<<<

Najít si nějakou chvíli pro sebe, mezi prací, cestováním a psaním knih bylo opravdu těžké. Pokud totiž nebyla zavřená v kanceláři, lítala po místech výskytu kentaurů, a pokud nedělala ani to, sbírala informace pro své nové cestopisy, které pak taky někdy musela psát. Jinými slovy, její život byla jen a jen práce. To jí ale nevadilo, protože kdyby jo, něco takového by nedělala - práce, kterou dělala, jí bavila, stejně jako cestování a poznávání nových kultur a psaní cestopisů a pohádek pro děti. I tak byla ráda, když si ve svém nabitém programu našla i jen pár hodin na oddych. Spánek se totiž nepočítal, moc ho neměla. Za ty roky už si na to zvykla na tolik, že jí spíše více unavovalo spát víc jak čtyři hodiny než fakt, že pořád něco dělá.
Sice nebyl úplně hezký den, ale to Reenu nezastavilo v tom, aby si vyšla na nákupy. S několika taškami věcí převážně z knihkupectví pak zamířila do Duhy, protože začínala mít vcelku veliký hlad. Přeci jen po ulicích Příčné lítala už od brzkého rána. Hned po vstupu mávla na pozdrav Joshuovi, a pak už si zabrala jeden z volných stolů. Tašky hodila pod stůl a hned se dala do rozmýšlení nad tím, co si tak dát k jídlu. Brzy jí pak na stole přistál zelený čaj s jasmínem, plněné boxty a pořádný kousek ovocného koláče. A protože byla opravdu hladová, hned se do toho pustila.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám!

_________________

<<

Lavern měl po dlouhé šichtě, ale kromě toho, že měl trochu kruhy pod očima a mírně rozčepýřené vlasy, asi byste to na něm nepoznali. Do Duhy zamířil proto, že měl hlad a nutkání si nalít něčeho ostřejšího – nehledě na denní dobu… zasloužil si to – a upřímně se mu dvakrát nechtělo se s něčím otravovat doma. S tím by bylo moc práce. S tím jídlem, nalít by si zvládl, samozřejmě.
V Duze byl za chvilku, objednáno měl také během chvíle, a tak už se jen rozhlížel, kam by se posadil. Tamhleta slečna mu připadala známá… i když to určitě nebylo tím způsobem, to by si pamatoval. Nicméně když už zaujala jeho pozornost, rozhodl se k ní zamířit. „Zdravím, co když si k vám přisednu, nebude vám to vadit? Zdáte se mi totiž něčím povědomá… Lavern Xavier, těší mě,“ představil se žoviálně a v podstatě jí příliš prostoru k protestu nedal.

_________________

Reena si moc svého okolí nevšímala především proto, že se zajímala o svůj talíř s jídlem a také o svůj čaj. Když se tedy někdo u ní zastavil a promluvil na ní, krapet vyděšeně sebou trhla a překvapeně na svého vyrušitele zamrkala. "Poslužte si," pousmála se a rukou poukázala na volné místo. Protestovat totiž v plánu ani neměla, společnost vždycky ráda uvítala. "Reena Dewanji, taky mě těší." Pořádně si Laverna prohlédla a snažila se přijít na to, jestli už ho někde viděla, ale měla pocit, že spíše ne. Nepřipadal jí kdovíjak povědomý, ale kdyby se snažila vzpomenout si trochu víc, možná by na něco přišla. Ostatně si v nemocnici na oddělení zranění způsobených kouzelnými zvířaty poležela hned několikrát, ale lékouzelníky se nikdy zvláště nezabývala, především kvůli tomu, že se snažila vždy co nejrychleji dostat zase pryč. "Nedávno byla má podobizna vystavena v Krucáncích, vydávala jsem novou knihu," pronesla zamyšleně. Stávalo se celkem často, že jí lidi poznávali, přeci těch knih vydala už celkem dost.

_________________

Reena ani nemusela zmiňovat, že nedávno vydala novou knihu, protože po představení si to Lavern sám vybavil, nicméně přikývl na souhlas, že to bylo tak. „Samozřejmě, už si vzpomínám. Poměrně poutavé čtení, člověk má pocit, jako by si ta místa procházel s vámi,“ poznamenal, protože náhodou o jakémkoliv cestování si četl rád. Však i sám se dosti nacestoval, byť jemu se zamlouvala hlavně města, toulání divočinou ho zase až tak nebralo. Což neznamenalo, že by ho to nezajímalo alespoň teoreticky. „Jak dlouho jste sbírala materiál, jestli se mohu zeptat?“ položil otázku s očividně upřímným zájmem, což se zase tak často nestávalo, ale děly se i divnější věci. Třeba i takové, že nedávno napsal svému synovi v Bradavicích dopis, který dokonce ani nevyzněl ironicky.

_________________

Reena se zeširoka zazubila, protože vždycky byla ráda, když se mohla bavit s někým, kdo četl její knihy. A bylo jí jedno, jestli někdo její knihy měl rád nebo je naopak kritizoval. Protože se tak alespoň dozvěděla, co do příště zlepšit. "To jsem ráda, protože přesně o to se u každé knihy snažím," přiznala s úsměvem od ucha k uchu. Ne každý měl možnost cestovat tak, jako cestovala ona, takže alespoň prostřednictvím jejích knih se mohli někteří ponořit do takových koutů světa, o kterých někteří ani nevěděli. "U téhle poslední to bylo skoro rok, protože jsem moc času k cestování neměla. No a ne každý kmen je rád za cizince a získat si důvěru některých bylo opravdu těžké." Přiznala po chvíli krapet zamyšleně, protože daný časem si prvně nebyla úplně jistá, ale nakonec seznala, že to skoro ten rok bude, bohužel. "Cestujete rád, nebo o tom jen rád čtete?" usmála se pak a natáhla se pro hrnek s čajem, kterého tam už moc nebylo, takže mávla na Joshuu a jakmile k nim došel, objednala si ještě jeden. Přeci jen to vypadalo, že se tady na chvíli zdrží..

_________________

Lavern si se zájmem vyslechl Reeninu odpověď a pokýval hlavou na souhlas, načež pokrčil rameny. „Obojí, dalo by se říct. Po škole jsem cestoval ve velkém, teď už to tak časté není, ale úplně se tomu nevyhýbám. Jak si k tomu člověk jednou najde cestu, jen těžko se toho vzdává. Jen na rozdíl od vás raději osobně poznávám města a jejich historii,“ odtušil Lavern v odpověď, kterou i kupodivu trochu rozvedl. Nicméně když šlo o něco, co ho osobně zajímalo, dokázal být příjemným společníkem. Pravděpodobně tak s Reenou strávil ještě nějaký čas povídáním, než posléze nastal čas se pomalu rozloučit.

>>

_________________

Jesse Morgan snídal whisky.
Nebylo to poprvé, co si takovou snídani dopřával, a zřejmě to nemělo být ani naposledy. Obzvlášť poslední dobou sedával nad ránem v hospůdce Na Konci Duhy poměrně často - to byl holt ten bohémský život, k němuž se mladý pan Morgan během posledních dvou měsíců úspěšně vrátil. Sice úspěšně, ale zřejmě ne stoprocentně, protože s nikým moc neflirtoval - dokonce si nevšímal ani barmanky za pultem, která se na něj celkem často výmluvně usmívala.
Jesse pil sice nalačno, ale to neznamenalo, že by byl zpitý pod obraz. Naopak byl docela střízlivý, a nebýt zbytku zlatavé tekutiny ve sklence, kterou objímal prsty, člověk by řekl, že si sem famfrpálový komentátor prostě jen zašel na míchaná vajíčka, ne na tak odvážnou alkoholovou snídani. Snídani věru bouráckou.
A jak tak seděl a kroužil skleničkou mezi prsty, poměrně nezaujatě se rozhlížel kolem sebe. V Duze takhle ráno moc lidí nebylo - většina ožralů z včerejšího večera už se zvládla odvalit pryč a teď sem mířili spíše lékouzelníci na nějaký ten žvanec a kafe, takže nic zajímavého. A Jessemu ten klid kupodivu celkem vyhovoval; ne každý den musel mít kocovinu a migrénu jako prase, že. Občas to nějaký ten klidnější den prostě chtělo...

_________________

→

Její první přihlížení práci v nemocnici nebylo zrovna něčím, co by Valentinu k smrti zajímalo a co by ji dokázalo zaujmout tak, aby s nadšením zůstala vypomáhat i po konci své domluvené směny. I když... ono oddělení Nehod s kouzelnými předměty mělo minimálně dvě velké plus, z nichž jedno jí vrnivým tónem doporučilo kávu Na Konci duhy se slibem, že se po konci vlastní směny třeba zastaví. Val ale nehodlala na flirtujícího ošetřovatele čekat, i když jí značně zpříjemnil ty hodiny strávené s pacienty, no a co se vedoucího oddělení týkalo, byla jen ráda, že neskončila na oddělení pod někým jiným jiném.
A i když ji společnost nových známých nelákala, káva ji lákala dostatečně sama o sobě, což zdědila zřejmě po matce, která by pro vůni kávy dost možná i zabíjela. Val se proto moc nerozhlížela, když vešla do pochybné irské putyky (dle jejího názoru), a zastavila se až u baru, kde požádala o velký hrnek horké kávy bez mléka a bez cukru.

_________________

Jesse možná snídal whisky, ale to neznamenalo, že by byl slepý a kompletně ignoroval svoje okolí. Když se tedy u baru objevila poměrně hezká, štíhlá slečna, bylo naprosto pochopitelné, že se jeho pozornost okamžitě stočila k ní. Jednak v hospodě momentálně nebyl nikdo zajímavější, a jednak byla ta slečna hezká, což znamenalo, že ji Jesse ignorovat nedokázal, ani kdyby chtěl. A to i přesto, že poslední dobou na laškování neměl moc náladu.
„Hmm, kávu bych si taky dal,“ navázal na objednávku neznámé slečny, když zaslechl, že prosí obsluhu o dávku kofeinu. Kafe byl vždycky dobrý nápad, obzvlášť takhle po ránu. Jesse byl dokonce ochotný uznat, že je to nápad lepší, než whisky na prázdný žaludek. „Prosím,“ dodal, hodil po barmance štěněcí pohled, a po slečně čekající na kávu vrhl jeden ze svých blýskavých úsměvů.
Dost možná v tu chvíli vypadal jako naprostý (ale sexy) zoufalec, ovšem nedalo by se tvrdit, že by mu to nějak vadilo.

_________________

Val k sobě přitáhla hrnek s kávou a koutkem oka se zadívala na toho mladíka, co do sebe tak zoufale lil whisky, a teď se dožadoval kávy. Sjela ho pohledem od hlavy až po paty, a i když to byl hezký pohled, nechápala, proč někdo jako on ředí svoje krevní řečiště tak brzy ráno lihem. „Jestli jste toho měl víc, tak by vám to kafe mohlo spíš uškodit. Bude se vám motat hlava mnohem víc a mnohem dýl. Zkuste se spíš najíst.“ Doporučila mu a po tom jeho úsměvu se nedokázala neusmát. Úsměvy byly nakažlivé a navrch se nemračila skoro na nikoho, ani na ty dva staříky z nemocnice, co se jim zapalovala lýtka.
Po chvilce váhání, kam se s kávou vrtnout, se nakonec na baru i usadila a poručila si ještě třešňový koláč, ačkoliv bylo jasné, že za takovéhle zřešení si bude muset dát pár koleček kolem Londýna, aby se ručička na váze nenachýlila směrem k tetičce Bryony. Nic proti ní, byla úžasná, ale jejích rozměrů Val rozhodně dosáhnout nechtěla.

_________________