Obymu pomaličku začalo docházet, že zdrhat bez maminek asi nebyl zrovna nejlepší nápad, když ve výsledku asi nebudou mít ani na zaplacení hůlek, a během hledání dalších mincí po kapsách vyskládával na pult panu Ollivanderovi všechen možný bordel, který v jejich útrobách objevil, od kapesníku přes soví oříšky až po obaly od bonbónů a žvýkaček. Nakonec objevil ještě nějaké zlato, ale ani tak by mu to nestačilo, takže byl hrozně rád, když Milo přikvačil s finanční výpomocí. Ke štěstí obou chlapců si Ollivander v jejich úsporách evidentně svých čtrnáct galeonů našel, ale i tak se zdálo, že je fakt rád, když si Oberon zase shrábl svůj bordel a oba dva se vydali k východu.
"Netušim, naši mě na nákupy moc často nebrali," pokrčil rameny ohledně cukrárny. Věděl tu o jednom zmrzlinářství, o stánku s burgery a o hospodě, kde prý polévka žrala zákazníka místo aby to bylo obráceně, ale cukrárna? Netušil. Milo už se ale hnal nějakým směrem, takže Ob vyrazil za ním. "Počkej přece!" křikl, ale zdálo se, že Milo jako nějaký lovecký pes chytil stopu, takže Oberonovi prostě nezbylo než ho následovat, kamkoliv ho jeho čich zavede.

>>> (s Milem)

_________________

Morg pokyvovala hlavou na znamenie toho, že berie ženine slová na plné vedomie, no i tak si stále prezerala svoj nový prútik. Jej a nikoho iného. Bol to celkom zvláštny pocit, keď si uvedomila, že už aj ona má vlastný prútik podobne ako jej rodičia, dedko či Ewan. Nemohla sa dočkať, až sa s ním začne učiť pracovať a kúzliť rôzne kúzla. Pevne dúfala, že jej štúdium pôjde dobre a nesklame svoju rodinu a hlavne dedka. To by ju rozhodne veľmi mrzelo, ale samozrejme spraví všetko, aby tomu tak nebolo. Medzitým uložila prútik späť do krabičky a začala loviť tých sedem galeónov. Zľahka sa pri tom zarazila, keď sa jej spýtala na meno a chvíľu pohľadom hypnotizovala vznášajúce sa brko aj so zápisníkom. Skutočne vnímala to napätie ako brko čakalo na to, kedy vysloví svoje meno. Trocha sa ošila, ale vedela, že sa tomu jednoducho nevyhne. Potrebovala predsa vedieť, kam má prútik poslať. „Morrígan McFusty,“ riekla, načo si to brko ihneď zapísalo. Ono by si sem-tam mohol jeden myslieť, že sa hádam za svoje priezvisko hanbí, hlavne keď sa ním len málokedy predstavuje, ale tak to ani zďaleka nebolo. Morg bola samozrejme na svoj pôvod viac ako len hrdá, ale ich meno nebolo v kúzelníckom svete úplne najneznámejšie a ona sa jednoducho chcela len vyhnúť otázkam, ktoré niekedy jej priezvisko proste vyvoláva. A pri tomto ide hocijaký narcizmus či egoizmus bokom, hej? Takému Ewanovi nerobilo problém na tú občasnú vlnu otázok odpovedať, ale ona sa tomu snažila vyhýbať seč mohla. Nemala to zrovna v láske.
„Takže sa snažíte odhadnúť povahu kúzelníka a na základe toho vyberiete prútiky, ktoré by sa mohli k nemu hodiť," zhrnula do jednej vety to čo z jej rozprávania vydedukovala. Bolo to však dosť logické, pretože ako inak by jeden mohol odhadnúť pri takom počte prútikov, ktorý si zrovna toho kúzelníka vyberie? Takto sa ten okruh aspoň o niečo zužoval, hoci i tak to bolo tak trochu ako lotéria a niekedy to isto muselo byť trocha na dlhé hony. Na chvíľu sa dokonca zamyslela nad tým, či by ona sama niečo takého vôbec mohla robiť. Vedela celkom odhadovať ľudí, ale nedokázala by asi odhadnúť nejaké presné vlastnosti podľa ktorých by sama ten okruh nejako zúžila. Nehovoriac o tom, že síce to bolo všetko skutočne zaujímavé, asi by ju to po čase prestalo baviť. Oproti tomu čo robia doma jej toto prišlo omnoho nezáživnejšie. To však nemenilo nič na tom, že obdivovala prácu čarodejníkov, ktorí vedeli prútiky vyrábať a predávať ich. Veď kde by inak bez nich boli? Pred hocikým by hocikedy pokojne prehlásila, že prútikárstvo je jedno z najdôležitejších remesiel v čarodejníckom svete.
Nakrčila nos nad ženiným ostrým tónom, ale prekrútenie očí úspešne potlačila, síce v duchu si ich rozhodne neodpustila. „To ani netvrdím,“ prehodila ledabolo a pokrčila ľahostajne plecami, pričom plavovláske pokojne opätovávala pohľad. Nad ponúknutou čokoládou len pokrútila hlavou. „Neprosím si, ďakujem,“ odmietla slušne, keďže sladké nebol jej šálok kávy a čistá čokoláda už vôbec nie. Mlčky sledovala počínanie plavovlásky s druhým prútikom, ktoré však skončilo podobne ako to jej. I ona tak našla svoj prútik, ktorý si ju vybral. V tej chvíli Morg usúdila, že je na čase sa pozbierať a pokračovať v nákupoch ďalej. Predsa len, musí to stihnúť kým sa Rew nevráti z ministerstva, čo už isto nebude dlho trvať. „Tak ja idem pokračovať vo svojich nákupoch. Tešilo ma a dovidenia,“ rozlúčila sa so všetkou slušnosťou a vyšla z tmavého krámku na rušnú ulicu priamo do náručia toho nanajvýš otravného slnka.



Ďalšia zastávka našej drahej Morrígan bol ako inak obchod madam Malkinovej, na ktorý sa "tešila" zo všetkého najviac. Dobre, dosť toho sarkazmu, už pri vstupe sa modlila k Merlinovi, aby to všetko mala čo najskôr za sebou. Neobľubovala nákup oblečenia, prišlo jej to ako tá najnezáživnejšia vec vôbec. Skutočne, neexistovalo nič nudnejšie ako nákup hábov. Jej matka s obľubou preto prehlasovala Byť to na nej, tak by chodila oblečená jak šupák v jedných handrách. Normálne akoby ju počula, túto vetu mala fakt pevne zafixovanú v mysli za tie roky, kedy sa ju dokola napočúvala. Jej tok myšlienok však veľmi rýchlo nabúral afektovaný hlas patriaci nikomu inému ako práve madam Malkinovej. Pri tej bol Ewan tak dobrý a starostlivo ju pripravil na to, čo ju v tomto obchode hrôzy bude čakať. „Dobrý deň, zlatíčko,“ nestačila ani zareagovať a už ju baculatá žena vo fialovom oblečení ťahala do útrob obchodu, kde ju okamžite postavila na menšiu stoličku. „Prvýkrát do Bradavíc, však?“ spýtala sa, zatiaľ čo okolo Morg lietali krajčírske metre a sama žena do nej bodala x-milión špendlíkov, kvôli čomu bielovláska neustále bolestne krčila nos. Na jej otázku len mlčky pokývala hlavou, no to už madam drmolila ďalej a Morg ju len nechávala, nech sa vyrozpráva. Pri tej rýchlosti s akou z nej tie slová padali nemala pocit, že by tam bol akýkoľvek priestor na nejakú jej reakciu. Preto ju len počúvala, zatiaľ čo následne vyberali čiapku, rukavice či sponu pre zimný plášť. Nech už totiž Morg akokoľvek neznášala nákup oblečenia, keď už musí, tak nech to aspoň stojí za to a je to všetko podľa jej štýlu a predstáv. Nakoniec ani nevie ako a už ju madam Malkinová so širokým úsmevom vyprevádza z obchodu s tým, že jej veci prídu najneskôr do zajtra. Nestihne sa ani rozlúčiť a už stojí na ulici a dvere za ňou sú už dávno zatvorené. „Všetko vybavené?“ pristúpi k nej Rew, ktorý tam na ňu už čakal. „Ako inak,“ pritaká s jemným úsmevom bielovláska, čo jej Rew oplatí a spoločne sa vydajú na cestu domov.

>>>

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Ollivanderovy hůlky

Mimo herně:
Za jméno se omlouvám, i já toho měla docela dost…

Jakmile dívka vyslovila jméno brk jej tak naškrábal s takovým nadšením… Jane skoro povzdechla při pohledu na něj. Pak to bude třeba vyluštit.
„McFusty… Jistě. Pan Ollivander byl sám zvědavý, kdy přijdete. Zmínil se o vás.“ Usmála se Jane, protože Ollivander byl Ollivander a ona nechápala, jak ten stařičký děda vlastně vůbec může vědět – a mimochodem hned na poprvé a správně – kdo mu vejde do obchodu. Bylo to svým způsobem děsivé. Jane to nedokázala, proto ten brk.
Mírně se zamračila, když přišel zvláštní dotaz na dvě hůlky. „Nemyslím, nevidím důvod, proč by měly. Jakmile si vás hůlka vybere nezkoušíme žádnou další. Ta, co si vás vybrala je pro vás ta správná. Jistě… pokud se s ní něco stane je třeba vybrat novou, ale jak jsem řekla, žádná nebude jako vaše první. První hůlka roste a učí se s vámi. Proto je třeba na ni dávat velký pozor.“
Jane čokoládu zapila kávou. Bělovláska si nevzala a Jane to nijak neřešila. Prostě co zbylo v klidu uklidila zpátky pod pult a jelo se druhé kolo. Slova Lacey tak nějak nepochopila a následující Morrígan, protože žádná reakce nebyla špatná nebo dobrá. Prostě se děly to byly hůlky to je celé. Důležitá byla jiná věc.
„Klidně si poslužte. Budeme zkoušet hůlky, dokud si vás nějaká nevybere.“ Usmála se Jane, možná to nevyznělo úplně upřímně, ale to bylo, protože tam byl rozpor. Jane nechtěla shořet. Na druhou stranu obchod tu byl, protože bylo třeba vybrat hůlky a oheň je kouzelný, jak se zdálo zmizel takřka hned, takže žádné obavy… Ale stejně nechtěla shořet.
„Existuje plno nádherných kouzel slečno, včetně těch s jiskrami.“ Usmála se Jane. Sice vynechala drobný detail, že rudé světlice se používají na přivolání pomoci spíše než na ozdobu, ale tak kdo by to řešil.
„Jistě, na shledanou slečno.“ Ono to „na shledanou“ bylo míněno takřka doslova. Ty dvě se s ní ještě uvidí. Výhoda tohohle přivýdělku přes léto byl fakt, že poznávala prváčky a rovnou i tak trochu něco z jejich povahy.
„Takže vaše jméno slečno?“ Obrátila se k Lacey. Brk se ve vzduchu naklonil a bylo znát, že se… těší. „Jak jsem řekla, hůlka vám přijde poštou a bude to sedm galeonů.“ Nechala brk ať to napíše (teď už to nebylo tak horkokrevné, ale i tak Jane věděla, že to bude ošklivě napsané).

_________________

(Stieg Larsson)

<< Krucánky

Poté, co opustili Krucánky a Kaňoury, došli ti dva ještě pro kotlík. Pak už je nic nezdržovalo od toho, aby zamířili pro vytouženou hůlku. A tak, zatímco kráčeli Příčnou ulicí k Ollivanderovu krámku, Athanasius pobaveně sledoval plavovlásku hopsající po jeho boku. Byl to zvláštní pocit, doprovázet ji pro její první hůlku, a i když tu hůlku ještě neměla, bělovlasý na ni byl hrdý. Ještě aby ne, vždyť se mu taky dost podobala... A jeho poměrně udivovalo, že to ještě nikdo nezmínil nahlas.
„Tak pojď, až po tobě,“ broukl, jakmile došli k obchodu s hůlkami, otevřel dveře a vpustil malou dračici dovnitř. Sám ji následoval, pomalu a rozvážným krokem. Jakmile se dveře za nimi zavřely, zvědavě se rozhlédl kolem sebe, protože tu ještě nikdy nebyl. O Ollivanderovi jen slyšel, ale jeho práci ani obchod neznal; on měl hůlku od jiného hůlkaře.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil, když si v přítmí obchodu konečně všiml mladé slečny. A překvapeně povytáhl obočí, protože čekal starého hůlkaře a ne mladou krev. Grimasy jeho obličeje musely v ten okamžik působit poněkud komicky, protože o chvíli později byl Athanasius nucen nakrčit nos, neboť ho v něm zašimrala zrnka poletujícího prachu. Nic příjemného. Poznamenal by, že by neškodilo, kdyby tady občas provětrali prachovku, ale protože nechtěl Talysse zkazit nákup hůlky, kterážto událost byla pro ni určitě neskutečně důležitá, sarkastické poznámky si nechal pro sebe. „Tady slečna si jde pro svou první hůlku,“ vysvětlil a postrčil plavovlásku blíž k pultu. V tom gestu ale bylo cosi zvláštního, cosi otcovsky ochranářského.

_________________

Nákup kotlíku Talyssu nijak nezajímal a nebavil, protože už byla myšlenkami v obchodu s hůlkami a viděla se, jak svírá svou první hůlku. Už jen z té představy ji podivně mrazilo v zádech. Nedávala to však najevo a cestou k obchodu uvolněně hopsala po Athanášově boku. „Jsem hrozně zvědavá, jak to tam bude vypadat,“ vydechla chvíli před tím, než se jim obchod objevil na dohled.
Když jí Athanasius otevřel dveře, vkročila dovnitř už bez hopsání, ale podstatně klidnější chůzí. Působilo to však, jako by měla nejisté nohy a váhala – přeci jen už měla srdíčko až v krku, jak byla napjatá. „Teda, tady by to chtělo uklidit,“ vyslovila nahlas Athanasiovu myšlenku, když se porozhlédla kolem sebe a očima propátrala přítmí obchodu. I jí svědil nos z prachu, takže o chvíli později nahlas kýchla.
Aby ale nebyla za nezdvořačku, nakonec se přímo andělsky usmála a upřela velké zelené oči na prodavačku. „Dobrý den. Vy asi nebudete pan Ollivander, co? Ale prodáváte hůlky, že jo?“ vyhrkla, protože ji vyděsila představa, že by se teď musela otočit na patě a vyrazit zase pryč. Když ji Athanáš postrčil blíž k pultu, ohlédla se k němu přes rameno, věnovala mu sebevědomý úsměv a na chvilku se střetla s jeho pohledem.
Pak už svou pozornost ale věnovala slečně prodavačce a čekala, co se bude dít. To, že si přišla pro první hůlku, už za ni konec konců vyřkl Athanáš.

_________________

Ollivanderovy hůlky

Jane se rozloučila s Lacey a dost možná jí ještě odpověděla na nějaké další otázky, než se s ní vyrovnala a rozloučila. Každopádně se jen o pár minut minula s dalšími návštěvníky obchodu.
Do krámku totiž vešla další bělovlasá slečna, skoro to začínalo vypadat, že sem dorazila móda barvit si vlasem peroxidem nebo něco na ten způsob. A pak vešel Athanasius. Brk s poznámkovým blokem, který ještě visel ve vzduchu (v naději, že mu bude nadiktováno něco víc než jen pouhé jedno jméno a příjmení… co třeba takhle nějaká dlouhá prostřední jména? No jasně, že čím delší a divnější, tím lepší!) sebou cuknul jako po zásahu elektrickým proudem a během mrknutí oka zmizel v šuplíku pod pultem. A Jane přejel mráz po zádech, tohle chování (u psacího brku, proboha!) nikdy nezažila, takže tenhle člověk… Starý a zjizvený. Zjizvený, protože byl v bitvách a starý, protože je přežil. Jde koupit hůlku, sakra nepanikař. A tak starý zase není.
„Dobrý den.“ Oplatila mu pozdrav a usmála se. Profesionální úsměv, ha! Možná to bylo, protože na okamžik nepůsobil tak děsivě, to způsobilo to překvapení, že nevidí starého pána (divilo se tomu víc lidí, takže to šlo čekat) a ten nakrčený nos. „To by chtělo to máte pravdu.“ Nepřítomně přikývla Jane a ani ji nenapadlo, že by jí někdo mohl opáčit, proč tak tedy neudělá. Jane byla ochuzená o otevření dveří, to patřilo ke vstupu do krámku, ale to zatím nevadilo. Vešla opatrně. A zároveň se nebojí říci nahlas svůj vlastní názor… Buď je tak odvážná nebo ví, že má za zády… otce? Hmm.
„Problém je že se vždycky nějak objeví. Hádám, že k tomuto obchodu to tak nějak patří.“ Pokrčila rameny Jane. Nebo ten prach Ollivander vyrábí, nějak. To by možná odpovídalo. „Skutečně nejsem pan Ollivander, ale zastupuji ho, takže ano hůlky prodávám. Pojďte blíž k pultu… tak je to správně. Podíváme se, co bychom tu pro vás mohli mít, vydržte mi tu chviličku.“ Vyzvala Jane dívku, zatímco si ji prohlížela. Světlé vlasy, ale ne bílé, původní úsudek byl mylný. Jane chtěla dodat něco o tom, že nekouše, ale protože tu měla doprovod, který se o ni staral, nebyl tu prostor pro obavy, že je dívka až tolik nervózní. Jane z pultu vzala hůlky, které už teď nyní nepotřebovala a bez ohlédnutí zaplula mezi regály, pak se zarazila, pozpátku se vrátila o dva kroky a z jednoho regálu vytáhla zelenou krabičku. Pak už byly slyšet jen její kroky mezi regály. Předchozí krabičky vrátila na jejich místo, jiné vytáhla. Možná, že jednou Athanasius a Talyssa zaslechli tlumené: „Hmmm tuhle. Ale tuhle… ne tu ne.“ Jo. V okamžiku kdy si začnete povídat sami se sebou už je něco špatně. A pak se ozvalo kýchnutí.
Po nějaké té chvilce se Jane objevila z naprosto jiného směru, než přišla, ale upřímně ten efekt kazily podpatky, díky kterým byla slyšet. Vrátila se k pultu a vyskládala na něj různé krabičky. Jednu v tmavě modrém obalu, další ve světle modrém a byly tu i další barvy. Jane zaváhala, podívala se do jasně zelených očí dívky a pak jednu z nich otevřela.
„Nejdříve zkusíme tuto. Mávnete tímhle směrem.“ Naznačila Jane a hůlku dívce podala. Pár prázdných krabic klidně shořet nebo vybouchnout může. Horší by byl lustr nebo výloha, nikdo nechce poletující sklo všude kolem. „Hůlka si vybírá kouzelníka, takže uvidíme co se stane.“ Zakončila svoji řeč, na skutečně kratičký okamžik zaletěla očima k Athanasiovi a pak už její pozornost plně zajímala právě zkoušená hůlka. A Jane byla ve střehu, předchozí zkušenost ji dostatečně probrala, nebo to byla ta káva.

_________________

(Stieg Larsson)

Athanasius povytáhl obočí, když si všiml poznámkového bloku a brku, které z ničeho nic zapluly kamsi pod pult. Překvapilo ho, že tu vůbec nějaká taková věc je potřeba, naopak ho nijak nepřekvapovalo, že se i pouhé věci snažily zdekovat z jeho blízkosti - už si tak nějak zvykl, že na své okolí působí dost negativně. V určitých chvílích mu to dokonce vyhovovalo, takže si nemohl stěžovat.
Jak už bylo zmíněno, Athan tentokrát krotil svůj sarkasmus a poznámky, které se mu draly na jazyk, raději polykal, aby Talysse nekazil důležitou chvíli. Napadlo ho ale hned několik poznámek k úklidu, obzvlášť když sama prodavačka přitakala, že vygruntovat by tu opravdu bylo třeba. „Nějakým kouzlem by se to určitě dalo ošetřit,“ podotkl jen, když dívka za pultem podotkla, že prach se tu vždycky nějak objeví. Tak už to měl prach ve zvyku, no. „Zajímalo by mě, co děláte, když sem přijde někdo, kdo trpí alergií na prach,“ povytáhl obočí. Dával si ale záležet, aby ta poznámka nezněla moc kousavě. Nakonec skutečně vyzněla spíše zvědavě, než jako rýpnutí.
Když Taly vyslovila svoje obavy, že slečna není pan Ollivander, Athanasius se pobaveně zašklebil, poněvadž to bylo celkem roztomilé, no ne? „Neboj se, určitě svou hůlku dostaneš,“ mrkl na ni, načež ji popostrčil k pultu ještě blíže, aby neotálela. Vždyť se neměla čeho bát, že. Navíc, on tu byl s ní a nedopustil by, aby se jí cokoliv stalo.
Následovala chvíle, kdy slečna prodavačka odešla někam do zákulisí, a Athanasius si s Talyssou mlčky vyměnil několik zvědavých, pobavených a nakonec snad i maličko otrávených pohledů, protože čekání nebavilo ani jednoho z nich. Naštěstí ale nemuseli čekat zas až tak dlouho a Taly v ruce svírala první hůlku.
Athanasius, jako by věděl, co přijde, udělal prozíravě krok vzad a sledoval, co se bude dít, až Talyssa hůlkou mávne. Určitě to bude stát za to.

_________________

Talyssa maličko nakrčila čelo, když si povšimla, jak si mladá prodavačka prohlíží jejího bratránka, ale naštěstí neměla tolik odvahy, aby to jakkoliv okomentovala. Jen nechápala, proč se lidé musí na Athanasia dívat tak divně - vždyť měl akorát bílé vlasy! To měl v kouzelnické společnosti určitě kde kdo.
Dívenka tak trochu očekávala, že si její domnělý bratránek neodpustí nějaké ty kousavé poznámky na téma úklidu, ale nic takového se nekonalo. S povytaženým obočím se k němu ohlédla, ale neříkala nic. Na to ani neměla čas - vzápětí se jí totiž dostalo ujištění, že slečna za pultem sice není pan Ollivander, ale hůlky prodává. „A kde je pan Ollivander?“ zeptala se plavovláska zvědavě.
Na popostrčení k pultu reagovala dívka nespokojeným zabručením, ale vlna pohoršení přešla tak rychle, jako se přihnala, protože se Talyssina pozornost zaměřila na výběr hůlky. Už se nemohla dočkat, až nějakou zkusí sevřít v ruce. Než se tak ale mohlo stát, musela mladá prodavačka odběhnout a nějakou dobu trvalo, než se vrátila s několika hůlkami. Během doby, co byla pryč, Talyssa házela očkem po Athanasiovi, šklebila se na něj a netrpělivě poklepávala špičkou boty o podlahu. Nakonec si i otráveně odfrkla a protočila očima. Ne, čekání ji nebavilo.
Naštěstí se ale dočkala a na pultě před ní se objevilo hned několik krabiček, v nichž se ukrývaly hůlky. Kdo ví, třeba jedna z nich bude její! To, že si hůlka vybírá kouzelníka, okomentovala Talyssa vědoucným: „Vždyť já vím!“, jako by to snad byla naprostá samozřejmost, a nedočkavě uchopila do dlaně první hůlku, kterou jí Jane podala.
A pak tou hůlkou mávla, což možná neměla dělat.
Prázdné krabice, na které mířila, se rozlétly snad na tisíce kousků, zvířily oblak prachu, a v jednu chvíli to skoro vypadalo, že jim krámek spadne na hlavu. Talyssa hůlku urychleně odhodila zpátky na pult, jako by snad pálila, a ohlédla se přes rameno k Athanasiovi, který se zřejmě dost dobře bavil.

_________________

Ollivanderovy hůlky

Alergie na prach… Pár dní v tomhle obchodě a sama jí bude trpět. „Prozatím se taková věc nestala.“ Mluvila klidně a s trpělivostí, protože ostatně tohle byla pravda, účinné řešení nenavrhla, protože se tohle ještě nestalo, ale Athanasius měl pravdu. Mohlo se stát. Ale zatím se nestala, protože upřímně Jane byla v krámku jen přes léto, takže vážně zatím neměla tu čest. Ale možná jestli ji trochu znejistil, nedala to na sobě znát. „Ale můžete si být jistý, že bych zdraví zákazníků neohrozila.“ Na další rozmluvu nejspíše nebylo moc času, Jane měla práci a šla lovit hůlky.
To, že mladá slečna věděla, jak to s hůlkama je, Jane nekomentovala, nebo spíš to nestihla. Ono šlo pochopitelně o to, že nemohla vědět kdo je z jaké rodiny. Třeba mohla být z mudlovské (doprovod to vyvracel) rodiny a pak byly instrukce rady nad zlato. Krabice se rozletěly na všechny strany a Jane jen usměrnila oblak prachu k otevřenému oknu, k Talysse a Athanasiovi se nedostalo nic.
„Ne, tak tuhle ne.“ Jane ani teď neztrácela nic ze svého klidu. „Nemusíte se bát slečno, někdy hůlky reagují takto, někdy i hůř. Tahle si vás prostě jen nevybrala. Ale… příště mi ji prosím nevracejte tak prudce. Teď zkusíme tuto…“ Vybrala jinou a opět se nezdařilo. A tak zkoušeli hůlky jednu po druhé. Případné hrozby (oheň, létající sklo z výlohy nebo lustru whatever) které mohly ji a Talyssu s Athanasiem nějak ohrozit Jane včas kouzlem (jakýmkoli) zarazila, takže se nikomu nic nestalo. S úklidem si hlavu nelámala, to přijde pak. Samozřejmě, pokud to situace vyžadovala, chlácholila dívku, pokud se stalo něco, co by ji vyděsilo, nabídla jí čokoládu na uklidnění. Nicméně pokud o to dívka nestála, nebylo jí to vnucováno.
„Musím přiznat, že jste náročný zákazník.“ Padlo do éteru po šesté hůlce, kdy už trpělivost těch dvou asi pomalu bobtnala. „Dobrá… pro jistotu si vás ještě přeměřím, nelekejte se prosím.“ Jane zaťukala na plut. A ono se nic nestalo. Janička si vzpomněla, jak reagoval psací brk a slabě si povzdechla. „Vylezte.“ Zamračila se. „Nebo řeknu nůžkám, aby vám domluvily.“ Sice to nemyslela vážně ale šuplík se otevřel a vyletěla sada krejčovských metrů. Velmi opatrně se nastřádaly kolem Talyssy, jeden měřil výšku, jiný obvod pasu, vzdálenost očí a ten velmi maličký dokonce vzdálenost nosních dírek, což teda jako Jane považovala, za zbytečné, ale prostě tu byl no.
Jakmile měření bylo u konce Jane zamířila k pultu (během zkoušení několikrát odsunula vybranou krabičku, aby mohla vytáhnout z regálu jinou) a cestou sebrala z regálu ještě jednu. Na pultu už jich bylo docela dost, ne všechny Talyssa pochopitelně vyzkoušela, řadu krabiček dala Jane stranou, aniž by je vyzkoušela. Krabičky z pultu odsunula stranou a položila tam dvě jiné. „Pokud se nemýlím jedna z těchto dvou by to měla být. Takže… zkuste tuto.“ Vložila Talysse sedmou hůlku do ruky. A protože ani to se nesetkalo s úspěchem zbývala poslední hůlka… „Uvidíme co tato…“ A podala Jane Talysse osmou hůlku.

_________________

(Stieg Larsson)

„Tak to buďte ráda,“ pronesl Athanasius jen maličko sarkasticky; vždyť měl pravdu. Kdyby sem vlezl někdo trpící silnější alergií na prach, dost možná by tu zkolaboval. A to by obchodu určitě neudělalo tu nejlepší vizitku. Na druhou stranu, ten obchod už tu byl desítky let a zatím se tu pravděpodobně žádná větší katastrofa podobného rázu nestala. Možná, že to měl Ollivander přeci jen nějak ošetřené. „Samozřejmě,“ přitakal s přikývnutím na prodavaččino prohlášení, že by zdraví zákazníků neohrozila. To by si mohla zkusit - stát se její vinou něco Talysse, Athan by se neznal.
Když pak došlo na zkoušení první hůlky, které dopadlo poněkud... výbušně, Athanasius se opravdu docela dobře bavil. Pobaveně se šklebil, ruce založené na hrudi a pohled upřený na plavovlasou dívenku. Byl si jistý, že mu to Taly pak vyčte, ale on ji hodlal uplatit zmrzlinou. Věděl, že takový úplatek prostě neodmítne.
Zatímco Talyssa zkoušela jednu hůlku za druhou, Athanasius nijak nezasahoval. Jen ve chvíli, kdy prodavačka prohlásila, že je Taly náročný zákazník, se neubránil tichému uchechtnutí. „To se dalo očekávat,“ podotkl potichu. „Já sám jsem vybíral hůlku skoro dvě a půl hodiny, Taly, takže to nevzdávej,“ dodal s povzbudivým mrknutím dívčiným směrem. I z toho prohlášení mohla Jane nabýt dojmu, že se opravdu jedná o dívčina otce, ale taky to mohla být shoda náhod, že jim to oběma tak trvalo, že.
„Nač to přeměřování?“ zeptal se po chvíli do ticha, když maličko znepokojeně sledoval, jak kolem plavovlásky tančí metry. Pokud si dobře pamatoval, jeho si při výběru hůlky nikdy nikdo nepřeměřoval. „Myslel jsem, že madam Malkinová má obchod naproti,“ dodal a teď už to maličko štiplavě znělo. Asi proto, že mu funkce metrů při vybírání hůlky připadala naprosto nesmyslná.
Víc ale nerýpal a čekal, až obchodnice přinese další hůlky, aby Talyssa mohla vyzkoušet další a třeba konečně narazit na tu svou.

_________________