Vzhledem k tomu, že Yvonne neznala Septimovu sovu v normálním stavu, nemohla ani moc dobře poznat, že tohle není její běžné chování. Sovička se chovala potrhle a během poměrně krátké doby se jí stihla ne jednou, ale rovnou dvakrát zaplést do vlasů - tomu by rozhodně říkala hyperaktivita. Že to bylo jindy ještě horší? No, to už šlo mimo ni. Její sny se většinou zaměřovaly na morbidní předpovědi, o cizích sovách se v nich neříkalo nic.
Vrhla na protivu divný pohled, když se nad řádícím krkavcem vyjádřil tak obdivně - a že to nebylo nic těžkého, vzhledem k tomu, že čtyři pětiny Yvonniných pohledů vyhlížely divně. Začínala se v Mžourově cítit nepatřičně, a ne tím rozpačitým způsobem. Spíš tím, kdy na vás padá strop a chcete okamžitě zmizet alespoň do části, kde není tolik chaosu, hluku a lidí.
Billy naštěstí útočícímu krkavci, proti kterému nemohla Yvonne nic dělat (otázka hodna zamyšlení byla, zda by vůbec něco dělala, i kdyby tomu situace napomáhala), unikl. Černá obluda vypadala, že si chaos a jeho rozdmýchávání vyloženě užívá, což Yvonne výsostně neschvalovala a dala to krkavci v upřeném pohledu náležitě najevo. Na druhou stranu, také si dávala bedlivý pozor na to, aby i se sovičkou v rukou byla z krkavcova dosahu. Ta bestie vypadala, že je schopná všeho.
Co se pak týkalo zmrzliny, nezmohla se na nic jiného, než na zavrtění hlavou a zdvořilé odmítnutí. "Ne, děkuju," ozvala se tiše v opozici, protože neměla na nějakou zmrzlinu ani pomyšlení. Nebylo jí dobře, cítila se jako chycená v pasti a chtěla jít domů, ne zkoumat příchutě, které Fortescue skoupil tyhle prázdniny. Za odcházející dvojicí ovšem váhavě zamávala, když si zrovna oprostila jednu ruku od opatrného držení bílé sovičky.
"A to si myslíš, že mu vitamíny pomůžou od toho, aby se zamotával lidem do vlasů?" tázala se věcně, rychle se chytajíc faktu, že je to zřejmě ten sova. Znovu prsty načechrala bílá pírka, a pak natáhla dlaně i se sovičkou k protivovi, protože vážně chtěla najít ty pamlsky a zmizet odsud.

_________________

"Nikdy dřív nelítal za cizími holkami," upřesnil Septimus upjatě. Persy se měl ke všem kamarádsky, ale aby ho takhle podrazácky opouštěl a hledal úkryt u dívky, která na něj, jeho majitele, koulela nepřítomný a ještě ne právě příjemný pohled, to Sepa dost ranilo. Beze slova si nacpal sovičku zpátky do náprsní kapsy. Už už se chystal bez jediného dalšího pohledu odejít k pultu, aby se přeptal, jestli nemají i mladé krkavce, kteří se snáz vychovávali, ale nakonec se zarazil. Yvonne to podle všeho se sovami uměla, možná nějakou měla.
"Vypadáš přepadle. Jestli víš, co chceš koupit, můžu to vyzvednout a ty můžeš počkat venku," pozvedl plechovku, jako že jde stejně platit - a jemu kromě toho kontakt s lidmi problém nedělal. Možná to bylo místním světlem, ale působila pořád ještě dost... zeleně.

_________________

Yvonne, náhle netušíc, jak odpovědět, jenom pokrčila rameny. Co jiného se dalo říct na to, že sova najednou lítá za holkami a majitel z toho není dvakrát nadšený? Tady bylo příliš mnoho možností nechápavě zvednout obočí, než aby se nad tím Yvonne chtěla pozastavovat.
Věnovala nesouhlasný pohled tomu, jak protiva nacpal sovu do náprsní kapsy, a chvíli musela uklidňovat ochranitelské sklony, které se v ní rázem probudily. Tohle nebyla její záležitost, a už vůbec ne její sova. Stejně. Nedovedla si představit, že by se jí v té kapse líbilo.
Proto ji překvapilo, když z protivova směru přišla nečekaná, a vlastně docela pozorná nabídka. Zmijozelka by sice přísahala, že jí nic není, ale pravdou bylo, že se necítila nejlíp - dny, kdy se jenom rýpala v jídle a pro jistotu moc nespala, aby se jí nedejbože nezdálo něco, co by jí spánek navždy zhnusilo, se na ní začínaly podepisovat. Po zralé úvaze tedy němě přikývla. "Soví pamlsky," poskytla patřičné instrukce, a pak se otočila ke dveřím. Vzduch. Světlo. "A... děkuju," broukla přes rameno, protože ačkoliv nebyl protiva o nic méně protivnějším, tohle bylo milé. Kdo ví, jestli to nakonec nebude nějaká kulišárna.

_________________

Septimus se s rukama v kapsách otočil jako na obrtlíku a zamířil k pultíku, kde zaplatil svou plechovku a nechal si nasypat dvě naběračky sovích pamlsků. Netušil, jakou sovu má zrzavá spolužačka s bleděmodrýma očima, která se svým výrazem vypadala jako snící spáčka, ale i v těch malých obvykle mizely pamlsky jako v černé díře (alespoň to byl Perseův případ). Nakonec přibral i sušené rybky pro Olivera.
Maličká sovička viditelně pookřála, dokonce i když vyšel z přítmí obchodu na denní světlo, které bylo mdlé a šedé, protože vytrvale mžilo. Nad Příčnou ulicí se klenula sotva viditelná duha.
Septimus si zaclonil oči proti slunci, které náhle zajiskřilo na kočičích hlavách, a zavrtěl hlavou nad těmi nepochopitelnými přeháňkami. Londýn...
"Vypadáš příšerně i tady," prohodil, když zrzce podával sáček s pamlsky, a narážel tím jak jinak než na přepadlou, strhanou masku, která zjevně nebyla jen iluzí v obchodě. "Dva srpce. Tohle asi zmrzlina nespraví, co?" nadhodil a víceméně se měl k odchodu. Nemínil se vrtat v cizích záležitostech a ještě musel přijít na to, jak našťouchat vitamíny do krku odmítavě se tvářící bílé kuličky chmýří.

_________________

Yvonne stála před Mžourovem, obličej zvednutý k našedlému nebi. To, že se z oblohy snášely tvrdošíjné kapky, které sice nebyly úplně mžení, ale ani regulérní déšť, jí nevadilo - spíš měla pocit, že jí studená voda pomáhá. Alespoň trochu. Duha pak byla jenom malé, bezvýznamné plus.
Měla k dobru jenom několik krátkých minut, než cinknul zvonek u dveří a donáška sovích pamlsků (tedy protiva, který, kupodivu, teď zas tak protivný nebyl) se k ní v zírání na nebe připojila. A zase hodně rychle ty mírné sympatie, které k ní Yvonne pociťovala, smazala. Loupla po protivovi pohledem, který prakticky sálal "nejsem pobavena", když jí dost nevybíravě oznámil, že vypadá hrozně. Nikdo není rád, když mu ostatní říkají, že vypadá hrozně - a to ani ve chvíli, kdy hrozně opravdu vypadá. Yvonne věděla, že má kruhy pod očima a ani sebevětší množství slunečního světla by nedokázalo schovat sinalý odstín, který chytal její obličej, byla ale otázka taktu na tyhle drobné nepříjemnosti nereagovat a dělat, že neexistují. "Neměj péči," ohradila se tedy, když od protivy přebírala soví pamlsky a na oplátku mu vracela vyžádané dva srpce. Na otázku číslo dva, ze které táhnul posměch o něco míň, než čekala, jenom zavrtěla hlavou. "Nemyslím," povzdechla si nakonec, což bylo přesně o kousek víc informací, než by se jí líbilo. S tímhle se moc nesvěřovala ani Veronice, a neznámý protiva, kterého vlastně ani neznala jménem, si rozhodně nezasloužil vědět o tom, co ji trápí. Kdo ví, kdyby řekla, že by zmrzlina pomohla, třeba by z něj mohla nějakou vytřískat - kdyb ovšem nějakou chtěla. Což nechtěla. Chtěla jít domů. Ale ne dřív, než z ne tak protivného protivy vyrazí alespoň to jméno. "Já jsem Yvonne," hodila do éteru neurčitě, a také vypadala, že se má k odchodu.

_________________

Jestli byl někdo expert na pohledy ráže "nejsem pobaven", byl to Septimus, a jelikož svou poznámku nemyslel ani moc sžíravě, jen povytáhl obočí a pokrčil rameny. Péči neměl, tu měl vyhranou pro svou sestru a teď i Persea. Bylo nelogické nabírat si toho víc, Septimus nebyl žádný pečovatel od přírody...
Zrovna když už stál zády, ozvalo se... no, znělo to jako oznámení jména. Sepa doteď nenapadlo se zeptat. Otočil se, aniž změnil směr chůze, totiž dál Příčnou ulicí, a rozhodil rukama.
"To je dobře, že to víš," křikl po chvilce neurčitě v odpověď, maličko cynicky se zašklebil, což se velice snadno zvrtlo v celkem pobavený, nicméně upřímný úsměv, a pak s rukama zaraženýma v kapsách pokračoval v loužích světla pouličních luceren, dřív než zmokne víc, než bylo nezbytně nutné.

_________________

Yvonne by byla asi v ideální pozici pro hněv, nebo alespoň dopálení, ale odpálkování ze strany najednou zcela protivného protivy na ni dopadlo úplně způsobem úplně nečekaným. Tak dlouho měla problémy s tím, že si neumí dělat kamarády, ba co hůř, že ani neví, jak se normálně - lidsky - postupuje v konverzaci, která není plošně považována za divnou, a teď, když si začne konečně trochu věřit... No, řekněme, že si Yvonne v tu chvíli slibovala, že už nikdy nebude lidem věřit tak snadno. A taky se nebude snažit udělat první krok. Evidentně to neuměla.
Dívala se za odcházejícími zády a pálilo ji ponížení - Septimem popisovaný upřímný úsměv byl teď jenom poslední výsměšnou třešničkou na dortu. Touha jít domů, zabalit se do deky jako kremrole a... dobře, určitě ne spát, protože to by celou věc udělalo ještě horší, se rázem zvětšila minimálně o pětinásobek. Sevřela v prstech sáček se sovími pamlsky, otočila se na patě, a deštivými londýnskými ulicemi vyrazila domů, izolovat se na dalších pár dní od okolního světa. Kapky padající z nebe se najednou z chladivého povzbuzení změnily v něco krajně depresivního, co zrzečce náladu rozhodně nevylepšovalo, a i ta proklatá duha se najednou ztratila. Yvonne si věci pamatovala - nevytahovala je na světlo, ale pamatovala si je. Tenhle den rozhodně neměla v plánu zapomenout.

>>

_________________

>>

Georgie si po Příčné pobíhala už nějakou chvíli - světe div se, úplně sama.K večeru ji měla mamka vyzvednout v Kotli, jinak ale medovláska volné pole působnosti, což kvitovala s povděkem. Přeci jen už jí bylo dávno dvanáct, takže nebyla žádná máčka.
Do Mžourova se vydala z jediného důvodu - hrozně se nudila. Většina obchodů na Příčné se svou funkčností ztrácela pro Georgii na atraktivitě, takže ve výsledku zbývalo zmrzlinářství, do kterého mínila jít později, a právě obchod se zvířaty. Ten se Jo moc líbil a byla schopná v něm vydržet několik hodin prostým nakukováním za mříže, což si naplánovala i na dnešní den.
Do podivného přítmí v Mžourově vtrhla poněkud neurvale, ovšem podařilo se jí vzpomenout na jakýsi druh pozdravu, který zahrnoval neurčité zahuhlání a úsměv, načež si vybrala směr prohlídky a jala se ignorovat okolní svět.

_________________

<<

Manuel měl do Velkoprodejny Mžourov namířeno z jediného prostého důvodu - aby své kočce nakoupil zásoby žrádla a pamlsků předtím, než na deset dlouhých měsíců odjede do Bradavic. Señorita pochopitelně měla jet s ním a vzhledem k tomu, že se Manny nechtěl přemisťovat do Londýna kvůli zásobám neustále, rozhodl se dnes udělat trošku větší nákup. A nechtěl ten nákup dělat na poslední chvíli, protože si byl jistý, že by pak určitě něco důležitého zapomněl - třeba pískacího krtka, nebo nějakou podobnou blbůstku. A to by pak byl důvod k hysterii.
Do obchodu vkročil celkem tiše, ačkoliv se občas pohyboval jako slon v porcelánu. Nakrčil nos nad tou podivnou směsicí pachů, která byla díky přítomnému zvířectvu a krmení cítit úplně všude, a když se rozhlédl kolem sebe a spatřil prodavače, se zubatým úsměvem k němu nasměroval výrazný pozdrav: "Buenos días!" Vysloužil si tak překvapeně povytažené obočení, což ho ale ani v nejmenším nevyvedlo z míry.
Manu během okamžiku zaplul mezi regály s kočičím žrádlem, kde nabral nějaké pamlsky, pískacího krtka a poměrně velký pytel žrádla. Vypadalo to, že tenhle větší nákup bude mít z krku opravdu rychle, a tak se mezi všemi těmi zvířecími potřebami a klecemi začal motat k pokladně. Jenže přes plnou náruč moc neviděl a omylem vrazil do nějaké slečny, která si zřejmě přišla obyvatele klecí prohlédnout. "Uh, lo siento, señorita!" vypadlo z něj zcela automaticky, načež dodal: "Jste v pořádku?" A taky mu z náruče vypadly pamlsky a krtek se s pískáním zakutálel někam pod regál. Manny potichu zaklel, samozřejmě španělsky, odložil pytel žrádla a sehnul se, aby rozsypané věci sesbíral. Hysterčit se mu chtělo jenom trošičku. No dobře, možná trochu víc.

_________________

Výskytu španělského etnika v obchodu by si Georgie pravděpodobně vůbec nevšimla, kdyby jí tak trochu nesejmul. Protože se zrovna skláněla k jednomu koťátku, pád na zem byl krátký, ovšem o nic méně bolestivý, než kdyby stála rovně jako svíčka. "Sakra!" zaklela si s gustem výrazem převzatým od bratra, který by byl na ní určitě pyšný, protože si pro jednou nechala vymýšlení od cesty a raději si oprášila zadek. "Jasně. A vy?" optala se na oplátku, rychle dodala "dobrý den," a zaklekla, aby se podívala po té myši/krtkovi. Sice se při tom podniku udeřila do hlavy, ale nakonec triumfovala - s širokým úsměvem se napřímila a nijak zvlášť opatrně hračku položila na mužovu hromádku. "Čím to mluvíte? Je to čínština?" zajímala se okamžitě s rukami v kapsách, zvědavost z ní doslova čišela. Georgie sice nebyla hloupá, jenže španělštinu neslyšela každý den, a tak jednoduše těch několik cizích slov zařadila do šuplíku "nejnesrozumitelnější jazyk na světě", což byla, jak se obecně ví, vždycky čínština, no ne?
A ne, na nějaké projevování úcty opravdu ani koutkem mozku nepomyslela, protože na to jednoduše nebyla zvyklá u lidí, kteří ji ani necepovali ve škole.

_________________