Ollivanderovy hůlky

Vpád další osoby do krámku byl vlastně docela… vítaný. Protože tichá bělovlasá dívka měla velmi zvláštní pohled, člověk se vedle ní cítil trochu nesvůj. Ale za to nemohla, spíš kvůli tomu musela mít problémy, s očima i celkově se začlenit v kolektivu. Ještě, než Morg mohla švihnout hůlkou, rozrazili se dveře a Jane si jen v duchu poznamenala, že tohle bude chtít naprosto jiný druh hůlky, než teď měla vyskládané na pultě.
„Dobrý den.“ Usmála se Jane. Takže energická, ale zároveň nesmělá. To možná bude… Jane se napila kafe a nechala dívku mluvit, přičemž zároveň byla ve střehu kvůli hůlce Morrígan, nicméně její protočení očí jí uniklo. A nejspíše by to ani neřešila, na energické výpady a nečekané situace byla- dobrá nebyla na ně zvyklá, vždycky vás něco překvapí, ale Darrel byl dobrá škola.
„Ne, nic se neděje, pojďte dál. Já nekoušu.“ Ne malé dívky. Prolétlo jí nečekaně hlavou, když už jsme byly u Dáji. Ale tu myšlenku zahnala poměrně rychle. Pak se rozletěly krabice na všechny strany a Morrígan poněkud poplašeně vrátila hůlku.
„Nic se neděje slečno.“ Uklidnila ji Jane a mohlo se zdát, že její hlas zazněl tak nějak… flegmaticky. „Zažila jsem i horší reakce, tahle hůlka vám prostě jen není souzená a takhle nám to dala najevo, prostě jen vyzkoušíme jinou. A jakmile si vás nějaká vybere… řekněme, že se vám tohle leknutí vynahradí.“ Slíbila budoucí prvačce a usmála se, než se znovu napila kávy. Jane hodila pohled na hůlky na pultě, zaváhala a pak vzala jednu ze sametově fialového pouzdra. „Zkuste třeba tuhle. A vy slečno…“
Jane se otočila k Lacey a na okamžik si ji kriticky prohlédla. Pak se otočila a přešla k červeným krabičkám, které měla Lacey po pravé ruce. „Vyzkoušíte tuto a… tuto, pojďte k pultu.“ Jane vytáhla krabičky a vrátila se k pultu. Jednu krabičku dala na pult, stranou od těch, které měla zkoušet Morrígan a podala Lacey tmavou hůlku. „Počkejte až tady po slečně, pak máchněte stejným směrem. Uvidíme, co se stane.“ Instruovala ji. To že byla dívka zmatená, že tu je Jane a ne Ollivander netušila, pokud se nezeptá, záhada se nevyřeší, Jane do hlav (naštěstí?) neviděla.

Mimo herně:
Opět připomínám, že účinky hůlek nechávám čistě na vaší fantazii...

_________________

(Stieg Larsson)

Oberon se pořád tvářil, jako by ta Malkinovic ženština píchala špendlíky do něj a ne do látky, a bylo na něm poznat, že se chce co nejdřív zdejchnout. Zkoušení šatů přeci bylo pro holky, ne? Čas od času pokukoval po matce, pak po tetě a nakonec i po Milovi, jako by se snažil odhadnout tu nejlepší situaci, v níž by odtud mohli vypadnout, ale jinak se ani nehnul. Zaprvé fakt nechtěl, aby nějaký špendlík nakonec skončil v něm místo v látce, a zadruhé, třeba budou drahoušci brzy propuštěni, ideálně ještě předtím, než se jeho drahá máti vynoří ze svého knižního světa. Oberonova matka totiž opravdu brzy přestala vnímat svět, jak to Ob už znal z... no, kdykoliv, když se do něčeho začetla. Teď by vedle ní mohl shodit i bombu a určitě by si ničeho nevšimla!
"Ty Milo, nechceš bejt jednou diplomat?" zakřenil se na bratrance následně, protože si všiml, jak si malý Gray počíná s buclatou madam, která z něj evidentně byla absolutně unešená. Kdo by taky nebyl, však i on, Oberon, měl někdy pocit, že je to vlastně Milo, kdo si ho omotává kolem prstu, nikoliv naopak. "Ale myslím že to je fakt dobrý nápad," dodal pak ještě už normálně nahlas a nahodil miloučký úsměv hodného synka, "naše mamky si určitě zaslouží pauzu a něco hezkého na sebe, že?"
Na což samozřejmě Malkinová nemohla než přikývnout, přeci jen, pro ni to znamenalo, že toho prodá víc. A tak se stalo, že jakmile synáčkové seskočili ze stoliček, přitočila se k mamkám a skutečně jim začala ukazovat jeden nový hábit za druhým. Paní Ashwoodová stočila pozornost od knihy k látkám, a Oberon se nenápadně přikradl k bratranci.
"Paráda, takže na tři," šeptl a připravil se, a odpočítal "tři, dva, jedna, teď!", načež prostě popadl Mila za ruku a s nasazením nejvyšší rychlosti, jaké byl schopen, vystřelil ven z obchodu s oblečením, a bratrance se snažil táhnout za sebou. Cíl? Ollivanderův obchod s hůlkami.


Na nějakou psychickou přípravu před vstupem nebyl čas, Oberon prostě rozrazil dveře, až se zvonek nad nimi rozdrnčel o sto šest, a pokusil se vtáhnout s sebou do obchodu s hůlkami i bratrance. Potřebovali přeci jen zmizet z ulice, aby je mamky hned tak nenašly, až vykouknou od Malkinové ze dveří a rozhlédnou se po Příčné. Oby pustil Milovu ruku a vydýchával ten běh, zatímco se rozhlížel kolem. Bylo to tu celé takové nějaké omšelé a zaprášené, všude regály s podlouhlými krabicemi (asi na hůlky, co?) a takové to plíživě děsivé ticho, které narušoval už jen zvuk během rozhozeného dechu. "Páni," vydechl, "tady to vypadá jako z hororu, nemyslíš?" a otočil se k Milovi. To, že by si tu asi měli uklidit, fakt nezmiňoval, poněvadž ten prach tomu celému jen přidával na atmošce, že jo. Ob se možná trochu bál, ale přece by to nedal najevo... protože on se nikdy nebál, víme? "Myslíš, že je fakt v každý tý krabici hůlka? Kolik jich tu asi mají?" a s těmi slovy se vydal směrem k pultu. Vypadalo to, že v obchodě nikdo není, a tak si zrzek okamžitě pomyslel něco o tom, že je vlastně docela možné, že už tady dávno hůlky neprodávají, a na ty staré krabice jen sedá prach, protože se nikdo neobtěžoval je odnést. V tu chvíli ale zpoza jednoho vysokého regálu zaslechl kroky, a zanedlouho se vynořil pán tak stařičký, že se Oberon divil, jak je možné, že už tady místo něj neleží nějaká seschlá mrtvola. "Pan Ashwood... a pan Gray," promluvil stařeček hlasem jako poryv chladného větru, a pokynul chlapcům, ať přistoupí blíž a posadí se na stoličky k prodejnímu pultu, "jen pojďte, už jsem vás čekal."
"Jak znáte naše jména?" vybafl okamžitě Oberon. Tohle bylo rozhodně mnohem zajímavější než předtím Malkinová. Starý pán ale evidentně neměl chuť odpovídat, neboť jen mávl hůlkou a oba chlapce si začaly přeměřovat vznášející se metry, a on mezitím zaplul zase někam mezi regály.
"Co když si šel pro nějaký nářadí na kuchání děcek?" vykulil Oberon oči a pronesl to dramatickým šepotem směrem k bratranci, "určitě nás nesežere nějakej seschlej děda, že ne?" Samozřejmě to myslel v žertu. Ale na tom stařečkovi bylo něco hodně děsivého, o tom nebylo pochyb.

_________________

Ollivander's

V časovém horizontu s Oberonem (jak jinak taky, že)

Než jsem se stačil vzpamatovat, čapnul mě Obe za ruku, vyběhl se mnou ze švadlenina obchodu a neznámou ulicí mě táhnul za sebou. Zastavili jsme až v dalším obchodě, který sice vypadal o dost zanedbaněji, cosi na něm ale bylo, spousta věcí mě tu zaujala a díky tomu jsem ani nemyslel na to děsné píchání v boku, které pro mě bylo od jakživa součástí každého sebemenšího běžeckého výkonu. Rád bych Obemu odpověděl, dech jsem ale ještě nechytil a tak jsem se s ním jen přesunul k pultu a prohlížel si ty spousty krabic. Nevěděl jsem, podle čeho si tu hůlku budeme vybírat, podle obalu totiž asi těžko. Ani jsem si nebyl jistý, jestli tam ty hůlky vůbec byly.
„Jestli jsou to všechno hůlky, je jich tady fakt hodně, Obe. Ale jsme tady vůbec dobře?“ zeptal jsem se nejistě. „Nepřijde mi, že by tady někdo něco prodával, je tady dost nepořádek,“ dodal jsem a zkusil jsem se naklonit přes pult, abych se podíval, jestli tam nenajdu něco, co by nám aspoň trošku napovědělo. V tu chvíli se před náma vynořil jakýsi stařík a řekl naše jména, která se dozvěděl bůhví jak. Než zase odešel zpátky mezi regály, začaly kolem nás samy od sebe lítat metry, což byla další věc, kterou jsem fakt nečekal a co mě vyděsilo víc, než Obeho otázka. „Spíš mám takovej pocit, že nás zaškrtí a sežerou tyhle metry… Doufám, že víš, že jsem tě měl vždycky rád,“ položil jsem bratránkovi ruku na rameno a nasadil nejsmutnější výraz, jakého jsem byl schopen. Klidně bych v tom divadýlku ještě chvíli pokračoval, ale mistr hůlkař už se k nám vracel s několika krabicemi v náručí. Některé byly šedivé, některé barevné, všechny ale vypadaly stejně omšele. Beze slova je všechny položil na pult před náma a ze dvou vyndal hůlky (takže tam přece jenom fakt byly) a jednu mi podal. Automaticky jsem pro ni šáhnul a koukal jsem, co se bude dít.
„Tak s ní přece mávněte,“ pokynul mi a já jsem opět zareagoval rychleji, než můj mozek. Prostě jsem tím máchnul a zničehonic začal pult před náma hořet. Mistr jen cosi zamumlal a plamen byl ten tam. Bleskurychle jsem ten klacek položil zpátky do krabice, protože jsem tušil, že tenhle mi asi stejně neprodá a čekal jsem, co se povede Obemu. Jeho pokus taky nedopadl podle představ a tak jsme dostali do rukou další hůlky na zkoušku. Tentokrát jsem se před tím aspoň zamyslel a než jsem máchnul, vybral jsem si oblast, kde hrozily nejmenší škody. Tentokrát se ale nic nestalo. Tedy alespoň ne hned. Pár vteřin na to kousek ode mě spadnul kus stropu. "Jsem vážně nemožnej, co dělám špatně?" Zeptal jsem se skoro se slzami v očích. Prodavač se zamyslel a podal mi hůlku úplně ze spoda té hromady. Neochotně jsem se pro ni natáhnul. Už jsem se před Obem víc ztrapnit nechtěl. Jak jsem ji ale chytil do ruky, rozzářila se příjemným světlem a vypustila proud safírových jisker.
"Výborně, divím se, že mě to nenapadlo hned," řekl si ten tajemný pan spíš pro sebe a obrátil se zase k Obemu.
"Wow," vypadlo ze mě po cestě k židli v rohu místnosti, kde jsem se posadil a počkal, až si hůlku vybere i bratránek.

_________________

Ollivander's, ten den s Lacey aspol.

Lacey se docela ulevilo, když na ní ta hezká mladá žena nezačala křičet nebo tak něco. I když pořád moc nechápala, proč že měla být původně starý dědeček. Ale třeba doma kecali, že jo. "Děkuju," věnovala Janičce široký úsměv a přistoupila tedy blíž. Bělovlasá holka, která už tu byla předtím, jejím směrem nepípla ani houby, což se Lacey moc nezamlouvalo, a rozhodně to té neznámé holce nedávalo pražádné pomyslné body navíc. Plus, Heavensgateovic dcera teď nevěděla, jestli na bělovlásku mluvit nebo ne. Nakonec se spokojila s prostým "ahoj" protože přece nebyla úplně nevychovaná, no a pak už jen stála a čekala.
Zatím byla na řadě právě ta němá, ehm teda mlčenlivá slečna s cool vlasy, a Lacey se jen snažila vyhýbat případné nedobrovolné palbě jejím směrem, dokud nepřišla se zkoušením hůlky řada na ni. "Je jedno kterou, nebo...?" chtěla se zeptat, to už ale tmavá hůlka byla vytažena z pouzdra, a tak ji Lacey poslušně vzala do ruky, čekajíc až na ni bude řada. "Co je to za dřevo?" zajímala se a hůlku otáčela mezi prsty. Byla fakt moc pěkná.
Jakmile byla na řadě, bez otálení máchla hůlkou poukázaným směrem. Ozvala se rána jako z děla a část podlahy ve směru, kterým Lacey máchla, začala hořet. "Ježismarja, pardon, já nechtěla!" vyjekla Lacey a hůlku div neupustila, a střídavě těkala očima mezi prodavačkou a plameny na podlaze. Jakmile se její ručka ale hůlky přestala dotýkat, oheň naštěstí zmizel. I tak ale byla malá plavovláska dost šokovaně pobledlá.

_________________

U Ollivandera

To, že by mala tú príchodziu dievčinu pozdraviť jej vlastne ani zďaleka nezišlo na um. Prečo vôbec? Nejednalo sa o žiadneho staršieho človeka, u ktorého by to slušnosť kázala. Keďže si boli vekovo seberovné, v takom prípade by nejaký pozdrav znamenalo prejavenie záujmu o jej osobu. A ona predsa nechcela klamať, pretože v skutočnosti sa z jej strany o žiadny záujem nejednalo. Jednoducho to pre ňu bol len ďalší zákazník a ona veru rozhodne nemala v pláne s ňou nadväzovať nejakú konverzáciu. Chcela si len kúpiť prútik a pokračovať ďalej vo svojich nákupoch vecí do školy. Keď ju ale dievčina pozdravila prvá, nebola až tak nevychovaná, aby ju samozrejme neodzdravila naspäť. „Ahoj," nie, až taký hulvát skutočne nebola, nech si myslel kto chcel čo chcel. Len mala možno troška vytriebrený zmysel pre etiketu a slušnosť.
Na ženine slová chápavo pokývala hlavou, no i tak po položenom prútiku hádzala trocha podozrievavými pohľadmi. O tomto jej nikto nič nehovoril. Teda, nie že by sa zrovna pýtala, ale Ewan jej sám od seba čo-to porozprával o tom, ako to všetko beží, ale túto časť akosi vynechal. Nemohla by ale povedať, že sa jednalo o niečo prekvapujúceho. Jej drahý bratranec by jej to isto zatajil i v prípade, že by sa na to pýtala. Už len pre to, aby na to proste prišla sama a užila si to plnými dúškami, ako jej istotne povie, keď s tým na neho doma vyletí. Už vidí ten jeho hlúpy vypleštený výraz a škodoradostný smiech, keď mu to bude všetko referovať. Už teraz musela v duchu nad tým pretáčať očami. To bude zasa kopec zábavy. I tak ho však mala nesmierne rada, nado všetky jeho nedostatky, u ktorých mala sem-tam pocit, že ich bolo o trošku viac ako tých pozitív. Ale nikto nie sme dokonalí, však? A on bol jednoducho skvelý taký aký bol, pretože bez toho by isto nemal tú svoju charizmu, ktorou vie sršať na všetky strany.
Ostražito si premerala ďalší prútik, ktorý jej žena podala, ale prekvapivo bez nejakých poznámok si ho od nej prebrala. Ani sa nestihla otočiť k rozhádzanej (možno už upratanej) kartotéke, pretože v momente kedy sa jej prsty obtočili okolo pomerne hladkého povrchu prútika sa celý prútik akosi rozžiaril a jej sa z neho cez prsty, ruku až do celého zvyšku tela rozlial prúd tepla, ktorý ju príjemne zahrial. Dokonca jej to vykúzlilo jemný úsmev na perách, ktorý celú jej tvár zjemnil a tak sa táto chladnejšia dievčina zdala omnoho prívetivejšia. Takéto vynahradenie rozhodne beriem. Keď prútik pohasol a s ním zmizlo aj to príjemné teplo, odtrhla zrak od neho zrak a zdvihla ho k žene, ktorej venovala ešte širší úsmev. „Tak toto už bolo rozhodne lepšie,“ prehodila a zakrútila prútikom medzi prstami. Bol skutočne veľmi pekný a bola rada, že si ju práve on vybral. Teda, predpokladala, že si ju vybral, keďže nič nevybuchlo ani sa nestala iná katastrofa. „Ako viete odhadnúť, že ktoré prútiky sa asi budú najviac k dotyčnému hodiť?“ spýtala sa, keď jej zrak padol na vytiahnuté krabice, ktoré žena vytiahla ako pre ňu, tak aj pre tú druhú dievčinu. Skutočne ju to zaujímalo, že ako to vedia tí predajcovia prútikov tak odhadnúť, ešte keď navyše táto žena doniesla tie krabice ešte skôr než si ju riadne všimla a pozdravila ju.
Morg sa rozhodla nakoniec venovať pozornosť aj tej plavovlasej dievčine a sledovala, ako sa bude dariť jej. Ani jej prvý pokus nevyšiel práve najlepšie, pretože v momente kedy švihla prútikom sa ozval výbuch a začala horieť podlaha. Morg s pobaveným úškrnom o pár krokov ustúpila bližšie k pultu, o ktorý sa nakoniec oprela chrbtom. „To bola ešte lepšia reakcia než tá moja,“ prehodila pobavene k plavovláske, no v jej hlase bola zároveň aj akási dávka uznania, ktorú tam natlačila len preto, aby si to náhodou plavovláska nevyložila tak, že to myslí nejako posmešne alebo tak. Ešte by pridala aj potlesk, ale ten by v jej prípade mohol vyznieť pomerne sarkasticky, takže si ho radšej odpustila. Aspoň pre tentokrát.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Ollivanderovy hůlky

Jane jen nechápavě pokrčila rameny a o chvíli později se znovu napila kávy. Netušila, proč by jí měl někdo děkovat za to, že tu smí být, ostatně tohle byl obchod jako každý jiný a místa tu bylo dost. Jakmile se Morríganina hůlka rozzářila příjemným světlem, jehož světlo se odrazilo i v očích budoucí studentky Bradavic. „To věřím, tahle hůlka už bude vaše slečno.“ Oplatila jí Jane úsměv a naznačila ať hůlku vrátí zpátky do pouzdra. „Chraňte ji. To pak bude platit i pro vás.“ Kývla směrem k Lancey. „Žádná další hůlka už totiž nebude jako vaše první, hůlka vám dorazí poštou. Zatím to bude sedm galeonů a vaše jméno slečno...?“ Instruovala dívku Jane. Zpod pultu vyletěl jasně karmínový brk a zápisník. Jane nebyla Ollivander, takže nevěděla jména těch, kdo do obchodu vejdou, takže bylo logické si je zapsat. Obě věci zůstali viset ve vzduchu a už jen při pohledu na ně člověk musel cítit… Napětí. Brk prostě dlouho neměl co dělat a úplně se těšil na to, až Morrígan vysloví své jméno. A jakmile se tak stalo napsal jej s takovým elánem a nadšení, že se Jane bála, že to pak nepřečte.
Pokud Morrígan chtěla mohla po zaplacení odejít, ale rozhodla se zůstat. Ostatně hůlku ještě zkoušela Lancey a Jane napadlo, jestli se ty dvě neznají. Pozdravili se to ano, ale nijak nadšeně.
„Správný kouzelník nikdy neprozradí své kouzlo.“ Zamumlala Jane. „Ale… řekněme, že každé dřevo je jiné, stejně jako jádro. Hůlka si vybírá kouzelníka. Řekněme, že každá hůlka má... dejme tomu nějaké projevy povahy. Vyplatí se vědět jaké a na základě pravděpodobnosti nějakou... nabídnout. Někdy už jen z toho, jak kdo vejde do obchodu lze vytušit mnohé. A je toho pochopitelně víc.“ Věnovala krátký pohled Morrígan. Zvědavá. Cílevědomá. Zmijozel. Nebo havraspár. Pak už odpovídala na otázku Lancey.
„Zrovna tohle je eben… uvidíme, jestli si s ním budete rozumět.“ Pokrčila rameny a jako další ji napadl dřín. Ano… no ano to by mohlo být lepší. Jenže pak se ozvala rána a v tu chvíli byla Jane na nohou. Tedy jakože na nohou byla už předtím, ale tahle reakce byla skutečně poměrně rychlá. V jednu chvíli vypadala jako spokojená prodavačka v další chvíli držela hůlku a na jazyku měla Aquamenti. Naštěstí to nebyla potřeba, dívka hůlku prakticky okamžitě vrátila a plameny zmizely.
„Nic se neděje, ale ustupte prosím.“ To slůvko na konci bylo skoro zbytečné, Jane ani nepředpokládala, že by ji dívky neposlechly. Také byla trochu bledá, protože jí hlavou proletěla představa grilování. Obchod byl plný krabic a dřeva… Jane se okamžitě vydala na místo činu. Prohlédla podlahu, dotkla se dřeva. Možná to vypadalo jako oheň, ale nebylo to hrozné. Stopy to nezanechalo žádné…
„Jistě, nicméně budu ráda, když další pokusy nebudete komentovat.“ Další, možná zbytečně ostrý tón. I Jane se trochu lekla, ale hlavně nechtěla, aby se Lancey cítila špatně, protože se něco nepovedlo. Každý má právo dělat chyby. Proto Jane sáhla pod pult a vytáhla… čokoládu. „Nabídněte si, zabírá to na leknutí.“ Vyzvala Lancey a pochopitelně nabídla i Morrígan. Sama si vzala čtvereček čokolády z Medového ráje.
„Teď zkusíme tu druhou hůlku, tentokrát už to bude třeba lepší.“ Vyzvala poté co (ne)snědli čokoládu (to totiž bylo jen na nich, mohli a nemuseli). Podala dívce hůlku, tentokrát o něco světlejší. „Prosím, kterým směrem víte.“ Usmála se Jane, ale tentokrát byla ještě více v pohotovosti. A děkovala, že ji napadlo udat směr, Ollivander to nedělal a co si Jane všimla, měl sem tam ohořelé obočí…

_________________

(Stieg Larsson)

Ollivander

Pomineme to, že bělovláska nevypadala, jako by si chtěla kdovíjak povídat, a přesuneme se rovnou k tomu výběru hůlky. Lacey se chtěla zeptat té prodavačky na spousty věcí, ale zase nehodlala nějak vyrušovat druhou holku při výběru hůlky a tak. Takže zatím jen přikývla na to, že se bude o hůlku starat, a trpělivě čekala, až na ni přijde čas...
...aby zapálila podlahu. Proč její hůlka nemohla hezky zářit? Ne, ona bude radši zapalovat věci. Super. Nezdálo se ale, že by byla slečna prodavačka nějak vyvedená z míry tím, že jí to tu hoří, ale to taky mohlo být tím, že oheň prostě zase zmizel, že. Nicméně eben evidentně nebyl její dřevo. A to Lac maličko mrzelo, protože ta hůlka byla fakticky pěkná. "Můžou si člověka vybrat dvě hůlky? Nebo naopak žádná?" zeptala se, zatímco brala do ruky kousek čokolády pro uklidnění (ta byla fakt dobrá, no a Lacey bylo jedno, jestli náhodou nebyla určena jen pro Morg, byla to čokoláda a čokoládu nikdy nenecháme ležet, chápeme...).
"Krám ještě stojí, takže ta tvoje reakce nemohla být o nic horší," nakrčila obočí směrem k bělovlásce, která s ní teď pro změnu mluvila nebo co. Kdo se v té holce měl vyznat? Ne, nebylo to vyloženě nepřátelské, minimálně Lacey svá slova tak nemyslela. Jen prostě byla ohledně té holky značně zmatená.
Kupodivu to léčení čokoládou na nervy fakt fungovalo, takže se po chvíli natáhla i po druhé hůlce. "Předem pardon jestli zase něco zapálím," věnovala omluvný úsměv prodavačce, a po dlouhém nádechu a výdechu se rozmáchla hůlkou. Prsty jí projel příjemný pocit tepla a radosti, a v tu chvíli jako by už věděla, že tohle bude lepší, ještě předtím, než ze špičky hůlky vytryskla sprška pestrobarevných jiskřiček, zakroužila vzduchem a zmizela. Lacey se na obličeji objevil široký úsměv. "Páni, dokáže to ta hůlka ještě jednou?" zeptala se zvědavě. Rozhodně ale nehodlala kouzelným klacíkem mávat znova, pokud jí to nebude povolené, protože co kdyby tu hůlku třeba rozbila? To by si nikdy neodpustila.

Mimo herně:
Pardon za díru, nějak se mi nakupily věci v práci...
Jo a jenom mimochodem, Lac je Lacey bez toho N :"D

_________________

Milova otázka donutila Oberona přemýšlet hned nad několika věcmi. Zaprvé, kdy to vlastně bylo, co jeho mamka s taťkou kupovali svoje hůlky. Ono to totiž fakt mohlo být jakože hooodně dávno, vždyť už byli docela staří, že jo? Co když od té doby Ollivander zkrachoval, nebo třeba umřel, a zbyly tu jen miliardy prázdných krabic po kouzelných klaccích? Zadruhé, co když prostě v tom spěchu doběhli úplně na nějaké úplně jiné místo? A zatřetí, bylo možné, že si on, Oberon, který věděl všechno, teda, nebo většinu věcí, špatně zapamatoval název obchodu? To snad ne! Určitě ne! "Myslíš... že je to tu zavřený? Podle toho prachu to tak vypadá," pípl trochu nejistě a věnoval bratránkovi ustaraný pohled. Fakt nechtěl být zodpovědný za to, že je zavedl kdoví kam do nějaké rozpadlé barabizny, která jim pak s velkým rachotem celá spadne na jejich krásné mladé hlavičky.
Nicméně nakonec se ukázalo, že obchod skutečně funguje, a nějaký, nu, prodavač se tu nachází. Ačkoliv, abychom byli úplně upřímní, Oby si nebyl zcela jist tím, jestli by ve výsledku nebyl radši, kdyby tady nikdo nebyl, protože tahle chodící mrtvola tenhle stařík byl snad ještě děsivější než zaprášené police a podivná atmosféra omšelého krámku. Jeho světlé oči vypadaly, jako by se snažily prohlédnout až do duší těch dvou chlapců, a Oberon se přistihl, že mu naskakuje husí kůže, a raději se vyhoupl mezi poletujícími metry na stoličku u pultu, aby nikdo neviděl, že se mu maličko třesou kolena."Já tebe taky... opravdu," teatrálně pronesl a sklonil hlavu jako by snad čekal poslední smrtelný úder... a ono nic. Místo rány sekerou přišel akorát zvuk pokládaných krabic na pult.
Milo byl evidentně první na řadě, co se zkoušení týkalo, a Oberon tedy seděl a díval se, jak se věnuje žhářstí zkouší, která hůlka mu bude sedět. První evidentně nebyla tou správnou volbou. "Teď já!" vrhl se okamžitě po jedné z hůlek, která byla k němu nejblíž, a ačkoliv si vysloužil děsivý pohled majitele krámku, švihl s ní jako o život. BUM, BÁC, PIC. Z několika polic vyletěly krabice a rozlétly se jejich směrem, přeletěly jim nad hlavami a skončily svůj let až nárazem o zeď. "Pane Ashwoode, nebuďte tak netrpělivý a počkejte, až si hůlka vybere tady pana Graye, ano?" řekl prostě Ollivander jako by se nechumelilo, a tak Ob jen nafoukl tvářičky, opřel se o pult a čekal.
Kdyby jemu samotnému hůlka neudělala takový kiks, asi by měl pro Mila nějakou velmi vtipnou poznámku k tomu, že tu panu Ollivanderovi zlikviduje jeho už beztak dost zlikvidovaný krámek, jestli bude takhle pokračovat, poněvadž po ohni přišel padající strop. Jenže on neměl co komentovat, když sám k tomu bordelu přispěl. Možná proto to tu vypadalo takhle, přemítal, protože Ollivander už byl skoro chodící mrtvola, a určitě neměl dost energie na to, aby uklízel, víme...
Tak či tak, Milovo vybírání hůlky nakonec netrvalo zase tak dlouho, a byl to teď Ob, kdo držel v ruce druhou hůlku. A pak třetí, čtvrtou....
Stihl během svých pokusů rozdrolit jednu ze stoliček na prach, který se přidal k už tak existující mase zde v obchodě, rozbít jakési skleněné udělátko na milion drobných střípků, a čtvrtá hůlka pro změnu nedělala absolutně nic, ať s ní mával jak chtěl, a nakonec mu ji prostě Ollivander sebral. Oberon měl pocit že to udělal schválně, aby zrzek ještě sám sobě omylem nevypíchl oko nebo tak něco. A tak dostal do ruky hůlku pátou. Byl to zvláštní pocit, protože se zdálo, jako by mu v prstech vibrovala, těšila se na to, až s ní mávne. A jeho nikdo pobízet nemusel, mávl hůlkou, a z jejího konce vylétla sprška stříbřitých jisker. "Výborná volba," řekl prostě pan Ollivander, ačkoliv Oberon fakticky nechápal, co si jako vybral, ale nechal to být. "Bude to čtrnáct galeonů, pánové," usmál se stařík trochu děsivě a čekal, až mu bude za jeho služby zaplaceno.
A v tu chvíli Oberonovi něco došlo. Měl peníze, to ano, ale tolik zlata s sebou prostě netáhl. Nějak totiž nevěřil, že by hůlka byla tak drahá záležitost. "Počkejte moment," začal si prohrabovat kapsy ve snaze najít další mince (zatím objevil pouhých šest galeonů a tři srpce), a u toho gestikuloval směrem k Milovi, aby mu nějak pomohl. Finančně. Heh.

_________________

Madame Malkinová

Patrick do obchodu přišel opět sám, protože jeho otec moc do kouzelnického světa nechce chodit. Hned po příchodu ho přivítala starší čarodějka: "Vítej drahoušku! Jedeš poprvé do Bradavic viď? Sem vlastně ani nikdo jiný moc nechodí.." A než Patrick stihl pozdravit, už se paní přehrabovala v látkách. "Dobrý den," pozdravil po chvilce, "potřeboval bych něco levnějšího... nemám moc peněz víte?" řekl a podíval se do země, že ho to mrzí. "S tím určitě něco uděláme! A ostatní určitě ani nepoznají, že ten hábit je z levnější látky! Nemusíš mít strach...," řekla paní Patrickovi a usmála se na něj, aby dala na jevo, že chlapec nemusí mít žádné obavy. "Ty jsi ale vysoký! Dlouho tady nikdo z prvního ročníku takhle vysoký nebyl!" Paní si stále podobným stylem mluvila sama pro sebe a Patrick to už začal trochu ignorovat. Mezi tím, co si Patrick pozorně prohlížel obchod, paní byla skoro hotová. Patrick dostal takovou nabídku, že kompletní úbor do Bradavic dostane za polovinu ceny, za kterou si ho kupují čistokrevné rodiny. Jen je trošku z horší látky, což Patrickovi vůbec nevadí. Bylo mu řečeno, že do zítřka svůj úbor dostane, že se nemusí strachovat. Takže hop si pro hůlku k Ollivanderovi.

Ollivanderovy hůlky

Cink! Cink! Zazvoní zvoneček, který je zavěšený nad dveřmi. Patrick pomalu kráčí k pultu a rozhlíží se, zda spatří prodavače. Chvíli čeká a přemýšlí, jesti tam není ve špatnou dobu. Najednou se přiřítí starý pán, který evidentně spěchal. "Dobrý den chlapče, pro svoji první hůlku? Co se vlastně ptám, je to evidentní!" Patrick poněkud zaskočený nic neříkal a sledoval pána, jak se přehrabuje v šuplíkách a v krabicích. Při tom si něco šušká pod nosem. Jako kdyby si s hůlkama povídal. "No.. zkusme tuhle, ale moc tomu nedávám... vemte si ji a zkuste mávnout." Patrick si hůlku vzal opatrně do ruky a chtěl s ní zkusit mávnout, jenže než to stihl udělat, tak mu pán hůlku vyrval z ruky. "No tak zkusíme jinou.." Patrick nechápavě civěl, ale na nic se neptal. "Co tahle? Ta by mohla být lepší.." Patrick mávl a nic se nestalo. "No... zajímavé, zajímavé... zkusíme tedy ještě jinou." Patrick hůlku stále držel v ruce, a když se prodavač otočil, začala kolem sebe tvořit spirálu v barvách irské vlajky. "Pane... myslím, že se něco děje!" a ukázal prodavači hůlku. Hůlka mezi tím zářila střídajícími se barvami, které můžeme najít na irské vlajce. "To je zajímavé.. ale někdy se to takhle stane, že hůlka váhá, zda si vybere právě tohoto kouzelníka. Bude to 7 galeonů chlapče a hůlka ti dorazí nejpozději zítra." Patrick zaplatil a rozloučil se. Nyní si už připadal, jako opravdový kouzelník.

Mimo herně:
Omlouvám se, že je to kratší, ale jsem rád, že jsem si udělal čas a napsal alespoň tohle...

_________________

Ollivander's

Jak jsem tak Obeho výběr hůlky pozoroval, nevěděl jsem, jestli se cítit líp, nebo hůř. Byl jsem rád, že jsem to měl rychleji za sebou, už jsem se fakt bál, že je se mnou něco v nepořádku, bratránek si sedl až s pátou hůlkou a škody nadělal taky dost. Nevypadal ale, že by mu to nějak vadilo, takže se mi ulevilo. Ale ne nadlouho.
„Bude to čtrnáct galeonů, pánové.“ Čtrnáct galeonů? To jako sedm za jednu? Obe začal po kapsách hledat peníze. Trošku jsem zpanikařil. Mamka mi hned po odchodu z banky půjčila svůj měšec, protože jsem si chtěl tu kouzelnickou měnu pořádně prohlédnout, ale zapomněl jsem jí ho potom jaksi vrátit, takže i já jsem cosi málo měl. Kolik to ale bylo, jsem fakt nevěděl.
„Něco mám, ale nevím, jestli to bude stačit,“ sdělil jsem polohlasem Obemu, který mi rukama nohama sděloval, že ani on na tom s těma financema není moc dobře. Otevřel jsem měšec a jeho obsah vysypal na pult před pána. Vykutálelo se z něj dost zlatých mincí a taky pár stříbrných. Tak mě napadlo, jestli si mamka nějaký peníze nechala, nebo jestli tohle bylo všechno a ten hábit neměla z čeho zaplatit. „Já nevím, vystačí nám to?“ zeptal jsem se. „Ukaž, kolik máš, Obe,“ pobídnul jsem bratránka, aby taky položil svoje peníze na pult k těm mým. Stařeček odpočítal peníze za mou hůlku, a pokud Obe přihodil svoje mince, tak i za jeho.
„Výborně, hůlky vám dorazí co nevidět,“ oznámil nám a hbitým gestem ruky nás nabádal k odchodu.
„Tak kam teď? Myslíš, že jsou mamky pořád v tom obchodě s hábitama? I kdyby jo, tak nevím, jestli se tam chci vracet,“ oznámil jsem Obemu před Ollivanderovým obchodem (za předpokladu, že vyšel ven se mnou). „Jak dobře to tady znáš? Není tady nějaká cukrárna? Dost těch mincí mi ještě zbylo, mohli bysme si něco sladkýho koupit a pak najít tvýho taťku a dokoupit zbytek věcí, co myslíš?“ Rád bych se podíval i do obchůdku se zvířaty, to jsem si ale nechal pro sebe, protože mi bylo jasné, že na zvíře už jsem dost peněz neměl, a když nějaké zvíře uvidím, těžko se s ním budu loučit, takže bude lepší zajít tam s mamkou a až budu jistě vědět, jestli se zlobí nebo ne. Nějakou sušenku bych si ale dal určitě, a když jsem ucítil závan skořicové vůně, hned jsem se vydal za zdrojem a nějak jsem doufal, že se Obe přidá, protože jsem vlastně nevěděl, kam vůbec jdu a navíc tam určitě budou mít i něco bez malin.

_________________