>>

Někteří lidé volili mezi zmrzlinářstvím, Duhou, Drakem a Kotlem – Berry mezi knihkupectvím, kotlíky a apatykou. Ve všech třech obchodech se cítila příjemně jako nikde (krom knihovny v Bradavicích, která byl ovšem momentálně trochu z ruky), takže nakonec zvítězil zoufalý nedostatek pelyňku.
September se do obchodu co nejtišeji protáhla v dokonale nenápadném oblečení, sestávajícím z béžových kraťasů a volnějšího vínového trička, a po svém rituálu - tedy zavření očí a hlubokého nádechu, při kterém vstřebávala milovanou vůni - se přesunula k bylinkám. V keckách našlapovala jako myška, přičemž se vysloveně snažila nebudit pozornost. Jenže člověk míní a osud mění, tedy česky – ve slevách už měl hlavu někdo jiný. Někdo, kdo rozhodně nevypadal na dívku. Berry sice neměla šanci vidět obličej, ovšem i tak se jí v krku vytvořil knedlík. Snažila se čekat, co nejdéle to šlo, protože nechtěla být neslušná a hlavně nechtěla mluvit, jenomže pouhé stepování na místě ji nebavilo. Požmoulala tedy v ruce pramínek vlasů, který jí, mrška, vyklouzl z drdolu a připojil se k ofině v činnosti „překážíme ve výhledu“, načež se odhodlala k „ehm“ pípnutí. Až se sama lekla vlastního hlasu, poněvadž zněla jako osoba, která nepromluvila přinejmenším půl týdne. Okamžitě zrudla.

_________________

Anthony právě přemítal nad tím, proč si nešel koupit pistáciovou zmrzlinu, a jestli vlastně vůbec něco potřebuje, Moment, jak to, že mám hlavu v kotlíku?, a vůbec nad podobně důležitými problémy, takže příchod ukázkově tiché slečny tak nějak nezaznamenal. "Tak kde jsi, mrško," pokračoval v polohlasném vyzývání přísady, o níž sám nevěděl, co to vlastně je, aby se ukázala, a ukázkově tak blokoval přístup ke slevám komukoliv, kdo by měl zájem, tedy včetně oné myší dámy. Neúmyslně, ale přeci. Navíc asi působil dokonale jako trubka, když se tu tak vybavoval s obsahem slevového kotlíku. Ale tak, co čekat od člověka, co si obvykle povídá i s hůlkou nebo se svým koštětem?
Ehm. Při tom zvuku se Toník konečně zarazil ve svém systematicky nesystematickém prohledávání sáčků. Někdo na mě tady ehm? Nebyl si jistý, takže logicky místo aby hlavu z kotlíku vyndal a podíval se, jako každý normální člověk, se zarazil na místě jako nějaká parodie na sochu a zaposlouchal se, jestli neuslyší pokračování toho zvuku. A ono nic nepřicházelo. Anthony pocítil teprve teď nutkavou potřebu si zkontrolovat, jestli to náhodou nebyl jen výplod jeho fantazie. A tak, pomaličku, poněvadž nechtěl budit přílišnou pozornost (koho asi, nebylo tu zrovna narváno!), kdyby měl náhodou přeci jen slyšiny, zvedl hlávku... a pohlédl na dle jeho názoru sympatickou mladou slečnu. Která, krom toho, že byla rudá jako rajčátko, což Tonny rozhodně nechápal, mu byla něčím povědomá. "Eh... dobrý den... ahoj... já asi zacláním, co?" vyčaroval ten nejnevinnější úsměv, aby dal najevo, že nějaké zdržování či tak vážně neměl v úmyslu. No a pak přišla ta potřeba vysvětlovat. "Já totiž něco hrozně hledám... ale nevím co, takže je to trochu složitější. Jsem si říkal, že kdybych tam strčil hlavu, tak si třeba vzpomenu," vyklopil celé tajemství toho, proč měl ještě před chviličkou hlavu v kotlíku, a samotnému mu přeběhla růž po tváři. Ne tak moc, spíš tak nějak omluvně a maličko rozpačitě. Vstal, podrbal se nervózně rukou ve vlasech. Kde já ji jen viděl?

_________________

Berry se usilovně snažila nezírat na tušenou hlavu v kotlíku, ovšem vzhledem k tomu, že se dlouho nic nedělo, neodolala a podívala se zrovna v tu chvíli, kdy se osoba vynořila. Skutečně se nejednalo o dámu - a ačkoli to bylo uvnitř Berry hodně trapné, vůbec toho nelitovala. „Dobrý den – ehm, vůbec ne, já se moc omlouvám, já jenom… bych potřebovala, ehm. Pelyněk jste tam neviděl?“ vytáhla ze sebe pracně a pokusila se o plachý rentgen tváře, která jí připadala více než povědomá. Takovou výraznou čelist staršího spolužáka jednoduše nezapomenete, zvlášť když jste se pozorováním chlapců trápili několik let. „A nevzpomněl? Já – totiž, ehm, trochu se tu vyznám, nechcete pomoct? A, hmm, prosím vás, nechodil jste do Havraspáru?“ osmělila se po chvilce rozpačitého zírání a okamžitě namířila oříškové oči k zemi. Zaprvé si připadala hrozně hloupě, zadruhé jako by nikdy nestála před celou třídou. Tenhle problém byl bohužel zcela běžný – zatímco ve škole se už osmělila i ve vztahu k trochu starším dětem, mimo Bradavice byla pořád stejná, jako když jí bylo čtrnáct. Dokonale nemožná.
Navíc když vypadal tak roztomile, to si pak připadala naprosto nepoužitelná – pravděpodobně dost neoprávněně, protože ona si ten pelyněk pořád pamatovala. Navíc ho měla i napsaný na lístečku, kdyby jí cestou srazilo auto a ona přišla o krátkodobou paměť.

_________________

Naštěstí to vypadalo, že sympatická a povědomá slečna není tak úplně naštvaná. Po Anthonyho tváři se rozlil úlevný úsměv, který mu udělal ve tvářích malé, roztomilé ďolíčky. "Emm... pelyněk?" zamyslel se a hodil pohledem zpět k nádobě, v níž měl před chvílí ještě hlavu. "Určitě tam někde bude, moment," a zase se na chvíli sklonil, aby nápomocně vylovil požadovaný sáček. To, že tu vlastně ve své podstatě vystrkuje zadek na víceméně neznámou osobu, mu vážně nedocházelo. "Pelyněčku, pojď k taťkovi," zamumlal si zase sám pro sebe, než nakonec sáček vítězoslavně vytáhl. Se širokým úsměvem postoupil k mladé ženě. "Tady to je, jeden pytlíček pelyňku pro půvabnou slečnu," pousmál se. Svá slova myslel maximálně přátelsky. Nebyl ten typ, co by na potkání chtěl ženy nějak okouzlovat. A pokud to náhodou někdy udělal, tak rozhodně ne schválně. A ani si to neuvědomoval. Sáček tedy podával povědomé tmavovlásce...
"Aha, tak odtud!" vyhrkl, jak si v souvislosti s její otázkou uvědomil, odkud je mu povědomá. "Předpokládám, že vy taky. Já si říkal, že vás odněkud znám!" Z jeho slov byla známá upřímná radost z toho, že vyřešil některou ze záhad života. Tedy záhadu původu známosti téhle slečny."Anthony Williams, jméno mé, mimochodem," dodal ještě s dalším pousmáním a napřáhl ke slečně k potřesení tu ruku, v níž nedržel podávaný balíček. A ano, tomu, že zapomněl na přísadu, se ve slovech naschvál vyhnul.

_________________

Usmívající se mladíci byli silnými pokušiteli i pro víc vytrénované mladé dámy, než byla September, která si samozřejmě nedokázala pomoct a roztomilé ďolíčky si okamžitě vtiskla do paměti. Ukázalo se to jako prozíravý tah, poněvadž si je mohla představovat, zatímco s červenými tvářemi hleděla kamsi do strany, co nejdál od neznámých zad. Vážně nechtěla, aby se kvůli ní s pelyňkem tak hledal. Samomluvu hodnotila jako sladkou, tedy jí nepřipadala ničím zvláštní – i tak se nad ní musela usmát, protože… no, prostě musela.
Zato oslovení „půvabná slečna“ ji maximálně vyvedlo z míry. Pokusila se potlačit tendence a vážně si za tím nepředstavovat víc než pouhé přátelské oslovení, ovšem bylo to těžké. Berry byla vždycky náchylná k tomu, nechat se strhnout fantaziemi, a tahle situace ji k tomu přímo vybízela. Udržela se ale – prozatím – a místo toho poslouchala. Nutno podotknout, že ve výsledné situaci vůbec netušila, zda nejdříve potřásat rukou nebo přebírat balíček (to bylo trochu zapeklité), nakonec se ovšem rozhodla upřednostnit přátelské gesto a nesměle stiskla nabízenou ruku. Modlila se při tom, aby si nevšiml, že se jí začínají potit dlaně. „September McTree, těší mě. Ano, do Havraspáru jsem chodila,“ představila se tiše a rychle (s rozpačitými projevy díků) hmátla po pelyňku, aby Anthonyho příliš nezdržovala.

_________________

Jak tak Toník podával tmavovlásce sáček s pelyňkem, uvědomil si, že je vážně docela roztomilá. Snad to bylo něco v tom, jak křehce působila, snad ve způsobu, jakým klopila k zemi oříškové oči. Kdo ví. Tohle zjištění pro jistotu zase odrovnalo jeho. Většinou si těchto věcí prostě nevšímal. Zamyslel se, zda použití onoho oslovení bylo či nebylo vhodné, a jestli celou situaci nepostavil do úplně blbého světla, takže ano, ve výsledku nakonec přeci jen zrudl taky, a oči zabodl do země. Provedl rychlý nádech a výdech, co nejvíc nenápadně (což asi ve výsledku muselo být nápadné jako eskymák v tropech), aby červeň z tváří vyhnal, a pustil to z hlavy.
"Ah, vidíte to, jaké náhody se stávají! To jsme museli být jen kousek od sebe, ne?" hádal naprosto přátelským tónem dál, a ne, potící dlaně mu nepřipadaly nijak divné a ani si jich pořádně nevšiml, vždyť bylo horko, u Merlina. Navíc teď se ke zmrzlině v jeho hlavě přidala ještě spolužačka z koleje. Rozhodně ne z ročníku, to by si snad pamatoval. I když, pokud si vzpomněl na svou historii neexistující paměti, trochu začínal pochybovat i o tom. Hmm. Pro co že sem dneska přišel?
"Broučí oči!" vyhrkl najednou a plácl se do čela, jak si tak vzpomněl, co v apatyce vlastně původně hledal. "Eh... teda, jsem si vzpomněl, pro co jsem přišel. Sušený broučí oči. Nějak se mi to pomotalo s bylinkama, zřejmě proto, poněvadž se taky suší," osvětlil své nenadálé společnici a ušklíbl se. Následně udělal pokus vydat se správným směrem, načež seznal, že se tady vůbec nevyzná, a tudíž netuší, kudy jít. "Ehm... říkala jste, že víte, kde tady co je?" nahodil psí očka, "o těch očích náhodou netušíte?" Tak jo. Právě teď musel vypadat jako dokonale zmatený mimoň. Ne že by to nějak extra vadilo. On byl prostě takový, a asi se s tím nic moc dělat nedalo. Navíc nemyslel, že by ho slečna September kvůli tomu nějak nenáviděla či tak.

_________________

V rozpoznávání cizích rozpaků Berry skutečně nevynikala, nebylo tedy divu, že si nějakého rudnutí na druhé straně vůbec nevšimla. Zaprvé by takovou reakci neočekávala, zadruhé měla zrovna spoustu starostí sama se sebou a špičkami svých bot. „Hmm, ano, hádám,“ zhoupla se na paty a zase zpátky s úsměvem, který naznačoval, že si není ani trochu jistá v kramflecích. Snad kvůli tomu to chvíli vypadalo na trapné ticho, což Berry snášela dost špatně, ovšem Anthony (nebo jeho paměť) očividně dobře věděl, kdy co plácnout. Jelikož zrovna přemýšlela o konkrétní situaci, kdy dotyčného v Bradavicích zahlédla, při vyhrklém výroku sebou poděšeně trhla. Naštěstí byla záležitost objasněna dřív, než ze sebe mohla udělat trubku zmateným "prosím?", tudíž si mohla dovolit chápavé pokývnutí hlavou. Ne, že by ona někdy byla roztržitá - to spíš zapomínala slova při pohledu do určitých obličejů. Což asi nebylo o nic lepší, ale nechme ji při tom.
Pokus o nalezení správného směru chtíc nechtíc vyvolal úsměv, který nabral nesmělosti až v tom okamžiku, kdy byly nahozeny psí oči. V tu chvíli měla September pocit, že se asi roztaje (či aspoň přetrhne, aby ty brouky našla). "Tuším, samozřejmě. Ehm - pojďte prosím za mnou," pobídla Tonyho a celá nervózní se otočila správným směrem. Mohla si jen gratulovat, že apatyku skutečně dobře znala - za chviličku už stáli před správným kotlíkem a Berry se opět houpala na patách. "Prosím," usmála se zdvořile, přičemž odstoupila trochu stranou, aby snad nepůsobila příliš vlezle. Zase se červenala.

_________________

Anthony byl v některých věcech prostě a jednoduše trochu mimo. Takže ne, nejistotu neviděl, a spíš se rozhodl vyřešit záhadu ročníku. "Eh... doufám, že to nebude znít nějak blbě, ale vy jste jaký ročník? Teda jakože kdy jste nastupovala do Bradavic? Já si pořád nejsem jist a ono mě to jinak bude určitě hryzat," vysvětloval, tázal se a gestikuloval, přičemž se snažil opravdu neznít nějak urážlivě, a následně zase trochu rudl, i když jen na chvíli. Nakonec pokrčil rameny. Možná se choval až moc přátelsky a slečnu September děsil. Nebo tak nějak. Což rozhodně nechtěl, ani trochu. Jenže on jiný být nedokázal, takže nakonec vykouzlil další roztomilý úsměv. Poněvadž úsměvy řešily všechno, že jo. I to, když jste společensky nepoužitelný trouba.
Broučí oči byly asi fajn věc, která přerušila ticho. Ne že by to Toník takhle vnímal. Prostě se zubil a následoval nově korunovanou průvodkyni na dané místo. "Díky," pousmál se, "jak se znám, strávil bych tu hledáním zbytek odpoledne." Další zazubení. "Jak jen se vám odvděčím?" Boha, proč že byl přesně takhle moc přátelský? Netušil, ale nějak podvědomě hodlal prodlužovat rozhovor s touhle slečnou. Poněvadž byla extrémně sympatická, vcelku roztomilá a... moment, na tole přeci Tonny nikdy nemyslel. A nehodlal myslet ani teď. Že.

_________________

"58', pípla v odpověď a zastrčila si pramen hnědých vlasů za ucho, protože už zkrátka netušila, kam s rukama. "A vy?" pozeptala se nakonec, jelikož si teprve po chvíli uvědomila, že je to slušnost a ona to navíc vážně chce vědět - i tak jí to ale přišlo hloupé, tak se při mluvení raději dívala do země. Kdyby se ten roztomilý pán třeba rozzlobil a začal na ni křičet (což by tedy jistě neudělal, byl tak milý!), nechtěla, aby viděl její slzy a aby jí poprskal obličej.
Každopádně měl Anthony v něčem pravdu - úsměvy řešily vše, aspoň v Borůvčině světě. Okamžitě se taky usmála a obrázek rozzuřeného doktora (o jeho profesi samozřejmě neměla nejmenší tušení, ale my ano, tudíž to můžeme zmínit) se zasunul kamsi do podvědomí.
September byla toho názoru, že si žádnou odměnu nezaslouží, a taky to Anthonymu řekla ( "Vy jste mi navíc vyndal ten pelyněk,"), ale vůbec se jí nechtělo odcházet, a tak... "Co děláte?" uklouzlo jí a okamžitě zrůžověla. Samotné jí z toho bylo mdlo. Zakoktala se. "Totiž... moc se omlouvám, já jsem jen... jenom mě zajímalo... to - ehm, kde pracujete, hmm. Pardon," vysoukala ze sebe na pokraji zhroucení a teprve po tomto proslovu trochu zvedla hlavu, aby se mohla Anthonymu podívat na bradu. Považovala se za neomluvitelně hrubou a vztek se začal znovu jevit jako možná reakce.

_________________

Usmál se. Nebyla o moc mladší než on, přesně jak předpokládal. "Já jsem 56," opáčil klidně, zkoumavě si prohlížejíc rysy její tváře. Vypadala přeci jen mladší, i když ne o moc, a možná by jí dokonce ještě o rok ubral. To bylo určitě tou roztomilostí. Která jako by se stupňovala, čím víc se na ni díval. Skvělé, pomyslel si, takhle úžasně rozkošnou kamarádku ještě nemám! Hlupáček.
"Ale, nějaký pelyněk, to přece nic není," zazubil se a mávl rukou.
"Ehm... pardon?" vypadlo z něj v reakci na slečninu další otázku, a už se chtěl ptát, jak to myslí, ale Berry sama vysvětlila vše, co potřeboval vědět. "Jo takhle," odkýval, "já jsem dok.. ehm, teda, lékouzelník," vysvětlil. Ano, pořád měl ten super návyk říkat, že je doktor, protože ono se to jinak asi nedá dělat, když máte polovinu rodinných přátel čistokrevné mudly. "otravy, způsobené lektvary a kouzelnými bylinami." Už z toho krátkého oznámení oboru bylo vidět, že Tonny dává do své práce srdce, a zbožňuje pomáhání lidem. V očích se mu objevila taková zvláštní světýlka, která to naznačovala. "A vy?" zeptal se na oplátku také. Zvláštní, že původně to bral jen jako zdvořilost. Ale jakmile ta slova vyslovil, uvědomil si, že ho to skutečně zajímá.
"Emm... zítra bude nedaleko v podniku taková akce... nechtělo by se vám tam zajít? Víte, já bych se tam rád podíval a bylo by super mít tam nějakou milou známou dušičku," vychrlil ze sebe najednou naprosto nečekané pozvání a tentokrát spolehlivě zrudl až k uším. Je jedno, že to myslel zcela přátelsky. Normálně prostě ženy nikam nezval! Ať už September tedy odpověděla jakkoliv, nakonec se přeci jen rozloučil, přeci jen mu brzy začínala směna u Munga, a s dalšími úsměvy vyšuměl z apatyky někam do ulic.

>>>
Mimo herně:
Už jsem nevěděla co moc tam psát, tak jsem to prodlužovala, díky za hru a doufám, že se uvidíme na akci

_________________