Bree se hrnula ulicí v čele výpravy jako velká voda a sem tam se lepila na skla výloh jednotlivých obchodů, aby poukázala na něco, co nutně musí mít, nebo tak podobně. Přestože bylo léto v plném proudu, měla na sobě tričko s usměvavým sněhulákem a zrzavé lokny měla stažené do vysokého culíku ozdobeného obří duhovou mašlí. Obří v tom stylu, že ji muselo být díky ní vidět i na druhém konci Příčné ulice a dost možná ještě dál. Rodičovstvo týrala všemožnými i nemožnými dotazy a nejvíc jí zazářila očka při zbystření Mžourova, tedy obchodu se zvířaty. „Mamííí!“ vypískla tak vysokým tónem, že to muselo všem v doslechu urvat uši. „Já chci potkana!“ prohlásila a okamžitě se připlácla na sklo obchodu. Sice věděla, že přednost mají učebnice, hůlka a školní uniforma, ale ona měla trochu jiné priority. „Svene, hele, koukej, tuten je podobný na Růžu!“ chňapla bratra za zápěstí a prudce ho přitáhla k sobě, že se klidně mohlo stát, že by chlapec skončil rozplácnutý na výloze stejně jako ona, pokud nedával pozor. Prstem poukazovala na rozčepýřeného krysáka s velkýma ušima, který ani trochu nepřipomínal soba, ale jí přišel stejně vypelichaný jako plyšák jejího dvojčete. Chvilku to vypadalo, že se Bree začne nadšením plazit po výloze jako ještěrka, ale bohužel postrádala přísavky na prstech, takže se musela spokojit s pobytem na pevné zemi, což jejím rodičům značně ulehčovalo práci při jejím odchytu.

_________________

Sven do nákupů na Příčné nevkládal zdaleka takové nadšení, jako jeho sestra. Naopak se tvářil celkem sklesle a vyděšeně. Pevně se držel táty za ruku, aby se neztratil, a druhou tlapkou si k hrudi tisknul plyšového soba, jako by to byl jeho štít. Dost dobře nechápal, kde se v Bree bere tolik energie a hlavně takové nadšení. Byl přesvědčený, že určitě nechápe, jak příšerné to v Bradavicích bez rodičů bude. S cizími dětmi, zlými profesory a chodbami, kde se člověk může snadno ztratit. Jediné pozitivum Bradavice měly – obrovskou knihovnu. Snad jen na tu se Sven skutečně těšil, ačkoliv by stejně raději zůstal v bezpečí domova.
Když se odněkud z ničeho nic jako chapadlo vynořila sestřina ruka, chytila ho a přitáhla k výloze obchodu se zvířaty, Sven to ani v nejmenším nečekal, takže se s hlasitým zaduněním připlácl na sklo. Když se narovnal, promnul si tvář a rameno a vrhnul na Bree ublížený pohled. „To teda není, nepodobá se mu ani trošku,“ odvětil mrzutě a ošklivě se na potkana zaksichtil. „Potkani přenášejí spoustu nemocí,“ dodal, aby dal najevo, že takové zvířátko moc neschvaluje. Ale každé mělo něco – sovy měly breberky v peří, kočky byly nevděčné potvory a žáby byly hnusně slizké a hloupé. „Já zvíře nechci. Nemohli bychom jít pro tu hůlku?“ zaškemral, protože už to chtěl mít za sebou. Měl z toho pana Ollivandera strach.

_________________

Pobaveně jsem se zakřenila. "Ale no ták. Ty víš, jak to myslím." usmála jsem se na kamaráda. Máničkovský styl mu rozhodně sedl, ale kdo jsem byla já, abych mohla hodnotit jeho vzhled? Určitě bude vypadat s krátkými vlasy skoro stejně.
Pak následoval záchvat smíchu, který jsem ale kvůli paní Quinnové ukočírovala na pochichotávání - na tom určitě něco bylo, a to musel uznat každý, i když měl Salema docela rád. Mně tedy rozhodně nevadil. Teda, nemusel by se tvářit jako kaktus, ale... Ne, kaktusy určitě nezabíjejí pohledem na potkání.
Jakmile se ozvala January, Jamie na ní plaše juknul. "Já? Nevím. Chtěl bych do Mrzimoru, ale mám ten dojem, že se tam nehodím." podělil se o něco z toho mála, čím si byl opravdu jistý - a sám sebe překvapil tím nenadálým množstvím slov. On tedy měl pěknou slovní zásobičku, jen... Prostě radši mlčel.

Nechtěli jsme se dovnitř nasáčkovat všichni, a tak jsem nechala Fellixe, který zrovna pokukoval po nějaké blondýnce, co očumovala výlohu - když jsem ho viděla, musela jsem protočit očima.
Sama jsem si vesele dohopkala k jedné z židlí. "Dobrý den." pozdravila jsem slušně a velmi hlasitě (to kdyby se někde vzadu schovával někdo, koho jsem neviděla). Na kadeřnici i Arsena jsem se zářivě usmála a ke kamarádovi jsem vyslala povzbudivé mrknutí a pusou naznačila: "Budeš vypadat pořád jako ten nejlepší kapitán". To ho prostě pozvednout muselo.
"Ehm. No, prostě zkrátit. Hodně. Asi těsně k ramenům. A, prosím, nejdřív mi upleťte cop. Ano, vím, že je to divné, ale já ho budu určitě potřebovat. Ve škole. Víte, karate já nevedu, takže... Jistě mi rozumíte." Chudák mladá. Nemohla absolutně chápat, na co bych ten svůj silný cop potřebovala. Ale můj zářivý úsměv jako obvykle zafungoval (zcela bez mého svolení nebo vědomí) tím způsobem, že mladá čarodějka prostě splnila, co jsem si žádala. Koneckonců jsem neměla v úmyslu utíkat bez placení.

_________________

Trochu ji překvapilo, když se její bratr se zaduněním rozplácl na skle vedle ní, ale když se zběžným pohledem ujistila, že mu nic nechybí a neteče mu červená, vzala to jako pozitivní znamení, a rozhodla se nechat to plavat. „Já bych řekla, že podobá.“ Oponovala mu důležitě a znovu připlácla nos na sklo. To, že potkani přenášejí nemoci, jí bylo srdečně ukradené. Ovce taky přenášely nemoci. Kočky taky. A Růža musel být bacily přímo nacucnutý, o roztočích a jiné havěti nemluvě. Tomu potkanovi se určitě podobal.
Bree se nechala nedobrovolně odtrhnout od výlohy se zvířaty, ale nepřestávala upírat prosebný pohled potkaním směrem. „Ale až budeme mít ty hůlky a hábity, že si budu moct pořídit zvířátko?“ protáhla obličej a upřela oči na matku i na otce. „Stejně ho máme mít. Sven si taky bude muset nějaký pořídit. Koupila bych mu cvrčka. Cvrčci přece nepřenáší nemoce.“ Začala se zoologickým proslovem a pomalu i s rodinou zamířila k Ollivanderovi.

>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________

Tím, že se Jamie doznal k Mrzimoru, si docela získal Janniny sympatie, a tak začala budoucí prvačka pokukovat i po Fellixovi, o kterém nevěděla nic a byl o moc starší, takže se ho neodvážila na nic ptát.
Arsen by asi zachoval větší klid, i když starší kluky bral pořád ještě spíš jako něco nedosažitelného a když nemusel, sám od sebe nikdy nepromluvil. Teď ho ale plně zaměstnávaly nůžky, které zdeptaně hypnotizoval, i když Gwenin pohled mu docela pomohl. Pro jistotu na větší část celého procesu zavřel oči.

Když je zase otevřel, překvapeně zamrkal. Moc si sám sebe ale v zrcadle neprohlížel - skoro okamžitě natočil židli ke Gwen a zvědavě zamžoural.
"K ramenům? To budeš mít hodně krátký," spadla mu brada. Tak nějak bral holky doteď jako stvoření, kterým stačí do vlasů zamotat žvýkačku nebo bodlák a okamžitě je oheň na střeše. Že by některá šla na krátko dobrovolně, to ho doteď ani nenapadlo.
"Tak karate, jo?" zakřenil se pobaveně, opřel se o opěrku a začal houpat nohama těsně na zemí, i když mu to dávalo zabrat. Kadeřnice mu židli moc nevytáhla a navíc ho za chvilku začala z křesla vyhánět, protože tu nebyli zdaleka jediní. Teď už byl jen upřímně zvědavý na to, jak to dopadne s Gwen...

_________________

Vypadalo to, že mé povzbuzení pomohla - a já si tak mohla klidně oddychnout. A začít se zaobírat svými problémy. Do hlavy se mi vloudila kapička pochybností, a jeden pocit, který jsem ještě nikdy neidentifikovala. Co když mi to prostě nebude slušet? No, tak takovými starostmi jsem si rozhodně nechtěla dělat hlavu - nejenže na tom ani tolik moc nezáleželo, ale hlavně... Maminka říkala, že já jsem výjimečná svou osobností, a já své mamče věřila. Rozhodně by mi nikdy nelhala, to mi bylo jasné.
Pak jsem věnovala zazubení Arsenovi, a chviličku jsem na něj jen tak koukala. "Teda. Krátký vlasy a tou tvojí výškou... Určitě jsi čtvrťák? Musím k tobě zvrátit hlavu." zasmála jsem se přátelsky - vypadal minimálně na šestý ročník. Já tedy byla se svými 160ti spokojená, ale stejně...
"Jasně. I když, s tím copem to vypadá na nunčaky..." zakřenila jsem se zvesela - na nový look jsem se těšila, a moc. Navíc, kluci to hned budou mít o dost těší s tím, aby mi strčili žvejku do vlasů. Akorát mi maminka chvilku nebude moct dělat copy, no.
A pak došlo na mé stíhání - paní upletla pevný silný cop, který pak šmikla někde pod rameny. Ne, že by to nějak bolelo, ale stejně jsem tichounce zasykla - přeci jen, i těch vlasech byla Gwen. A pak už to šlo. Zastřihávání, aby vlasy nebyly křivě sice trvalo strašně dlouho - nudou už jsem začala klátit nožkama - ale nakonec to bylo. Přesně tak, jak jsem chtěla. Po ramena. Skoro jsem se nepoznala, a to mě děsilo. S úsměvem jsem se otočila na kamaráda: "Tak co?" vyskočila jsem ze židle a udělala jsem otočku, kterou jsem zakončila hlubokou klučičí poklonou. "Líbí?"

Jamie se podíval po January a vymáčkl: "A ty?" zase minimum slov. Hlavně, aby mu nedošla písmenka. Fellix přesunul svůj pohled z procházející brunetky na malou Quinnovou a zašklebil se. "Já jsem taky z Mrzimoru. Šestý ročník, těší mě." pobaveně zasalutoval. Oběma se Jan líbila - ačkoli Fellix se přeci jen občas rozhlédl po nějaké pěkné mladé čarodějce.

_________________

<<

Ery se loudal Příčnou ulicí a snažil se utěšit svého sotva půlročního synka, který se rozhodl řádně protrénovat hlasivky a dát jasně najevo, že se mu vůbec nelíbí, že už na něj nějakou chvíli šišlá jenom táta a ne i máma. A to jindy v tátově náruči okamžitě utichal a usínal, ale dnes zkrátka nic nezabíralo. Ery si povzdechl a zastavil se. Pustil madlo kočárku, v němž si nerušeně hověla malá Nina, aby mohl Mikkaela, kterého k sobě už nějakou dobu konejšivě tisknul, jemně poplácat po zádech. „No tak, chlape, nebreč pořád,“ zamumlal k němu potichu a líbnul prcka do vlásků. „Maminka si jenom šla něco zařídit, zase jí uvidíš. Co tě trápí, hm?“ Ne že by se Mikkael chystal odpovědět. Na chvilku ustal v pláči, popotáhl, ale pak se znovu rozplakal. Tak nahlas, že se kolem procházející kouzelníci občas ohlédli.
Ery očima vyhledal nejbližší lavičku, dojel k ní s kočárkem a posadil se. Mikka si přitiskl k sobě a konejšivě ho pohladil. „Tak už neplač, broučku, táta je tady,“ zamumlal k němu a zlehka ho pohoupal na ruce, což mrňouse konečně trochu utišilo. Prcek se opřel rukama o tátovu hruď a začal velkýma očima zvědavě zkoumat svoje okolí. Ery si oddechnul – vypadalo to, že je minimálně na chvilku klid. Problém byl ten, že i Nina se začala v kočárku vrtět a zřejmě se jí vůbec nelíbilo, že moc nevidí ven. Bylo jen otázkou času, než se pro změnu rozpláče ona.
Ale Ery si nestěžoval. Ačkoliv mu někdy neutichající pláč lezl na nervy, třeštila mu hlava a často se v noci pořádně nevyspal, roli otce zvládal obstojně a bral ji velmi vážně. A taky si jí užíval, protože svoje děti naprosto zbožňoval, což na něm konec konců bylo dobře vidět.

_________________

<<

Ebenezar byl dnes na Příčné se svým synovcem Keltonem, s kterým sem přišel nakoupit pár potřebných věcí. Chlapcova matka byla stále v nemocnici a každým dnem se potvrzovala teorie lékouzelníků, že návrat do normálního života už hraničí se zázrakem. Ebenezar si ale odmítal cokoli takového přiznat. Taková věc mu mohla zásadně ovlivnit život a on si nechtěl připustit, že by měl ve svém zaběhnutém stereotypu něco měnit a snad ho podřizovat desetiletému dítěti, pro které byl po matce jediným příbuzným. Už docela dlouhou dobu přecházeli po Příčné a chlapec s ním zatím neprohodil ani slovo. Ebenezar nevěděl, co ho činí nervózním víc. Zda to, že mu to dítě možná zůstane viset na krku, nebo to, že s ním odmítá komunikovat a zjevně se ho bojí. Takže byl nakonec rád, když chlapec narazil na skupinku svých kamarádů, kteří měli namířeno do zmrzlinářství. Bez váhání mu do rukou vtiskl pár mincí a sdělil mu, že si ho tam za chvíli vyzvedne. Kelton se s vážnou tváří vytratil a zmizel se skupinkou dětí bůh ví kam. Až pozdě si Ebenezar uvědomil naivitu svého uvažování. Měl to dítě přece na starosti, co když se mu něco stane? Na zamyšlené tváři se mu prohloubila vráska mezi obočím. Co když mu lhal a do zmrzlinářství nešli? Byly to přeci děti a těm se v životě nedalo věřit. Co když se tu někde ztratí? Ebenezar začal v duchu vymýšlet výmluvu, kterou řekne chůvě, až se vrátí domů bez Keltona pouze s nakoupenou taškou. Někde hluboko uvnitř sebe ale věděl, že pokud bude chlapec po své matce, své slovo určitě dodrží a ze zmrzlinářství se nevzdálí ani na krok. Ovšem, co když bude po otci? Otce ale Ebenezar neznal, ani Kelton ho neznal a profesor astronomie silně pochyboval o tom, zda ho zná vůbec Sorrel, Keltonova matka. Vykračoval pomalým krokem Příčnou ulicí, užívaje si tu náhlou svobodu, když vedle něho necupital ten malý capart, kvůli kterému se na něho všichni stáčeli šokovaným pohledem. Alespoň že moc nemluvil a byl zticha... i když to ho v důsledku všeho děsilo mnohem víc, než kdyby nezavřel pusu. Tváří mu prokmitl menší úšklebek, když na vzdálené lavičce zahlédl sedět svého bradavického kolegu i s kočárkem. Děti už neměl chuť ani vidět, ale ani tak si neodpustil mírné rýpnutí, když se dostal k Erasmovi blíž. "Zdá se, že vás moc neposlouchá," ušklíbl se posměšně, když chlapeček brečel i přesto, že ho otec se vší snahou uklidňoval. "Dobré poledne, mimochodem."

_________________

| +

„Zlatíčka, ale táta má jenom dvě ruce,“ zamumlal Ery s povzdechem, ale ve tváři mu pohrával rozněžnělý úsměv. Očima zabloudil k vrtící se Nině, načež pevně chytil Mikka a vstal, aby trošičku neohrabaně vylovil z kočárku i druhého mrňouska. Poskládal si prcky v náruči, a poté se usadil zpět na lavičku, doslova obložen potomstvem. Ale rázem bylo po fňukání, protože kolem byla spousta zajímavých věcí, které mohla dvojčata pozorovat.
Když Ery zahlédl dobře známou vytáhlou postavu bradavického kolegy, povytáhl obočí a nepatrně se ušklíbnul. „Není mu ještě ani půl roku, pane kolego. Myslíte si, že půlroční mimina poslouchají? Nejsou to psi,“ pronesl dost skepticky a potřásl hlavou. Byl možná mladý trouba a v otcovství se teprve učil chodit, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by děti mohly fungovat na povely. Že by řekl „nebreč“ a Mikk by okamžitě přestal. Takhle to merlinžel nefungovalo. „A dobré dopoledne i vám,“ dodal. „Jste na nákupech?“ prohodil konverzačním tónem, pohoupal prcky na rukách, a když mu Nina začala otlapkávat tváře, široce se usmál. Dokonce i v Ebenezarově společnosti, která málokomu byla příjemná a Ery nebyl výjimkou, se musel pitomě uculovat. Jeho děti prostě byly naprostá kouzelná zlatíčka, která nešlo nezbožňovat.

_________________

Arsen se zakřenil. "Budeš muset vyrůst. Když nebudeš moct vlasama nikoho praštit, seženeme ti náhradu," slíbil se zazubením a zvědavě pozoroval, jak se blíží nůžky. Když se na něj Gwen obrátila, překvapeně zamrkal. Nikdy si ji s kratšími vlasy neuměl představit a teď byl první, kdo to mohl ocenit.
"Páni! Vypadáš... jinak," řekl opatrně a hned spěšně dodal, aby si to nevyložila špatně: "Jakože hezky. Ale jinak. Budu si muset zvyknout," usmál se.
No, upřímně se mu teď neslo líp, že ho vlastní mamka nechala tak směšně okudlat. Gwen vypadala s kratšími vlasy dospělejší a Arsen se teď trochu právem obával, že kdyby o tom nevěděl dopředu, nejspíš by ji později ve škole na chodbě minul. A co teprve na famfrpálovém hřišti - nejspíš by se zeptal, kdo je a co dělá na tréninku...
Ušklíbl se a trochu se zhoupl na židli. "Máš ránu," uchechtl se v dobrém.

January se zatím s pochopením taky zubila. Teď už bylo jasné, proč chce James do Mrzimoru. Vlastně to měla doma podobné...
"Ahoj," vybreptla na zasalutování plaše a usmála. Pro jistotu chňapla po časopisu Čarodějné účesy, aby se mohla trochu schovat, ale když se jí James zeptal, slušně odpověděla: "Ještě nevím. Mrzimor, ale taky nevím, jestli se tam hodím," hlesla nervózně. Vypadala, jako kdyby si sedla na napínáček, a po chvilce z ní vylezla další zvídavá otázka: "Máte kočku? Nebo sovu?"

_________________