Riley se na Arsenovu omluvu pokusila zareagovat ledabylým pokrčením ramen. No. Nebylo to úplně ono, ale trochu věrohodně to přeci jen mohlo vypadat... Vzápětí ovšem celá ztuhla, když k ní Quinn začal znenáhla a bez varování natahovat ten svůj pařát. Tvářila se velice poplašeně a to až do okamžiku, kdy se jí v zorném poli objevil onen přehlédnutý kus slizu. Riley si viditelně oddechla.
„Díky,“ zamumlala poněkud rozpačitě a v duchu si zanadávala. Co čekala? Že jí tu snad Arsen dá nakládačku? A ještě ke všemu před tím prodavačem, co jejich směrem vysílal už pěkně otrávené pohledy? Možná by vážně měla zapracovat na své... Důvěře. Na druhou stranu to ale bylo skutečně nečekané gesto a ačkoliv se Quinn tvářil naprosto přirozeně, pro ni to přirozené vůbec nebylo. I Patrick by musel podobnou akci předem hlásit a... Takovému Gallovi (nebo Ginger) by Riley samým šokem nejspíš jednu ubalila.
Když pak Riley získala svou kladnou odpověď, párkrát zamrkala a ještě si Arsena přejela zkoumavým pohledem, ale... Nakonec se přeci jenom usmála. Na zmínku o nepříteli dokonce vehementně zavrtěla hlavou, aby dala najevo, že o nepřátelství skutečně nestála.
„Jo, to pítko tam je,“ přitakala pak a snažila se, aby nevypadala moc... Nadšeně. Vždyť se nic nedělo, že jo... Usmiřování po půl roce... Kvůli tomu netřeba hnedka vyšilovat. Stejně se ale Riley nedařilo svou radost krotit tak, jak by si bývala představovala.
„Tak jdeme.“ Riley trochu ztišila hlas a nenápadně se ohlédla po majiteli obchodu. „Než nás odsud ten chlap začne vyhazovat sám.“ A s tím zamířila zpátky na Příčnou ulici...

>> ...a zazvonil zvonec...

_________________

>>>Uličky

Ak by niekoho zaujímalo, ako dopadol István v deň nákupov po tom, čo si zadovážil prútik v obchodíku u Ollivandera, nech sa páči.
Ako sme spomínali, István sedel neďaleko obchodíka s prútikmi na nízkom múriku. Otvoril si knížočku o sovách z obchodíka a začítal sa do niečoho o párení. Nerozumel však niektorým slovám a všetko sa to začalo zamotávať a István snahou porozumieť textu v angličtine vraštil čelo. Frustrovane kížočku zavrel a zdvihol hlavu. Vtom zazrel anyuci, ako to má namierené rýchlymi krokmi priamo k nemu.
"Isteném, keby som nebola veštica, tak sa mi tu stratíš", dokráčala k Istvánovi Emanuela držiac si dlhé šaty vyššie kvôli rýchlej chôdzi. V hlase sa niesla výčitka, ale na tvári sa jej skôr zračila radosť. "Nakúpené Ičánko?" usmiala sa na synáčika.
"Igen, anyuci", potriasol huňou malý cigánko a zosadol z múrika naťahujuc ruku za maminou.
"Kde si bola anyuci?" spýtal sa István, keď spolu vykročili uličkou.
"V banke Ištinko, v banke", odpovedala mu mamička zvláštnym, zľahka neprítomným hlasom. "Vybavovala som tvoje nákupy už dopredu", povedala ledabolo a vytiahla z vrecka papierik a pustila ho do vetra. "Ale ešte je jedna vec, ktorú by sme mali vybaviť". István sa otočil za papierikom, potom zdvihol hlavu k matke a hneď mu bolo jasné o čo ide. Bude zábava. Niekedy sa István trochu bál, lebo jeho mama v tomto štádiu robila naozaj prapodivné veci, ale prirodzene jej veril.
Zrýchlili krok.
Niekto za nimi zvolal mávajúc papierikom. István pustil mamičkinu ruku a otočil sa. Vyší pán v cylindri sa vydal ich smerom. Zabočili za roh a tam Esmeralda ladným pohybom zhodila svoj ošuntelý kabátik, rozpustila si vlasy a podala kabátik Istvánovi. Ten ho automaticky prehodil cez seba a kráčal dalej vedľa nej. Zastavili sa.
Spoza rohu vyšiel pán v cylindri s papierikom.
"Pištík, zober si hlinu z tamtoho kvetináča a umaž si tvár. Ten pán má dôležitý papierik v zadnom vrecku."
István okamžite pochopil. Bolo mu ale divné, že potrebujú kradnúť peniaze. Už to dávno nepotrebovali. Teda nie, že by žili v blahobyte, ale mali čo do úst a strechu nad hlavou. Čo viac si môže priať?
Emanuela odkráčala.
István sa pohol ku kvetináču.
"Toto vám vypadlo", ozval sa za ním hlas. Istvána zamrazilo. Pomaly sa otočil a zdvihol hlavu. Pán v cylindri sa zatváril neurčito a zložil si cylinder z hlavy aby sa poškrabkal na plešine. "Pardon to bude asi omyl."
István už vedel čo treba. Psími očami so slzami na krajíčku sa roztriasol.
"Ale maličká, mňa sa nemusíš báť. Len som si ťa pomýlil s jednou.."
Ale István napriek tomu prepukol v plač. A plakal tak, že okolití ľudia sa pristavili.
Pán s cylindrom v ruke koktavo vysvetľoval čo sa stalo a došlo tam dokonca k zvade, keď neznáma korpulentná žena s dieťaťom začala na dotyčného kričať, že je hulvát.
Vtom dav rozhrnula Emanuela. "Dosť!"
István prestal plakať, viacero ľuďí otočilo hlavu. Emanuela podišla k pánovi, vrhla na neho vševediaci pohľad a spustila. "Mladý pán, vaša partnerka má bolesti."
Pán s cylindrom zostal ako obarený. "Ako viete,... Nie sme,... Bolesti?!"
Esmeralda vážne prikývla.
Dramatická pauza.
"Susanne je tehotná,...", koktal ďalej pán. Esmeralda len prikyvovala.
"Ja..., ja musím ihneď..., ospravedlňte ma."
"Papierik!" zvolala za ním Esmeralda.
Pán unáhlene siahol do zadného vrecka a podal jej papierik.
"Ďakujem, Vám by sa tam stala nehoda a vaša partnerka Vás teraz potrebuje. Vezmite to vľavo, ulica je menej preplnená." upokojila situáciu Esmeralda, aj okolostojaci ľudia sa pohli ďalej, vidiac, že je po divadle.
"Kde? Ja,... Ďakujem Vám. Neviem ako Vám to..." koktal prekvapený pán.
"To nič, mlč a bež, Arthur." vyslala ho Esmeralda.
To, že cigánke dal svoju vstupenku na finále Svetového Pohára v metlobale zistil až na druhý deň.

>>>deravý kotlík

>>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea (bez postu)

„To by snad mohlo holkám stačit.“ Zamumlala si sama pro sebe za dnešek už posté s pohledem upřeným na středně velkou látkovou tašku nacpanou dobrotami. Při pohledu na všechna lízátka, bonbony a krabičky s čokoládovými žabkami se i jí, milovnici téměř všeho sladkého, zvedl žaludek. Neochotně opustila zmrzlinářský krámek, v němž bylo příjemně chladno a hned na samotném prahu do ní praštilo horko. Našpulila vzpurně rty a zkřivila obličej. Nikdy si nemyslela, že na to kdy vůbec pomyslí, ale zrovna dneska by byla ráda za trochu té vody, nejlépe v dešťové formě, samozřejmě. Když ale pohlédla na oblohu bez mráčku, její naděje na osvěžení dne se vypařily stejně, jako veškerá voda vystavená na letním slunci. Pohlédla útrpně na svou ostružinovou zmrzlinu, kterou svírala v druhé ruce a s chutí se do ní pustila, než i z ní se stane nepoživatelná břečka.
Rozhlédla se po relativně prázdné ulici a přešla na druhou stranu, aby se ukryla do stínu. Že tu bylo kouzelníků pomálu, mělo jen jeden dobrý důvod. Každý normální člověk se touhle dobou ráchal někde ve vodě nebo mazal na mistrovství světa ve famfrpálu. K jejímu štěstí nebo snad smůle se k ní donesla ona fáma o striktním rozdělení celého stadionu na část pro čistokrevné a nečistokrevné. Nevěděla, zda k tomu přispělo i nesnesitelné horko, ale zle jí bylo už jen při pomyšlení na takovou věc. Merlinžel, někdo měl stále tendence se v takové citlivé věci rýpat a pokoušet štěstí.
Pomalu začala okusovat okraj kornoutu, zatímco se zastavila u starého hodinářství a fascinovaně sledovala staré kukačkové hodiny, z nichž vylétávali co chvíli malý zmenšení ptáčci a zalétávali zase zpět. Krásné kouzlo. Když se jí podařilo odtrhnout oči od výlohy, dojedla svou zmrzlinu a volným tempem pokračovala v zastíněné části ulici, tiše si pobrukujíc v posedlosti White Queen od Queenů. Zastavila se až u knihkupectví. Krátce pohledem přejela knihy, než jí padl pohled na odraz sebe samé v lehkých světlých letních šatech s květovanými vzory po celé látce, na nohách obyčejné baleríny černé barvy a vlasy o dva odstíny světlejší vlnité vlasy lemující její trochu unavenou tvář. Když si prohlédla za sklem nové vydání Magických tvorů, zastrčila si pramen vlasů, pousmála se. Kniha jejího otce. Určitě bude rád, až mu řekne, že je hned v přední řadě výlohy.
Pomalu se otočila na patě a vydala se dál. Do prázdného sídla Thorntonů se ale vracet nechtěla. Alespoň ještě dvě hodiny. Jenže to horko… Bylo na zdechnutí.

_________________

>>

I přesto, že bylo venku téměř nedýchatelno a slunce prahlo v plné své síle, rozhodl se Kenneth po dlouhé době vydat se na Příčnou ulici. Školní rok se neúprosně blížil a on si chtěl nakoupit učebnice a další potřebné věci dříve, než začnou bláznit všichni ostatní a na Příčné nebude k hnutí. Brzo toho nápadu ale začal litovat, protože počasí venku opravdu podcenil. Měl pocit, že ho každou chvíli sluníčko sežehne a spálí na popel, takže se snažil víceméně přebíhat ze dveří do dveří dalšího obchodu a nezdržovat se na rozpálené ulici. Obzvláště pro něho to bylo peklo, když pocházel ze Švédska a měl radši pořádnou zimu, na kterou si během svého dětství zvykl. V životě se moc neopaloval, takže mu teď kůže na tvářích a i rukách spíše rudla, než se zbarvovala do hněda, což byl další důvod k tomu být oblečen ve světle modré košili. Když pár dní zpět venku s bratrem na zahradě šermovali, zvládl se opálit - respektive spálit poměrně dobře, proto dnes už nic takového riskovat nehodlal a košili s krátkým rukávem nebo normální tričko nekompromisně zavrhl. Takže měl světle modrou, slušivou košili s bílým límečkem a tmavou barvou knoflíků, což se dobře hodilo k černým společenským kalhotám a lesklým polobotkám. Možná se mohlo zdát, že v takovém horku se Kenneth v tomto oblečení uvaří, ale on byl rád, že mu nehrozí žádné další spálení, protože to bylo mnohem horší než vydržet pár hodin v dlouhém rukávu a kalhotách. Na očích měl k tomu černé brýle - pilotky. Pochopitelně, že návštěva Příčné se doma neobešla bez pozornosti. Amelinda mu téměř okamžitě po prozrazení této informace do rukou strčila seznam věcí, co chce koupit pro sebe a svou dcerušku. Takže zatím nakupoval věci pro svou milovanou macechu a sestru, nehledě na to, že původně si chtěl koupit věci pro sebe. Nebýt možnosti zmenšovat věci kouzlem, vypadal by teď jako něčí poskok s desítkami tašek, naštěstí měl všechno dané pouze v té jedné, kterou měl navlečenou na zápěstí ruky, kterou měl ležérně vsunutou v kapse společenských kalhot.
Konečně s mírným úsměvem vylezl z knihkupectví, když si koupil první věc pro sebe, a to merlinžel učebnice. Každopádně i to se dalo počítat. Vyšel znovu po Příčné ulici, drže v rukou pětici knih, které si koupil opravdu pro vlastní čtení a potěšení. Naštěstí většina z nich byla tenká, takže nosit se s tím nebyl problém. Až ta poslední byla o dost větší a těžší, což cítila na svých rukách, ale prozatím se nehodlal zastavovat a sklízet to. Prioritou bylo dostat se do stínu nebo dalšího obchodu a tím se vyhnout otravnému sluníčku. Mimoděk zvedl hlavu a podíval se po šíři celé ulice, takže mu neunikla moc dobře známá tvář na druhé straně. Jocelyn akorát kráčela opačným směrem a Kennethovi se hromádka knih málem rozsypala, když si uvědomil skutečnost, že by se takto minuli. Naštěstí se ale tak nestalo, ale dívka si ho očividně nevšimla, takže musel na sebe upozornit on. Už se nadechoval, když si zakřičení rozmyslel. Přešel svižným krokem ulici, stihl hodit hromadu knih do tašky, sotva se tam vešly ve své původní velikosti, a vydal se rychlým krokem za dlouhovlasou dívkou. Chvíli se proplétal mezi ostatními, protože zatímco sklízel knihy, mu utekla, ale naštěstí ne daleko.
"Na nákupech, slečno?" ozval se za ní, když už se konečně na slyšitelnou vzdálenost přiblížil a ze široka se pousmál. Rychle dívku předběhl, postavil se k ní čelem a pokud se okamžitě nezastavila, udělal pár kroků pozpátku. "A bez doprovodu?" dodal s mírně pozvednutým obočím a širokým úsměvem od ucha k uchu. Jak moc rád ji viděl! Ale nemohl na sobě nic dát znát, dohodli se, že to budou tajit, čehož se hodlal držet. Ale pokušení bylo tak velké... Stihl si ji i prohlédnout, čímž se mu v očích odrazila prostá radost, že tu právě na ní narazil. Ano, psali si od toho plesu dopisy, ale o tomhle se asi nezmínili. Proč také. Návštěva Příčné ulice byla tak prostá věc, že to nebyla potřeba. Sklouzl pohledem k její tašce, která přetékala sladkým, a nevěřícně na ní vytřeštil oči, což také nemohla vidět, protože měl stále sluneční brýle. Ty si však v dalším okamžiku stáhl a sklonil se k té tašce, jako by se chtěl přesvědčit na vlastní oči a ne přes ztmavená sklíčka. "Doufám, že tohle nehodláš jíst?" zeptal se vážným hlasem a povytáhl obočí, načež se trochu ušklíbl. "Člověk tě chvíli nemá pod kontrolou a ty takhle...," zasmál se pobaveně, krčíc vtipně spálený nos a zakroutil nad tím hlavou. Tak trochu předpokládal, že to nakoupila svým sestrám, ale třeba se pletl. Musela moc dobře vědět, že ji jen tak škádlí. Měl zkrátka dobrou náladu.

_________________

| +

V zamyšlené náladě se občas pohledem zastavila za výlohou různorodých obchodů, přičemž se na chvíli pozastavila i o krámku se starými deskami. Zastavila se tam ale sotva jen na chvíli, stejně už s sebou neměla dost galeonů. A tak se stočila směrem, který se původně chtěla vydat a bez sebemenšího tušení, že kousek od ní kráčí Kenneth, pomalu chlapce minula pohroužena do vlastních myšlenek točících se kolem léta. Událo se za tu dobu hodně překvapivých věcí. Jela na výlet, o kterém byla přesvědčená, že se zdaří uskutečnit příští rok, účastnila se plesu, na který nikdy nechodí. K těmto faktů přičtěte jednoho pana Helmonta a získáte nejen mix šílených událostí, ale také příjemně prožité léto. Alespoň prozatím. Co jí trochu kazilo radost ze získané Kennethovy přízně, byl fakt, že museli všechno udržet v tajnosti, alespoň prozatím. Mohlo se zdát, že to spíš obnášelo mnoho nevýhod, ale jedno významné plus to přeci jen mělo – nejen, že si posílali dopisy, ale mohli si vážit každé ulité chvilky, kdy se viděli a to činilo jejich situaci ze zoufalé na vzácnou.
Mírně se pousmála při pomyšlení na tvář veselého chlapce a neunikla vlastní otázce, co zrovna dělá. Sídlo Helmont naskýtalo tolik možností a aktivit, že jen stěží mohla hádat, které z ní se právě může věnovat. To, že by šel nakupovat, by byla poslední věc, která by jí napadla. Už skoro míjela krámek s květinami, když na ní záhy promluvil chlapecký hlas. Málem si připustila, že se jednalo o výplod její vlastní fantasie, když jí ale vysoká postava zastoupila cestu, neubránila se překvapenému pohledu. Poznala by, že snila, ale tak přesvědčivou iluzi nedokázala vyprodukovat ani ona. Takřka okamžitě její tvář rozjasnil veselý úsměv, kterým jí okamžitě nakazil. „Kdo říká, že jsem bez doprovodu? Jsi snad vosk?“ Pozvedla zlehka obočí a potlačila nutkání ho alespoň obejmout, a tak svou radost tiše ventilovala v podobě úsměvů. Sevřela v dlani tašku, očima zběžně přejela jeho postavu a zlehka pozvedla jedno obočí. Košile? To jako vážně, v takovém horku? Zavrtěla nad ním hlavou, z tváře odhánějíc neposedný pramen vlasů „A není ti v tom horko? Já přemýšlím nad tím, jak na sebe nahodit do nejméně věcí a ty…“ Zarazila se náhle, když doputovala pohledem k jeho obličeji. V očích jí zaplála téměř dětinská radost, tašku položila na zem a mírně poskočila. „To jsou pilotky?!“ Zakřenila se jako malá, očima stále sledujíc brýle s černými sklíčky. „Můžu, můžu? Prosím! Jsi hodný!“ Vlastně bylo marné čekat na to, že by si počkala na Kennethův souhlas či nesouhlas. Natáhla se po brýlích, které si drze přivlastnila a nasadila si je s blaženým úsměvem na nos. „Právě jsi ze mě učinil nejšťastnější ženskou na světě, jsi na to hrdý?“ Prohodila k němu, zatímco si užívala chvilky, kdy měla na sobě chlapcovy brýle. Nevěděla sice, jak v nich právě vypadá, ale to byl zcela nepodstatný detail.
Stočila pohled, který byl momentálně vyfiltrovaný tmavými sklíčky, na tašku ležící n zemi a znovu jí vzala do ruky. „Netěší tě představa, že tvou nepřítomnost kompenzuji cukrem?“ Pronesla tak, aby to slyšel výhradně on a provokativně se usmála. „Tohle je pro ségry, pro sebe tam mám jen slaný tyčinky.“ Ujistila ho, zase takový jedlík sladkého nebyla, ale proti srsti jí taky nebylo. Jen v tomhle vedru ale přeci jen raději uvítala něco, co obsahovalo více vody než cukru.
Brýle si na nose posunula níž a prohlédla si znovu Kennethovi tvář, načež se rozesmála. No, spálenému mu to rozhodně seklo ze všeho nejvíc. „A já tě zase nemám chvíli pod drobnohledem a hraješ si na indiána.“ Stáhla si z obličeje brýle a znovu si prohlédla jeho červený nos. Tenhle kluk už jí mohl sotva něčím překvapit. „Moc pěkné. Rozkošné, řekla bych.“ Zhodnotila provokativně jeho vzhled, než mu na nos znovu nasadila pilotky. „Sluší ti víc než mě.“ Dodala nakonec a pomalým krokem nakročila směrem, kterým původně šla. „Nepředpokládám, že mě tu stalkuješ, takže – co tě sem v takovém vedru vyhnalo?“

_________________

Pobaveně se na svou spolužačku a teď už vlastně i přítelkyni ušklíbl. "Ale do teď si bez doprovodu byla," oponoval dívce, než se rozhlédl po celé ulici a zabloudil pohledem i směrem k blízkým obchodům, než dodal: "Nebo tu máš někde Zacka?" zeptal se zvědavě a zadíval se zpět na ní, načež se znovu lehce pousmál. Rozhodně mu neuniklo, když pohledem zhodnotila oblečení, které měl na sobě, ale dokud nic říkala, ani on nic nenamítal a skláněl zrak k té tašce plné cukroví. Vzhledem k tomu, že on sladké opravdu moc nemusel, mu tohle množství přišlo maximálně nechutné. Pokud tohle někdo dokázal sníst všechno najednou, měl Kennethův obdiv. "Trochu," připustil, když si zkrátka poznámku k oblečení neodpustila. Pokusil se zatvářit naoko dotčeně, že se vůbec takovou věcí zaobírá, protože od něho nemohla čekat, že se tu bude promenádovat v tričku a kraťasech, při dobré náladě se mu to ale moc přesvědčivě nepodařilo, a tak už se nadechoval k dalším slovům. "A nemusíš se na mě tak dívat," dodal hned vzápětí. Hbitě si rozepnul manžetu košile a vyhrnul si trochu rukáv, aby mohla vidět zarudlou kůži na pravé ruce. "Vidíš? Už takhle mě to sluníčko spálilo, víc to riskovat nehodlám. Už se těším na zimu a na sníh. A teda... příště už méně věcí nenahazuj," dodal ke konci s významně povytaženým obočím, které během chvíle doprovodil i smích. Pravdu teda měl, obzvláště od něho se to dalo chápat, když ho rozhodil i fakt, že se dívka tenkrát u mostu vyzula z lodiček a byla tam bos. Sotva stihl přikývnout na odpověď, už mu stahovala z brýle z očí, a tak tomu se smíchem přihlížel. "Sluší ti," usmál se, když se mu v nich ukázala a celá se rozzářila nefalšovaným úsměvem, nad čímž zvládal pouze nevěřícně a s úsměvem pochopitelně kroutit hlavou. "To ti ke štěstí opravdu stačí tak málo?" zeptal se zvědavě a lehce nakrčeným čelem a čekal, zda mu brýle vrátí, nebo se dnes bude muset obejít už bez nich. "A ty brýle nemáš? Alespoň klobouk bys měla mít, ten by ti slušel a nesvítilo by ti do očí," pozvedl ukazováček na váhu svých slov a nasadil výraz, že v tomhle se opravdu vyzná, než se nad tím zase pobaveně usmál.
"Vzhledem k tomu, že mé nepřítomnosti bude více než dost, tak ne, protože to v nadměrném množství není vůbec zdravé," odpověděl s vážnou tváří, ale vzápětí nasadil milé pousmání, když se zmínila o sestrách. On dneska také nakupoval pro svou sestru. Sladkosti ale na seznamu moc neměl. "To není úmyslně. Zapomněli jsme se s bratrem na zahradě a dopadlo to takhle," protočil nad tím očima, protože posledních pár dnů si takhle z něho utahovali téměř všichni. Z Brentona ale také, protože nevypadal o moc lépe. Navíc musel snášet poznámky svých spolupracovníku na Starostolci, což bylo určitě horší než to poslouchat od strýčka a Suzanne doma v Helmontu. Rozkošné... Neubránil se trochu skeptickému ušklíbnutí, když tohle slovo zaslechl ve spojitosti se svým vzhledem. Rozkošné možná bylo kotě, ale rozhodně ne on. Nechal si nasadit zpět brýle, ale nakonec si je posunul až do vlasů, protože když s Jocelyn mluvil, byla slušnost, aby mu mohla vidět do očí. "Chci si nakoupit věci do Bradavic, protože na konci srpna se mi sem určitě nebude chtít, když tu bude spousta lidí. Akorát, že toho využila Amelinda a dala mi seznam," zalovil v tašce, kterou měl navlečenou na zápěstí, a po chvíli z něho vytáhl malou ruličku, kterou když rozmotal, mohla být na výšku dlouhá jako jedna klasická A4, "co vše chce koupit, takže tahle taška zatím patří pouze jí a Rossaně... a teda, koupil jsem si už nějaké učebnice a- jo, to ti musím ukázat!" vhodil lístek s věcmi, co má koupit, zpět k dalším věcem a místo toho vytáhl knížku, kterou si koupil v knihkupectví před chvíli. "Proč ses mi nepochlubila, že pan Thornton napsal knihu?" zeptal se zvědavě, drže v rukách knížku, kterou - pokud se nepletl, napsal Jocelyn otec. "No, ale z toho seznamu mi ještě dost věcí chybí a pak tu mám schůzku s Brentonem, že si dáme oběd, než se budu vracet domů. Ty tu nakupuješ jen pro své sestry? A opravdu sama?" zeptal se znovu tak zvědavě se vší nenápadností pochopitelně a rozhlédl se po ulici. To už s ní srovnal krok a kráčeli někam, ani nevěděl kam.

_________________

| +

Pousmála se při zmínce Zackova jména a před očima si vybavila chlapcovu snědou tvář a neposednou rozházenou lví hřívu. Za tyhle prázdniny si ho užila dva týdny v kuse s draky za zády a mimo to byl u nich několikrát na návštěvě. Vlastně vícekrát než kterékoliv léto předtím. Až pojala téměř podezření, že i na něj útočí melancholie s blížícím se posledním ročníkem. Ale to by se mu přeci nepodobalo. „Zack? Ten by dobrovolně nakupovat nešel, pokud by z toho nekápla nějaká kulišárna.“ Tiše se zasmála a zavrtěla hlavou. Už ho viděla, jak celý horlivý v tomhle horku táhne tašky s nákupem a nezapomíná se u toho usmívat jak měsíček na hnoji. Představa k nezaplacení. „A navíc nemůže, když leží týden v nemocnici s popáleninami, je zkrátka šikovnej. Ale v nejbližší době od něj čekám dopis, brzy by ho měli pustit.“ Prohlásila, ale větší hlavu si s tím očividně nedělala. Kdyby jí takhle Kenneth potkal před čtrnácti dny, netvářila by se tak klidně. Ale tohle bylo u Zacka zkrátka normální. Oheň byla jeho práce, a on měl svou práci rád i navzdory rizikům, které z toho plynuly. Natáhla volnou ruku do tašky, vytáhla z ní jednu slanou tyčinku a zakousla se do ní. Dobrá nálada jí pomalu naplňovala se stálou a intenzivní přítomností Kennetha, který na ní v tom mdlém horkém dni působil až nezvykle svěže. Copak měl snad sluneční pohon?
Zvědavě pozvedla obočí, když upřela pohled na jeho spálenou ruku a mírně nakrčila nos. No, tohle se mu skutečně povedlo. „V tom případě jsi teda omluven, když jsi spálený.“ Pronesla po chvilce rozmýšlení a jen těžko si představovala, jak to asi muselo bolet. „A o moje oblékání se neboj, tohle je ta nejspodnější hranice.“ Ujistila ho klidně, načež přimhouřila oči a dodala: „Nebo si snad myslíš, že bych mohla mít tu sukni kratší?“ Samozřejmě provokovala do posledního momentu, jinak by to nebyla ona.
Neurčitě pokrčila rameny a sevřela v dlani tašku, zatímco jí Kenneth vystavoval dalším otázkám. Ta ohledně jejího osobního štěstí ale jedna z prvních, na kterou se rozhodla odpovědět. „Jsem vděčná, nic víc.“ Mít jeho brýle na nose muselo působit přinejmenším komicky, ale byl to i její způsob komunikace a otevřeného nadšení, které před ním netajila. Samozřejmě by jeho brýle mnohem raději vyměnila za objetí nebo polibek, ale to bylo zkrátka teď a tady naprosto vyloučené. „No, mám, ale tyhle jsou přece tvoje a navíc vypadají jednoduše.“ A v jednoduchosti byla krása, že. Více už svou lásku k pilotkám neobhajovala, protože to byla jedna z mála věcí, které měla bez většího důvodu ráda.
Potlačila v sobě úsměv, když se chlapec před ní zmínil i o bratrovi. Těžko si dokázala vysoké světlovlasého muže představit s apačském vydání. To snad ani nešlo. „Chlapi.“ Zavrtěla nad tím hlavou. „Hlavně, že jste si na sebe nakonec vzpomněli.“ Nakonec zapomenout se v té rezervaci nebylo zase tak náročné, že.
Než stačila myšlenky stočit jiným směrem, měla pod nosem seznam věcí, které musí ještě nakoupit a v ruce tašku s věcmi pro ty dvě ženský. „Nepřehání to trochu?“ zkřivila obočí, když si prohlédla seznam a shledala, že polovina věcí z nich je téměř zanedbatelná a k ničemu, ale… co polovina, skoro dvě třetiny. Skutečně netušila, na co potřebují osm zlatem prošívaných stužek. Na tohle byl její rozum asi příliš krátký.
Když upřela pohled na chlapce, musela se vřele pousmát, protože jí s každou vteřinou víc a víc uvrhal do většího a šílenějšího příběhu. Sama přemýšlela nad tím, jestli se stíhá v mezičase během vyprávění také nadechnout. Jeho nadšení bylo obdivuhodné a téměř nezadržitelné. „Protože chlubit se cizím peřím není nic pro mě.“ Pronesla a podívala se na knihu, která měla pod svým názvem jméno jejího otce. „Ale jsem na něj hrdá, je vážně oddaný své práci. Přiznám se ale, že jsem neměla možnost jí úplně prolistovat, i když už jí máme doma.“ Natáhla se po dílu a krátce jím prolistovala, zatímco chlapci naslouchala a pomalu kráčela po chodníku. Až namířený dotaz jí donutil knihu zavřít a vrátila mu jí zpět do rukou. „Jen pro sestřičky. Pro posílení rodinných vztahů a tak. Vidí mě jen dva měsíce do roka a to není moc, takže je to mezi námi takové, no, ne zrovna ideální. Nicméně je mám ráda, i když jsou trochu zvláštní.“ Pokrčila rozpačitě rty, protože se tady o vyložené nesnášenlivosti, která například panovala mezi Kennethem a Rossanou, nedalo vůbec mluvit. Byla to spíš chladnost a odstup několika let, které je od sebe dělily navzájem. To ale neznamenalo, že by se za nimi nevrhla do propasti, kdyby bylo třeba. Pořád to byla její rodina a jistou vazbu na obě dívky cítila, ať už chtěla, nebo ne. „A bratra pozdravuj.“ Dodala, když si uvědomila, že se Kenneth zmínil i o obědě se svým bratrem. Zdvořilost na prvním místě, to především.
Poté však zabrousila k tématu, který tak úsměvný nebyl. „Ještě jsi mi neřekl, co po tobě otec chtěl, když jsme se rozešli na tom plese. Neměl jsi z toho mého ztřeštěného nápadu potíže, že ne?“ Navzdory tomu, že si napsali mnoho dopisů, se ani v jednom její přítel nezmínil o tom, co se odehrálo pak. A věděla, že by jí sám od sebe nenapsal něco nepříjemného nebo snad nepodstatného. Počkala si tedy na jeho odpověď, ať už byla jakákoliv, než si vzpomněla na seznam věcí, které musí Kenneth ještě koupit. „Ukaž ten seznam, co ti ještě chybí?“

_________________

Zhluboka se nadechl, čímž dívka dostala opravdu minimum času na odpovědi, protože už zase věděl, co zapomněl a chtěl říct. Uvědomoval si, že Jocelyn zahltil spoustu informacemi, ale zkrátka se dlouho neviděli a on měl náhlou potřebu všechno řádně vysvětlit a říct. Ovšem milá tvář mu hned při první odpovědi vymizela, když se dozvěděl, co se stalo Zackovi. "Ležet v nemocnici o prázdninách, to mu teda moc nezávidím. Byla si za ním v nemocnici?" povytáhl zvědavě obočí a počkal si na odpověď. Věděl, že možná proto se mu zdála dívka ve tváři trochu unavená, což mohlo být důsledkem toho, že směla o Zacka starost. Ani se tomu nedivil, když byli velmi dobří přátelé. "Uvidíš, že bude v pořádku," vyloudil na své tváři znovu milé pousmání a lehce se dotkl jejího ramene v chlácholivém gestu, než ruku zpět stáhl a upravil si brýle, které měl posazené ve vlasech.
Když dívce ukázal své opálení od sluníčka, musel se nad tím pobaveně ušklíbnout. Hrozně to pálilo a svědilo, ale už to naštěstí nebylo tak hrozné. Babička navíc oběma bratrům koupila v lékárně nějaké mastičky s komentářem, že ve svých letech by už mohli mít rozum. Nevinně se nad tou myšlenkou uculil. Brenton rozhodně, když mu táhlo na třicet. Když se ale oni dva spolu ocitli v sídlu a měli dlouhou chvíli, byli to zase malí kluci, které nikdo nepoznával. I tak ale stále Helmonti každým coulem. Odtrhl se myšlenkami od svého bratra a zamrkal zamyšleně na Jocelyn, než mu došlo, o čem mluví. "To doufám. Chodit po Příčné třeba v plavkách... to by asi vzbudilo rozruch," zeširoka se nad tím zasmál, snaže se své pobavení potlačit. Málem se mu to nepodařilo, naštěstí ale znovu promluvila Jocelyn, čímž mu zcela bez jakéhokoli předstírání zamrzl úsměv na rtech. Trochu váhal, jestli to opravdu myslí vážně nebo si z něho dělá srandu, ale vzhledem k tomu, že to nebyl schopen rozeznat a neměl čas nad tím ani přemýšlet, se zatvářil smrtelně vážně. "To si rozhodně nemyslím," odpověděl konzervativně. Pokud ho tak škádlila a dělala si z něho srandu, bylo to od ní pořádně podlé, když musela tušit Kennethovu staromódní reakci, která bude na hraně rozpačitosti s pobouřením.
"Pokud se ti tak líbí, tak si je můžeš nechat," promluvil ohledně pilotek, které mu před chvíli tak drze sebrala. Všiml se, že z nich byla naprosto unesená, což moc dobře nechápal, ale i tak se popřípadě sklonil, kdyby si je opravdu chtěla vzít. Měl dome minimálně ještě troje, protože nosil pouze je, takže taková ztráta by to popřípadě nebyla.
Stočil zrak k dlouhému seznamu a v hlavě zrekapituloval, co všechno koupil a co mu stále chybí. Upřímně, u některých věcí trochu tápal, protože to byl stále chlap a nakupování stužek a podobných věcí pro něho bylo naprostou katastrofou. "Nepřehání," odpověděl bez mrknutí oka a se silným sebezapřením, že zrovna v tomhle musel Jocelyn oponovat, ač ona musela moc dobře vědět, že v duchu si myslí přesně opak. Nemohl ale zkrátka neustále dokola mluvit o své maceše a sestře v negativech, tohle se někdo dozvědět, má z toho akorát tak problém, ač vůbec nepochyboval o tom, že Amelinda o něm nemluví o moc lépe. "Mají prostě své potřeby..." dodal diplomatickým tónem a okamžitě od toho odvrátil pozornost, protože nechtěl tohle téma více rozebírat. Proto upřel pohled znovu ke knize, kterou mu Jocelyn vrátila a pobaveně se pousmál. "Pokud mám být upřímný, já si ji koupil pouze kvůli tomu, že ji napsal tvůj otec. Ale určitě si ji přečtu, jsem na to zvědavý," usmál se a strčil knížku zpět do tašky k ostatním věcem a hned na to vytáhl hůlku a kouzlem tuto knihu i se zbytkem učebnic zmenšil, aby to nebylo moc těžké. "Zvláštní?" povytáhl směrem k ní obočí a zatvářil se nechápavě, jako by chtěl, aby mu Jocelyn více přiblížila to o jejích sestrách. "Proč zvláštní?"
Když tak kráčel po Příčné ulici, sem tam se rozhlížel, protože nechtěl minout obchody, kam ještě musel kvůli tomu seznamu a také kvůli sobě. On sám si totiž potřeboval koupit nové kožené rukavice a musel si vyzvednout nově ušitý oblek v námořnicky modré barvě. "Určitě budu. Ale kdybys chtěla a měla čas, mohla bys klidně poobědvat s námi, Brenton by proti tomu určitě nic neměl," sklouzl k ní hnědýma očima a zlehka se pousmál, vyčkávaje na odpověď. "Samozřejmě pochopím, když se ti nebude chtít. Zkrátka, záleží na tobě. Nemůžu a ani tě nechci zdržovat," dodal hned vzápětí, jako by si uvědomil neuváženost svých slov. Jemu by asi také nebylo zrovna po chuti jít si jen tak poobědvat s nějakým členem Jocelyny rodiny. Respektive, rád by, ale určitě by byl šíleně nervózní. Navíc sám by měl dbát spíše na oficiální představení při společné, rodinné večeři v Helmontu, což ale u nich dvou zatím nehrozilo, protože se svým vztahem neměli v plánu vycházet na veřejnost. Netušil, jak Jocelyn, ale on byl připraven to klidně tajit až do aleluja...
Překvapeně se na ní podíval, když se vrátila k tomu plesu a snad na okamžik se zatvářil zamyšleně, než zakroutil hlavou. "Ne, nic. Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku a popřípadě jestli ti může být nějak nápomocen, tak jsem mu řekl, že se ti už udělalo lépe a že jsi zůstala ještě chvíli venku se strýcem," odpověděl po pravdě, ač pochopitelně tu první polovinu rozhovoru zatajil. Nebylo to tak, že by chtěl Jocelyn lhát, ale zkrátka jí nechtěl přidělávat starosti a rozhodně netoužil potom, aby si něco takového vyčítala. Navíc to nebylo nic hrozného, Walter pouze vyzvídal a pak mu připomenul pár tíživých skutečností, které měl mít Kenneth na paměti neustále. Třeba blížící se zasnoubení, ač nevěděl, zatím s kým... Zalovil znovu v tašce a podal dívce ten seznam. Zastavil se a nakoukl do něho přes Jocelyny rameno, načež poklepal na první dvě položky, které zatím neměl. "Myslíš, že bych tě mohl poprosit, abys mi pomohla? S některými věcmi si opravdu nevím rady... třeba těch pět stužek a tady, to mám vyzvednout klobouk, ale Amelinda si ho prý zapomněla zamluvit, takže ho možná mít nebudou, ale mám se po něm podívat, že prodavačka už bude vědět... To bych rád viděl," promluvil ke konci se skeptickým tónem a pak poklepal na zbylých pár položek, které už víceméně byly jeho, a které si tam připsal, aby na ně nezapomněl. "Ty už nic koupit nepotřebuješ?"

_________________

| +

Zatvářila se trochu ublíženě, když zaslechla jeho otázku ohledně návštěvy Zacka v nemocnici. Není přece necita, ještě teď si dobře vybavovala, jak praštila s telefonem, nahodila na sebe, co měla po ruce a letěla do špitálu. Možná se ale bála trochu zbytečně, protože dokud s ní Zack na lůžku vtipkoval, nebyl na tom až tak zle. „Jistěže byla. Jela jsem za ním ještě ten den, kdy se mu ta nehoda přihodila.“ Potvrdila Kennethovu domněnku a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Byl popálený a ještě si ze mě dělal legraci, že bych měla dostat ocenění za nejtragičtější prázdninový výraz.“ Ušklíbla se při té vzpomínce, protože kdyby byl naprosto zdravej, vysloužil by si od ní slušný pohlavek a vykárání. V tu chvíli jí to ale bylo naprosto jedno, hlavní bylo, že měl všechno na svém místě. Zbytek byl detail.
Na správnou vlnu jí ale opět dostalo Kennethovo konzervativní chování, kterým jen potvrdil, že kratší šaty už by si na sebe vzít nemohla. „Tebe vážně není těžké rozhodit, že.“ Zatvářila se trochu zlomyslně, nicméně ho nehodlala dlouho trápit, když byl na ní tak hodný, a tak se znovu pohroužila do hovoru s chlapcem. Jakmile přišla řeč na pilotky, nezbedně poskočila a stáhla je spolužákovi z hlavy, když už se tak nabízel. „Nechám si je a vrátím ti je, až se naše cesty rozejdou.“ Zamudrovala, zapíchla si pilotky do vlasů a usmála se jako nejšťastnější člověk v Příčné ulici. Těžko by jí konkuroval i vítěz loterie.
Zlehka pozvedla obočí a upřela své zelenavé oči na chlapce, když začal svou macechu i sestru omlouvat. Chvíli doufala, že snad nebude nutno nic říkat, protože její pohled stylu „Ne, vůbec to nepřehání, jen ti napsaly stránkový seznam hovadin“ mluvil sám za sebe dost jasně. Očividně se spletla. „Tohle nemá s potřebami co dělat, Kennethe. Tohle je ženská rozmařilost.“ Bylo dost zvláštní, že zrovna tohle řekla holka, ale ona si nikdy nekupovala pozlacené stužky a další hovadiny, které by za život užila snad jen jednou. Zkrátka v těch věcech neviděla hlubší smysl. Včas se ale rozmyslela, než prohlásila něco dalšího, a tak se rozhodla strategicky odbočit k otcově nově vydané knize. „Snad tě to bude bavit, můj otec má občas sklony zabíhat do detailů, ale i to má své kouzlo. Já se veřejně přiznám, že se do těch knih dívám především na ty pohyblivý nákresy, které dělal. Mám je nejraději, jsou přehledný.“ Pravděpodobně by nikdy lživě neprezentovala otcovo dílo za účelem prodeje, což se odrazilo i na onom komentáři. Tuhle knihu ale ještě nečetla, těžko říct, zda se od těch předešlých přeci jen obsahově nelišila.
A ohledně sester… „Já nevím, jsou malé, měly by se zajímat… třeba o stužky, hrát si s panenkami a je zatím zajímá jen, jaká vidlička se u stolování bere na zeleninový salát. Tohle prostě není normální.“ Pokrčila rameny a zatvářila se trochu nejistě, protože nevěděla, jak přesně probíhala doma výchova Helmontů, ale podle chování jistě od útlého dětství.
Nabídka na oběd jí přepadla nepřipravenou, a tak se poněkud neurčitě pousmála, neboť jí to lichotilo a znervózňovalo zároveň. „To záleží na tom, jestli s tebou a Brentonem běžně obědvají tví spolužáci.“ Co na to více mohla říct? Chtěla jít a zároveň by z té situace nejraději utekla s křikem. A nebyla si jistá, jestli by to bylo vhodné. Nechtěla komukoliv zavdávat důvod, aby o nich mluvili. „Ale už vidím, co by řekla moje matka: Jocelyn, tohle je jedinečná příležitost, v budoucnu by se nemusela opakovat. Doufám, že se rozhodneš dle vlastního svědomí.“ Napodobila přesvědčivě matčin hlas včetně výrazu a stylu chůze. Kdyby vyrůstala v područí matky, mohla jí směle konkurovat v chování, neboť v kráse už se rovnaly.
Nakonec upustila od své pózy a loupla očkem po svém příteli, který jí pro dnešek dělal společnost, a přeměřila si ho pohledem. Nebyla si totiž jistá, zda jí řekl úplně všechno, ale víceméně se v tom nehodlala dál rýpat. Nebylo to jedno z těch témat, kterým holdovala. „Dobře.“ Pronesla v souhlasu, zatímco si od něj brala seznam s věcmi pro Rossanu a Amelindu. A bylo toho požehnaně. „Poradím, pomůžu, všechno najdu.“ Zahlásala z ničeho nic energicky a nezapomněla se vesele usmát. Organizace, to bylo její… „Nejdřív skočíme asi pro ty stužky, to je docela jasné, pro ten klobouk dojdeme až pak, zní to jako větší komplikace a zlo. A třeba bych do něj mohla přibalit dvoudenní pobyt s draky v Rumunsku. Pod širým nebem.“ Zasmála se trochu temně a zlomyslně, načež si nezapomněla promnout ruce. Samozřejmě si dělala legraci, ale v koutku její duše jí to na jednu stranu i přála. Měla Kennetha na očích skoro každý den a zdálo se, jako by snad ani neviděla, co má před sebou. „Ne, sladkosti mám, učebnice jsou dávno doma, pilotky jsou na hlavě, ty jsi tu taky, jsem spokojená. Tak pojď.“ Ujistila ho úsměvně, rozhlédla se a přešla ulici na druhou stranu míříc k nejbližšímu krámku se stužkami.
Po značné chvilce ticha a trochu zoufalého kousání do rtu se nakonec obrátila za chůze na chlapce vedle sebe a promluvila. „Nechci ti kazit hezký letní den, ale jsem docela zvědavá, protože ty bys mi to sám neřekl…“ Rukou si nejistě zajela do vlasů a urovnala si tak několik pramenů. „No, v podstatě mi do toho nic není a je zároveň, ale… Prý tvá rodina byla na tom setkání čistokrevných rodin u Lockheartů.“ Krátce šlehla pohledem ke Kennethovi, zda už mu pomalu začalo docházet, kam míří. „Říkala mi to matka, stavila se tam na necelou hodinu, ale nebylo jí dobře, tak brzy odešla. Tak mě napadlo, jestli…“ Zarazila se a zavrtěla hlavou, protože tuhle situaci nejen uvedla na scénu, ale ještě jí řešila dost nešťastně. Aby z toho šikovně vybruslila, pozvedla hlavu a kývla bradou k budově. „Tamhle je obchod se stužkami.“ Hlesla a ponořila se do studování seznamu věcí, které je ještě třeba koupit.

_________________

Nechápavě se zamračil, když nasadila svou ublíženou tvář a tak na něho pohlédla. Chvíli přemýšlel, co řekl tak strašného a ani po chvíli ticha si to nebyl schopen uvědomit. Neviděl v tom nic špatného, zkrátka se zeptal, třeba se za ním stavit nemohla, to on nemohl vědět. Možná ho někde hluboko v podvědomí užírala myšlenka, že Jocelyn má za nejlepšího kamaráda právě kamaráda. Avšak, tohle zatím nepřiznal ani sám sobě, natož aby to vyslovil na hlas a řekl někomu dalšímu. Byla to spíše podvědomá reakce, než opravdová žárlivost. "Tak to na tom nebyl tak zle, pokud mohl vtipkovat," usmál se lehce, protože za začátku si opravdu myslel, že na tom byl o mnoho hůř, soudě dle Jocelyn výrazu. Nakonec to hodil za hlavu a víc se tím nezaobíral, protože se dalo předpokládat, že dívce tohle téma asi náladu nezlepší. Ovšem to nemohl tušit, že se rozhovor přesune znovu k oblečení a té délce šatů. Promnul si krátce kořen nosu, snad snaže se zakrýt v očích pár mihnutí rozpaků, než nepatrně zakroutil hlavou. "A divíš se mi?" upřel nakonec na ní hnědé oči a nepatrně pozvedl obočí. Možná to bylo myšleno i jako kompliment. Musela zkrátka počítat s tím, že v tomhle ohledu to s ním bude mít asi více než těžké. Byl konzervativní, vychovali ho tak a naučili takovým zvyklostem, takže když se poté setkal se způsobem života normálních lidí, byl z toho naprosto paf a klepal si na čelo, přitom, kdo se podivně choval, byl pouze on. Ze začátku v Bradavicích dost tápal, než se naučil s tímhle srovnat a alespoň se trochu přizpůsobit svým vrstevníkům. "Dobře, s tím souhlasím," pousmál se ohledně těch brýlí a přikývl. Znělo to docela dobře a v duchu doufal, že se mu ty brýle do rukou už v životě nedostanou. Nedokázal si představit, že by se měli přestat vídat. V duchu ale s touto variantou dost často kalkuloval, protože rodinná tradice byla zkrátka neoblomná.
Jakmile se však řeč přenesla k Amelindě s Rossanou, zachytil ve vzduchu zvláštní atmosféru a v sobě pocit naprostého nesouhlasu. Netušil, proč měl náhle potřebu se těch dvou zastávat. Ale nemohl o nich takhle mluvit před ostatními a možná ani ne před svou přítelkyní. I ona měla být přesvědčená o tom, že Van Helmontovi jsou výkvět dokonalosti, kterou nekazí naprosto nic. Sice už spoustu věcí Jocelyn prozradil, takže se jeho chování teď zdálo nesmyslné, ale možná na tom měl podíl právě Walter, když si ho tenkrát na plese zavolal k sobě a v krátkosti si s ním promluvit. Kennethovi ta slova hned vyvstala na mysli, když se na to dívka zeptala. Nejen, že se ptal na zdravotní stav Jocelyn a vyzvídal, i mu opakoval několik neměnných frází a dalších pár nových přidal, třeba to, že soukromí májí pouze jedno a nechce, aby do rodinných záležitostí viděli i ostatní. Ať už nám jsou sebebližší, dokud nenesou Van Helmontových jméno, nic jim do této rodiny není. Stočil zamyšleně k Jocelyn zrak, než zakroutil hlavou. "Tak ať. Dovolit si to můžou," okomentoval to v rychlosti, protože dostat se zrovna dneska poprvé do sporu s osobou, na které mu opravdu záleželo, rozhodně nechtěl. Viděli se po dlouhé době a on nebyl zrovna konfliktní typ, takže to radši zametl pod koberec a nechal Jocelyn, ať si o tom myslí své. Dokud mu své názory - jistě oprávněné názory nepřednášela, dokázal se takto udržet v klidu a chovat se jako pravý gentleman, přihlížeje na pověst své rodiny a držíce se striktních pravidel slušného chování. Do toho se hádaní rozhodně řadit nedalo.
"Co když si to přečtu, a pak ti o tom povyprávím?" ostatně jí to dlužil, protože ona mu často vyprávěla knížky, které přečetla, zatímco on ji přednesl pouze vlastní vymyšlenou pohádku.
"Dámy hodné čistokrevné krve," usmál se nad tím, když popsala chování svých sester a zakroutil nad tím hlavou. Rossana na tom nebyla o moc lépe a co, on na tom byl možná ze tří sourozenců úplně nejhůř. Brenton, ten měl vždy živelnou a vzdorovitou povahu, takže ani otec na něho neznal recept, dokud nenastoupil do Kruvalu, ale Kenneth? To bylo reprezentativní dítě, lepší ani Van Helmonti nemohli mít. Už od mala se vyznal ve všem a ostatní se pouze dohadovali, zda mu tohle chování vydrží nebo ne. A vydrželo, i když pochopitelně prošel určitým vývojem, v některých věcech se vůbec nezměnil. "Tys to tak neměla? Mé děti třeba také budou takhle vyrůstat. Budou muset," nadhodil téma z trochu vzdálené budoucnosti, ale trochu ho děsilo, že se v některých dost zásadních věcech s Jocelyn neshodli. Jistě, bylo to bláhové smýšlet nad tím takto v sedmnácti letech, obzvláště, když Van Helmontovi mu za manželku Jocelyn nevyberou - což mělo jeden prostý důvod, ale právě tohle ukazovalo to, jak se jejich životy (nebo alespoň pohledy na životy) lišily, ač i Jocelyn byla čistokrevného původu.
Zakroutil hlavou, protože opravdu s ním spolužáci obvykle neobědvali, když si byl sednou s bratrem u Děravého kotle. Občas se takhle sešli, když měl Brenton polední pauzu a Kenneth byl akorát v Londýně. Ovšem, napodobení paní Thorntonové mu znovu vykouzlilo úsměv na tváři a nakonec se tomu i upřímně zasmál. "Však se rozhodni podle svého svědomí, Brenton ti určitě hlavu neukousne," zazubil se, protože právě naopak Brenton měl ženskou společnost velice rád a nebyl to takový suchar na rozdíl od Kennetha.
"Jsi úžasná," uculil se, když mu slíbila svou pomoc a v duchu si oddechl. Měl z toho zařizování a kupování věcí trochu strach, takže ještě, že tu Jocelyn měl. Přikývl a pobaveně se zašklebil nad představou Amelindy v Rumunsku. To si nedokázal představit ani on, a že byl občas opravdu velkým snílkem. V duchu se nad tím pobaveně zachechtal, a pak už stočil zrak znovu ke své přítelkyni, načež znovu přikývl. "Takže tě nebudu zdržovat? Nemusíš si nic zařídit? Že bych ti na oplátku pomohl, i když nakupování není zrovna můj šálek kávy..." přiznal se, což bylo u chlapa pochopitelné, takže to neměl ani v plánu tajit. Zamířil rovnou k obchodu se stužkami, drže v rukách Amelindy seznam, který si vzal z rukou Jocelyn. Zatímco do něho zamyšleně hleděl a pročítal další položky, dolehla k němu dívčina slova, a tak k ní bezděčně zvedl zrak. "Hm?" povytáhl trochu nechápavě obočí, protože neměl vůbec tušení, kam tím míří. Ovšem, hned co vyslovila zásadní část věty, ve svém kroku se zastavil a zpříma na ní vážně pohlédl. Tohle opravdu chtěla vytahovat? Snažil se ve svých očích skrýt nevěřícnost a zároveň zoufalost, která ho přepadla. Nebylo už takhle dostatečně těžké nemyslet na to a ona mu to hodlala ještě připomínat? Chápal, že i ona se tím možná trápila, ale proč to prostě nehodit za hlavu a neřešit to, až ta chvíle nastane. Kdo ví, zda spolu vůbec za deset měsíců budou... ne, že by o tom pochyboval, ale prostě... nechtěl se o tom bavit. Vůbec na to ani myslet, byť odpovídat na to, co naznačila. "Máš pravdu, do tohohle ti nic není," odpověděl na něho až nezvykle vážně a o něco hrubším tónem, což byl možná pouze důsledek toho rozladění. Nechtěl být zlý, ale na takovou věc nemohl odpovídat s úsměvem a milým tónem. Tak neuvěřitelně ho to štvalo, ale nemohl nic. Byla to prostě smůla, že našel zalíbení v Jocelyn pár měsíců před tím, než by měl být zasnouben, ať už s kýmkoli. "Takže se o tom nebudeme bavit. Teď, ani jindy," dodal hned vzápětí a odvrátil od ní pohled, vydávaje se blíž k obchodu. Nebyla to zase tak úplně pravda, Jocelyn měla právo o tom vědět, ale to si nehodlal připouštět. Pohlédl k obchodu ke stužkami a vydal se ke dveřím, chytl za kliku, ale ještě než otevřel dveře, otočil se k ní přes rameno. "O takových věcech se mnou rodiče nemluví. Je to čistě rodičovská záležitost, takže i kdybych už dávno budoucí manželku měl, nevěděl bych o tom," rozhodl se nakonec na to odpovědět, protože si uvědomoval, že se nezachoval zrovna mile a tak jako náhražku na to se pokusil o menší pousmání, ač bylo v tuhle chvíli spíše smutné, a otevřel dívce dveře, aby mohla vejít dovnitř. Pravdou bylo, že i kdyby se Kenneth nějakou náhodou dozvěděl, kdo bude jeho ženou, Jocelyn by to stejně nepřiznal. Pro její dobro.

_________________

| +