Taren se potměšile pousmál, když mu Olaf bez váhání stiskl napřaženou ruku a představil se. Špinavému blonďákovi se nebezpečně zablýsklo v modrých očí, koutek rtu pomalu zase klesl zpět do vážné tváře, zatímco si Taren Olafa pozorně prohlížel. Nepochyboval o tom, že chlapce v davu jen tak nepřehlédne, i tak ale neuškodilo zapamatovat si jeho tvář. Obě ruce si hned vzápětí zastrčil do kapes společenských kalhot, takže potlačil nutkání otřít si dlaně znovu do kapesníčku, nepředpokládal, že Olaf bude čistokrevného původu. Jméno Björksson mu nic neříkalo a ke všemu znělo až příliš cize, merlinví odkud ten kluk pochází a Tarena to ani trochu nezajímalo. "Zdá se, že budeme spolužáci," chopil se rychle situace a střelil pozorným pohledem po ostatních, kteří jeho přetvářku prohlídli, ale to mu bylo naprosto ukradené, zásadní bylo, že Olaf nic neprohlédl a vypadal nakonec docela potěšeně, že se Taren rozhodl změnit svůj přístup. V takových chvílích to uměl až velice dobře, i když většinou se přetvářkám vyhýbal a s chutí vždy řekl přesně to, co si myslel. To k němu neodmyslitelně patřilo, asi proto působil dojmem hrubiána a neurvalce, ale kdyby si měl všechno urážení nechávat pouze ve svých myšlenkách a nemohl by ho ventilovat na ostatních, asi by mu brzo praskla hlava. "Také letos nastupuji," dodal pro upřesnění k modré hlavě a otočil se zvědavě k ostatním, především dívkám, hysterického Winfreda značnou chvíli ignoroval, protože ho neskutečně iritovalo, že se kolem něho ostatní seběhli jak stádo slepic a začali ho přesvědčovat, že Bradavic se opravdu nemusí být. To Taren měl být středem pozornosti, on tu byl ten čaroděj s nejčistší krví, s nejlepším oblečením a dokonalým vzhledem, nikdo další.
K Tamsin se pouze znechuceně ušklíbl a více to nekomentoval, protože dostávat se do slovních přestřelek s nějakou starší dívkou, která nebyla čistokrevného původu, bylo hluboko pod jeho úroveň a on nechtěl na něco takového plýtvat svou drahocennou energií, naopak upřel své modré oči na již zmiňovaného Winfreda, kterého z dostatečné vzdálenosti pozoroval a nemohl se ubránit posměšnému úšklebku, když kolem něho všichni poskakovali a začali na něho chrlit všechny možné otázky a zkušenosti ohledně Bradavic. Jakmile se všichni začali s obchodu vytrácet, Taren se s nimi neobtěžoval ani rozloučit, jen je pokaždé sjel pohledem od hlavy až k patě a krátce se zadíval ke dveřím, než stočil zrak k vystaveným košťatům a začal si je prohlížet. Prodejna se vyprázdnila poměrně rychle, a tak, když Taren s Winfredem a Jane osaměl, nenápadně k nim natočil hlavu a nakonec se jejich směrem klidným krokem vydal. "Takže Winfred Garland," zopakoval chlapcovo jméno a zlehka cukl obočím, "odkudkoliv tě mohou vyhodit, ale obávám se, že pokud už do naší společnosti jednou patříš, v ničem ti to nepomůže," pokračoval dál stále s rukami v kapsách, z dostatečné vzdálenosti, pohodlně se opíral o jednu nohu, zatímco měl hlavu mírně sklopenou a pohledem chlapce propaloval úplně od nohou. "Spíš bys měl dost dobře zvážit, jak se svým životem mezi námi kouzelníky naložíš, rozhodně můžeš dopadnout ještě hůř," ušklíbl se jeho směrem, to už se mu zavrtával modrýma očima do těch jeho a pozorně si prohlížel jeho baculaté tvářičky. "A se svým původem k tomu máš mnohem blíž, než ostatní," dokončil už škodolibě, odtrhl od něho pohled a krátce se se zadíval na Jane, na kterou se nuceně pousmál, jako by se chtěl ujistit, že si na něho neudělala špatný dojem, zatímco poslouchala, co říká Winfredovi. Nakonec mu na tom ale stejně nezáleželo, v Bradavicích bude tolik lidí, že s touhle blondýnou se tam určitě nepotká.
Na patě se otočil a zmizel z obchodu, venku kritickým pohledem sjel svého otce, který stále poslušně čekal na svém místě, nakonec mu poručil, aby rozevřel deštník a oni mohli vyrazit domů.

>>

_________________

Winfred se na Jane, která se mu snažila vysvětlit, že létající košťata pochopí, až bude ve škole, kam nechtěl, poněkud zamračil, protože nekonečný optimismus těhle podivínů ho upřímně udivoval. I když otec mu říkal, že hloupí a blázniví lidé to mají v životě jednodušší... K modrým vlasům se už pro jistotu dále nevyjadřoval, protože to, s jakým klidem či dokonce nadšením to ostatní brali, se do této debaty jako jediný normální člověk už radši zapojovat nechtěl. Ještě by ho ukamenovali nebo tak něco, a Winfred už tak cítil, jak na něj jde záchvat úzkosti. A.ON.NEMĚL.INHALÁTOR.!!!
"MLUVICÍ OBRAZY!!?" vybafl poté na Tamsin a hystericky se zasmál. A tam ho chtěli rodiče poslat? K lidem s modrou hlavou, lítajících na pometlech a mluvícím obrazům? Co komu udělal?! Po Tamsinině ohrazení, že její rodiče nejsou praštění se na ni dost výmluvně zadíval, ale nahlas už pro jistotu opět nic nepoznamenával, protože ostatní děti byly v přesile a on se jich přeci jenom bál. Po Jane hodil jenom vytřeštěný pohled, protože ne, opravdu nepoznal přezdívku, a ani se o to nesnažil, a u blondýnky si jednoduše zapamatoval jméno Tamsin, i když si v duchu říkal, proč se s tím vůbec obtěžuje, když už ji nikdy v životě neuvidí. Protože do Bradavic přeci vůbec nepojede, tak to bylo.
Po Olafovi hodil dalším velmi výmluvným pohledem, ve kterém se mísilo zděšení, znechucení a soustrast nad jeho utrpením. On se s těmi vlasy narodil = není normální + nemá normální jméno => držet se od něho co nejdál.
Janino další prohlášení, tedy že nikdy neslyšela o nikom, co by do Školy zla a hrůzy nenastoupil, v něm vyvolalo čirou paniku, a vzalo mu to vítr z plachet natolik, že na dívku zůstal zírat s otevřenou pusou. "Nikdy... to ale přeci není MOŽNÉ!" ohradil se sveřepě, protože se jí málem podařilo rozcupovat jeho poslední naději na kousíčky, ale usoudil, že bude prostě jenom neinformovaná, nebo že škola zatajuje veřejnosti svoje statistiky. "Já ale CHCI být vyloučen! Prostě to PŮJDE!" prohlásil skoro až fanaticky a vrhl po Jane vražedný pohled smíšený z čirým děsem. Takhle to prostě být nemělo - nemohli si ho prostě jenom tak vybrat do školy, z níž by nemohl odejít! Takhle svět přece NEFUNGOVAL! "Mě ale nezajímá, že mě lidé nebudou mít rádi, vystačím si sám!" procedil poté zarputile, i když to samozřejmě vůbec nebyla pravda a založil si ruce na hrudi, načež na Jane přimhouřil oči za ten návrh se smrtí, a i když se ho Maeve zastala, vřelosti se jí od něj bohužel nedostalo.
"Já ale mám navíc i bez nějakých hloupých kouzel!" řekl a usilovně se mračil, i když u toho vypadal jako malé dítě. To mu nemůžou dát všichni pokoj? "Já k vám ale patřit NECHCI, kdy to konečně pochopíte?!" odeskl rádoby děsně prďáckému Tarenovi, kterému to Winfred vůbec nežral, i když tenhle kluk měl aspoň nějaký vkus a nebylo ho všude plno jako těch ostatních upovídanců. "Rozhodně mám lepší původ než ty!" prohlásil poté odhodlaně a sjel Tarena pohledem - kdo mohl mít lepší rodiče než on, když jeho otec byl zazobaný podnikatel? Snad nebyl Tarenův otec prezident nebo tak něco?! S nikým se nerozloučil, na to byl příliš sebestředný a příliš se utápěl ve vzteku a sebelítosti, a nakonec potichu vykráčel z obchodu, kde už jej s úlevou spatřili rodiče (otec šel honem do krámku přeptat se na případné škody s veleochotou je finančně vynahradit, zatímco matka Winfreda pevně tiska v objemné náruči). Učebnice si stejně musel koupit a cestou domů černou nablýskanou limuzínou uvažoval nad tím, jak to zařídit, aby nemusel nastoupit na vlak, když ze školy evidentně nebylo úniku.

>>>

_________________

„Narodil?“ Vyhrkla Jane překvapeně. Jo, tak tohle bylo dost… Divné. Jane nebyla u toho, když Olly Meavce a Tamsin vysvětloval, že je metamorfomág a upřímně, moc o nich ani nevěděla. „To je zvláštní…“ Zamumlala. Správný podnět? Vlasy nemění barvu jen tak! Bude se na to muset zeptat bábi, protože Jane si beztak nebyla jistá, jak otázku zformulovat aniž by to vyznělo blbě.
Nadhodila zářivý úsměv a pokrčila ramínky, když se Meavka zastala Fredyho. No co, sranda ne? Ale Winfred nevypadal nijak nadšeně, předvedl hysterický záchvat, když Tamsin zmínila mluvící obrazy. Jane ho na jednu stranu chápala. I pro ni to byl poprvé šok, když ji rytíř z obrazu chtěl zabít kopím a příští den se jí omlouval. Ale… ale jestli tenhle kluk poputuje do zmijozelu nevydrží tam. Rozhodně ne živý. To, že by kolej připravoval o body, mu bylo jedno. To že ho lidi nemají rádi mu bylo jedno. Možná, že zmijozelští se nejsou tak horkokrevní jako lvíčata, ale zase jsou v podzemí a to není tak daleko do učebny lektvarů… Hmm.
„No… je pravda, že moc nelítám.“ Přiznala Jane a mírně se zděsila představy, že by měla nastoupit do týmu. Já? Ani omylem. Vždyť nemám za sebou ani jednu jedinou hodinu letu. Teda… tu oficiální. „A rodiče si myslí, že je na čase to napravit.“ To by mohlo jako vysvětlení stačit. Mamka s bábi si mysleli, že je potřeba to napravit. Janin taťka na létání neviděl nic extra. Ale to Meave vědět nemusela. Ostatně jí dala zajímavé tipy. A bylo vidět, že se vyzná. Jane se neubránila jemnému úsměvu. Takže Zameták jo…? Ale Komety byli hezčí. „Fakt?“ Jane se původně chtěla zasmát, ale nakonec skončila u hihňání. Hihňání! To snad ani není smích! Ale to s vlasy a chlupy bylo dobrý.
„Tak zatím ahoj, uvidíme se v Bradavicích.“ Nebo ve vlaku. Rozloučila se nakonec s Meavkou a samozřejmě i s Tamsin a Ollym.
Prohlížela košťata (a ceny) a vzhlédla, když ji Tarent Hart opravil. Jasně, mohli Fredyho vyhodit, ale Jane nevěděla, kdy se něco takového kdy stalo. A pak Tarent byl zcela určitě prvňáček, takže toho taky moc nemohl vědět. Ale Jane se nelíbil. Nebylo to tónem hlasu, ale spíše tím, co tak snadno vypouštěl z pusy. Nyní už si oba dva, Tarenta i Winfreda dokázala zařadit do správných kategorií snobů. Fredy byl snob z mudlovské rodiny. Tarent byl čistokrevný. Náhoda?
Tarentův úsměv neopětovala, což u ní bylo zvláštní obvykle byla jako sluníčko, nyní se netvářila nijak, prostě jen zaujala neutrální výraz. Protože k ní Tarent obrátil obličej, mohla si v klidu prohlédnout. Budu si tě pamatovat. Slíbila si v duchu. Tenhle kluk s největší pravděpodobností skončí u nich, protože čistota krve bylo něco, na co zmijozelská kolej dávala daleko větší důraz nežli ostatní koleje. Třeba byl ten první dojem správný… Zavrtěla hlavou nad tím jak se oba rychle spakovali pryč. Po chvíli se v krámku objevila i bábi a spolu s Jane došlo na lámání chleba. Tedy na výběr koštěte. A nakonec to nebyla Kometa nebo Zameták. Jane nakonec skončila u koštěte s názvem Duběnka. Hezký. A taky u rukavic. A pak se z krámku pakovali. Už nebylo úniku. Jane zoufale přemýšlela co řekne, až se na hodině létání objeví. Ve čtvrtém ročníku a neumí létat. Bože to bude trapas…

>>

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Simonův návrat z Bradavic si kromě jeho rodičů, které zajímaly především takové ty všední detaily, jako například jak se tam měl, kolik si našel kamarádů, jestli něco nevyvedl, jak míval ve zvyku, a jestli se mu náhodou nestýskalo, vychutnala hlavně jeho sestřička Ema, která se ho ptala na ty doopravdy důležité věci: jak je vůbec možné, že se dostal do kolejního famfrpálového týmu, o kolik bodů kvůli němu Nebelvír přišel, jestli si tam našel nějakou holku a jestli je pravda, že v Bradavicích straší duch nějakého jednorožce. Simon na všechno odpovídal víceméně jednou větou, měl jsem se dobře, mám pár dobrých kámošů, nevyvedl jsem nic (vážně mami, opravdu), ne, moc se mi nestýskalo, ve famfrpálu jsem asi dobrej, no, o pár bodů možná jo, holku? ty jsi pitomá, o žádném jednorožci nevím...
Jelikož byl už o rok starší a v Bradavicích přežil bez úhony, vložili do něj rodiče více důvěry než loni v létě a nechali ho samotného volně se procházet po Příčné, zatímco nakupovali pár nezbytných věcí do domácnosti a samozřejmě i Simonovi do školy. Nebelvír sám si koupil zmrzlinu u Floreana Fortescuea, lízal ji a obdivoval zboží vystavené ve výlohách obchodů, načež si zalezl do Prvotřídních potřeb pro famfrpál, aby se pokochal pohledem na luxusní košťata a možná se dokonce vybavil nějakými těmi věcmi na příští rok. Věděl, že se mu budou hodit hlavně nové rukavice.
"Dobrý den," pozdravil toho člověka u pultu a přešel ze všeho nejdřív ke košťatům. Zejména ho zajímala ta, která si rozhodně nemohl dovolit.

Mimo herně:
Přidejte se, kdo chcete, jsem spíš pro trochu (nebo trochu víc) pomalejší hru

_________________

| +

"Cože?"

Už když se dívka probouzela do časného rána, bylo jí jasné, jak bude trávit první letní den – samozřejmě s Chiaki a to tréninkem kenda. Přes rok neměla tolik příležitostí tento sport trénovat a hlavně – neměl jí příliš kdo poradit, zda dělá něco špatně nebo naopak, na co by se měla soustředit, aby danou dovednost vypilovala k dokonalosti. Z velké radost zbylo jen zklamání, když jí Chiaki výjimečně odmítla se slovy, že se sama musí trénovat kouzla. Erica také nebyla zrovna nejvhodnějším favoritem, kterého by prosila o společně strávený letní den. Ostatně nevlastní sestra, navíc o dost starší měla už své vlastní plány s přáteli, a tak nebylo divu, když se vypařila ještě dřív, než se jí Sophie na cokoliv zeptala.
A tak byla tady na Příčné, s člověkem, se kterým sem chtěla jít ze všeho nejméně – s Taytem. Ten drzý bratranec se k ní zkrátka vetřel a dovolil si na ní dokonce usmát, což nemá ve zvyku. Kdoví, co měl tenhle chlápek nakonec za lubem. Když k němu Sophie zvedla podezřívavě oči a pohled jí padl na jeho pozvednuté koutky, musela tiše zkonstatovat jediné – bylo to víc než děsivé. Trochu teatrálně si přitiskla desky s kresbami k hrudi a snažila se potlačit husí kůži, která se jí drala napovrch. „Já věděl, že to dokážeš,“ zamumlal nakonec po chvíli Tayte a shlédl ze své úctyhodné výšky na dívku. Poprvé za celou dobu si dívka nakonec uvědomila, že to znělo i mile. Přesto mu ale věnovala trochu nechápavý pohled. „Co máš na mysli?“ optala se ho po chvíli rádoby suše, i když jí přitom pálila zvědavost.
„No že jsi ve Zmijozelu,“ zazubil se na svou sestřenici a mírně jí počechral dlouhé kaštanové kadeře. „Rozhodně tam neberou ztracené existence,“ ušklíbl se zlehka, ale nakonec kdo znal Taytea, věděl, že to bylo myšleno v ironickém žertu.
„A to jsem si myslela, že člověk není sám o sobě ztracený, když už se mu dostane pozvánky ke studiu,“ podotkla Sophie tiše, přesto si od svého bratrance vysloužila pro změnu cvrnknutí do čela. To dívku trochu dopálilo a začala se překvapivě bránit, což jí nebylo nic platné. „Copak lidi jako ty nemají na práci nic jiného než otravovat své příbuzné?“ vyhekla ze sebe dívka, zatímco jí Tayte lechtal na bocích a nemohla se přestat smát.
„Otravováním žiju. V práci už mě měli dost, má krásná sestřenko,“ poznamenat, zvedl Sophii krátce do vzduchu, jako by nevážila skoro nic, než jí znovu postavil na zem a upravil jí vlasy. V tu chvíli, kdy se Sophie tvářila naoko uraženě, spatřila koutkem oka svého spolužáka stojícího u výlohy s košťaty. Toho si samozřejmě všiml i její pozorný společník a nasměroval pohled stejný směrem. „Tvůj kluk? Představíš mě?“ nahodil zcela nevinně a čekal pouze na reakci své sestřenice, která měla být podle očekávání podrážděná. A taky že byla. Sophie v momentě zrudla až po uši a praštila Taytea deskami po hlavě. „Není to můj kluk! Je to kamarád! A ne, představovat tě nebudu, zkazil bys mi reputaci,“ dodala, ačkoliv se její bratránek tvářil trochu ublíženě. Nakonec se ale přeci jen usmál a jednou dobře mířenou ranou do zad popostrčil Sophii kupředu. Dívka udělala rychle několik zmatečných kroků směrem k obchodu, kde stál Simon a zlostně se otočila na Taytea. „Jistě, hlavně nezlobte, ano? Kdybys mě hledala, budu u Děravého kotle,“ obeznámil dívku a brzy si to vysoký muž namířil přímo do již zmíněného podniku.
Ve chvíli, kdy se Sophie znovu otočila k výloze s košťaty, se Simon rozhodl vejít dovnitř. Dívka chvíli váhala, ale nakonec se rozešla přímo za ním. Otevřela dveře, zvonek nad její hlavou hlasitě zacinkal a Sophie najednou znejistěla při myšlence, že tím na sebe upoutala pozornost. To neměla příliš v lásce. „Dobrý den,“ pronesla slušně k prodavači a vydala se přímo za svým spolužákem. „Ahoj,“ pozdravila zprvu trochu tiše a vzhlédla k regálu, kde byly vystaveny ty nejdražší kousky košťat. „Viděla jsem tě na ulici, tak mě napadlo…“ promluvila po chvíli, když už nevěděla, co by řekla. „Máš nějaké plány na léto?“ zeptala se nakonec a ruce i s deskami si spojila za zády.

_________________

Simon právě dumal nad modelem Nimbus 1001, na nějž všichni jeho známí pěli ódy a dokonce ho vlastnilo pár lidí napříč kolejními týmy. Suma, kterou si za něj v prodejně účtovali, by vydala asi za tři běžná košťata, ale Nimbus za ni jistě stál. Simon se mírně pousmál, když si představil taťkův výraz, kdyby za ním přišel s prosíkem o pár galeonů na lepší koště. Školní koště zatím stačí, domlouval by mu. A Ema by si škodolibě přisadila: Jo, vždyť jsi na něm vyhrál famfrpálový pohár.
Z úvah, jak rodiče přemluvit ke koupi alespoň té nejstarší Komety, ho vytrhl známý dívčí hlas. Otočil se a uviděl Sophii, se kterou už dlouho nemluvil, a jejíž přítomnost ho překvapila a potěšila zároveň. Rázem ho drahá košťata přestala zajímat. "Ahoj," usmál se rozveseleně. "Já si tě nevšiml... Totiž... Jsi tu sama?" Vyhlédl výlohou ven, jestli tam neuvidí třeba její rodiče, ačkoli by je asi těžko poznal. Nikdy je neviděl a Sophie mu o nich ani nikdy nepovídala. "Já tu vybírám nějaké potřeby na famfrpál," vysvětlil, jako by to nebylo jasné z názvu obchodu nebo snad zboží, které tu nabízeli. "Hledám rukavice." Vrhl rozpačitý pohled po regálu s košťaty, u kterého právě stál. "Teda... Zrovna se na to chystám. A ty? Jdeš něco kupovat?"
V tu chvíli se mu v kapse cosi pohnulo. Chlapec nejistým pohledem zkontroloval prodavače a pak vytáhl Grelot na denní světlo. "Ty už ses vyspala?" zašeptal ke kryse. Musel ji vzít s sebou na nákupy, přece ji nemohl nechat samotnou doma, když jeli všichni pryč. Neměl sice představu, co by se jí asi tak mohlo stát, ale takhle měl jednoduše lepší pocit.
"Na léto nemám moc plánů," pousmál se na kamarádku, jakoby právě nevytáhl z kapsy krysu, a drbal Grelot pod krkem. "Mysleli jsme, že bychom mohli jet na finále mistrovství světa ve famfrpálu, ale z toho nějak sešlo. Co ty? Jak se vůbec máš?" Se zájmem poslouchal kamarádku, sem tam okřikl Grelot, která sebou občas nebezpečně šila, a vůbec ho v tu chvíli nezajímalo, že by se měl podívat po nějakých těch rukavicích.

_________________

| +

"Cože?"

<<

Došla mi leštěnka na násadu, což jsem považoval za absolutní katastrofu. Nebylo proto divu, že jsem hned druhý den vyrazil na Příčnou ulici, abych si dokoupil zásoby, a možná k tomu přihodil i nové rukavice na létání, nějaké kvalitní a drahé. Ty staré jsem měl sice rád, ale protože už byly prodřené a neplnily svou funkci tak, jak by měly, musel jsem je vyměnit za nové. Moc mě to ale netěšilo.
Na Příčnou ulici jsem dorazil společně s bratrem, ale protože Tobyho košťata moc nezajímala, naše cesty se pro tentokrát rozdělily. Zatímco já zamířil do Prvotřídních potřeb pro famfrpál, Toby vykročil ke Krucánkům a kaňourům. Ani jeden z nás nepochyboval o tom, že se na Příčné pak nějak najdeme.
Do obchodu jsem vkročil se sebevědomým úšklebkem ve tváři, jako by mi to tu patřilo. Možná jsem měl takový pocit, protože jsem sem chodil docela často a jméno McTavish bylo v okruhu famfrpálových nadšenců docela známé. „Brej den,“ houknul jsem ledabyle k prodavači, který mi nestál za víc, než jeden pohled, a pak jsem se rozhlédl kolem sebe. „Potřebuju leštěnku na násadu, pokud možno nějakou opravdu kvalitní. Na peníze nehleďte,“ oznámil jsem, jakmile jsem došel k pultu, za nímž se prodavač nacházel. „A kvalitní rukavice.“
Prodavač odběhl, aby našel tu nejlepší z leštěnek, a já tak získal trochu času na to, abych se porozhlédl kolem. Pochopitelně jsem zamířil nejprve k těm nejnovějším, tudíž i nejdražším modelům košťat, u nichž už postávali nějací dva špunti. „Uhni, mrňousi,“ odstrčil jsem toho kluka stranou. „Beztak určitě nemáš ani šajna o tom, jak na koště nasednout,“ popíchl jsem ho se zákeřnými jiskřičkami v očích. No co, tak jsem ho chtěl trošku potrápit… To jsem ostatně dělal pořád. „Rukavice jsou támhle,“ ukázal jsem na regál za sebou, protože se mi předtím povedlo pochytit, co ten kluk říkal své kamarádce.

_________________

„Ne, jsem tu s bratránkem, ale ten šel pít k Děravému kotli, jak ho tak znám,“ ušklíbla se nepatrně při vzpomínce na nejapného bystrozora, který si k jejímu překvapení vzal dovolenou. V téhle době. To se zrovna nehodilo. Žila v jistém povědomí o momentální politické situaci, jen blázen by jí nesledoval, zvláště v posledních letech, kdy se všechno pomalu vyhrocovalo. Nikdy si ale nedovedla představit, že by se její svět – doposud tak poklidný – mohl změnit na bitevní pole, kdy půjde každému o život.
„Všimla jsem si,“ poznamenala ohledně hledání rukavic a svůj úsměv skryla za clonu kaštanových vlasů. Všimla si akorát, že doposud obdivoval nejnovější modely košťat, ale do hledání rukavic se vůbec nepustil. Z přemýšlení jí brzy vytrhla Simonova otázka, a tak se na svého kamaráda trochu přívětivě usmála, ačkoliv její léto nezačalo tak úžasně, jak se tvářila, tohle setkání považovala za jedno z pozitiv dnešního dne. Vlastně za největší pozitivum. „Ne, jsem tu jen spíš ze zvědavosti, nevím, jestli by byl famfrpál můj obor. Nejspíš si koupím nějaké učebnice ze seznamu, abych nedopadla jako minulý rok,“ a na to opravdu nerada vzpomínala. Jak na poslední chvíli běhala s Chiaki a Tayteem po Příčné ulici se seznamem na pergamenu a rychle sháněli všemožné věci.
Po chvíli si prohlédla košťata ve výloze trochu detailněji a přelétla očima zpět na Simona, kterého asi trápily finance. Kdyby ne, jistě už by jedno z těch výstavních kusů bylo jeho. „Líbí se ti některé?“ zeptala se po chvíli, i když si uvědomovala, že tím může chlapci trochu ublížit. Už jen z toho důvodu, že oba věděli, že i kdyby se mu nějaké líbilo, nemohl by si ho koupit. „Zatím se nechystám nikam," prohodila s mírným pokrčením ramen. Krátce se usmála na Grelot, která se Simonovi vysoukala z kapsy a rozhlížela se zvědavě kolem.
Zvonek nad vchodovými dveřmi se zanedlouho opět rozezněl, ale dívka si nově příchozího chlapce nevšímala. Od pohledu ho neznala, nejednalo se tedy o nikoho neznámého. Možná by si ho ani více neprohlédla, kdyby se brzy neocitl přímo vedle ní, o značný kus vyšší, než byla ona sama. Problémem ale nebyla velikost studenta, ale jeho neomalenost. Chvíli nechápavě zírala na Simona, který byl nekompromisně odstrčen stranou, než jí padl pohled přímo na staršího studenta. V danou chvíli, jako by ji vytesali ze samotného ledu. Naprosto chladná tvář, obvyklé jiskry v neklidných očích zmizely a vytratily se v ledu negativních emocí. Hlavou jí prolétávala myšlenka volná, jako vlaštovka. Že tohle není správné. „Rozhodně dohlédne dál než ty za police a regály v tomhle obchodě,“ vypadlo ze Sophie neobvykle chladně. Ne, že by Simonovi nevěřila, že by se sám neuměl ozvat, ale tohle ji jednoduše dopálilo, ať už to chlapec myslel v žertu či nikoliv. „A ocenila bych, kdybys přestal bezdůvodně strkat do mého kamaráda,“ pronesla ve stejném duchu, jako předchozí větu. Jistě jí bylo jasné, že jí ten student může ublížit, pokud bude chtít, ale jaký by mělo smysl si tohle nechat líbit? Leda takový, že by si o ně za chvíli všichni otírali boty jako o rohožku. „Díky za užitečnou radu,“ dodala nakonec, otočila se na patě a chytila Simona za ruku, aby s ním zamířila přímo na druhý konec obchodu, kde byly rukavice. Už jen na stisku její ruky bylo poznat, jak rozčileně se momentálně cítí.

_________________

Při zmínce o bratránkovi, který šel pít k Děravému kotli, se Simon pobaveně usmál. Bratránek byl patrně starší a nejspíš se tak trochu podobal jednomu rodinnému známému, který chodil k Wilseovým každý druhý víkend na návštěvu. Kdysi to byl tátův spolužák.
Chlapci neušel Sophiin úsměv nad regálem s košťaty. "Ono hledání rukavic je strašně nudná záležitost," vymlouval se. "Člověk se musí trochu odreagovat u nejnovějších modelů košťat." A pak raději nechal mluvit ji, protože se do toho nechtěl zamotat a navíc ho nenapadaly další logické důvody, proč vlastně stojí na druhé straně obchodu, než má. Možná se trochu styděl za to, že se na košťata může jen dívat a číst cedulky, které o nich prozrazovaly ty nejfantastičtější informace, místo aby jedno z nich prostě vzal, zaplatil a odnesl. Možná. Ale jen trošku.
"No jo vlastně, učebnice," uvědomil si Simon. Na ty docela zapomněl. No nic, do začátku školy času dost, učebnice si dokoupí, až se mu bude chtít. "On už přišel seznam? Ani jsem si nevšiml..." Tyhle věci si brala na starost paní Wilseová a Simon jí je s vděkem přenechal. O prázdninách je přeci hřích zabývat se školou. I když je to kouzelnická škola. "Co bylo minulý rok?" zajímal se mírně netaktně. "Zapomněla sis je koupit?" Simon by rád věděl, co se dělá v situacích, když student přijede do Bradavic bez školních potřeb. Tahle věc mu totiž reálně hrozila.
A pak přišla řeč zase na ta košťata. "Líbí? Některé? Všechna se mi líbí. Podívej na ten Nimbus," nadchl se chlapec. "Komety taky nejsou vůbec špatný. Já se vlastně v košťatech vůbec nevyznám, s famfrpálem teprve začínám, ale to co tu o nich píšou je... prostě skvělý." Ano, košťata nebyla jako hokejky nebo fotbalové míče. Existovalo jich tolik druhů, měla různé vlastnosti, každé bylo dobré na něco jiného....
Simon viděl, že ani Sophie neměla žádné plány na prázdniny. Nebyl tedy sám. Přesto tohle léto nemuselo být tak nudné a prázdné, jako byly ty v minulých letech. Maloval si prázdniny strávené na Příčné ulici, v čistě kouzelnickém světě, se spolužáky a kamarády. "Můžem pak spolu někam zajít," navrhl. "Třeba k Floreanovi Fortescueovi, na zmrzlinu. Mají ji tam bezvadnou." Měl před sebou celý volný den a nechtěl se tu potulovat sám.
Staršímu chlapci, který v tu chvíli vešel do obchodu, nevěnoval sebemenší pozornost, dokud do něj se slovy Uhni, mrňousi neomaleně nestrčil. Grelot, kterou Simon do té doby drbal na kožíšku, se lekla (mimochodem, je to pravděpodobně ta nejbojácnější krysa v celém Londýně), seskočila svému majiteli z náruče, přitom ho škrábla do zápěstí, a schovala se pod regál. "Vidíš, co děláš?" utrhl se Simon na toho staršího kluka dřív, než se vůbec začal zajímat o to, co že mu to ten frajer vlastně řekl, a sklonil se, aby Grelot vypátral. "Lot, Lot! Pojď sem, neboj, to je jen nějakej mistr světa ve famfrpálu..." Takhle ji konejšivě lákal na těžkou ironii, až si nakonec dala říct a vlezla mu zpátky do dlaně. Mezitím si Simon stačil uvědomit, že se ho Sohpie docela ostře zastává, a mírně mu zrudly uši. Bezdůvodné rýpání toho kluka mu zvedalo tlak. "Zato ty bys o tom zjevně mohl napsat příručku," ohradil se, aniž by si připouštěl, že je ten kluk o dost starší a vyšší než on sám. Jeho následná rada pak Simona dokonale vyvedla z míry, tím spíš, že vyzněla upřímně. Jo, rukavice jsou opravdu támhle.
Dřív, než na ni stačil nějak zareagovat, popadla ho Sohpie rázně za ruku a odtáhla pryč. "Počkej, rukavice jsou - " naznačil jí Simon směr, pak ale usoudil, že pro ty zpropadený rukavice si může dojít i později. Sophie teď rozhodně nevypadala, že by měla náladu na vybírání potřeb pro famfrpál.

_________________

| +

"Cože?"

Samozřejmě jsem se proklatě dobře bavil, protože jsem byl co? Tak trochu zmetek. A děsně mě bavilo pozorovat, jak se malé děti vztekají a rozčilují, bylo to k popukání. Naštěstí jsem se ale zvládl netlemit na celé kolo a jen jsem se pobaveně uculoval, což ty dva určitě muselo vytáčet. Mně by to vytáčelo, kdybych byl na jejich místě. „No jasně,“ odvětil jsem té holce a pokýval důležitě hlavou, ačkoliv jsem jí to vůbec nevěřil a myslel jsem si něco o tom, že mluví trošku z cesty, chytrolínka jedna. „Strkám do něj, protože překáží,“ pokrčil jsem rameny a sklouzl pohledem k Simonovi, který už se vzpamatoval a začal honit nějakou chlupatou potvoru, co mu utekla. „Máš si svoje mazlíčky líp hlídat,“ zkonstatoval jsem suše a naprosto nezaujatě. „Hlavně se tu nerozbreč, prosím tě.“ Ještě abych musel poslouchat jeho fňukání…
Spolkl jsem poznámku o tom, že mám na mistra světa ve famfrpálu rozhodně nakročeno lépe, než oni dva dohromady, a že sestřenka už ten titul má v kapse. Nebyl jsem ten typ člověka, co by se zrovna tímhle vychloubal – já se rád chlubil akorát svými znalostmi. „Si piš, že bych mohl. S přehledem,“ odvětil jsem na poznámku o příručce naprosto vážně, protože to byla pravda. O košťatech, létání a famfrpálu jsem toho věděl opravdu hodně.
Pobaveně jsem se zašklebil, když ta holka chytla kluka za ruku a táhla ho pryč. „Hlavně pak nezapomeňte žalovat mamince,“ prohodil jsem k nim provokativně a zakroutil hlavou. Stížností od jejich rodičů jsem se samozřejmě nebál – každý, kdo se aspoň nějak vyznal v kouzelnickém světě a nebyl vyloženě mudla, jméno McTavish určitě už slyšel. Ti chytřejší věděli, že není radno si na McTavishovi vyskakovat, ačkoliv patřili k těm mírumilovnějším čistokrevným rodinám.
Zakroutil jsem nad těmi prcky hlavou a otočil jsem se čelem ke košťatům, abych v ruce na chvilku sevřel násadu Tardis. Parádní kousek, fakt že jo. Nesouhlasný pohled prodavače, který už se stihl vrátit, jsem ignoroval. Jen ať si zkusí zaprotestovat, že bych na ta košťata neměl sahat. Vždyť jsem se v nich určitě vyznal lépe, než on sám.

_________________