"Pff... Možná bys ty mohl začít růst do země." vyplázla jsem na kamaráda jazyk a zakřenila jsem se. "Koneckonců, mám ještě pálku, no ne?" dodala jsem s nebezpečným úsměvem - a Arsen mě dost dobře znal, takže věděl, co já všechno dokážu s pálkou.
Nad jeho reakcí jsem se musela znovu zazubit. Očividně jsem ho překvapila. To bylo dobře - a po jeho prvních slůvkách bych po něm nejraději se smíchem hodila polštář. Ten v kadeřnictví tak trochu chyběl, a nůžky se přeci neházejí, takže jsem se spokojila s úsměvem. "Díky. Tak, teď jsme oba dva okudlaný, takže si nikdo nemůže dělat legraci. Určitě ne. Kdyby se někdo smál mně, uvedu tebe jako zářný příklad." Bylo super, že jsme se takhle sešli - aspoň to byla mnohem větší zábava, než jinak. Neuměla jsem si představit, že bych t takhle seděla a nechala se stříhat bez toho, abych se mohl usmívat na Quinna, který tvořil záchytný bod. "Ty taky vypadáš jinak. Ale já si prostě zvykám rychle. Kouknu, a vidím Arsena." usmála jsem se na kamaráda - vážně už mi to skoro ani nepřišlo, vlastně se mi obrázek Quinna s dlouhými vlasy začínal pomalu vytrácet z mysli.

"Já má sovu. Maličkou. Zrzavou. Je to kluk a jmenuje se Shan. Ty máš zvířátko?" podělil se Fellix a zazubil se na January - James se pousmál a řekl: "Já nemám nic. Ale moc se mi líbí kocour jedné holky. Oliver." rozhodl se Jan svěřit se svým miláčkem. Tlustý oranžový kocour... Koho by neuchvátil! A tak Jamieho popadla mimořádně společenská nálada, takže věnoval January docela hezký úsměv. Načež se začal poohlížet po takovém časopise, jaký měla ona, aby se nestavěl moc na odiv. Už tak na něj koukaly dvě osoby. A to nikdy nevíte, kdo je za rohem, že.

_________________

S dostatečným odstupem si prohlédl malého Mika i Ninu. Nepatrně se ušklíbl, i když ostatní se nad tak roztomilými dětičkami spíše rozplývali, šišlali na ně a div se neroztékali jako zmrzlina na sluníčku. Byla pravda, že na dětech bylo nejvíce vidět, jak čas letí. Připadalo mu to jako včera, když vstoupil do Velké síně, kde se konala zařazovací slavnost, a tam za stolem profesorů spatřil Andersena. A pak si také vybavoval trénink famfrpálu, když s Erasmem létali nad hřištěm a házeli si camrálem. A než se stihl nadát, hleděl teď na Erasma, který měl v každé dítě jedno mimino. Neskutečné. "To asi ne," odtušil pomalu, mysleje tím to, že to nejsou psi. Máte docela postřeh, Andersene. "No, rozhodně čím dříve je naučíte poslouchat, tím lépe pro vás," odpověděl s menším ušklíbnutím a lehkým pochybením v očích se zadíval na uplakaného chlapce. Pokud budou po vás, moc šancí bych tomu ale stejně nedával, pomyslel si hned vzápětí a samolibě se nad svou myšlenkou pousmál, jako by si užíval ten pocit, že Erasmus mu ani za nic nemůže vidět do hlavy. "Kde máte Lorelei?" zeptal se jen tak mimochodem, aby vyplnil náhlé ticho a konverzace nestálá ladem. Mimoděk sklouzl pohledem i k hodinkám a ujistil se, že má ještě chvíli čas, než bude muset vyzvednout Keltona ze zmrzlinářství. To ale hodlal odkládat co nejdéle... "Tak trochu," přikývl a zakvrdlal taškou, kterou držel v levé ruce a měl tam pár knih a nový výtisk astronomického časopisu, který vydávala akademie magických věd.

_________________

| +

„Oni vás neukousnou, pane kolego,“ prohodil Ery s pobaveným úšklebkem ve tváři, když si všimnul, že si Ebenezar děti sice prohlíží, ale udržuje si dostatečný odstup. Jako by mu snad mohly něco udělat, něčím ho nakazit, nebo co. Ery prcky pohoupal na rukách, jako by jim všechny ty negativní vlny šířící se od profesora astronomie chtěl nějak vykompenzovat. Na prcky však jeho podivná, negativně naladěná aura zřejmě nijak nepůsobila. Nina otci neustále zvědavě otlapkávala obličej a Mikkael se se zájmem rozhlížel kolem sebe, přičemž koulil velkýma modrýma očima, až z toho kolemjdoucí postarší dámy málem trefil šlak. V tom pozitivním slova smyslu. „Na to mají ještě čas,“ odvětil na kolegovu poznámku, že by děti měl naučit poslouchat co nejdřív. „Navíc to nejde ze dne na den, ale je to zatraceně dlouhý proces,“ dodal chytře. Přečetl totiž pár knížek. A taky si vyslechl sáhodlouhé vyprávění od dojaté babičky, která mu vylíčila, kdy dítě začne dělat tohle, kdy zas ono, a v jaké době by měl rodič co zařídit. Ery si rozhodně nepamatoval ani polovinu z toho, co načetl a vyslechl, a byl přesvědčený, že nejvíc ho stejně naučí praxe.
„Má nějaké zařizování po Londýně,“ vysvětlil, když se Ebenezar optal na jeho ženu, a rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že Lei běhání po Londýně vzdala a míří zpět k nim. Nemířila. A Ery měl mít podle všeho celý den děti na krku. Nevadilo mu to, a i když už od rána stihnul zažít pár krizových okamžiků s uplakaným Mikkem, byl přesvědčený, že to všechno zvládne.
Očima zabloudil k tašce, kterou Rodwell držel v ruce, a tázavě povytáhl obočí, ale neptal se, co pěkného pan kolega nakoupil. „Připravujete se na nový školní rok?“ prohodil po chvíli, načež dodal: „A nechcete se posadit, kolego? Za chvíli mě začne bolet za krkem,“ dodal vzápětí a pobaveně se ušklíbnul. Ery k Rodwellovi musel vzhlížet, i když oba stáli, a když seděl a Rodwell stál, byl ten rozdíl o dost… nepříjemnější. Ať už se Ebenezar posadil či nikoliv, Erasmus na chvilku zabloudil očima k prckům, široce se usmál a oba pohladil po baculatých tvářičkách. Bylo mu upřímně úplně jedno, jak se upíří profesor na tohle ňufání s dětmi dívá, Ery si zkrátka nemohl pomoct.

_________________

Ebenezar se pochybovačně ušklíbl, protože Erasmovým slovům ani trochu nevěřil. Moc dobře věděl, co dokážou děti, když vyrostou z takových (podle ostatní) úchvatných a roztomilých miminek. Dennodenně toho byl svědkem v Bradavicích. Pochopitelně z některých vyrostli zcela normální lidé, ale to rozhodně nebylo pravidlem, což často dokazovali například nebelvírští. Momentálně si nedokázal představit, ke které skupině se dvojčata budou řadit, protože to nešlo odhadnout v tak nízkém věku a ani podle rodičů. Lorelei s Erasmem byli dost odlišní. "To máte pravdu. Vy jste toho živým důkazem," poušklíbl se, když se stočila řeč zpět k poslouchání a vychování. A pokud budou děti po něm, dlouhé to zatraceně bude.
K odpovědi ohledně Lorelei nepatrně přikývl a rozhlédl se po Příčné ulici. Neměl ve zvyku více vyzdívat a vlastně k tomu ani neměl důvod, takže se zamyšleně porozhlédl po ostatních obchodech, na chvíli přemýšleje, jestli někam bude ještě potřebovat jít. Vyrušila ho až Erasmova otázka, na kterou zavrtěl hlavou. "Ne, to ne," vyvrátil mu to, očividně ale nechtěl dodávat, že věci nakupoval pro svého malého synovce. Vůbec se o tom klukovi nechtěl zmiňovat, proto se tomu i při další odpovědi vyhnul, což asi neudělal úplně dobře, jak si později uvědomil. "Ale nemůžu se moc zdržovat. Za chvíli budu muset jít do...," a v tu chvíli se zarazil, protože až v tom si uvědomil, co vlastně chce vyslovit. Na okamžiku zaváhal než s určitým sebezapřením dořekl: "Zmrzlinářství." Pak už se vedle něho bez okolků usadil - s dostatečnou vzdáleností od dětí pochopitelně, tašku položil vedle sebe a urovnal si ze zvyku límeček tmavě modré košile - co na tom, že venku bylo skoro třicet stupňů.

_________________

| +

Janny s růžovým obličejík zavrtěla stydlivě hlavou. "Nemám," pípla a bylo prostě vidět, že sovičku by chtěla vidět a nejlíp si ji i pohladit. Když se Fellix usmál, schovala se za časopis.
"Kočky jsou taky fajn. Můj bratr má nějakou divokou," svěřila se rozechvěle. O Bastet z Arsena mámila během léta co nejvíc informací a už se nemohla dočkat, až ji uvidí (pokud během léta v Zapovězeném lese nechcípla, jak prozíravě podotkl Arsen). Fellixovi by se mohla líbit.
"Už se docela těším," oznámila oběma Alwullovým opatrně tichým hlasem. "Jezdíte taky vlakem z Londýna, nebo se umíte přemisťovat?"

Arsen si zatím z legrace zvedl v obranném gestu paže před obličej. Gwen a pálka, to byla smrtonosná kombinace, a to že by začal růst do země by nejspíš opravdu hodně rychle zařídila.
"Vážně? To je fajn, aspoň mě u vlaku někdo pozná," zazubil se, když ruce zase svěsil a opřel se bradou o opěrátko židle, na které seděl naopak. "Hele, z tebe si nikdo legraci určitě dělat nebude. Určitě ne, když už v Bradavicích měly holky i kratší vlasy a dopředu se postaraly o to, aby každý, koho napadla nějaká blbá poznámka, skončil pro vástrahu na ošetřovně. Slyšel jsem, že něco takovýho asi musel říct právě McLarken, že byl na konci roku hospitalizovanej. A to ta holka, co mu to udělala, ani není v týmu. Přičetl bych tvůj úder," mínil nahlas a jakoby vypočítával, o kolik hustější by taková rána byla.
"Ale teď už nevypadám jak od Beatles," postěžoval si. Ne že by vypadal i předtím, zvlášť proto, že Beatles už dobrých deset let nevypadali jako máničky, ale jako hippísáci. Právě tohle hnutí patrně přimělo jeho mamku k tak ráznému kroku. Arsen sice dlouhé vlasy nikdy nechtěl, ale poslouchal kapely, kde většina zpěváků vážně ježka nenosila. Když ale tak mžoural na Gwen, hned se mu to snášelo líp.
"Hele, přemýšlel jsem o těch pončech. Kdyby se náhodou skřítci v kuchyni nudili, můžeme je poprosit, jestli by je neuštrikovali. Aspoň přes svetr, protože letos chci trénovat dlouho do podzimu a v takový mrtě zimě se nikdy nikomu ven nechce, natož na koštěti, kde to profukuje. Akorát teda moc nevím, jak by to mělo vypadat. Neumíš trochu kreslit? Budeme potřebovat návrhy, aby nám Myrta - to je ta skřítka, co dělá ty skvělý špagety - neupletla nějakou hrůzu. Vidělas, v čem chodí?" obrátil oči zděšeně ke stropu.

_________________

Ery mírně vyklenul obočí a probodl Rodwella chladným pohledem, protože to, co profesor astronomie vypustil z úst, se ho celkem dotklo. Byl hyperaktivní, střelený a pravidly se moc neřídil, ale všechno to měl v povaze, neznamenalo to, že by rodiče jeho výchovu zanedbali. Naopak si s ním dali víc práce, než bylo normální. Navíc by nečekal, že zrovna z Rodwella, který pouštěl hrůzu a jasně dával najevo, když se mu něco nezamlouvalo či s něčím nesouhlasil, vypadne přímá urážka. Vždycky přece celkem dbal na určité způsoby. Ery to rozhodně jako urážku pochopil.
Minimálně Nina snad vycítila, že není všechno úplně v pořádku, protože zkřivila drobný obličejík a začala popotahovat. Ery jí ihned pohoupal na ruce a pošimral na zádíčkách. „To nic zlatíčko, neplakej,“ zašeptal k ní konejšivě, což nakonec zabralo. Občas se zdálo, jako by Eryho hlas měl magické uklidňovací účinky. Ale jen občas. Mikkael mezitím natočil hlavu k Rodwellovi a fascinovaně na něj zazíral.
„Já vás tu nechci zdržovat, nemějte obavy,“ pronesl pak trošku nakysle, když Rodwell prohlásil, že se nemůže moc zdržovat. Vzápětí ovšem Erasmovo obočí vyletělo nevídaně vysoko, protože nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „Do zmrzlinářství?“ vybafnul upřímně překvapen, a zkoumavě se na Ebenezara zadíval. Snad tam nemá rande? „Je fakt, že je celkem horko,“ přikývnul potom, když si úspěšně namluvil, že se tam kolega zřejmě jde pouze zchladit. Jahodovou zmrzlinou. Při té představě mu zacukaly koutky úst pobavením.

_________________

"Divokou? Není to ten... Jaguár? Ségra se o něčem takovým zmiňovala..." zazubil se Fellix s nebývalým zájmem - divoká kočka z Lesa? To stálo za tu kapku soustředění, no ne? Jamie se jen ostýchavě usmál, ale na očích mu bylo vidět, že ho to zajímá.
Na otázku ohledně přemísťování do školy odpověděl James, což nebylo tak moc obvyklé. "Vlakem. Ani Fellix se neumí přemisťovat." řekl rozvážně, a Fellix si odfrkl: "To je ale samozřejmě otázkou času." On sám se na přemisťování hodně těšil, ačkoli to rozhodně nemínil dát najevo - přeci jen, zachovával si image povaleče a flákače se smyslem pro humor a pro holky. Takže hodně nadšení bylo tabu.

Já jsem se mezitím hlasitě zasmála, když se přede mnou Arsen pokusil "schovat". "No, já myslím, že tě pozná víc lidí. Třeba taková Riley nebo GG. Ty jsou na tyhle vlasový změny určitě zvyklý." mínila jsem a za mými slovy se neukrýval ani jediný maličký dvojsmysl - já si tak nějak to randejákování nikdy nebrala moc do hlavy. Kluci prostě byli kamarádi, ne?
"To je fakt. Třeba taková Leslie... Ta si osazenstvo Velké síně hezky vycvičila. A tenkrát mi bylo McLarkena docela líto. Byl to jeho poslední večer." řekla jsem - ani, chudáka pana primuse mi opravdu bylo líto, a seriózně jsem přemýšlela nad možností, že bych mu na ošetřovnu donesla sirupový košíček, aby... No, aby ho to tolik nemrzelo. Na druhou stranu jsem ale fandila Lysandře.
"Beatles jsou fajn. Ale upřímně, zase tolik si mi je nepřipomínal." přiznala jsem a úkosem jsem se po kamarádovy koukla, jestli jsem ho náhodou nějak vnitřně nezranila - třeba byl Beatlesák, co já vím.
Pak jsem překvapeně zamrkala nad otázkou ponč. "Teda, to bysme do kapsy strčili všechny další týmy! Ponča, to je prostě super!" vyskočila jsem energicky na nohy a začala jsem přecházet okolo své židle. "Kreslit? Já teda... Jako myslím, že tak normálně. Talent ale rozhodně nejsem, a kdybys tam chtěl i obličejíčky, tak bych musela odmítnou. V zájmu své i všech ostatních." prohlásila jsem zcela pravdivě. Kreslení sice nepatřilo mezi moje nejlepší schopnosti, ale pevně jsem věřila, že i v těch obličejích se jednou zlepším. Optimismus je skvělá věc.
"Tu já má ráda. A jo, viděla. No, je to aspoň... Originální? Osobité. Je to osobité." prohlásila jsem pevně - Myrta byla suprová kuchařka, jak už naznačil Arsen, a protože špagety já jsem vždycky milovala... No, měla jsem jí v oblibě.
"Neměli bychom už jít, ehm, ven? Já sice miluju otočné židle, ale... Nerada bych překážela." usmála jsem se zářivě jak na Quinna, tak na paní kadeřnici.

_________________

Těžko tomu bude asi někdo věřit, ale Ebenezar to původně vůbec urážlivě nemyslel. Bylo to konstatování holého faktu, nýbrž i jako urážka to mělo svou hodnotu, takže pokud to tak Erasmus vzal, profesor astronomie si s tím hlavu vůbec nelámal. Taková věc ho nemohla trápit, navíc Erasmus už musel vědět, že v takových věcech Ebenezar na ostatní nebral ohled. Snad profesor létání nečekal, že po té společné chvíli na famfrpálovém hřišti z nich budou nerozluční přátelé? Ebenezar při té myšlence poblednul a dostával se do rozporu, zda se nad tím výsměšně uchechtnout nebo se pohrdavě zašklebit, nakonec zvolil třetí možnost, a to tvářit se, že nad takovou věcí vůbec nepřemýšlel. Stočil zelenkavé oči k Erasmovi i s dětmi a zadíval se na malého Mikkaela, kterého propálil pohledem. On na něho také civěl, takže si byli alespoň kvit. I když v životě by nevyřkl žádnou kladnou myšlenku o Erasmovi a těch malých dětech nahlas, musel tiše uznat, že od posledního ročníku v Bradavicích udělal Erasmus opravdu skok. Byla to dlouhá doba, ale rozhodně si nemyslel, že by byl schopen mít v tak mladém věku děti a plnohodnotně se o ně postarat. Když ale teď tak přihlížel té situaci vedle sebe a viděl mladého muže, z kterého ta láska k dětem sršela tak, že z toho Ebenezar dostával vyrážku, musel uznat, že tak špatné to s ním asi nebude. To on už syna asi v životě mít nebude. Měl pocit, že tohle období už dávno promarnil, ale tak to občas chodilo a beztak to s dětmi neuměl, takže možná to bylo pouhé štěstí pro toho nenarozeného. Těžko říct, zda by bylo něco jinak, kdyby nestrávil sedm let v Azkabanu. Najednou to vypadalo, že Ebenezara přešla veškerá řeč, včetně rýpavých poznámek.
"Je na tom snad něco divného?" odpověděl bez zaváhání panu kolegovi, když se tak podivil nad tím zmrzlinářstvím. Ebenezar moc dobře věděl proč, ale nehodlal na sobě jakékoli rozhození znát, a tak se tvářil, že to je naprosto normální věc. Obhajovat se, proč tam má v plánu jít, opravdu nechtěl. Protože zmínit se o malém Keltonovi, tak těžko říct, jak by Erasmus reagoval. Nikdo v Bradavicích o něm toho moc nevěděl, ani to, z jaké je rodiny a podobných věcí, a neměl v úmyslu na tom teď něco měnit. Nechápavě se na něho zadíval, když se zmínil o počasí. Asi zlomek vteřiny mu trvalo uvědomit si, že Erasmus si myslí, že si tam jde dát zmrzlinu. U všech druidů... "To klidně být může, ale pokud si myslíte, že si dám pod slunečníkem citrónovou zmrzlinu a koktejl, tak jsem opravdu na omylu," ušklíbl se jeho směrem, protože už ta představa byla naprosto absurdní a nechutná.

_________________

| +

Malý Mikkael na toho divného pána zkoumavě zazíral, když se do něj zavrtal jeho pohled. Určitě to nebylo nic příjemného, alespoň dospělák by to tak určitě vnímal, ale zdálo se, jako by Ebenezar Mikka spíše fascinoval. Klučina totiž natáhl pacičku k profesoru astronomie a zašermoval ručkou ve vzduchu. Eryho to celkem překvapilo, spíš se bál, že se Mikk pod tíhou Rodwellova pohledu rozbrečí, ale ten se očividně v tátově náruči cítil dostatečně bezpečně. Zatímco Mikkael dělal zkoumavé výpady rukama a uslintnul si přitom na Erasmovo rameno, Ninu podle všeho začala zmáhat únava. Ještě aby ne – bříška měli oba mrňousové nacpaná a pozorování tolika zajímavostí po celé Příčné je muselo unavit. Byla jen otázka času, než oba usnou, a minimálně Nina k tomu měla slušně nakročeno.
Ery odtrhnul pohled od dětí, pomalu očima vystoupal k Ebenezarovi a mírně povytáhl obočí. Nakonec zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že na tom není nic divného,“ odvětil, ačkoliv si myslel něco jiného. U všech ostatních to bylo naprosto normální, do zmrzlinářství chodil prostě každý… Kromě Rodwella. Toho si tam Ery vážně nedokázal představit. Tedy dokázal, ale ty představy byly strašně absurdní. Když mu kolega sdělil, že si nehodlá dopřávat pod slunečníkem koktejl a citrónovou zmrzlinu, Ery pokrčil rameny. „Máte pravdu, jsem na omylu, myslel jsem, že si dáte jahodovou, ne citronovou,“ prohodil nezaujatě, ačkoliv to byla jasně rýpavá poznámka a Ery se v duchu dost dobře bavil. Navenek to však nedával nijak najevo, a aby se na Rodwella nemusel dívat, protože by mu v takovém případě asi zase vylétly koutky úst do pobaveného úsměvu, sklopil pohled zpět k dětem. Usínající Ninušku zlehýnka pošimral po zádech, zkontroloval, kam se natahuje Mikk, a přelétl očima Příčnou. Napadlo ho, že je to docela idylický den a k naprostému štěstí mu tu chybí akorát jeho žena. Byl si jistý, že by za nic neměnil – ani za místo v nějakém famfrpálovém nároďáku.

_________________

Profesor astronomie líně ke chlapečkovi sklonil zrak, když na něho neustále tak zíral a dokonce k němu šermoval malou pěstičkou, což Ebenezar přešel náznakem mírného ušklíbnutí - nebo se snad pousmál? To už záleželo na vlastním úsudku, každopádně hned vzápětí se zadíval na Erasma a propálil ho zamyšleným pohledem. Pochopitelně tušil, že informace o zmrzlinářství ho musela dost překvapit, možná i šokovat, ale i tak si stále udržoval svou vážnou tvář s mírně pohrdavým pohledem. Nehodlal na svém chování nic měnit, i když byla pravda, že od posledního studentského roku Andersena, se k sobě začali chovat o něco víc normálně. Koneckonců, byli to dospělí lidé, i když u Erasma se o tom občas dalo pochybovat a u Ebenezara to tak stoprocentní občas také nebylo, když i on jednou za čas působil nedospěle.
Erasmovu neupřímnou odpověď by dokázal prokouknout i slepec, i tak to ale profesor přešel bez komentáře a rozhlédl se po Příčné ulici. Neustále v něm seděl zvláštní pocit, že udělal chybu a neměl dovolit Keltonovi se vzdalovat. Neměl ale důvod mu nedůvěřovat, takže to byla možná pouze Ebenezarova paranoia. "Jahodovou?" vyklenul směrem k Eramsovi obočí, když k němu prudce stočil tvář a zhnuseně si ho prohlédl. Nad čím to on u Merlina přemýšlí? "Asi vás zklamu, ale sladkým věcem zrovna neholduju," rozhodl se utnout Erasmovy myšlenky v tu správnou chvíli, protože ho naprosto pohoršovalo, že profesor létání v duchu přemýšlel nad tím, kterou příchuť zmrzliny by si dal. Zmrzlinu vlastně neměl... no, už to bude zatraceně dlouho, takže si ani příchuť, kterou jako dítě jídával, nepamatoval a bylo to možná dobře, protože podporovat podobné fantasmagorie by mělo být nezákonné. "Za to předpokládám, že vy se ve zmrzlinových příchutích vyznáte, že?" pozvedl k němu nenuceně obočí, aby nehrozilo, že se řeč nestočí k nějakému vážnějšímu tématu, protože debata o zmrzlinách byla o proti tomu zcela neškodná, i když s účastí samotného Rodwella trochu absurdní.
Sklouzl pohledem k hodinkám a trochu nervózně se zamračil. Možná by měl za chvíli vyrazit, jistota byla jistota. Sice to bylo pouhých pár desítek minut, ale i tak začínal nabývat dojmu, že nechat toho divného kluka o samotě, si akorát říká o malér. Každopádně, od té chvíle Ebenezar vypadal trochu nesvůj a roztěkaným dojmem, což u něho nebylo zrovna obvyklé.

_________________

| +