<<<<

Zima Siobhan pomalu přestávala bavit a ona už se nemohla dočkat, až zase bude pěkně teplo. Tréninky v takovým počasí nesnášela, což samozřejmě dávala hlasitě najevo, ne že by s tím někdo někdy dělal. Dneska se nemusela honit po hřiště a ani trávit čas s rodinou, a tak vyrazila do ulic. Toho litovala hned záhy - fanoušci famfrpálu jí samozřejmě poznávali. Siobhan sice pozornost milovala, to podle jejího postoje bylo znát, ale dneska neměla náladu na podepisování se a do úsměvů se musela nutit. Vždy se snažila řídit radou své matky, která jí vždy říkala, že život je krátký, tak ať se usmívá, dokud má zuby. Ne že by si to Sio brala nějak k srdci, neměla totiž pochyby o tom, že zuby bude mít i v šedesáti. Jestli svoje a nebo umělé, to byla už věc druhé a ne nutná dále rozebírat.
Do Monarchy vešla hlavně z toho důvodu, že dostala hlad a jíst u Draka, Duhy či v Děravém kotli opravdu nechtěla. Tady totiž nehrozilo, že se na ní vrhne kopa malých dětí, kteří by jí otravovaly. Pro dnešek toho totiž měla dost a měla pocit, že ještě trochu a asi by vybouchla. Jakmile se tedy v soukromém salónku najedla, rozhodla se ještě chvíli zdržet. Bylo tady teplo, stejně jako si všimla několika hezkých protějšků a venku byla zima a až moc mudlovský šmejdů, takže jo, tady to bylo dobré. Z druhého patra se tedy vrátila do přízemí, kde si vlezla do baru a nechala si nalít jablečný cider.

_________________

Wilhelmine před sebou opět měla pár volných dní, které trávila v Londýně a blízko Obrtlé. Dnes však na práci neměla ani nejmenší pomyšlení, dokonce se nevěnovala ani vyrábění nového lektvaru. Na jejím stole leželo několik pergamenů se zakázkami, ale ty přecházela a všímala si spíše knih nebo skleniček s vínem. Nakonec se ale společensky oblékla a rozhodla se navštívit nějaký podnik na úrovni. Ač jejich počet už značně ubýval, přesto si vzpomněla na Monarchu, který se nacházel na Příčné. Jedna z těch restaurací a barů, která měla otevřeno jen a jen pro smetánku. Konečně místo, kde člověk jen málokdy narazil na nějakého mudlovského šmejda. Stačilo, že jich ve své třídě měla tolik a musela každý den přihlížet jejich pokusům o to stát se jimi - kouzelníky. Svou štíhlou postavu zahalila do modrého hábitu s jemnými vzory. Na krk si pověsila větší šperk, a pak zamířila do ulic. Díky kouzelníckým způsobům dopravy tak již brzy stála před Monarchou a jeho vchodem. Dovnitř proklouzla s lehkostí sobě vlastní, přičemž se porozhlédla kolem. Když ji uvítal personál, neobtěžovala se s úsměvy, jen pokynula a zamířila do spodního patra, kde se nacházel bar. Vzhledem k tomu, že neměla chuť na jídlo, bar dokonale splňoval všechny její požadavky. Po příchodu se okamžitě porozhlédla kolem, snad aby hned věděla, kdo se nachází uvnitř. Bylo tu pár lidí významnějších rodů, a tak se nakonec rozešla směrem k baru. Netrvalo dlouho a do oka jí padla i slečna McAuley, kterou vlastně znala velice dobře. Sice se o famfrpál jako takový nikdy nezajímala, ovšem o čistokrevné kouzelníky zájem vždy měla. Asi proto si vytipovala místo poblíž Siobhan a mezitím kývla na obsluhu, u které si objednala sklenici vína. "Slyšela jsem, že členové národních týmů musí trénovat za všech okolností. Doopravdy si nedokáži představit, že bych se ve špatném počasí snažila udržet na koštěti," utrousila směrem k Siobhan, které prozatím nevěnovala špetku pozornosti. Namísto toho sledovala, jak obsluha připravuje její víno. "Ale asi je vše je lepší, než se stýkat s mudlovskými šmejdy," pokračovala ještě, než prsty uchopila sklenku a s tím konečně zrak obrátila k mladé ženě.

_________________

Archieho do Monarchy nezavedl ani hlad, ani žízeň - brzy ráno tu měl schůzku s nějakými vlivnými lidmi, kterým stručně představil některé ze svých výzkumů a pokusil se je získat na svou stranu, snad úspěšně. Nepotřeboval sice sponzory, ale vždycky bylo dobré, když se pod vaši práci podepsal někdo významný a pomohl s její publikací, obzvlášť v téhle divné době, kdy si člověk nemohl být jistý vůbec ničím.
Teď momentálně vysedával Archibald na samotném okraji baru, skloněný nad vlastním rukopisem, v kterém zuřivě přepisoval jeden odstavec, jenž se vzácným pánům nelíbil. Své společníky už tu neměl, ale jako pěst na oko rozhodně nepůsobil. Nebyl možná čistokrevný, ale uměl se jako čistokrevný oblékat i chovat, takže tu pochopitelně neseděl v odrbané košili a neslintal si na límec. Sem tam upil ze šálku voňavé kávy, ale jinak se soustředil na práci.
Jen když zaslechl od dvou dam sedících kousek vedle slovní spojení „mudlovští šmejdi“, na okamžik k nim loupl pohledem, ale jeho výraz se nijak nezměnil a nic nenasvědčovalo tomu, že by se nad onou nadávkou měl začít pohoršovat. Archie měl rozum a věděl, že tady rozhodně není v právu. A kromě toho zrovna v Monarše slýchal o mudlovských šmejdech opravdu často.

Mimo herně:
Vtěrka, asi?

_________________

Na baru bylo vcelku dost lidí, které Siobhan moc nevnímala a užívala si toho pocitu klidu. Sem tam sice mrkla kolem sebe, aby zjistila, kdo se kolem ní nachází, některé tváře poznala, ale aby vstala a dala se do hovoru, k tomu se rozhodně neměla. Ne že by o společnost nestála, jen jí v tuto chvíli bohatě stačila sklenice jablečného cideru.
Slečnu Prattovou poznala hned v momentě, kdy jí uviděla. Ne že by se s ní někdy zvláště vybavovala, i když na čistokrevných sešlostech čas od času pár slov prohodily. Sio se však většinu času na takových večírcích držela svých přátel, věděla však moc dobře, že se slečna Prattová zná s Jordan, která jí považovala za něco jako kamarádku. Alespoň podle toho, co posledně od své sestřenice slyšela.
"Zima dokáže být stejně vlezlá, jako oni," prohodila do prostoru, aniž by se k Wilhelmine otočila, neměla totiž jediný důvod něco takového dělat. Ostatně, ona sama se věnovala obsluze. "Jediným štěstím je, že zima zase přejde, pršet přestane, ale mudlovští šmejdi tu budou stále a pořád." S těmito slovy se její rty zkroutily do úšklebku a i ona se konečně obrátila k Minnie. O téhle situaci si myslela své, často dávala najevo, že mudlovské šmejdy nesnáší a nejlepší by bylo, kdyby všichni z povrchu zemského zmizeli. Pravdou však bylo, že je akceptovat dokázala. Tedy, ne všechny, ale pár výjimek se prostě najít dalo. "Dá se však zařídit, aby vám i v těch největších mrazech bylo teplo," což nebylo zas tak těžké udělat, ale Siobhan stejně dávala přednost létat v jakémkoliv počasí, protože při oficiálních zápasech se tomu stejně vyhnout nemohla, takže bylo lepší si zvykat.
"Slyšela jsem, že učíte v Bradavicích? Mám pocit, že Jordan mi říkala, že lektvary." Sdělila pak krapet zamyšleně, protože si nebyla jistá, co jí její sestřenice říkala a co ne. Ono totiž od té doby, co věděla, s kým čeká to dítě, se spolu zas tak moc nebavily. Ne že by jí zavrhla, to rozhodně ne, ale i většina členů její rodiny od ní dávala ruce pryč. Už se jen čekalo na to, až si toho nečistokrevného ňoumu vezme a změní si příjmení, aby se k ní nemuseli hlásit už vůbec. Dokud však nesla příjmení McLarken, ignorovat jí moc nešlo, což JD dost dobře věděla. "Jak se má vůbec vaše matka? Řekla bych, že už je to nějaká doba, co se naše rodiče viděli naposledy," Sio naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si Minnie prohlédla. Byla si vědoma toho, že jejich matky spolu chodily v Bradavicích do stejného ročníku.
Jakmile se Siobhan zbavila zbytku jablečného cideru, nechala si nalít další sklenku a pohledem opět prozkoumala lokál. Bylo štěstí, že si Archibalda nevšimla, tedy především pro něho. Bylo však jisté, že dříve či později si ho určitě všimne.

_________________

Wilhelmine po celou dobu tak nějak po očku sledovala, kde kdo je. Vždycky taková byla. Potřebovala mít o všem přehled, chtěla vše vidět a u všeho být první. Nešlo to tak zařídit vždy, ale dokud se snažila, měla alespoň docela dobrý přehled. Asi proto jí tedy neunikla Siobhan, kterou si slečna Prattová pamatovala z různých společenských akcí. Navíc to byla sestřenice JD. S její kamarádkou, se kterou už tak dlouho pořádně nemluvila. Jak smutné. Zvláště potom, co zjistila, že její kamarádka už pár měsíců těhotná. Jenže jakoby náhodou se s ní vůbec nechtěla bavit o otci dítěte. Že by si to naše Jordan upletla s nějakým již ženatým kouzelníkem? pomyslela si prvně. Znělo to jako docela logické řešení. Pravda před ní však stále zůstávala skrytá. Přesto si ale moc dobře uvědomovala, že má velkou šanci zjistit něco nového. "Pravda," utrousila nakonec, než upila z přinesené sklenky vína. Chutnalo trochu trpce, což bylo ale přesně to, co mladá žena potřebovala. "Možná ale ne na dlouho," poznamenala o něco tlumeněji, protože i když se nacházely v názorově poměrně dobrém prostředí, přesto se nevyplácelo říkat určité věci nahlas. "Ano, to je jediné štěstí. Znám takové lektvary, které umí navodit podobný pocit nebo rovnou ochránit kouzelníka před umrznutím. Přesto si říkám, že to musí být pořádná zátěž. Ovšem... každá práce má své pro i proti, že?" jen zlehka se pousmála. Rozhodně to nebyl upřímný úsměv, ale grimasa to byla možná o trochu milejší, než normálně. "Jak se jinak daří? Je to náročné?" své otázky zase nemyslela tak upřímně, přesto toho o trénincích věděla málo. Nikdy to nebylo něco, co by ji zajímalo, ale člověk se moh učit každý den. Když pak Sio sama zmínila Jordan, jen povytáhla obočí a pomalu přikývla. "Ano, přesně tak. Vrátila jsem se teď na čas do Bradavic, ačkoliv si nemyslím, že by to bylo přesně to, co bych vyhledávala. Snad jsem jen chtěla vidět, jak to tam vypadá," pokrčila nad tím rameny. "A samozřejmě je tu i upřímný zájem o lektvary a o jejich šíření mezi další kouzelníky. Myslím si, že by se toto téma neměla podceňovat," dodala ještě, než rty svlažila v dalším doušku vína. "Asi se s Jordan vídáte často, že? Jak se vůbec má? V poslední době nebylo moc času, je furt zaneprázdněná, neustále někam mizí. I když v jejím stavu to naprosto chápu," pronesla starostlivě, přičemž si dala pozor, aby nevyzradila, že nemá nejmenší tušení o tom, s kým Jordan je. Doufala, že tak od starší čarodějky získá nějaké informace nebo cokoliv, čeho by se mohla chytit. Byla nesmírně zvědavá.
"Má matka? Výborně, zrovna připravuje novou kolekci na jaro. Je pravda, že toho má příliš, ale už je na tento stres zvyklá. Navíc to vypadá, že se mají kouzelnice na co těšit," poznamenala s menším úsměvem na rtech. Zálibu v nádherných šatech zdědila právě po matce, která se v kouzelnické módě orientovala lépe, než kdo jiný. Navrhovala jedny z nejvíce oceňovaných hábitů a nejedna kouzelnice si přála, aby se mohla odít právě u ní. Byla jako taková dražší verze Madam Malkine. Rozhodně si ji nemohl každý dovolit. "A nejspíše se neviděly už dlouho. Jak se má vaše matka?" opětovala klidně otázku, než se opět napila. Příchod Archibalda tak nějak zaregistrovala, rozhodně k němu však nepromlouvala. Nebyl důvod.

_________________

Archie seděl a vůbec neposlouchal, co se kolem děje.
Ale teď vážně - opravdu si moc nevšímal toho, o čem kolem lidé mluví, a vlastně si vůbec nevšímal přítomných kouzelníků, protože byl zabraný do své práce a popíjení kávy, což bylo mnohem lepší, než kazit si náladu posloucháním řečí o mudlovských šmejdech...
Jenže pak vzduch pročíslo jméno, na které zareagovalo jeho podvědomí téměř okamžitě, poslalo tu informaci k mozku a Archie během chvilky zvedl hlavu jako nadopovaná surikata. Jordan - to bylo jméno, které prostě nedokázal nechat prolétnout vzduchem jen tak, bez povšimnutí.
Pohledem zabloudil kolem sebe a očima se na chvilku zastavil u dvou dam posedávajících opodál, protože nabyl dojmu, že to jméno slyšel právě z jejich úst. Bylo sice hodně nepravděpodobné, že by se bavily zrovna o jeho přítelkyni, ale čert ví.
Archibald sice sklonil hlavu zpátky ke své práci, ale tentokrát špicoval uši a občas pohledem nenápadně zalétl k těm dvěma slečinkám.

_________________

<<<

Volno Jordan využívala všemožnými způsoby, především tedy trávením času se svým přítelem a odpočíváním. Dneska učit nemusela, ale s Archibaldem se v tuto chvíli taky vidět neměla. Ani si nebyla jistá, co její přítel vyvádí, zda pracuje a nebo je doma.
"Je skvělé, že jsi si taky našla čas na své rodiče," broukla její matka pobaveně a Jordan protočila očima v sloup, zatímco dojídala zbytek oběda. "Našla bych si ho častěji, ale doma panuje příšerná atmosféra." Sdělila jednoduše. Byla to pravda, od doby, co to všechno otec zjistil, se doma moc Jordan neukazovala, protože s ní stejně Julius nemluvil. V tuto chvíli však seděl na proti ní a JD se bavila tím, jak jí celou dobu propichuje nenávistným pohledem. Věděla, že svého otce zradila, ale co na tom záleželo? Ona Archibalda milovala a vzdávat se ho skutečně nehodlala.
Obědová sešlost se pomalu blížila ke konci a Jordan za to nakonec byla i ráda. Jakmile se pak rozloučila jak s matkou, tak s otcem, zamířila do baru. Ne že by hodlala pít - i když by sklenka něčeho tvrdého po tom bodla - ale aspoň kafe potřebovala. To samozřejmě kvůli dítěti omezovala, ale stejně to neznamenalo, že se toho kofeinu vzdá úplně.
Kdyby věděla, že tady potká tolik známých tváří, dost možná by se na to vykašlala a šla se ještě projít s mámou, ale nevěděla to, a tak do baru vešla s menším úsměvem na tváři. Kolem se moc nerozhlížela, ale Archibalda si všimla. Ono by totiž bylo divné, kdyby ne, když seděl vcelku na kraji. "Archie, ahoj. Co tady děláš?" povytáhla tázavě obočí a natáhla se, aby mu mohla dát na přivítanou pusu na tvář. "Doufám, že tě neruším od práce?" natáhla krk, aby lépe viděla na to, co Archibald sebou vlastně má a vykouzlila další úsměv.
Po baru už se více nerozhlížela, protože jí bohatě stačilo, koho tady našla. A musela uznat, že se Archie hezky do tohohle podniku vyparádil. Na kafe pro tuto chvíli taky zapomněla, i když nebylo pochyb, že si na něho zase vzpomene. No a protože se tedy nerozhlížela, Minnie i Sio si prozatím nevšimla.

_________________

Siobhan se pobaveně ušklíbla a nepatrně přikývla hlavou. "Musím s vámi souhlasit," to sice tak úplně pravda nebyla, ale což pak tady na hlas mohla přiznávat, že likvidovat je se jí zda zbytečné a až moc pracné? Místo toho podobné poznámky spolkla a spokojila se s touto. "To by se mi někdy hodilo, Jordan mi povídala o tom, že v tomhle vynikáte," pozvedla koutek úst do něčeho, co dost možná mohlo připomínat úsměv, ale taky nemuselo. Tak či onak, JD jí o své kamarádce skutečně vyprávěla, ne jen jednou, a něco málo pochytila. Hlavně ty důležité věci, jako třeba, že má Wilhelmine svůj vlastní obchod na Obrtlé. "To rozhodně," přikývla poté, zatímco špendlila pohledem obsluhu, jak ji nalívá další sklenku jablečného cideru. Ne že by se bála, že by jí tam hodil nějaký jed či něco podobného, ale jistota byla jistota. "Daří se mi dobře, a vám? Tréninky náročné jsou, skutečně dost, ale každé zaměstnání má své pro a proti. Vy se zase musíte potýkat s tím, co by se mohlo stát, kdyby vám něco bouchlo," Siobhan nikdy nechápala lidi, kteří se rádi věnovali lektvarům. Jí samotné to moc nešlo, čímž se samozřejmě nikde nechlubila, byla však ráda za to, co dělala, i když by nemusela dělat nic, kdyby poslechla rodiče, kteří jí chtěli provdat.
"To chápu," opět koutek úst pozvedla do něčeho jako úsměvu a natáhla se pro svou sklenku s ciderem. Ona sama svou sestřenici tak trochu obdivovala, protože učit ty malé haranty by asi nezvládla. Kdyby jí totiž neposlouchaly, s velkou pravděpodobností by po nich něčím hodila a rozhodně by to nedopadlo dobře. Ne, učení pro ní nebylo. "To je pochopitelné, čím dál tím méně lidí se zajímá o lektvary, co jsem tak postřehla." Něco takového sice Siobhan moc nezkoumala, čerpala především ze svých školních let, kdy lektvary brala většina studenstva za jeden z nejhorších předmětů, pochybovala o tom, že od té doby se to změnilo k lepšímu.
Když se hovor stočil k její sestřenici, nejprve se napila. Nebyla si jistá, kolik lidí vědělo o tom, s kým dítě má, takže v tomhle směru se rozhovořit nechtěla. Přeci jen měla pocit, že to ví zatím jen nejbližší příbuzenstvo. "Má se dobře, řekla bych. Nevídáme se zas tak moc často, ale to těhotenství jí vcelku svědčí a mizí především domu, co jsem tak slyšela." Tím domů rozhodně nemyslela dům jejích rodičů, jak věděla, u nich doma nepanovala dobrá atmosféra. Aspoň, že ona sama své rodině dělala čest.
"Výborně, potřebuji rozšířit svůj šatník. Má matka se má také výborně, pracuje stále u Munga, až se jí divím, že jí to pořád baví." Siobhan rozhodně nebyla člověk, který by se o druhé dokázal starat, tedy o své nejbližší ano, ale o cizí ne. Takže byla ráda, že dělala to co dělala a tím pádem mohla všechno ostatní vypustit. No a když už před chvílí byly u té Jordan.. "My o vlku a vlk.." ušklíbla se a hlavou nepatrně kývla ke dveřím, ve kterých se její drahá sestřenice zjevila a zamířila k.. Siobhan se zamračila, když si všimla, kdo to celou dobu nedaleko ní a Minnie sedí. "No to si ze mě děláš srandu, to si ty nečistokrevný šmejdy musíš tahat i sem?" nekřičela, neměla proč, ale mluvila tak, aby jí ona i její přítel slyšeli.

_________________

Pohledem klouzala tak nějak průběžně po obsluze, baru, ale také po své společnosti. Ač věděla, že se v Monarchovi scházeli ti lepší, přesto sem občas zavítal nějaký nechtěný host, ale přesto se vše vyvíjelo tak nějak jak mělo. Navíc měla možnost se blíže seznámit a upevnit si vztahy s někým takovým, jako byla slečna McAuley. To se přeci počítalo. Co se týče likvidace mudlů, dál už nezacházela. Souhlas jejího protějšku byl, jak se zdá, to nejlepší, čeho se mohla dočkat, což ji v samém závěru uspokojila a ona se tak akorát napila ze své sklenice vína. "To měla pravdu. O lektvary se zajímám už od dětství. Zvažuji vlastně i další studium," prohlásila nakonec, přičemž si prsty uhladila tmavé vlasy. "Nebo snad máte zájem o nějaký lektvar?" otázala se a očima pomalu sklouzla k Siobhan. Při jejích slovech pak pomalu přikývla a ušklíbla se. "Výborně. Mně se daří velice dobře, řekla bych. Myslím, že mě čeká úspěšný rok," pronesla, aniž by se snažila situaci ve svém životě jakkoliv přiblížit. Nikdo ji netlačil do smluveného sňatku, užívala si volna, dál pracovala na lektvarech, tvořila si vlastní poznámky, přemýšlela nad vlastní publikací... a další studium nebo nástup k mistrovi byla koneckonců také dost lákavá myšlenka. Člověk se mohl vždy zdokonalovat, musel však tvrdě pracovat. Alespoň podle toho se snažila fungovat. "Přesně tak. Proč se nesnažit dostat zájem mezi více lidí? S lektvary kouzelník zvládne mnohé, to se mi na nich líbí. Navíc na té vědě je cosi... přitažlivého. Nestačí jen mávat hůlkou sem a tam, že?" s těmi slovy se zasmála, chladně a oměřeně, jakoby v ní nebyla ani špetka radosti či hřejivé dobroty. Nic. Při slovech Siobhan Wilhelmine přikývla a pousmála se. "To je jedině dobře. Je opravdu škoda, že se tolik nevídáme, a že nemáme tolik příležitostí si promluvit..." promluvila pomalu, přičemž si v duchu plánovala, co dalšího řekne nebo na co se zeptá. Potřebovala nějak zjistit, s kým Jordan je. Než však stihla cokoliv formulovat, ozvala se Siobhan a Wilhelmine si uvědomila, že nevěnovala tolik pozornosti nově příchozím. Proto se tedy odvrátila, aby se mohla zadívat na Jordan a... jejího přítele? Toho chlápka nemohla přiřadit k čistokrevným, určitě jej odněkud znala, ale ne pro jeho rod. "Jordan?" promluvila nakonec, možná trochu zmatená. Přesto však nepotřebovala tolik času, aby si uvědomila, co jí celou dobu unikalo. Překvapený výraz raději skryla za nepropustnou grimasu, přičemž očima jen krátce zalétla k Siobhan. Její slova už vlastně jen potvrdila onu domněnku, která se zahnízdila hluboko v její mysli. "Ah no tak... konečně se setkáváme," pronesla na konec, s dalším úsměvem, který však mohl být jen předzvěstí něčeho... možná mnohem horšího.

_________________

Jméno jeho přítelkyně ze rtů těch dvou dam už nesklouzlo, takže je Archibald brzy přestal vnímat. Očividně mu to ale nemělo vydržet dlouho, protože Jordan po chvíli vešla do baru, nepochybně nalákána vidinou lahodné kávy, a přitáhla k sobě pozornost. Nejen tu Archibaldovu, ale i pozornost neznámých slečen vysedávajících opodál, které ji očividně opravdu znaly.
„Ahoj,“ uculil se na svou drahou polovičku, potěšen tím, že tu na sebe narazili, a rozzářil se jako sluníčko, když dostal pusu na tvář. „Měl jsem tu nějaké jednání, a protože se mi ještě nechtělo do té zimy, zašil jsem se tady u kávy s prací,“ vysvětlil a poukázal na ty svoje papíry. Ty ale hned shrnul na hromadu, aby nepřekážely, a přestal jim věnovat pozornost, protože když měl u sebe JD, všechno ostatní šlo stranou. „A co ty?“ oplatil jí otázku zvědavě.
Zřejmě mu ale nebylo přáno užívat si Jordaniny společnosti hezky v poklidu, protože se ozvala jedna z těch supic a ozvala se ne zrovna přátelsky. Archie byl na takové reakce ale poměrně zvyklý, protože se mezi čistokrevnými kouzelníky pohyboval docela často a zdaleka ne všichni ho vítali s otevřenou náručí. Povytáhl obočí, nasadil nic neříkající výraz a otočil se k Siobhan čelem. „A vy jste?“ zeptal se jednoduše, víc nic nerozváděl, a rozhodně se netvářil nijak dotčeně. Pokud od něj totiž Siobhan očekávala pohoršenou reakci, tak ji očekávala marně - Archie se uměl ovládat a nehodlal jí udělat radost tím, že ho rozčílí. Ve svém nitru sice tiše bublal a bylo mu z takového přístupu na zvracení, ale navenek nedal nic najevo. To snad jen Jordan, která ho dobře znala, mohla poznat, že mu takové chování není ukradené, i když se tak tváří.

_________________