Sep zůstal s široce otevřenýma očima koukat na holku, která do něj málem vrazila. To by nebylo to nejhorší, ale to vykání... Vypadala, že je na odchodu, ale evidentně se musela vrátit pro zapomenutého rodiče. Septimus se sám pro sebe usmál. Ani on nevídal dráčky nějak často, tenhle se mu líbil.
Prohrábl si rozpačitě slámové vlasy.
"Ale živého draka tu mají už jenom u Gringottových, prý u hodně střežených trezorů," poznamenal nahlas tónem, jaká by byla škoda zdejšího kaštanového dráčka opomenout. Cinkl mincemi a vzal si menší papírový kornout, ještě horký, takže si ho spěšně měnil v dlaních, aby se nespálil.
Zvedl oči k rusé holce, která se od pohledu prostě bála trapasu. Sepa napadlo, jestli ji samotnou dráček fakt nezajímá, nebo ho bere jako takovou samozřejmost, což by bylo divné, jestli je tohle její taťka.

_________________

Sice na chvíli se mi oči rozsvítily, ale kded zase pohasly.
Takže tohle není opravdový drak? připadala jsem si trochu hloupě, že se ptám. *No jistě že není. Proboha, co sis myslela že draci jsou maličké hračky?* zamotala se mi hlava začala jsem koktat. Om .. omlouvám se. Když jsem nervózní. koktala jsem. Tak někdy mluvím pěkné hlouposti.
Otec se už přesunul někam kde ho zajimaly košťata a podobné věci. Zamrkala jsem a koukla po něm. Oddychle jsem si, teď jsem se k němu nemusela hlásit, ale aby se tady nakonec neztratil on. Koukla jsem se na chlapce a držela v rozklepané ruce kaštany. Cítila jsem se dost hloupě.

Kdyby neměl plné ruce, založil by si je křížem a poctil rusovlásku cynickým pohledem, jako jestli je snad hloupá.
"To teda mluvíš. Neřekl jsem, že není živý," řekl s potlačovanou netrpělivostí. Neměl rád, když se někdo omlouval za něco, k čemu nebyl důvod. Dělala to někdy i Aurora, ale tam byl samozřejmě shovívavější. Nakonec mu ale začalo být děvčete líto. Až moc mu ji připomínala.
Tatínek se zatím přesunul za dalšími zajímavějšími výhledy Příčné a Sep jednou rukou rozlouskl vrchní kaštan, který už nebyl tak horký, aby si spálil prsty, ale dost teplý na to, aby si pospíšil.
"A proč jsi nervózní? Tady přece nic nemusíš předstírat. Ty jdeš do prváku, viď? Jestli u rozřazování omdlíš..." pohrozil neurčitě. Loni sebou pár lidí seklo. Septimus nad tím v duchu nerudně obracel oči, protože si všichni získali pozornost a všichni se o ně hned starali. Jeho sestra byla samozřejmě zase výjimka - omdlévala u všeho, i když měl pocit, že za poslední rok byla silnější. Určitě ji muselo zocelit i to, že nebyli u rodičů, ale následný návrat do ponurého léta...
Znovu upřel bystré, přísně světle modré oči na omlouvající se děvče.

_________________

Po jeho otázce jsem sebou cukla. "Ech." začala jsem nejistě. "Já jdu do prváku". snažila jsem se mluvit klidným hlasem. "Ale s omdléváním mám trochu problémy." začnu se nervózně smát. "Ráda omdlévám, když jde o něco důležitého." vezmu kaštan, abych se uklidnila. "A nic nepředstírám, jen se stydím za -" koukla jsem se na otce co se zase přesunul jinam. "- otce." dodala jsem tiše. Bože, tohle bude trapas, jestli tohle někomu řekne, všichni se mi budou smát! Budu muset lézt kanálama na hodiny. v duchu jsem se začala děsit. Jestli omdlím při rozřazování, bude mě nesnášet, všichni se mi budou smát! začala jsem rudnout v obličeji.

V dopoledním světle spíše mlze nebyla příčná ulice tak přeplněná a hlasitá. Jen zřídka kolem vás prošel nějaký kouzelník či kouzelnice. Ophelie začínala pochybovat, že jsou místo v příčné ulici v obrtlé. Počasí nebylo zrovna obzvlášť teplé a obloha byla tak nízko že by se jí někdo klidně mohl dotknout. Počasí dnes nebylo zrovna optimistické a Feely sázela na to, že bude bouřka. Snowbellovy šli od madam Malkinové kde si Megan Feelina matka zkoušela noví klobouk který si nechala udělat. Klobouk byl nadýchaný s bílou krempou, pavím pérem také na něm byla velká fialová mašle a v katalogu ho nazývali "occulte parisienne modèle". Stavili jse u trafikykde kde si koupili Denního věštce. A šli na smluvené místo kde se měli potkat s rodinou McCoutrneyovými. U hladového draka čekali už pár minut a zdálo se že si ještě chvíli počekají. Neboť bylo brzo ráno a McCoutrneyovy určitě ještě leželi v postelích. Feely osobně vůbec neměla v plánu jsem jít ale když její matka zjistila že paní McCoutrneyová vezme sebou skoro celou rodinu ( Evelin, Eweril, Galnhell)tak hned musela dceru dokopat k tomu aby šla ona, její manžel Jack a Ophelie na tuto schůzku. Vlastně Feely jsem nechtěla nejen kvůli jejímu hysterickému výstupu, že bude vstávat dřív ale i kvůli tomu že znala jen Ewerila a Galnhell takže sejít se s Evelin pro ni bylo něco jako kamarádská schůzka k Hladovému Drakovi na slepo. Trochu jí děsilo, že se rodiče rozprchnou a že tam zůstane sama samotinká s Evelin. Co když mi dojde téma? Co když si s tou Evelin nesednu? Co když má alergii nebo jí prostě nechutnají pražené kaštany? Co budu dělat obávala se Feely. Opřela se o zeď stánku s občerstvením. ,,Mami je Evelin kouzelnického původu?"
,,Proč se ptáš ?"
,,No výš kdyby byla čistokrevná tak bych se k ní chovala noblesně." řekla a udělala gesto které to vyznačovalo, zatáhla břicho a uklonila se. ,,Ano, je." V tu chvíli se snažila si Feely vzpomenout jestli jsou manželé McCoutrneyovi mudlové nebo kouzelníci. Sázela spíš na kouzelníky ale radši se zeptala ,,A je čistá, nebo dvojí krve?" ,,Ano, jsou čistokrevní." řekla Megan docela podrážděně. Její oči říkali už se na nic neptej, varuju tě. ,,Ale mě mudlové mami nevadí, fakt. Sice nějaký jsou troubové, ale jsou fajn." obhajovala se Feely. Pak už si jen sedla na lavičku a čekala. Po chvíli si k ní přisedla matka a řekla jí ,,Chovej se slušně." ,,Neboj udělám před nimi pukrle "řekla Ophelie podrážděným hlasem. Megan by se nejspíš měla naštvat a vlepit tomu hrubému děcku pár facek ale i kdyby sebe víc chtěla nedokázala by to. Feely si pak odfrkla a přála si ať už Evelin přijde aby rychle odešli od rodičů. Pak už jen čekala a přemýšlela jak Feely vypadá.

Po Příční ulici jsem se toulala už od brzkého rána, protože jsem bydlela v kotli a tam mě to nebavilo. Sice jsem tam měla i bráchu a na střídačku sem jezdili rodiče, ale kdo by chtěl strávit celý den v jedné místnosti? No a taky jsem si musela koupit nové učebnice do školy, což jsem tedy nechala hlavně na Stephenovi, který dostal seznam věcí a dneska mi měl všechno sehnat. Jen jsem doufala, že se mi tady chudák malý neztratí. Sice by to nebyla až taková tragédie, protože bych byla bez dozoru, ovšem Steph měl u sebe skoro všechny naše peníze, což už tak skvělé nebylo.
Po ucítění nádherné vůně pečených kaštanů jsem se hypnotizovaně vydala k místu kde jsem ony dobré věci tušila. Jaké pak to bylo pro mě překvapení když před obchodem stál i Septimus. "Sepé!" Zvolala jsem s širokánským úsměvem a následně už jsem Havránka mrzimorsky objímala. "Jak se máš? A co ségra? Líbil se jí ten obojek pro toho kocoura? Jak se těšíš do Bradavic? A máš už koupené všechno potřebné? Já už některé věci mám a ten zbytek mi dneska bude kupovat brácha. No a jak si užíváš prázdniny? Jeli jste někam na dovolenou? Jestli ne, chystáte se někam? A byl jsi na mistrovství, já jsem ho promeškala." Zasypala jsem kamaráda otázkami jakmile jsem ho pustila z objetí. Dokonce se mi povedlo úplně přehlídnout zrzavovlasou dívčinu. Posunu si brýle na nose a pohodím vlasy, které jsem si před odchodem z kostel svázala do ohonu. "Jé co to máš? Kaštany? Můžu jeden ochutnat? Prosím," nahodila jsem psí očka a snažila jsem se tvářit co nejvíce nevinně, což se mi dokonce i na chvíli podařilo.
Teprve poté jsem si všimla Zrzky postávajíc u Sepa. "Ahoj, jsem Spencer Woods, Mrzimor. Jak se jmenuješ ty? Jedeš letos poprvé do Bradavic? A jestli jo, jak se těšíš? Když jsem jela poprvé tak jsem se strašně těšila," zazubila jsem se vesele na dívčinu a poté jsem svou pozornost opět věnovala Havránkovi a jeho horkým kaštanům.

_________________

Septimus jen přikývl, tohle si myslel. Ani to s omdléváním neznělo moc jako novinka. Když z rusovlásky ale vypadlo, že se stydí za otce, Septimus chvíli mlčel. Hlavou mu prolétl výnos ministerstva a peří létající z mrštěného polštáře po chlapecké ložnici ve věži, kde se skrývaly prostory Havraspáru. Pomaličku se snášelo všude kolem...
"Neměla by ses za tátu stydět," řekl nakonec jednoduše s pohledem upřeným s nezájmem do svého vlastního kornoutku, který právě pečlivě přebíral. Zmlkl už jen proto, že nedaleko se ozývaly vážně protivné hlasy řešící právě otázku kouzelníků a mudlů - podle všeho na někoho čekali. Septimus se ušklíbl.
Jeho nálada se o něco zlepšila, když se ozvalo jeho vlastní jméno. Po ulici se k nim blížila Spencer Woodsová. Septimus otevřel pusu, aby ji pozdravil, ale k tomu se nedostal - zalapal skoro vyděšeně po dechu, kdy ho bez varování začala mačkat v objetí.
"A-ahoj. Ještě jsem jí ho nedal," odpověděl. Stíhal zpracovávat všechny otázky, ale i tak to byla nečekaná střelba. Přesto se mu, jakmile ho pustila, usídlil na tváři maličko vlídnější výraz, než aby se mračil. Nabídl Spenc kaštany.
"Už mám všechno. My bydlíme v Londýně, takže jsme pro všechno jeli, hned jak dorazila sova se seznamem... Díky za optání, prázdniny byly hezké," odpověděl trochu prkenně. Na mistrovství samozřejmě nebyl. Bylo totiž nefér nechávat Auru doma, takže nikam nejel ani on, a prázdniny znamenaly většinou řešení jejího zdravotního stavu, ne zrovna plánování ježdění někam, kde by se mohl zhoršit. Měl jenom několik sportovních soustředění a ta byla mudlovská. Ne že by to Spencer asi odsoudila, ale radši si to nechal pro sebe, protože to nepovažoval za nijak úžasně strávené prázdniny.
"Pořád jsem lítal venku," rozvinul nakonec odpověď neobratně, protože nechtěl, aby si Spenc myslela, že mu ani nestojí za pořádnější odezvu, a lehce mu zacukaly koutky. Byla milá, ale on byl nervózní z toho, jak se měla ke každému kamarádsky. Založil si ruce, protože se začala povídat ze zrzkou. On neměl nejmenší tušení, kdo to vlastně je, a teď se jí Spenc ještě představila...
"Septimus Strange," doplnil neochotně a nakoukl do kornoutku. Povážlivě z něj ubylo. "Nekoupíme si ještě nějakou bagetu? Já se těším, na Olivera a Setha. Ti jsou z mého ročníku," osvětlil jen tak mimochodem. "A taky na přeměňování. Letos asi už nebudu jako náhradník moc hrát, naše chytačka se prý už vrací. Prasinky v zimě budou taky stát za to," zakončil svůj proslov s jiskřičkou opravdového nadšení. Zima, sníh, koulovačky, bruslení... kolem starého hradu se takhle dalo vyřádit, že i on pak jen došel k posteli a padl za vlast.
"A co ty, Spencer?"

_________________

Pousmála jsem se a koukla po otci. "No, pokusím se mu vysvětlit, že by se takto chovat neměl, no." nervózně jsem se podrbala ve vlasech a pak uslyšela příval slov, který neměl konce. Přemýšlela jsem kdy dívka vůbec dýchala, když to celé vychrlila.
Vyplašeným pohledem koukám na dívku, která když se objevila mě zasklila kamsi za tlusté sklo. O to větší šok pro mě byl, když se otočila i na mě. Obříma očima jsem ji pozorovala a klepala se víc než předtím.
S těžkým polknutím jsem ze sebe dostala svoje jméno. "Marion Blair Petters, zatím bez koleje." po těžké odmlce jsem nakonec pokračovala. Nervozně jsem si mnula lem barevného trička. "Poprvé, a-ano. Já nevím, nikdy jsem nevěděla, že něco jako Bradavice existuje, ale četla jsem Dějiny Bradavic, tak už něco aspoň vím." řrkla jsem hrdě, pak jsem sklopila pohled. "I když ne tolik kolik bych si přála." zamumlala jsem tiše a podrbala se zase nervózně ve vlasech. Stála jsem na místě a byla celá rudá jako pivoňka. Koukla na Septima pak na Spencer. Začala potichu a pomalu couvat za otcem co zrovna obdivoval cosi ve výloze.

Jakmile mi bylo dovoleno vzít si jeden kaštánek, svou pozornost jsem obrátila k pytlíku a jeho pokladům. "Díky, jsou skvělí a.. Jéé ten dráček je roztomilí!" Propletla jsem se rychle kolem Sepa a Marion k budce, abych si mohla ono zvířátko prohlídnout. "Nedal? Kdy má vlastně narozeniny? Pozdravuj jí potom," sice jsem Auro znala jen z hodin, ale tenhle školní rok jsem si řekla, že se s ní prohodím nějaké to slovo, protože Septimus byl bezva, takže jeho ségra musela být taky.
"My bydlíme v Cardiffu, ale s bráchou jsem strávila většinu prázdnin tady. Rodiče sem občas přijedou, aby nám třeba něco přivezli a tak. Taky jsem měla pár lekcí houslí a přivezli mi sem cello, což je strašně skvělí. Povezu si ho dokonce do Bradavic! Což je ještě o to lepší, ale musela jsem tátovi slíbit, že to cello přivezu příští prázdniny v pořádku, tak doufám, že ho nezničím. Taky jsem doufala, že mi sebou dají i housle, protože by mě mohl učit třeba Daniel, ten kluk z Mžourova. Pamatuješ si na něj? No nic. Ten říkal, že na housle umí hrát. Bylo by strašně skvělí kdybych tátovi mohla napsat dopis z Bradavic, že už na ně umím hrát. No nic, snad je Daník bude mít sebou,"" vesele jsem se na Sepa zazubila a pohledem jsem na chvíli zabloudila k Mari, aby se náhodou necítila být nějak odstrkovaná, jenže já jsem se prostě musela o všech těch věcech zmínit Havránkovi. Vlastně mi i bylo nějak jedno, jestli jsem těm dvěma skočila do rozhovoru, ale kdyby to tak bylo, tak by mi to určitě jeden z nich řekl, takže tím jsem se rozhodně nijak nezabývala.
"To jsi nikam nejel? No já vlastně taky ne, ale tak já už za výlet považuji to, že jsem v Londýně. A musím říci, že Londýn je fakt krásný město, akorát se tady dá lehce ztratit," to jsem mluvila ze své vlastní zkušenosti, protože jsme s bratrem netrávili jen čas na Příčné, ale chodili jsme i do normálního Londýna. Ale Cardiff byl pro mě pořád hezčí město než nějaký Londýn.
S veselým zazubením jsem pohled stočila k dívčině. "Těší mě Marion, hezký jméno, fakt," broukla jsem k ní a pokývala hlavinou. "Já taky nevěděla, že Bradavice existují a když mi minulý rok přišel dopis fakt mě to strašně překvapilo, ale bude se ti tam líbit, uvidíš. Je to tam strašně bezva," spiklenecky jsem na dívčinu mrkla a poté už jsem se zas věnovala Sepovi. "Klidně. Dáme si jí napůl? Já bych jí asi nesnědla celou," kývla jsem hlavinou a obrátila pohled k výloze. "A jakou si dáme? Pálivý papričky moc nemusím, ale jestli ti chutnají, tak si jí klidně můžeme dát," zvědavě jsem se na Havránka zazubila. "Já se nejvíc těším na Amarillu, je z nebelvíru taky náš ročník, určitě jí znáš ne? Je strašně skvělá a má strašně krásný vlasy! No a potom se taky těším na Patricii, Eliinu a Kath, ty jsou taky z našeho ročníku," vesele jsem na chlapce mrkla a vyslechla si i to ostatní. "Já se asi nejvíc těším na kouzelné formule, i když takový OPČM je taky super. A famfrpál nehraji, podle mě je to dost tvrdý sport, takže radši se budu koukat. A co ty víš? Třeba budeš hrát, vždyť na zápase ti to šlo strašně dobře," broukla jsem k němu s milým úsměvem. Sice Havraspár famfrpálový pohár nevyhrál, ale taky nebyli ani poslední, což je taky skvělé plus, a pokud jsem si dobře pamatovala chytil dokonce zlatonku! Což bylo prostě strašně boží. Já jsem pochybovala jen o tom, že bych se na tom koštěti udržela.
"Letos se chci do Prasinek podívat, protože jsem tam teď nebyla. Ty jsi tam už byl? Jaký to tam bylo?" Zeptala jsem se nadšeně. O Prasinkách jsem toho hodně slyšela a popravdě jsem se nejvíce těšila do Medového ráje. Ale tak to asi každý, ne?

_________________

Septimus si v duchu pomyslel, že přece každý má právo být fascinovaný něčím, co nezná, a že Marionin táta si klidně může vejrat do alelújá. Náhodou, jemu to bylo vskrytu sympatické. Znamenalo to, že ho zajímá okolí a nebere všechno jako samozřejmost.
Z dalšího rozhovoru mu došlo, že Spencer nejspíš stejně jako Marion pochází z úplně mudlovské rodiny, nebo aspoň z polovičaté jako on, kde ale někdo z rodičů magii tajil.
"Má je až na konci prázdnin," objasnil situaci kolem Aurory a maličko se pousmál. Daniela si pamatoval. Zdálo se, že letos se budou pro změnu bradavickými chodbami nést zvuky skřipek a strun.
"Důležité je umět najít metro," poučil Spencer, co se týkalo složitosti Londýna. Jemu to tak nepřišlo, vyrostl tu - a tohle se Spenc mohlo někdy hodit. "Já v Cardiffu nikdy nebyl," dodal mrzutě. Připadalo mu to jako obrovský handicap, nedopustitelná věc.
Jinak nechával řeč mezi Spenc a Marion plynout, až když Spencer souhlasila, zaklonil hlavu a zadíval se na vývěsní tabuli.
"Co tamtu se slaninou?" navrhl a doufal, že Mrzimorka nepatři mezi ty, kdo v poslední době propadli vegetariánství. Zatímco si znovu stáli řadu, výraz v obličeji se mu jen lehounce měnil podle jména, které zrovna padlo. O Amarille už slyšel, ale nebylo to nic hezkého. Podle vlasů by si nejspíš kamarády nevybíral, ale nechtěl být předpjatý, ani Spencer srážet v rozletu. Další jména mu neříkala vůbec nic, ale Katherin a Kate byl v Bradavicích nápadně hodně.
Potěšeně mu zrůžověly uši, když byly zmíněny formule a jeho dovednost na hřišti, takže raději převzal objednané jídlo a natáhl ruku ke Spenc, aby si nabídla první.
"Do Prasinek jsou nakoukl," připustil. "Je to tam príma, ale musíte to vidět na vlastní oči. Stejně jako Bradavice, i když Dějiny jsou ta nejlepší knížka, co sis na to mohla sehnat, Marion." V tu chvíli se dráček pustil do pečení další várky kaštanů, takže ho Sep chvíli přes sklo pozoroval, zatímco spokojeně nechával mizet kousky bagety v sobě.

Mimo herně:
Totéž co vedle, mizím do konce týdne, nečekejte na mě

_________________