"Sov? Ne, samozřejmě že ne," odpověděla jsem, a pobaveně jsem se ušklíbla. Pak už následovalo pouze utrpení Ariany, která se, chudák, stala obětí Eryho popichování. Jeho metoda mi přišla poněkud přehnaná, ale fungovala. Mlčenlivá se trošku rozpovídala, jenže veskrze o rozsednutí nějaké sovy a hlodání sov dřevěných. Jako by nestačil Erasmův proslov o svačince a pernatém límci.
Tentokrát jsem už polkla. "To je mi líto," hlesla jsem soucitně v reakci na sýčkovu neslavnou smrt.
A najednou se v hostinci objevil Re, jako by snad chtěl ukázat, že ze sýčka se sice stala placka, ale život prostě jde dál. Sjela jsem po židli o trochu níž, když Ery označil Rea za pachatele (a opeřenou potvoru bažící po kouzelnické krvi). Výborně, kámo. Teď z tebe bude svačinka a z tvýho peří límec. Ale nejdřív tě rozsedne Arianin bratr, pomyslela jsem si suše, zatímco jsem svého mazlíčka upřeně sledovala.
Ladně přistál na stole, počastoval pohledem všechny přítomné, načež se ke mně vydal. Netrvalo mu dlouho, než dosáhl svého cíle. Usadil se mi kdesi u hrudi, a zatímco Ariany si velkoryse nevšímal, na Eryho upíral nenávistný pohled. Sice jsem mu neviděla do očí, ale nějak jsem to věděla.
"Vypadám snad, že si dělám srandu?" oplatila jsem Erymu otázku. Když se mě prakticky na totéž zeptala Až-donedávna-Mlčenlivá, jenom jsem kývla a objala Rea pažemi, aby se nemohl zvednout a zaútočit na svého lidského soka.
"To bude tím, že není přátelský. A vážně se hodlá mstít," osvětlila jsem situaci suše. Vyčkávavě jsem se zadívala na Eryho. "Jenže obvykle lidmi akorát pohrdá. Nikdy ještě na nikoho nezaútočil. Ublížil - Ublížil jsi mu nějak?" Poslední větu jsem musela začít dvakrát. Co když Erasmus chodí po ulici a mučí sovy?

Fajn, Joe se sov nebojí, ale já kvůli nim dost možná začnu mít noční můry, pomyslel si Ery, přičemž se mu ve tváři roztáhl úšklebek. Když se blonďatá Ariana aspoň trochu rozpovídala, Erasmus se potěšeně usmál a zadíval se na ní. Úsměv mu však poněkud zamrzl, když se dívka vytasila s historkou o rozsednutém sýčkovi. "Jak může někdo zasednout sovu? To nechápu," pronesl a vážně to znělo dost nechápavě. Ten člověk musel vážit tunu, sedat si rychle a ten pták musel být absolutně zpomalený, aby nestihl uletět. Tohle mu hlava fakt nebrala.
Zamrkal a pohledem chtě nechtě zabloudil k Reovi. Zadíval se na sováka stejně nepřátelsky, jako opeřenec zíral na něj. Jen počkej, bude z tebe svačina a límec, pronesl k němu v duchu varovně, i když si byl jistý, že jeho myšlenky výr neuslyší. Ale třeba z jeho výrazu něco vyvodí. "Jestli jsem mu nějak ublížil?" Tentokrát se na Joe zadíval, jako by spadla z višně s výponem a na znak. "To on ublížil mně! Roztrhl mi košili a klovnul mě!" zahučel pohoršeně. Vlastně se ve skutečnosti zas až tak moc nezlobil, ale nadšený z toho rozhodně nebyl. Konec konců, prst ho stále ještě bolel a košile byla jeho oblíbená. A ten pták byl pitomý. "Jen jsem se ho ze sebe snažil dostat, aby ten kluk, co se za mnou schovával, nedostal infarkt," zabručel pak, přičemž raději nezmínil, že do výra drze píchal prstem, v důsledku čehož o prst skoro přišel. Teď mu bylo naprosto jasné, proč si jako prcek radši vybral kočku, než sovu. Sovy nikdy neměl moc rád. Byly mnohem zákeřnější a nebezpečnější, než kočky, tím si byl naprosto jistý.

_________________

Jen tak se rozhlížím po kotli, když na mě promluví Joe. Nijak na to neodpovídám, jen kývnu hlavou, jakože jsem zaregistrovala to, že je jí to líto. Říkají to lidi vždycky nebo jen když je to pravda? Záhada. Tedy pro mě je to záhada. Jistěže ten výr nebude přátelský. Je to výr. Nedává to sice smysl, ale to je jedno.
Maličko protočím oči. Vysvětlování. Jak já tohle nesnáším. "No. Brácha... Jak to říct... Váží asi hodně, ale není tlustý. A ta sovička byla fakt malá a možná lehce mimo. Všichni kolem pobíhali jako splašení a máma se pokoušela péct. A bráška nenávidí malý sovy. Jsou roztomilý." Pronesu tichým, v celku klidným tónem a napiju se. Zakývu maličko hlavou, jako by to všechno vysvětlovalo. Na co říkat že Bradley nemá rád všechno, co je roztomilé a že když mamka peče nějaké divné pokusy, tak to vždy divně zapáchá a všude je kouř. Na to se nikdo neptal. Díky bohu. Možná tu sovu zasedl schválně. S malým škodolibým úsměvem, který asi ani nejde vidět, sleduju ty dva a sovu a ponořím se na minutku do myšlenek. Z toho všeho vyplývá několik věcí - Mluvit je na škodu. Lepší je si něco jen myslet. Sovy jsou nebezpečné. A je komické když někdo málem chytí záchvat vzteku nebo hysterie z obyčejného výra. Chtělo by to někam napsat. Jo a dneska trhám osobní rekordy. Pomyslím si kupodivu docela spokojeně. "Mohlo by malé dítě dostat infarkt ze sovy?" Zapřemýšlím nahlas, spíše se sama sebe zeptám, ale jen potichu, asi to nešlo ani pořádně slyšet. Ale vážně. Ne že by to byla moje věc, ale alespoň mám další podmět k přemýšlení. A že prý mám v hlavě prázdno. No, tolik k mému ukecanému já.

_________________

Zalitovala jsem, že Ery začal rozebírat příhodu s rozmačkaným sýčkem. Pokusila jsem se neposlouchat a radši si znovu představit Rea v hrnci, jenže ono to nějak nešlo. A tak jsem nedobrovolně poslouchala, jak byl ubohý sováček poněkud mimo (že by ho někdo napůl zasedl už dřív a přivodil mu tak nakřápnutí dutiny lebeční?), přičemž jsem zarputile zírala do desky stolu.
Ignorovala jsem Erasmův výraz alá jsi blázen, a jenom jsem pokývala hlavou, jako že ano, že přesně na tuhle konkrétní věc se ptám. Ačkoli jsem si vážně přála slyšet odpověď, přepadly mě obavy, co mi kakaový kněz řekne. Nějak mi z toho vyschlo v krku, takže jsem na okamžik zapomněla, že objímám Rea a držím ho tak u sebe - a od Eryho. Sáhla jsem po sklínce, v níž vězel poslední doušek šťávy. A v tu chvíli Re vyrazil z mého dosahu. Božínku. Ani se nehnul, za celou tu dobu.
Nějakou dobu trvalo, než mi došlo, co se stalo. Zatímco můj mozek kvalitně, ale pomalu zpracovával situaci, stačila jsem Erymu říct krátké a kajícné "Promiň." Nezněl totiž zrovna nadšeně, což se ale nejspíš ani zdaleka nemohlo vyrovnat jeho reakci na Reovu svobodu. Erasmus u stolu. Límec z peří kolem jeho krku. Na talíři dušená sova.
Ona dušená sova, akorát ve stádiu několika hodin před konzumací, si s očividným nadšením protahovala křídla jejich pomalým máváním. Až mě zaráželo, jak opatrně výr tenhle cvik prováděl. Kdyby se mu zachtělo, kdyby ta křídla roztáhl ještě o trošku víc, každého z nás by klidně mohl praštit do hlavy. A každou vteřinou, kdy se protahoval, snižoval šanci, že dokáže Eryho překvapit útokem.

Re už došel k závěru, že si svaly po stisku své majitelky protáhl dostatečně. Teď se mohl buď sebrat a odletět, hypnotizovat toho zlého dvojnohého samečka (případně mu vyklovat oči), nebo se usadit na stole a zpytovat pohledem tu podivnou, lhostejnou samičku s blonďatou srstí na hlavě, která se očividně vyžívá ve vraždění sov. Když ho napadlo, že by měl být taky rozsednut, udělalo se mu mdlo.
Mírně se zapotácel, ale pak už onu lhostejnou vražedkyni pustil z hlavy. Přece tu ještě seděl ten zlý sameček a jeho zlotřilý prst, který momentálně nikde nemohl zahlédnout. Že by ho vážně uklovl?
Napůl dohopkal, napůl se k Erymu dokolébal. Obezřetně ho sledoval, čekal na sebemenší náznak, že se chystá útočit. S radostí by zaútočil první, ale tušil, že "bezdůvodné" napadení člověka by nemuselo dopadnout dobře. Tohle tušení ho dopálilo natolik, že zlobně zacvakal zobákem, a už tak výhružný pohled oranžových očí nabral na síle. Moc dobře si pamatoval, jak se na jeho výří osobnost před několika okamžiky ten děsně zlý sameček díval.

"Asi ne," zamumlala jsem na Arianinu otázku ohledně infarktu. Malé asi ne. Ale co takové velké, jako je Ery? Povzdechla jsem si. Otevřená rakev. Pečená sova. Límec z peří. Z toho krásného, lesklého, hebkého peří... "HUŠ!"
Výr se polekaně vznesl do vzduchu.

Erasmus si vyslechl onen dodatek k vyprávění o rozsednuté sově a zůstal na Arianu nepřítomně zírat. Najednou nějak nevěděl, co říct, a tak ze sebe vydal pouhé: "Eh." Přišlo mu zkrátka divné, že by někdo zvládl rozsednout sovu, a ještě divnější bylo, že to dost možná udělal úmyslně, protože neměl rád malé sovy. U Merlinových spoďárů, ona pochází z rodiny psychopatů! Usmyslel si, že si bude muset dávat větší pozor na Uhlíka - co když pro změnu Ariana rozsedává kočky? Ne, že by neměly devět životů, ale Uhlík už jich za těch téměř sedm let určitě několik vyčerpal. A přijít o život díky zadku nějaké osoby, to by byla potupa, panečku.
Ery si přestal Ariany všímat ve chvíli, kdy se Joein sovák rozhodl vzdálit z jejího dosahu a jít se na něj podívat. Tak nějak se přikrčil, jako by se snažil zmizel v židli, ale nějak se mu to kakažel nedařilo. Oči upíral na Rea a snažil se tvářit vyrovnaně, ale nepodařilo se mu skrýt strach. Ano, opravdu začínal mít strach ze sov. Nebo minimálně z téhle jediné, která ho očividně vůbec neměla v lásce. "Joe?" pípnul pomalu a tiše, když se k němu sovák dokolébal, jako by se bál, že pták zaútočí, jakmile promluví hlasitěji. "Mohla bys ho nějak odehnat? Nechci přijít o další prst... Nebo nedejbože třeba o oči," zabrblal. Její omluvu sice vzal na vědomí, ale nestihl na ní nijak zareagovat. Každopádně to nevypadalo, že by se skutečně nějak hodně zlobil. Teď však nespouštěl podezíravý a poněkud bojácný pohled z výra a byl připravený prudce se zvednout a prchnout, kdyby to bylo potřeba.
Když se nakonec sovák vznesl do vzduchu, Ery se viditelně uvolnil a hlasitě si oddechl.

_________________

Omlouvám se, že odepisuji tak pozdě, ale měli jsme na nějaký čas vypojený internet

Mary pochvala zrzovlásky byť jen takové drobnosti jako je jméno pro kocourka zahřála u srdce, bála se, že se možná bude někomu zdát zvláštní nebo hloupé, hodně lidí koneckonců říkalo o její výmyslech, že jsou divné, jenže tohle jméno se jí ke kocourkovi prostě hodilo, laskavě pohlédla na svého nového společníka, který pohlazení radostně uvítal a celý se pod Gingerinou rukou protáhl a ještě se jí otřel o nohu.
Při zmínce o sovách se Mary na tváři pokusila vyloudit něco jako úsměv a zlehka pokývala hlavou. ,,Ano hůlku už mám a uniformu také, dnes už jsme byli jen pro zbytek věcí..." odpověděla a vrhla významný pohled směrem k taškám u Anntoanetiných nohou a poté jeden směrem k Raldenovi. Po zaznění jejího ne zrovna nejlépe vysloveného jména se trošku začervenala, ale nijak zvlášť jí to nevadilo, naopak jí to přišlo... zoztomilé.
To nic, a ano vlastně se docela těším, jen... se trochu bojím toho rozřazování do kolejí, prý o nás moudrý klobouk v tu chvíli bude vědět úplně všechno, bude nám 'vidět do hlavy'... poté trochu ztišila hlas a změnila tón na takový, který by se dal zhodnotit mezi ty zasněné a nepřítomné a v očích se jí objevil takový zvláštní výraz, který tam měla, když o něčem přemýšlela, nebo byla tak trochu mimo realitu.
,,Co, když zjistí, že se nikam nehodím, že ve skutečnosti nemám kouzelnický talent, že je to všechno jedna velká chyba...? Sice si mě vybrala hůlka, ale co když..." nedokončila větu, protože to všechno vlastně byly jen omylem vyřčené myšlenky a když si uvědomila, že to všechno řekla nahlas, celá zrudla zabořila pohled do země a ztuhla.
,,Promiň, já... Jsem jen trochu rozrušená..." pokusila se ze sebe vykoktat, tohle se jí obvykle nestávalo, ale z toho všeho byla trochu nesvá, těšila se to ano, ale všechno bude nové a ona vždycky mívala tak trochu problémy se začleňováním se do kolektivu i na staré škole měla jen jednu kamarádku a Alici o tom všem ani nemohla říct, takže teď, když konečně potkala svého vrstevníka, který tam jde také na své poměry se o tom dost rozpovídala na což samozdřejmě doplatila. měla takový nepříjemný pocit, že musí vždycky všechno zkazit...

_________________

Chvíli mlčky sleduju výra. Když Joe odpoví, jen pokrčím rameny a napiju se. Možná to nebylo myšlené doslova... Zakroutím hlavou. Odkdy jsou zvířata tak nebezpečná? Záhada. Asi jen pro mě. Když Ery pronese to své nechápavé 'Eh', jen protočím bezradně oči. "Neřeš to. Jsme divná rodinka." Zakroutím hlavou. Už vím proč nikdy nic neřeším a nevysvětluju.
Zase se spokojeně zadívám na stůl. Něco mi říká, že jsem nezačala moc dobře, ale koho to zajímá. Komu to vadí. "Proč nemá rád lidi?" Nadzdvihnu obočí ale stále se zaujatě dívám do stolu. Tedy tak to jen vypadá. Jen přemýšlím. Dopiju svůj džus. Podívám se na přítomné a pak znova na Eryho. "Bojíš se ho jen proto, že tě klovnul do prstu?" Zeptám se potichu, zní to jen jako tiché pípání. Možná se maličko škodolibě pousměju. Sleduju jak Joe odhání ptáka. Možná je mi to trochu líto, mě nevadil, i když jsem se kvůli něj cítila lehce nesvá. Asi kvůli toho, jak se tvářil. Normálně se o okolí nezajímám, ale je zvláštní, že ten výr tak pohrdá lidmi a že chce Erymu ukousnout prst. Asi by to moc komický nebylo. A že se ho bojí. A vlastně všechno tady je najednou zajímavý... I když nevím jak.
Proč si připadám jako nejukecanější osoba v místnosti? Pomyslím si nejistě. Ne že by mi atmosféra přišla nějak divná, ale dala bych ruku do ohně za to, že tady před chvílí bylo živěji. Ne že by mi to vadilo. Ostatně, pravděpodobně to bude mnou. Povzdechnu si a nechám to radši plavat. Popravdě mě teď více zajímá to, že mám žízeň, ale nechce se mi chodit pro pití. Podívám se k Tomovi, takovým toužebným pohledem a pak zase zpět. Nechce se mi. Nevadí. Přehodím si nohu přes druhou, přičemž se ozve hlasitý zvuk, jako by něco narazilo do stolu. Já sem fakt schopná se praštit o cokoliv... Pomyslím si lhostejně a zakroutím nad sebou hlavou. Pak se podívám na Joe. Hodilo by se něco říct. "Ty jsi naštvaná?" Zeptám se potichu. Tak dobře, v lidech číst neumím. Nevadí.

_________________

<<< Příčná ulice

Vrazila jsem dovnitř s Cari na rameni, v první chvíli odhodlána projít beze slova a vydat se domů, abych nebyla seřvána za to, že se celé dopoledne toulám a ani na oběd domů nepřijdu. Ovšem nakonec jsem spatřila osobu, kterou jsem musela alespoň pozdravit. Tedy prvně jsem spatřila velkou nebezpečnou létající věc… Rea! „Ahoj Sluníčko,“ pozdravila jsem prvně výra a pak jsem se otočila k lidem, kteří byli poblíž něj, včetně jeho majitelky Joe, a jednoho cvoka, kterého jsem však neznala jménem, ač mám dojem, že jsem jej už zahlédla – ano, na nástupišti, když si přišel na vlak v županu!
„Ahoj, Joe,“ pokračovala jsem s pozdravy a zakončila to ještě jedním: „Ahoj,“ které jsem věnovala všem ostatním v okolí. Cari se načepýřila, jako by se snažila opět být větší než výr – opravdu k tomu měla i v tomto stavu hodně daleko. Vypadá to na velice zajímavou sešlost… ale stejně se zde zastavím jen na chvilku. Přece bych nepřišla domů pozdě… ale pozdravit jsem je musela ne? Mumlala jsem si pro sebe v duchu, jako bych si sama snažila ospravedlnit to, že jsem domů nedorazila před polednem, jak bylo v původním plánu, ale že dorazím… jednoduše někdy v budoucnosti.