Sven povytáhl obočí a zatvářil se zaujatě. „Vlkodav? Toho jsem vždycky chtěl, ale táta pokaždý řekl, že máme psů dost. No, a měl pravdu,“ pokrčil rameny a letmo se pousmál. Sven si nakonec nemohl na nic stěžovat, protože zvířat bylo na farmě opravdu hodně a psích kamarádů měl habaděj. Dobře si pamatoval chvíle, kdy jako mrně usnul s psisky na seně a rodiče ho hledali, šílení strachy. Jó, to byly časy.
„Tady to máš všechno na jednom místě, tak jí nějakou výbavu koupit můžeš,“ pronesl pak, když Preclík prohlásil, že asi pro kočku žádné zázemí doma nemá. „Na krmení se asi radši zeptej prodavače,“ dodal, aby se chlapec třeba neseknul a nekoupil nějaké špatné žrádlo, protože to se prej stalo. Pelíšky tu taky byly, dokonce i škrabadla, hračky a spousta mlsíků. Kde jinde nakoupit novou výbavu pro zvěřinec, než v Mžourově?
Když ovšem Preston okřikl nějakého Rudolfa, Sven překvapeně zamrkal a podíval se vedle sebe, kam chlapec upíral pohled. Ke komu mluví, když tu nikdo nestojí? „Kdo je Rudolf?“ vypadlo z něj, protože přece nemohl mluvit k němu, to nedávalo smysl. Ale kdo ví, třeba Preclík viděl nějakého kamaráda, který mezitím stihl zmizet za regály. Svenovi se to však stejně nezdálo. „Jo, to teda utíkají,“ nepatrně se ušklíbl, zatímco drbal kotě, „ale do školy se docela těším. Už mi to chybí.“ Pryč byly ty časy, kdy Sven do školy opravdu nechtěl jezdit. Teď se těšil zpátky, možná taky proto, že mu sourozenci lezli víc a víc na nervy, a ve škole měl minimálně od těch starších a toho nejmladšího pokoj.

_________________

"Jo, vlkodav. To já jsem si psa přál, podobně jako bratr.. takže když jsme pak jednou měli narozeniny, dostali jsme k nim štěně. Byl jsem fakt nadšený, a proto je mi strašně líto, že ho nemůžu mít sebou v Bradavicích.. Na druhou stranu to zas chápu, je dost veliký a občas neposlouchá.. no a kdyby takový tele jako je Merlin běhalo samo po chodbách naší školy, asi by to moc dobře nedopadlo," broukne po chvíli s úsměvem. Merlin byl opravdu takový telátko malý, poslouchal jen občas, prostě podle toho jak se mu to hodilo. I když, kdyby mu někdo dal za něco pamlsek, hodný by byl. Chvíli.
"No jo, jenže já nevím jestli je to holka nebo kluk," Preclík sklouzl pohledem ke koťátku ve své náruči. Napadlo ho, že by se mohl podívat podobně jako Sven, ale.. nějak se mu do toho nechtělo. Ale když to nezjistí, nemůže koupit ten pelíšek, protože on nutně potřeboval pro kluka zelený a pro holčičku růžový. Ne, že by růžovou měl rád, ale.. "Myslím, že je to kluk," vypadlo z něj nakonec, když přeci jen koťátko otočil a.. kdyby to byla holka no.. raději to nebudeme dále rozmazávat.
"Rudolf?" Zopakoval po Svenovi, jako by to jméno slyšel prvně. Snažil se ignorovat volání svého imaginárního kamaráda, který stále stál vedle Svena a očividně se mu nelíbilo, že se s tím klukem Preston vybavuje. Jako by to snad mohl zrovna Rudolf nějak ovlivnit, že jo. "Kamarád.." vypadlo z něj po chvíli a omluvně se pousmál. O tomhle se mu mluvilo těžko, zvláště když se mu pak většina dětí smála. Ne, že by si o Svenovi myslel, že by se mu smál, ale.. i ta možnost tady byla, že.
"Já se tam taky těším, i když se mi po maminkách a tatínkovi vážně stýskalo," na téma "maminky" už byl docela ze školy zvyklí, takže mu nedělalo skoro žádné potíže mluvit o tom, že má opravdu dvě maminky a jednoho tatínka k tomu.

_________________

Sven se zatvářil pobaveně. „No, takový vlkodav by možná zvládnul udělat kůlničku na dříví i z hradu, jako jsou Bradavice,“ odkýval Preclíkova slova. Faktem bylo, že v Bradavicích určitě bylo místa dost a pes by mohl trávit čas s Hagridem, ale tahat takové zvíře do školy asi nebylo dvakrát moudré. Obzvlášť jestli třeba honilo kočky, kterých se po školních pozemcích toulalo opravdu hodně.
Když Preston přiznal, že netuší, jestli je jeho koťátko holka nebo kluk, Sven už se chtěl nabídnout, že se podívá. Chlapec to ale pak naštěstí vyřešil sám, a tak Sven zasahovat nemusel. Beztak nebyl žádným expertem, jen měl pár zkušeností z farmy - nejednou se jim tam narodila koťata. „A už víš, jak se bude jmenovat?“ zeptal se zvědavě, povytáhl obočí a upřel na Preclíka zkoumavý pohled. Své kotě prozatím nepouštěl z náruče, ono beztak napůl spalo a vypadalo, že je u něj spokojené.
Vysvětlení, že je Rudolf kamarád, přijal Sven s nejistým přikývnutím. Byl celkem přesvědčený, že se tu u nich žádný kamarád nemihl, ale na druhou stranu Preclík přece nemluvil jen tak do vzduchu, nebo ano? Třeba tu vážně někdo proběhl mezi všemi těmi klecemi a on ho přehlédl. „Aha, nevšiml jsem si ho,“ opáčil s pokrčením ramen a usoudil, že to radši hodí za hlavu.
Znovu se Sven zatvářil překvapeně, když z Prestona vypadlo, že se těší na maminky. Jako první ho napadlo, že se jeho rodiče možná rozvedli a každý si našel někoho jiného, takže má logicky dvě matky a dva otce, ale... on vlastně zmínil jenom jednoho tatínka. „Maminky?“ vypadlo proto ze Svena nechápavě a zamyšleně přitom nakrčil obočí.

_________________

Preston souhlasně přikývl. Merlin by toho opravdu schopný byl, na druhou stranu.. kdyby mu udělali třebas boudu u lesa.. No tam vlastně raději ne, i sám Preclíček se k němu bál jen přiblížit, a aby tam měl uvázaného psa? No.. to by určitě nešlo. A pokud by si nezvykl na kočky, asi by tam v jeho přítomnosti byl pěkný úbytek.
"Moc jsem nad tím nepřemýšlel, vlastně jsem nevěděl ani jaké zvíře si nakonec odsud odnesu, ale.. Možná Parthwen," broukl po chvíli s pokrčením ramen. Opravdu se nad jménem ještě moc nepozastavil, mohl ho v klidu vymyslet až doma, že.. I když to Parthwen se mu docela i líbilo. A co se týkalo jeho kotěte.. Preclíček ho stála drbal na hlavičce, ono spokojeně vrnělo a mladší Powell se spokojeně usmíval.
"On je stydlivý," vypadlo z něj rychle, protože vysvětlení: "ono ho vlastně ani vidět nemůžeš, protože je to můj imaginární kamarád. Tvrdí rodiče." by asi nebylo to pravé, a tak věnoval Svenovi rychlí úsměv. Byl rád, že Rudolf nakonec pochopil, že se s ním fakt bavit nebude, a že raději odešel pryč.
"Jo maminky.." Preston se odmlčel. Byl zvyklý, že se ho na to někdo vyptával, ale sem tam mu stále dělalo problémy o tom mluvit. "No prostě.. Moje mamka, Aisha, má nejlepší kamarádu, Anette, což je i maminka Petera, mého bráchy. No a obě dvě mají společného přítele, Roderica. A všichni společně žijeme v domě, a tak.." Preston se pousmál, podrbal kotě a doufal, že se mu Sven nezačne smát, že má dvě maminky.. I ta možnost tady byla, že.

_________________

„Parthwen?“ Sven se zatvářil docela překvapeně. „To je celkem neobvyklé jméno, kdes k němu přišel?“ zeptal se s upřímným zájmem. On sám přemýšlel nad infantilními jmény, jako třeba Ťapička. Ještě, že mu Preclík neviděl do hlavy, protože by se Sven musel asi hodně stydět.
Informaci, že je ten Prestonův kamarád Rudolf stydlivý, Sven přijal jenom s přikývnutím a rozhodl se, že už se v tom raději nebude více šťourat. A trošku litoval, že se zeptal na ty maminky, protože to beztak vůbec nepochopil a cítil se poměrně trapně, že strčil čumák do docela osobních věcí. Málem z něj vypadla dost nezdvořilá otázka „A není to divný?“, ale včas se kousnul do jazyka a nic takového neřekl. „Aha, to je... dost neobvyklé,“ okomentoval to rozpačitě a rozhodl se, že už se radši víc vyptávat nebude.
„Já budu muset jít,“ vypadlo z něj nakonec po chvilce - kotě tu nemohl žmoulat v sevření věčně. „Musím zabydlet tadyhle princeznu,“ dodal na vysvětlenou a s úsměvem poukázal na podřimující koťátko ve své náruči. „Tak se měj, Prestone, uvidíme se ve škole,“ rozloučil se s mladším spolužákem, došel kotě zaplatit, a pak se vytratil na Příčnou ulici.

>>

_________________

"Jo, Parthwen. Děda Stewart prý měl kdysi kocoura, který se tak jmenoval a to jméno se mi fakt líbí," broukl s pokrčením ramen. I jeho napadla jména jako třeba Flíček nebo tak, ale Parthwen se mu fakt líbilo, na víc by tím nejspíše potěšil dědečka, takže.. proč, ne?
Sven se k Rudolfovi nevracel, za což byl popravdě dost rád, takže mu věnoval jen menší úsměv a mohl se věnovat.. maminkám. "To tvrdíš ty. Pro mě je zas neobvyklí, že má někdo jen jednu maminku a tatínka," oznámil s pokrčením ramen. Preston vyrůstal v okolí kde bylo normální mít více rodičů (a nebo mít jen jednoho k němuž pak každý den přichází někdo jiný..), takže pro něho to bylo prostě normální a zdálo se mu divné, že ostatní mají jen dva rodiče. A na víc, zdálo se mu lepší mít dvě maminky a jednoho tatínka.
"Já už taky, moc rád jsem tě viděl. Měj se, Svene, a ve škole!" Zamával chlapci na rozloučenou a sám se vydal hledat onen pelíšek a nějaké dobrůtky pro jeho kocourka.
"Vždyť je úplně v pohodě, nevím co proti mým kamarádům máš, Rudolfe," broukl jakmile bylo zaplaceno, zamračil se na svého imaginárního kamaráda a s taškou plnou věcí pro kotě, a s kotětem v druhé ruce vyšel nakonec i on z obchodu ven společně s Rudou.
>>

_________________

Nový herní den, úprk od madam Malkinové

Na rozdíl od svého obvyklého zjevu jsem byla oblečená jako malá princezna. Maminčina ruka se holt projevila. Měla jsem na sobě žluté šatičky s bílými kraječkami. Dlouhé byly zhruba po kolena. Přes ramínka jsem měla přehozený bílý, pletený svetřík. Na nohou jsem neměla tenisy či něco podobného, nýbrž černé, lesklé botky. Mé oblečení už jen doplňovaly bílé ponožky vytažené po kotníky.
Co se vlasů týče, tak ty jsem měla sepnuté žlutou mašlí a můj culík byl poměrně pěkně načesán. V ruce jsem si nesla hůlku, se kterou jsem mávala kolem dokola a nedbala jsem přitom na nějakou bezpečnost při zacházení s tímto předmětem, byť že mi ji kladla na srdce celé rodina.
Poskakovala jsem po ulici a měla jsem opravdu hodně dobrou náladu. Jen mne trápily malé starosti ohledně maminky, která zůstala u madam Malkinové. Opravdu jsem netoužila po tom, aby mne mezi mými spolužáky hledal dědeček, protože by mne zcela určitě našel a možná bych i dostala před svými budoucími kamarády holí. Což by byla příšerná ostuda.
Nakonec jsem se zarazila u obchodu, z něhož se ozývaly všelijaké zvuky, které umí vydávat jenom zvířata. Nějakého mazlíčka jsem potřebovala, o tom nebylo sporu. Sice bych mohla lapnout první fretku z farmy, na kterou by mi dopadl zrak, ale to by nebylo ono. Když už něco smradlavého, měl by to být aspoň tchoř nebo skunk. Ale raději bych si pořídila baziliška, hypogrifa a tak dále.
Při vstupu do obchodu jsem sice hůlkou přestala mávat a sklopila jsem ji (co kdybych nechtěně nějaké zvíře popálila?), ale rozhodně jsem nepozdravila. Užívala jsem si nabyté svobody, kterou jsem při výletech na Příčnou s dědečkem rozhodně neměla. Vždycky mi samé "dobrý den", "děkuji" a "nashledanou" lezlo příšerně krkem.
Ihned jsem si vystavená zvířata začala prohlížet. Nějaké penízky mi v kapse cinkaly. Nejen ty od tatínka, ale i od dědy Alberta přinesla sova příspěvek, který se za malý rozhodně označit nedal. Děda si totiž myslel, že propadnu hned v prvním ročníku a asi mi, jako obvykle, chtěl udělat alespoň nějakou radost, než pro hloupost vyletím z Bradavic.
Začala jsem u hlodavců. Prstíkem jsem klepala na klece (byť že dědeček to u fretek nevidí vůbec rád) a zkoumala jsem, zda nějaký hlodavec někde nemá schovaný nějaký jedový trn. Ale byla jsem zklamána. U jednoho jsem nějaký náznak trnu sice chvíli pozorovala, ale celkem rychle jsem byla vyvedena z omylu. To zvíře bylo jen ve špatném úhlu. Jakmile sebou pohlo, bylo jasné, že se jedná o pořádného krysáka.
Nakonec jsem nechala hlodavce být a přesunula jsem se k prodejnímu pultu.
"S hadem nebo pavoukem by mne tetička Victorie hnala koštětem. Už mi to slibovala několikrát,"
přemýšlela jsem nahlas. Sice jsem nepovažovala za příliš pravděpodobné, že by mne teta Victorie zmlátila koštětem, ale mé nové mazlíčky by mohla udupat či jiným způsobem sprovodit ze světa. Teta totiž nemá ráda živé hady a pavouky. Sice to byla malá křivda, ale co jsem s tím mohla dělat?
"Možná bych si mohla pořídit netopýra nebo havrana. Netopýr by se mohl zamotávat holkám do vlasů a havran bývá na hřbitovech a je trochu strašidelný,"
uvažovala jsem nad těmi méně nebezpečnými zvířaty. Pak jsem ale jenom nafoukla tváře. Takový výběr zvířecího společníka nebyl vůbec jednoduchý. Takže jsem se znovu rozhlédla po prodejně a trochu frustrovaně jsem se nadechla. Tohle určitě bude práce aspoň na hodinu, pokud tento problém vůbec dokážu rozlousknout, když jsem přijatelné řešení nedokázala vymyslet už hezkých pár týdnů.

_________________

Kiwi do obchodu vstupovala kupodivu bez doprovodu jakéhokoliv z bratrů. Zřejmě to mělo dělat něco s tím, že jim prostě utekla, když zkoumali nový model závodního koštěte ve výloze opodál. Na rozdíl od slečny, která se už v obchodě se zvěří nacházela, měla Kivva jasno. Ona chtěla krysu. Ale ne ledajakou, nějakou pořádnou velkou krysu, která jednou přeroste menšího psa. Tak. A bylo jí úplně, ale úplně jedno, že je dost možná v tom obchodě ani nemají.
Když vcházela do obchodu, vlasy měla stažené do dvou culíků, a na sobě žluťoučké šaty, za které si momentálně s dost nerudným výrazem ve tváři tahala. Mamka a její vkus, no, co naděláte. Nicméně jakmile se rozhlédla kolem, všechna trudomyslnost nad výběrem garderóby ji přešla. Poněvadž tady bylo TÓLIK zvířat na výběr, že dokonce začala pochybovat o volbě té krysy. Jak se tak rozhlížela po obchodě, padl její pohled na dívku, která tam už byla. Vypadala, že je podobně stará jako ona sama, a tak k ní Kivv s přátelským úsměvem přistoupila. S tímhle Kivv skutečně ve své bezprostřednosti neměla problém a navíc, bylo by krajně pitomé se tvářit, jako že si holky (vážně si mluví sama se sebou?) nevšimla, že jo. "Čau, taky vybíráš prvního kouzelnýho mazlíka? Podle mě jsou teda nejlepší krysy, ale ne ty nudný, prostě něco pořádně divnýho," zazubila se a hned vychrlila informace, o které nikdo nežádal. No co, rozhodně ji ani trochu nenapadlo, že by třeba slečna mohla být vychovaná k odstupu k, no, černým. Stávalo se to, ale Kivv to nikdy na mysl prostě nepřišlo samo od sebe. Hej, přece byli všichni kouzelníci, tak nějaká barva pleti vůbec nemohla hrát roli, no ne? "No ale kdyby nám třeba dovolili do Bradavic vzít tohle," ukázala na cosi, co připomínalo nějakého trojhlavého červeného ježka s upíříma zubama, a tak nějak divně to vrčelo z nejbližší klece, "to by bylo teprve hustý, nemyslíš?" a zašklebila se.

Mimo herně:
Snad nevadí, když se vtírnu

_________________

To, že je Kivva černoška, mi vážně ani trochu nevadilo. Děda Howard taky nikdy neřešil nějakou barvu pleti a mne ani v podstatě nenapadlo, abych se nad tím pozastavila. Spíše jsem jenom trochu nadskočila, jak jsem se lekla. Ale vzápětí jsem se už otáčela na to kvítko, co mne tak nachytalo na švestkách. A když se usmívala, proč já bych se měla mračit? Úsměv jsem jí přirozeně oplatila.
"Ani ne,"
odpověděla jsem.
"Bydlím na fretčí farmě a tam ti je kouzelných zvířátek... Nejkouzelnější je asi malá myší armáda, co chodí užírat žrádlo naším kouzelným fretkám. Proto máme ještě kouzelnějšího kocoura,"
neodolala jsem, abych si do neznámé dívky trošku nerýpla. Každé zvířátko je přece kouzelné. I když ty nejkouzelnější mají velké zuby a drápy.
"No, záleží na tom,"
odpověděla jsem a trochu jsem popotáhla klícku, abych jejího ježčího obyvatele přiměla k nějaké aktivitě.
"Ty zuby vypadají, že jsou celkem malý. Taky to nemá pořádný nohy a bude to spíše jenom cupitat,"
trochu kriticky jsem hodnotila Kivvin výběr.
"Když už zvíře, tak aby s trochou cviku zvládlo i něco jinýho než nosit poštu, nebo vrnět při drbání za ušima,"
prozradila jsem něco ze svých kritérií, která jsem uplatňovala při výběru. Snad právě proto se mi nedařilo zvolit vhodné zvíře.
"Ale musí vypadat dostatečně nevině, protože já nejedu do Bradavic sama. Se mnou tam pojede i děda,"
dodala jsem s mírným povzdechem. Teď už mi ten můj výmysl s chozením do Bradavic nepřišel až zas tak chytrý. Být pod neustálým dozorem asi nebude tak lehké, jak jsem si původně myslela. Ale když ona Moira o těch Bradavicích vyprávěla strašně poutavě, nehledě na to, že Bradavice jsou na rozdíl od Salemu hrad...
"Mimochodem, já jsem Grace,"
představila jsem se, zatímco jsem se zvedala hlavu, abych se znovu podívala na ptáky nad námi.
"Co krkavec? Zobákem ti prý dokáže rozlousknout hlavu jak ořech,"
navrhla jsem něco z těch obyčejnějších zvířat, co by přes dědu projít mohlo. Jenže zas jsem nevěděla, jak by se takový krkavec choval k dědové sojce. Vicki jsem měla hodně ráda a naučila jsem ji tolik sprostých slov, kolik žádný jiný pták neumí.
"A víš, co si myslím? Že největší krysy jsou v Bradavicích. Kdybychom to tam hned po příjezdu prolezli a vykašlali se tady na ty kupovaný...,"
navrhla jsem dívčině a jenom při té představě jsem se zatvářila nadšeně.
"Víš, kolik je tam lektvarů, přísad a všeho? A co si myslíš, že se stane, když taková krysa něco omylem sežere? Beztak tam maj kousky, na kterých by se dalo jezdit!"
Argumentovala jsem ve snaze získat nějakého spolupiklence, s nímž bych hned první večer mohla opustit teplo postele a mohly bychom prozkoumávat tajuplné zákoutí hradu. Děda sice říkal, že je tam něco jako večerka, ale kdo by mohl nebohým prváčkům vyčítat, že neznají školní řád? Pokud bychom teda nepotkaly dědu, přirozeně.


Mimo herně:
Jsem jenom ráda

_________________

Velkoprodejna Mžourov
Máma sice říkala,abych šla do Krucánků a kaňourů,ale Rico už neměl skoro žádné dobroty.Zamířila jsem proto přímo do Velkoprodejny Mžourov.Věděla jsem naprosto přesně kde je,protože jsme tu kupovaly krkavce pro tetu Isabell.Vešla jsem do krámku a okamžitě mi padli do oka dvě holky opodál.Jedna byla černoška.Od mala jsem záviděla černoškám.Přišly mi hrozně hezký a všechny měly bílé zuby,které proti tmavé pleti vynikaly mnohem více než u té mojí bledé.Přistoupila jsem k nim.Odhadem byli stejně staré jako já,takže tu byla šance že pojedou taky do Bradavic.A najít si kamarádky ještě dřív než v Bradavicích nebylo špatné."Ahoj,taky pojedete po prázdninách do Bradavic?" zeptala jsem se jich a usmála se.Obě působili mile a možná by se daly přesvědčit k nějaké tajné výpravě nebo něčemu jinému proti školnímu řádu."Mimochodem,já se jmenuji Ruby.A vy?" dodala jsem a podívala se střídavě na jednu a pak na druhou holku.Napadlo mě,jestli nejsem trochu vtíravá,ale to jsem okamžitě zavrhla.Já se jen chtěla skamarádit,a jestli jsem se jim nelíbila,očekávala jsem,že mi to dají najevo.Jakkoliv.Byla jsem připravená na vše.



Mimo herně:
Nevadí,když se taky vetřu?