>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Další zastávka krucánky a kaňoury.
Nevěděla jsem vůbec jak začít, bylo zde knih a polic. Koukala jsem kolem sebe s překvapeným výrazem. Otec se šel zeptat prodavačky, že by jsme potřebovali učebnice pro první ročník. Velice ochotně šla s otcem a dávala mu veškeré učebnice na ruce. Povídala si s ním.
Mě zaujalo něco jiného. Našla jsem tlustou knihu s názvem Dějiny Bradavic. Vytáhla jsem ji z regálku a otevřela. Hýbali se tam obrázky.
Vytřeštila jsem oči. „Tati tady se hýbou obrázky!“ vyjekla jsem. Zrovna se vracel s učebnicemi. „Marion vrať to tam!“ trochu se na mě zlobil, že vytahuji knihy z polic. „Ale tati! Potřebuji tu knihu prosííííím!“ udělala jsem na něho psí očka. „Přece nechceš, aby si ze mě ostatní dělali legraci!“ koukla se na něho. „Že nic nevím!“
Chvíli trvalo, než si otec povzdychl a koukl na prodavačku. „No dobře, tak to přidejte taky na účet.“ tentokrát se podvolil dcerce.
Vycházeli jsme z obchodu a já v ruce hrde svýrala svoji knihu, zatím co otec táhnul další balík věcí.

>>> Velkoprodejna Mžourov

<<

Sven byl v Krucáncích a Kaňourech zavřený už pěkně dlouho, vlastně od samého rána, kdy obchod otevřel, a vůbec mu to tak nepřišlo. Část O’Malleyovic klanu totiž vyrazila nakupovat to nejpotřebnější do Bradavic, než bude Příčná ulice maximálně přelidněná. To, že svého synka ztratili u knih, vůbec neřešili – bylo totiž jisté, že když přijdou za pár hodin, Sven tam ještě pořád bude, takže si ho budou moci v klidu vyzvednout. Pokud mu koupí nějakou knihu. Sven totiž nikdy nedokázal odejít z knihkupectví bez nové knížky.
Právě postával u jednoho z mnoha komínků vyskládaných z knih, v jedné ruce držel plyšového soba Růžu, a v druhé nějakou zajímavou knížku o kouzelných tvorech, do které se okamžitě začetl a naprosto ztratil pojem o čase a o svém okolí. Takže kolem mohla projít třeba skupinka trollů a Sven by si toho pravděpodobně vůbec nevšiml.
Růžu po chvilce odložil na komínek, odkud knihu před nějakou chvílí vzal, a jakmile se mu uvolnila druhá ruka, se zaujatým výrazem ve tváři obrátil list, aby se mohl začíst do další stránky. Už teď byl přesvědčený, že tuhle knížku musí mít ve své domácí knihovničce. Jenže problém byl ten, že Sven pokaždé našel další a další zajímavé knihy, a nikdy se nedokázal rozhodnout, kterou z nich si chce koupit. Nikdy totiž nemohl koupit všechny najednou, to bylo moc peněz.

_________________

<< Odkudsi z Příčné

Prázdniny sotva začaly a Riley už si doma pomalu kousala nehty nudou. Rozhodla se proto nechat mamce na stolku vzkaz, bouchnout dveřmi a vyrazit na Příčnou jakožto na místo, kde už se snad nějak zabaví. Zmijozelka chvíli bezcílně bloumala uličkou, navštívila oblíbené stánky a přitom se snažila přesvědčit, že se baví. Takto nakonec skončila před výlohou známého knihkupectví, kde jí kdosi strčil do rukou letáček hlásající blížící se autogramiádu čarodějky, co se zjevně živila psaním dívčích románků. Alespoň názvy jednotlivých titulů, které byly na letáčku vyjmenovány, napovídaly, že se jednalo právě o takový žánr. I ta růžová srdíčka kolem. Riley se zaškaredila, ovšem nedalo jí to a vlezla do knihkupectví. Tak jako tak se nudila - ano, konečně si to přiznala - a tady se alespoň mohla posmívat holkám, co něco takového vážně četly. Kdoví. Třeba tu natrefí i na někoho známého.
S těmito nekalými úmysly proto s tichým cinknutím zvonku nad dveřmi vešla dovnitř, kde bylo ještě relativně prázdno. Pouze v jednom rohu knihkupectví se utvořil menší hlouček děvčat zhruba Rileyina věku - a starších -, který se patrně shromáždil kolem oné spisovatelky. Riley nejevila sebemenší zájem se k nim přidávat. Namísto toho se postavila vedle začteného Svena a bezmyšlenkovitě sáhla po nejbližším komínku s knížkami, zatímco se snažila rozeznat nějaké tváře v onom hloučku. Její ruka se ovšem nedotkla papírového obalu knížky, jak očekávala. Namísto toho sáhla na cosi měkkého a plyšového.
„Eh,“ vyhrkla Riley a zamyšleně zdvihla Svenova soba. „Krucánky zavedly nový druh zboží?“ pronesla si spíš tak sama pro sebe, protože Sven v daný okamžik nevypadal, že by se k hračce hlásil. Riley si ho vlastně ani pořádně nevšimla, proto si jeho Růžu začala bezostyšně prohlížet. „Trochu opotřebovaný, ne?“ Až teď zmijozelka zakotvila očima na Svenovi. „Nebo ten je tvůj?“ otázala se, když ji prvně napadlo, že si tu mohla pohrávat s cizím majetkem. Nejevila ovšem žádné známky, že by chtěla hračku vrátit na její místo. Zatím.

_________________

V knihkupectví jsem byla zalezlá už od brzkého rána. Papá měl totiž dnes jakési jednání s některými dalšími otci od čistokrevných rodin a ačkoliv původně myslel, že mne vezme s sebou, nakonec se rozhodl mne toho stresu ušetřit. Zanedlouho jsme také měli vyrážet na tu plánovanou cestu, takže dnešek byl pro mě jedním z mála dní, kdy jsem mohla relaxovat. A upřímně, jakou lepší relaxaci si lze představit než čtení?
Třeba zde v Krucáncích a Kaňourech jsem měla své oblíbené místo. Jednalo se o zapadlý koutek knihkupectví mezi knihami, které se nijak valně neprodávaly. Dalo se sem dojít skrz oddělení románů, kde si vždycky bylo možno vybrat nějaký ne zrovna myšlenkově náročný titul. Zde potom šlo už jen o to posadit se na zem, opřít záda o chladnou zeď a začíst se. Kouzelníci a čarodějky, kteří kolem procházeli, si většinou ani nevšimli, že se tady někdo choulí nad knížkou. A o to přeci šlo. Zůstat tu od otvíračky až do zavíračky, nikým nepozorovaná a nerušená, sama ve svém světě fantazie a představ, které se tak trochu lišily od skutečného světa. Dobře, tak trochu hodně. Milovala jsem ten klid mého tajného místa, o kterém jsem nikdy nikomu neřekla. Tady jsem nehodlala být nikým rušena. Poněvadž se tady schováváš před světem, troubo. Schováváš se před lidmi, než abys jim čelila. Schováváš se sama před sebou, než aby sis uvědomila, co si opravdu myslíš, nebo co cítíš. Schováváš se před faktem, že nejsi žádná pohádková princezna a že si sem pro tebe žádný princ nikdy nepřijde. Merlinžel, před tím hlasem v hlavě se schovat nešlo. Jediné, co jsem proti své vlastní mysli mohla udělat bylo zatlačit ji do pozadí nějakým čtivem.
Autogramiáda oné autorky mě nezajímala. Podpis přeci nezmění hodnotu knížky, minimálně ne obsahově. A pokud oželení podpisu znamená, že se vyhnu tlačícímu se davu, tak ať si. A tak, zatímco nejvíce lidí si nechalo podepisovat své výtisky, já si jeden titul, Fénixovy slzy, položila na kolena zde v mém malém koutku a začetla jsem se.

Mimo herně:
Gaze tady bude sedět celý herní den, je úplně jedno, zda se k ní někdo přidá nebo ne

_________________

Sven nějaký dívčí hlouček shromážděný kdesi v rohu vůbec nevnímal, stejně jako nevnímal příchod starší spolužačky ze Zmijozelu. Zrovna totiž něco zaujatě četl o ďasovci a prohlížel si přitom velmi důvěryhodně vyvedené obrázky, z nichž se některé dokonce hýbaly. Když však koutkem oka zaznamenal, že se čísi ruka natahuje k Růžovi, rychle zvedl hlavu a šokovaně zazíral na tmavovlasou vetřelkyni, která držela jeho nejoblíbenější hračku v ruce. Merlinví proč dostal o Růžu strach.
Pomalu zaklapl knížku, nasucho polkl a zatěkal očima mezi Riley a plyšovým sobem. Neměl tolik odvahy, aby se na dívku zamračil, když označila Růžu za opotřebovaného, a tak jen mlčky zíral a přemýšlel, jak jí donutit, aby mu plyšáka vrátila. „Není opotřebovaný,“ pípnul po chvíli hrdinsky, načež si k sobě knížku přitiskl jako štít. „A je můj,“ dodal a zadíval se na soba, jako by mu chtěl sdělit, že ho vysvobodí, ať se nebojí. „Vrátíš mi ho?“ zeptal se pak opatrně a upřel na Riley prosebný pohled. Neměl rád, když si Růžu někdo půjčoval, natož aby mu ho někdo bral bez dovolení. „Stejně se ti nelíbí,“ dodal, což byl naprosto nezlomný argument. Říkala přece, že je opotřebovaný, takže se jí sob nemůže líbit, tudíž si ho určitě nebude chtít nechat. Ale co když se mu vysměje a Růžu mu stejně sebere? Svena z té představy polilo horko. Hrozně moc si přál, aby tu teď byl Kili, Bree, nebo třeba Emery. Ti by ho určitě zachránili.

_________________

Riley vzhlédla od plyšové hračky ke Svenovi a přelétla si ho zamyšleným pohledem. Vypadal, že ho její přítomnost a to, že si vyhlédla k bližšímu prozkoumání právě jeho hračku, značně stresuje. Riley si nebyla tak úplně jistá, jak by si to měla vyložit. Nakonec se ale spokojila s jednoduchým vysvětlením, že Sven byl patrně na svého Růžu velice fixovaný.
„Neřekla jsem, že se mi nelíbí,“ opravila ho a dál zkoumala Svenův výraz. Riley rozhodně nedělalo problém se na něj zamračit, když došla k nezpochybnitelnému závěru, že... „Ty si myslíš, že ti ho chci vzít?“ zeptala se přímo a pozdvihla obočí. Skoro se chtěla urazit, když ji Sven prakticky nařkl z něčeho, co zavánělo šikanou, ale když se na to podívala z jeho hlediska... Cizí starší holka, co se začne zaobírat něčím, co mu patřilo... Sven byl očividně jen obezřetný. Však ona by jistojistě zaujala podobné stanovisko. Riley se tedy pouze ušklíbla a obřadně natáhla ruku s Růžou k němu. Ani s ní neucukla, jestliže se Sven natáhl, aby si od ní svou hračku převzal. „Proč bych to dělala?“ Zavrtěla si nad tím zmijozelka pohrdavě hlavou. „Nemám zájem ti krást hračky a ještě takhle okatě,“ prohlásila nyní pobaveně. „To skutečně není můj styl,“ dodala záhadně a zvědavě Svena sledovala, jako by ho snad testovala.
Riley očima sklouzla ke knížce, kterou dosud Sven studoval, a náhle zcela obrátila. „A co tě to vlastně tak uchvátilo, že si nechal kámoše bez dozoru?“ optala se a bradou pokynula k výtisku, který si Sven tiskl k hrudi, načež si očima zkontrolovala hlouček mladých čarodějek v rohu knihkupectví. Nevypadalo to, že by měla zahlédnout někoho známého. Polekaný Sven se ale jevil jako poměrně slušné rozptýlení, a tak svého vyhlížení zanechala a zase obrátila veškerou pozornost na něj.

_________________

<<

Reyesovic famílie sice normálně první měsíc prázdnin trávila u prarodičů na Novém Zélandu, ale letos se babička s dědečkem rozhodli rodinku překvapit a přiletět pro změnu oni do Británie. Jaelyn to sice trošku mrzelo, protože se do Wellingtonu celkem těšila, ale na druhou stranu to znamenalo, že mohla prázdniny trávit se svými přáteli, chodit na Příčnou ulici, s předstihem si sehnat potřebné pomůcky na příští školní rok a být informovaná o tom, co se děje v kouzelnickém světě. Doma ji to však omrzelo rychleji, než předpokládala, a tak se jednoho dne ráno rozhodla jít provětrat do Londýna na Příčnou ulici. S rodiči se domluvila, že domů dorazí nejpozději v devět večer a taky jí bylo pohrozeno, že jestli se jí něco stane, tak ať si je nepřeje. Poté už stačilo jen v kapse školního hábitu najít hůlku, bez níž odmítala opustit dům, a přemístit se.
Kroky ji zavedly až do kouzelnického knihkupectví Krucánky a kaňoury. Nebelvírka sice nepatřila do skupinky horlivých čtenářů, ale do Krucánků chodila ráda. Byl tu klid a ten někdy potřebovala i bytost jejího ražení.
Jakmile ovšem zmerčila onen nával dívek a pár plakátků upozorňujících na dnešní autogramiádu jisté kouzelnické autorky dívčích románů, měla náhle chuť jít zase o dům, totiž obchod, dále. Po chvíli nejistého stepování a přemítání před knihkupectvím však nepozorovaně vplula dovnitř. Mlčky obešla hlouček fanoušků toužících po podpisu a zmizela v labyrintu, jež tvořily police s knihami všeho druhu. Krátce na to si všimla Riley Butlerové a o poznání mladšího chlapce (Sven), který si k hrudi tisknul cosi, co Jae nedokázala z takové dálky blíže identifikovat. Odhadovala to ale na plyšovou hračku. Oběma jim tiše kývla na pozdrav, přičemž rty zkroutila do poměrně přátelského pousmání, a s tím odplula hlouběji do knihkupectví. Nohy ji zanesly skoro k nejzazšímu koutu obchodu, které kouzelnické osazenstvo moc neokupovalo a kam se ona sama nikdy nevydávala. Užuž se chtěla vrátit zpět, když v tom si všimla dívky, sklánějící se nad knihou. A co víc, ta dívka jí byla něčím povědomá. Není to náhodou... "Star? Seš to..." oslovila děvče opatrně, a pokud Stargazer vzhlédla, Nebelvírčina tvář se projasnila v přátelském úsměvu. "Seš to ty," konstatovala posléze, načež si v duchu setřela imaginární pot z čela. Tak se nakonec nespletla. "Bude ti hodně vadit, když tu budu oxidovat? Slibuju, že nebudu mluvit, pokud nebudeš chtít a nechám tě číst," broukla k havraspárské spolužačce a zvedla dva prsty na znamení, že opravdu přísahá a svá slova myslí vážně. Jenže každý, kdo s Jaelyn Reyesovou strávil alespoň chvíli svého času, si mohl být naprosto jistý, že mlčení je pro ni přinášení jisté oběti. Ona totiž mluvila ráda. "Hmm... Co to vlastně čteš?" zeptala se po chvíli a kývla ke knížce, jejíž četbě se Star věnovala. Sama si poté uvědomila, že by si taky mohla sehnat něco na čtení. Přeci jen, když už byla v tom knihkupectví...

_________________

Sven byl ze starší dívky celý nesvůj. Sice se to pokoušel skrývat, ale moc se mu to nedařilo. Ale alespoň se neklepal jako ratlík a nebylo mu na omdlení, jako to bývalo dřív, když ho vyděsil někdo cizí. Když Riley prohlásila, že neřekla, že se jí Růža nelíbí, Svena polila horko. Co kdyby si ho vážně chtěla nechat? Donutil se trochu se vzchopit a zoufale se na ni zadíval. „Nechceš?“ pípnul nesměle na její otázku, načež dodal: „Doufám, že nechceš.“ Pohledem zabloudil k Růžovi a polkl. Nedokázal si představit, co by bez svého plyšového kamaráda dělal.
Ve chvíli, kdy k němu Riley natáhla ruku s plyšákem, spadl Svenovi ze srdce obrovský kámen. Ještě ale nebylo nebezpečí zažehnáno – co kdyby s rukou zase škodolibě uhnula? Sven se pro plyšáka opatrně natáhl, pevně ho sevřel mezi prsty a vzápětí si ho přitiskl k hrudi. „Já nevím, proč bys to dělala,“ přiznal po chvíli potupně. „Ale někteří lidé jsou zlí a Růžu mi berou. Nebo se mi smějou,“ zamumlal potichu, přešlápl z nohy na nohu a sklopil pohled k zemi.
Po chvilce ale očima vystoupal zpátky ke starší spolužačce. Vzbudila v něm zájem, jakmile se zeptala na knížku, kterou doposud svíral v ruce, nyní ale schovanou pod Růžou. Proč by se ho ale ptala? Co když z toho kouká nějaká čertovina? Sven cizím lidem jednoduše nedůvěřoval. Ostatně, rodiče mu vždycky říkali, aby se s cizími nebavil, a určitě k tomu měli důvod. Havránek ale nakonec usoudil, že od Riley nebezpečí nehrozí, alespoň ne tady, v knihkupectví plném lidí. Podstrčil dívce knížku, kterou si doposud tisknul k hrudi. „Je to o kouzelných tvorech,“ vysvětlil. „A jsou tam moc hezké pohyblivé ilustrace.“ Další příchozí starší dívky si nevšiml, takže jí ani nemohl oplatit pozdrav.

_________________

Knížka mě samozřejmě zase jak se patří chytila a já se celkem bez problémů začetla do ve své podstatě triviálního děje. Přesně tohle jsem potřebovala pro únik z reality! Jednalo se o příběh o nehynoucí lásce mezi čistokrevnou kouzelnicí, chovající v rajské zahradě u svého domu fénixe, a jejím zahradníkem - obyčejným mudlou. Tihle dva procházeli všemi nesnázemi, které takový vztah přinášel, ale zdálo se, že jejich vzájemné city překonají všechny předsudky a nařízení, když vtom mladík onemocněl nevyléčitelnou chorobou, kterou ani žádné kouzlo na světě nemohlo vyléčit...
Star. Bum. Jako by mě moje jméno praštilo po hlavě jako dvoutunový balvan a probralo mě z dlení v blaženosti jiné reality. Kdepak, nebyla jsem hrdinou Fénixových Slz. Nebyla jsem krásná a úspěšná emancipovaná čarodějka, ale malé ošklivé káčátko, schoulené v zadní části Krucánek a Kaňourů, kde se klrom toho káčete nacházela ještě... Nebelvírka? Překvapeně jsem zamrkala. Ona zná moje jméno? Jak zná promerlina moje jméno? Byla jsem si an tisíc procent jistá, že s touhle dívkou jsem v životě neprohodila ani jedno slovo. "Eehm, ahoj," zahuhlala jsem poněkud vyjeveně a pro jistotu ještě jednoiu zamrkala, kdyby se mi spolužačka třeba náhodou zdála. Byla ale skutečná, a já si nedokázala vzpomenout na její jméno. Paráda. Jak trapné. "U-určitě, klidně tady buď," zaklapla jsem knížku a položila ji na zem vedle sebe. Rozhodně nebylo slušné si číst v přítomnosti někoho dalšího. Vrtalo mi ale hlavou, co ode mě asi tak Nebelvírka může potřebovat. A navíc mi ta situace začínala nepříjemně připomínat cestu vlakem s Donnou, která, jak víme, neskončila nejspíš zrovna nejlépe. Jak se to vezme, ne? Tuhle vnitřní poznámku jsem se rozhodla dokonale ignorovat. Moje zlomyslné vnitřní já si evidentně myslelo, že snad doufám v nějaký vývoj čehokoliv... no, nebudu to vůbec v mysli rozebírat. Vždyť je to holý nesmysl. Nemožnost. A proto to radši do hlavy ani nepouštět. Místo toho jsem se rozhodla věnovat dívce, která se tu tak zjevila, a zatímco jsem se snažila rozpomenout na její jméno, jsem se snažila odpovídat."N-ne, klidně mluv, jen nevím, jak moc budu schopná...pořádně odpovídat," vymáčkla jsem ze sebe s omluvným úsměvem. Jane? Jill? Jocelyn? jel mi zatím hlavou seznam dívčích jmen. A nastalo ticho. Ticho, které jsem rozhodně neměla odvahu prolomit, a proto jsem byla vděčná az tu otázku. Stále jako situace s Donnou, očekávej příchod nějakýho kluka, popichoval mě můj vlastní vnitřní hlas. "Jmenuje se to Fénixovy Slzy, a upřímně to asi nebude něco, co by si běžný čtenář chtěl přecíst," pokrčila jsem rameny nad knížkou,"pokud ten čtenář teda netrpí potřebou číst cokoliv, co má písmenka. Včetně písmenkový polívky." Opravdu jsem se dnes snažila mluvit, i když to na mně asi nebylo poznat. Doufala jsem ale, že to J...J... Jaelyn, že by? Eh, že to moje mluvení ona slečna ocení. I když v porovnání s Nebelvíry bylo asi na nule.

_________________

Riley Jaelyn pozdrav oplatila nejistým pokývnutím hlavy, které vždy věnovala osobám, jejichž tváře už určitě nespočetněkrát viděla, ale pořád si je tak úplně nedovedla spojit se jménem nebo kolejí.
„No jestli ho s sebou taháš i na hodiny, tak se jim nemůžu divit,“ poznamenala Riley poněkud netaktně na zmínku onoho posměchu, když se zase plně obrátila ke Svenovi, načež pokrčila rameny. Ten klučina ale vypadal, že si z toho všeho dělá těžkou hlavu, a tak s povzdechem dodala: „Samozřejmě to není správný, jenže lidi nezměníš. Jakmile zmerčí slabinu, zakousnou se a nepustí.“ Riley se očividně namísto nějakého konejšení rozhodla dát Svenovi přednášku o tom, jak moc jsou ti lidé zlí. Ostatně působil poměrně bystrým dojmem. (Zpětně se jí jeho prvopočáteční nedůvěra velice líbila.) Čím dřív tohle pochopí, tím líp pro něj. Alespoň tak na to pohlížela ona. Zmijozelka se zamyslela a poukázala prstem na jeho hračku. „Přemýšlel jsi už nad tím, že bys ho vyměnil za něco - řekněme - nenápadnějšího?“
Když se pak Sven rozpovídal o knížce, Riley měla co dělat, aby neprotočila očima. „Ale no tak! Ty taky?“ pronesla s dalším povzdechem. „Skoro všichni kolem mě tyhle kouzelné (po)tvory milují. Někteří si dokonce chtějí i zakládat zoo,“ začala mu vysvětlovat důvod svého otrávení. „Pověz mi, co na nich vidíte,“ ponoukla Svena a převzala si od něj knížku, kterou začala namátkou listovat. „Vždyť koušou, škrábou...“ Z knížky na Riley zrovna vykoukl jakýsi tvor, co minimálně zbarvením připomínal skunka. „A tenhle určitě i zapáchá.“ Ukázala Svenovi pohyblivou ilustraci daného zvířátka.

_________________