezůstala beze smyslu - když jsme odcházeli, nadšeně jsem v rukou svírala dokonale mrzimorskou kluběnku.

>> pryč

_________________

>> Zkrátka z Londýna

Riley se objevila v Příčné ulici poměrně brzy dopoledne poté, co ji mamka prakticky vyhnala z jejich útulného bytu s tím, že je akorát tak načase vylézt z nory ven a chytnout zdravější barvu... "Venku se dělá tak hezký den," argumentovala paní Butlerová dřív, než se Riley vůbec stačila nadechnout k nějakému protestu. Přitom si jako každé všední ráno připravovala brašnu do práce. "Co kdybys zašla dolů k Brownovým a vzala Debbie s Robem na zmrzlinu? Trocha toho sluníčka ti jenom prospěje."
Zmijozelka se zamračila. Debbie z přízemí, o níž její mamka hovořila, byla totiž ve skutečnosti o rok starší mudlovská dívka, se kterou měla Riley společného asi tolik co kobyla s jednorožcem... A její bratr Rob? Riley se otřásla už jenom při myšlence na to, že by měla strávit den v jeho společnosti. Ten raubíř jí kdysi dávno ve školce ustřihl cop poté, co vychovatelky vyhlásily polední klid a Riley znavená plným žaludkem usnula. Během poledního odpočinku už Riley nikdy nezamhouřila oka...
Z obličeje paní Butlerové však vyčetla, že dnes se jí nepodaří ji ničím obměkčit, a tak raději spěšně navrhla, že zavolá Patrickovi a společně si zajdou na Příčnou. Bylo jí velice úzko, když se na ni maminka při svém odchodu potěšeně usmála s tím, aby si užila hezký den a dávala na sebe pozor. Doopravdy jí nerada lhala, ale... Faktem bylo, že Patrick byl někde na prázdninách a ona by udělala cokoliv, aby se nemusela vtírat do společnosti Brownových. Jako by jí bylo pořád pět a máma ji nutila si s nimi hrát...
A tak se Riley ocitla na Příčné s tím, že už k poledni měla všechny zajímavé obchody prošlé, v žaludku ji chladil jeden kopeček vanilkové zmrzliny a ona nyní jen znuděně vysedávala na zídce naproti Krůcánkům, odkud pozorovala rej ulice. Na kolenou si přidržovala nejnovější výtisk Mladého lektvaromila, který už také dočetla zhruba před půl hodinou.
A tu si Riley povšimla vytáhlého klučiny postávajícího přímo před krámkem s lektvarovými přísadami. Nejen že bylo poněkud nezvyklé spatřit někoho mladšího nakukovat zrovna do téhle výlohy, ale ještě ke všemu jí připadal jeho profil i takhle na dálku povědomý. I ta sova zapadala. Riley si ho po Vánocích taky zařadila do skupiny vlastníků sov pálených, jichž byla... Fůra. Inu tenhle soví model nejspíš frčel.
Riley hodnou chvíli váhala, než se rozhodla seskočit ze zídky a zamířit si to ke svému spolužákovi. Ale... Přeci jenom už tu vysedávala pěkně dlouho. Navíc... Bylo by neslušné ho nepozdravit, ne? No a přinejhorším se vždy mohla vymluvit, že si šla jen něco koupit. Ostatně nebylo by to ani nic neuvěřitelného vzhledem k její zálibě v lektvarech.
"Už zase zdražili hadí zuby, co?" oslovila Riley Arsena rádoby ledabyle poté, co se periferním viděním ujistila, že to byl skutečně on. "Dala bych krk na to, že ještě před měsícem stálo stejné množství o dva svrčky míň." Riley si dovolila na Arsena pohlédnout zpříma. "Ehm. Ahoj. Mimochodem," pozdravila dodatečně. Toliko k jejímu pokusu o ležérní zahájení konverzace. Nejspíš si to také uvědomila, protože se hned rozhodla zahledět na sovu trůnící na Arsenově rameni jako na neutrální bod. Snad čekala, že ji Arsen nějak ošklivě odbude... Kdoví.

_________________

Arsen zvedl hlavu a překvapeně zamrkal, když zaslechl něco, co bylo patrně mířeno na něj.
"Riley?" Spěšně se zadíval zpátky do výlohy a nejistě si vrazil ruce do kapes, přičemž jednou nebo dvakrát hodně opatrně a hodně nenápadně po zmijozelské dívce loupl koutkem oka. Odkdy se spolu zase bavili? Arsen měl takový pocit, že ho za tu tehdejší hodinu obrany úplně odepsala... A měl by tomu, že se ho rozhodla na ulici pozdravit, přikládat až takový význam, jako že už je všechno zase dobrý?
"Hmm," zahučel, aby získal čas si tohle nějak vysvětlit, a myšlenky mu v hlavě bzučely zmateně jako včely v úlu. "Jo, už zase. Asi jim docházejí hadi..." broukl a mimo obsah výlohy se zadíval i na odrazy ve skle. Riley byla o dost nižší, což ho spíš ještě víc přimělo k tomu, aby se snažil schovat hlavu mezi ramena, protože měl jako obvykle dojem, že něco provedl, udělal špatně, přehlédl... nebo některá z těch věcí, co holkám tak vadily.
Arsen sice Riley nepovažoval za holku (nebo ne běžnou), ale kdyby něco takového řekl... no, instinkt mu napovídal, že zrovna něco takového by mu asi taky nepřilepšilo.
"Ahoj," dopověděl opatrně, když Riley pozdravila, jako kdyby mu to taky nějak vypadlo z paměti. Pořád ještě čekal nějaké "ale". "Ehm... Co ty a prázdniny?" plácl trochu zoufale, jen aby nebylo ticho, a zhoupl se na špičkách. Očividně se rozhodl pro všechny případy být pořád ještě neodtrhnutelně zaujatý slizkými dračími jatérky.

_________________

V momentě, kdy se Arsen kupodivu rozhodl ji úplně neignorovat, přešlápla Riley z nohy na nohu a začala se nervózně drbat za uchem. Rázem si to ovšem uvědomila, a tak si radši zastrčila vlasy za ucho v jakémsi chabém pokusu o maskovací manévr a ruku stáhla. "Hm. Jo. Překvápko," zareagovala Riley nejistě na Arsena, který jako by snad měl problém ji poznat. No. Nemohla by mu to dávat za zlé. Nemluvili spolu už pěkně dlouho a... Z velké části to byla její vina. Riley se ušklíbla a raději včas zarazila tok vlastních myšlenek.
Po Arsenově poznámce o hadech Riley jen souhlasně zabručela a po jeho příkladu nahlédla do výlohy. Jak se tak ticho mezi nimi protahovalo, pomalu začala litovat, že se vzdala svého stanoviště na zídce a vydala se sem. Opustit Arsena po takovémhle krátkém a značně rozpačitém rozhovoru se jí ovšem příčilo ještě víc než tu zůstat a marně se snažit přijít na nějaká vhodná slova, která by mezi nimi pročistila vzduch. Na tohle Riley vážně nebyla...
Jak tak usilovně přemýšlela nad tím, jak by mohla pokračovat v rozhovoru, málem přeslechla Arsenovu klasickou prázdninovou otázku. "Fajn," řekla. Vzápětí se ale jala odpovědět trochu obšírněji. Potřebovala vyplnit to ticho, které by notně nastalo, kdyby ze sebe nevydolovala víc. "Ani nemusím jet do žádných exotických krajů, abych byla doma jako na prázdninách. Však víš. Když jsme celý rok ve škole a tak... Spát, jíst nebo číst doma je trochu jako svátek. Nepřipadá ti?" Riley na Arsena upřeně koukala, zatímco on zadumaně zkoumal lektvarové přísady vystavené ve výloze před nimi. "Ne že by se mi teda v Bradavicích jakože stýskalo," dodala spěšně, aby snad Arsen nenabyl mylného dojmu, že si během školního roku tu a tam posteskla po domácí postýlce, maminčiných lívancích, nebo hůř po mamince samotné. To by přece bylo trapné! Riley si už tak nyní připadala nehorázně směšně. A ani ne tolik kvůli tomu, co říkala a jak to říkala, jako spíš kvůli tomu, že měla pocit, jako by si tu brebentila sama pro sebe. Arsen se na ni totiž od začátku celého rozhovoru skoro ani nepodíval. Snad by ji to mělo uklidňovat nebo by jí to mělo být možná putna, ale nebylo... Naopak. Značně jí to lezlo na nervy. Rozčilovalo ji to, čímž konečně získala jakousi iluzi pevné půdy pod nohama a zamračila se.
"Co ty?" oplatila Arsenovi jeho otázku znenáhla a rozhodla se mu vypálit do lebky díru svým upřeným pohledem, jako by ho vyzývala, aby se na ni alespoň podíval, když už spolu mluvili. Musela přitom nezvykle zaklánět hlavu, ačkoliv se Arsen tak podivně hrbil, což byl... Nový poznatek. "Máš z toho turbo vzrůstu ortopedické problémy?" vylétlo z ní bez rozmýšlení, jak tak pozorovala zkrouceného Arsena.

_________________

Když někdo na někoho tak upřeně zírá, dá se to jen hodně špatně ignorovat. Arsen z toho málem skřípal zuby. Co to mělo být? Nejdřív se s ním nebaví, pak na něj vybafne jakoby nic a ještě mu hodlá rentgenovat mozek? Jak se pak měl soustředit na to, co vůbec říká?
"Jo, jasně," přikývl trochu nepřítomně hlavou a význam slov mu docházel až se zpožděním, což ovšem neznamenalo, že by nepochopil, jak to Riley myslela. Pro něj to byl trochu opak - pořád ještě musel odtrpaslíkovávat zahradu za to, že ho pak s Cassem na nástupišti odchytil Greyburn... Arsen na to nerad vzpomínal. Vyzvednutí rodiči pak připomínalo víc peklo než přivítání, na které se těšil. Zkrátka a dobře to nebyl zas takový svátek, protože v Bradavicích spoustů věcí udělali domácí skřítkové - sekání zahrady vyžadovalo oproti tomu trochu vlastnoručního přístupu, i když to pak stálo za to létací odpoledne...
"Máš z toho turbo vzrůstu ortopedické problémy?"
Arsen po Riley konečně sekl trochu podrážděným pohledem. "Ne, jen jsem si za poslední půlrok musel dvakrát kupovat nové boty. Poslyš, musíš tolik zírat?" nevydržel to. Dost popuzeně se jí pokusil to zírání oplatit, což mu ovšem vůbec nešlo, takže se aspoň zašklebil. "Víš, jestli mám jen něco na obličeji, taky to můžeš říct. A já letos taky nikde nebyl," dodal trochu napjatě, což mu hodlalo zůstat do té doby, dokud ho Riley mínila bezdůvodně propalovat pohledem. Vytáhl ruce z kapes a dost s myšlenkami vedle jimi několikrát zahoupal, chytil se za kšandy a pak se roztržité ujistil, že má hůlku v zadní kapse kalhot. Nefertiti se to moc nelíbilo a rozhodla se z jeho ramene přestěhoval na okap apotéky.
No tak, proč je to takový trapas? To tě nenapadne nic lepší nic lepšího než prázdniny - a pak nic? vynadal sám sobě v duchu. No, ostatně to byla Riley, kdo se ho rozhodl tak přepadnout. Jestli čekala, že hravě zavede řeč na něco společensky neškodného po tom, co se snad půl roku ve škole víceméně ignorovali...
No, ne že by to pomohlo. Teď pro změnu zas zíral Riley na boty. Asi to bylo jednodušší.
"Nemáš nový tkaničky?" zahučel.

_________________

A tak se Riley přeci jen dočkala... Arsen se rozhodl přesměrovat svou pozornost z výlohy na ni. Dokonce se zdálo, že se jí podařilo mrzimorského klučinu značně vyvést z míry. Skoro až vytočit. Ne že by zrovna tohle byl její původní záměr, ale pořád se jí to zdálo lepší než nic. Na krátký okamžik se proto zatvářila značně triumfálně.
"Nejspíš musím, když se na mě jinak ani nepodíváš," odpověděla mu Riley bezbarvým hlasem a dál na něj koukala. "A nebuď hned taková netýkavka." Ano. To říkala ta, která by na takové očividné provokace reagovala podstatně hůř než Arsen. Úspěšně tu myšlenku zahnala a se zakroucením hlavy pokračovala: "Na obličeji ti nic nechybí a ani nepřebývá, i když..." Riley si vzpomněla na svůj ranní rozhovor s vlastní mámou. "Kdosi mi tuhle radil, že mám nachytat trochu slunečních paprsků, když je to léto, tak teď nevím, jestli ti náhodou nemám poradit totéž..." Na závěr Riley pobaveně zdvihla jeden koutek nahoru.
Když Arsenova sova přesídlila na okap, Riley k ní zdvihla zrak a konečně tak přestala svého spolužáka pozorovat. Vydržela se dívat na střechu pěkně dlouho, protože tady dole na zemi zase zavládlo hrobové ticho poté, co na jeho přiznání, že také nikam nevycestoval, jen pokrčila rameny. Hrobové ticho... Špatně řečeno. Samozřejmě že ulička a její návštěvníci si vesele hlučeli dál, ale Quinn byl jako pěna. Riley si mimoděk povzdechla a zvažovala ústup. Tohle byl prostě špatný nápad. Každá další vteřina ji v tomto názoru utvrzovala.
Jeho náhlá otázka ji přiměla shlédnout na vlastní nohy obuté v zašedlých plátěnkách s jasně oranžovými tkaničkami. Riley se ošila a bojovně na Arsena pohlédla. "No co je? Konce těch původních se rozšklebily a doma jsem jiné nenašla," vysvětlila tu nepatřičnou barvu a uvědoměle si schovala jednu nohu za tu druhou, jako by to snad mělo pomoct. "A jestli se ti nelíbí moje boty, tak..." Riley si včas skousla ret, než tu větu stihla dokončit. Bojovná odpověď, že každý si prostě nemůže kupovat čtvery páry bot ročně, by jim totiž nejspíš v jejich situaci zrovna nepomohla.
Riley poklesla ramena a zůstala koukat na svoje boty. "Mě už tohle nebaví," začala sotva slyšitelným hlasem. Nejspíš si ani neuvědomovala, že její prohlášení bez nějakého dalšího objasnění tak úplně nedávalo smysl, protože víc už neřekla. Anebo si ani neuvědomila, že něco z toho, co se jí honilo hlavou, vyřkla nahlas.

_________________

Netýkavka?! Já!? Arsen se tak tak udržel, aby neudělal dost nemrzimorsky cynický výraz s pozvednutým obočím.
"Já se díval, do výlohy," uvedl na pravou míru a přibližně u předposlední hlásky by se nejradši kousl do jazyka, rychle proto pokračoval tím, že si zběžně, kriticky prohlédl Rileyin obličej. Vážně vypadala dost bledě, ale on měl zrovna co říkat.
"Tohle jsem já, když jsem opálený," řekl pomalu. Byla pravda, že v zimě to bylo ještě horší, jenže Arsen se buď neopaloval vůbec, nebo se přepálil (obvykle někde na výletě v Egyptě, ale letos nikde nebyl). V tomhle peroucím slunku i to lehoučké opálené vypadalo prostě tak, jako kdyby vůbec neexistovalo. "Anglie," dodal s pokrčením ramen, jako by to všechno vysvětlovalo, což byla taky částečně pravda.
Tadá. Zase ticho...
"Já nic neřekl," bránil se, když se Riley začala zastávat svých ponožek, jako kdyby je Arsen smrtelně urazil, a nejspíš kvůli její bojovnosti udělal i podvědomý krůček dozadu, jako kdyby se rozhoupával k úprku. Nakonec ale po její nedokončené věte zůstal prostě rozpačitě postávat a společnost jim překvapivě dělalo už zase jen ticho.
"Mě už tohle nebaví."
Arsen obrátil o kousek hlavu k ní, jestli dobře rozuměl. Pak hlavu zase svěsil.
"No, mě taky ne," zahuhlal. Málem by dodal "mír?" a napřáhl ruku k potřesení, ale protože on nebyl ten, kdo to rozlil a na kom záviselo, jestli se zakope pomyslná válečná sekera... Možná trošičku zlomyslně nechal Riley se v tom topit, ale aspoň dal svým souhlasem najevo, že té nepojmenovatelné zdi má už taky dost. Jen nevěděl, jak ji prolomit. "Dostala si na Nový rok balíček...?" napadlo ho zničehonic připojit další osamocený tón klavírové klávesy do moře pauz a pomlk.

_________________

Riley by si bývala dál se zájmem prohlížela vlastní tkaničky, ale to by se Arsen nesměl naladit na podobnou vlnu a huhlat takové zvláštní věci. "Ne?" zeptala se pochybovačně a pozdvihla nad tím obočí. "Já myslela, že zrovna ty... Jakože jo," kódovala Riley, protože nazývat věci pravými jmény se najednou zdálo příliš složité. Jak tak Arsena pozorně sledovala, složila si ruce na hrudi v obranném gestu a vyčkávala, co z něj vypadne dál. Tvářila se velice - velice - obezřetně... Jeho otázka ohledně jakéhosi novoročního balíčku ji ovšem zmátla a to se jen těžko skrývalo za nějakou grimasu.
"Balíček?" zopakovala po něm pomalu a v hlavě jí to šrotovalo ostošest. Nepamatovala si, že by jí Arsen někdy něco posílal. Ovšem vzhledem k tomu, že jí na Nový rok přeci jen přišel jeden záhadný a hlavně nepodepsaný balík, rozsvítilo se jí poměrně brzy. A když pak znovu pohlédla na jeho sovu, dala si snadno dvě a dvě dohromady. Přesto Riley připadalo, že jí něco uniká, protože...
"To byla tvoje sova, co mi přinesla ten dort?" optala se opatrně a v duchu vzpomínala, jak byla na vážkách, co má s takovým záhadným narozeninovým dárkem dělat. Zvláště když se jednalo o dárek, který se tvářil tak... Jedle. Riley jednu chvíli vážně uvažovala o tom, že dort obratem zašle k McKayové a požádá ji o podrobný rozbor, jestli se ji náhodou někdo nesnažil otrávit, ale ten nápad raději hned zavrhla. Nechtěla přeci vypadat jako paranoik před svým profesorským idolem. Nakonec se proto spokojila s tím, že dala nejprve ochutnat sousedovic kocourovi a až poté, co onen kocour nejevil žádné známky otravy, si Riley dovolila z pochoutky taky kus uždibnout a nakonec i celý dort sníst...
Riley se opět vrátila do přítomnosti a dál na Arsena obezřetně koukala. I teď napůl předpokládala, že si z ní její mrzimorský kolega jen tropí žerty. V duchu se tak připravovala na tradiční aprílové zvolání, které mělo nepochybně každou chvílí přijít. I když trochu podivně načasované... Jen co je pravda. Inu tehdy byl leden, dnes červenec... Vážně se Arsen tak špatně orientoval v čase?
"Jestli jsi ho vážně poslal, tak... Já ti vůbec nerozumím," nechala se slyšet Riley. "Proč bys to dělal?" položila otázku, která ji v tu chvíli svrběla na jazyku asi nejvíc. "Vždyť jsem přece pitomá," připomněla mu Riley jeho vlastní slova mdle a zkřivila přitom rty. Vůbec se jí tenhle rozhovor nezamlouval, protože si připadala až moc... Jako naservírovaný sleď.

Mimo herně:

| +

Ponožko.

_________________