„Přišel,“ potvrdila Simonovi jeho domněnku o seznamu učebnic pro druhý ročník a sama se nad tím ušklíbla. Nakupování příliš neholdovala, raději se ve volnu věnovala tomu, čemu sama nechtěla a nelítala po Příčné a sháněla věci na další školní rok. Naštěstí většinu učebnic měla po nevlastní sestře a nebyly ve vůbec špatném stavu. Tím se její seznam výrazně zužoval. „A nechci nic zanedbat,“ dodala nakonec a mírně pokrčila rameny. Chvíli si ještě prohlížela nové modely košťat, než se překvapeně podívala na Simona. Nikdy by jí nenapadlo, že se jí zeptá zrovna na tohle. „Ne, ale Tayte mi minulý rok schoval pergamen se seznamem potřebných věcí. Zajímalo ho, jak se nakupuje v časové tísni,“ ušklíbla se Sophie a prsty si projela dlouhé kaštanové vlasy. Bylo zvláštní tu mluvit o Taytovi, když ho zrovna dvakrát moc nemusela. Pravdou bylo, že ho měla ráda, ale tak docela s ním pořád nemohla najít společnou řeč. Jakoby se myšlenkově naprosto minuli. A přitom se radili oba pod stejnou zeleno-stříbrnou vlajku Zmijozelu. „Celkově má takový blbý nápady,“ a to byla zlatá pravda. Pro Taytea bylo nebezpečné, když měl až příliš volného času, protože pak chodil s takovými nápady, nad kterými zůstával rozum stát.
Když Simon navrhl, že pak můžou zajít na zmrzlinu, dívka se přívětivě pousmála. „Můžeme tam zajít, až to tu vyřídíme,“ odsouhlasila tím jeho návrh. Kdoví, proč dívka, jako Sophie, která se normálně stranila všeho sladkého, najednou souhlasila. Ale jestli to znamenalo být s kamarádem, bylo to to nejmenší, co hodlala přežít. Nakonec zmrzlina se ještě dala… pokud byla ovocná.
McTavish jí ale dneska zvedl tlak takovým způsobem, že jí to sotva mohlo nechat klidnou. Počkala, až Simon znovu přiláká na ruku Grelot, která se vyděsila a schovala se pod skříň, načež se s ním vydala na druhý konec obchodu. Asi by už normálně na Maxe nereagovala, jistěže věděla, kdo to byl, tak hloupá nebyla. To by se ale nesměl zmínit o mámě. Věděla, že to nemyslel nijak osobně, jen čistá provokace. V dívce by se ale krve nedořezal. Protože ona si to osobně vzala docela dost. Už z jednoho prostého důvodů – ona matku neměla. V sekundě pustila Simonovu ruku a rázným krokem se vrátila zpátky a přetáhla McTavishe svými tvrdými deskami po zádech. Obyčejně by se dívka do konfliktu nepouštěla, ale teď jako by na tom sotva sešlo. „To bych nejdřív musela nějakou mít!“ zatnula čelisti a desky ve svých dlaních doslova drtila. „Někdo holt nemá takové štěstí jako ty, McTavishi,“ dodala nakonec, chvíli mu vzorovala pohledem do očí, než se k němu otočila zády a vydala se konečně za Simonem, aby vybrali ty rukavice. McTavish byl možná korunovaný čistokrevný princ, ale v tu chvíli pro Sophii nebyl ničím jiným, než korunovaným blbem, který jí prostě ublížil, i když to třeba tak myslet nemusel. Celkově k tomu nemuselo dojít, kdyby se nechoval jako zabedněnec. „Tyhle nevypadají špatně,“ pronesla k Simonovi, jakoby se před chvílí nic nestalo a ukázala prstem na jedny rukavice ve zhruba stejné velikosti, kterou by její spolužák potřeboval.„Když si koupíš nějaký lepší, mohly by ti vydržet i dvě sezóny,“ odtušila klidně, přesto se dál dívala i po jiných rukavicích a hleděla především na materiál. Ci by byly Simonovi platné rukavice, které by se mu rozpadly nebo prodřely hned po prvním zápase?

_________________

Když mu Sophie potvrdila jeho obavu, že ani nezaregistroval tak veledůležitou věc, kterou byl seznam školních potřeb pro následující školní rok. Jak to tak vypadalo, mladý Wilse asi nebyl ukázkovým studentem a nejspíš nikdy nebude. Vždyť si ani nevzpomínal, jestli jim učitelé na prázdniny zadali nějaké úkoly. A rozhodně se mu nechtělo žádné dělat. "Tak to jo," pokrčil rameny, jakoby se ho nějaký seznam vůbec netýkal. "Tak až ho uvidím, přečtu si, co po mně budou chtít. Prázdniny teprv začaly, máme spoooustu času," protáhl bezstarostně. Sophiino objasnění pojmu jako minulý rok si vyslechl se zájmem. "Schoval? Takže jste to všechno nakupovali na poslední chvíli? A co na to vaši?" Nevěděl, jestli je vhodné se té příhodě smát, ačkoli při představě, že mu třeba taková Ema ukryla dopis z Bradavic, aby pak mohl okusit nakupování ve stresu, mu cukaly koutky úst. Tak možná proto ten letošní nebral na vědomí...! Ale ne, nebudeme to svádět na Emu.
Na to, že jeho kamarádka nemá v lásce sladké, tak trochu pozapomněl. Sám zastával názor, že prostě všichni mají nějakou svou oblíbenou sladkost. Ať už to byla třeba jen lékořicová hůlka. Každopádně byl moc rád, že Sophie s jeho návrhem souhlasila. Bude fajn strávit s ní ještě chvíli. Když už ji konečně potkal... Za celý den, co tu bloumal po Příčné, zatím viděl jen pár neznámých bradavických studentů, neměl tedy žádnou příležitost s někým si popovídat. Copak se všichni jeho kamarádi přes léto propadli do země?
Den ovšem zjevně i přes setkání se Sophií měl mít trochu hořkou příchuť. To kvůli tomu staršímu idiotovi, Maxmillianovi McTavishovi, který Simonovi hnul žlučí, jako už dlouho nikdo. Naposled se to povedlo nejspíš Tarenu Hartovi. Jiný příběh, zato docela stejné pocity. "A ty si hlídej, do koho se navážíš," nenechal se Simon urážet, a nepřestával, byť to vypadalo, že právě jejich řeči McTavishe tolik baví. "Brečet? Kvůli tobě? Jsi zvyklý strašit malý děti nebo co?" Já nejsem malý děcko, ty nafoukanej snobe! Běž si psát radši tu svou příručku o nasedání na košťata! Takhle Simon běsnil, když ho Sophie odváděla pryč. V hlavě si pěkně počítal do pěti, aby se uklidnil, a opakoval si kouzelnou formulku, kterou do něj tloukla jeho máma. Hádat se je pod tvou úroveň, hádat se je pod tvou úroveň, hádat se je.... A přesně v polovině třetího opakování Sophie pustila Simonovu ruku a udělala něco, co chlapec (nejspíš ani jeden) rozhodně nečekal. Obočí mu vyletělo vzhůru, zůstal stát na místě a překvapeně zíral na scénu před sebou. Totiž... Ne že by si McTavish ránu nezasloužil, to tedy rozhodně ano, výborně, Sophie. Jenže ono nešlo jen o tu (zcela nečekanou) ránu. Šlo i o to (a zejména o to), co Sophie říkala.
Když se k němu kamarádka zase vrátila, aby spolu vybrali ty rukavice, Simon byl trochu v rozpacích (což se mu často nestávalo). Nevěděl, co říct. Ztratil nit, víceméně přešlapoval na místě a hledal vhodná slova. "Jo, ehm... Díky. Máš pravdu, ty si koupím." Přijal od ní rukavice, které vybrala, a vděčný za nějakou činnost zamířil k pokladně. Přitom se pohledem obloukem vyhnul McTavishovi.

| +

Mimo herně:
Psáno ve zmatku, za případné nesmysly se omlouvám

_________________

| +

"Cože?"

„Děláš si srandu, prcku?“ vybafnul jsem překvapeně a opovržlivě se na Simona zadíval. „Ty mě jako hodláš poučovat, co mám a nemám dělat? Radši utíkej za tou maminkou, než se ti něco stane,“ prohodil jsem výhružně a v očích se mi nebezpečně zablesklo. Neměl jsem sice v plánu vyvolat tu bitku, ale proč nevyhrožovat. Malé děti jsem nemlátil, ty maximálně končily s hlavou v záchodě, ale to ti dva špunti nemohli vědět. A já se rozhodně nechtěl nechat poučovat malým klukem.
Že se ke mně ta malá vlasatá potvora přiblíží a praští mě deskami, to jsem nečekal ani v nejmenším, takže jsem překvapeně zamrkal a otočil se k ní. Zamračil jsem se jako bůh pomsty a provrtal jí absolutně chladným pohledem. Ruka mi sjela ke kapse, kde jsem schovával hůlku, jenže ten klacík mi stejně k ničemu nebyl, když jsem mimo školu ještě pořád nemohl kouzlit. Kdyby tohle Sophie udělala ve škole, proměnil bych v kachnu a hodil jí do kuchyně. „Nemyslíš, že trošku přeháníš, holčičko?“ zasyknul jsem k ní a v duchu jsem si plánoval, jak se jí pomstím, jakmile budu moct. „Buď ráda, že žádnou matku nemáš, ona to není žádná výhra,“ zkonstatoval jsem vzápětí, protože já svou matku neměl rád ani trošku, a byl jsem přesvědčený, že život bez ní by byl daleko jednodušší.
Jakmile se ti dva definitivně vzdálili, odfrknul jsem si, odložil koště, které jsem si prohlížel, a zamířil jsem k prodavači, který na nás varovně zíral. Já ale dobře věděl, že si proti mně nedovolí nic říct. Prohlédl jsem si rukavice, které mi přinesl ze skladu, kvalitní a taky pěkně drahé. Štěstí, že jsem měl dost peněz. A tak jsem zaplatil jak leštěnku, tak rukavice, a poté jsem zamířil pryč z obchodu, aniž bych těm dvěma prckům věnoval jediný pohled.

>>

_________________

Dívka se krátce pootočila po McTavishovi, z kterého sršela jen samá hrůza a děs, v jednu chvíli jí padl pohled i na hůlku, ke které se natahoval. Nic ale neudělal. Nakonec přeci jen nebyl tak hloupý. Protože kdyby si teď dovolil kouzlit, nezachránil by ho před vyhazovem ze školy ani samotný z mrtvých vstalý Merlin. Obyčejně už by se Sophie alespoň trochu třásla děsem, ale to by ji nesměl Max tolik vytočit. Teď se spíš třásla hněvem. Srdce jí divoce tlouklo, jako křídla kolibříka a krev v ní doslova vřela. Ten kluk sotva mohl vědět, co mluví. Inteligentní byl možná ve škole, ale ze života moc moudrosti asi nepobral. To bylo i nad slunce jasné Sophii, jejíž život směřoval teprve ke třináctému roku života. Nechápala, jak mohl říct, že nesnáší vlastní mámu. Co tak strašného se mu mohlo stát, že řekl takovou věc… Sama Sophie pro tohle neměla pochopení. Svou matku si pamatovala jako ženu, jejíž smrt byla spíše více ztrátou než úlevou.
Po chvilce se přeci jen otočila k Simonovi, který se rozhodl vzít si rukavice, které mu sama doporučila, než se vydal zaplatit. To už McTavish dávno odcházel a jen pro jistotu ho Sophie doprovodila pohledem až ke dveřím… To jen, kdyby se náhodou rozmyslel a chtěl se ještě o něco pokusit. Poté se sama vrátila na místo, kde byli se Simonem obdivovat. Rychle přejela pohledem cenovky jednotlivých modelů, které byly žalostné do kapsy chudého studenta, což naštěstí nebyl případ Sophie... Ale ona famfrpál nehrála, i když o tom někdy přemýšlela. Alespoň jaké by to bylo… „Hledáte něco konkrétního, slečno?“ zazněl za jejími zády starší prodavač. Dívka se ale namísto toho podívala na Simona, který už si zaplatil rukavice a usmála se na něj. „Počkal bys na mě prosím venku? Jen tu něco vyřídím… A taky se omluvím,“ požádala kamaráda a počkala, dokud nevyjde ven. Poté se otočila k prodavači a zatvářila se značně provinile. „Omlouvám se, jestli jsme nadělali moc povyku,“ začala pomalu, přičemž si tiskla desky s výkresy k boku. Simon mohl zvenčí vidět jen Sophii, jak se s prodavačem baví, snad jako by se s ním i radila, než na moment zmizela od výlohy s vystavenými košťaty. Minuty se až nekonečně dlouho táhly, než se ozval cinkot zvonku, které Sophie otevřela. „Hezký den,“ rozloučila se na prahu dveří s prodavačem, který už byl v omnoho lepším rozmaru a vyšla ven za Simonem. A ne sama. V ruce svírala objemný, zabalený nákup. „Promiň, trvalo to skoro věčnost,“ ušklíbla se dívka, ale vesměs se tvářila docela spokojeně, když k Simonovi natáhla ruku i s balíkem a tak trochu mu ho vnutila. „Jestli ho hned zničíš, tak se připrav na krutou pomstu,“ dodala trochu vážně dívka, ale nakonec se přeci jen trochu odlehčeně usmála. „A měl bys ho pojmenovat,“ dodala na závěr. Nové koště si vždy zasloužilo nějaké to pěkné jméno, ne?
„Jdeme na tu zmrzlinu? Je fakt horko,“ postěžovala si, aby zazdila fakt, že se momentálně v Simonových rukou nacházelo nové koště. Aniž by na něj čekala, sama vykročila ulicí směrem k zmrzlinářství. Jestli na tom koštěti Simon nevyhraje školní pohár, pak neexistovala žádná spravedlnost…

>>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

| +

Mimoherně:
Budeme pokračovat na zmrzlinu? Teď nemyslím nás pisatele, ale postavičky

_________________

McTavish se zjevně snažil nahnat jim strach. Výhružka v jeho očích Simona nijak nevyvedla z míry, tady si na ně nic dovolit nemohl, Bradavice byly ještě daleko. Nebál se ho, rozhodně ne. Zvlášť ne poté, co Sophie předvedla tu ukázkovou ránu deskami, po které starší student zchladl a už je více neurážel. Jestli to byla zásluha Sophiiny rázného zásahu nebo toho, že se stačili včas vzdálit, Simon netušil a už o tom nehodlal přemýšlet. Ostatně, sám McTavish brzy opustil obchod, takže se tahle krátká kapitolka uzavřela.
Zaplatil rukavice, které mu vybrala Sophie, a které vypadaly rozhodně mnohem kvalitněji než ty, které používal doposud. Vrátil se ke kamarádce, na jazyku otázku, kam vyrazí teď, nestačil ji však vyslovit. Sophie měla totiž něco za lubem, něco, o čem zjevně radši neměl vědět, a poprosila ho, aby na ni počkal venku. "Jasně," pokrčil Nebelvír rameny, zkontroloval, jestli někde neztratil jednu rukavici nebo Grelot, která se mu neklidně vrtěla na rameni (a prodavač její přítomnost snášel s nelibým pohledem, protože při svém útěku sramovala pár plechovek s voskem na košťata a Simon je samozřejmě nesrovnal přesně tak, jak byly předtím) a s pozdravem hozeným přes rameno vyšel ven z prodejny. Na ulici příjemně hřálo sluníčko. Simon se postavil před výlohu, pozoroval lidi procházející kolem něj a dumal nad Sophií. Do dneška samozřejmě netušil, že přišla o matku. Nikdy mu to neřekla a chlapec to chápal. Teď tu nervózně přešlapoval v letním slunci a přemýšlel, jestli jímá něco říct (takové ty otřepané fráze typu: Moc mě to mrzí), nebo raději mlčet a dělat, že se nic neděje. Ve slovech byl nemožný, býval netaktní a neomalený, proto se v zájmu dobrých vztahů s jeho nejlepší kamarádkou rozhodl raději neříkat nic. Zároveň vzpomínal, jestli náhodou někdy v nevědomosti neplácl něco, co by se Sophie mohlo dotknout, nějak jí ublížit. Nepřicházel na nic, to však neznamenalo, že se to nestalo. Páni, nikdy by neřekl, že si bude někdy tolik lámat hlavu s tím, co řekl nebo neřekl špatného!
Za chvíli vyšla Sophie z obchodu, v ruce držela balík typického tvaru, který Simon okamžitě poznal, a spokojeně se usmívala. Ten objemný balík zcela nečekaně vnutila Simonovi, který na ni zaraženě zíral. "Co-cože?" protáhl nechápavě, když mu pohrozila pomstou, jestli ho zničíš...! "To - jako vážně? Pro mě? Ale to..." Simon si šokovaně prohlížel koště, zbrusu nové koště, které mu tu nabízela jeho kamarádka jen tak, zničehonic. To se mu zdá. "Panebože," uteklo mu. Konečně se vzpamatoval. "Tos nemusela. Vážně, to musela být spousta peněz. Strašná spousta. Pojmenovat? Ale já si ho od tebe přece nemůžu vzít! Totiž... Děkuju, ale -" To už Sophie vyšla směrem ke zmrzlinářství a Simonovi nezbývalo nic jiného, než upalovat za ní s tím bombastickým dárkem v rukou. Ne že by neměl radost. Jeho pocity teď byly natolik smíšené, že se v nich sám nevyznal. Věděl jen, že je překvapený, mírně v rozpacích a že jeho horší já kdesi hluboko v jeho hlavě zcela vážně uvažuje o tom, že si koště nechá. Konečně Sophii doběhl. "Na zmrzlinu? Zvu tě," oznámil jí nekompromisně a připadal si neuvěřitelně trapně, jako ten nejchudší idiot pod sluncem.

>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

Mimo herně:

| +

Jasně, jdeme na zmrzku

_________________

| +

"Cože?"

>>> Sídlo Tyersových

Ještě na ulici se bezslyšně zhmotnily dvě postavy po přemístění. No, přesněji jedna osoba vysela na té druhé. Jack, Samuelův již sedmiletý syn, se držel svého otce za ramena a hlasitě se řehtal. Spoustě lidí se přemisťování nezamlouvalo, ale tenhle mrňavý darebák to přímo vyhledával. "Ještě!" křičel, zatímco dopadl na vlastní nohy a rozhlížel se po Příčné. "Až půjdeme domů," pronesl Samuel klidným hlasem, zatímco v hlavě už mu bleskla myšlenka, že by tady tohle hyperaktivní dítě nechal. Bohužel... jak ho znal, on by se vrátil. Nějak. Sam si prohrábl krátký sestřih, který si teď udržoval a zaměřil si obchod, kam se dneska chystal.
"Dostanu taky koště?" ozvalo se hned jak vkročili do dveří. "Ano, ale až budeš starší. Víš, co jsi provedl minule," odvětil otec a zavzpomínal, jak si to Jack naposledy proletěl skleníkem. Obličej mu spravovali dva lékouzelníci, ale naštěstí mu nezůstala žádná jizva. "A stejně nechápu proč zrovna ty potřebuješ koště!" protestoval okamžitě Jack, protože moc dobře znal otcovu proměnu do sokola. "A kolikrát ti mám já opakovat, že je to dárek pro tvého dědu?" zavrčel Samuel již trochu podrážděně a odvedl syna ke stojanu s košťaty. Mohl by sice dělat, že ho nezná, ale byl tu menší problém... Jack vypadal úplně stejně jako Samuel když byl v jeho věku. Už teď měli určité podobné rysy, naštěstí sotva postřehnutelné v normálním životě. "A není děda moc starej na koště?" ten kluk prostě musel mít poslední slovo. "Ne, není. A už několikrát si stěžoval, že nemá teď na čem lítat, aby si uklidnil nervy, když mu NĚKDO zlikvidoval jeho poslední koště v bitvě se skleníkem!" pokáral profesor synka pohledem a začal si prohlížet nejnovější modely. U nich doma to teď bylo trochu šílené. Nejen, že tam teď bydlel Jack, ale zároveň tam vyrůstala malá Eriska. Naštěstí to Samuelova matka... zatím... zvládala.

Mimo herně:
Nom, jsem zpět, dopředu dávám vědět, že Samuelova karta v nejbližší době projde hodně velkou předělávkou a podobně, tudíž do ní moc nekoukejte, je tak neaktuální, že to až bolí

_________________

<<<
Dnešní den se Mikayla dohodla se svou dcerou, že si celý den užijí spolu a po dlouhém přemýšlení co by tak mohly společně podniknout, vyrazily na nákupy. "Jak se mají dědeček s babičkou?" Ptala se s širokým úsměvem Angela své matky jakmile se za nimi zavřeli dveře jednoho z krámků. "Moc dobře. Myslím, že někdy během příštího měsíce bychom do Caerphilly mohly zajet. Už se tě nemůžou dočkat," podle výrazu Anggeliny tváře bylo poznat, že se na návštěvu svých prarodičů moc těšila. Nejenom na tě, ale i na své strýčky a už jen z toho důvodu, že jí dávali spoustu dárků když k nim přijela na návštěvu.
V tichém hovoru spolu kráčely po Příčné. Chvíli se zdržely u Hladového draka na jídle, protože jim z chození sem a tam krapet vyhládlo, avšak hned poté pokračovaly. "Hele nepřál si Max k narozeninám nové koště? Když už jsme tady mohly by jsme se na nějaké podívat," Mika se společně se svou dcerou zastavila a zahleděla se do výlohy famfrpálových potřeb "Ještě, že tě mám Angelico, úplně jsem na to zapomněla," broukla s obrovským úsměvem, otevřela dveře a společně se svou dcerkou vstoupily dovnitř.
"Hele mami, tamto je náš profesor," šeptla ke své matce Angela jakmile spatřila u stojanů s košťaty hnědovlasého muže. Mikayla svůj pohled stočila tím směrem kam Angelica ukazovala. "Samueli?" Vypadlo z ní krapet překvapeně když si uvědomila, že toho chlápka vlastně zná. Kdo byl však ještě překvapenější než ona sama byla právě Angie, protože vážně nečekala, že jejího profesora osloví jménem.

_________________

Samuel si prohlížel košťata, tudíž nově-příchozí ani nějak extrémně nevnímal. A ani Jack, který si dělal všechno proto, aby si mohl aspoň jedno koště podržet... nebo se proletět. Prostě dítě. A pak pan profesor slyšel svoje jméno. Zmateně se rozhlédl, pohled mu padl na maminku s dítětem... to dítě odněkud znal a ta žena nejspíše znala i jeho, protože ho jmenovala jménem a ne příjmením. Bedlivě si jí prohlédl, od nohou, přes boky, víš, až k obličeji. Ta holka byla Moorová, to si vybavil, ale tahle nejspíše paní mu připomínala jednu spolužačku. Hrudník by odpovídal, boky byly trochu větší než bývali, obličej možná trochu starší, mírně upravený účes. "Mikayla Fleury?" zeptal se mírně zmateně, protože si opravdu nebyl jistý, jestli opět nenarazil na nějakou svojí spolužačku.
Mezitím se na ty dvě podíval Jack. Pak pohledem přelétl na otce a jen kriticky pronesl: "Tati? Zase nějaká ženská? Já už žádné sourozence nechci!" Pak se zase pokusil vzít jedno koště, tudíž ho musel Samuel zastavit a jen se nad jeho slovy pousmál. Jack Eris přijímal tak napůl. A popravdě... Sam si teď nedokázal představit, že by měl mít ještě další děti. Takže ne, opravdu to neplánoval.
"Copak tě sem přivádí, Angelico? Chceš se přidat do famfrpálového týmu?" zeptal se raději studentky u které si byl jistý, že ví o koho jde. Jedině u Nebelvíru si totiž pamatoval složení týmu a ona do něj nepatřila. Tak možná chtěl zkusit své štěstí. Avšak, pohledem raději přebíhal k dospělé ženě, co si budeme povídat, ta ho zajímala víc. Jack mezitím našel odrážecké pálky a začal zkoumat ty.

_________________

Mika se usmála když se jí potvrdilo to co si myslela. Byl to vážně její bývalý spolužák. Chtěla něco namítnout ohledně jejího příjmení, protože ona už dávno nebyla Fleury, ale ke slovu se dříve než ona dostal malý chlapec. Zmohla se tak alespoň na přikývnutí hlavou, že je to vážně ona, ale o změně příjmení se Sama rozhodla informovat až za chvíli. Na malého chlapce, který oslovil Samuela jako tatínka, se mile usmála.
"Brej den pane profesora, s mamkou jsme tady, protože vybíráme koště strejdovi k narozeninám. A do týmu? Zatím to rozhodně neplánuji,"" odpověděla Angie na otázku co jí sem vlastně přivedlo. Famfrpál jí sice bavil, ale raději seděla na tribuně a fandila než ho hrála. "A vás?" Oplatila s úšklebkem otázku načež se pomalým krokem přesunula k regálům s košťaty, aby je mohla pořádně prozkoumat a vybrat to, které by se líbilo Maxovi nejvíce. "Mami co tenhle Nimbus?" A pokud si Sam nebyl do teď jistý jestli je vážně Mikayla matka Angelici, teď už si být jistý musel, protože se plavovlasá žena po oslovení pohnula z místa a pomalu přešla k stojanům z košťaty. "Myslím, že Maxovi by stačila i tahle Kometa Angelo," broukla poté co si prohlédla všechny vystavené košťata.
"Takže profesor jo?" S těmito slovy se od košťat otočila zpět k Samuelovi a pobaveně se na něj uculila. Vážně si nemyslela, že zrovna Sam by byl schopný učit děti. "Čus prcku, jsem Angelica a ty? Chtěl by jsi hrát jednou famfrpál?" Zajímala se s veselým úsměvem hnědovlasá dívenka o chlapce. "Tak to asi budeme kolegové," broukla a ohlédla se, aby zjistila co dělá Angie.

_________________

<<
Mezi zákazníky Prvotřídních potřeb pro famfrpál se dnes nacházela i pohledná rusovlasá žena, oblečená do úplně obyčejných bílých kalhot a černého trička, kterýžto outfit zvolila především proto, poněvadž dnes vyrazila na nákup koštěte. A to by se opravdu špatně táhlo v šatečkách a s lodičkami na nohou. Paní skoroprofesorka Beckettová se motala poněkud plným obchodem s famfrpálovými potřebami, a přes rameno nesla do rudého balícího papíru zabalené koště, vcelku novou kometu. Dárek pro Thomase, co už několikátým rokem škemral o něco lepšího než ten jeho starý zameták, který si prý už dávno létal jak chtěl. A co lepšího koupíte k šestnáctninám klukovi, který momentálně famfrpálu úplně propadá, než nové koště? Holly měla z koupě opravdu radost a vlastně velmi veselou náladu, a tak se s mírným pobrukováním písničky prodírala davem, a víceméně si ani nevšímala toho, že sem tam do někoho vrazí neforemným balíčkem. Tak nějak si to došla až ke dvojici s dětmi, a asi v ten moment, kdy se Mikayla ohlížela za dcerou, jí násadou koštěte div neupravila krásný obličejík. "U Merlinovy brady, moc se omlouvám! Jste v pořádku?" vyhrkla, ačkoliv koště se jí podařilo stáhnout ze zhoubné dráhy ještě dávno předtím, než by způsobilo nějakou škodu. Odhrnula si z obličeje prameny rusých vlasů, načež se zkoumavým pohledem zadívala na ty dva, u kterých se zarazila. Nejprve myslela, že jsou ti dva rodina, nakupující ve společnosti svých dětí, jenže zaslechla jak si děcka povídají a nezdálo se, že by to byli sourozenci. Holly si rozhodně ani na jednoho z dospělých nevzpomínala, nejspíš proto, že tváře většiny o něco mladších spolužáků z Bradavic se jí z mysli vypařily. Zvlášť poté co jich jako primuska vídávala víc. I tak jí byli oba povědomí, přičemž muž dokonce o něco více, takže začala uvažovat o tom, zda nechodil do Nebelvíru.

Mimo herně:
Snad tedy nevadí, když se vtírnu, ráda bych poznala nové kolegy Předpokládám, že ona si je asi z Bradavic těžko pamatuje, když už skoro končila školu, když oni začínali

_________________