Matt se rozhodl otevřít po chvilce oči, aby Erymu odpověděl, a zadíval se tedy nahoru, aby mu nemumlal do zad. "Ony jsou tam sovy?" vykulil vyděšeně oči a přesunul svůj pohled z Erasma na otce, který se v tu chvíli zatvářil jako neviňátko. "Sovy jsou děsivý! Mají zobák a drápy a křídla a peří a aaaa!" přešel plynule v další vyděšený křik, když Erymu přistála na rameni právě sova. V tu chvíli se Eryho pustil, ale protože už neviděl žádné další místo, kam by se mohl bezpečně zašít, zůstal stál na místě jako solný sloup, co se pokouší napodobit sirénu. Kdyby měl po ruce něco, čím by toho opeřence mohl přetáhnout, neváhal by ani na chvíli. Sova měla štěstí, že bylo slunečno a nikoho nenapadlo s sebou tahat deštník, protože jinak by si Matt asi nějaký od náhodného kolemjdoucího vypůjčil. "Odežeň to! Tati! Tati! Pomoz mu to odehnat! To zvíře mu ublíží! Klovne ho!"
To už se ale ke skupince přiblížila i paní Cooperová a popadla syna, aby ho za pomoci manžela odtáhla stranou. Kdyby na podobné panické záchvaty nebyla zvyklá, asi by si teď přišla docela trapně, ale ještě pořád se mohlo stát něco horšího. Nikdo nikdy nebyl schopný odhadnout, jak se tváří v tvář stresové situaci Matthias zachová. Tohle byl ještě docela poklidný průběh. Přidřepla si, syna objala a pohladila ho po vlasech. Když stál k přítomnému ptactvu zády v bezpečí matčiny náruče, začalo se mu dýchat o poznání lehčeji. "Zlatíčko, vždyť je to jen sova. A na tom hradě jich určitě nebude moc." pokoušela se Matta uklidnit a bylo jí jedno, jestli mu říká pravdu nebo ne. "Ale ten chlapec má pravdu, Matty, po sově nám budeš moct posílat dopisy. Navíc, když budeš mít vlastní hodnou malou sovu, nebudeš muset chodit mezi ty velké prudérní." použila Eryho vlastní slova a na některá dala větší důraz. Vypadalo to, že to Matthiase uklidnilo.
"Takže bude jen malá? A vyberu si ji sám?" zeptal se nevěřícně a změřil si oba rodiče pohledem. Oba horlivě přikyvovali. "Tak teda jo. Ale ten pohár budu chtít dvojitý."
"Samozřejmě, zlatíčko, cokoliv." ujistila ho matka s vlídným úsměvem a úlevou v očích. Pan Cooper se Erymu ještě jednou dodatečně omluvil a pak se rozhodl rychle vyklidit pole, i když neopomínal po očku pozorovat dotěrného ptáka, aby ho náhodou nenapadlo prozkoumat jejich Matta zblízka. Když už nehrozilo žádné nebezpečí, všichni tři vešli do krámku se zvířaty, i když Matt se netvářil příliš nadšeně.
Uvnitř to nebylo o nic lepší. Matt se tiskl zády na matku, takže ho musela tlačit kupředu, aby vůbec mezi klecemi a terárii prošel. Zatím neviděl nic, co by se mu mohlo líbit, kromě koček. Možná, kdyby si koupil kočku a poštval ji na tu sovu venku, vyřešil by tak svůj problém. Jenže mamka řekla sovu, takže se ještě jednou rozhlédl a do oka mu padla jedna z menších klecí, ve které se čepýřila sovička velikosti mužské pěsti. Pokud to nebylo jen mládě, byla mu okamžitě sympatická.
"Tak co to bude mladý muži?"
Matt ani na chvilku nezaváhal a namířil prst na miniaturní sovičku. Paní Cooperová si vyměnila dlouhý pohled s panem Cooperem a neznatelně si povzdechla. "Zlatíčko, ta určitě žádný dopis neunese."
"Řekla si, že si můžu vybrat sám. A já chci tamtu."
Pan Cooper věděl, že s Matthiasem už nehnou ani o píď, takže rezignoval na pokusy o poupravení synova názoru na celou věc. "Dobře, chceš tamtu, dostaneš ji. I když mám pocit, že dřív umře, než aby nám zvládla doručit třeba jen zrnko rýže." druhou polovinu svého prohlášení zamumlal tak tiše, aby mu rozuměla jen jeho žena, a i tak sklidil pohoršený pohled. Zaplatil za miniaturní sovičku i s malou klecí, podal ji Mattymu a ten s pohledem upřeným na sovičku docela klidně krámek opustil.
Sovička vypadala sympaticky, neškodně, ale i tak byl Matthias rád, že je bezpečně zavřená v kleci. "Myslím, že ho pojmenuju Archimedes." oznámil rodičům po chvilce, a ti si úlevně oddechli, že to mají konečně za sebou.
"Tak se stavíme pro ten kotlík, váhy a lahvičky, a pak ti pořídíme ten školní hábit a hůlku, co ty na to?" zeptal se pan Cooper a pohledem začal hledat nějaký obchod, kde by ty věci mohly mít. Podle Eryho popisu ho našel docela rychle.
"A pak půjdeme na pohár." připomenul jim Matt, také se rozhlédl, a jestliže tu ještě spatřil Eryho, s úsměvem mu zamával.
"A pak půjdeme na pohár." ujistila ho maminka a popostrčila ho směrem k obchodu s potřebami pro výrobu lektvarů. Jakmile tam nakoupili všechno potřebné, zmizeli uličkou směrem k Madame Malkinové.

>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________

Re se zmohl jen na pohoršené houknutí, když ho začalo jeho bidýlko odhánět. Zdaleka nerozumněl všemu, co Ery řekl, ale ten tón se mu vůbec nelíbil. Nehledě na slova "hloupý" a "odleť", která chápal naprosto přesně a která upřímně nesnášel. Na druhou stranu postřehl "oběd", což ho potěšilo. Chvilku se odvážil doufat, že ten nepříjemný dvounohý má s sebou mrtvou myšku.
Veškeré naděje však vzaly za své, když se to lidské mládě rozječelo z plna hrdla, a bidýlko začalo projevovat katastrofální neúctu k Reově maličkosti v podobě píchání prstem kamsi do výřího boku.
Nikdy by to nepřiznal, ale bolelo ho to. Proto zcela instinktivně otočil hlavu a sekl po útočícím prstu zobákem. Nechtěl dvojnožce zranit. Nebo aspoň ne úmyslně. Ale kdyby mu ten prst přerazil, rozhodně by si nestěžoval.
Vzpurné bidýlko ho zaměstnávalo natolik, že si ani nevšiml, jak napomohl manželům Cooperovým s přepravou synáčka do zverimexu. Naštěstí si ale všiml faktu, že pokud urychleně neprovede evakuaci, skončí na zemi. Možná i se zlomenými křidly, což by rozhodně nerad.
Otočil hlavu, aby se zobanem ocitl kdesi u bidýlkovské tváře, načež na Eryho upřel ledový pohled. Chlapec si právě udělal nepřítele. Celkem nebezpečného nepřítele úctyhodné velikosti a váhy, nepřítele vybaveného ostrým zobákem a pařáty, nepřítele, který by mu klidně mohl ublížit několika tvrdými údery křídel. Re si to všechno uvědomoval. Výhružně cvakl zobákem, načež se překvapivě ladně vznesl. Jakoby mimochodem Erymu zaťal na krátký, bolestivý okamžik drápy do ramene.

Uklidnil se až po chvíli neslyšného letu. Bok ho ještě trochu bolel po Eryho obraně, nehledě na to, že mohl utržit ještě několik dalších zatraceně nepříjemných šrámů.
Teď na to ale nemyslel. Rozhlížel se po svojí rodině, a bylo mu fuk, že by se na něj její členové mohli zlobit. Věděl totiž, že nadchází doba lidského oběda. A větřil šanci, že se uspořádá oběd v Děravém kotli. Když onen hostinec navštívil naposledy, ochutnal pití jednoho celkem milého dvounohého. Třeba bude mít štěstí a zopakuje si to.

Po cestě do obchodu, kde jsem původně koupila Cari jsem si ani nevšimla toho, že nám nad hlavou proletěl Re, ač Cari výra zaregistrovala a možná i poznala, že jej zná z vlaku, avšak moc jej neřešila, protože nehodlala skončit jako jeho potrava. V každém případě jsem nezapomněla zaregistrovat, alespoň zčásti dění před obchodem, kde se shromáždili nějací lidé, pak ten školní šílenec, jehož jméno jsem neznala a nejspíše i nějaký nováček, který se zuby nehty držel školního šílence. Ovšem dle mého to nebyla až tak zajímavá situace a tak jsem pokračovala do obchodu, kde jsem se pozdravila s milou prodavačkou, a vybrala Cari krmení, které měla i předtím a osvědčilo se. S poděkováním jsem tedy vyrazila ven z obchodu a zastavila se až kousek od obchodu se zvířaty.
„Tak co teď? Zrmzlinářství?“ zeptala jsem se Cari, jako bych očekávala její souhlas. Malá sovička, však odpověděla jen svým obvyklým „pupupu“ a tak jsem to protentokrát brala jako souhlas a vyrazila směrem, kde na mě jistě čekala dobroučká zmrzlinka a cukrové pištící myšky, které jsem si před mou mlsnou sovičkou však tentokrát hodlala uchránit.

>>> Zmrzlinářství

Erasmus nevěděl, co má dělat dřív - zda nadávat na sovu a pokusit se jí ze sebe dostat, nebo nechápat Matthiasův hysterický záchvat. A tak dělal obě věci najednou. Nechápal chlapcovo chování a zároveň nepřestával píchat do sováka, aby ho donutil odletět. Jenže mělo to háček - to zvíře se zřejmě rozhodlo, že se bude bránit a ohnalo se po něm zobákem, úspěšně. Z Erasmova ukazováčku se začaly kutálet poměrně velké kapky krve, které se po chvíli spojily v drobný potůček. "Ty potvoro! Mazej pryč, kšá, odleť! Rowena nechť ti zakroutí tím tvým opeřeným krkem!" zahulákal Ery pohoršeně a vzápětí zmlknul, jelikož si zraněný prst na chvíli strčil do pusy, aby mu krev neukápla na oblečení. Pták mu ještě bolestivě zaryl dráp do ramene, takže nepochybně rozťal i látku košile, a pak se naštěstí vznesl a jal se zmizet. "Jen počkej, jestli tě uvidím v Bradavicích! Budeš můj hnojůvkový terč, ty koule peří!" zahrozil Ery zdravou rukou ve vzduchu.
Byl tak zaměstnán výrem, že si až teď všiml, že Matthias už za ním nestojí a utěšuje ho jeho matka. Vypadalo to, že se chlapec naštěstí začal uklidňovat. Když se mu pak pan Cooper omluvil, přešel to s úsměvem a přátelským rozloučením. Konec konců, Matthias za nic nemohl, to ta pitomá sova.
Když Cooperův klan zmizel z dohledu, Erasmus se rozhlédl kolem sebe, ocucávaje si ukazováček. Musel v tu chvíli vypadat jako mentálně postižený, ale starosti si s tím nedělal. Stále brblal cosi o pitomém ptákovi a nakonec se rozhodl, že někde pod střechou bude bezpečněji. A tak zamířil do Děravého kotle, mumlaje si cosi pod vousy.

>> Slyšels to? K Děravýmú kotli, to je v Londýně.

_________________

<<< Zmrzlinářství

Vyrazila jsem přímo ze zmrzlinářství, Cari ještě v zobáčku držíc ocásek cukrové myšky, kterou jsem jí dala – abych jí dostala zpět ke mně a nemusela jí nechat mezi kopečky zmrzliny. V každém případě jsem hodlala zamířit domů, takže jsem procházela Příčnou ulicí celkem svižně a bez toho, abych nějak zvláště pozorovala to, co se dělo kolem. Už se po mě možná budou shánět. Ale což… tak jsem se trochu zdržela s budoucími spolužáky, mno… Jen doufám, že se do Mrzimoru dostane nějaká fajn holčina, se kterou bych se mohla vykecávat po nocích. Ginger působila poměrně pohodově, mno… uvidíme v Bradavicích. V každém případě bych byla ráda, kdybych měla na koleji již někoho, s kým bych prohodila více než pár slov – protože nahánět stále spolužáky z jiných kolejí po hradě není zrovna jednoduchá činnost. Zabrána do svých myšlenek, jsem málem zapomněla, že mám namířeno k Děravému kotli, naštěstí jsem si to však včas uvědomila a zamířila tam…

>>> Děravý kotel

Na chodníku kousek od Krucánků a kaňourů se náhle zhmotnily dvě postavy, které se sem evidentně právě přemístily. Vypadaly by jako pár, protože muž nabízel ženě rámě a ona se ho držela, až na to, že atmosféra familiérnosti a výměny poťouchlých poznámek je označila spíše za sourozence. Obě postavy byly oděné do hábitů, ale přesto vybočovaly mezi všemi kouzelníky, kteří měli ten den cestu Příčnou ulicí. Půvabná tmavovláska totiž ve volné ruce svírala rukojeť slunečníku a splýval na ní elegantně vínově rudý plášť. Muž se rozhlížel s druhou rukou v kapse, málem jako by mu to tu patřilo, nebo byl alespoň zvyklý tohle dělat každý den, a kolem kotníků v červených converskách pleskala klasická neurčitá tmavší látka. K náhodnému pozorovateli by od těch dvou doléhaly pouhé útržky rozhovoru:
"Ale to tak, Charley. Jednu knížku!"
"Znám tě až moc dobře, bratříčku, to nebude jedna knížka."
"Jedna nebo dvě, co na tom sejde?"
"Minule jsi přes ten sloupek neviděl na cestu. A nedělej ty psí oči, mám na tebe dohlédnout, protože do knihovny už se nám nevejde ani list papíru navíc."
Druhá strana rozhovoru na tohle tvrzení zareagovala tvrdohlavým mlčením.
"Stejně mi ale vysvětli, jak ses proboha dostal k něčemu takovému. Chci tím říct, ty a ředitel koleje? Promiň, ale musím se smát," mínila Charley.
"Co je špatně?" nechápal novopečený profesor Wells. "Jako by sis nepamatovala naše léta v Bradavicích. Myslíš, že se tam nehodím? Havraspár vždycky navenek působil škrobeně, ale ve společenské místnosti náhodou jeden rok hrozilo, že nám tam do zdí zakouzlí cenzurovací lepící pásky, jak zajímavé a živé hovory jsme tam vedli. Ty jsi za hrubou mluvu dokonce jednou schytala školní trest," zavzpomínal rozjařeně.
Žena se ušklíbla. "Díky za připomenutí."
"Nemáš vůbec zač. Myslíš, že dostanu vlastní kabinet, nebo se nastěhuju ke Greyburnovi? Ten učil ještě za mě a byl i u mého pohovoru. Trochu mi to vyrazilo dech," přiznal John zamyšleně. "Nejspíš si na mě vzpomněl."
"V tom případě je ještě neuvěřitelnější, že tě vzali," zamumlala Charley a potměšile se uchechtla.

Dvojice značně rozdílných výšek chvíli kráčela mlčky a rozhlížela se po štítech obchodů, které už dlouho nenavštívila. Zastavili se u výlohy Mžourova. John si zakoupil výtisk Denního věštce, který jen zběžně prolistoval, aby nasál vůni papíru, a pak výtisk zahodil do koše. Charley ani nehnula brvou, na chování svého bratříčka byla zvyklá.
"Myslíš, že můžu nastoupit do vlaku, nebo se budu muset přemístit do Prasinek?" přemítal John nahlas a jako obvykle nadšeně skoro jako prvák.
"Jestli si opravdu hodláš sbalit všechno, co jsem viděla u tebe v pokoji, pak bys potřeboval celé kupé pro sebe, i kdybys to nacpal do magicky zvětšených kufrů."
"Víš, že přemisťování se mi zdá nudné."
"Tak ses mě neměl ptát na názor," mrkla Charley a zasmála se. "Stejně nakonec vždycky děláš věci po svém. Uděláš jim z hodin dějepravy kůlničku na dříví!"
Na to John nemohl jinak, než zatvářit se spokojený sám se sebou.

_________________

V Příčné, jste mohli potkat kohokoli, od nadšených budoucích prvnáčků, skřety, něco co vzdáleně připomíná pepřenky, až po kouzelníky kteří zabloudili z Obrtné. Ale málokdy jste tam potkali někoho kdo by po pravici táhl bicykl, na sobě měl měl podivnou plastovou věc v neonových barvách věc, ve které pár lidí z mudlovského světa mohlo poznat jasně žlutou pláštěnku. Sophie, aneb kdo jiný mohl být toto individum, slušněji řečeno fantasta, se teprve před pár hodininami vrátila do Londýna a cíl její první návštevy nebylo nic jiného, než Příčná ulice a její proslavené knihkupectví. Kde ji po jejich prosbách a náhodně zapomenuté krabici s domácím dýnovým koláčem obstarali výtisk Politického vývoje post-kouzelnických kolonich na dálném východě. . A tak po uzamčení kola mávnutím hůlkou a zašeptání pár latinských slov připoutal k nejbližšímu stojanu pevný železný řetěz, zamířila Sophie dovnitř tohoto nejoblíbenějšího místa mnoha Havraspárských a dalších knihomolů.

OT: John je řazen mezi skřety nebo pepřenky?

Slovíčkaření a umlouvání, že si stejně odvádí velkou část literatury, nakonec požehnalo Johnově návštěvě knihkupectví. Sestru zavěšenou na paži odtáhl s těžko potlačovanou nedočkavostí až k prahu, po němž šlapaly desítky kouzelníků a čarodějek při pohybu z obchodu a do obchodu.
John, který právě prožíval intenzívní zájem o všechny možné i nemožné dopravní prostředky, nahlas obdivně vykřikl, když uprostřed kouzelnické komunity spatřil připoutané kolo. "Není to bicykl? Úžasné!" vykřikl, jako by kolo nikdy předtím neviděl.
Charley ho odvlekla dovnitř, než stačil začít cizí kolo zkoumat blíže.
Pak už Johnovu pozornost upoutaly police plné knih, police sahající až ke stropů a police prohýbající se pod knihami. Ráj na Zemi. Charley se během minuty ztratil z dohledu, vystopovat se však dal snadno podle občasných nadšených výkřiků. John zaplul do oddělení s literaturou faktu a náruživě se začal probírat tituly. Už jen dotek desek knihy, její obal, papír, to všechno bylo jedinečné a o každém výtisku to vypovídalo jedno - že se z Johnovy kapsy nebudou váhat kutálet galeony a galeony, jen aby do knih mohl zabořit nos. Skoro nevnímal svět kolem sebe a určitě několika lidem šlápl na botu nebo do nich omylem vrazil ramenem.

_________________

OT: Spíš do pomatených kouzelníků

Zatím co jí prodavač vyprávěl o tom, že by mu určitě měla předat recept na dýnový koláč. Procházeli různými odděleními, přes učebnice, kde se pohybovalo snad lidí nejvíce, přes prázdné uličky v mudlovské literatuře, přímo ke skladu. Kam knihovník zmizel v hledaní objednané knihy. Sophie se mezi tím prohlížela police a hledala další knížky, které by ještě nevlastnila a mohla by jsi tak doplnit knihovnu pár dalšími bychlemi. A pokud našla zajímavou knihu, přidala jsi ji nahromadu, kterou se snažila vybalancovat na jedné ruce, což vedlo jenom k tomu, že párkrát narazila do ostatních kupujících a snažila se vyvážit asi šest knih tak, aby ji nepřekáželi v prohledávání.

OT: V tom případě je potěšení na mé straně!

Jestliže si směl odnést pouhou jednu knihu, což byla pro Havraspárce hotová Sophiina volba, rozhodl se John, že jich co nejvíc přečte přímo na místě. Knihy byly však zaopatřené kouzlem proti rychločtení, což znamenalo, že chodil se dvěma otevřenými knihami na obou rukou a snažil se číst je zároveň.
Magie římských pantheonů... - ...i kouzelní tvorové na Dálném východě... - ...vyniká tím, že na rozdíl od středověku... - ...si během staletí vyvinuli perfektní obranný mechanismus... - ...se s ní před širokou mudlovskou veřejností nemuseli pověřené čarodějky tajit... - ...na obranu před dopadením mudly i kouzelníky.
Komukoli jinému by se nejspíš rozskočila hlava. John platil jen tu cenu, že se nestíhal rozhlížet a dávat pozor, kam kráčí, takže se dočasně proměnil v pomyslné slůně v porcelánu.
"Promiňte!" zvolal s opravdovou lítostí, když vrazil na cestě k pultu do čarodějky v citronově žlutém podivném hábitu a naložené sloupkem knih. Sklapl obě své knihy, mezi nimiž se ještě nerozhodl, a protože věděl, jak obtížné je vybírat další tituly, když máte jen jednu ruku volnou, a sloupek v čarodějčině náruči se navíc nárazem povážlivě zakýval, nenapadlo ho nic lepšího, než vyhrnout: "Dovolte, pomůžu vám!"

_________________