147. HD

Výlety na Příčnou sice Caoimhe zrovna ráda neměla, i když potom slanečkovém dešti sem chodila o trochu raději, ale protože dneska tu měla koupit jen hůlku a hábit, rozhodla se to přežít. Ostatně hned potom měla vyrazit ve společnosti otce na mistrovství, na které se úplně netěšila. Převážně z toho důvodu, že tam bylo vždy hodně lidí a tak. Nicméně v tuhle chvíli přemýšlela především o tom, jak dlouho se asi u toho nakupování zdrží, protože kdyby to trvalo fakt moc dlouho, třeba by to nestihli, což by jí rozhodně těšilo. Tatínek se ale celou cestu tvářil odhodlaně, takže se začínala obávat toho, že má smůlu a bude to tam nějak muset přežít. Škoda.
"První pro hůlku nebo hábit?" optal se tatínek a Kví nad tím jen pokrčila rameny. Jí to bylo vlastně fuk a sdělit, že by šla tam, kde to bude trvat co nejdelší čas, by otce asi moc nepotěšil. "Tak třeba hábit, tati," sdělila mu nakonec, protože tatínek na ní naléhal se stejným dotazem ještě dvakrát a Caoimhe tušila, že by nepřestal do doby, než by mu na tu otázku odpověděla.


"Dobrý den," zdravila Caoimhe s menším úsměvem jakmile vpadla s tatínkem do krámku a na tváři se jí mihl menší úsměv. Nevypadalo to tu zase tak moc špatně do doby, než na ní vylétla madame Malkinová. "Ach, drahoušku, poprvé do Bradavic, že? Tady se postav, ták, přesně sem," to Caoimhe odrovnalo natolik, že si stoupla přesně tam, kam ta baculatá žena chtěla a neuhnala se ani o píď, co kdyby jí pak za to vynadala nebo tak něco. Žena vypadala sice až moc mile, ale dle jejího skromného názoru až moc mluvila. Otec, který stál kousek od dveří, se na ní jen pobaveně šklebil. Sám si tím před lety prošel, ovšem byl v té době hyperaktivní a nevydržel stát tak klidně, jako jeho dcera. Nebylo tedy divu, že tehdy odcházel s několika malými rankami po špendlících, které se do něho zabodly.
"No vidíš to, drahoušku, to bylo rychlé, hm? Tak ještě vyzkoušet rukavice, čapku.. a co, chtěla bys na zimní plášť nějakou hezkou sponu? Máme všechny možné druhy," Kví mrkla po otci, co on na to. Nebyla si totiž jistá, jestli si nějaké dražší spony může dovolit, když dal spoustu peněz za ty lístky na zápas, na který se vlastně ani moc netěšila. Otce ale famfrpál bavil, sám jít však nechtěl. Většinou to odnášel Declan, letos byl však v práci. Nakonec si i přes svolení otce vybrala úplně obyčejnou sponu, protože něco extra nepotřebovala, a jakmile to vše bylo zaplacené, mohli se vydat o krám dál.


Tatínek se určitě radoval, že oba krámky byly tak blízko sebe, zatímco Caoimhe z toho moc nadšená nebyla, ale poslušně vešla do obchodu společně se svým tatínkem. I tady pozdravila, nicméně to bylo tak trochu bez odezvy, takže se Caoimhe mrkla po svém otci. Třeba tu nikdo nebyl.. to by byla škoda. Nakonec se ale ukázalo, že se pan Ollivander jen kdesi skrýval a brzy se objevil za pultem.
"Slečna O'Donnell, zrovna jsem si říkal, kdy si přijdete pro první hůlku," muž vypadal tajemně a Kví si nebyla jistá, jestli se jí to líbí či nikoliv. Jak věděl její jméno? Mrkla po svém otci, který jí věnoval úsměv a pobídl jí blíže k pultu, kde už měl připravenou pan Ollivander první hůlku, kterou jí podal a poručil, aby s ní mávla. Což taky hned udělala, protože se bála toho, co by se stalo, kdyby neposlechla. "Tak to nebude ona, nene, zkuste tuto," Caoimhe se omluvila a zrudla, protože se jí podařilo shodit několik krabic.. pokud to tedy bylo tím, že mávla tou hůlkou a ne tím, že ty krabice byly už staré. Minimálně staře vypadaly.
Druhá hůlka se ale ukázala jako správná volba - Caoimhe ucítila příjemně hřejivý pocit a z konce hůlky vylítl něco jako malý ohňostroj. "Výborně, skvělá volba," očividně byla, a tak se zaplatilo a mohlo se jít. Ne že by šla Kví nějak nadšeně..

>>>

_________________

S věnečkem z květinek zaopatřených kouzlem proti zvadnutí na hlavě a v šatičkách barvy slunce se Evie procházela Příčnou ulicí v doprovodu své maminky, aby dokoupily, co je ještě třeba před nástupem do Bradavic. Evie by sice nepohrdla možností, kdyby s ní mohl jít Archie nebo alespoň Javi, ale nemohla mamince upřít výsadní právo koupit s ní hůlku a hábity do školy. A tak si nestěžovala a vhopkala přímo k panu Ollivanderovi, aby mu krámek přeměnila v kůlničku na dříví, na což byl už pan hůlkař jistě zvyklý a nemohlo ho to překvapit.
„Dobrý den!“ Broukla zpěvně do útrob uliček z regálů, které tvořily spletitý labyrint, jakoby nešlo o krámek, ale nějaké ponuré město. Nejdřív se ozvalo vrznutí koleček, pak šoupavý zvuk a nakonec cinknutí, když jezdící žebřík zastavil o konec regálu. Na něm jako na válečném oři vysedával pan Ollivander a měřil si příchozí pohledem zpoza brýlí, které mu sotva držely na nose. Evie sice při tom jeho nenadálém příletu poskočila na místě, jak se lekla, ale ani o krok neucouvla, naopak přistoupila blíže k pultíku, zatímco maminka se s panem Ollivanderem slušně pozdravila. Pak už se ale celá jeho pozornost začala věnovat Evie. „Slečna Forsythová! Jaké milé překvapení.“ Zamumlal si cosi pod vousy a možná se to Evie jen zdálo, ale rty mu cukly do úsměvu. „Já jsem si přišla pro hůlku,“ předložila záležitost, kterou tu hodlala úspěšně vyřídit, než půjde o dveře dál. A pak ještě dál, aby jí maminka koupila zmrzlinu. „Ano, ano,... tak která... možná tahle?“ Začal si pan Ollivander brblat sám pro sebe a Evie se natahovala na špičkách, aby na něj dobře viděla, zatímco lovil zaprášenou krabičku někde ve spodní poličce vysokého regálu. Trochu ji oprášil, otevřel a hůlku opatrně podal Evie do ruky. Nestalo se nic. Vůbec. Evie se na pana Ollivandera omluvně zadívala, hůlku vrátila a čekala, že se třeba rozzlobí, ale to se nestalo, víceméně hned v zápětí už zase hledal v regálech. A tak vytáhl další dvě hůlky, z nichž jedna sotva kýchla a rozvířila prach na nejbližších policích, zatímco ta druhá mu propálila díru do stolu. Evie ji spěšně odložila a začala si nervozitou kousat ret, za což ji maminka hned napomenula. Pak jí pan Ollivander vložil do ruky hůlku čtvrtou, kterou zdobilo několik něžných spirálek. Evie nadchla už jen tím, jak vypadala, a když se jí v ruce rozzářila jemným světlem, zamilovala si ji úplně. Pan Ollivander jí hůlku nicméně zase sebral, nechal si ji zaplatit a Evie mohla s maminkou putovat o dveře dál k paní Malkinové.
Evie trpělivě snášela všechno přeměřování a lichocení baculaté dámy, která vzpomínala na oblékání její maminky a mumlala cosi o tom, že mají stejnou figuru, ale víceméně se nejvíce těšila na tu zmrzlinu, co jí maminka slíbila hned z rána. Jakmile tedy bylo vše přeměřeno, objednáno a zaplaceno, Evie vytáhla maminku před krám a zamířila do zmrzlinářství.

>>> zmzrlinářství

_________________

<<<
Když se někam vypravila celá Winterovic rodina, byl to většinou zážitek hodný rychlého zapomenutí a společného předstírání, že nikde nebyli, nic se nestalo a nestihli se po cestě tam a zpátky domů čtyřikrát pohádat. Nákup hůlky, to byla ale pro Donalda velká věc – tím spíš pro jeho hrdé rodiče a jeho zvědavé malé sourozence. Navzdory původního plánu sólo nákupu s otcem (nebo matkou, aneb hádka číslo jedna) tedy nakonec vyrazili všichni, včetně Jane a Samuela. Když máma navrhla, jestli by se nemohli na Příčné potkat i s babičkou Clarisse, táta vybuchl, že to rovnou může přizvat i strýce Gabriela s celou famílií a nejnovější přítelkyní. Máma odsekla, že Gabe stejně žádnou ženskou nemá a že Nicholas by se od knížky nehnul, nicméně to byla už druhá hádka, a to ani nevyrazili z domu.
A Donnie byl naštvaný, protože mu kazili den. Jeho den – jeden z prvních velkých dnů, které studium v Bradavicích provázeli. Cestou na Příčnou se všichni trochu uklidnili, Samuela málem přejel autobus ještě než tam došli, ale vypadalo to dobře. Rodiče navíc plánovali, že by po nákupu mohli zaskočit někam na jídlo – Jane mlsně koukala po zmrzlinářství u Fortescua, Sam se vzhlédl v hamburgeru od Draka. Donnie měl oči jen pro omšele vypadající hůlkařství starého Ollivandera. Proto tu přece byl – aby si konečně koupil vlastní hůlku!

[Ollivanderovy hůlky]

„Same, sklapni už konečně!“ snažila se Jane poměrně hlasitě umlčet mladšího bratra, když vstoupili do ztichlého krámu. Winter junior se chtěl ohradit, dost možná i štípáním a pěstí, ale otec to vyřešil rezolutním: „Buďte laskavě zticha!“ Maminka jen protočila oči v sloup, ale nic nenamítala, a tak pro jednou dětičky poslušně sklaply papulky a místo toho se zvědavě rozhlížely kolem. Donnie byl ale trochu netrpělivý, když zjistil, že tu nikdo není. „Haló?“ zavolal a postoupil dál ode dveří, aby nakoukl do nejbližší škvíry mezi regály. To vážně byly krabicemi s hůlkami? To se toho tolik prodalo?
„Také vás zdravím, mladý muži. Winterovi v plné síle, jak vidím,“ zjevil se starý pan Ollivander z naprosto opačné strany, až Kačer nadskočil. Rodiče ale nepůsobili zrovna překvapeně. „Máte pro mě hůlku?“ vzpamatoval se Donald zase rychle a s hladovou zvědavostí poulil očiska na starého hůlkaře. Tomu, chudákovi, nezbylo, než si odfrknout. „Celý otec, jak tak vidím. Olše, osm palců, blána z dračího srdce, pokud se nemýlím, stále slouží?“ otočil se pan Ollivander k Abrahamovi. Ten nezvykle uctivě a pokorně přikývl. Temperamentem se tu patrně měl rozmachovat jen jeden článek z rodiny. I Magdalene se vzdálila, aby ohlídala Samuela, který projevil zájem o to prozkoumat, jak odebrání jedné krabičky ze stohu naruší stabilitu celé hromady.
„Jak to vlastně poznáte, co komu dát?“ dorážel dál Donald zvědavě a rozhlížel se kolem, jako by mu něco v dohledu mohlo napomoci k odpovědi. „Praxe, pane Wintere. Praxe mi říká, že vím naprosto přesně, která bude ta pravá pro vás,“ zavrtěl hlavou Ollivander, téměř nepočastoval chlapce ani pohledem, a zmizel zpět mezi regály. Jen na okamžik, protože vzápětí byl zpět – i s krabičkou v ruce. Donald nečekal na vyzvání, s radostí přiskočil a vysvobodil z ní hůlku. „Mávněte s ní,“ vybídl ho hůlkař, což ale téměř nebylo potřeba, protože Kačer se začal se svěřenou hračkou rozmachovat jako s baseballovou pálkou. Naštěstí to ale neskončilo úplnou katastrofou. Ve vzduchu se v trajektorii hůlky zhmotnila malá bělostná peříčka, která ale vzápětí opět mizela.
„To je hustý!“
„Ano, ano, přesně ta pravá. Jak říkám, celý otec. Ne tak docela jako Martin,“ mrkl Ollivander snad téměř pobaveně na Magdalene, která se se Samuelem musela téměř porvat, když ho táhla od regálu. „Máte naprostou pravdu, pane Ollivandere,“ usmála se na hůlkaře jen s malých povzdechem.
„Dobrá tedy, bude to sedm galeonů – a ať slouží!“

[Madame Malkinová]

Zařizování školní uniformy už Donnieho pochopitelně nelákalo tolik, jako kupování hůlky. Do krámu madame Malkinové už dorazil sám, pouze s mámou. Jane vypadala po návštěvě Ollivandera poněkud přepadle, a výjimečně bez hádek se rodiče dohodli, že táta vezme ji a Sama na zmrzlinu. Donald protestoval, že chce taky, ale maminka ho zpražila takovým pohledem, že zase zmlkl. Věděl, co se děje – doma o tom moc nemluvili, ale jeho sestřička asi nikdy nepůjde do Bradavic. Proto byla určitě smutná, protože si ani nebude kupovat hůlku. Nebylo divu, že k madame Malkinové přišli oba v mlčenlivější náladě. „Dobrý den, madame Malkinová!“ vykřesala přesto máma pěkný úsměv, tak, jak to vždycky uměla, a šlo to ráz na ráz.
„Au, to píchá!“ ohradil se načuřeně Donald už poněkolikáté. Stál na stoličce už hotovou věčnost, nechal přes sebe házet látky, měřit se kouzelným metrem a co bylo nejhorší, špendlíky madame Malkinové si záhadným způsobem hledaly cestu k jeho kůži s naprostou přesností. Na jeho stížnosti ale nikdo nedbal – protože v kouzelnické švadleně našla matka spřízněnou duši. U někoho, kdo pracoval u módního časopisu, nebylo divu. Trvalo to snad celou věčnost, než mohl Kačer zase slézt dolů.
„Tak vidíš, drahoušku, už je to všechno. Do zítra budeš mít uniformu připravenou, krásný den!“
Když vylezli před krám, začal Donnie brblat. Máma ho utnula s tím, že teď musí někde najít tátu, Sama a Jane. Při společném obědě a po cestě domů se ještě strhly hádka číslo tři a čtyři, ale tomu se asi nikdo nedivil…

>>>

_________________

Přestože na to pisatelka prakticky zapomněla, paní Fletcherová prostě jenom neměla čas. A přestože by si Ava zcela jistě zvládla nakoupit i sama, přece jenom to byla aktivita, kterou chtěla absolvovat s maminkou. Nákup první hůlky se nesměl odfláknout a hlavně to chtěla prožít společně s ní. Při vstupu do hůlkařského krámku se Ava tvářila nadšeně (taky na tom měl podíl i fakt, že si mamka celý den vyhradila jenom pro ni, do práce jít neměla) a zvědavě se rozhlížela kolem. Ne že by nikdy předtím nenakukovala skrz výlohu… ale tohle bylo něco jiného. Skrz tu výlohu třeba neměla šanci poznat, kolik tu je ve skutečnosti prachu. Štěstí že nebyla alergická. „Dobrý den,“ pozdravila Ava slušně, když se objevil přímo pan Ollivander s pozdravem a drobným úsměvem. Nezdržoval se, kolem Avy začaly poskakovat metry, a přestože ji lákalo zeptat se, k čemu to vlastně je, nakonec se kousla do jazyku a nechala si otázku pro sebe. Místo toho si převzala první hůlku a podle pokynů s ní mávla. Nestalo se vůbec nic. Ani druhá si ani neškytla. Ava se s obavami podívala jak po mamce, tak i po panu Ollivanderovi. Co když se nakonec mělo ukázat, že v sobě žádná kouzla nemá? Starý prodavač se ale netvářil znepokojeně, spíš naopak. Podal Avě třetí hůlku, dívka s ní mávla a od pultu se odrazil duhový paprsek, který následně prošel výlohou a zmizel. Tahle hůlka ale zjevně nebyla ta pravá a nebyla to ani ta další, která v dřevěném pultu vypálila dokonale kulatou díru. Ale pak už se zjevně pan Ollivander trefil, jelikož Avu po uchopení hůlky ovanul teplý vzduch a rozzářila se špička hůlky. Ava nechala mamku zaplatit, načež se mohly vydat naproti pro hábity.


Korpulentní prodavačka se k nim přihnala se širokým úsměvem, který Avu popravdě trochu děsil, ale i tak ji samozřejmě slušně pozdravila. „Drahoušku, běž se podívat tamhle na spony, ano?“ dostalo se Avě pokynu od mamky. Ava samozřejmě věděla, že mamka potřebovala s madam Malkinovou prodiskutovat cenu a jestli by se někde ve skladu nenašlo nějaké použité látky nebo vrácené nespokojeným zákazníkem, nicméně rozhodla se předstírat, že si tedy zaujatě prohlíží ty spony. Stejně skončí s tou nejobyčejnější… ale nevadilo jí to. Když se zdálo, že mamka s vyjednáváním skončila, bylo načase, aby si Ava vyskočila na stoličku. Použité nebo ne, míry jí musela madam Malkinová naměřit stejně. Neprotestovala, nevrtěla se a stála docela klidně. Když se s madam Malkinovou loučily a odcházely s měšcem plným jen tak tak, aby pokryl zbytek nákupů, Avu napadlo, že přece jenom by se ten otec k něčemu šiknul… Ale místo toho, aby přemýšlela nad tím, že by mu tedy mohla konečně napsat, nakonec jen mamku objala a za svoje dlouze šetřené kapesné ji pozvala na kopeček zmrzliny.

_________________

Onni nebyl šťastný.
Onni také rozhodně nepatřil mezi lidi, kteří by se drželi zpátky, když přišla řeč na otevřený projev citů. A tak se najednou stalo, že se onoho nepříliš příjemného jarního dne ploužil Příčnou ulicí slimáčím tempem nenaložený malý dvounohý tuleň v tlustém svetru, mračil se na svět a náhodně kopal do věcí, které se mu připletly a nebo vůbec nepřipletly do cesty. V duchu si přitom gratuloval, že se toho dne ochladilo natolik, aby se ve svetru (který si beztak vzal jen na protest) nepřehřál a nezkolaboval.
Standardní dítě bylo při první návštěvě Příčné ulice zpravidla nadšené, zejména pokud dosud vyrůstalo v mudlovské části reality. Ne tak Onni. Jeho nálada klesala čím dál hlouběji pod bod mrazu s každým divem, který kouzelnický svět v naivní nevědomosti nabídl jeho nezkaženým očím a nevinné dětské duši. Při pohledu na košťata vystavená ve výkladní síni drtil malý Fin mezi zuby spoustu finských slůvek, která v zájmu potenciálních čtenářů nebudeme překládat, a když míjel sud s naloženými netopýřími slezinami (jak pravil popisek), začal vážně zvažovat okamžitou dezerci a kariéru novodobého dobyvatele Grónska.
"Onni! Kde se loudáš?"
Matčina otázka pronesená tónem rovnajícím se rozkazu okamžitě vyděsila myšlenky na dezerci k smrti. Onni rozčarovaně nakopl sud, odfrkl si a jen mírně zrychleným tempem se vydal za matkou a tím divným, málomluvným chlapem v hábitu, který je měl dneska doprovázet, ale místo toho se pořád jen mračil a nezvykle často zalétal pohledem na oblohu - a na další divné chlapy v hábitech, kteří je na ulici míjeli. Jindy by byl Onni ochotný připustit, že alespoň mizerná nálada je v tu chvíli spojuje, ale v tuhle chvíli neměl chuť na smířlivé myšlenky.
"Pan Williams říká, že tady prodávají hůlky," pokračovala matka, když se Onni doploužil trochu blíž.
"Nekecej," utrousil Fin s pohledem výmluvně upřeným na oprýskaný, nicméně stále dobře čitelný nápis informující, že v tomto obchodě jsou k zakoupení již zmíněné hůlky. Vzápětí dostal pohlavek a potom už mlčel. Naštěstí se zdálo, že pan Williams byl příliš zaneprázdněný vším, co si tak tak lítalo kolem, aby si toho drobného intermezza vůbec povšiml.
"Ještě slovo a přiletí další. Ať už jsi vevnitř."
Onni ještě na dvě vteřiny zaváhal v naději, že a) se z nebe spustí obří pterodaktyl, unese ho do svého hnízda a tam ho sežerou jeho potomci, b) se on sám náhle probudí po třiceti letech komatu, protože tak hrozný sen by probudil snad i mrtvolu nebo c) se před ním zjeví jeho budoucí já cestující v čase a oznámí mu, že tohle je špatný, ale skutečně moc špatný nápad. Ani jedna z variant nenastala, pročež si malý Fin povzdechl, proklel svoje budoucí já, které ho nepodpořilo v této krušné životní situaci a pak už sledován přísným matčiným pohledem vešel dovnitř.



V krámku s hůlkami bylo přítmí a zatuchlý vzduch a ani jedno nepřidalo Onnimu na náladě. Trucovitě zůstal stát u dveří, zatímco jeho matka vykročila pomalu vpřed a analyzujícím pohledem tančila po vysokých policích se stejným poměrem dlouhých úzkých krabiček a tučných chuchvalců prachu.
"Přejete si?"
Ollivanderovo náhlé zjevení by vylekalo snad každého a i Onni a jeho matka sebou maličko cukli, byť asi ne tak, jak by si brýlatý mužík býval přál - aspoň Onnimu se zdálo, že jeho obličejem problesklo mírné zklamání. Hned se ale vzpamatoval a rovnou si na svou otázku odpověděl sám.
"Ale tohle je jasné jako slunce na letní obloze - chlapec jde do prvního ročníku, že? A potřebuje hůlku, nemýlím se?"
"Dobré dopoledne; ne, skutečně se nemýlíte," nasadila Onniho matka opatrný úsměv a dloubla loktem do syna, který na Ollivandera zíral jako na zjevení a neměl se k pozdravu.
"Huomenta," zabručel Onni, čímž si vysloužil přísný matčin pohled.
"Jsme v Británii; říkala jsem ti, že tady se sluší mluvit anglicky," upozornila příkře syna, který založil vzdorně ruce na prsou a zatvářil se jako nesmírně nenaložený mrož.
"Ale, není třeba chlapce napomínat. Je jistě jen nervózní; vždyť koupě první hůlky je velký okamžik. Takřka kouzelný, dovolíte-li mi tu drobnou slovní hříčku."
Panu Ollivanderovi bylo třeba přiznat, že se snažil. Vážně hodně moc se snažil. Jenže po jeho nevinném žertíku ho Onni počastoval takovým pohledem, že to majitel krámku prostě vzdal, uznal, že ve svém věku už tohle nemá zapotřebí a zaplul kamsi mezi regály, odkud přinesl podlouhlou krabičku s celkem snadno odhadnutelným obsahem.
"Prosím, vyzkoušejte tuhle," vytáhl z krabičky hůlku a vrazil ji Onnimu do ruky. Vlastní paži přitom natáhl tak, aby k chlapci pokud možno nemusel stát blíž, než bylo nezbytně nutné.
Onni neochotně uchopil hůlku jako prase kost a zůstal stát s rukou ve vzduchu. Připadal si neobyčejně hloupě a vážně strašně rád by tu vůbec nebyl.
"Hm. Pěkná. Beru ji, můžeme jít?" A už už se otáčel k odchodu.
"Ale ne, musíte s ní mávnout! Mávnout!"
A Onni mávl.
Přední stěna nejbližšího regálu prakticky vybuchla ve smršti třísek, těžké police se s hlasitým zaduněním sesunuly a jejich obsah se vysypal na zem. Onni zapištěl jako holka (později bude na ten nedůstojný okamžik svého života s nesmírnou nelibostí vzpomínat), obloukem zahodil ten proklatý kus dřeva kamsi do toho chaosu zahaleného v oblaku prachu a hodil bleskurychlou zpátečku ke dveřím. Protože však po fyzické stránce nikdy příliš nevynikal, stihla ho matka chytit za límec v okamžiku, kdy právě sahal po klice. Té se Onni chytil jako se tonoucí chytá posledního stébla, mrskal sebou ve vzduchu a všemožně se snažil vymanit z pevného matčina sevření, protože jeho loď plující do grónských pustin už na něj netrpělivě čekala.
"Taková spoušť, to jsem tedy nečekal!" zahlaholil vesele pan Ollivander, který si zřejmě nepřipouštěl, že půlka jeho obchůdku právě tone ve změti dřeva a kusů krabiček. "Téhle hůlce jste se příliš nezamlouval, což? Nevadí, na první pokus to nevyjde skoro nikdy; zkuste tuhle, ta by se k vám mohla hodit lépe."
"En aio koskettaa tätä vitun vittu uudelleen!" vřeštěl Onni, který představu dalšího blízkého setkání s čímkoli magickým kategoricky zamítl a další pohlavek neschytal jen proto, že by ho matka musela napřed pustit a on by tak mohl dosáhnout vytoužené svobody.
"Můžeš přestat vyvádět? Stejně tě to nemine," odtušila Sari, které začínalo lehce pocukávat v obočí.
"Přestat? Přestat?! Ta věc zrovna vybouchla! Tohle ti přijde v pořádku?! Tohle je osud, kterej chceš pro svýho syna?! Jsi vůbec moje matka?!"
"Onni! Varuju tě, nehneme se odtud, dokud nebudeš mít hůlku!"
"Vittu!"
Onni konečně vzdal svůj marný boj, nakopl dveře a plivl na podlahu, za což mu na zátylku přistála facka. Pan Ollivander celou scénu pozoroval zcela v klidu a jen s lehkým úsměvem, který napovídal, že se nesmírně dobře baví.
Druhá zkoušená hůlka se poučila od své výbušnější kolegyně a neudělala pro jistotu vůbec nic. Stejně tak třetí a čtvrtá. Z páté se začalo dýmit a na její špičce vzplál malý ohníček napovídající, ten ten kus kouzelného dřeva možná raději zvolil sebevraždu před možností, že by si ho Onni třeba odnesl s sebou. Šestá vyrazila kus výlohy, pročež nastalo další několikaminutové přemlouvání, při němž Onni nadával na trestuhodný nedostatek bezpečnosti a pokoušel se přitom zoufale uvolnit z matčina sevření. Grónské dálavy volaly a vábily ho k sobě.
Vzato kolem a kolem to bylo dost dlouhé dopoledne.
Pan Ollivander, vycvičený generacemi prváků, naštěstí neztratil trpělivost a s většími či menšími prodlevami podával Onnimu další a další hůlky k vyzkoušení. Nebylo to těžké, protože pořádná hromádka se jich už válela různě po podlaze po prvním výbuchu. A protože tohle není tak docela šťastný příběh, muselo se nutně stát, že se i na Onniho usmálo štěstí. Nebo ne - záleží na úhlu pohledu.
Nebýt to necitelný mrzout, třeba by si i připustil, že z téhle hůlky vyzařovalo něco jiného než z těch předchozích. Jenže on mrzout byl, a tak s hůlkou napodobil pohyb polochcíplé ryby a už už se chystal ji znovu zahodit na hromadu - a potažmo začít utíkat, kdyby cokoli znovu vybuchlo. Jenže namísto toho se na zbytku výlohy objevily bílé květy a vzory kapradin vykreslené jinovatkou, které vzápětí zmizely na relativně teplém vzduchu.
"Řekla bych,že máme vítěze," zaradoval se pan Ollivander, který vytušil, že většího zázraku se už toho dne asi nedočká a chtít nějaké okouzlující světelné představení by bylo asi moc. S neutuchajícím nadšením převzal od Onniho hůlku, který ji po něm hodil jako něco nesmírně odpudivého, naúčtoval si cenu (zde Onni prohlásil, že jejich rodina je chudá a takový výdaj si nemůžou dovolit, vykročil ke dveřím, dostal pohlavek a vrátil se zase zpátky) a po zaplacení se rozloučil s mladým zákazníkem. Nelze zcela vyloučit, že mu přitom hlavou kolovaly myšlenky na klidný důchod.
Onni se mezitím vrátil do tichého, plouživého modu. Tak nějak měl pocit, že pokud mu dosud kynula naděje na osvobození, ten ničemný kus dřeva ji svým jinovatkovým vystoupením definitivně zamrazil a zadupal do země.

<< Borgin&Burkes



Nejenže děsivě mrkající sklenice se docela pronesla, když ji Kail táhl z Obrtné na Příčnou, začala ho cesta dost nudit a tak se ještě stavil v Charlesově vile, a pak kroky konečně nasměroval tam, kam to už pár dnů plánoval...
Chlapec se zastavil u krámku s pobořeným štítem zasažený časem "To už rovnou mohli sloupnout," zabručel kriticky a pevně sevřel kliku. Dveře se se skřípěním otevřely a světlo z pouličních lamp odkrylo police plné pouzder s hustým nánosem prachu. "Další zákazník! Vítej, chlapče, copak to bude?" prohodil Ollivander zbytečně a popojel na pojízdném žebříku. "Hůlku, co jako jiného," hlesl Kail nenaloženě a přejel nejbližší pouzdro prstem. Nemohl si pomoc. Tohle zavánělo nedůvěrou jako smradlavé pukavce. Co když se mu rozpadne v ruce, jen co se jí lehce dotkne? "Zkus tuhle, chlapče," "Kaile," opravil ho Kail znuděně. Ollivander ani nehlesl, jen se typicky odborně mračil a ani tak, Moriarty musel uznat, nevypadal zrovna přívětivě. Tak co s tebou... jakoby jeho výraz napovídal. A pak se ozvalo jedno ošklivé zaskřípění, když Ollivander přijel s žebříkem blíž a už Kailovi podával první zkušební materiál v pouzdru. Okatě přitom mlčel, aniž by chlapci poskytl radu, nebo ho prostě jenom chtěl prozkoušet a pocuchat mu nervy. Co tím jako pozoruje? Kail otevřel pouzdro a kýchl, když se na něj vyvalil prachový oblak, skoro bezradně vytáhl ten kus dřeva a máchl s ním ve vzduchu, protože nic normálnějšího ho fakt nenapadlo. Následovala ohromná exploze, když levá část poliček s pečlivě vyskládanými pouzdry pod tlakovou vlnou praskla a hůlky vylítávaly z otevřených pouzder jako roj vzteklých včel. Kail se v pudu sebezáchovy a naučené sebeobrany hbitě skrčil s rukama nad hlavou jako pomyslný kryt. "Tak co s tím mám dělat," prskl ze svého úkrytu. "Příště zkus jemněji, ale jinak správně,"odmlka. "Teda až na to, že si tě tahle zjevně nevybrala," napodobil Moriartyho tón hlasu a tentokrát už smířlivěji podal další ze středu police. Kluk pokrčil rameny a máchl rukou v menším opatrnějším oblouku, nestalo se dlouho nic. Pak se ozvalo tiché puf a hůlka se ohla jako zvadlá kytka. Ew. "Ne, tak tu také ne-e," Kail si ho přeměřil s kyselým výrazem. Ne, vážně, jste si jistý? Fakt tuhle ne? ironicky si v duchu dodával a obracel přitom oči v sloup. Ollivander se ale činil. Podával drzounovi jednu hůlku za druhou a nespokojeně u toho mručel, když už ale přišlo k praskání žárovek a hůlce, která doslova zgumovatěla a zasyčela jako přišláplý had, ozval se Kail: "Víte, asi tu nemáte dost velký výběr, abyste našel něco pro mě," zadíval se na nejvyšší poličku a rukama zagestikuloval. "A co ty nahoře? To přece není pro Vás tak vysoko, ne?" opáčil drze. Ollivander se k tomu nějak neměl, chvilku bojoval s tím, že se na něj rozkřikne, ale nakonec popojel dál a... z úplného rohu vzdálenější poličky omylem zavadil loktem a na zem se rozsypaly další pouzdra a mraky prachu. Teď už se Kail skoro dusil. "Jak dlouho že tu pracujete?" O tu jednu prakticky zakopl. Zakabonil se a sebral hůlku, která mu doslova přistála na hlavě a pak mu při tichých nadávkách sklouzla na vrzající prkna. "Au," Přejel nezaujatě po obalu rukou, prsty mu najednou dychtivě zabrněly, když odložil víko stranou a lehce se dotkl dřeva; s nově nabytým zájmem máchl hůlkou ve vzduchu, jako by to dělal každý den. Od konečků prstů po celém předloktí se mu rozlil příjemně hřejivý pocit moci a hůlka v šeru bělostně zazářila jako třpytivý poprašek sněhu. Kail si byl jistý, že je to jako jeho prodloužená ruka.
Nechtěl hůlku pustit. Byla jeho. Připadal si s ní sebejistější, silnější a mocnější. Ten pocit ho hřál u srdce. V očích mu žárlivě zaplálo. "Neboj se, budeš ji mít co nevidět," A já Vám jako mám věřit, co takhle záruka, staroušku, hm? zaryl si nehty do levé ruky jako pokaždé, když nebyl s něčím spokojený (což bylo prakticky nepřetržitě), ale věděl, že teď nemá cenu vzdorovat. S nespokojeným zasyčením zaplatil a vykradl se z obchodu jako budoucí hrdý kouzelník.

>>>

_________________

[Madame Malkinová]

Už když zavrzaly dveře obchodu, popostrčily ho maminčiny ruce a odhodlaný výraz dopředu, aniž by se jeho tělo chtělo pohnout a byl připraven čelit usměvavé buclaté tváři, která se ihned dala do nekonečně únavného štěbetání - Kailovi bylo jasné, že za a) opravdu se za skoro dva měsíce v Londýně nedokázal změnit natolik, aby naprosto zbytečný optimismus uměl ocenit a za b) byl snad ještě protivnější a cyničtější než předtím. "Brej, sím, bolí mě z vás hlava," vypadlo z Moriartyho překotně a zavrávoral na malé stoličce, kam byl nasměrován, jako kdyby se měl každou chvíli skácet na zem, což taky byl trochu záměr, aby madam Úsměvsidávámksnídani vyvedl z omylu, že od něj si nic příjemného a hlavně úplně upřímného může nechat zdát. "Jsi v pořádku, drahoušku?" semkla starostlivě obočí k sobě a pak koukla oknem do ulic. "Dnešní svět. Ten dokáže otrávit a zhoršit náladu, co? No, nemrač se tak, jdeš poprvé do Bradavic, co?" vykouzlila další z těch svých veselých úsměvů a Kailovi div z toho nevyskočila kopřivka, nevědomky cuknul koutek do sardonického čtvrtúsměvu. "Mmm," tiše hlesl obezřetně sledující jehlu lítající kolem něj v nebezpečných obloucích vzduchem, jak mu paní profesionálně špendlila hábit. Kluk se znechuceně ošil, těžko říct, jestli to bylo z toho důvodu, že si připadal jako věšák na kabáty a nebo proto, že ta paní nepřestávala mluvit a Kail už nedokázal dostatečně filtrovat na to, aby odignoroval celý její proslov a nedonesly se k němu útržky vět.
"Neboj se, už to bude, ještě vybereme sponu na plášť, zkusíme čapku a rukavice, ano, drahoušku?" Ne. Prosím. Nechtě mě tu v klidu umřít.

_________________

<<<

"Já chtěl na tyhle nákupy jít se Scottem," bručel Frankie nespokojeně, zatímco se svou mámou procházel Příčnou ulici. Za poslední rok se se svým otcem opravdu sblížil, ale na to, aby mu tak říkal, ještě neměl dostatek odvahy. Byla však pravda, že si k němu vytvořil moc pěkný vztah, který byl teď možná o něco pevnější, než s jeho matkou. Ostatně, Elsbeth mu v mnohých věcech lhala a to se prostě odpustit jen tak nemohlo. "Vždyť víš, že teď Scott nemá čas a je lepší, že už to budeš mít za sebou," pousmála se na něho jeho matka, chytila jeho ruku o něco pevněji a nespokojeně si odfrkla. Tohle počasí už jí štvalo, stejně jako celková situace, která teď panovala a dokonce se začínala bát toho, že její synáček odejde do Bradavic. Byla by radši, kdyby mohl ještě rok, nebo třeba dva, být hezky pěkně doma. Tam bylo bezpečno.. "Tak první pro hůlku, Frankie? Nebo hábit?" povytáhla Elsbeth tázavě obočí, ale pořádné odpovědi se jí nedostalo, takže syna prostě dotáhla do prvního krámu, který měli nejblíže.


Že jako první Elsbeth vybrala jít pro hůlku, to Franklinovi vlastně vůbec nevadilo. Doufal jen, že to celé budou mít brzy za sebou a on bude v bezpečí domu. Příčnou pořád moc nemusel, především kvůli davu lidí, ale teď, jak bylo ošklivé počasí, to pro něj bylo ještě mnohem hrůzostrašnější, než předtím. Díky Scottovi sice měl o něco více odvahy, než kdy dřív, ale předtím neměl žádnou, takže.. se to vlastně moc nezlepšilo. "D-dobrý den," ponurost krámku se mu vůbec nelíbila, o to víc byl rád, že tu s ním někdo je (i když by byl pořád radši za svého otce), než kdyby sem musel jít sám. To by totiž dost možná byl bez hůlky. Jeho matce by se to určitě líbilo, ale on se do té školy vlastně i celkem těšil. "Ach, pan Campbell. Už jsem si říkal, kdy si pro svojí první hůlku dojdete," Elsbeth se pousmála, zatímco svého syna popostrčila k židličce a Frankie.. Frankie byl dokonale zkamenělý, že si ani nesedl a prostě tam stál a čučel na starce, který si ho měřil pohledem. Frankie zvládl jen vyděšeně zírat a to i v momentě, kdy mu do ruky pan Ollivander vložil první hůlku. "Mávněte s ní." Byl to rozkaz, který se Frankie rozhodl splnit, protože mu připadalo, že kdyby to neudělal, stalo by se mu něco strašného a on svůj život měl vlastně celkem rád. "Hmm, tak to nebude ona. Zkuste tuhle," stařec očividně nebyl vyveden z míry, když mu vylítlo pár krabic na zem, zatímco Frankie ze sebe vykoktával omluvu. Nebyl si jist, že chce s hůlkou opět mávnout, protože se bál, že vyvede něco mnohem horšího, takže rozkaz musel přijít znovu. No a místo toho, aby se stalo něco strašlivého, Frankie ucítil příjemný hřejivý pocit. "Výborně, skvělá volba," že by to byla skvělá volba, to si vyloženě Frankie nemyslel, ale poděkoval, zatímco matka vypočítala přesný počet mincí a podala je panu Ollivanderovi. "Děkuji a nashledanou," rozloučil se pak, přidal k tomu menší úsměv, a pak už byl rád, že z obchodu zmizeli. Sice bez hůlky, ale ta mu měla přijít.. takže se to rozhodl nějakým způsobem přežít.


Zatímco u pana Ollivandera se Frankiemu moc nelíbilo, obchůdek madame Malkinové byl o něco přívětivější, za to však byl matkou varován, že až moc mluví. Především proto do obchodu vešel Frankie až po své matce s obavami vepsanými ve tváři a nejistě se rozhlížel kolem. "Dobrý...." ani to nestihl doříci a hned se k němu otočila baculatá žena s širokým úsměvem na tváři. "Hned budu u tebe, drahoušku, nejdřív tu musím dořešit tohle zlatíčko," zaštěbetala vesele a Franklin byl fakt rád, že tu je ještě někdo další. Někdo, kdo by mohl být jeho spolužák hned po konci prázdnin, takže se na kluka nejistě pousmál, odkýval baculaté ženě to, co říkala a stoupl si stranou společně se svou matkou, která s úsměvem pozdravila druhou ženu, jenž Frankie tipoval na matku onoho kluka, který byl v rukou baculaté ženy. Což mu Franklin vůbec, ale vůbec nezáviděl a fakt se netěšil na to, až kluk zmizí a on bude na jeho místě.

_________________

[Madame Malkinová]

Au. Moriarty sebou cuknul a zašklebil se na paní Malkinovou jako bouřková obloha - snad myšlenka, že i ti nejmocnější kouzelníci, si museli zakládat na správném ohozu, ho přiměla zůstat a nezdrhnout z obchodu, no a pak tu byla mamka a s ní nebylo radno si zahrávat, nebo jí aspoň tak přímo odporovat. To byl pech největšího kalibru a kombinace usměvavé baculky a bystrého vojáka v pozadí s profesionálním pokerfacem, jakoby se vyloupla z jeho nekonečných snů, se kterými nikdy nemohl nic dělat.
Dveře zaskřípěly podruhé a Kail v naději pohlédl směrem k pootevřenému východu a zběžně přelétl očima i nové zákazníky, s tím, že se zastavil na klukovi zhruba jeho věku a sice své vlastní utrpení na stoličce přál tolika lidem na světě, byl té dobroty, že aspoň protočil očima a pak nenápadně zagestikuloval k východu a snažil se co nejvíc, aby se aspoň Malkinové nebezpečné úsměvy téměř přinášející cukrovku přesměrovaly jinam. "To je dobrý, jo sedí. Notak..." procedil mezi zuby netrpělivě a těkal přitom střídavě z jehly, na paní a pak na nové kousky, čapky a kožené rukavice, které asi jediné celkem schvaloval. A to, že ho matka nijak nepodpořila, jenom tiše přizvukovala, ať vydrží, mu neposloužilo jako vytoužený únikový plán. "další zákazník," gestikuloval. "Určitě spěchá, už je to hotový?" To nechceš, vážně... upozornil ho pohledem, pokud ho vůbec zachytil a jestli se nepokusil nenápadně vyklidit pole navzdory dalšímu dospělému hlídáčkovi. "Možná bych si to ucho mohl přičarovat, pokud mi ho ta jehla propíchne," odsekával drze, když se mu ohnala jehlou po čapce, která mu sjela přes čelo skoro k nosu a jakmile stále podezřele vesele odcupitala pro další pokusný model, významně pozvedl obočí. "Vsadim se o vlastní botu, že si něco přimíchává každej den do čaje," sykl spiklenecky ke klukovi a kývl jejím směrem. "A jenom na kafi určitě nejede,"

_________________

Když tak Frankie pozoroval onoho kluka a počínání madame Malkinové, byl si najednou jist, že by raději přežil znovu zatemněný obchůdek a péči pana Ollivandera. Madame Malkinová byla hyperaktivní a to, jak se usmívala a neustále mluvila bylo spíše strašidelné, než milé. "M-my nikam nespěcháme," dostal rychle ze sebe a na kluka se omluvně usmál, ale přeci to musel pochopit, ne? On se k tomuhle upsat nechtěl a nebýt matky za jeho zády, nejradši by z obchůdku zdrhl s tím, že měli třeba zavřeno. Jo, kdyby tady teď byl Scott, nejspíše by se zvládl nad to vše povznést, ale matka věděla o jeho největším strachu, takže fakt, že vypadal jak vystrašené kuře mu byl zcela ukradený.
No a pak to přišlo. Madame Malkinová dodělala práci u kluka a on byl na řadě. Skoro to s ním seklo, ale ještě předtím stihl mrknout po klukovi a povytáhnout koutek úst do úšklebku. "Znám pár bylinek, který by tohle," tady trochu zagestikuloval rukama, aby dal najevo, že myslí onu osobu. "Mohli způsobovat. A prý pak na nich jsou lidé závislý," dodal ještě rychle, než byl matkou popostrčen ke stoličce, na kterou se vyhoupl a ani se nepohnul. To on totiž uměl - klidně stát a dělat, že tam není. Takhle to mohlo být mnohem rychlejší, než kdyby se tu kroutil jak žížala, ne? No, snad. "AU! Mami, ona mě píchla!" Frankie překvapeně vyvalil oči, to totiž bolelo a rozhodně to nebylo příjemné. Proč si vlastně on sám nemohl doma uniformu udělat? Však s pomocí babičky by to jistě zvládl a bylo by to lepší, než tohle utrpení. "Tak, zlatíčka, oba jedete poprvé do Bradavic, že? Těšíte se? Já, když si vzpomenu na svá mladá léta.." madame Malkinová se odmlčela a na chvíli se zadívala do okna, jako kdyby se zasnila. Toho Franklin využil, aby se na neznámého pobaveně zašklebil. "Bude to už hotové?" bafl nakonec, protože tohle ho už přestávalo bavit a to byl jeden z těch, co vydrželi stát klidně několik hodin. "Ještě čapku a rukavice. A taky sponu na plášť! Budeš chtít nějakou ozdobnou, zlatíčko?" Jediný, co v tuhle chvíli Frankie opravdu chtěl, bylo odsud zmizet a někam se schovat.

_________________