Darya povytáhla tázavě obočí, když se Dante ohledně její práce pozastavil a čekala, co z něho vypadne. Tušila, že to zní jako nudná práce, ostatně ona měla takový názor pár let zpět, ale teď ho maličko změnila. "Jsem," přiznala opatrně a na chvíli se zamyslela, ani po těch letech totiž z ní nevymizelo to, že se o moc informací ze svého života nechtěla dělit. Na druhou stranu, tohle byl Dante, tak by tu jednu výjimku udělat mohla, hm? "Vycházím s nimi lépe, než by asi kdokoliv čekal," sama se tomu stále divila, protože tohle bylo něco, co by nikdy v životě nečekala. Však jí občas dělalo problém vyjít se svými spolužáky, natož s cizími lidmi.. možná se maličko změnila. "Občas vypomůžu i Joshuovi v jeho irské hospůdce, ale není to tak časté," no, tohle už bylo víc informací o jejím životě, než kdy komu asi řekla (protože Bessie se nepočítala, neasi), takže se jen nejistě pousmála, a pak se radši natáhla pro kafe, aby se mohla napít.
Na Daryině tváři se objevil nejistý úsměv, než se opětně rozhodla promluvit. "Vlastně to zvládám celkem dobře, Everett je překvapivě dobrý otec a občas máme pomoc chůvy, když jsme oba v práci, nebo nám pohlídají mí rodiče," což rozhodně tak časté nebylo, protože jim Darya tolika ve hlídání nedůvěřovala. To svá malé andílky raději dala do péče chůvy, nebo je hodila na krk Joshuovi, u kterého se ty dvě děti navíc lehce ztratily. Občas si totiž nebyl jistý, kolik jich má.. "A děti mám dvě. Jsou to dvojčata - Kristopher a Marilyn a dělají nám jen samou radost. Nějak nemohu uvěřit tomu, že už jim jsou dva roky, utíká to podezřele rychle," Darya se pousmála při této myšlence, ale pak to radši hodila za hlavu. Nějak si nebyla jistá, jak by na tohle její rodičovské já mohl Dante reagovat a nechtěla mu ukazovat, že se vlastně zajímá i o někoho jiného, než o sebe. Byla proto ráda, že se téma chvíli na to pozměnilo.
Darya pečlivě Danteho pozorovala a snažila se vzpomenout si, jestli o smrti jeho otce věděla, či ne. "To mi je líto," slova, která z ní vypadla málokdy, ale o to víc pravdivě je myslela. "Baví tě to? Je od tebe hezké, že jsi tam zůstal a převzal vedení, když vezmu v potaz, žes mohl dělat cokoliv jiného." Darya si popravdě nebyla úplně jistá, co všechno Dante měl či neměl rád a ani si nebyla jistá, jeho koníčky. Přeci jen se o takových věcech bavili málokdy. Celkově se bavili málokdy, že.. "Taky ráda vzpomínám na čas ve škole, občas mi to fakt chybí," on jí tedy nechyběl jen ten čas na hradě, ale především pár určitých lidí, se kterými se teď skoro vůbec nevídala. S takovým Prestonem sice udržovala kontakt pomocí dopisů, ale ani to nebylo tak časté, a i když se jí to přiznávat nechtělo, chyběl jí. A nejen on, ale ono se to celkem špatně přiznávalo, především Darye samotné, víme. "Já tebe taky, Dante, opravdu," což vlastně nebyla lež, čemuž se sama Darya divila. Přiznejme si však, že tehdy na škole tam něco bylo a nebýt Bessie.. no, řekněme, že kdo ví, jak by to celé dopadlo, že. "Ty mně taky," slova, která vypustila z úst, nečekala ona sama, ale venku už byla a vzít je zpátky nemohla. Nejistě se proto pousmála, protože co jiného dělat, že. Nebyla to však jen slova ze zdvořilosti, vlastně to myslela vážně.

_________________

Možná vypadal trochu vykuleně, ale to, že Darya pracovala s lidmi a ještě si to celkem vychvalovala, to nějak moc nepobíral. Třeba už vážně dospěla a je jiná. Kdo ví? Toto téma už ale dále nerozebíral a nechal ho bát, jelikož ho zaujalo něco jiného. "Vážně v irské hospůdce? Dej mi vědět, až tam budeš. Rád se zajdu podívat a popovídat si." S korbelem v ruce si jí fakt neuměl představit. Jedině, že by roznášela vodky, to pak jo!
Když Darya mluvila o své rodině a o dětech, Dante si prohrábl vlasy a usrkl trochu kávy. Byl rád, že se Darye daří, že má rodinu a vypadalo to, že jí i to rodičovství baví. Jen cosi někde vzadu Danta popichovalo, aby tohle téma už nechal být. Žárlivost? Možná. Že by tam někde vzadu, v koutku, pořád něco bylo? Určitě ne! To si Dante ani na vteřinu nepřipouštěl. Na moment přestal vnímat mluvené slovo a jen si jí prohlížel. Je pořád tak krásná.
"Jo, díky," přitakal Dante a sklopil oči, protože se mu pořád o tátovi dost těžce mluvilo. "Baví?" Zazněla otázka, jako by se Dante také ptal sám sebe. "Já ani nevím. Už od mala jsme byl zvyklý v pekárně pomáhat, když jsem nebyl ve škole, ale teď je to úplně jiné. Mám toho na starosti spoustu a moc si neodfrknu." Dante uhnul pohledem a zahleděl se ven výlohou. "Na škole jsem měl trochu jiné představy. Rozhodně jsem chtěl dělat něco kouzelnického a nečekal jsem, že se budu muset vrátit do normálního světa tak brzy." Dante se pohledem vrátil zpět k Darye a když i ona zavzpomínala na školu, vesele se usmál. Jak byl ten život báječný a na dnešní poměry bezstarostný. Tolik by toho udělal jinak, kdyby měl dnešní vědomosti a zkušenosti.
Pak už se jen culil jako měsíček, když Darya přitakala, že ho ráda vidí a co víc, že jí taky chyběl. Zároveň to byl takový trochu trapný moment, protože nevěděl, co na to víc říct. A upřímně pořád si také nebyl jistý, jestli je to pravda, nebo jen klasická Udinovská hra. Pokusil se to tedy zachránit první věcí, která ho napadla. "Nedáme si dortík?"

_________________

Popravdě? Darya překvapovala svými slovy sama sebe, ale když tak nad tím uvažovala, ona to fakt byla pravda. Celkem si to užívala. Možná jí to mateřství přeci jen něco dalo. Nebo manželství.. či tak něco. "Většinou to moc často dopředu nevím, ale pokusím se vyzjistit, kdy mě zas bude potřebovat," no vidíte, dneska jí to milé já fakt šlo. A nejen to, ona to myslela opravdu vážně, což už bylo co říct, no ne? Někteří jí blízcí by však na ní mohli být hrdí.
Darya postřehla, že když mluvila o své rodině, Dante poněkud mlčel a prohlížel si jí. Nějak jí ale nedošlo, z jakého důvodu, takže si neklidně poposedla a na chvíli pohled stočila stranou, aby se jeho pohledu mohla vyhnout. "Můžeš se někdy stavit. Everett by tě určitě taky rád viděl," protože jí vlastně vůbec nedošlo, že by třeba Dante mohl žárlit, nebo tak něco. A vlastně to myslela mile i vůči svému manželovi - se spolužáky ze školy se vlastně vůbec neměl čas vídat, pokud zrovna někdo neproběhl u něho na oddělení.
Když se pak dostali k Danteho práci, Darya byla maličko nesvá, především kvůli smrti Dantova otce. Nějak si totiž nebyla jistá, jak moc má dávat najevo smutek, a protože jí to zase tak moc nešlo, radši už to víc neřešila. "A co zkusit najít někoho, kdo by to vzal na nějakou dobu za tebe, abys mohl zkoumat, co tě baví a co bys chtěl dělat?" no, jí se to možná snadno řeklo, ale možná to bylo i trochu logické? Přeci, kdyby tedy Dantemu otec nezemřel, asi by dělal jinou práci, než dělá teď, takže kdyby si někoho našel na výpomoc.. či to předal někomu jinému.. To by minimálně udělala ona sama. Jenže ona byla taky tak trochu sobecká, takže jí ani nenapadlo koukat na nebohou matku.
"Dortík?" zopakovala v otázce maličko zmateně, protože si nebyla jistá, co má co dělat dortík s tím chyběním a tak, ale nakonec jen pokrčila rameny. "Můžeme si jeden dát, pokud nepospícháš." Darya sice původně měla v plánu jen vypít kafe a zase jít, ale zdržet se jí vlastně vůbec nevadilo, člověk si přeci jen potřeboval někdy pořádně odpočinout a navíc s Dantem mohla zavzpomínat na staré časy. I když tedy zrovna u nich dvou nebylo zrovna dvakrát na co vzpomínat, protože jejich vztah tehdy na škole byl krapet divný. Což jí možná maličko i zpětně mrzelo.

_________________

<<<

Bylo chvíli po poledni a Chloe už několik dlouhých minut seděla na svém obvyklém místě v kavárně. Před sebou měla konvičku s kávou, stejně jako dva připravené hrníčky a pár sušenek. S dost velkým nezájmem listovala Denním Věštcem (již po třetí), ale její myšlenky lítaly všude možně, jen ne u článků. Které stejně znala tak nějak zpaměti, ostatně některé z nich psala sama. Byla tu dříve, než byl domluvený čas na schůzku, ale to jí nevadilo, i když se na svého přítele těšila. Nemohla uvěřit tomu, že spolu byli šťastně již tři roky. To to utíkalo takovou rychlostí! Připadalo jí to jako včera, když se sem přestěhovala a rozhodla se žít u své tety. A to už taky bylo něco málo přes tři roky.. Šílené. Napadlo ji, že by mohla napsat dopis rodičům, ale to s otočením na další stránku v novinách zase zavrhla. Oni se o ní nezajímali, tak co by se jim vnucovala? To už by vlastně mnohem radši šla na návštěvu k Manningům, i když se chtěla v rodném Zélandě zase někdy stavit. Ale to přeci mohla i bez toho, aby o tom její rodiče věděli.

_________________

<<

Elias se sice musel krátce stavit v nemocnici, ale jelikož měl dnes volno, příliš se tam nezdržoval (i když jeho vedoucí se o to rozhodně snažil), protože měl koneckonců mnohem lepší program. Dost se těšil na kávu. A na Chloe taky. Dokonce ještě víc než na to kafe. Však ji taky viděl naposledy předevčírem… Eliasovi na jednu stranu dost vyhovovalo tempo, s jakým se společně s Chloe ubírali životem (rozhodně se nechtěl vyrovnat Maud a jejímu klanu), na tu druhou stranu měl pocit, že se jí nikdy nedokáže pořádně nabažit.
Před kavárnou si zlehka pročísl vlasy, protože mu bylo jasné, že tam Chloe už dávno je, nasadil svůj pověstný zářivý úsměv a s ním vkročil dovnitř. Broukl pozdrav jen tak do placu, ale jeho kroky neomylně zamířily k Chloe, která už seděla u stolku. Bylo popravdě celkem příhodné, že to byl ten stolek, u kterého se před třemi roky vzájemně vyznali ze svých citů. „Chybělas' mi,“ zamumlal Elias v podstatě místo pozdravu, když se ke Chloe naklonil, aby jí vtiskl polibek na tvář, než se usadil naproti ní. „Něco zajímavého?“ kývl hlavou k Dennímu věštci, na který dnes skrz jiné věci neměl čas.

_________________

Otevření dveří Chloe vůbec nepostřehla, za to pozdrav, který Elias broukl tak nějak do placu už ano. Na jejích tvářích se automaticky objevil úsměv a ona zpoza novin mrkla na svého přítele. "Ty mně taky," nechala si dát pusu na tvář a než se Elias posadil, složila noviny a odložila je stranou, protože se chtěla plně věnovat jemu. Sice to bylo předevčírem, co se viděli naposledy, což nebyla až taková doba, ale jí to jako obří doba připadalo. I přesto, že byla ráda, jakým tempem na to šli a že na některé věci nepospíchali jako její sestřenice nebo Eliasova sestra. "Nic není zajímavějšího, než ty. Navíc.. kdyby tam bylo něco jó důležitého, věděl bys to jako první. Jak ses měl?" úplně obyčejná otázka, na kterou ale opravdu chtěla znát odpověď. Sama se pak natáhla, aby oběma mohla nalít kafe, které před nimi v malé konvičce bylo. A pak rovnou i upila, protože na to kafe měla děsnou chuť a byla to jedna z věcí, na které se dneska tolika těšila. I když ne samozřejmě více, než na svého přítele.

_________________

„Prosím tě, ještě se začnu červenat,“ zazubil se Elias v reakci na prohlášení Chloe, že není nic zajímavějšího než on. „Já vím, mít za přítelkyni redaktorku je výhoda… ale musím říct, že bych čekal, že mě budeš zásobovat větším množstvím drbů! Asi to budeš muset napravit,“ poškádlil ji posléze a zasmál se. Pravda, Elias neměl potřebu ležet každý den v novinách, ale ona vlastně Chloe byla jeho zdroj informací, takže nač by se Denním věštcem zdržoval… stejně ho zas tak moc nemusel, ačkoliv musel uznat, že se jeho obsah v posledních letech opět vyšvihl na normální úroveň, když proběhla ta revoluce.
„Jsem rád, že mám chvíli volno,“ broukl posléze a docela rád se natáhl pro šálek s kávou, kterou jim Chloe nalila. „Teda, ne že bych si chtěl stěžovat, jsem fakt rád, že to můžu dělat, jen je to občas náročný.“ Což možná byla informace, kterou už Chloe stejně věděla. On si totiž Elias nikdy moc nestěžoval, protože prostě neměl proč. „Vem si třeba dnešek, potřeboval jsem se tam pro něco stavit, a už by mi vedoucí nejradši nacpal nějakou práci.“ Eliasovy rty na chvíli zkřivil úšklebek, ale pak se zase usmál. Ostatně si za to mohl sám – kdyby nebyl roztržitý a nezapomínal důležité věci, které potřeboval k jiným věcem…
„Co doma? Co jsi včera dělala? Co bys chtěla dělat dnes? Viď že zase zůstaneš na noc?“ Elias moc doufal, že po nasazení jeho prosebného pohledu ho Chloe neodmítne. Poslední dobou míval problémy ji pustit zpátky a to spolu nemuseli dělat nic jiného, než se o sebe vzájemně opírat a třeba si číst.

_________________

"Můžeš, zakazovat ti to nebudu," broukla zcela pobaveně a lehce pokrčila rameny. Však Elias byl roztomilý, když se červenal, ještě o něco více, než obvykle, takže asi tak. "Jenže teď se nic moc zajímavého neděje," zaznělo maličko smutně a Chloe si povzdechla. Ne že by si vyloženě chtěla stěžovat, to ne, byla ráda, že všechny ty bitky kvůli čistokrevnosti skončily, ale.. ono se toho teď opravdu nic moc nedělo. I když pár drbů se samozřejmě našlo. "Ale tohle bych mohla napravit teď hned," šibalsky se zazubila, načež se nahnula nad stůl k Eliasovi a v první chvíli to vypadalo, jako kdyby mu chtěla něco pošeptat do ucha. Místo toho se mu dostalo jen tichého zachichotání a pusy na tvář.
Chloe věnovala Eliasovi menší úsměv a na jeho slova přikývla. "Však já to jako stěžování neberu, naopak to chápu. Musí to být šílený, neumím si to představit," a to byla pravda. Neuměla si představit, že by pracovala v nemocnici a byla ráda za to, co dělala. Taky díky tomu Eliase obdivovala o to víc, i když jí občas připadalo, že víc už to nešlo. "To jsem ráda, že ses zvládl utrhnout. Nevím, co bych si bez tebe počala.. asi bych si musela najít zábavu jinde," pronesla zcela vážně, ale ten vážný obličej jí moc dlouho nevydržel a ona se pobaveně uchechtla. Jistě, bylo by jí líto, kdyby to Elias musel zrušit, nebo tak něco, ale byla si jistá, že by jí to později nějak vynahradil.
Pak přišlo naráz několik otázek, což vykouzlilo na jejích tvářích široký úsměv, zvlášť ta poslední. "Doma," stále bylo pro ní divné oslovovat tetin dům jako svůj domov, ale už si po těch třech letech celkem zvykala, "je všechno v pořádku. Ptali se na tebe, kdy se zas ukážeš. A včera jsem byla navštívit Audrey a jejího manžela, ty jejich děti taky rostou před očima, to není možný!" ono teda všechny děti rostly podezřele rychle, až to občas Chloe bylo líto. Občas si díky tomu připadala až moc staře. "Můžeme se pak projít? A ráda zůstanu dneska u tebe, nějak jsem s tím počítala," a i kdyby nepočítala, kvůli tomu prosebnému pohledu by to celé přehodnotila. Vážně si Eliasovu společnost užívala a to i přesto, že mnohdy jen vedle sebe seděli, četli si nebo psali.

_________________

Elias čekal, že mu do ouška Chloe zašeptá něco pikantního (i když jakože nebyl drbna), ale místo toho se dočkal pusy na tvář, což bylo podle jeho názoru mnohem lepší. „I ty jedna…“ zamumlal rádoby rozhořčeně, ale uculoval se u toho.
Pravda, když Chloe pronesla, že kdyby se nedokázal z nemocnice utrhnout, musela by si najít zábavu jinde, zatvářil se Elias na krátkou chvíli rozmrzele. Ne snad že by si myslel, že by Chloe hledala útěchu v náruči někoho jiného, ale spíš byl rozmrzelý ze sebe, že by tahle situace skutečně mohla nastat, že by si navzdory domluvě nedokázal udělat volno. Ale naštěstí mu ten výraz moc dlouho nevydržel a o chvíli později se na svou drahou už opět usmíval. Ono to v její přítomnosti moc jinak nešlo.
„Určitě se můžeme domluvit na nějaké návštěvě, budu rád,“ brouknul Elias. Měl její rodinu celkem v oblibě, tedy minimálně tu část, co žila v Británii. „Kolik už bude Gemmě? Nebude za chvíli nastupovat do školy?“ zamyslel se pak, přičemž musel uznat, že ten čas opravdu utíkal rychle. A nejvíc ve chvíli, kdy by si ho naopak přál zpomalit.
„Procházka bude super,“ odsouhlasil Elias už krapet roztržitě, protože se mu do myšlenek vloudila jedna neodbytná, což se projevilo i na jeho výraze. Elias trochu zvážněl, napil se kávy, načež hrneček položil a poklepal prsty po stole. „Chloe? Mohl bych… chtěl bych se na něco zeptat…“ nadhodil poněkud nejistě, což už něj nebylo takovým zvykem.

_________________

Chloe se zatvářila jako naprostý andílek, kterým samozřejmě i byla a pousmála se. Podle ní byla ta pusa mnohem lepší, než nějaký drby, i když i těch v rukávu pár měla.. hodlala si je však nechat na jindy. Radši. Ostatně je tu mohl kdokoliv poslouchat a mohlo se tak dostat ven něco, co ještě nebylo ani připraveno k otisknutí v novinách a to by byl přeci skandál.
Elias se najednou zdál poněkud zachmuřený a Chloe měla pocit, že to zavinila svými slovy. Nervózně si poposedla a věnovala mu úsměv. "Nemyslela jsem to tak.. chápala bych, kdyby ti do toho něco vlezlo, tvá práce je důležitá," pronesla nakonec smířlivě. Moc dobře věděla, že dříve či později taková situace nastane. Práce lékouzelníka prostě byla nevyzpytatelná a ona to chápala.
"To oni taky," rozhodně nebylo žádným tajemství, že si její teta se strýcem Eliase oblíbili, čemuž se vůbec nedivila. Jen by byla radši, kdyby ho takhle moc rádi měli i její rodiče, ale to asi jen tak nehrozilo. "Už jí je osm, takže jí skutečně škola brzy čeká. Ale Audrey říkala, že s Elijahem přemýšlí o Krásnohůlkách místo Bradavic," pronesla s malým zamyšlením. Jí osobně se vesměs v Bradavicích líbilo (taky nebýt jejího přestupu, nepotkala by nikdy Eliase, že), ale byla ráda, že mohla chodit i do školy v Austrálii. Vesměs to však mohlo být úplně jedno, každá škola měla něco do sebe.
Procházka byla odsouhlasená, což bylo fajn a vykouzlilo to na jejích tvářích další úsměv, který hned na to zmizel. "A-ano?" pronesla rozpačitě snažíc se přijít na to, zda něco neprovedla, protože ten způsob, jakým se ptal byl přinejmenším podezřelý. Ještě že se nezeptal, zda si nemůžou promluvit, protože to už by si myslela, že se s ní chce třeba rozejít, nebo tak něco.. takhle se jen nervózně kousla do rtu a probodla ho zkoumavým pohledem snažíc se přijít na to, o čem její přítel zrovna přemýšlí.

_________________