„Možná tě vezmu za slovo.“ Pousmál se, neboť ani jemu by se nepříčilo strávit pár dní daleko od toho všeho, navíc v její společnosti, kterou si nadmíru užíval a bohužel si to i uvědomoval.
Bohužel proto, že tu byla jeho žena. Nic zlého jí nepřál, také byl rád, že se z toho dostala, takže Lenniným slovům věnoval děkovný úsměv, který ale rychle pozbyl jasu i šíře. „Zatím se nedá odhadnout, nakolik ji ta léta odloučení od reality poznamenala.“ Musela ji nějak poznamenat. Flo tušil, že ta žena, která se vrátila z říše zamlžených snů a vlastních myšlenek, není tou kterou si tenkrát bral. A ke svému znepokojení netušil, co od ní může čekat. A tak čekal všechno, i když ho to vnitřně sžíralo.
Flo se nevyjádřil k jejím obavám hned, potáhl z cigarety a dlouze vyfoukl obláček kouře, který zmizel v závanu větru. Co bude dělat, když se k němu bude chtít Star vrátit? Toužil mít situaci pod kontrolou, aby jí mohl říct, že to na jeho rozhodnutí se s ní rozvést nic nemění, ale... „Já nevím, Lenny,“ připustil si tu hořkou skutečnost, že by byl i se svou vychytralostí v koncích. „Ale já... bych s ní už asi prostě žít nedokázal.“ Bral si Sněhurku sotva dospělý, arogantní a s nezájmem o to, co s nimi vlastně bude. S vidinou toho, že skončí jako ostatní sjednaná manželství v tichém souhlasu s tím, co je, s jedním nebo dva potomky, co se postarají o pokračování rodové linie. Jenže Hectorova smrt nezměnila jen Stargazer, i když na ni měla mnohem tvrdší dopad.
Ani nevěděl, jestli je rád, že Lenny to prohlášení o kávě přebrala právě tak, jak ho přebrala. Mohla ho vzít i jinak, ale věděl, že do hlavy se mu dostat nemohla, aby pochopila, že on o kafe s nikým jiným vlastně nestál, protože s nikým jiným na něj nechodil. A nikomu jinému by se takhle se svým osobním životem nesvěřoval. „Nemám zájem o kafe s někým jiným.“ Vlastně to ani nebylo o kafi. A Florence se toho dost možná i bál.

_________________

"To doufám," mrkla na něj pobaveně, ale myslela to vážně. Jeho společností by rozhodně nepohrdla a to ani potom, co se dozvěděla, že se Star probrala. Florence si za tu krátkou dobu opravdu oblíbila, možná až moc a to celé si dobře uvědomovala. O tom, jak na tom Stargazer je, se zase tak moc bavit nechtěla, takže na Florencova slova přikývla a pousmála se. Samozřejmě, že bylo dobře, že se probrala a přála jí jen to nejlepší - aby se z toho úplně dostala, i když předpokládala, že to jen tak nepůjde.
I když Lenny tak nějak očekávala, že Flo nebude vědět, trochu jí to ranilo, což jí štvalo. Ale měla s tím počítat. Sice by s ní asi žít už nedokázal, ale pokud by Star na rozvod nepřistoupila, Flo by měl smůlu a na papíře by stále byli sezdaný, i kdyby s ní už žít nechtěl. Eleanor se kysele usmála a radši se napila kafe. Kdyby kouřila, rozhodně by si taky zapálila, v tuhle chvíli jen přemýšlela o tom, co by tu tak mohli mít sladkého, aby se něčím pořádně zaplácla. Zatím to ale jistila zmrzlina v její posteli, možná by si konečně mohla najít jiný způsob, jak řešit podobné situace.
No a když pak nakonec Florence přiznal, že s nikým jiným na kafe nechce, Lenny zabolelo u srdce, což se jí rozhodně nelíbilo. Podívala se na něho přes okraj hrnku, než ho odložila a pousmála se. "To jsem ráda, už jsem se začínala bát, že se o tvou společnost budu muset porvat." Zašklebila se na něj pobaveně, nicméně to myslela vážně. Schopná by toho skutečně byla, protože pokud nic jiného, Florence byl minimálně kamarád. Dobrý kamarád. "Nicméně mě to mrzí, ale budu tě muset opustit, ještě si musím něco zařídit." Nemusela, ale to on přeci vědět nemusel. Lenny se ale necítila kdoví proč moc dobře, takže dopila radši zbytek kafe, za které i zaplatila, a pak se s Florencem rozloučila a zmizela kdesi na Příčné pro pořádnou misku zmrzliny.

>>>

_________________

Pravda, nebylo úplně brzké ráno, když se Faraji vyhrabal z pelechu, ale taky nebylo ještě úplně pozdě, což bylo vlastně docela zvláštní, protože on, jakožto tvor spíše noční, vstával obvykle někdy odpoledne. Nicméně, když zamířil kamsi do rohu posadit se mezi polštáře s konvičkou čaje v ruce, vypadal, že by ještě pár hodin spánku snesl - svědčilo o tom nejen časté zívání a rozespalé mžourání kolem sebe, ale také rozježené vlasy, kterým po ránu nebyl schopný věnovat jakoukoliv pozornost. Avšak navzdory tomu, že by ještě spal, se překvapivě mile usmíval a vypadalo to, že má výbornou náladu.
A že se tu choval jako doma? No, abychom byli upřímní... Faraji tu dnes přespal, někde vzadu, v soukromém kumbálku, kde bylo příjemné teplo a ještě příjemnější přítmí. K vynikající náladě už mu chyběla jen nějaká dobrá snídaně, ale i tu tady jistě časem najde, až se trochu více probudí a bude schopný lépe se orientovat.
Faraji usedl mezi nadýchané polštáře, zazíval a odložil konvičku na nízký stolek před sebou. Než si ten donesený čaj nalil, jenom tak chvilku seděl se zavřenýma očima a snažil se donutit tělo a hlavně mysl, aby se konečně probudila.

_________________

Bylo ještě docela brzo ráno, když se Jane šla projít po Příčné. Ode dneška měla volno a plánovala spát dlouho, ale zvyk je zvyk, a tak se probudila brzy. Dala si snídani a víceméně vyrazila na druhou, nějakou menší, protože prostě, proč ne? Proč zůstávat pořád někde zalezlá? Sice sledovala předpověď počasí, ale i tak doufala, že dnešní déšť se nevydaří. Chtěla se projít do parku. Ale teď si plánovala dát čaj. Jasmínový vážně milovala a tady ho určitě budou mít… Už předtím měla indický obchůdek vyhlédnutý, ale nikdy neměla čas se podívat dovnitř.
Ze začátku si Jane myslela, že takhle ráno nebude třeba si vázat vlasy do copu nebo drdolu, ale mýlila se. Bylo skutečně teplo navzdory zatažené obloze, takže po pár metrech na podpatcích z kabelky vylovila gumičku a vlasy stáhla do velmi rychlého drdolu (takže jí z něj vyklouzlo pár menších pramínků). Dneska se na pléd vykašlala, ale šatů se nevzdala. Světle modré šaty ke kolenům jí zdůrazňovaly postavu, ale také jí přišlo, že ji dělají o něco mladší (což zatím vážně nepotřebovala).
Drobné zacinkání zvonku nade dveřmi muselo upozornit kohokoli na nově příchozího. Jane vešla do krámku, rozhlédla se po temné místnosti a nečekaně ji zaplavila vlna vzpomínek. Na Arianu a Vallabha. Tamhle ta soška a ten svícen vypadá úplně stejně jako… a vzduch byl těžký vonnými tyčinkami, určitě poznala vanilku. Nebo taky ne. Bylo tu tolik věcí... Přejela zvědavě rukou po několika vystavených amuletech (Ha! Ani smítko prachu! Ollivander ho snad vážně vyrábí!), a znovu se zvědavě rozhlédla.
„Dobrý den?“ Zkusila to, protože se zdálo, že je tu prázdno. Farajiho si v tu chvíli zatím nevšimla, protože byl dobře schovaný ve výklenku mezi polštáři a pak, v krámku bylo šero.

_________________

(Stieg Larsson)

Faraji by dost možná pozvolna přešel do meditace (nebo spánku, kdo ví), ale to by ho z toho hlubokého zamyšlení (podřimování) nesměl probudit zvonek, který zacinkal nad dveřmi krámku, když dovnitř někdo vešel. Egypťan otevřel oči, zamrkal a překvapeně pohlédl ke dveřím, protože upřímně nečekal, že by sem někdo hned po ránu měl namířeno - většinou lidé přicházeli až později.
„Dobrý den,“ ozval se ze svého temného koutku, odkud příchozí osobu pozoroval. Nejen že mu nedělalo problém v tom přítmí rozeznat, že je to nějaká mladá žena, ale chvíli nato poznal i známou tvář kolegyně Edwardsové. „Obsluha dorazí každou chvílí řekl bych, ale pokud nechcete čekat, troufám si tvrdit, že čaj zvládnu uvařit také,“ poznamenal přátelsky a gestem Jane naznačil, že jestli chce, může se klidně posadit k němu. Otázkou bylo, jestli ho poznala (alespoň po hlase), a nemyslela si, že jí k sobě zve nějaký rozverný úchylák. Rozverný Fara možná byl, ale úchylák rozhodně ne.

_________________

Jane si spíše myslela, že se objeví někdo u pultu nebo se vynoří ze skladu, než že se ozve rozespalý hlas z výklenku. Bylo zde vážně šero a její oči nabyly tak trénované na šero, v tomhle ohledu měl Faraji výhodu, takže jen chvíli strnule zírala do šera. Ale hlas jí skutečně připomněl někoho známého. Na chvíli zaváhala, ale na druhou stranu kvůli čaji tu vlastně byla, hůlku měla a kdykoli může odejít.
„Dobrá…“ Souhlasila pomalu a opatrně přešla k výklenku a té kupě polštářů. Farajiho tvář poznala až po chvilce, ale pak se její tvář rozzářila sluníčkovým úsměvem. Ostatně viděla ho raději než někoho úplně neznámého. „Dobré ráno.“ Uculila se. Budeme upřímní, vypadal jako by právě vstával, měl rozčepýřené vlasy a mírně nepřítomný pohled. A tak si tu větu Jane nedokázala odpustit. „Šálek čaje si dám ráda.“ Pak Jane zaváhala, ale pak pro větší pohodlí vyklouzla z lodiček než se zabořila do měkkého polštářku... Nohy srovnala tak jí to šaty (a etika samozřejmě) dovolovaly, v tomhle ohledu to bylo trochu nepraktické. Ale i tak seděla pohodlně. Asi by to nikdy nepřiznala, ale možná byla alespoň koutkem duše mrzimorská. Sušenky, čaj a pohodlí! Z Jane spadla počáteční nervozita, což se možná dalo poznat i podle uvolněnějšího držení těla.
„Nečekala jsem vás tu.“ Přiznala a zvědavě naklonila hlavu. „Ale svět je malý, jak se zdá.“ Možná v té větě byla i skrytá otázka, protože kdo takhle brzo ráno, kromě ní a dalších pár ranních ptáčat (a že jich moc není) chodí v Příčné po obchodech?

_________________

(Stieg Larsson)

Faraji se musel pobaveně uculovat, když si všiml, jak váhavě k němu Jane zamířila - bylo mu jasné, že slečna kolegyně nemá tušení, ke komu vlastně míří, protože v tom přítmí bylo těžké na dálku rozeznat něčí obličej. To jenom on disponoval velmi dobrým nočním zrakem, čehož moc rád využíval vždycky, když k tomu měl příležitost.
To napětí ovšem povolilo, jakmile ho Jane poznala, a Faraji jí věnoval další pobavený úsměv. „Dobré ráno,“ opáčil, stále ještě maličko rozespale, ale už vypadal podstatně živěji, než před chvílí. „A jaký čaj by to měl být? Máte nějaké konkrétní přání, drahá kolegyně?“ zeptal se, ale zatím se nezvedal - to hodlal učinit, až se dozví, na jaký čaj by Jane měla asi tak chuť. Zatím využíval toho, že může ještě chvilku posedět v tureckém sedu mezi polštáři.
„Myslíte, že se sem nehodím?“ zazubil se Faraji pobaveně, jakmile se dozvěděl, že ho tu Jane nečekala, a v očích se mu zablýsklo. Očividně už se probudil natolik, aby zvládl popichovat ostatní. A náhodou se sem určitě hodil - v širokých plátěných kalhotách a volném tričku s orientálními vzory, které dost možná ani nebylo jeho, těžko říct. „A o náhody v něm není nouze,“ doplnil slova o tom, že je svět malý. „Ale abych svou přítomnost uvedl na pravou míru - vlastně jsem tu teď docela často, já... znám totiž majitele," vysvětlil a letmo se při pomyšlení na pana majitele pousmál, protože pan majitel byl fajn. Ale pravdou bylo, že se tu Fara vyskytoval častěji až teď, v srpnu, protože prakticky celý červenec strávil v Egyptě. Bylo na něm ostatně poznat, že se škvařil někde na slunci, protože měl opálenou pleť a vlasy vyšisované víc, než obvykle.

_________________

„Mám ráda jasmínový.“ Na okamžik se zahleděla do světlých očí, které tmavou místností náhle potemněly. „Ale jestli drahý kolego máte lepší nápad, nějakou zdejší specialitu sem s tím.“ Opáčila mu s úsměvem, bylo svým způsobem vtipné, jak si pořád vykali. Původně měla pisatelka v plánu napsat něco o exotičnosti, ale to by mohla být nařčena z toho, že sebrala balící hlášku jednomu významnému druidovi…
„To jsem neřekla.“ Zavrtěla hlavou, protože Faraji tak jak byl oblečený, sem zapadal naprosto perfektně. A možná byl i víc opálenější než v Bradavicích… nebo se jí to zdálo. Raději se zaměřila na místnost okolo, aby to nevypadalo jako že si ho prohlíží. Jakože prohlížela a bylo to dost okaté, takže tak. A možné bylo i to, že chtěl, aby se ne něj zaměřila. Nebo jí z toho odhadování lidí začíná pěkně strašit v hlavě, to taky byla možnost. „Hodíte se sem.“ Připustila.
„Přesně tak.“ Přikývla, ale dál to nerozváděla, Faraji totiž pokračoval dál. Vysvětlení dávalo smysl. „Takže mu nevadí… když tu přespíte?“ Jane to nevěděla. Ale tipla si. A i kdyby neměla pravdu, teď beztak neměl na výběr než odpovědět ano nebo ne. Nebo se z toho nějak elegantně vykroutit…
„A jestli tu jste často tak… se někdy domluvíme a dojdeme na oběd, jestli nemáte nic proti? Teď chvilkami vypomáhám u Ollivandera…“ zvědavě koukla na Farajiho. Bylo to padesát na padesát, ale zkusila to.

_________________

(Stieg Larsson)

Faraji se pousmál a pokýval hlavou, protože Jane na ten jasmínový čaj bůhví proč odhadoval. „No, specialitu... už jste někdy ochutnávala masalu? Nebo matcha čaj?“ povytáhl tázavě obočí. „Ale jestli se necítíte na experimentování, klidně vám udělám ten jasmínový,“ dodal s mrknutím a letmo se uculil. Měl dobrou náladu, tak proč by se neusmíval, že ano.
Když nakonec Jane přiznala, že se sem Faraji hodí, neubránil se pobavenému výrazu ve tváři. Ještě aby se sem nehodil, když měl na sobě barevné tričko, takové, které tu Balú také prodával (a které on si rozhodně nekoupil, spíš ho drze znárodnil), široké kalhoty a capkal tu bos. Když se drahá kolegyně zeptala na to přespávání, Faraji maličko zrozpačitěl, ale v přítmí čajovny to naštěstí nebylo prakticky vůbec poznat. „Nevadí,“ zakroutil hlavou. „Musel bych si jinak platit pokoj v Děravém kotli, tak se nade mnou slitoval,“ dodal na vysvětlení, což sice nebyla tak úplně pravda, ale taky to nebyla lež.
„Vážně?“ povytáhl překvapeně obočí, jakmile z Jane vypadlo, že vypomáhá u Ollivandera. „No, a jak vám to jde? Určitě máte alespoň přehled o budoucích studentech prvního ročníku, ne? To je jistá výhoda,“ mrknul na ni s úsměvem. „A na ten oběd rád někdy zajdu,“ dodal, ačkoliv to nebral a nepochopil jako nějaké pozvání na rande, takže pokud to tak Jane chtěla brát, bylo to jaksi... jednostranné.

_________________

Možná ji Faraji odhadl, jasmínový čaj milovala. Ale stejně tak se nebála ani experimentování. Takže když jí tuhle možnost nabídl zkroutila rty do mírně ironického úsměvu. Původně jsem přišla za jasmínovým čajem, to byla milovaná klasika. Zároveň však měla možnost ochutnat jiný a Faraji by jí jistě nenabídl nic špatného. „Hmmm… po pravdě? Co přesně je to ta masala?“ Zeptala se, protože jí to nápadně připomínalo slovo ‚melasa‘. Pokud to bude něco podobného, jakože strašlivě sladký čaj, byla Jane rozhodnutá se toho vzdát.
Vážně se sem hodil. Oblečení, vlasy, to že byl opálený a bos prostě křičelo, že tenhle člověk je cizinec. A možná při té další otázce lehce zrozpačitěl. Jen možná, Jane špatně viděla, ale celkově tak nějak jaksi… ztuhnul, ustrnul nebo tak. Řeč těla taky řekne mnohé a Jane udělala botu. A za tu se musela omluvit.
„Vlastně, nic mi do toho není, promiňte.“ Omluvila se rychle, protože popichování, jo proč ne, ale taky by měla hlídat hranice etiky sakra. Možná však Farajiho spíše opět uvedla do rozpaků. „Každopádně je to od něj milé.“ Pokrčila rameny a víc nad tím nechtěla nepřemýšlela, nezkažená to duše, že ano.
„To si piště.“ Zazubila se na otázku, jestli má přehled. „Myslím, že zatím si vedu docela dobře. Bylo pár náročných zákazníků, ale to není jejich vina. Hůlka si… no vy víte.“ Utnula to, protože opakovat to pořád dokola bylo jako být v práci, a to Jane nechtěla. „Ale pan Ollivander je pan Ollivander Vždycky zná své zákazníky jménem a zhruba ví kdy přijdou.“ Koukla na Farajiho. „Je to trochu děsivé…“ Založila ruce, protože (a možná se jí to jen zdálo) jí přišlo, že je tady vlastně nějak chladno...
„Budu ráda.“ Tohle nebyl balící úsměv ani úsměv praštěné ženské. Obyčejný, vděčný úsměv, pokud máme škatulkovat výrazy. „Už delší dobu hledám důvod, proč jít do Duhy, ale prostě se k tam nějak nemůžu dostat....“ Protože tam sice bylo dobré jídlo, ale taky tam číhalo plno vzpomínek. Tak třeba jak na pódiu zpívala s- A Faraji byl milý společník, tím to začínalo. Nové vzpomínky. Jistě že si všimla, že je Faraji hezký. Ale byl z jiné země. A Jane si dokázala do budoucna spočítat všechny možné (i nemožné) problémy… a nad to ještě její kolega, kdyby to nevyšlo, viděli by se v hradu. Ne, takže tohle ne. Teď to bylo míněno jako přátelské pozvání, ze kterého měla navíc i radost, protože to vypadalo dobře. Nebude pořád zalezlá v krámku...

_________________

(Stieg Larsson)