>> Londýn

Popravdě, s paní Boovaryovou se ztratit nedalo a už vůbec ne v Londýně. Neznal nikoho kdo by se třeba i u nich na ostrově takhle vyznal, ale ona prostě šla a ještě dokázala všechno vidět všechno slyšet a klidně se dávat ještě do hovoru! Ti lidé byli jiní, byli z města, bylo jich všude přespířiliš a hrozně smrděli jako město samo. Až na paní Boovaryovou, která v oparu podivné a ne příliš vábně vonícího parfému sdílela naprosto jinou kategorii s některými kytkami, která měla jeho matka doma.
A tak to taky bylo i v jiných ohledech.

Chvíli jim to trvalo, dostat se z uliček ven, jelikož paní Boovaryová, jak vysvětlila neměla ráda letaxový prášek a tvrdila že mladí jako byl třeba on by měli pravidelně chodit aby nelenivěli. S tím prošli průchodem, kolem několika vousatých mužů ,kteří mu ze všeho nejvíce připomínali právě sebranku kolem té staré kouzelnice z ostrova a octli se na Příčné ulici! Tohle v životě neviděl, naprosto tiše a zaraženě koukal a prohlížel si to všechno, ba dokonce každého, než jej paní Boovaryová klepla po rameni a postavila jej přes obchod. „Tady máš soupisku věcí a zde nějaké galeony, jsou tvoje, takže si s nimi dělej co chceš, ale ať máš všechno nakoupené. Vyzvednu tě ve zmrzlinářství támhle asi tak za tři hodiny.“ S tím se otočila a odešla kamsi pryč.
Wallace se za ní podíval, jeho oči ji propalovaly záda jako dva nebozezy, dokud nezahnula za roh a nezmizela mu z dohledu. Otočil se. A přísahal, že tohle mu nebude trvat déle než půl hodiny než natož pak takovou dlouhou dobu. Pomalým krokem tedy přešel ke dveřím a nesměle vešel dovnitř krámku...



Obchůdek to byl pěkný, jen co je pravda. Celkem mu připomínal McRoyovo vetešnictví, jenže tady byly obleky, stuhy, krempy, klobouky a čapky a košile a bůh ví co všechno. Jeho kožené boty, které vypadaly tak trochu jako z úplně jiného světa se zastavily. Nejistě se rozhlížel, co vlastně znamená ten obchod a rozbal svitek papíru, na kterém stálo: rukavice z dračí kůže, habít, čapka... „Chm...“ Povzdechl si a když zvedl hlavu, kráčela si to k němu nějaká žena.
Paní... „Jedeš do Bradavic že? Tak se podíváme zlatíčko co pro tebe najdeme.“ Její úsměv byl sladký jako tři kostky cukru s rumem a bolely z něj oči. Byla opravdu tak... Tak úsměvavá? Ta myšlenka mu bleskla hlavou. Ani jeho matka ani tetka Bethy či paní Boovaryová, nebo dokonce námořníci z Lerwicku, nikdo se tak nesmál, nikdy nikoho takového neviděl.
Pokusil se taky o úsměv. „Ano.“ Řekl stroze a tiše a zkousl si ret, ze kterého si strhl další proužek kůže až na jazyku ucítil chuť krve. A všechno se to dělo. Přeměřovala jej, ukazovala mu co a jak, ptala se jej jestli něco někde nemá volné, zda li ho něco netlačí a jemu začínalo připadat, že přijít sem v té staré košili bylo až nepatřičné a že kdyby byla tahle paní jeho matkou, jistě by už dostal nařezáno.
„Tak a vidíš, máš to hotové, ještě tady, vyber si přezku.“ Řekla s úsměvem a porapvdě, malý Wallace už na nic nečekal. Ukázal na prostřední zcela instinktivně i kdyby na ni bylo třeba srdíčko a uctivě, trošku tiše ale přeci jen poděkoval. „Děkuju pěkně.“ S tím přešel k pultíčku, kde již ta paní, jak se později dozvěděl Malkinová, stála a podal ji odpočítáno po Galeonech. „Nejpozději do zítřka budeš všechno mít.“ A úsměv, který po něm hodila vykouzlil Wallacovi naježené vlasy na hlavě. Byli všichni takoví... úsměvaví? Spěšně vyšel z krámku, přičemž nezapoměl pozdrav na rozloučenou a otočil se.

Paní Boovaryová mu ukázala že obchod hůlkama byl hned vedle, podíval se na štít, kde stálo zestárlé písmo. Olivander. Skvělo se důstojně a pevně jako skála, jako útes, ale vypadalo slabě jako podzimní listí. Jednou rukou si pohladil levé zápěstí a nejistě chytil dveře, aby vešel dovnitř.



Obchod byl prašný, zatuchlý jako vetešnictví pana McRoye a přece úplně jiný. První čehosi si všiml, byla židle, kterou někdo nechal šikovně téměř přede dveřmi a druhá věc, byla nepřeberná množství všelijakých regálů, které byly vyplněné roztodivnýma krabičkama zvláštních mnoha barev, jejíž počet byl větší než počet všech slanečků v kádích v Lerwickém přístavu. „Ha... Haló?“ Ozval se nesměle, když se jeho hlas rozezněl obchůdkem. Byl tu zvonek? Vůbec to nepostřehl, byl fascinován a vystrašen zároveň. Nikdy neměl strach, popravdě, na slatinách na ostrovech, kde jediné světlo byl lucerna strach nemíval, ale tohle. Všechno. Bylo cizí.
„Áá, pan Moors, tušil jsem že si příjdete.“ Řekl a vlídným tónem, který Wallace trochu uklidnil řekl. „Posaďte se a počkejte, hned vám přinesu hůlku.“ A stím zmizel mezi regály.
Popravdě, mu připadal jako pavouk, do jehož hnízda nyní vešel. Opatrně přisunul židli blíže, nebo spíše dále ode dveří a tiše si sedl, ruce si položil na nohy a chytil se za kolena, přičemž si ustavičně prohlížel modré krabice vepředu. Co mohly ukrývat. Hůky? Tolik hůlek?
„Tady Vám nesu, vyzkoušejte si je, mávněte s nimi.“ Řekl odněkud se vynořující pán, který nesl několik krabiček. Byly zde zelené, modré, mahagonové jako lodní stěžně, purpurové a tmavě rudé jako krev při honu na divoké kachny, kterých se zůčastňovali mudlové na ostrově. „Děkuju... Ta-Takže mám mávnout?“ Řekl trochu rozpačitě, když uchopil do ruky první hůlku, jejíž dřevo bylo chladné na omak. Mávl.

Zapřísahal by se že poté co si od pana Ollivandera odnášel pouzdro tmavě červené, až purpurové barvy s jakousi hůlkou, by dostal tolik políčků, že by se už do konce života nevzpamatoval. Jak mohl ten pán být tak klidný, Musel to být blázen! Vždyť se určitě nějaká rozbila! A při vzpomínce na létající krabice, svištící vzduchem jej zamrazila. Ještě že to nikdo neviděl. Rozhlédl se. Nyní už zbývala sova kvůli poště, teleskop, váhy, kotlík. Maličkosti, porozhlédl se a vydal se tím směrem.

>> Obchod se zvěřinou

(pravěká dohrávka)

<<< Ulice

Když se otevřely dveře do krámku madame Malkinové, Andresova máma vypadal velmi spokojeně. O něm se to ovšem už tvrdit nedalo. Ne, že by měl problém s nakupováním oblečení, ale ať to zkoušel sebevíc, z myšlenky hábitu nebyl zrovna nadšený. Než se mu ale povedlo onu chmurnou představu něčeho, co se mu dle jeho mínění bude jenom plést pod nohy, dovést do konce, ujala se ho lidská podoba tornáda s jahodovou příchutí. Nebo to byla malinová? Andres si nebyl tak docela jistý, ale její štěbetání bylo rozhodně nezastavitelné.
"Poprvé do Bradavic, drahoušku?" zašvitořila ve chvíli, kdy Andres shledal, že stojí na stoličce.
Jeho matka stihla odpovědět dřív, než on. A co víc, přidala ještě další kupu vět, které byly všechny dlouhé a pěkné, ale v základu znamenaly, že tady nechá Andrese samotného a půjde ještě něco nakoupit.
"A buď tady hodný," stihla ještě dodat, než odešla ze dveří. Jediné, čeho tím dosáhla bylo jeho popuzení. Připadal si, že na něj mluví jako na pětiletého a nebo hůř - jako na psa. Věděl přece jak se má chovat. A právě díky tomu, ačkoliv mu po tom dovětku na jeho adresu švitořivá paní, která na něm špendlila hábit a pomáhala mu s výběrem věcí, lehce lezla na nervy, jeho pobyt v krámku proběhl bez jakékoliv újmy, mravní nebo fyzické, na kterékoliv straně.

Během čekání před obchodem se mu nálada ale přeci jenom zlepšila. Čekal je poslední nákup. Hůlka! Přemýšlel, který trouba vymyslel, že by se mělo to nejlepší nechávat nakonec, ale byl rád, že už se na něj dostal.
Když pak dorazili před malý ošuntělý obchod, cítil se trochu zklamaně.
Takže tohle má být TO? mírně se zamračil.
Na polštářku v zaprášené výloze odpočívala jediná hůlka.
"Jsi si jistá, že jsme tu správně?" obrátil se na matku a svým výrazem dával jasně najevo, co si o tom myslím.
"Ollivanderovi jsou jedni z nejstarších a nejváženějších výrobců hůlek!" potom, co se podíval na mámin obličej byl rád, že nedostal pohlavek.
Zatvářil se co nejvíc omluvně a radši rychle vstoupil do obchodu, kdyby si to máma s tím pohlavkem rozmyslela. Přesto se neubránil myšlence, že by si tu tak vážená rodina mohla taky někdy zamést.
Celá věc byla ale rázem zapomenuta, když se zezadu vynořil postarší kouzelník a okolo židle, na které Andres seděl, se začaly svíjet očarované metry. Chvíli na ně užasle zíral, ale to už mu muž vložil do ruky hůlku. Zkusil s ní mávnout tak, jak mu to před tím říkala máma. A nic se nestalo. Tak to bylo i s další hůlkou. A další.
Někde okolo desáté hůlky zkusil Andres - když se ujistil, že se nikdo nedívá - ze zvědavosti kopnout do jednoho z metrů, aby zjistil, co se stane. Ten sebou trochu zakymácel a následně ho velmi ošklivě praštil do kolene. Nebyl si jistý, jestli to byl záměr, ale raději se se zatnutými zuby snažil tvářit jakože nic.
Konečně asi u dvacáté hůlky se mu podařilo rozmetat po obchodě pár krabic, ale ačkoliv on sám se zdál být efektem značně nadšen, muž naproti němu nevypadal zrovna spokojeně.
Když už si Andres myslel, že tomu snad nikdy nebude konec, usmálo se na něj štěstí a jedna z hůlek se mu v ruce rozzářila.
"Skvěle!" kouzelník vypadal spokojeně.
"Výtečná volba."
Andres si nebyl úplně tak jistý komu blahopřeje, protože co věděl, hůlka si měla vybírat kouzelníka, ale usoudil, že i kdyby muž blahopřál hůlce, může to brát jako lichotku.
Když potom při odchodu padl jeho pohled podruhé na starou hůlku v zaprášené výloze, neubránil se myšlence na to, jestli tam také na někoho čeká a jestli ano, jak na to její budoucí majitel asi přijde.

Madame Malkinová

<<< Domov

S úžasem jsem stál před obchodem Madame Malkinové a nevěděl, co mě bude čekat, až vstoupím. Stál jsem u vitríny a pozoroval jsem vystavěné hábity, nijak lišících se od mudlovských. Jako druhá věc, co mě švihla do oka byly obrovské fialové dveře, které vedly do obchůdku se školními uniformami. Na dveřích jsem si také nemohl nevšimnout, jak byly zaprášené a v rozích plných pavučin, ale ani na vteřinu mě to neodradilo. Venku byla poměrně zima, foukal vítr a já tu byl jenom v košili s krátkými rukávy. Pomalu jsem natáhl svojí pravou ruku před sebe, dotkl se kliky (poměrně studené) a pomalinku jsem otočil ve směru hodinových ručiček, poté jsem vstoupil. Dříve než jsem stačil pozdravit, jak mi bylo jako dítěti řečeno, že je to slušností, tak na mě taková milá paní ve středních letech vyhrkla "Dobrý den, drahoušku." Ihned jsem si pomyslel, že to musí Madame Malkinová, jejíž jméno jsem viděl před vstupem nad dveřmi obchůdku. Na oplátku jsem řekl: "Dobrý den, moc se mi líbí váš obchod." Madame Malkinová se jenom lehce ušklíbla, a posadila mě na malou stoličku se slovy: "Poprvé do Bradavic?" Zeptala se s širokým úsměvem, zatím co mě špendlila do hábitu. "Ano, jsem." Poté, co jsem odpověděl, jsem byl zahrnut spoustami vět, které nedávaly smysl. Jen jsem slušně všechno odkýval a nechal Madame Malkinovou povídat dál, zatím co mě šatila do černého, pracovního hábitu, špičatého klobouku stejné barvy a podle ní nejlepších rukavic z dračí kůže. To asi říká všem, že jsou nejlepší. Já tohle znám, takhle to bylo i doma. Na to jsem se rázem pousmál, že vím, jak to chodí. Takový pocit, kdy říkáte stovky slov, žádné z nich vtipné a osoba naproti vám se směje. Reakcí na můj smích byl její o několik tonů vyšší smích, který mě doprovázel z obchodu pryč a předtím než zazněl zvuk skřípajících dveří se se mnou rozloučila a řekla: "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!"

>>> Ollivanderovy hůlky

Ollivanderovy hůlky

Po odchodu od Madame Malkinové, jsem otevřel dopis, který jsem dostal od Brumbála, v němž je seznam věcí, které potřebuji. Jednou z těch věcí byla hůlka, na kterou jsem se strašně těšil. Po cestě jsem si konečně všiml obchůdku s nápisem Ollivanderovy hůlky, kde se mají (logicky) prodávat kouzelnické hůlky. Na první pohled se tento obchod nijak nelišil od toho, kde jsem před malou chvilkou byl, možná, že byl jen o trochu menší. Pomalu jsem natáhl svojí pravou ruku před sebe, dotkl se kliky a pomalinku jsem otočil ve směru hodinových ručiček. (Takhle budu otevírat všechny dveře.) Při vstupu se prostorem linul zvuk zvonku a nemohl jsem si nevšimnout tisíce krabic, které byly vystavěny do vysokých řad. V těch krabicích bylo tisíce hůlek, různé délky, tvaru a dřeva z jakých byly vyrobeny. Zdálo se mi, že jsem tam byl sám. Nikdo, nikde nebyl, a tak jsem zavolal: "Halóóó, je tu někdo?" A náhle se ze zadní místnosti vynoří pan Ollivander, který mi beze slova začíná vkládat hůlky do ruky. V tu samou dobu kolem mě začal kroužit nějaký objekt, jakoby si něco měřil. S panem Ollivanderem jsme vyzkoušeli tři, čtyři hůlky, ale nic. Až najednou, kdy mi do ruky vložil tu pátou, se začaly dít divné věci. Hůlka se rozzářila jasným světlem, jakoby ke mně patřila. Prodejce hůlek s radostí zvolal: "Skvělé! Výtečná volba." S příslibem, že u mě bude hůlka co nevidět jsme se rozloučily.

Všude kolem už byla docela velká tma a večer se pomalu, ale jistě přeléval do noci. Pan Peter Backden si to však vykračoval rázným krokem a neochvějně se rozhlížel po okolních obchodech ,,Vskutku jako by to bylo včera co jsem tudy šel naposledy. Víš Kim, není to zas tak hrozné jít si nakoupit do bradavic, dle mého názoru se na tom nic moc nemohlo změnit, vlastně je úplně stejná tma jako tehdy." a sám se svému vtipu zasmál, kupodivu měl dnes poměrně dobrou náladu, návštěva u rodiny se povedla a on si mohl dopřát ještě malý výlet na nákupy se svou dcerou, která mu zítra na několik měsíců odjede do školy.
Kim poslušně klusala vedle svého otce na tváři nečitelný výraz a s mírně pochmurným pohledem sledovala okolní krámky a občas stočila pohled ke skřítkovi, který šel za jejich dvojicí a nesl jejich dosavadní nákup. Byla trochu unavená a také na to měla právo, den to byl vskutku náročný, nejprve obešli alespoň tři rodiny a účastnili se několika večírků na počest začátku nového školního roku a ona si musela chtě nechtě vyslechnout referáty dětí otcových přátel o úžasnosti školy, do které se zítra chystá a především o nejlepších a nejhorších kolejích. Nakonec ji poměrně znuděnou celodenním ruchem ještě vzpružila odpolední návštěva prarodičů a tety Juliet, kteří jí přáli svým chladným hlesem a tváří bez emocí hodně štěstí do školy. Měla skoro pocit, že i kdyby to mělo být z cenu toho, že nestihlo nakoupit věci potřebné do bradavic, otec ji stejně musí vzít ještě předtím, než odjede na návštěvu ke všem přátelům či vzdáleným příbuzným a vyjít na světlo jako úžasná prvorozená dcera z rodiny Backdenů a ona samozřejmě dělala vše, co se po ní chtělo a snažila se chovat jako nejvzornější dítě ze všech, na všechny otázky odpověděla a všem řádně polichotila, ať už zaslouženě nebo ne.
Zbytek večera trávila s otcem na příčné ulici nakupováním všeho potřebného na zítřejší odjezd a nyní už na jejich seznamu zbývají jen dvě věci. Takže už je školní stejnokroj a..-
,,Tak tady to je, Madame Malkinová." vytrhl ji z jejích úvah otcův hlas a ukázal na krámek před nimi. Kim si ho skoro ani nestihla pořádně prohlédnout a už jí otec ve zdvořilém gestu naznačoval, ať jde první.

[Madame Malkinová]

Hned jak dívka vešla do dveří, přivítala ji baculatá čarodějka ,,Dobrý večer drahoušku, poprvé do bradavic, že?" a aniž by se dívka stačila vzpamatovat, už stojí na malé stoličce a madame na ní špendlí její budoucí hábit. Naštěstí už za tmavovlásku stačil odpovědět otec, který se najednou tvářil hrozně nezaujatě a sledovat svou dceru jako by byla nějaký pěkný, ale jinak vcelku nezajímavý kámen. ,,Ano, vím, že je to trochu na poslední chvíli, ale měli jsme hodně na pilno." čímž vyřeší celou situaci a postaví se kousek opodál, čímž jasně dává najevo, že v tomhle je Kim sama, ta se ještě zmůže na tiché představení. ,,Jsem Kiberley Elis Backden."
Dalších několik minut se odehrávalo vcelku nezajímavě. Kim stála na stoličce a Madame vykládala o všem možném, dívka jí vždy zdvořile přitakala odpověděla na všechny otázky a občas se i sama na něco mimochodem zeptala, aby nevypadala nevychovaně. Čarodějce tím však očividně udělala velkou radost a tak stále zabíhala ve svých řečech do stále titěrnějších detailů a všechny ty řeči na chvíli přerušovala jen ve chvíli kdy komentovala rukavice a čapky, které si Kim vybírala.
Celé to vlastně netrvalo zas až tak dlouho, jak si tmavovláska myslela, ale stejně jí to připadalo jako věčnost, než konečně zase mohla slézt ze stoličky a vyměnit si místo s otcem, který šel zaplatit a o chvíli později už je usměvavá čarodějka vyprovázela ze dveří se slovy ,,Nejpozději do zítřka to máte u sebe." a otec za nimi možná až trochu moc spěšně zavíral dveře.

Na ulici si Kim podvědomě trochu oddychla, nevadilo jí s někým mluvit, ale co je moc to je příliš, nehledě na to, že Madame Malkinová mluvila úplně jinak, než byla dívka zvyklá od čistokrevných kouzelnických rodin, ke kterým ji otec brával.
Petera očividně tato část také trochu zmohla, ale ne tolik aby to na sobě dl nějak zvlášť znát a trochu chladně se na dceru pousmál. ,,Takže to bychom měli. Teď už zbývá jen jedna věc, že?" řekl klidným hlasem a z kapsy hábitu vytáhl seznam.,, Ano...hůlka" přitakala Kim a i přes veškerou snahu o nezaujatý tón se jí v očích zaleskl pár jiskřiček, i přes veškerý její odpor k odjezdu do bradavic, hůlka byla přeci jen něco, na co se těšila. Věděla, že její otec i matka mají hůlku s blánou z dračího srdce a ještě se pamatovala na o jak se jich tehdá jako malá ptala, jestli kvůli ní musel nějaký drak umřít a na otcovu neutrální odpověď. Její vlastní hůlka... Musela přiznat, že to bylo něco, co jí nedokázalo nechat chladnou.
Peter si toho očividně všiml, protože si stihla všimnout, jak se mu po tváři na chvíli mihl vítězný úsměv a zamířil dál po Příčné dokud po chvíli nedošli před další obchůdek, tmavovlásku překvapilo, jak ošuntěle vypadal, opravdu čekala něco trochu většího, ale nakonec nad tím pokrčila rameny a zhluboka se nedechla než vstoupila dovnitř.

[Olivanderovy hůlky]

Její příchod oznámilo zacinkání zvonku ve dveřích, které Kim trochu polekalo, ale nijak zvlášť aby to na sobě snad nechala znát něčím jiným, že nepatrných škubnutím a vešla dál. Ohlédla se po otci, který šel hned za ní. To už zpoza regálů vyšel postarší čaroděj a pokynul jí, ať se posadí na stoličku. ,,Pan Backden, Osikové dřevo a blána z dračího srdce, 14 palců, nepoddajná. Koukám, že jste stejně zaneprázdněný jako býval váš otec." řekl pan Ollivander možná poněkud vyčítavým tónem, nebo e to Kim alespoň zdálo. Hned na to se jeho pozornost obrátila k ní. ,,A vy musíte být mladá Backdenová, čekal jsem, že přijdete." ,,Jsem Kimberley." představila se, ale ani nedodávala svou obvyklou část s prostředním jménem a příjmením, zdálo se jí, že to prodejce hůlek ani nepotřebuje slyšet.
Ten už však zašel kamsi mezi regály s nekonečným množstvím krabic s hůlkami a vracel se s jednou v rukou a podal ji tmavovlásce, avšak dřív než Kim stihla cokoliv udělat, zase jí ji vzal a s nesouhlasným brbláním zase odešel, aby se vrátil s nějakou jinou, podle dívky trochu světlejší a kratší hůlkou, kterou však také zase odnesl dřív než by se snad dívka na cokoliv zmohla.
U té třetí zaváhal o něco déle a tak s ní Kim stihla podvědomě trochu švihnout. V tu samou chvíli se váza, stojící nešťastně zrovna na místě kam tmavovláska nevědomky mířila, se rozlétla na tisíc střepů. Kim celá zbledla a zděšeným omluvným tónem se podívala na prodejce. ,,Velice se omlouvám, nevěděla jsem, že.." to už jí však čaroděj hůlku zase vzal a šel pro další.
Když se vrátil, byla Kim uvědomělá toho, že už raději nebude s žádnou mávat, aby zase něco neudělala, ale její obavy byli zbytečné. Ve chvíli kdy se hůlka ocitla v dívčině ruce, zlatě se rozzářila a vyšlehla pár modrozelených jisker. Kim na ní trochu překvapeně zamrkala, ale uvnitř se jí rozlil pocit uspokojení. Tak tohle je tedy moje hůlka. pomyslela si spokojeně, ale dřív než si ji stihla pořádně prohlédnout, už jí ji pan Olivander se slovy ,,Skvělá volby, skutku skvělá." bral hůlku z ruky a vracel ji zpět do krabičky.
,,Dělá to sedm galeonů." obrátí se k dívčině otci, který daný počet spokojeně odpočítá na pult a pokyne dceři ať jde za ním. Čaroděj jim, ještě stejně jako Madame Malkinová přislíbí blízké dostání hůlky domů a znovu zmizí mezi regály.

Když se znovu ocitli na ulici, uvědomila si Kim, jak už je vlastně unavená a zhluboka zívla. Peter se ne ní trochu soucitně ačkoliv, i přes to trochu neotcovsky podíval a beze slova zamířili domů.

[Madame Malkin]

Pomaličky som prechádzala uličkami a zaujato prezerala výklady obchodov naokolo. V jednej ruke som zvierala list so zoznamom vecí, ktoré som dnes potrebovala kúpiť a v druhej mešec galeónov čo mi dal otec. Konečne som dorazila k obchodu s nápisom "MADAME MALKINOVÁ". Otec povedal, že sem mám ísť hneď ako dorazím a tak som podišla k dverám a pomaličky ich otvorila. akonáhle som za sebou zatvorila dvere, pribehla ku mne sympatická pani a vítala ma v jej obchode. "Dobrý den, drahoušku," ... Ani som sa poriadne nestihla spamätať a už ma ťahala za ňou a rukou mi pokynula, nech sa postavím na malú stoličku aby ma hneď mohla premerať. Trocha zmätene som to teda urobila a spomenula som si, že som sa ešte nestihla pozdraviť ani predstaviť. "Ehm... Dobrý deň prajem, madam Malkinová! Moje meno je Patricia O'Neill a..." ani som nestihla dopovedať a prerušila ma. "Poprvé do Bradavic?" spýtala sa a ja som len rýchlo prikývla. Začala mi rozprávať o všeličom možnom aj nemožnom a popritom ma stihla celú odmerať. Keď s tým bola hotová, presunula sa k pultíku a ja som ju nasledovala. Pomohla mi vybrať klobúk, veľmi pekné rukavice z dračej kože a nakoniec mi ukázala niekoľko 'přezek' (aby každý rozumel, tak ťažké slovíčka ktoré sa veľmi odlišujú budem nechávať v češtine) na zimný plášť. Dokázala presne odhadnúť môj vkus a štýl, čo sa doteraz takmer nikomu nepodarilo... Nakoniec ma vyprevadila k východu so slovami "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" a už-už ma posielala preč. Dovidenia a ďakujem! stihla som jej ešte povedať a potriasť rukou. Akonáhle za sebou zavrela dvere, vydýchla som si a prechádzala som si v hlave celý tento zážitok. Tak uponáhľaného človeka som snáď ešte nestretla! Ale chápem, že má toho teraz parádne veľa... pousmiala som sa a pozrela sa na zoznam. Na rade je prútik.

[Ollivander]

Prešla som teda pár krokov ďalej a zbadala som obchod o ktorom mi otec hovoril. Ollivanderove prútiky. Pomaličky som prišla k dverám, otvorila ich a vstúpila. Potichúčku som za sebou zavrela.V tej chvíli zazvonil akýsi zvonček a ja som sa poobzerala po miestnosti. Všade samé krabice, jeden pultík a vysoká stolička. Podišla som k nej a vyliezla som na ňu, aj keď som s tým mala menšie problémy. Mlčky som čakala až sa zozadu vynoril starší pán, prišiel až ku mne a vložil mi do ruky prútik. Veľmi som nechápala a nevedela čo mám robiť, no keď sa mi v rukách vystriedalo niekoľko prútikov, konečne sa jeden z nich rozžiaril a vypustil niekoľko iskričiek. "Skvělé! Výtečná volba," pochválil ma pán Ollivander, aj keď som netušila za čo ale nechala som to tak. Vypýtal si odo mňa 7 galeónov ktoré som mu s úsmevom položila do ruky a tak isto ako madam Malkinová povedal, že prútik budem mať u seba najneskôr do zajtra. Zosadla som zo stoličky, rozlúčila som sa a vyšla som z obchodu späť na ulicu. Opäť som si vydýchla a pozrela na zoznam vecí, ktoré ešte musím zohnať.

[Madame Malkinová]
Umíte si jistě představit, jak nadšené musí být jedenáctileté dítě s chronickou přemírou energie, když ho rodiče pošlou do obchodu s oblečením – ze všech věcí zrovna obchod s oblečením – s tím, že oni jdou mezitím koupit kotlík. Stál jsem před dveřmi, zíral na nápis hlásající „Madame Malkinová – Hábity pro každou příležitost“ a nevěděl, co dál. Trochu jsem se bál, že na mě ona madame Malkinová zaútočí špendlíkem, nebo tak něco.
Zvědavost mi ale nedala, a tak jsem už za malý okamžik vstupoval do dveří a natahoval u toho hlavu jako pštros, aby mi ani náhodou nic neuniklo. A to se taky zadařilo. Rozhodně jsem teda nepřehlédnul paní v purpurově-stříbrném hábitu, která se ke mně tak kvapně přihnala. Nestihl jsem ani pořádně říct dobrý den, a hned se na mou hlavu snesl vír slov. Rozpačitě jsem zíral a klapal pusou naprázdno jako kapr, než mě lehce kulatá paní odvedla za neustávajícího přívalu nejnovějších klepů dál do obchodu.
Netrvalo ani pár okamžiků a kolem rukou se mi už svíjel krejčovský metr, okolo uší létaly špendlíky a sepínaly mi černou látku na ramenou, a vůbec jsem mohl pozorovat magii šití přímo z první ruky. A madame Malkinová nepřestávala klevetit. Jestlipak jdu prvně do Bradavic? No to se ví, že jdu, však je to na mně vidět na první pohled, a že zrovna přednedávnem tu měla pár mrzimorských, kteří si přišli pořídit nové rukavice. Do mrzimoru chodíval tatínek a nikdy mi nezapomněl vyprávět o tom, jak mají ubytování kousek od kuchyně. Chtěl jsem do Mrzimoru. Kuchyň za rohem, to bylo něco, co se nesmělo přehlížet, krom toho jsem byl bytost žravá.
Po chvilce bylo všechno naměřeno, sešpendleno a nastříháno, pročež madame Malkinová přistoupila k věcem, jako byla čapka a rukavice. Čapka se teda povedla vybrat až napodruhé, protože madame nejspíš trochu zmátl objem mých vlasů – první zkoušený model byl moc malý. Druhý už padl skvěle. Rukavice zabraly víc času, ale nakonec jsem vyfasoval zářivě oranžový pár z dračí kůže, čistě z hecu; už jsem zmiňoval, že mám rád jasné barvy?
Dostal jsem na výběr z několika spon na plášť, přičemž vyhrála ta, co byla jednoduchá tvarem, ale byly do ní vyryty složité obrazce. Nejspíš keltské. Chytlo mě to za oko, takže to teď bylo moje.
Když jsem se loučil, madame Malkinová mě vyprovodila ke dveřím a zapřísahala, ať se u ní zase někdy stavím a přinesu drby z Bradavic. Ty prý vždycky ráda poslouchá.

[Ollivanderovy hůlky]
A tady byla druhá část mojí první samostatné pochůzky, i když jsem trochu přemýšlel nad tím, co vedlo rodiče k tomu, aby mě pustili po Příčné ulici samotného. Pokaždé, když se to vyzkoušelo, museli mě hledat minimálně čtyři lidi. V kapse mi tiše cinkaly galeony na nákup hůlky, a co si budeme říkat, byl jsem o dost nervóznější, než když jsem vstupoval k madame Malkinové. Což nakonec byla docela švanda, kdo by to byl čekal.
Zvonek u dveří jemně zacinkal a na mě dýchla vůně starého dřeva a prachu. Krom židle a pultu tady nebylo nic jiného, než obrovské sloupce krabic, ve kterých nejspíš byly hůlky. Co já vím. Ještě nikdy jsem hůlku nekupoval.
Dejme tomu, že jsem se hrozně vyděsil, když se za mnou najednou objevil starší pán podivínského vzezření. Přísahám, chodil tiše jako kočka. Vysoukal jsem ze sebe trochu vyjukaně nějakou tu zdvořilostní frázi, aby mi byl pozdrav trochu studeně opětován. „Pan Finley. Pamatuju si vaši matku. Jasanová hůlka, deset palců, blána z dračího srdce – trochu výbušná, to ano.“ Výbušná, ušklíbl jsem se, to všechno vysvětluje. No a pak už mi začaly v ruce přistávat hůlky. Evidentně ale žádná vhodná pro mou maličkost. Jedna sebou už při prvním dotyku začala mlít (jak sebou může mlít kus dřeva takhle živě, mi zůstávalo záhadou, ale byla to konec konců hůlka, v tomhle případě je možné snad všechno), další vypustila roj načernalých bublin, což zřejmě taky nebylo dobře. Pár exemplářů mi pan Ollivander vytrhnul skoro hned, nad dalšími zamyšleně pomlaskával a cosi si brumlal pod vousy. Pak přišla jedna hůlka, která mě kopla, jako by byla nabitá elektřinou. Po téhle zkušenosti jsem byl už o dost obezřetnější k tomu, co jsem bral do ruky, nějak se mi ta záležitost opakovat nechtěla.
Pan Ollivander se mi pokusil vecpat ještě pár dalších hůlek, ale když viděl mou neochotu pramenící z nemilého fyzického zážitku, cosi zabručel a zmizel jako blesk – vážně, jak může být takhle starý člověk tak rychlý? – aby přinesl další čtyři krabice.
První ze čtveřice nově zkoušených hůlek mi naježila všechny vlasy, ale ta druhá, té jsem se nejspíš líbil. Z její špičky zasršel jako prskavka roj jisker, pan Ollivander nadzvedl ježaté obočí a udělal spokojené ‚hmm‘. „Dobrý výběr,“ poznamenal pak, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli mluví ke mně, nebo k hůlce.
Z Ollivanderových hůlek jsem odcházel o sedm galeonů chudší, a s vědomím, že hůlka mi co nevidět přijde a s velice prapodivným pocitem.

_________________

Už časně ráno, ano ráno, na což jsem nebyla vůbec zvyklá, protože u nás ve Francii máme na vše čas, jsme s mou chůvou - paní Deboutant, vyrazily na nákupy mého vybavení pro nový školní rok, jako první jsem si chtěla jít ihned vybrat oblečení a hůlku, ale moje chůva hned zahlásila "Nic takového, to zajímavé si necháme na konec." V mysli jsem se nad tou její odpovědí šklebila ještě teď, jistě že jsem chtěla nakupovat jen to co mě baví a zbytek nechat na ní a sednout si třeba na zmrzlinu, z nudných nákupu mě vždy bolí nohy a hlava. Nicméně jsem si své připomínky nechala pro sebe a jen odvětila "Ano madam". Pak začali nákupy, několika hodinová útrapná cesta za učebnicemi a kotlíky a dalšími věcmi které mě vůbec nijak neoslovovali. Když došel čas na hábit a hůlku už mě tak neskutečně bolely nohy, že moje nálada klesla pod úroveň mrazu. Od čeho mám chůvu, když si musím vše obstarávat sama? mručela jsem si po cestě a přivinula jsem si můj karmínový plášť blíže k tělu. Nezdárná nálada mě ale přešla při pohledu na obchod paní Malkinové. Pestrobarevné roby, zimní pláště a další krásné oblečení se na mě smálo už z výlohy. Pousmála jsem se a přidala jsem sebevědomě do kroku.



Nadšeně jsem vstoupila do obchodu a přivítala mě poněkud robustnější dáma s typickým úsměvem - tím hraným. "Dobrý den drahoušku!" vychrlila a už mě, k mé nelibosti, táhla doprostřed místnosti. "Poprvé do Bradavic, že?" V tom cinkly dveře a vstoupila madam Deboutant spolu s domácími skřítky, kteří táhli můj nákup. "Clarisso! Co tě to popadlo,povím to tvé matce!" Obořila se na mě, ale pak už věnovala pohled madam Malkinové, nejdříve si ji, k mému pobavení, kriticky změřila od hlavy až k patě. Abych byla přesná, paní Deboutant je ještě větší estetický pedant než moje matka a to už je co říct. Pak ke mě vyslala pohled typu -tenhle anglický tlouštík tě má odívat?- Poté hned nasadila strojený výraz a promluvila směrem k rozverné obchodnici "Omlouvám se madam pokud vám Clarissa přivodila nějaké potíže".
Neměla jsem čas se ani zahanbeně zatvářit, když už paní Malkinová švitořila jak je to v pořádku a vyptávala se na náš přízvuk, nechala jsem tedy mou chůvu trpět touto konverzací, moc jsem si to užívala a nastavovala jsem se k měření na hábit vhodný do Bradavic.
" Ale drahoušku to je krásné! Vždy jsem se chtěla podívat do Paříže, jaké to tam je?" přetočila madam Malkinová svou pozornost na mě. Vřele jsem se usmála a odvětila " Nádherné, ale tady paní Deboutant tam vyrůstala a zná to tam mnohem lépe". Věděla jsem, že tohle mi dá má chůva ještě pořádně sežrat. Pak už jsme přešli k vybírání rukavic z dračí kůže, vybrala jsem si hned troje, černé, tmavě červené a smaragdově zelené. Poté jsme přešli ke sponám k mému zimnímu kabátku, na paní Malkinové bylo vidno, že z nás vycítila peníze a nabízela mi ty nejdražší a podle jejího, mimochodem chabého vkusu, ty nejhezčí. Vybrala jsem si krásnou sponu ozdobenou perlami. Když měli vybráno Clarissa se mile rozloučila a spěchala za svou chůvou, která rychle zaplatila horentní částku a opustila obchod až moc spěšně. " A měj se drahoušku, neboj se v Bradavicích se ti bude líbit a tvůj hábit ti zašleme."
Křikla za ní ještě baculatá prodavačka, když se dveře zavřeli Clarissa se podívala na svou chůvu, která vypadala vyčerpaně, neuvěřitelné! Kdyby měla možnost bude k paní Malkinové chodit častěji. "No dobře, teď hůlka a pak domů" Pravila po chvíli vyčerpaná paní a zamířila směrem k Olivanderovi.



Stanuly před omšelým obchodem s vybledlým nápisem hlasající " Olivaderovi Hůlky". "Jste si jistá, že tohle je ten obchod?" Řekla Clarissa se slyšitelnou nedůvěrou v hlase.
"Ano jsem si zcela jistá, tak už pojď". Mladá dívka tedy následovala starší paní a ocitla se v zaprášeném obchodě, který teda rozhodně vypadal, že má za sebou několik let akutního nedostatku domácích skřítků. " Ehm, Dobrý den?" Odkašle si a promluví, nikdo nikde. Tak se rozhodla vyčkat, když už už otvírala pusu, aby zase zavolala vynořil se zpoza pultu postarší pán s šedými vlasy a neproniknutelným, zkoumavým pohledem.
" Dobrý den pane" Řekla, pan Olivander si je změřil pohledem a jen pozdravil. Pak se na jeho vrásčité tváři objevily známky hloubavé zamyšlení, hned na to zmizel hlouběji do obchodu. Vrátil se s několika krabicemi a položil je na pult. " Zkuste tuto" Podal ji světle hnědou hůlku, Clarissa ji sebevědomě chytla a mávla s ní.
Nic se nestalo, zamračila se a pan Olivander si vzal hůlku zpět, takto se to opakovalo asi desetkrát a Clarissa si začínala zoufat, tohle se nesmí dozvědět doma! Švihla pohledem k paní Deoutant, která se ovšem tvářila zcela klidně, to Clarissu ale moc neuklidnilo, její chůva je velmi často nečitelná. " Už vím!" Zamručel si pro sebe pan Olivander a zmizel na několik minut v hlubinách krámku. Nakonec se vrátil s hodně zaprášenou krabicí, děvče si jí změřilo nedůvěřivým pohledem ale natáhlo ruku pro hůlku, kterou pan Olivander vyndal.
Clarisse ihned projelo prsty mírné zašimrání a v jejím těle se usídlilo teplo, rozšířily se jí zorničky a dívka s proutkem mávla, hůlka vykouzlila roj stříbrných jiskřiček. Jak znenadání se ten pocit objevil, tak také zmizel, ano tahle hůlka je její! "Vskutku impozantní" s těmito slovy sebral Clarisse hůlku z rukou "Výtečná volba, dělá to sedm galeonů" Pani Deboutant zaplatila a Clarissa, ještě omámená se neslyšně rozloučila a ani nezaregistrovala slova pana Olivandera, který přislíbil brzké doručení její hůlky.

Madame Malkinová

Avril išla Šikmou uličkou a so záujmom sa pozerala na všetky strany, čo sa u nej často nestávalo. Toto ale stálo za jej viditeľnú pozornosť. Bola uchvátená tým, že veštci tí ľudia okolo nie sú obyčajný ľudia ale čarodejníci a že ona je jedným z nich, síce ešte žiadne kúzla neovládala. Zatiaľ, ale čoskoro hádam bude. V ruke držala list s výpisom pomôcok, ktoré bude potrebovať do Rokfortu. Už sa nemohla dočkať, až tam bude. Síce nebude dlho doma, ale ona v živote nemala s podobnými vecami problémy. Po jej boku šiel vyšší statnejší chlap, samozrejme, Avrilin otec čarodejník. Síce tu už dlhšie nebol, stále si dobre pamätal, kde čo bolo. Cestou Avril porozprával, kde čo je, keďže si samozrejme chcela všetko vybaviť sama. To by nebola ona. „Naozaj to zvládneš?“ spýtal sa jej starostlivo otec. Avril prevrátila oči. „Neboj sa, zvládnem to. Chcem sa tu zorientovať aj sama, vyznať sa tu,“ odpovedala a rozhodila rukami v geste, ktorým chcela ukázať na svoje okolie. Otec si vzdychol, ale prikývol a vložil jej do rúk galeony. „Dobre, idem si niečo vybaviť. Stretneme sa v Deravom kotlíku.“
Avril rázne prikývla a vydala sa smerom ku Madame Malinovej, kde si išla zaobstarať habit. Onedlho sa ocitne pri obchodíku a opatrne vojde dovnútra. Už pri vstupe ju okamžite privítala usmevavá baculatá žena. „Dobrý deň, zlatíčko,“ zašvitorila a okamžite ju postavila na menšiu stoličku, ani sa nestihla spamätať. „Dobrý,“ pozdravila trochu zarazene. „Po prvý raz do Rokfortu?“ spýtala sa s úsmevom, zatiaľ čo jej chystala habit za pomoci špendlíkov. „A-Áno,“ odpovedala stále trochu zarazená. Nejak nemohla pochopiť, ako môže byť niekto tak...tak...milý, komunikatívny. Asi to bolo tým, že ona taká nebola, takže to nemohla nejako vstrebať. Dlho sa tým ale nezaoberala. Paní jej pomohla vybrať čo najlepšie všetko čo potrebovala, od rukavíc z dračej kože až po spony pre zimný plášť. Medzi tým sa jej ústa nezatvorili, neustále o niečom rozprávala, zatiaľ čo Avril bola stále ticho. Popravde, asi by ani nestihla pri jej prúde slov nejako zareagovať. Ešte stále mierne zarazene sa už ocitá pri dverách, kde ju vyprevádza paní. „Najneskôr do zajtrajška máte uniformu u seba, zlatíčko!“ To už bola Avril na ulici a s potrasením hlavy sa vydala ďalej.

Ollivanderove prútiky

Jej ďalšou zastávkou bol obchod s prútikmi. Od otca vedela, že najlepšie sú o Ollivanderovcov. Dostala sa k malému obchodíku, ktorý vyzeral tak trochu zanedbane. Aspoň jeho zovňajšok tak vyzeral. Nad dverami bolo zlatým ošúpaným napísom napísané "Ollivanderovci / Výrobca vybraných prútikov od r. 382 pred Kr." To ju trochu pobavilo, že už takú dobu existujú, i keď sa nemala čomu čudovať. Vo výlohe si všimla staršiu drevený prútik, ale mnoho pozornosti mu nevenovala. Jej vstup ohlásil cinknúci zvonček a ona sa opatrne posadila na jedinú vysokú stoličku v miestnosti. Inak tu bol len pult a vysoké rady tisícov krabíc, ktoré siahali až po strop. Nechápala, ako sa v tom všetkom môže niekto vyznať. Nečaká dlho a o chvíľu sa zo zadu vynorí postarší pán. „Dobrý deň,“ pozdravila. „Hmm, slečna Evansová,“ povedal. Avril trochu zarazilo, že ju poznal, keďže ju nikdy nevidel. Nemala ale čas sa nad tým zamýšľať, keďže jej pán Ollivander vložil do ruky prútik. Avril ho držala, ale nevedela, čo ďalej. „Mávnite s ňou,“ popohnal ju pán Ollivander a Avril ho okamžite poslúchla. Mávla ňou a z jednej poličky vypadlo pár krabíc. Pán Ollivander jej zobral prútik a dal jej iný. V podobnom štýle to šlo nejakú chvíľu, až to vyzeralo, že hádam nikdy nenájde ten správny. Nakoniec sa ale jeden z prútikov v jej ruke rozžiaril a vyšlo z neho aj pár iskier. Pán Ollivander sa na ňu pozrie so šťastným výrazom. „Skvelé! Výborná voľba,“ pochválil ju, síce Avril nechápala poriadne ani za čo, ale dala mu sedem galeónov a pán Ollivander jej podobne ako Madame Malkinová prisľúbil, že prútik bude u nej čo najskôr. Rozlúčila sa a vyšla späť na ulicu s cieľom si zaobstarať ostatné veci.

>>> Uličky

<<<Uličky

Madame Malkinová

Madame Malkinová - Hábity pro každou příležitost, hlásal název obchodu, do kterého jsem nedočkavě vstoupil. Vlastně bylo s podivem, že jsem tam nevběhl jako ztřeštěná motorová myška. Ale těžko krotit svou zvědavost, když se jednalo o první kouzelnický obchod s oblečením, co jsem kdy viděl. A už od počátku, hned od příchodu dovnitř, mě všechno kolem fascinovalo. Špičaté čapky, zimní pláště s kožešinkou i rukavice z kůže, nejspíš dračí. Očička mi zářila jako dvě žárovečky, když jsem od jednoho kousku oděvu přebíhal pohledem k druhému a třetímu... Nakonec se můj pohled zarazil na bleděmodrém hábitu, který se zdánlivě leskl jako vodní hladina. Byl naprosto dokonalý! Zajímalo by mě, zda v Bradavicích musíme nutně nosit černé hábity, pomyslel jsem si, zatímco jsem stále zíral na ten jediný kus oděvu, jako by okolí vůbec neexistovalo.
"Poprvé do Bradavic, drahoušku?" ozval se za mnou náhle ženský hlas. Trochu jsem se v tu chvíli vylekal, neboť jsem nečekal, že na mě někdo promluví, a hlavou mi prolétla myšlenka na deset čarodějnic minimálně, těch zlých, co jedí mudly. A zvlášť ty, které ráno máti navlékla do naprosto nechutné hnědé košile, a se kterými bych mohl být tedy naprosto dokonale spleten. Otočil jsem hlavu za hlasem a můj nervózní pohled zaznamenal celkem sympatickou dámu, bez pochyby samu majitelku obchodu. Pořád jsem byl ale trochu mimo, takže jsem se zmohl jen na přikývnutí. "Tak pojď, drahoušku, vím přesně co potřebuješ," usmála se dáma a už mě stavěla na piedestal...ehm tedy na stoličku, kde na mne hned začala špendlit hábit. Seznal jsem, hned po tom, co jsem se na to otázal, že barvou stejnokrojů bude bohužel(ta paní povídala "Merlinžel", to si musím zapamatovat!) opravdu černá. Nehodlal jsem ale nijak remcat, přeci jen naprosto božiliňáckej hábit bude lepší než nějaký stejnokroj na Porthsmouth High. Ani jsem se nenadál a vše bylo změřeno a připraveno. Jako kompenzaci za hábit jsem si alespoň vybral opravdu velkou a nápadnou sponu na zimní kabátec. Zaplatil jsem za nákup usměvavé ženě a s dalšími drahoušky jsem byl vyprovozen ven. Další mě čekala hůlka.

Ollivanderovy hůlky

Obchod s hůlkami byl značně ponurý a upřímně řečeno mě trochu děsil. Tmavé, zaprášené regály plné stejně zaprášených krabic vršících se všude, kam jen oko dohlédlo, vytvářely spolu s šedým šerem podivně tísnivou atmosféru. Přemýšlel jsem, zda je pan Ollivander jeden z těch děsivých černokněžníků a proto to zde vypadá tak, jak vypadá, nebo se maminka spletla s instrukcemi (přeci jen, když si sem šla hůlku kupovat ona, to už bylo docela dávno) a obchod už je dávno zavřený. Zvonek u dveří ale fungoval, a tak se rozlehl celou místností hned jak jsem vstoupil, oči navrch úžasem a jistou dávkou nervozity.
"Čekal jsem, kdy vás tu uvidím, mladý pane," ozval se zpoza regálů najednou hlas, působící stejně sešle jako celý obchod, a po chvilce si to ke mě přiloudal starší pán. Působil, jako by ho měl odvát i sebemenší závan větru... nebo minimálně stejně ošuntěle jako všechno kolem. "Dobrý den. Vy jste pan Ollivander?" zeptal jsem se zvědavě. Teď, když přišel, strach odpadl, nervozita a nejistá předtucha toho, že je také možné, aby pro mě žádná hůlka zde nebyla, však zůstávaly. Stařec přikývl a se slovy "tohle by mohlo být ono" mi podal malou podlouhlou krabici. Opatrně jsem ji otevřel - byla v ní hůlka. Tak krásná, nová, s dřevěným povrchem lesknoucím se i v matném světle. Obdivně, skoro nábožně jsem na ni zíral. Starý pán se na mě díval, jako by snad něco očekával. A vtom jsem si vzpomněl, co mi matka říkala. Teď bych měl hůlkou mávnout. Opatrně jsem vzal proutek mezi prsty, a po očku pozorujíc starého pána, jsem jím energicky švihl. A ono nic. Upřímně, připadal jsem si jako dokonalý idiot, jak jsem tu tak mával klackem ve vzduchu, evidentně to však nemělo požadovaný účinek, neboť z mojí ruky po každém takovém pokusu daná hůlka odcházela a nahrazovala ji nová. Pan Ollivander mlčel a trpělivě čekal, jako by se snad mělo něco stát. Chvílemi mi připadalo, že prostě analyzuje, s kterou se mi nejlépe mává, aby podle toho mohl vybrat nejlepší. To by ale znamenalo, že mám zkoušet veškeré hůlky, co tu jsou. To snad ne, to bude trvat věky! Budu starej šedivej děda jak tady pan Ollivander, než tu promávám všechny klacky! zděsil jsem se, což mělo za výsledek jen to, že jsem hůlkami mával ještě rychleji a vehementněji.
Nakonec jsem dostal do ruky krabičku s hůlkou, která oproti té úctyhodné hromádce vedle na pultu vypadala nějak jinak. Nevím, čím to bylo, spíš tak nějak mým vlastním pocitem. Zdálo se mi, že ke mě promlouvá, volá mě k sobě. Fascinovaně jsem ji několikrát otočil v ruce, přičemž se mi do celého těla rozlévalo příjemné teplo, a elegantním obloukem jsem máchl. Špička hůlky se rozzářila jasným světlem a vypustila do vzduchu spršku bledě růžových jisker. "Nádhera," vydechl jsem a velice neochotně hůlku odevzdal nyní už usmívajícímu se panu Ollivanderovi. "Opravdu zajímavá volba. Vy budete ještě hodně zvláštní kouzelník," řekl mi. Poté převzal peníze (zlaté, galeony) a rozloučil se s přislíbením, že hůlka dorazí brzy. "Děkuji," usmál jsem se na něj a vyrazil zpět do rušné ulice s úmyslem vrátit se do oné hospody, kde jsme s mamkou byli ubytovaní. Hůlka totiž byla poslední věcí na mém seznamu.

>>>Pryč, asi Děravý kotel?

_________________

<< Děravý kotel


Ani Septimus by nehádal, že rozhoupané znamení ukáže na takový zašlý, zaprášený a vůbec tajemný krámek. Představoval si, že bude mnohem větší, zdobnější a vznešenější, než teď se mu líbil ještě víc - navíc mu došlo, že většina kouzelníků, pokud to nebyli nešikové, pana Ollivanderova navštívili jedinkrát v životě, v jedenácti letech. No, Auroře bylo zatím ještě deset. Septimus ochranitelsky stiskl sestřinu ruku a zatlačil do těžkých dveří, které se se skřípěním a cinknutím zvonky otevřely.
Naskytl se mu výhled do úzkého prostoru jakoby zaplněného regálu a bezpočetnými vyrovnanými i rozházenými útlými krabicemi. Uvnitř bylo ještě víc prachu, než jak to vypadalo zvenku, a otevření dveří jen rozvířilo místní částečky-starousedlíky. Septimus kýchl a zamrkal.
"Haló? Je tady někdo?"

_________________