Ery nebyl jediný, komu se zatraceně ulevilo, když nás Re opustil a trucovitě se vznesl. Náhle jsem se z neznámého důvodu rozhodla, že mě nějak přešel hlad. Vlastně jsem už měla při představě výrákova neotřesitelného, uraženého a bezesporu výhružného pohledu tak akorát žízeň. A tak zatímco se Ery uvolnil a Ariana vypadala naprosto lhostejně, já se svezla na židli trochu níž. Ale přece jen na tom bylo něco pozitivního - ve chvíli ohrožení Erasmus nevypadal, že by byl schopný mi ze sovy nadělat límce a řízky.
Bezděčně jsem zapřemýšlela nad Arianiným dotazem. Kdyby to zatracené zvíře nepatřilo mě a skoro mi uklovlo prst, asi bych z něj taky měla krapet nahnáno. Jenže mně bylo dvanáct. Představenému Kakaového kultu poněkud víc. Šestnáct? Sedmnáct? Radši jsem nad tím přestala přemýšlet, a ještě jednou se omluvila. Tentokrát docela klidně. Infarkt několika okolosedících lidí, to přece ještě nikoho nezabilo.
Mlčela jsem, dávala prostor ostatním, aby se vzpamatovali a případně se po prožitém šoku rozječeli jako sirény. Přepadla mě dokonce taková provinilá velkorysost, že bych klidně poskytla první pomoc, kdyby sebou někdo z nich opožděně sekl o zem. Jenže to bych nejspíš udělala, i kdyby onu ztrátu vědomí způsobila nějaká cizí sova.
Ochotně jsem čekala, až někdo promluví, a přitom jsem přemýšlela. O to víc mě překvapilo, když se konečně někdo ozval. A ne jen tak někdo. Mlčenlivá! Skoro jsem spadla ze židle.
"Já?" řekla jsem zmateně a navýsost inteligentně, načež se začala rozhlížet, jestli tu přece jen není ještě nějaká jiná holka. Když jsem tu pořád seděla jen já, napadlo mě, jestli Ariana netrpí samomluvou nebo jestli si nespletla Eryho s opačným pohlavím, jenže pak mi došlo, že se blondýnka dívá mým směrem. Zasmála jsem se.
"Strašně ráda bych řekla že jo, jenže to by zkazilo ten moment překvapení, který hodlám využít při útoku," naklonila jsem se k ní s tajemným šepotem, který byl právě tak hlasitý, aby ho zaslechl i náš společník. Trošku jsem se odtáhla, a spiklenecky na dívku zamrkala. Už mi zase bylo fajn.
Chtěla jsem dál spřádat plány na zatím neznámou oběť, když tu nás vyrušil známý hlas. Bliss! Zazubila jsem se, když pozdravila Rea, a ten se při pohledu na Cari radši odebral k mojí rodině. Tam nebyly žádné divné sovy ani jejich potrhlé majitelky. Jo, to si musel myslet.
"Čau," oplatila jsem pozdrav s úsměvem. "Chceš si přisednout? Teda... jestli to nebude nikomu vadit," rozhlédla jsem se po naší skupince.

Když Ariana prohlásila, že jsou divná rodina, Erasmus se nepatrně zašklebil a přikývl - to všechno vysvětlovalo. Někdo, kdo zasedává sovy, přece nemůže být normální, pomyslel si přesvědčeně a změřil si blondýnku zkoumavým pohledem, jako to za tu krátkou dobu, co byl v Kotli, udělal již několikrát.
Zastyděl se za to, že se Rea vážně bojí, jenže kdo by z takovéhle obrovské sovy neměl přinejmenším respekt, když mu předtím málem uklovla prst? Ery byl dost potrefený, ale ne natolik, aby pokoušel štěstí znovu a o ten prst vážně potom přišel. Prostě se rozhodl ustoupit z boje. Vždyť přece - moudřejší ustoupí, osel se utopí, uklidňoval se. A já jsem z Havraspáru a i kdybych nebyl, měl bych toho v hlavě víc, než tenhle pitomej opeřenec. Krapet ho zarazila Arianina otázka, ale nic nepopíral a přikývl. "Jo, mám z něj strach. Tys neviděla, jak se na mě díval! Určitě baží po mé krvi, tím jsem si jistý!" zahalekal. "Taky by ses ho bála, kdyby ti málem uklovnul prst!" dodal na svou obhajobu. Už pomalu začínal chápat, jak je možné, že se ten Cooperových chlapec bojí sov.
Když pak zaslechl to Joeino spiklenecké šeptání, ušklíbnul se a zadíval se na ní. "Při jakým útoku, promerlina?" optal se, možná krapet bojácně. Z téhle slečinky taky začínal mít respekt, ale zřejmě za to mohla hlavně její sova.
Z dalšího rozmlouvání ho vyrušil čísi hlas a když se otočil, spatřil dívku, kterou viděl již v Prasinkách na zastávce - to byla ta zablácená, ne? "Eh, ahoj," pozdravil jí s úsměvem a hned k ní energicky natáhl pravici. "Já jsem Erasmus, teda spíš Ery, z Havraspáru, a taky jsem představení Kultu Rowenina kakaa," představil se. Její sova ho naštěstí nezneklidňovala, ta byla maličká. Takže všeobecnou fóbií ze sov snad prozatím netrpěl.

_________________

Kývnu na tu blondýnku místo pozdravu. Přeměřím si ji pohledem, zastavím se na sovičce. To tu všichni mají sovu? ne, nepřipadám si trapně. Odmítám mít zvíře. A jestli někdy, tak to bude určitě žába. Nebo krysa. A bude se jmenovat River. 100% to nebude sova. Sice se jich zas tak moc nebojím, ale co kdyby byla taky neřátelská? TO by nedopadlo dobře. Tak mě napadá, kde si tady asi pořídím žábu. Nebo tu krysu. Budu se muset podívat. I když sovu bych si měla taky pořídit, abych mohla psát našim domů. Ale oni mají vlastní sovu... no uvidí se. Ježiš to jsou plány. Moc dopředu. Protočím oči a radši to nechám plavat.
Zmateně se podívám na Joe, nadzdvihnu jedno obočí a zatěkám pohledem mezi ní a tou sovou. "Jaký útok? Na koho?" Vyvalím na ni nechápavě oči. Proč by na někoho útočila? To je divný. Pak se ozve Ery. Znova nadzdvihnu obočí. Myslím že mě po dnešku to obočí bude pěkně bolet. Ale nevadí mi to. Překvapivě. "Tak já bych do něj hlavně nešťouchala. Ale asi by mi to bylo jedno. Sova jako sova." to bylo povzbudivé, Ariano. Bravo. Pomyslím si, ale nějak mě to netíží. Kdyby ta sova chtěla můj prst, tak ať si ho klidně vezme. Jen si myslím, že by to pak bolelo... Když se nad tím tak zamyslím, dává to smysl. Když se Ery představí té blondýně, konečně mi dojde proč pořád omílá to své kakao pořád dokola. Havraspár. Možná mi to předtím říkal, ale tím šokem, jak moc je živý, jsem to vypustila. Nějak jsem zapomněla reagovat na to, jestli si ta dívka může přisednout, takže jen tak opět kývnu hlavou, sice to byl původně můj stůl - asi - ale je mi to jedno. Vlastně mi to ani trochu nevadí. Nikdy jsem si nestěžovala v přítomnosti více lidí. Ale stále mě děsí, jak jsou živí.

_________________

Sluníčko z mé přítomnosti nejspíše nebyl dvakrát na větvi, avšak ani mě, ani Cari, nafouklé tak, že si minimálně tři cenťáky přidala – což bylo vzhledem k její velikosti poměrně hodně – to nevadilo. Usmívala jsem se jako andíleček, a prohlížela si všechny obyvatele stolního království.
„Bliss,“ představila jsem se, když mi i županový šílenec prozradil své jméno a ještě, že je představený Kultu Rowenina kakaa. Neříkám, že bych kakao neměla ráda… ale kult? Uctívání? Není to trochu… praštěné? Neříkám, že bych občas neměla šáhlý nápady, ale… ti Havrani se vážně zcvokli, pomyslela jsem si, avšak navenek jsem se stále jen usmívala, jak u mě bylo zvykem. „Z Mrzimoru,“ dodala jsem, ač ne zrovna nadšeně – Ne, nemůžu se vztekat na ten klobouk věčně, ale do konce studia ano… Problesklo mi hlavou. „A toto je Cari,“ dodala jsem pak s poukázáním na opeřeného nafouklého tvora na mém rameni, jenž se otřepal a konečně i vyfoukl, takže vypadala celkem normálně – po úpravě několika peříček, které si dělaly, co chtěly.
Přisednout či ne? Není jedno, jak pozdě domů přijdu, když už teď mám zpoždění? Vlastně by to i celkem fuk být mohlo… chvíle posezení mezi bláznivými Havrany mě maximálně tak nakazí nějakou jejich šíleností, ale to by nemuselo být smrtelné… A mamka za mnou v nejhorším pošle bratra, který je však tak spolehlivý… zrovna mě nenapadá žádné vhodné přirovnání, ale nevadí. Jednoduše mě to nezabije. Tečka. „Chvíli bych tady strávit mohla,“ usmála jsem se na Joe a přisedla si, přičemž jsem si přeměřila dívku, kterou jsem ještě nezahlédla, ale vypadala poměrně zakřiknutě. Myslím, že domů se dostanu hodně pozdě, pokud budu postupovat tímto tempem. Kupodivu mi toto zjištění aktuálně vůbec nevadilo.

Drama se začínalo měnit v absurdní komedii. Byla jsem schopná si svého výra představit jako temného mstitele, rozzuřeného ptáka i pohrdavou, zlomyslnou mrchu, ale nechtělo se mi věřit, že by bažil po něčí krvi. Obzvlášť, když ji neměl zrovna v lásce. Snad proto mě představa Rea se zobákem zabořeným do Eryho krku pobavila natolik, že jsem se nervózně uchechtla.
Moje nedbalá a očividně i nepromyšlená poznámka o útoku ostatní zaujala víc, než jsem plánovala. Na vteřinku jsem zaváhala, jestli bych neměla celou akci odpískat, pak jsem se ale rozhodla svoje pochybné plány rozvíjet dál. Ehm, takže útok, jo? Taky by mě docela zajímalo, co to má jako bejt, zavrtěla jsem se neklidně na židli, načež jsem se rozhlédla po lokále s frustrovaným výrazem. Zachytila jsem i mámin pohled, který mi jasně naznačoval, že mě bedlivě hlídá. Povzbuzující myšlenka. Radši jsem zapřemýšlela, co Arianě a Erymu odpovím.
"Je to přísně tajný. Civilisti jako jste vy by o tom neměli vůbec vědět, jasný?" ztišila jsem hlas, a znovu se afektovaně rozhlédla. Najednou mi tak nějak došlo, do čeho jsem se touhle srandou zapletla, takže jsem stěží udržela vážnou tvář. "Protože by se to mohlo profláknout. A plánovanej cíl má uši všude," vysvětlila jsem co nejvíc nespisovně, abych navodila záporáckou atmosféru. Kvůli šmrncu jsem dodala dramatický tón a pokusila jsem se i o výraz podobného rázu, obávám se však, že jsem vypoulila oči přesně jako přejetá žába. Což svým způsobem je dramatické, ačkoli trošku jiným způsobem. A taky nechutné.
"Nešťouchala? Proboha, kdo by byl takový blázen, aby šťouchal do tak velké sovy jako je můj Re?" zeptala jsem se pro změnu já, když promluvila Ariana. Dokonce jsem nad takovým nápadem pousmála a nechápavě potřásla hlavou. Ani já na to nejsem dost šílená, a to mi ten opeřenec patří, uvědomila jsem si.
Když si k nám přisedla Bliss, rozhodla jsem se dál nerozpitvávat jak šťouchání do sov, tak svoje strategické, ale totálně šílené plány na útok, protože jsem si ani jedním tématem nebyla zdaleka jistá. Oplatila jsem blondýnce úsměv, a odolala nutkání jí soukromě sdělit, že plně pochopím, jestli se rozhodne vzít nohy na ramena.
"Tak jak je?" plácla jsem to první co mě napadlo, a co se netýkalo rozsedávání sov, čučení do zdi, plánování útoků či provokování nebezpečných zvířat. Aneb jak člověk občas zatouží nevypadat jako zcvoklý sadista.

Ery si zkoumavě prohlédl Bliss od hlavy až k patě a usmál se. Ovšem jeho úsměv trošku znejistěl, když si prohlédl Cari. "Těší mě," odpověděl žluté slečně. "Doufám, že ta tvoje sova není zákeřná a neklove," nadhodil pak opatrně a pohledem přitom zapátral po Reovi. Při pomyšlení, že by ho dnes měla klovnout ještě jedna sova, byť o dost menší, než ten výr, se musel ušklíbnout, a svoje ruce schoval hlouběji do rukávů košile. Vypadalo to, že se odváží je vystrčit až doma. Ne, že by tam sovy nebyly, ale těm alespoň věřil.
Ten útok, jenž zmínila Joe, ho zajímal. Skoro to vypadalo, že jeho havraspárská kolegyně vymyslela nějakou zajímavou akci. "Hele, nekřečkuj si ty informace pro sebe, ven s tím. Jsme zvědaví," pobídl jí a natáhl se, aby jí loktem mohl jemně drcnout do žeber, což považoval za čistě přátelské gesto, žádné otravné, jak si mnozí mysleli. "Kdo je ten plánovanej cíl?" optal se vzápětí se špatně skrývanou zvědavostí. Jen doufám, že to třeba nejsem já sám, pomyslel si. Dneska se proti mně očividně spiknul celej svět.
Když pak nepřímo prohlásila, že jen blázen by šťouchal do takové sovy, jako byl její výr, Erasmus se nejistě ušklíbl a dělal, že tu poznámku vůbec neslyšel. Vlastně se snažil vypadat, jako že tam vůbec není. Ovšem faktem bylo, že on blázen tak trochu byl... a to ho částečně omlouvalo. Snad. I když ten sovák to tak určitě nechápal. Konec konců, byla to jen hloupá, hloupá sova.
Po chvíli Erasmus obrátil svou pozornost k Bliss, čekaje, že se o ní dozví třeba něco víc, než že ráda probíhá bahnitými loužemi. Podle toho usoudil, že je dost praštěná, a mohl by jí třeba v duchu zařadit k bradavickým bláznům, jejichž král byl. Uvidí se.

_________________

"Když je to tajný, tak proč si s tím začala?" Nadzdvihnu obočí. Nemyslím to nijak zle, jen... když už začala, mohla by to říct celé ne? Pokusím se o zvědavý pohled. Ale je to fakt jen pokus. Ono je těžký nahodit zvědavý výraz, když mě celý život nikdy nic pořádně nezajímalo. "Kdo je plánovaný cíl?" Dodám rychle abych podtrhla svůj pro mně netypický, zvědavý výraz. Sice pochybuju že by nám něco řekla, ale nevadí. Pohledem těknu k té blondýnce. Takže jsem tu nejmladší. Ne že by mi to vadilo.
Nechápavě pohlédnu na Joe. "Neříkal před chvíli," kývnu k Erymu "že se snažil tu sovu dostat pryč z ramene?" Nadzdvihnu opět obočí a těknu pohledem z Joe na Eryho, pak k Bliss a zavrtím se. Radši to nebudu dál rozebírat. Možná bych se měla představit. Nebo radši ne. Proč vlastně mluvím? Nikdo, se na nic neptal... No radši už budu zticha. Pak - alespoň pro mě, - nastane chvíle ticha, kterou jsem si patřičně užívala, ne že by mi vadilo, když lidi mluví, ale i ticho se někdy hodí. Nepřítomně jsem se tedy zadívala před sebe, mé myšlenky se ubíraly, kdo ví kam. Z přemýšlení o ničem - jak smysluplné - mě vyrušila Joe s otázkou, jak je. Netuším, jestli to bylo myšleno i pro mě, nebo jen pro někoho konkrétního a tak jen pokrčí rameny, že nevím, protože mi právě je... nijak. Vlastně trochu živěji než obyčejně, ale to by si mohli vyložit špatně, a už teď si o mně pravděpodobně myslí, že jsem divná, tak proč je v tom tušení utvrzovat. "Dobře." Donutím se po chvíli přece jen odpovědět na otázku, i když to znělo spíše jako tiché, znuděné pípnutí, ale na to si asi zvykli. Hodím po ní tázavý pohled, čímž jí vrátím otázku. Lidi to tak dělávají. Navíc se snažím udržet konverzaci, protože jen to, že nějaká vůbec začala, je úspěch. Znova se podívám na Bliss a pousměju se na ni, jen tak, aby to nevypadalo že sem si jí nevšimla. Ale teď už vážně hodlám chvíli mlčet. Když se tak podívám na její sovu... je roztomilá. Rozhodně více, než ten výr. Ale výra už taky vypustím z hlavy.

_________________

Když se Ery zeptal na to, zda je moje sova zákeřná či klove, musela jsem ještě rozšířit svůj úsměv, protože mi kdo-ví-proč připadalo srandovní to, že potkávám dva lidi vyděšené ze sov v jednom dni – v kouzelnické části Londýna! V části, kde si normálně lidé poštu posílají právě po sovách! „Není zákeřná, ale to s tím klováním můžeš klidně otestovat…“ řekla jsem s úsměvem a věděla jsem, že testování oblíbenosti u mé sovy už jsem jednou nabídla mému bratrovi, když ji viděl poprvé, ale ten k všeobecné smůle či snad štěstí raději držel pracky dál.
„Je… dobře, zrovna mám dojem, že jsem se objevila v nějaké podivné době, kdy se všichni bojí sov. Protože ve zmrzlinářství se kolem nachomýtl taktéž jeden budoucí prvňáček, který měl ze sov panickou hrůzu,“ informovala jsem Joe. „Jednoduše, velice zajímavý den,“ dodala jsem pak.
„Jaké informace? Jaký cíl?“ zatoužila jsem být v obraze, když Erasmus začal o čemsi mluvit a očividně otázky směřoval na Joe, takže jsem se na ní taktéž s velkým zájmem podívala a zkoušela jí číst z obličeje, co to má všechno znamenat – bohužel, nejspíše jsem nikdy moc nevynikala v tom, abych četla myšlenky – ač netuším, zda v tom někdo může vynikat, avšak což.
Ovšem chování té druhé dívky mě poměrně zaráželo – vypadám, jako bych jí chtěla sníst či si myslí, že když mi prozradí své jméno, tak jí budu ovládat? Ani netuším, proč mě napadly zrovna takovéhle blbosti, v každém případě, další možností by bylo to, že se se mnou nechce bavit či mě už od pohledu nemá ráda, což jsem však odsunula jako možnost Zet, takže ještě můžu vymyslet A až Ypsilon. Ovšem dívka se na mě usmála, takže možnost Zet můžu škrtnout – nejspíše. Němá taktéž není, což by bylo Ypsilon, takže… jednoduše mi zbývá ještě dosti možností, které zatím neznám, pomyslela jsem si, ale pak jsem se rozhodla, že tuto tichou spolusedící budu jakž-takž brát na zřetel, ale když se mnou nebude verbálně komunikovat, tak ode mne nemůže očekávat aktivní pozornost.
„Takže… copak se tady probíralo, než jsem vám vlezla do komunikace se svou nezadržitelnou vlnou slov?“ zeptala jsem se a pohledem kmitala mezi Joe a Erym. Cari mezitím pomalu se sesouvala z mého ramene, přičemž přemýšlela, koho má pozorovat dříve, protože osob tady bylo více, než o kolika mohla mít zároveň přehled.

Vrhla jsem na Arianu v odpověď pouze tajemný úsměv, z obavy, že bych slovy akorát všecko ještě víc zamotala. Nakonec by to dopadlo tak, že bychom tu vysedávali ještě týden a dohadovali se, na koho hodlám útočit, proč to hodlám udělat, kdo v tom se mnou ještě jede, a... a tím by to asi zdaleka nekončilo. Nehledě na to, že celá velkolepá věc vznikla jen před pár minutami v mojí vlastní hlavě, a stále jsem netušila, kdo by měl být obětí. McKayová? Ech, radši ne.
Strašně se mi ulevilo, když Bliss zareagovala na moji takřka zoufalou otázku. Jakýmsi zázrakem ale nebyla jediná. Na mladší blondýnku jsem vrhla drobný, veselý úsměv, a pak se už věnovala té starší. Když začala, usmívala jsem se. Když skončila, uculovala jsem se tím nejnevinnějším úsměvem z celé své sbírky. "Vypadá to na novou nemoc," odsouhlasila jsem jakoby nic historku s prvňáčkem. Buď se nám tu vážně rozlezla anti-soví epidemie, nebo se stala fakticky velká náhoda. Že by Bliss potkala toho Skoroinfarkta, co s ním už měl tu čest i Ery? Ale ne, to není možné, kmitlo mi hlavou. Pak jsem ale ty myšlenky rychle zapudila a doufala, že přeskočíme k nějakému jinému tématu. Bohužel jsme vážně přeskočili. O stupínek blíž ke cvokárně.
Zatímco do mě Ery "jemně" dloubnul (páni, dokonce přes celý stůl), Ariana začala vyzvídat o mém cíli tak tajné informace, že jsem je neznala ani já, a Bliss se bonusově pokusila pochopit situaci. Teď mi tu už chyběli akorát hyperaktivní James s Thomasem a Jacintou, nebo Patrick, který by se nám mohl ukázkově skácet k zemi. Jenže ani ďábel nebyl tak krutý, aby na mě seslal takovou katastrofu. Ano, asi pro mě měl připravený jiný způsob smrti než je vražedný záchvat smíchu.
Rozhodla jsem se první odpovědět Bliss, protože ta z mého slavného a veleúspěšného proslovu slyšela nejmíň, a proto bych jí celou tu bláznivinu dokázala vydolovat z hlavy. "Tajné informace. Tak supr tajné, že už nesmím říct nic víc, aby nám, chci říct mně, nezdrhl ten cíl," řekla jsem důrazně. Když jsem se pak rozhlédla po tvářích ostatních, na kterých se mohlo zračit znechucení, napětí, případně vůbec nic (Arianin případ), cosi ve mně prasklo. Snažila jsem se to zadržet, ale marně. Rozesmála jsem se.
"Pro - promiňte," vyrazila jsem ze sebe po chvíli, vědoma si faktu, že vypadám jako totální magor, a to v takovém stádiu, až i Ery by mohl mít problém se mi vyrovnat. Ta myšlenka ve mně smích spustila nanovo. Tak fajn, možná mám vážně umřít na prasknutí smíchovodu.
Zhluboka jsem se nadechla, což vedlo k tomu, že jsem se rozškytala na plné kolo. Chytla jsem se za kořen nosu, což mi vždycky pomáhalo, jenže tentokrát to jaksi nefungovalo. Vzhlédla jsem k ostatním, pokud mi ovšem zatím nestačili utéct.
"Fajn. Asi se nám dostalo znamení. Nemáte tu někdo kapesník?" pronesla jsem a hlasitě škytla. Jestliže mi někdo nějaký věnoval, poděkovala jsem, a vysmrkala se. Hned mi bylo líp, škytavka neškytavka. "Ten cíl je profesor s pedofilními sklony. Nebo spíš praktikant. Slyšela jsem, že v Prasinkách nabízel bonbóny, a to hlavně prvákům," zašeptala jsem tajemně, a škytla asi jenom pětkrát. "Jeho jméno je Tyers."
Opřela jsem se v židli, neschopná uvěřit, co to ze mě zase jednou vypadlo. Ale to neva, stejně se žádnej útok konat nebude. Ery, Bliss a Ariana vezmou nohy na ramena. A budou dělat, že mě neznaj. Skvělé.

Ery si připadal, jako by se proti němu spiknul celý svět, sovami počínaje a spolužáky konče. Vesměs ale za všechno mohly sovy, tím si byl jistý. Asi zavedu nové přikázání, a sice, vyhýbej se sovám jako samotnému ďáblu, pomyslel si s úšklebkem. Jenže to by Kakaový kult přišel o dost členů, jelikož v Bradavicích stále převládali ti, kdo měli za mazlíčka sovu. Fujky-opeřence. "Ten kluk byl určitě Matthias," brouknul na Blissina slova. "To kvůli němu mě klovnul Joein pták, poněvadž se za mě ten trubka schoval, aby mu ta sova nic neudělala," zabrblal nespokojeně a zakýval zraněným prstem ve vzduchu. Vzápětí jej ale zase schoval do rukávu, to pro případ, že by si jej Cari spletla s macatým červíkem a chtěla jej ochutnat.
Když Joe prohlásila, že informace o jejím cíli jsou super tajné, Ery se pobaveně zašklebil. Bylo mu jasné, že si to vymyslela, respektive mu to právě docvaklo. Takhle přesně se vykrucovali ti, kteří plácli nějakou hovadinu, o níž nic nevěděli, a na kterou ostatní zvědavě zareagovali. Než aby přiznala, že si to všechno vymyslela, je prostě lepší dál si vymýšlet, s tím Erasmus souhlasil. Člověk si aspoň procvičí fantazii. Joe se rozesmála a Erasmus měl co dělat, aby se k ní nepřidal, ale udržel se. Nicméně koutky úst mu pobaveně cukaly nahoru a zase dolů. Ovšem když se Joe rozškytala, Ery už to nevydržel a propukl v hlasitý smích, mumlaje přitom cosi, co znělo jako: "No to mě podrž."
Kapesník své havraspárské kolegyni bohužel poskytnout nemohl, protože to, co on považoval za kapesník, skoro jako kapesník nevypadalo a on si byl jistý, že by to mladou dámu poněkud pohoršilo. Nebo by se jí to možná pokusilo sežrat, protože to dost možná žilo vlastním životem.
"Tyers?" vybafl pak pobaveně a plácnul rukou do stolu. "No super, toho nemám rád! Něco mu provedeme," zamumlal, ke konci spiklenecky ztišil hlas a přimhouřil oči. "On má děsnou potřebu chlubit se tím, jaká kouzla umí, a snaží se okouzlovat studenty. Je to trouba," zabrblal pak už zase normálním hlasem a zašklebil se. Ne, Tyers mu do oka vážně nepadl.

_________________