| +

Arsen si malé škádlení neodpustil ani s donesenou čokoládou, jelikož jako odpověď na ty náznaky naložil na podšálek tolik malých čokoládek a sušenek, že mezi nimi šálek se samotnou horkou čokoládou nebyl skoro vidět, nicméně nebyly to domácí sušenky a čokoládky - zato muffiny ale byly.
"Jsou hrozně dobrý," okomentoval s plnou pusou mírně nesrozumitelně a nadšeně zašermoval muffinem zrovna ve chvíli, kdy Tamsin konečně zahlédla do krabice. Zeširoka se zaculil, i když dost opatrně, protože smát se s plnými ústy se nevyplácelo. Výsledný dojem tak působil jako samolibá žába, která předníma nožkama objímá zatoulaný zlatý míček.
Pomyslná žába se mimo jiné té pusy i dočkala, naštěstí stihla i včas polknout, aby se nedegradovala na úplně nevychovanou ropuchu. V nejbližší možné chvilce už do sebe ovšem Arsen opět soukal další muffin: Po celém dni na nohou se na něm únava a hlad opravdu podepsaly.
Zamrzl uprostřed důsledné likvidace, až když Tamsin poznamenala, že tu je menší problém. Špatná velikost. Špatná barva, blesklo mu hlavou a málem už se plácl do čela, když ze světlovlásky vypadlo, v čemže to tkví.
Arsen v rámci možnosti elegantně odložil napůl snědený muffin, což byla velká oběť, a nenápadně odstrčil šálek s čokoládou, což bylo... jenom menší bezpečnostní opatření. Dobře si pamatoval, jako to dopadalo, když se učil bruslit on. Zakřenil se na Tamsin nazpět, vyškrábal se na kolečka a popojel kousek před ní.
"Budeš chtít i zavázat tkaničky?" mrkl a počkal (případně napomohl), až se Tamsin vybaví základním vybavením, totiž pojízdnými botkami. "Jsou ti dobře? Netlačí?" kontroloval starostlivě (koneckonců velikost bot zjišťoval via January/dívčí ložnice jenom dost nešikovným způsobem ještě v Bradavicích) a jakmile se všechno zdálo v pořádku, natáhl k ní ruku a pomohl jí na nohy, což byl kritický okamžik.
"Chce to jenom na začátku trochu vychytat rovnováhu. Zkus přenést váhu z jedné nohy na druhou, trochu skrč kolena, nohy blíž k sobě," navigoval, ostražitě připravený Tamsin chytit, kdyby padala, potažmo se holt nechat strhnout dolů, kdyby záchranná akce na vybalancování nevyšla. "Vlastně se jenom odrážíš, trochu jako na bruslích na ledě," zkoušel to optimisticky nějak připodobnit a zkusil pozadu zamířit k blízkému stolu s povzbudivě napřaženýma rukama, aby Tamsin měla pro začátek nějaký cíl (a o něco se mohla chytit/zabrzdit). Některá ze židlí se v případě nouze dala využít jako chodítko... Na čemž samozřejmě nebylo nic špatného, vzhledem k tomu že Arsen pěkně dlouho brzdil jenom o sloupy veřejného osvětlení, když začínal.

_________________

Tamsin se natěšeně zaculila, když jí byla donesena horká čokoláda s hromadou sušenek a menších čokoládek. Nad těmi ale musela letmo povytáhnout obočí. „Hm. Koukám, že nejsem jediná, kdo se nenápadně snaží tomu druhému nadělit přinejmenším těžkou nadváhu,“ neodpustila si pobaveně, ale šlo na ní dobře poznat, že je za takovéhle rozmazlování fakt moc ráda. Protože víte co, kdo by odolal sušenkám, čokoládkám a výborné horké čokoládě?
Na nepříliš srozumitelné chválení muffinů zareagovala potěšeným úsměvem. „Díky. A když už jsem u toho lichocení, ta čokoláda je úplně exkluzivní.“ Což byla jen tak mimochodem naprostá pravda.
Z darovaných bruslí byla Tamsin očividně nadšená a už se doopravdy nemohla dočkat, až začnou s učením. Že to Arsen vezme takhle hopem, to nečekala, proto na něj trochu překvapeně zazírala, když náhle odsunul nedopitý šálek s čokoládou a vyhoupl se na nohy. „Počkej, to chceš začít hned teď? Tady? Eh, oprav mě, pokud se mýlím, ale tahle kavárna pořádně nefunguje ještě ani měsíc a nechci mít její částečný zdemolování na triku zrovna já,“ prohlásila trochu rozpačitě. Jen o moment později se nicméně vesele zašklebila a pokrčila rameny. „Ale pokud to chceš risknout, tak nejsem proti, o to dřív aspoň budu moct machrovat, že na nich umím,“ prohodila zubatě a konečně vytáhla z krabice obě brusle, do kterých se v dalším okamžiku začala soukat. „Ne, to je v pohodě, to zvládnu… I když pokud bys chtěl, tak mi jeden střevíček zavázat můžeš,“ podotkla s úsměvem ve stylu stokrát laskavější princezny Krasomily. Tak či tak, u jedné brusle si tkaničky úspěšně zavázala sama, u druhé to záleželo na tom, jak moc se Arsenovi chtělo. Ve výsledku ale měla obě dvě brusle úspěšně nazuté a zavázané a byla připravená se pustit do učení. Ještě předtím Arsena každopádně ujistila, že botky bez problému sedí a všechno je zatím v pořádku.
Vstávání možná vypadalo jednoduše, nicméně netrvalo dlouho, aby se plavovláska ujistila, že to bude naopak asi nejobtížnější. Sice se snažila držet se zadanými instrukcemi, jenže ve chvíli, kdy se chytla Arsenovy ruky a pokusila se vytáhnout na nohy, brusle rázně zaprotestovaly a poodjely dopředu, s čímž Tam-Tam zrovna nepočítala. Zmohla se jen na pár přidušených zvuků, rázné chňapnutí po Arsenových předloktích a jedno předklonění. Právě ono předklonění bylo nicméně bránou k úspěchu, protože se jí podařilo aspoň trochu chytit balanc, i když sebou pořád musela mlet, aby ho neztratila. Pak si vzpomněla na počáteční rady – skrčila kolena a špičky bruslí přiblížila k sobě. „No, tohle bude větší sranda, než jsem si myslela,“ zasmála se.
Následující rada byla maličko nešťastná, ačkoli věděla, že ji Arsen určitě myslel dobře – zkrátka a jednoduše řečeno, přirovnání stylu jízdy na kolečkových bruslích k bruslím na led bylo poněkud… neužitečné. Jakmile tedy Arsen poodjel k jinému stolku a s napřaženýma rukama ji vybízel, ať se rozjede k němu, zatvářila se poněkud bezradně. Nakonec se odhodlala risknout těch pár potupných pádů, maličko se předklonila (už z předchozího vstávání vytušila, že to bude asi nejstrategičtější poloha), natáhla packy trochu před sebe, kdyby náhodou padala, a podle instrukcí se opatrně odrazila. Napoprvé to vyšlo, což Tamsin dodalo trochu sebevědomí, nicméně chytání se blízkých židlí určitě využila. Ke konci krátké krasojízdy se jí navíc povedlo nějakým způsobem zakopnout a málem sebou mrskla o zem. To, že nespadla, měl na svědomí především Arsen, poněvadž už stála skoro před ním, a tak si místo pádu na zem vybrala radši jeho náruč. „He… Tak jak mi to šlo?“ optala se, aniž se ho pouštěla.

_________________

| +

Jasně, velké holky si zvládaly zavázat tkaničky samy, nicméně právě proto, že věděl, že Tamsin je velká holka, si mohl dovolit nabídnout ten luxus trochu jí ulehčit práci. O tom to celé bylo. Kdyby měl pochyby, koupil by brusle na suchý zip.
Vzhledem k tomu, že půlnoční polovičaté dumání (už bez horké čokolády aka pohonu pisatelky) nad feminismem versus zdvořilostí nevedlo do příliš jasného cíle (spíš do věčných lovišť), klapka, jedeme další záběr.
Tamsin si coby jednočlenná demoliční četa vedla výborně, nebo naopak příšerně, protože zmíněná demolice jí vůbec nešla od ruky. S nasazením bruslí se možná stala načasovanou bombou, nicméně zatím to odnášely jenom molekuly vzduchu a možná trochu podlaha, i když tam se už nějaké ty brázdy po gumových kolečkách nepatrně rýsovaly.
Arsen se snažil moc viditelně neusmívat nad tím, jak Tamsin popojížděla lehce předkloněná spíš náhodou tím správným směrem (kupředu), ale pak už zapojila nohy a i když se jí nejspíš třásla kolena, nebylo to vůbec tak špatné. Rozhodně se rozjela.
Závěr mu poťouchlý úsměv taky navzdory předpokladům nesmazal, a když mu ten nájezd pěkně zatížil už beztak bolavé nohy. "Perfektní. Zkusíš rozvážet kafe?" zasmál se a nechal se použít jako opěrka na to, aby se Tamsin vytáhla do vertikálnější polohy, přičemž si na ní zkontroloval případné škody. Bezděčně jí dokonce oprášil kolena a taky ji už nepouštěl, i když se mu vždycky to držení v začátcích zdálo spíš kontraproduktivní. Tamsin si tak jako tak musela zvyknout jenom na vlastní váhu...
Jako malou odměnu za odvahu jí ovšem zkrátka musel udělit uznalé mrknutí, načež si jednu ruku založil na zády a druhou chytil tu její. Krátce ji líbl na hřbet dlaně.
"Ještě zpátky, princezno," usmál se trochu škádlivě a jestli jí držení jen trochu pomáhalo nebo dodávalo jistotu, dobruslil s ní zvolna a beze spěchu zpátky k základně čokolády a muffinů, kde - pokud se nekonal debakl - si ji troufl ještě opatrně otočit za paži jako při tanci kolem dokola dost pomalu na to, aby se nezamotala a neupadla (snad). Židle tam čekala doslova jako smilování.

_________________

„No jistě! Zítra mě tu budeš mít jako na koni. Schválně, kolik hrnků by to přežilo a kolik by se jich dostalo ke správnému stolu,“ odvětila se smíchem na jeho otázku o rozvážení kafe. Opravdu to nebyl špatný nápad. Akorát jenom v případě, že by chtěl Arsen zkrachovat a zavřít kavárnu. Vzápětí se o něj konečně přestala opírat a s menší pomocí se opatrně a maličko nešikovně vytáhla na vlastní nohy. Mezitím si taky nechala s letmým potěšeným úsměvem oprášit trochu rozklepaná kolena, zatímco ho ještě pro jistotu držela za ruku. Jakmile došlo na odměnu, rozzářila se jako měsíček na hnoji a snažila se předvést i menší pukrlátko jako správná princezna. Na bruslích to teda moc elegantně nevypadalo – vlastně vůbec –, ale snaha byla.
Cestu zpátky se snažila zdolat především samostatně, poněvadž by trénink asi dost dobře ztrácel smysl, kdyby se neustále držela. Během kraťoučké jízdy se ale stejně občas dotkla Arsenovy paže, a to ve chvílích, kdy to vypadalo bledě s rovnováhou. Zpátky ke stolečku se nakonec oba dva úspěšně dopracovali, a dokonce si střihli i tu improvizovanou taneční otočku, i když v hodně zpomaleném provedení, a Tamsin se taky nenápadně přidržovala stolku, aby sebou nemrskla o zem. Místo toho se s těžkým povzdechnutím svalila do křesílka, natáhla si nohy a po šálku s čokoládou se sápala tak dychtivě jako dehydrovaný trosečník po pitné vodě.
„Je normální, že mě děsně bolí nohy?“ nadhodila, zatímco do sebe systematicky házela sušenky i čokoládky, které měla naložené na podšálku. Muffiny se rozhodla úplně přenechat Arsenovi. „Zítra ale pokračujeme, viď? Nebo pozítří, popozítří… No, prostě kdykoliv budeš mít čas. Každopádně ti určitě zase něco přinesu, jako poděkování,“ přislíbila s úculem. Tma vládnoucí venku dávala vědět, že už by nebylo od věci si sbalit brusle a jít domů. Faktem ovšem zůstávalo, že se jí odsud ani trochu nechtělo.

_________________

| +

"Mohla bys hned teď. Nikdo by nezapomněl na návštěvu kavárny, kdy musel napjatě sledovat, jestli jeho kafe skončí v hrnku na stole, nebo vylité na oblečení," zatvářil se Arsen svatouškovsky a vesele se zašklíbil. Očividně by to rozhodně nebral jako bůhvíjakou pohromu, spíš jako zábavu, ale vzhledem k tomu, že mezi hosty pořád figuroval starý pan profesor, nemuseli si to hned tak doslovně rozlít. Tamsin ještě pár let v Bradavicích čekalo.
Jen co se povedla i otočka a Tamsin padla nazad do židle, Arsen se naklonil, chytil se opěradel a políbil ji na tvář. "Kurz bruslení k narozeninám zajištěn, přijď kdykoli se ti to bude hodit. Začínáme pády, končíme úspěšným bržděním bez nehod a kalamit," zazubil se a nechal Tamsin, aby si v klidu upíjela čokoládu. Sám se nainstaloval vedle a jen z ohledu na Tamsin se zatím rozhodl brusle nesundavat.
"Asi jo, mě na začátku taky všechno bolelo, a hlavně se mi divně chodilo, když jsem pak ty brusle zul. Jako kdybych kráčel po Měsíci. Teď vydržím pár hodin," zazubil se a loupl po Tamsin zvědavým pohledem. Při sezení to nejspíš takové nebylo, ale snaha jí klasicky pěšky záhy po bruslení bývala... zajímavá.
Zřejmě i Arsenovi došlo, jak moc už se setmělo, což mu připomnělo, že by měl vypít svou dávku lektvaru, a samozřejmě i to, že poslat Tamsin samotnou potmě nebylo moc košér.
"Kdyby ti to nevadilo, můžeš tu zůstat," navrhl váhavě nikoli proto, že by mu to bylo proti srsti (nebo kvůli tomu mírnému brajglu), ale protože s Tamsin si zatím nikdy na žádné prázdninové přespávání netroufl. Neměl tušení, jak se k tomu postaví, ale je pravda, že se zatím stavila skoro každý den a to dojíždění mohlo být protivné... "Nahoře je místo, mám v patře zařízený mrňavý bydlení. Měla bys postel pro sebe," dodal s kamenným výrazem, poněvadž si nebyl jistý, jak nastínit, že by musela přežít dočasného domácího mazlíka v pelechu pod postelí. A ne, Bastet to nebyla, ta si to momentálně štrádovala po střechách.

_________________

„Hmm… to je vlastně pravda. Ale stejně bych to nechala na příště, víš co. Abych nepřepálila začátek. A navíc…“ Tamsin letmo kývla směrem ke starému profesorovi bylinkářství. Tady snad ani nebylo potřeba cokoliv dodávat. Navíc byla prefektka, měla jít příkladem a vyklápět profesorům kafe do klína nebyla zrovna známka vzornosti.
Po dojezdu a usídlení se na židli si nechala vtisknout pusu na tvář a Tamsin se hned vzápětí narovnala, aby mu ji s úsměvem oplatila na rty a pevně ho objala. Právě to zároveň sloužilo jako nadšená reakce na popis bruslařského kurzu.
„Počkej, to vyzkouším,“ zahučela vesele, načež si rozvázala tkaničky a opatrně vyklouzla z bruslí. Postavila se. „Už jen to stání je divný,“ podotkla, zatímco bojovala s nutkáním krčit kolena a přenášet váhu z jedné nohy na druhou, jako to dělala u bruslí. Stačilo jí pár kroků tam a zpátky, aby pochopila, že měl Arsen pravdu. Dál už si to ověřovat nepotřebovala, pročež zahnízdila zpátky na židli vedle něj a znovu sáhla po hrnku s čokoládou.
I Arsen očividně vytušil, že už se dost připozdilo. Počítala tak nějak se vším – od nabídky doprovodu domů (ehe) až po návrh jet domů Záchranným autobusem (což už taky párkrát využila, lemra líná). Nabídka přespání mezi očekávané možnosti fakt nepatřila.
„Vážně? A… tobě by to nevadilo?“ zeptala se maličko rozpačitě, díky čemuž nad sebou v duchu předvedla ukázkový facepalm. Kdyby mu to vadilo, asi by ti to nenabízel, ne? „Tak… tak dobře. Jenom budu muset někde splašit pyžamo. A taky v noci občas slintám, takže jestli máš nějaký náhradní polštář…“ upozornila ho předem. Pak si uvědomila ještě jednu, mnohem závažnější věc. Rodiče. Tamsin nebyla zrovna zvědavá na žádné případné rodičovské scény. A už vůbec nebyla zvědavá na rádoby vtipné narážky a případné otázky, co se v tom bytečku nad kavárnou doopravdy dělo. Ehm.
Užuž se chtěla ozvat, že by asi nebylo od věci taky nějakým způsobem informovat u Christensenových doma, jenže ji zarazila ještě jedna věc. „Počkej, a kde bys spal ty? Protože jestli to znamená, že bych ti ukradla postel a ty bys spal na zemi, tak to radši pojedu domů.“ Ne, Tamsin vážně nenapadlo, že by se zrovna dneska měl Arsen potýkat s jistým chlupatým problémem, který měl už díky vynalezenému lektvaru jakž takž pod kontrolou. Lunární kalendář si zrovna nevedla, vlastně ho ani neměla.

_________________

| +

"Já slintám taky, to je dobrý," pípl Arsen, mírně vyvedený z rovnováhy a evidentně nefiltrující příčetně úplně všechny poznámky. Jestli nad sebou hodila facepalm Tamsin jenom v duchu, Arsen to vzápětí předvedl fyzicky a na tomto světě. "Chci říct, povleču ti čistý a mám nějaký větší trička na půjčení..." Mírně rozpačitá odmlka, kdy se Quinn poškrábal na zátylku a mírně rudý zavrtával pohled do země. "Mám tu i ještě zabalený náhradní kartáček na zuby," dodal a rozpačitě se zazubil. Obětovat kartáček, to znělo jako maličkost. Případných jiných odlišností mezi holkami a kluky si nebyl vědom, takže Tamsin by nanejvýš musela skousnout nepoložené prkýnko na záchodě. I tu ranní hodinu zabrané koupelny byl připravený podstoupit...
Když se vzápětí Tamsin pustila do výzvěd, podrbal se na zátylku ještě usilovněji, takže jeho vlasy začínaly silně připomínat vrabčí hnízdo. Podvědomě se před nevysloveným plísněním přikrčil a urychleně spolkl poznámku "já mám postel velkou", což nemuselo vyznít úplně na místě. I když měl.
Nejspíš musel chtě nechtě s pravdou ven, i když teď už se mu těžko smiřovalo s tím, že by Tamsin mohla zcela logicky odmítnout.
"Já bych spal v košíku," zabručel napůl úst nesdílně, přičemž šlehl pohledem po místnosti, jako by se ujišťoval, že je prázdná a nikdo ho nemůže slyšet.

_________________

Tamsin ta náhlá rozpačitost na obou frontách začínala být poněkud nepříjemná, ale co se dalo dělat. S tím se zkrátka muselo počítat při spontánním domlouvání jejich prvního společného přespávání.
Utekl jí nenápadný úsměv, když se Arsen vytasil s ujištěním, že noční slintání je v pohodě, a následným dodatkem o čistém povlékání. „Já ti s tím pomůžu.“ Jo, protože povlékání deky bylo zlo. S asistentem po ruce to sice šlo poměrně jednoduše, ale o samotě to byla hrůza. „A děkuju,“ broukla s nefalšovaně vděčným úsměvem na nabízené provizorní pyžamo i kartáček na zuby.
Tam-Tam vykouzlila trochu zmatený výraz ve chvíli, kdy se Arsen neochotně pochlubil, kde vlastně bude spát on. Chvíli jí trvalo, než vlak myšlenek najel na tu správnou trať. Popravdě řečeno, na Arsenovu lykantropii občas úplně zapomínala. Koneckonců, nijak zvlášť se o tom společně nevybavovali, jenom když to bylo nutné. Někomu by to sice mohlo přijít sobecké, ale Tam-Tam to tak vyhovovalo. Rozhodně to bylo lepší, než kdyby mu ji neustále připomínala nebo vyčítala. „Počkej, on je dneska…“ vypadlo z ní proto maličko překvapeně, nicméně včas se zasekla a po jeho vzoru se rozhlédla po kavárně. Jestli jí předtím přišlo lepší jít domů, pak teď se ten pocit asi ještě zdvojnásobil. Na druhou stranu, co když to bylo naopak to nejhorší, co mohla udělat? Co když tu prostě nechtěl být sám? Navíc, kdyby věděl, že to je nebezpečné, asi by ji rovnou poslal domů, ne? Asi. Doufejme.
Po posledním propočítání, jak moc hloupě bude později možná vypadat, Arsena chytila za ruku. „Víš co? Já tu stejně zůstanu. Neptej se mě proč, prostě tady chci zůstat.“

_________________

| +

"Úplněk," Arsen maličko sklesle přikývl, ale hned zamával ve vzduchu poplašeně rukama. "Ale je to bezpečný, už to mám odzkoušený. Na tu univerzitu mě přijali na základě toho, že vlkodlačí lektvar jsme opravdu zvládli dotáhnout tak daleko," pousmál se trochu bledě. Pořád to nebylo nic příjemného, chuťově byl lektvar přímo odporný, ale na druhou stranu už neměl během úplňků chuť na pomyslné noční drancování ledničky. Řekněme že vlkodlaci navíc brali jen na dost specifický druh slaniny...
Jinými slovy, spaní v košíku prakticky neobnášelo žádné nebezpečí kromě pozdějšího láteření libovolné matky pradlenky, kde se zase vzaly na prádle všechny ty psí chlupy.
Maličko ztuhl, když ho Tamsin chytila za ruku, a shlédl dolů. Už měl zase úplně studené ruce, ale přesto jí stisk oplatil a maličko se pousmál. Mnohem víc bylo znát na pokleslých ramenou, jak se mu ulevilo, když rozhodně vypálila, že to na věci nic nemění.
"Nebudu," vydechl. "Myslím ptát se," dodával hned zmatečně a okamžitě se v něm vzedmulo svědomí, které rychle přebíralo, jestli může Tamsin vzít nahoru rovnou, nebo ji tu pod nějakou záminkou nechá na tři minuty odloženou, aby nejhorší binec nacpal provizorně do skříně nebo pod koberec. Možná tam někde byl dva dny starý sendvič a pár hrnečků, které se paradoxně ještě nedostaly ve dřezu na řadu, protože po schodech to bylo daleko, pár časopisů by taky mohlo být kritických, i když většina z nich byla o famfrpálu...

Nějak se to nakonec zvládlo, dokonce i s tím povlečením a vypůjčením trička, u kterého se Arsen zajíkal, jako by mu bylo zase čtrnáct. I když věděl, že toho moc nenaspí, jakmile cítil, že to na něj jde, taktně se vytratil na chodbičku a vrátil se ve čtyřnohé podobě, která si chvilku Tamsin jednoduše měřila, aby zjistila, jestli ji moc neděsí, a případně se odhodlala alespoň k tomu, že jí vklouzla studeným nosem pod dlaň a zůstala u ní, dokud světlovláska neusnula...
Ráno pak byla na nočním stolku k nalezení mrňavá vázička s vlčími máky, která tam ještě včera nebyla; Arsen chyběl. Tahací podložka pod postelí byla trochu pocupovaná a lezla z ní vata, ale to bylo nejspíš tím, jak se snažil marně zabrat a předupával si tam místo na spaní; každopádně živý (a opět dvounohý) Arsen byl k nalezení dole v kuchyňce u pískající konvice a prskající pánvičky, s úchvatnými kruhy pod očima a víc než nevyspalým výrazem.
"Dobré ráno," zívl a nespokojeně mlaskl. "Jak se ti spalo? Nesnáším měsíční svit, i když je pod mrakem, nebo mám zatažený rolety i závěsy, nikdy nedokážu zamhouřit oka... Topinku?" nabídl nahrbeně a potlačil další zívnutí.

_________________

Arsen se na žádné odůvodnění neptal, což bylo moc fajn, protože vysvětlování by mohlo být ještě rozpačitější než samotné domlouvání přespávačky.
Co se týkalo bince nahoře, ani tehdy mu nic nevyčítala, protože to by si nejdřív musela zamést před vlastním prahem. Doslova. Jednoduše řečeno – ačkoli se o dívkách tradovalo, že mají ve vlastních pokojích věčně perfektně naklizeno a nikde nedlí ani smítko prachu, u Tam-Tam to občas vypadalo, jako by tam vybuchla bomba. I kdyby našla jeden z těch kritických časopisů, stejně by to přešla s ledovým klidem už jenom proto, že zrovna dnešní noc nebyla moc vhodná na nějaké ofuky.
Všechno šlo kupodivu s klidem a při vypůjčování trička se rozpakům nevyhnula ani ona, takže si byli kvit. Horší už to bylo, když Arsen náhle odběhl a vrátil se ve své druhé podobě. Tamsin nebyla ani tolik vyděšená, spíš trochu zoufalá, poněvadž netušila, co by v tu chvíli měla dělat. Snažila se především neplácat moc velké hlouposti, i když to byla poněkud marná snaha – aneb „Jak to děláš, že se mi líbíš i takhle?“ je fakt debilní pokus o lichotku. Jít spát se nakonec ukázalo jako ta nejlepší možnost. Tam-Tam se sice tvrdohlavě rozhodla, že s Arsenem zůstane vzhůru až do přeměny zpátky, jenže zákon schválnosti byl zákon schválnosti. Deset minut po zalehnutí se tedy z její strany ozývalo tiché pochrupování a pusa se jí začala zlověstně otvírat, což zvěstovalo jediné – slintání bylo tady. Hurá.

Ráno se tedy dle očekávání vzbudila s vlhkým flekem na polštáři a nepochopitelně zamotaná v peřině. Unaveně zamžourala kolem sebe. „Mami?“ vypadlo z ní zmateně, než si uvědomila, že vůbec není doma. Tam-Tam se pleskla dlaní do čela, než se radši pustila do pracného vymotávání z deky. Vázy s vlčími máky si všimla hned vzápětí a vykouzlilo jí to na rtech potěšený úsměv. Taky ji u toho napadlo, že by se měla začít shánět po Arsenovi. Zdola zaslechla pískání konvice a prskání pánve. Heuréka. Ještě předtím si tedy dovolila na chviličku utéct do koupelny, aby si vyčistila zuby a provedla operaci OOT – oficiální obsazení teritoria. Spočívalo to v tom, že mu jednoduše nechala položenou na umyvadle gumičku do vlasů, kterou našla v kapse džínů. Tím to haslo, ale stejně na sebe byla hrdá.
„Dobré,“ broukla, jakmile konečně slezla po schodech dolů do kuchyňky, a opatrně Arsena objala zezadu kolem pasu. Letmý úsměv, který jí přitom pohrával na rtech, se rozplynul a místo toho mu věnovala starostlivý pohled, když si všimla výrazných kruhů pod očima. „Mně? Mně se spalo skvěle, máš děsně pohodlnou postel. No, je to vidět. Vypadáš, jako bys byl jednou nohou v hrobě,“ oznámila mu s donebevolajícím taktem. Nabídka topinky ji nicméně vyburcovala k tomu, aby se minimálně pokusila ho opatrně odstrčit od sporáku. „Víš co? Pusť mě k tomu, dneska si bereš povinně den volna. To znamená, že ti udělám snídani, ty si potom půjdeš lehnout a já se postarám o všechno ostatní. Včetně kavárny, což by mohl být trošku problém, ale já si vždycky poradím. Přinejhorším si můžu nasadit brusle a s hosty si zahrát hru ‚Ten, jehož objednávka neskončí na zemi, na mně nebo na něm, vyhrál‘. Anebo dneska neotevřeš, to je taky děsně jednoduché. Vlastně bych si potom mohla dojít domů, odbýt si hysterickou rodičovskou scénu. A pak bych se vrátila a celou dobu se jako úchyl dívala, jak spíš. Anebo bych ti umyla nádobí, to je jedno,“ oznámila mu nesmlouvavě a ještě doplnila: „A neodmlouvej, už jsem se rozhodla, takže to tak bude.“

_________________

| +