Gardedáma na sebe nenechala dlouho čekat.
Většina mladých sovětských slečen se vyznačovala v téhle době platinovými vlasy a úzkým obočím. Ideál krásy. Bylo zvláštní, že k němu neměla daleko ani Anastázie Olšenková. Vlasy černé jako uhel, stažené do uzlu v týle, malovaná maska, velmi vzácný, ale afektovaný úsměv a kožešinový límec.
Tahle dáma už překročila padesátku, ale neubralo jí to na divadelní teatrálnosti ani vitalitě, takže příbuzní marně mohli doufat, že brzy natáhne brka a oni něco zdědí. Byla typickou vůdkyní rodu, ač oficiálně byl hlavou rodiny samozřejmě její muž, Xavier. Anastázie ale neoficiálně řídila všechny ty zásadní detaily a poté, co se z jejího prvorozeného vyklubal zrádce tradice Olšenků, byla o to hrdější na Dmitrijovu rodinu.
"Drahoušku," protáhla, když vkročila do zmrzlinářství, a s předstíraným zadýcháním si rukavicemi ovívala tvář. Na jejím chování bylo něco divadelního a otráveného, jako kdyby ve svých letech už všechno zažila - a také samozřejmě všechno věděla a měla nejvíc zkušeností. Kdyby se objevil nájemný vrah, nejspíš by mu zkritizovala vázanku.
"Doufám, že sis užila nákupy." Sama na vedlejší žildičku odložila o něco menší nákupní tašku, mávla si o kávu a setřásla ze sebe těžký kožich. Kritickým pohledem přelétla interiér a ještě kritičtěji Natašinu objednávku. Nevyjádřela se ale k jejímu neohlášenému výletu na vlastní pěst. V oku se jí blýskla jiskra, ale zatím se zdálo, že to nehodlá zmiňovat, pokud nebude sahat k citovému vydírání.
"Drž se trochu na uzdě, vůli, má drahá! Víš, jak budeš vypadat po porodu?" upila decentně kávy s vytrčeným malíčkem a s dokonalým přehledem.

_________________

[Nataša Olšenko]

Jediné, co bylo na celé téhle záležitosti s Anastázií povzbuzující, byl Vasilisin výraz, když se před několika dny objevily s milou tchýní na prahu McKayovic sídla. Jistě, Natašina sestra si dokázala uchovat svou netečnou masku, ale Nataša v ní uměla číst lépe než kdokoliv jiný. Skoro viděla, jak se Vasilise zužují oči v nenávistném pohledu a bělí rty od toho, jak urputně je k sobě tiskne. O té tepající žilce na spánku, která hrozila prasknutím, ani nemluvě. Ale přesto musela Nataša svou sestru obdivovat, jak bravurně se dokázala s návštěvou vyrovnat. A jak hrdě mluvila o tom, že se Blaine stal famfrpálovou hvězdou a jsou na něj všichni z rodiny pyšní – tak to by jí věřil snad jen ten, kdo Vasilisu dost dobře neznal. Jediný, kdo byl z famfrpálového hrdiny v rodině opravdu upřímně nadšený, byl Domhnall. O Lorelei nepadlo za celou dobu ani slovo.
Nataša se ubránila nutkání protočit očima, když se její drahá tchýně začala teatrálně ovívat rukavičkami, jakoby venku bylo třicet stupňů ve stínu. Ačkoliv byla pravda, že oproti jejich ruské zimě bylo venku poměrně teplo. „Užila, maminko, jak jste si je užila vy?“ oplatila ruské dámě otázku a blaženě oblízla lžičku, na které se mísila chuť slaniny a karamelu. „Budu vypadat úplně normálně, maminko, neviděla jste snad Vasilisu? Ta má za sebou děti tři a je jak proutek. Máme rychlý metabolismus. Ještě jsem nepotkala žádnou Udinovovou, co by měla nějaké to kilo navíc, ať už sní cokoliv a v jakémkoliv množství.“ Zašermovala Nataša lžičkou a znovu ji ponořila do poháru.

_________________

Mávla nad Natašinou odpovědí rukou s výrazem, že pokud to ví jistě, je to ostatně její věc. Ona se s kily navíc potýkat nebude. Hrdost na pokračovatelku Olšenkova rodu byla větší než nutkání udělovat budoucí mamince rady, i když občas se úmyslně neudržela a vychrlila jich tucet.
"Tvá sestra by o sebe měla víc dbát, vypadala nějak bledá," zamíchala si kávu a nevinně po Nataše mrkla, když usrkla. "Hm. Kávu tu rozhodně kupovat nebudu, ale není špatná. Čaj mají lepší."
Anastázie nevypadala, že se jí proti srsti bavit se o McKayových, i když jí neuniklo, že se potýkají s rebelstvím potomků. S tím se přece setkala i ona - ale nikdo Dormhnallových dětí si aspoň nevzal mudlovskou šmejdku. Anastázie to nenesla těžce, zkrátka už Maledikta nepovažovala za svého. Po křečovitém projevu o Blaineovi se ale rozhodla to nerozmazávat, aby Vasilisu neuváděla do zlostných rozpaků. Ostatně, Vasilisa se také neopovážila zmínit Maledikta. Naštěstí pro ni. Co byl vedle něj hráč famfrpálu? To přece nebyla hanba. Ne taková, jakou sama zažila.
Anastázie si ale dokázala udržet podivuhodně netečný výraz a ještě si užívat sušenky. Pokud ji někdo opravdu nadzvedl mandle, byl už mrtvý, jen o tom ještě nevěděl, a to přece nestálo na stará kolena za nervy, aby se s někým rozčilovala, když je to vlastně jen chodící mrtvola.
Pousmála se a zahrnula svou snachu vřelými úsměvy lehce zažloutlých zubů. Číšník jí donesl rakvičku se šlehačkou. Výraz na její tváři se skoro nezměnil, i když byla znát náhlá změna atmosféry, a to ochlazení.
"Neukazovala jsem na ten jahodový dortík?" Pokrčila rameny a zabořila lžičku do rakvičky. Z nějakého důvodu z toho mrazilo, asi jako když vrah boří nůž do své oběti - a ještě si lžičkou rozkošnicky zavrtěla, dokud se rakvička nerozpůlila v krvi drobečků.
"Už máte vymyšlené jméno?" vzpomněla si s babičkovskou naléhavostí. U svého prvníka vnuka se k hodnocení vybraného jména nedostala. Chtěla slyšet, že se Nataša bude držet ruské tradice a nebude potomky pojmenovávat jako chuděra Vasilisa anglickými jmény. Pro Udinovovy ratolesti to musela být ostuda.

_________________

[Nataša Olšenko]

Ta bledost ve tváři mé sestry nemá nic společného se zdravím, ona taková prostě je, pomyslela si Nataša trpce. „To víte, maminko, to, co se poslední dobou objevuje v Denním věštci, by vymazalo barvu z tváří i otrlejším. Vasilisa přemýšlí o tom, jestli by neměla Eileen poslat do jiné školy, ale Domhnall ji přesvědčil, že by tím jen prohloubila problém, který v Bradavicích nastal. Když by se všechny čistokrevné kouzelnické rodiny zachovaly stejně, za chvilku by Bradavice navštěvovali jen mudlové a ti ze smíšených rodin. A to přece nejde.“ Pohodila Taša svou zlatovlasou hlavinkou a zadívala se na šálek kávy, který právě nastávající babička ohodnotila. „Nejlepší káva je brazilská.“
Nataša se nikdy dobrovolně nepouštěla na ožehavou půdu, jakou znamenal její zmizevší švagr. Ani neměla šanci ho poznat, jen věděla, že se o něm v její nové rodině vůbec nemluví. Od Dmitrije věděla, že má pravděpodobně synovce, ale to bylo tak všechno, co zjistila. A zeptat se přímo Anastázie, toho se bála. Obzvlášť, když chtěla na maminku zapůsobit jako to nejdokonalejší stvoření, které kdy mohlo kráčet po boku někoho z Olšenkova rodu. Nebylo divu, že jí to Vasilisa záviděla a to tím víc, že na rozdíl od Vasilisy a Domhnalla si Taša se svým přislíbeným mužem padla do oka.
Zlatovlasá vrhla pohled na obsluhu, když vycítila, že se stala chyba. Držela číšníkův pohled dost dlouho na to, aby si uvědomil, že žádná odpověď v tomhle případě není správná, a že to nejlepší, co může udělat, je donést dámě ještě jahodový dortík a to úslužně a jako pozornost podniku. „Taky bych si dala jeden ten dortík, můžete tohle odnést? Děkuji.“ Podala mu vypucovaný pohár a s cinknutím do něj vhodila i olíznutou lžičku. Měl by si pospíšit, jinak by se mohlo stát, že během chvíle skončí stejně neslavně jako jeho rakvička.
„Jméno? Zatím ne. Nechceme předbíhat, je to ještě daleko. Ale mysleli jsme na něco tradičního.“ Ujistila tchýni s pohledem, který jasně odsuzoval výběr jakéhokoliv jiného jména, ačkoliv jí samotné by to vůbec nevadilo. Měla ráda nové trendy i vlivy a to i z mudlovského světa, obzvláště co se módy týkalo. V tom našla jistého spojence ve své drahé neteři, která zatím drtila Vasilisiny dokonalé představy o jejím výhodném sňatku s Joffreyem údernou pěstí. Nejdřív to rozhodnutí ohledně lektvarů, po kterém Vasilisa vyhodila svou starší dceru z domu, a pak tu bylo ještě něco, co by její studené sestře neudělalo radost, ovšem to si na Leino přání nechávala Taša pro sebe. „Možná Nikolaj? Nebo Aleksandr. Yekaterina, když to bude děvče. Ale Dmitrij zatím samozřejmě neřekl své poslední slovo.“ Ne, že by na něm Nataše záleželo, věděla, jak svého muže dostat přesně tam, kde ho chtěla mít. „Vám by se líbilo co, maminko?“

_________________

"Denní věštec," zabručela Anastázie, "to je ten jejich zdejší plátek? Ach, ano, je to příšerné, co se teď děje. Nemám Bradavice v lásce, ale netušila jsem, jak hluboko upadly. Ostatně, nás, čisté krve, už je jak šafránu. Měli by si ty malé víc hýčkat, ne pokoušet rodiče, aby své děti poslali jinam." Upila znovu kávy a zářivě se usmála na dortík, který dorazil. Navenek vypadala usmířeně, ale Anastázie měla nepříjemný zvyk pamatovat si všechno.
"Určitě tam chce poslat i tu nejmladší? Eileen by jistě přivítali v Kruvalu. Ostatně, i Xaver byl ochoten vzít Maledikta ještě na milost, ale ten idiot poslal mého vnuka do Bradavic. Provokatér," zamručela a ošklivý zvuk lžičky škrábající o talířek dodal jejím slovům temný nádech. Určitě nebyla právě hrdá na buřičství svého syna. Jako mnoho žen jejího věku si přála vnoučátka, ale to teď mohla hodit za hlavu. Natašu hodlala zahrnout rodinným jměním, protože jí plnila její sen, když nemohl ten nevděčník. Nelibě stiskla ouško šálku.
"Á, Nikolaj je krásné jméno, drahoušku," nechala se obměkčit. Schvalovala vkus, s jakým se nyní prezentovala. "Jen ne Borise," obrátila teatrálně oči v sloup. "Víš ty, že Dmitrij se mohl jmenovat Evžen?" Decentně se zasmála do dlaně. Jména pro děvčátko příliš neřešila, raději doufala v pokračovatele rodu.
"A teď, drahoušku, pověz mi ještě něco o své rodině. Vasilisa není příliš sdílná," vyzvala Anastázie svou snachu vlídně. Nezastřela svůj zlozvyk, věděla totiž ráda o všech první poslední. Ne vždycky byla úmyslně potvorou, která informace využívala jen k vlastnímu prospěchu, pro ni to byla zábava podobná luštění křížovek. Velmi hobitovsky si zakládala na tom, že znala každou větévku stromu svého rodu.

_________________

„V tom máte naprostou pravdu, maminko,“ přikývla Nataša na Anastáziina slova o Bradavické škole, „ale nový ministr kouzel vypadá více než schopně, takže se možná konečně začne v Bradavicích blýskat na lepší časy. Domhnall se s ním velmi dobře zná a vkládá v něj opravdu velké naděje, co se týče těchhle záležitostí.“ Poinformovala tchyni o podrobnostech, které pocházely přímo od zdroje, a spokojeně se usmála.
„Ach, ano, otec se Vasilisu snaží přimět k tomu, aby Eileen poslala do Kruvalu, aby… no aby nedopadla jako jejich starší dcera, Lorelei. Otci se ani trochu nelíbí, že začala v Bradavicích učit, dokonce má v plánu promluvit jí do duše sám osobně, když už nepochodila ani Vasilisa s Domhnallem.“ Povzdechla si Taša a zarýpala vidličkou v dortíku. Nespokojeně se na zákusek ušklíbla a zapochybovala o tom, že bylo moudré dávat si slaninovou zmrzlinu zrovna s čokoládou a karamelem. „Otec dokáže být velmi přesvědčivý, ale těžko říct, co přesně Lorelei na té škole drží.“ Zamyslela se naoko. Ona samozřejmě věděla, že její neteř nikdy na ministerstvo nechtěla a mnohem větší radost jí dělalo podzemí hradu, kde se nacházela učebna lektvarů. A podle Loreleina posledního dopisu už to nebyly jen lektvary, co její pobyt v Bradavicích prodlužovalo i za rámec obvyklé školní docházky. „Netrapte se tím, maminko,“ zadívala se pak na Anastázii s úsměvem. Jistě nemělo cenu starší dámě promlouvat do duše, od toho tu Nataša rozhodně nebyla. „Dmitrij svého syna určitě pošle do Kruvalu, on by vám takovou potupu neudělal.“ Ujistila Anastázii místo toho, aby se jí pokoušela dávat planou naději na návrat ztraceného syna a jeho rodiny. Kdoví, jestli by o to ale její tchyně vůbec stála.
„Evžen?“ usmála se Nataša překvapeně. Ještě, že jste si to včas rozmyslela, maminko. „Myslím, že zůstaneme u Nikolaje. I Dmitrijovi se to jméno zamlouvá.“ Chuť k jídlu se jí znovu vrátila a Taša tak zakrojila do dortíku s daleko větší vervou. A taky zůstaneme u Yekateriny, maminko, protože nejen muži dělají rodu čest. Její otec by ovšem asi souhlasil s Anastázií. Tím, že měl jen dvě dcery, jméno prastarého rodu se nadobro ztratilo v rodokmenech McKayů a Olšenků.
Nataša si pohrávala s posledním kousíčkem jahody na talířku a tvářila se, že nad poslední Anastáziinou otázkou hluboce přemýšlí. Ruská dáma nemohla mít na mysli Udinovu rodinu, protože o té už musela vědět naprosto všechno. Stejně tak si udržovala velmi pečlivý přehled o ní a Dmitrijovi, ovšem skotská větev se vymykala jejímu dosahu. „Vasilisa nikdy nebyla příliš sdílná, ale jsem si jistá, že je Domhnallovi dobrou manželkou. Dala mu schopného dědice a dvě krásné dcery, co víc by si mohl přát?“ Jistě, mohlo by se namítnout, že pan dědic si svéhlavě dělal, co ho zrovna napadlo a jakožto hráč famfrpálu jen těžko mohl ovlivňovat dění na ministerstvu, které bylo pro rodinu klíčové, ale Blaineovi důvěřovala, že si poradí. Jen už by se konečně mohl usadit s nějakou čistokrevnou čarodějkou, aby utišil rozbouřené vody rodinných vztahů. „Možná byste jim, maminko, měla doporučit nějakou vhodnou rodinu s dcerou na vdávání. Blaine už na to má věk, ale pořád je příliš mladý na to, aby si zvládl vybrat bez cizí pomoci.“

_________________

Anastázie spokojeně zamlaskala nad rodinnými konekcemi. Ano, propojení s McKayovými možná nakonec nebyl tak hloupý nápad.
"Lorelei se to líbit jistě nebude, drahoušku, ale měla by na Aleksandra dát, než si s ní bude chtít promluvit i starší a moudřejší zbytek rodiny," poznamenala suše a pokrčila rameny. Všechny Vasilisiny odrostlé ratolesti považovala za zbytečně divoké - nejspíš rodiče nezvládli výchovu. Trápit se tím ale rozhodně nehodlala, protože přesně takové věci jí přiháněly z pochopitelných důvodů srdeční infarkt.
"Máš svatou pravdu, Tašo, snašinko. Blaine je klíčová osoba, musí se dobře oženit, pokud nemá udělat McKayovým a Udinovým ostudu. Co takhle Amélie Greengrassová? To je velmi slušná rodina. Brzy jí bude sedmnáct, jak jsem slyšela. Sice to nemá v hlavě úplně v pořádku, ale to už máš tak dědičně, je to známka opravdu čisté krve," ušklíbla se ironicky, aniž se snažila předstírat vážnost. Slušné partie dohazovala jen pro Olšenkovy (to uměla výtečně) a netřeba dodávat, že Blainea považovala za dostatečně vzdálenou část rodiny, aby mu s klidem ponechala veškeré rozhodování. "Však on to zvládne," utrousila bez většího zájmu a dopila kávu. Čímž dala jasně najevo, že ani Natašina neteř Lorelei ji nezajímá natolik, aby jí hodlala soustředěně podsouvat rodinné tradice. To už stálo na Deborah McKayové. Mohla soucítit, ale Lorelei McKayová v Bradavicích znamenala podobnou známost jako nový britský ministr kouzel. Další figurka na šachovnici - McKayovým stačilo jen naučit se ji ovládat a tahat lépe za nitky.

_________________

<<< Uličky (Ginger+Kalle, Tess+Liam)

Ginger se vnitřně celá napjala pýchou, když Tess prohlásila, že dobře létá. Ne, že by to nevěděla, ale zrovna od Tess by nečekala, že to o ní řekne. Možná to sice dívka myslela pouze obrazně, ale u zrzovlásky si tím každopádně šplhla. Pobaveně se culila, když se sourozenci handrkovali, načež si oddychla, když jí Tess potvrdila, že to, co má v ruce, opravdu není učebnice. V duchu přitom soucítila s Liamem, protože její učebnice také vypadaly poněkud netknutě, a to zdaleka ne proto, že by o ně nějak pečovala...
Když se Tess Kalla zeptala, kdy jde do Bradavic on, chlapec ještě více zrozpačitěl, zrudnul až po uši a místo toho, aby promluvil, dívce rychle ukázal 4 prsty. Poté ruku zase spustil a trochu se skryl za Ginger- ta se na kamarádku omluvně usmála. Kalle nepatřil mezi výřečné typy.
Následovala další hádka mezi Ravengoodovými, při níž se všichni přesunuli do zmrzlinářství.
"Nezůstanem tady venku? Ve stínu je tak akorát a rodiče aspoň nebudou muset nakukovat dovnitř," navrhla Ginger. Kalle počkal přesně do okamžiku, kdy se Tess s Liamem rozhodli souhlasit či ne, načež popadl sestru za ruku a táhnul ji dovnitř ke zmrzlinovému pultu. "Pardon- to já mám peněženku," houkla na Ravengoodovi rychle Zázvorka, čímž se jim snažila vysvětlit situaci a mávnutím ruky jim naznačila, ať jdou s nimi.
"Tak co to bude, kamarádi?" zeptal se pan Fortescue s širokým úsměvem. Kalle se na něj vesele uculil- měl tohohle pána rád- a prstem ukázal na melounovou zmrzlinu. "Tuhletu, prosím," prohlásil zcela zřetelně a s nadšením sledoval, jak zmrzlinář nabírá velký kopeček a pokládá jej do kornoutku.
"Já prosím kaktusovou ledovou tříšť," doplnila bratra Ginger a zaplatila. "Hele, do kterýho ročníku že chodíš?" zeptala se poté Liama, zatímco čekala, až si s Tess objednají a budou se moci přesunout k nějakému stolu. "Nechápu, jak si Mei dokáže všechny pamatovat," zabručela s nakrčeným nosíkem, načež ožila. "Nevíte, jestli se někdo z letošních sedmáků vrátí příští rok do školy? Myslim jako jestli budou učit?" zeptala se. Sama se po tom nijak nepídila, ale taková Mei s Isaacem ji přišli jako jasní budoucí kantoři. I když Mei prý hodně cestovala, takže kdo ví? U Erasma s něčím takovým rozhodně nepočítala- na jeho hodiny by studenti chodili za trest.

_________________

<<< Uličky (Ginger, Tess a bráškové)

"Za 4 roky, aha," pokývla důležitě hlavou. "A do koleje bys chtěl jaké?" Pořád se nevzdávala naděje, že jí chlapeček odpoví. Ona se taky nerada baví s cizími, ale většinou jim alespoň odpoví pár slov.
V závěsu za Ginger dorazila do zmrzlinářství. "Jo, zůstaneme venku." Liam mlčky přikývl na souhlas. Sotva dořekla 'jo' Kalle už tahal svou starší sestru do obchůdku, takže jim nezbývalo nic jiného než si jít taky objednat. "A co si dáte vy dvá?" mrkl na ně pan Fortescue. "Tak my si dvakrát dáme tu, která vám chutná nejvíce," objednal Liam dřív, než Tess stačila vůbec hlesnout. Pan Fortescue na ně akorát znovu mrkl a nandal každému velkou porci svítivě zelené zmrzliny. Na cedulce bylo napsáno: Tajná zmrzlina. Zaplatili a vylezli zpět ven. "Teď jdu do čtvrtýho ročníku," odpověděl se zašklebením. "Nemyslíte, že je dneska na normální vlasy trochu vedro?" zeptal se a pak se jeho vlasy změnily z obyčejné hnědé na nebelvírskou rudou. "Takhle se propaguje kolej," zašklebil se na Ginger a na orávenou Tess jen vyplázl jazyk. "Nevytahuj se," protočila oči a zašklebila se na Ginger. "Metamorfomagie," vysvětlila jí.
"Taky nevím, jak si může někdo zapamatovat tolik lidí," pokrčila rameny. S pokrčením ramen jí následoval bratr, ovšem jako odpověď na druhou otázku. "Já vůbec netušim. Isaac je v pohodě, ale jako učitele bych ho nechtěl. Je prostě... divnej. A Mei je teda moc milá. A Erasmus no... řekněme, že Erasmus je Erasmus. Asi by to dopadlo blbě." Tess se jen na své židličce zavrtěla a čekala, až Liam domluví. "Já tedy nevím, jestli bude učit Mei nebo Isaac," začala pomalu, "ale Ery bude určit určitě. Myslím, že říkal přeměňování..? Náhodou, s Erym je sranda a je v pohodě. Myslím, že bude dobrej učitel, možná bude jen trochu zmatkovat," zastala se svého ex-primuse.

_________________

Tessinu druhou otázku Kalle lehce podmračeně ignoroval- prozatím.
Když se usadili venku a Liam si zničehonic změnil barvu vlasů, Ginger se nestačila divit. Dříve, než stačila vyhrknout dotaz, jak to jenom dělá, jí to prozradila Tess. "Ty seš metamorfomág?!" vydechla Ginger s očima navrch hlavy. Kalle Liama zvědavě pozoroval, ale nahlas se k tomu nijak nevyjadřoval a soustředil se na rovnoměrné pořádání své zmrzliny.
"Isaac není divnej! Náhodou je skvělej!" hájila svého idola Ginger a zamračila se na Liama. "Aspoň je narozdíl od Erasma zodpovědněj," zabručela, ale to už se slova chopila Tess a Ginger samým údivem otevřela ústa. "Přeměňování?! No potěš koště..." prohlásila zděšeně. Další hodina, které bude lepší se vyhýbat...a to mě to docela bavilo, pomyslela si a na vzpamatovanou se napila tříště. "Nechci nic říkat, Tess, ale bylas na hodině lítání?" nadhodila poté- když omylem rozbila chudákovi Lennymu nos, Ery se nechoval zrovna profesionálně...nehledě na jeho kouzelnickou skoro-neschopnost. A to, že na nemyslí na nic jiného než na randejákování. Ale ostatně takový Ebenezar taky nebyl vzorem pro skvělého kantora, takže Ginger usoudila, že se to nějak přežije.
"Z jaký koleje jsi ty?" ozval se z ničeho nic Kalle a modrýma očkama pozoroval Tess, čekajíc na odpověď. "A půjdete letos na Mistrovství?" dodal ještě energičtěji.

_________________