Kenneth se slabě pousmál, protože se nijak výrazně neprovinila. Bylo normální, že malé děti občas řekli něco, co by na veřejnosti říkat neměli. A tak to více nerozmazával, pouze přikývl a převzal si od ní další knihu, protože kdyby to tak nedělal, pravděpodobně by tu nálož už neunesla. Absolutně nechápal, že byla schopná toho tolik přečíst, ač se jednalo o učebnice do Bradavic, nedělal si iluze, že by jimi Rossana začala listovat až ve škole. Byl duben, času měla do září více než dost.
"Ale pořád jsi mi neodpověděla na mou otázku," stočil k ní zvědavě znovu pohled a pozvedl obočí, "zbývá Havraspár a Mrzimor," naznačil. Co mohl soudit dle svého soukromého názoru, Ross by byla spokojená pravděpodobně v Havraspáru, protože právě tam byli podobně založení lidé, na druhou stranu nemyslel si, že by měl klobouk naplňovat tato zcela předpovídatelná fakta. On se také určitě hodil více do jiné koleje - i když nedokázal říct do jaké, a nakonec skončil v Nebelvíru, který by za nic nevyměnil.
Pobaveně se zasmál a zavrtěl nevěřícnou hlavou. Nemyslel si, že by byl v Nebelvíru omylem, a nemyslel si, že by bylo boření věže hrubost. Rozhodně ne u Nebelvírských. Tajuplně se pousmál, protože neměl potřebu to Rossaně vysvětlovat, velmi brzo pozná, co je to nebelvírská nátura.
"Já v tom také potěšení nenašel, vlastně ani ve famfrpále jako takovém," přiznal se, což nebylo vůbec nic zvláštního, protože většina Van Helmontových famfrpál nemusela a v životě ho nehrála. Považovalo se to za něho barbarského, možná i pod úroveň a Kenneth měl tento fakt tak silně zakořeněný v krvi, že ho ani nenapadlo to někdy zkusit.
"Poe," sklonil k ní následně zamyšleně pohled, snaže si vybavit mudlovského spisovatele, a silně doufal, že se mu to podaří, protože by to v přítomnosti jedenáctileté slečny bylo trapné, "ah, myslíš, že by takové depresivní čtení bylo pro ženu na mateřské vhodné?" usmál se nadneseně a zakroutil hlavou, "asi nesehnali. Podíváme se po nějakém kouzelnickém románu, tím se nic nezkazí," mrkl a když sebrali všechny učebnice, přemístili se k regálu pro kouzelnice. Kenneth knihu vybíral pouze chvilku, pečlivě ji zkonzultoval se svou sestrou a potom už se vydal k pokladně, aby všechny knihy zaplatil.
Když se následně vydali ven zpět na ulici, Kennetha zastavil spolupracovník z ministerstva a jelikož na ministerstvu bylo vždy práce až nad hlavu, musel se od Ross na chvíli odpojit. Dal ji peníze, aby si mohla koupit, co chtěla a vložil do ní tu důvěru, že se na Příčné ulici vyzná. "Vrátím se za deset minut, ano?" usmál se ještě, když už pomalu odcházel směrem na ministerstvo.

>>

_________________

| +

Rossana věnovala Kennethovi jeden ze svých andílkovských úsměvů, které měla vyhrazené takřka jen pro něj a pro otce; pro všechny ostatní si schovávala onen typicky neutrální úsměv, který sice oplýval zdvořilostí, ale citu v něm nebylo ani za zbla.
"Neodpověděla," připustila. "V tomto směru totiž zatím nemám ujasněné preference. Nechám se překvapit."
Což o to, u Moudrého klobouku se člověk tak nějak musel nechat překvapit - to patřilo k podstatě věci. Na druhou stranu, Rossana by si dokázala představit sebe sama jak v Havraspáru, tak v Mrzimoru; a nakonec se třeba bude muset smířit i s Nebelvírem či Zmijozelem, takže proč si dělat těžkou hlavu? Na to je ještě pár měsíců čas.
Na famfrpál měla Rossana stejný názor jako Kenneth a vlastně jako všichni Van Helmontovi, takže na jeho poznámku jen chápavě pokývala hlavou. Tušila sice, že ji ve škole pravděpodobně čeká něco jako hodiny létání - a byl to asi jediný předmět, kterého se když už neobávala, tak při myšlence na něj přinejmenším značně znejistěla - ale aby ji někdo přiměl svištět vysoko na hřištěm na koštěti a honit se za míčem? Ne, to nejspíš nebylo možné.
Poe byl jako vhodná literatura zavržen, což samo o sobě nijak nevadilo, ale když došlo na argumentaci, proč právě tenhle typ knihy není pro žen na mateřské vhodný, lehce nakrčila nosík v jasně nesouhlasném výrazu.
"Já nevím; předpokládám, že kdybych byla žena na mateřské, daleko depresivnější by mi připadali medvídci a kytičky a koťátka - mám totiž pocit, že přesně tím bych byla ze všech stran nezbytně obklopená a trocha kvalitní americké literatury by mi tedy přišla jedině k duhu. I kdyby třeba nebyla nezbytně humorná." Přesto se dál nepřela a pomohla Kennethovi vybrat román, který by se Isabel mohl líbit. Bohužel, jelikož sama trávila čas s nosem zanořeným do jiného druhu knih, nebyla ve výběru románu moc nápomocná, ale nakonec přece jen jeden svazek vybrali a zamířili společně k pokladně.

Bohužel, naděje na poklidný den strávený společně s bratrem zmařil na ulici pracovník ministerstva, který se k nim na okamžik připojil a jehož tvář byla Rossaně nepovědomá. Jak se ukázalo, cosi na ministerstvu si vyžádalo Kennethovu neodkladnou pozornost a jeho nadcházející nepřítomnost byla jako šedavý mráček, který se najednou objevil na obloze a zakryl část slunečního svitu.
Jenže Rossana měla pro práci svého bratra pochopení a nenamítla jediné slovo. Nakonec, slíbil jí přece, že se nezdrží dlouho.
"Myslím, že si mezitím dojdu koupit hůlku," oznámila mu, protože beztak neměla na osamocené prolézání obchodů náladu; ostatně, ten nejdůležitější už stejně navštívili. "Zdá se, že ji autoři osnov považují za nezbytnou záležitost."
Když bylo dojednáno, že se pravděpodobně znovu sejdou u Ollivandera, vydal se Kenneth (nejspíš i s knihami) spolu s pracovníkem ministerstva pryč a Rossana se klidnou, loudavou chůzí vydala ke krámku s oprýskanou vývěsní cedulí a zaprášenou výlohou.

>>> Ollivanderovy hůlky

<<<

Kde jinde by Anthony byl za hezkého letního dne, chcete-li za hezkého červnového volna, než zalezlý v knihkupectví u nejnovějších titulů vědeckých knih? Upřímně, vlastně existovala spousta míst, ale copak on si mohl nechat ujít naprosto nové, ještě čerstvým tiskem vonící vydání Bible bylin Bulharska? Navíc všichni se teď bavili o mrtvém Ministrovi, protože přes speciální vydání Věstce se to od rána stihlo docela roznést, a Tondovi se zrovna nechtělo řešit tak morbidní téma. Jednak i proto, že v duchu si vlastně říkal, že si to Tremlett docela zasloužil. A bylo nebezpečné už jen si to myslet, natož o tom nechtěně promluvit. Takže ne. Vzal volno jako záminku k zahrabání v Krucáncích a kaňourech.
Vešel dovnitř, na sobě jako obvykle tmavé kalhoty, košili, dnes s krátkým rukávem, bílouu a hezky vyžehlenou, ale hlavně motýlka. Nebesky modrého, pro dnešek. A šle. Šle byly cool. A navíc ladily k motýlku. Tak. Vesele pozdravil obsluhu, proplul mezi učebnicemi, které už se zase hromadily na těch nejdostupnějších místech, pohyb působící lehce nekoordinovaně, nicméně to však bylo jen zdání. Nic neshodil a k nejnovějším vědeckým výtiskům dorazil v podivném tanečku, spíš než pomocí normální chůze. Prohrábl si už zase přerostlé vlasy, přičemž si na hlavě vytvořil dokonalé vrabčí hnízdo, které mu stejně během několika minut zase začne padat do očí, a začal očima přejíždět jeden nový titul za druhým. Evidentně měl skvělou náladu, a to přesto, že Bibli bylin Bulharských nemohl najít docela dlouho. Věděl ale, že tam určitě někde bude, takže se nehodlal vzdát, a skutečně, po několika okamžicích už listoval stránkami a vdechoval vůni nových stránek, poskytujících nějaké to další vědění. Co bylo fajn, zdálo se, že mu nedostatek jiné společnosti než té knížky ani tak nevadí, ale přesto působil jako někdo, kdo by s případným cizincem klidně prohodil pár vřelých slov. Tedy, pokud by se zrovna nemluvilo o mrtvém Ministrovi kouzel.

_________________

<<

Lance měl super den. Prázdniny! Léto! Zmrzlina! S veselým úsměvem od ucha k uchu si to vykračoval Příčnou ulicí, lízal krevetovou zmrzlinu a se svým typickým elánem vzal za kliku a vtrhl dovnitř obchodu. Až, když překročil práh a pohled mu padl na vysoké regály plné knih, se pozastavil.
"Ty jo, špatný obchod," divil se, ale neotočil se a neodešel, jak by to udělala většina normálních lidí a vstoupila o dveře vedle, kam měla původně zamířeno. Knihkupectví moc často nenavštěvoval, takže byl pochopitelně zaujat policemi plných výtisků. A i nízkým počtem zákazníků - nebylo divu, že tu skoro nikdo nebyl, vždyť to bylo knihkupectví!
"Dobrý den," houkl směrem, kde tušil přepážku s prodavačem a začal chroustat kornoutek. Ihned si vzpomněl na svou bývalou ženu, která knihy milovala a dokonce se pokoušela je psát, v čemž nebyla příliš úspěšná, ale ona nemůže být nadána na všechno, že jo, když už má talent na hysterii. "Nemáte nějaký knížky na velmi křehké vztahy? Na rozpadlé manželství?" vyptával se od dveří, protože navzdory všem těm nepříjemnostem, Beatrisse Redmondová mu chyběla. Dělala tak výborné sendviče. Zvědavě se rozhlédl po obchodě, zda se někdo ukáže, protože rozhodně nemluvil potichu. Pobaveně se uchechtl, když si uvědomil nedávnou docela překvapivou informaci, která se objevila v novinách. "No na ty velmi křehké vztahy byste mít mohli, na ministerstvu je to teď docela vyhrocený, viď že jo?" nebral si servítky a pobaveně se chechtal, protože nemínil držet jazyk ze zuby z nějakého strachu. Nemínil přivírat oči před atmosférou, která v Británii poslední dobou panovala. Navíc zastával názor, že Beatrisse, která mu přišla na nevěru, byla horší, než Tremlett, Gall, Tinkerbell a deset mozkomorů dohromady.
"Mohla by se začít prodávat ministrova zmrzlina. Prej byl pěkně rozmašírovanej," zakřenil se a nevhodnost téhle poznámky už spražila prodavačka přísným pohledem. Zlehka pokrčil rameny a zastrčil si ruku do kapes svých hawaiských kraťasů.

_________________

Tonda byl ve svém živlu. Vážně. Netrvalo dlouho a do publikace se dokonale začetl, až se mu začalo zdát, že vůbec nepostává v knihkupectví, ale knížku si už přinesl domů, a teď si ji vychutnává. A mimoto si pomalu začal plánovat výlet do Bulharska za vybranými novými druhy bylin. Proto mu chvíli trvalo, než přišel na to, že v obchodě už není tak docela sám. Tedy, sám ve smyslu v klidu a tichu. Někdo totiž dost hlasitě poukazoval na svou existenci. Některým jiným zabraným čtenářům se možná chování toho muže mohlo zdát nevhodné, či je dokonce pobuřovat. Ne tak Anthonymu. "Nevím jestli tam jsou knížky o rozpadlých manželstvích, ale tahle tématika bude někde támhle vzadu," přikradl se s úsměvem na rtech k pánovi s kornoutkem od zmrzliny. Vypadal... no, vlastně docela neškodně. Možná trochu potrhle, ale kdo na světě byl úplně normální? Anthony navíc tušil, že on sám by měl radši držet pusu a nehodnotit. A co, cizinec působil jako zajímavý chlapík. Rozhodně nemohlo uškodit s ním trochu promluvit.
Nevěděl, jestli se smát poznámce o ministerské zmrzlině. Ono to na jednu stranu docela vtipné bylo, i když lehce nevhodné. Jenomže Toník přesně o tomhle nechtěl moc mluvit, vyjadřovat své názory bylo prostě nebezpečné. Před cizími lidmi. "Aby si teď pomyslnou šlehačku na zmrzlinovým poháru neslíz někdo horší," procedil nakonec mezi zuby. Nicméně nehodlal u toho tématu zůstávat dlouho. "Ale proč řešit tak depresivní věci, když je venku tak pěkně? Viděl jste poslední zápas Wilburských vos? Upřímně nejhorší výkon, co si pamatuju," nadhodil trochu improvizačně nějaké jiné téma, "ale zase ty jejich pokusy o finty, člověk se dost zasmál." Ne že by byl famfrpálový expert. Zbožňoval ten sport, kdo by taky ne, ale sám měl na koštěti maličko problém s koordinací pohybu. Nicméně doufal, že tohle převede rozhovor na lepší linku. Pozitivnější a tak. "A.... mimochodem, jsem Anthony Williams," dodal ještě honem představení. Jednak taky proto, poněvadž ho zajímalo, kdo je ten člověk.*

Mimo herně:
*Předpokládám, že Toník Lance nezažil? Doufejme xD

_________________

Lance se šibalským pohledem pokukoval po dámě prodavačce, protože proč by se nepodíval na pěknou ženu, když už mu za zády nestála třicetihlavá saň. Takže se spokojeně uculoval a kousal nadále kornoutek, zatímco se za slečnou otáčel, a zrovna v tom se ozval chlapík kousek od něho.
"Vážně?" stočil se na něho překvapeně, že to tak věděl, "máte taky nějaký zkušenosti, jo? Já to říkám pořád, ženský jsou peklo. To je fakt děsný, když to člověk zjistí na stará kolena, ale támhle tý dámě to sluší, možná si kvůli ní koupím nějakou knížku," rozešel se ukecaně jako vždy směrem k neznámému muži a bez dovolení mu drze nakoukl do otevřeného výtisku. V očích se mu mihlo zděšení s ještě větším zděšením. Byliny?! A to vypadal docela v pohodě.
"Hmmm," zabručel přemýšlivě uznale, protože Anthony - tedy muž s neznámým jménem, věkem a národností měl naprostou pravdu. Vůbec, celá tu situace byla pikantní a to Lance samozřejmě nevěděl holou pravdu, že byl Romulus Tremlett zavražděn vlastním synem. Kdyby tohle snad věděl, ihned by svolal rodinou poradu a dal svým synům - jednomu dvaceti šestiletému a druhému sedmiletému - přednášku, že jeho nedostanou.
"Tak, tak. Manželka se zrovna vyhřívá někde na Malorce, teda bývalá, ústav počasímágů říkal, že tam celou dobu prší, tak jsem ji musel poslat fotku, jak tu je krásně, jak ležím na lehátku se zmrzlinou a slunečníkem v ruce," zakřenil se pobaveně při té vzpomínce, v níž provokace hrála hlavní roli a také se Lanceovi vymstila. "Prý mi navýší alimenty," dodal jen tak okrajově a zase slízl zmrzlinu. Pravdou bylo, že za tímto chováním se přirozeně ukrýval smutek a hořkost z toho, že ho Bea opustila. Lance měl ale problém dát to nějak normálně najevo a jeho láska k ní a zároveň stesk se projevoval přesně takhle. Očividně pro to neměla pochopení.
"No samozřejmě!" rozzářil se, "ten brankář snad nechytil ani rýmu. Neskutečně strašnej výkon. Snad nejhorší v letošní sezóně, říkali jsme se synem, že jim to prohrál především on - i když oni taky nebyli žádní slavní v tom útoku - teda hlavně v přechodu do útoku, vždyť si nehodili skoro ani míč," přikyvoval ohledně fint a tvářil se stejně zaníceně, jako kdyby se snad famfrpálem živil. "Joo. Hlavně, že maj čas na parádičky a finty, ale vzít míč a letět dál gól, to nee," stěžoval si prostě, protože to byl fakt děs.
Zkoumavě na cizího muže pohlédl, otřel si ruku do ubrousku a s úsměvem od ucha k uchu k němu natáhl pravačku. "Já jsem Lance Redmond," představil se hrdě, protože dnes neměl tričko, že by to měl napsané na prsou, jako při jednom nelegálním závodě na košťatech. "Co děláte za práci, Williamsi? Nebo spíš Anthony? Anthony bude lepší," rozhodl bez vyčkání na odpověď, koneckonců byl o dost starší, takže si to mohl dovolit. A i kdyby si to nemohl dovolit, stejně by to udělal.

_________________

Chlapík byl evidentně docela ukecaný. Což se Anthonymu zamlouvalo, a tak se mu na tváři usadil ten přátelský, dobrácký úsměv neskonalé roztomilosti, momentálně nepotřebné, ale i tak typický pro jeho osobu. Nicméně ohledně žen se raději nevyjadřoval. Bylo evidentní, že jako dokonalé mládě s nulovými zkušenostmi by stejně plácl jen nějakou volovinu. On muž stejně mluvil dál, takže to snad nevypadalo ani nějak moc neslušně.
Nicméně se od srdce zasmál. "To se dalo čekat," poznamenal ohledně alimentů. Nevěděl, jaká byla neznámého manželka, ale trochu ji litoval, že si z ní exmanžel dělá taková šprťouchlata. Na druhou stranu, pokud s ním žila aspoň nějakou dobu, asi musela vědět, jaký je. No. A jaký že byl? Toní měl pocit, že takový... svéráz. Sympaťák, ale svéráz.
Naštěstí se famfrpálové téma uchytilo. "Koukali jsme s bráškou a shodli jsme se, že bych chytal líp i já se svýma slepýma očima a levýma rukama," přitakal a pokýval hlavou, "jestli to takhle potáhnou dál, pomažou hezky šmahem do druhý ligy. Nebo možná ještě níž. Fakt jako by si lokli nějakýho matoucího lektvaru. Všichni." Nebylo nic lepšího než si zanadávat, že je někdo matlák. Zvlášť pokud jste u toho sami nemuseli předvádět své vlastní schopnosti. Nicméně Anthony se celou dobu vesele zubil. Ten zápas byl na jednu stranu docela k popukání. "Ještěže nejsem jejich skalní fanoušek. To bych asi něco rozbil. Takhle jsme z toho měli spíš škodolibou srandu," přiznal, stále se široce zubící. Napadlo ho, nezávisle na všem, co bylo řečeno, že by si dal pistáciovou zmrzlinu. Jo, bude si muset zajít k Fortescuemu. Hned jak zaplatí Byliny.
"Těší mě. Hmm... jo, Anthony je v pohodě," odkýval a potřásl si s mužem rukou. No a pak padla otázka na povolání, a z milého Tondy naprosto bez přemýšlení vyletělo "Já jsem doktor." Zamrkal, odkašlal si a pak se rychle opravil: "Teda, lékouzelník, chápete. Asi už mi hráblo z kámošů táty, co se mě ptaj na práci taky. No a oni jsou to často mudlové," přiznal a trochu omluvně se zazubil. Nemohl přeci mudlům vykládat, že je kouzelník, co léčí otravy lektvary, no ne? "A vy děláte co?" opáčil okamžitě s neskrývaným zájmem. Zábavného svéráze Lance si prostě nějak nedokázal zařadit. Možná by ho tipoval na krotitele kouzelných tvorů nebo tak něco.

Mimo herně:
Omlouvám se za díru, nějak jsem zapomněla, že jsem Toníka vyhazovala taky...

_________________

Lance se na mladíka pobaveně pousmál a mávl nad tím rukou, protože bylo zbytečné zatěžovat mladého člověka takovými hloupostmi. Určitě byl ještě plný ideálů, co se manželství týkalo, a Lance neměl v sebemenším úmyslu někomu tyto ideály kazit, i když už se sám na vlastní kůži přesvědčil, že ne pokaždé to je jako v pohádce.
"No to rozhodně," smál se, "vy jste slepý?" vyhrkl hned na to překvapeně, když si to uvědomil a nestačil mladíkovu nadsázku pochopit. "Upřímně si fakt myslím, že spadnou, ale co... někdo do tý druhý ligy jít musí," krčil rameny, protože sice ten tým měl rád, ale zapáleným fanouškem byl jiného týmu a tam by si při spadnutí do druhý ligy rval vlasy, ale takhle nad tím dokázal pouze mávnout rukou. Vosy poslední dobou vůbec nepředváděly famfrpál, na který byl od nich zvyklý. "Jejich trenérovi dávám tak čtrnáct dní maximálně, pak ho určitě odvolají," spekuloval profesionálně, jako kdyby do vnitřní strategie a rozpoložení klubu viděl. Ale nebyl tenkrát daleko od podepsání profesionální smlouvy a měl tudíž alespoň možnost splnit si dětský sen každého kluka a nadšeného famfrpálisty a podívat se do zákulisí profesionálního klubu, kde se hráči hraním famfrápu živili. To už nebyl jen koníček, jeden zápas za měsíc jako v Bradavicích a zábava, ale strašná dřina, a když se Lance dozvěděl, že trénují dvakrát denně, musel by držet přísnou životosprávu a zápas se hraje každý třetí den, už nad podepsáním smlouvy ani trochu neuvažoval, i když byl svého času považován za brankářský talent. Takže si teď dokázal trochu představit, jak v týmu budou padat hlavy za takové výkony, když to tam brali tak vážně.
"Taky bych nechtěl být jejich skalním fanouškem. Těm by normálně měli vracet peníze za vstupný," krčil se smíchem nos a stočil hlavu k policím, aby se podíval, ve kterém oddělení se teď vůbec nachází. Byly to kouzelné rostliny a byliny, ke kterým měl Lance vůbec nejdál.
"Ah, lékouzelník! No vypadáte tak vzdělaně, to jo," přikyvoval zamyšleně, když si Anthonyho prohlížel, "a na jakém oddělení přesně děláte?" vyzvídal dál, než přišla řada na něho.
"Dřív jsem pracoval u cirkusu Labrako Dabrako, projeli jsme celou Ameriku skrz na skrz tak pětkrát. Každý ráno jsem chodil krmit medvědy - jako duhový medvědy, on to byl samozřejmě kouzelnický cirkus, ale pak jsem se tam seznámil s mou ženou a po nějaký době jsme se přestěhovali do Británie. Strašně dlouho jsem se snažil dostat Labrako Dabrako alespoň na rok sem - něco jako britská túr, ale nepodařilo se mi to a všechny pokusy založit si vlastní cirkus selhaly. No vždyť víte, lidi jsou strašně na tu tradici a cirkus založen v roce 1970 moc ostatní nelákal," vysvětloval naprosto mimo otázku, každopádně už se pomalu přibližoval k tomu, co dělá právě dnes, "takže jsem byl dlouho nezaměstnanej. Staral jsem se o děti, mám tři, a před rokem jsem nastoupil do Bradavic jako profesor formulí, pracuje tam i můj bratr, tak jsem si říkal, že obnovím rodinný vztahy - i když on je takovej morous, s nikým moc nemluví. No lektvarista, co byste chtěl," mávl rukou a zakýval bradou k zadní části obchodu, "nepůjdete se se mnou podívat na ty knížky o manželství?" zeptal se s úsměvem, jako kdyby Anthonyho před třiceti vteřinami nezasypal hromadou informací.

_________________

Nad poznámkou o slepotě se Anthony srdečně zasmál. "Úplně ještě ne," pořád se mu trochu cukaly koutky od smíchu, "ale tak nějak částečně jo." To byla přeci jen pravda. Co na tom, že brýle vlastně nosil akorát tak na čtení. Slepouš byl a basta fidly. "Myslíte, že ho tam tak dlouho strpí? Uvidíme teda po dalším zápase příští týden, ale hádám že ho vykopnou hned, jak jim pokazí další zápas. Teda, oni se tvářili jako že si ho hravě zvládnout pokazit sami, ale chápejme, někdo tu vinu nést musí." Fajn, Tony se ve svých slovech asi trochu zamotal, nicméně mu to vůbec nebránilo v tom, aby se zubil a vesele žvanil dál. Jak se tak dostával z počátečního oťukávacího stádia, hrozilo, že druhého muže brzy zahltí hromadou nepochopitelných slov, poskládaných do vět tak rychlých, že se tomu bude dát rozumět jen těžko. "Třeba jsou ti skalní fandové, no, shovívaví. I když kolega, co se doposud jako fanoušek tvářil, po tom zápase odpřisáhl, že rituálně za úplňku spálí svou klubovou šálu,L zasmál se. Jo, vzpomínka na Jaspera byla docela vtipná.
"Vážně? Já si přijdu spíš... normálně," podivil se otevřeně. Jako normální podivín. "Otravy lektvary a bylinami," odpověděl následně, "takže jestli někdy budete potřebovat řádně vypumpovat žaludek, k vašim službám." To prohlášení možná znělo krapet zvláštně, ale co už. Rozhodně to nemohlo znít zvláštněji než všechno, co vypadlo v dalších chvílích z Lance. Anthony se na něj díval, oči široké zájmem, a světe div se, že se udržel a nepadla mu brada ke kolenům údivem. "Teda... nepřemýšlel jste někdy o autobiografický knížce? Dobrodružství z cirkusu a jak pak ten cirkusák skončil jako učitel, to by se zatraceně prodávalo!" vypadlo z něj a ano, myslel to naprosto upřímně a mile, podle toho se ostatně taky tvářil. Ne že by mu dal Lance možnost celou myšlenku s knihou rozvíjet, už tu byla otázka na doprovod ke knihám. Vlastně by byl hrozně rád souhlasil, jenže jak už to bývá, musel se někdo objevit ve dveřích. Kolega, a ne zrovna Jasper s chutí pálit šálu, ale úplně jiný lékouzelník, který zřejmě přiběhl přímo z práce, protože měl a sobě ten děsně hnusný mungovský hábit. A barvou obličeje ho silně připomínal. "Jed prskavice plivaté," oznámil Anthonymu přiškrceně, jakmile se k těm dvěma připojil, "potřebujem tě na ambulanci. Ostatní už dostali aspoň jeden zásah z těch zatracených boláků." Nato kývl omluvně k Lancovi a zase odšuměl pryč.
"Omlouvám se, vypadá to, že vám bude muset pomoci tady pohledná slečna knihovnice," omluvný výraz se nacházel i u Toníka na tváři, "ale jak vidíte, mám tak trochu akutní povinnosti." Anthony po těch slovech zastrčil výtisk Bylin zpět do regálu, rozloučil se a urychleně vyšuměl. Rozhodnutý, samozřejmě, že se pro knížku vrátí hned, jak se postará o vybuchující jedovaté boláky.

>>>

_________________

<<<

Benjamin dost dlouho nebyl ve městě. Vlastně když se dnes přemístil...ehm, zkusil přemístit, pak skončil na druhé straně Londýna a musel zpátky dojet autobusem, ale už zpátky k momentální dějové lince; na Příčnou ulici, zůstal na to v úžasu zírat. Benji zůstával zírat celkem dlouho, o to víc, pokud za tři dny naspal dvě hodiny, když byla v nemocnici krize, nebo si z něj prostě někdo udělal legraci a on vzal svoje směny vážně, ale rozhodně mu toho mnohem méně padalo na zem, a už měl skoro na zkoušky. Jistě, ostatní to měli za sebou, ale on byl docela zázrak, že ho někdo nevyhodil hned v prvním týdnu, vzhledem k tomu, že se ukázalo, že nedokáže namíchat zcela základní hojivé lektvary. Popřípadě správně seslat léčivé kouzlo. Nebo někomu omotat zranění. Odebrat krev. Spočítat kosti v těle. Domyslete si cokoli jiného. Jednoduše a prostě Benjamin se povahově neměnil, a vlastně ani moc nedospěl, i když byl rozhodně klidnější a tak nějak vyrovnanější. Moc klidu si však neužil, a proto se dnes o volném dni vydal do města, kde si dal limonádu, a pak se vydal rovnou do Krucánek a Kaňourů. Bylo nasnadě, aby si vyhledal nové lékouzelnické knihy, které potřeboval ke své praxi, nebo třeba lexikon léčivých kouzel a knihu pokročilých lektvarů pro lékouzelníky, nicméně zamířil k oddělění, které se rovnalo mudlovskému sci-fi. Smyšlené příběhy o dracích a kreaturách, které ani v kouzelnickém světě neexistovaly (nebo je ještě nikdo neobjevil), rytířích a sličných pannách, o jezerních lidech, a tak dále. Zde si našel svoje oblíbené místečko, které mu k jeho radosti nikdo neokupoval, a vzhledem k polední hodině se kolem celkově potloukalo minimum zákazníků, uvelebil se na sedátku s měkkými, i když za ty roky proseděnými polštářky, vytáhl si nohy nahoru, aby jim dal trochu odpočinout po té tůře, o včerejším dvanáctihodinovém stání v nemocnici nemluvě, a na klíně si rozložil jednu z knížek, do které se pomalu začetl, zatímco na tváři mu pohrával letmý úsměv, aniž by se o to nějak cíleně snažil.

Mimo herně:
Nečekám, jou, come to momma! (...je pozdě...)

_________________