Byla jsem nadšená, jestli jsou všichni mí budoucí spolužáci jako Simon a Olly, opravdu můžu být klidná, jak říkala Spencer. Tomu, že by chtěla pavouka jsem ke svému vlastnímu překvapení rozuměla. Ne, že bych je měla nějak zvlášť v oblibě, ale kdybych ho měla, mohla bych ho nosit všude s sebou, jako žábu nebo krysu...: „Původně jsem chtěla kotě, ale to asi nepůjde.“ zamumlala jsem trochu zklamaně a vysvětlila: „ Dědeček má smečku hafoňů a kterákoli kočka, která by se u nás zabydlela, by byla chudák.“ s povzdechem jsem se zadívala na sovy sedící ve svých klecích na bidélkách. Připadali mi... strnulé, tak strašně strnulé! Kail měl nádhernou sovu pálenou, jmenovala se Diarmuid. Moc ráda jsem ji sledovala, jak vzlétá z parapetu jeho okna a vždycky mu jí strašně záviděla. Ale když jsem je tak viděla, už jsem si nebyla tolik jistá, že je to to správné zvíře pro mě, i když bylo velice užitečné a bratranec na Diarmuida nedal dopustit. Podobně to bylo i s žábami, ale žádnou možnost jsem ještě nechtěla úplně zavrhnout, pořád jsem ještě neměla jasno: „Krysa je jedno z mála zvířat, které opravdu doma nemáme.“ pokrčila jsem rameny: „Ale strýček je veterinář a říkal mi o nich, že jsou opravdu chytré a člověk se s nimi málo kdy nudí.“ kývla jsem s porozumění: „Taky se na ně podívám.“zněl můj závěr a v hlavě jsem začala přemítat nad malým chlupatým tvorečkem s ocasem delším, než jeho vlastní tělo. Úvaha byla přerušena pozdravem. Že by další Bradavický student? Jakmile jsem se otočila, byla jsem o tom skoro přesvědčená: „Ahoj.“ odpověděla jsem a zahlédla za výlohou siluetu dědečka Druce. K mé úlevě v klidu popotahoval ze staré dýmky, a nevztekal se z čehož jsem usoudila, že mám na výběr ještě čas. Nechtěla jsem ho trápit. Ač jsem netušila, kde se v něm tak velká nechuť k nákupům bere, nemohla jsem s ním nesouhlasit. Nevadilo mi to, ale obyčejně nebylo těžké přiznat si, že bych stokrát raději visela v koruně jednoho ze starých stromů za dvorkem. Tentokrát to bylo jinak. Měla jsem okolo sebe své budoucí spolužáky a nespěchala jsem zpátky do Irska. Zapátrala jsem očima po stvoření, která si získala mojí momentální pozornost, po krysách a doufala že dědeček počká a já najdu, co hledám.

Simon se zamyšleně zamračil. "No, já jsem pár hadů potkal, víš co, že jsem si ho mohl podržet a zkusit dát kolem krku a tak, a moc slizcí se mi nezdáli," zapřemýšlel. "Asi záleží na druhu." Spencin názor byl očividně neměnný, ale to Simonův taky. Byl neuvěřitelně tvrdohlavý, a tady navíc šlo o pavouky.
Na Ollyho se vesele usmál. Vida, další budoucí spolužák. To už zná tři. A všichni byli moc fajn.
Zoologická zahrada byla zřejmě nevyřešitelným problémem. Simon musel uznat, že má Olly svým způsobem pravdu, zvířata by měla žít v přirozeném prostředí a mezi svými... Na druhou stranu o tom Simon nikdy takhle nepřemýšlel, zoo bral jako samozřejmost. "S tím my tři nic neuděláme," usmál se smířlivě na Spencer a Ollyho.
"To by bylo super, díky," rozzářil se, když mu Olly nabídl, že mu půjčí knížku o krysách. "Takže to je podobné jako u psa," uvědomil si, když mu popisoval postup. "Tak to pro mě nevypadá dobře. Maxe jsem nenaučil vůbec nic, a to jsem se dokonce snažil." Pokrčil rameny. Zkusí to, za to nic nedá. Možná jen ty pamlsky. A taky můžou utrpět jeho nervy, ale to je jiná kapitola.
"O duších jsem slyšel," přikývl, když jim Spenc popisovala Bradavice. "Mají opravdu pořád špatnou náladu?" zeptal se pochybovačně. Někde to zaslechl a moc tomu nevěřil. Jako by podle něj k depresi nestačilo jen, že jste po smrti.
"Metamorfomág? Páni!" užasl Simon a vytřeštil na Olafa oči, než mu došlo, že mu to může být nepříjemné a stočil pohled jinam. "To je určitě zábava. I když už tě musí štvát, že pokaždé, když to někomu řekneš, slyšíš: Metamorfomág? Páni!" To bylo něco jako neobratná omluva.
Doreen, další prvák, další budoucí spolužačka. Skvělé. Simon se na ni povzbudivě usmál. "Já si chci koupit taky krysu." Měl by si ji už konečně koupit, a ne o tom jen mluvit. "Ale doporučil bych ti tu sovu sněžnou, je krásná." Kdyby ji měl kam schovat, hned by ji bral.
Na příchozího chlapce se zase přátelsky usmál, jak jinak. "Ahoj."

_________________

| +

"Cože?"

Sepa trochu povzbudilo, že se na něj zakřenil klučík, který vypadal, že ho zasáhla kletba Colovaria - jakby si nemohl pamatovat vlastní prameny vlasů, které byly v zimě pár dní po jedné hodině bílé jako sníh -, a nabídku pomoci od usměvavé blonďaté holky přijal skoro s úlevným vydechnutím.
"Vlastně jo. Nemá někdo z vás kočku? Chtěl jsem koupit dárek své sestře, vlastně její kočce, ale ta narozeniny nemá... Prostě něco užitečného nebo hezkého pro kočku. Jenže vůbec nevím co," pokrčil bezradně rameny a zvědavě se zadíval na kudrnaté děvče, které se zrovna rozhlíželo mezi klíckami s pištícími krysami s korálkovýma očima. Zhoupl se rozpačitě na špičkách.
"Hadi ve skutečnosti vůbec slizcí nejsou," neodolal a poučil kluka se světle hnědými vlasy k tomu, co stačil zaslechnout, než se přimotal blíž. S výjimkou Charlotte O'Latharn. No, zkrátka Septimus. Do Havraspáru patřil právem, taková mýlka přece nemohla zůstat opomenuta. Rozhlédl se po obchodě, jako by okamžitě chtěl přednést hmatatelný šupinatý důkaz, kdyby o jeho slovech náhodou pochybovali.
"Já už mám sovu, ty jsou užitečné," svěřil se jen tak mimochodem. Dokonce i Perseus, neustále zmatkující a maličký, takže ho větší dopisy táhly k zemi.
Nejspíš vycítil, že tu pár chlapců i děvčat stojí před nekončícím dilematem. Pak otočil hlavu podvědomě zpátky ke Spencer. "Nejsi ty náhodou z Mrzimoru? Ty ještě mazlíčka nemáš? Jen abys věděla, ti kouzelničtí žijí mnohem déle než obyčejná zvířata z mudlovských obchodů," podělil se ryze pragmaticky, i když on sám to tak nevnímal. Nemohli jste kolem sebe netrousit různé poznatky, když jste celý den leželi v knihách a neměli se s ostatními lidmi moc o čem jiném bavit.

_________________

Olaf s očima navrch hlavy poslouchal vyprávění o Bradavicích a dokonce přitom trošku pootevřel pusu, aniž by si to uvědomoval. „Duchové? Páni! A co tam dělají? To jenom tak lítají?“ zeptal se zvědavě, protože si moc nedovedl představit, k čemu jsou takoví duchové ve škole dobří. Ale slyšel, že tam občas jsou k nalezení i daleko horší kreatury. Možná právě proto se tam docela těšil. „Kuchyň vedle koleje, to musí bejt paráda!“ zazubil se nadšeně. Určitě by tam totiž chodil mlsat, občas míval mlsný jazýček až moc.
Na Doreenina slova Olaf souhlasně pokýval hlavou. „To si piš, že jsou krysy chytrý!“ pronesl s úsměvem od ucha k uchu, načež se ohlédl k Simonovi a nasadil pohled alá „Vidíš? Já ti to říkal!“ „No, když si koupíš hloupou krysu, tak je to asi na nic, ale jinak to určitě půjde, vycvičit je,“ mrknu na Simona povzbudivě. Olly byl totiž skálopevně přesvědčený, že svou krysu vycvičí naprosto dokonale, že bude zvládat různé triky, nad kterými bude publikum žasnout, a od téhle představy odmítal upustit.
Když došla řeč na jeho modré vlasy, Olaf se chvilkami tvářil docela rozpačitě. Sice byl víceméně extrovert a s každým se kamarádil rychle a rád, ale nedělalo mu úplně dobře, když na něj lidi koukali jako na nějaký exemplář. Párkrát už si přál, aby vypadal normálně. Aby mezi ostatní zapadl a nevzbuzoval pozornost. Ale na druhou stranu, odlišovat se od davu bylo taky super. „Zvyknul jsem si,“ prohodil k Simonovi a pobaveně se ušklíbnul. „A zábava? Já nevím, zase tak zábavné mi to nepřijde. Teda, ostatním to možná zábavné připadá, ale mě moc ne,“ vysvětlil.
Pak svou pozornost přesměroval na Septima. „Co koupit nějakou hračku? Myšku s rolničkou uvnitř, nebo takový ty pírka na tyčce, aby si s ní tvoje ségra mohla hrát,“ zamumlal zamyšleně a pokrčil rameny. Přišlo mu to jako dobrá možnost – takovou kočičí hračku totiž nevyužije jenom kočka, ale i její majitelka, že. Zato kočičí žrádlo by si asi nedala a ta chlupatá potvora by ho možná ani pořádně neocenila.

_________________

Vzhlédla jsem od malých klecí a zadívala jsem se směrem, kde seděla sova, na kterou mě Simon upozornil. Opravdu byla moc krásná a já se nemohla ubránit pocitu, že se v jeho hlase objevila kapka lítosti: „Je nádherná... všechny jsou.“ Jantarové oči sovy nás sledovaly a já se musela zamyslet, ale znovu ten zvláštní pocit, že to prostě není ono: „...bratranec má sovu, Diarmuida. Mám ho moc ráda, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mě tím přísným pohledem v jednom kuse kárá. Myslím si, že s krysou bych si připadala víc jako...“ hledala jsem slovo, které by to vystihovalo nejlépe: „ Jako s parťákem.“ usmála jsem se, když jsem objevila nejvhodnější označení, ale potom se opět neklidně otočila k výloze: „Mohla bych tu být celý den, ale tolik času nemám.“ snažila jsem se dojít k definitivnímu rozhodnutí a nebylo to lehké, ale zkusila jsem věřit svým instinktům. Koneckonců, všichni říkali, že když to tak udělám, nemůžu vybrat špatně: „Kdy jste se vy rozhodli, že byste chtěli krysu?“ usmála jsem se na Simona a Ollyho a klekla si, abych viděla, i na zvířátka v spodních klíckách: „Spousta lidí se jich štítí, ale mě nepřipadají vůbec odporné. Nejspíš nejsou tolik užitečné jako sovy, ale...“ prohodila jsem s trochu omluvným úsměvem k pihatému chlapci, který potřeboval pomoc s výběrem dárku. Připomínal mi Kaila, a nejen tím, že vlastnil moudře hledícího opeřence, vypadal... chytře.
Skoro jsem se lekla, když jsem na hřbetě ruky ucítila dotek vlhkého čenichu. Přes mříže na mě zírala jedna krysí slečna. Když zaregistrovala, že se na ni dívám, zapištěla ještě trochu hlasitěji a postavila se na zadní. Zatímco nejdřív vypadala celá světle šedá, v tu chvíli bylo vidět i bílé bříško: „Ahoj...“ zamumlala jsem a čekala, co přijde dál. Krysa opět položila přední tlapky na dno své klece a já jí nechala očichávat ruku, tentokrát už vědomě, což zaujalo i jednoho jejího souseda. Jakmile se však přiblížil i on, zapištěla a možná jsem zaslechla i zaskřípání ostrých zoubků, které nezvanou návštěvu rychle odradilo: „Je jako malá Banshee.“ zazubila jsem se a pohladila ji prstem skrz mříže po hlavičce. Očividně svým pištěním dokázala vyděsit jiné krysy, stejně jako mytologická víla smrti z pověstí děsila všechny Iry, ke kterým její kvílení dolehlo. Ale mě bylo jasné, že i když tahle krysí Banshee pouští hrůzu, není zlá. Že bych konečně našla, to proč jsem do velkoprodejny přišla?

"Ty jsi měl toho hada na sobě? No fuj," oklepala jsem se a po Simíkovi jsem vrhla vyděšený pohled. Jak si mohl dát něco tak slizkého, hnusného, dlouhého a šupinatého na sebe? No prostě ble a fuj. A ani upozornění od Septima mě neodradilo od toho, abych hady neměla ráda. A že nejsou slizký? Tomu jsem taky nevěřila. Ale když to říkal Havránek, asi to pravda byla. Přeci jen, byl v Havraspáru, takže o tom asi něco musel vědět, ale stejně.. Hadi rovná se fujtajbl.
"Jo já mám kočku, a jak říká Olly nějakou hračku nebo třeba obleček, obojek či mašli," odvětila jsem pohotově na dotaz Havránka a věnovala mu úsměv. Vlastně proto jsem sem taky přišla, vybrat něco pro Maestra. I když já už tak nějak měla vybráno, pelech fialové barvy, přenosnou klec a několik růžových mašliček. A taky takový skvělí fialový obojek s rolničkou, to abych toho svého kocourka vždycky našla.
"Taky je, ale ne každý o ní ví," broukla jsem s úsměvem k Modrovláskovi a přikývla. Vážně byla kuchyně vedle naší koleje strašně super. "Jo duchové, a ne nemají pořád špatnou náladu. No tak třeba takový Protiva, to je jeden z těch duchů, si pořád z někoho dělá srandu. Když na něho narazíte radši utíkejte, protože jinak se stanete terčem jeho vtípků," v tuhle chvíli jsem mluvila zcela vážně, Protiva byl fakt jeden z nejhorších duchů. Naštěstí jsem se s ním ještě nikdy nesetkala, ale už jen vyprávění ostatních spolužáků bylo hrozné.
"Hm, sovy jsou užitečné, ale zas se s nimi nepomazlíš," to už jsem se obrátila k Septimovi. Jasně, po sovách se dali posílat dopisy, ale když vám bylo smutno kočka byla dobrý společník. I když být mezi Mrzimorskými stačilo, ty mi totiž rodinu úplně nahrazovali. "Jo jsem z Mrzimoru, ty jsi z Havraspáru, viď?" I když podle jeho slov to tak nějak bylo i poznat, kdo jiný by mluvil tak chytře krom Havraspárců? "Jo jinak jsem Spencer Woods," představila jsem se mu následně s nataženou pravačkou. Byl mi vážně tolik povědomí, i když kdo by se divil. Měli jsme spoustu společných hodin, ale ani tak jsem si nezapamatovala jeho jméno. "Chystám si tady koupit sovu, teda jako spíš domů, protože v Bradavicích můžeme mít jen jedno zvíře," dodala jsem ještě ohledně mazlíčků směrem k Sepovi a věnovala mu úsměv.
"Tvůj děda má hafoně? Ty jsou strašně sladcí, hodní a.. A prostě úžasní!" Taky bych jednoho takového hafoně chtěla, ale rodiče by s tím nesouhlasili, takže mi muselo stačit to, že je měl profesor Hulkern v Bradavicích. A to mi vlastně i docela stačilo.

_________________

"No jo, měl," přisvědčil Simík a nechápal Spencino zděšení. I když, on by na sobě taky nesnesl jistá zvířata, představte si, že si dáte za krk takového sklípkana. Mimoděk se otřásl. Páni, než Spenc potkal, ani netušil, že jsou mu pavouci tak nepříjemní.
Ollyho nadšení pro cvičení krys chytilo i Simona. "Můžeme je něco naučit spolu, Jestli se teda budou kamarádit," navrhl. Kdyby při výcviku potřeboval pomoct, což nejspíš potřebovat bude, je to přeci Simon.
"Protiva? Co třeba dělá?" zeptal se Spencer. Představa zlomyslného ducha nebyla moc pěkná, zvlášť, když vezmete v úvahu, že se někteří lidé duchů bojí. Taky byla nasnadě otázka, jestli na duchy platí nějaká kouzla.
Nevěděl, jestli je vhodné se Ollyho na tu metamorfomagii ještě ptát. Simík nemíval sklony ke společenskému taktu, neměl pro něj cit, ale ohleduplný rozhodě byl. Proto se nakonec nezeptal, jestli jsou ty modré vlasy skutečně Ollyho, nebo si je přebarvil kouzlem, ani jestli se to u něj projevovalo už od malička a jak. Prostě jen přikývl a už to téma víc nerozmazával.
Doreen vyprávěla o přísných pohledech sov. Jakkoli to znělo podivně, Simon jí rozuměl. I on měl pocit, že se na něj sovy dívají takovým tím pohledem Vidím ti až do žaludku. Jako by člověku uměly číst myšlenky a dávaly mu najevo, že si o nich myslí své. "Jo, krysa bude fajn," přikývl. Netušil, že jsou krysy mezi lidmi tak oblíbené, popravdě si zpočátku myslel, že bude jediný, kdo ji má. "Můžeme založit nějaký krysí klub nebo něco," dodal. Další inteligentní věta. "Já jsem se pro ni rozhodl tady, před chvílí, taky jsem nevěděl," přiznal Doreen.
"Já jsem si to myslel," řekl, když ho příchozí kluk opravil, hadi prý slizcí nejsou. Podle Spencer byl Septimus z Havraspáru, to by sedělo.
"Kočku nemám a ani o nich moc nevím," přiznal. "Možná bude chtít nějakou hračku, třeba plyšovou myš nebo tak." Pokrčil rameny. Určitě Septimovi moc nepomohl.
Ohlédl se na klece s krysami a začal si je prohlížet, jednu po druhé. Tak kterou by si měl vybrat?

Mimo herně:
Omlouvám se za zmatený post, moc nestíhám, chtěla jsem napsat ještě teď, abyste na mě nemuseli čekat

_________________

| +

"Cože?"

Septimus si se zájmem vyslechl všechny návrhy a na Spencer vykulil mírně oči. "Obleček?" zopakoval konsternovaně a představil si Olivera v tvídovém kočičím kabátku. Károvaném. Rychle potřásl hlavou.
"Asi zkusím tu rolničku a pírka, nebo obojek," zamumlal. Aurora se děsila myší, možná i těch neživých. Septimus začala seriózně zvažoval, že Oliver dostane prostě na hraní kousek novin a provázek, ale to zas nebyl dost dobrý dárek pro Auroru. Otřásl se, když si všiml vyvěšených růžových obojků, a v duchu rázně zavrtěl hlavou. Opřel si raději dlaně o kolena a nakoukl přes ramena krysích obdivovatelů.
Krysy měly všelijaké barvy. Bílé, šedé, béžové, černé i strakaté. Auru by touhle dobou asi už trefilo a sesunula by se na podlahu. Sep si na chviličku užíval, že se na krysy může taky dívat a nemusí u toho křísit svou sestřičku.
Po chvilce se narovnal a s váhavým, skoro nesmělým úsměvem natáhl ruku ke Spencer k potřesení.
"Jo, to máš pravdu. Septimus Strange," představil se. "Já mám náhodou docela mazlivou sovičku. Proč myslíš, že bys ve škole nemohla mít oboje? Sovy mají zobáčky, krysy zase zoubky," pokrčil rameny nad poznámkou dívky s vlnitými vlasy a zamžoural trochu krátkozrace na místní soví populaci. "A už sis vybrala?" prohodil ke Spencer.
Docela ho lákalo pořídit i takového hafoně, nebo krysu, ale to patřilo ke snům. Hafoně by Aura asi ještě snesla, kdyby neměla alergii, ale...
Znovu se naklonil nad klícku. V rohu si ospale hověla jedna skořicová krysa, která si moc nevšímala okolního hemžení, jen na chvilku otevřela jedno hnědozlaté očko. Jedna krysa se stříbřitě šedým kožíškem zase měla na bříšku zajímavou tmavší šedou skvrnu, jako kdyby ležela na pláži na ručníku.
Přesto krysímu společenství moc nerozuměl. Zadíval se zpátky na bidýlka a očima vyhledal nápadnou sovu sněžnou, větší než celá jeho paže. Zamrkal na něj jeden hnědobéžový puštík. Septimus si povzdechl.
"Pomůžeš mi najít nějaký ten obojek?" požádal Spencer, která působila, že toho o kočkách hodně ví a nebyla zabraná do toho, že by si vybírala krysu. Potřeboval chtě nechtě názor holky, i když v duchu doufal, že neukáže zrovna na ten růžový obojek. "Je to oranžový velký kocour," sděloval zoufale orientační info, kdyby to pomohlo k identifikaci toho, co by se k němu hodilo.

_________________

„Obleček?“ Olly se na Spencer zadíval jako na nesvéprávnou osobu. „Přece bys nějakou nebohou kočku nenavlíkala do oblečku! To je proti všem pravidlům přírody. A navíc to určitě dělají jenom divní lidi,“ pronesl a sklouzl očima k Septimovi. Ten moc divně nevypadal a soudě dle jeho výrazu, obleček kupovat nechtěl. Což bylo jedině dobře, protože kdyby Olaf v Bradavicích potkal kočku ve svetříku, asi by to nerozdýchal.
Když se Spencer rozpovídala o duších, Olaf se na ni zvědavě zadíval, načež zamyšleně svraštil obočí. „A není ten Protiva protivný, když se tak jmenuje?“ zeptal se. Co jiného ho mělo napadnout při jméně Protiva? Určitě ho nějak získat musel. Na Simonovu poznámku týkající se krys Olly nadšeně přikývl. „Tak jo, budeme mít takovou krysí školu,“ zaradoval se vesele a očima zabrousil ke klecím, v nichž podřimovaly krysy. No dobře, většina z nich hyperaktivně pobíhala, ale některé fakt spaly. Nebo byly mrtvé.
„Já jsem krysu vždycky chtěl, jsou super,“ pronesl Olaf bez zaváhání směrem k Doreen a uculil se od ucha k uchu. „A lidi se jich štítí, protože si myslí, že přenáší nemoce, což není tak úplně pravda. A taky protože si myslí, že mají krysy holej ocas, ale to taky není pravda, protože na něm mají malý chloupky, který nejsou pořádně vidět,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Párkrát už myšku v ruce měl a věděl, že jsou to milá a přátelská stvoření. Ve většině případů. A když člověk ví, jak s nimi zacházet.
I Olly se nakonec se zájmem naklonil ke klecím, aby prozkoumal jejich obyvatele. Hned mu pohled padl na krysu očichávající mříže. Měla bystrá očka připomínající korálky, a Olafa uchvátilo hlavně její zbarvení. Byla tak světlounká! Vypadala skoro jako bílá, ale ve skutečnosti byla světlounce béžová s bílými znaky. Olly se nemusel rozhlížet víc. „Tu chci!“ zahlásil rozhodně a ukázal na svou vyvolenou.

_________________

"Tak to já bych už radši měla na sobě pavouka než hada," musela jsem se znovu oklepat, protože jen představa hada na mém krku či toho jak si to zvíře hladím mi nahánělo husí kůži. Vážně, pavouci byli o hodně lepší než nějaký had. A hlavně byli malý a taky nohatý.
"Jo, obleček," odvětila jsem směrem k Sepovi a Ollymu, protože jsem nechápala co s tím mají. Vždyť i psy oblékali do psích oblečků, tak proč ne i kočky? A náhodou museli být strašně roztomilí! Představte si třeba takovou kočku v hábitu a v mrzimorských barvách. No nebylo by to strašně ťuťu ňuňu? Nad názorem Olafa jsem jen pokrčila rameny. Nehodlala jsem se s ním tady o tom hádat, zvláště když už jsem věděla jaké má názory na zvířata v klecích. A zprotivit si tak cool prvňáčka s modrými vlasy jsem taky nechtěla, takže jsem se na něj ještě nevinně uculila a zahuhlala něco ve smyslu: "no jo máš pravdu."
"Slyšela jsem jednou od svých spolužáků, že po nich házel bomby hnojůvky," prohodila jsem se zazubením k Simíkovi. "Ale je to různý, vždycky si vymyslí něco jiného. A netuším proč má takové jméno," vlastně bych se ho na to ráda zeptala, proč se jmenuje zrovna Protiva. Jenže to by znamenalo, že bych se mohla klidně stát terčem nějakého jeho vtípku. Tedy určitě bych se jím stala, takže jsem se rozhodla i nadále se Protivovi vyhýbat co největším obloukem, i když jsem tušila, že mě jednou nemine.
"Hele není tvá ségra taky v Havraspáru?" Ruku Havránkovi jsem stiskla s širokým úsměvem. Pokud jsem si dobře pamatovala, Strangerovi byli dva. Tedy, ruku do ohně bych za to nedala(vlastně bych se k němu ani nepřiblížila), ale něco mi to říkalo. "Vážně? To se s tou sovou fakt mazlíš?" Zeptám se, možná trochu nevěřícně. Mazlivá sova? Jak jsem tak koukala na ty sovy kolem, bála jsem se aby mě nějaká neklovla a tady pan Septimus se s tou svou mazlil.
I já se rozhlédla po obchodě. Tentokrát jsem svou pozornost přesunula ke zvířatům, tedy hlavně sovám a pavoukům. Snažila jsem se pohledem nezabloudit k hadům, i když jsem se tomu několikrát neubránila, což mělo za následek další oklepání. "Já vlastně ještě o tom přemýšlím. Líbí se mi támhle ta sova pálená, taky ten kalous ušatý a ten puštík bělavý je taky moc krásný," rozplývala jsem se skoro nad všemi sovami a samozřejmě jsem Sepovi nezapomněla ukázat přesně ty sovy, které jsem chtěla. Na výběr jich tady bylo vážně strašně moc a rozhodnout se tak narychlo to nebylo jen tak.
"To je jasný," uculila jsem se na chlapce vesele a přikývla. Pomáhat ostatním mě bavilo, zvláště když šlo o něco takového. "Vážně? Já mám taky zrzavého kocoura, s bílým bříškem. Dostala jsem ho od Maeve, to je starší nebelvírská studentka," broukla jsem s širokánským úsměvem k Havránkovi a svou pozornost jsem vrhla na obojky všeho druhu. Jasně, že se mi nejvíc líbili ty růžové, protože růžová byla hustá barva, jenže ta se pro zrzavého kocoura nehodila. Nakonec jsem vybrala tři(i když mi to dalo docela zabrat). Černý, modrý(protože mi připomínal Havraspár) a červenou. Všechny tři s rolničkou, která se naštěstí dala z obojku sundat. To asi kdyby už majitele štvalo, jak rolnička pořád cinká. Zelený obojek taky nebyl na škodu, ale ten mi až moc připomínal Zmijozel a ne, že bych měla vůči této koleji nějaké předsudky.. Ale i přesto jsem ho moc nemusela.

_________________