S pokynutnutím hlavou a pobaveným ušklebkem si začala sundávat pláštěnku a následně ji podala Johnovi. " Zajisté! Určitě si musíte něco takového sehnat, má to spoustu výhod proti obyčejnému hábitu." Zářivě se usmála. Na tož pokračovala. " Hm, jsem si jistá, že uhnoudnout vaši kolej také lehce uhodnu." Nadzvedne jedno obočí a pozorně si pana Wellse, avšak né příbozného toho pana Wellse prohlédla." Hm, pokud ale mají všechny telefoní budky zabrané, proč si nevybrat něco jiného třeba policejní budku? Té by si nikdo nevšiml, třeba v mudlovském světě postávají na ulicích, ale už je nikdo nevyužíva. A co se týče nápadnosti, podcenujete lidskou nepozornost. Třeba dnes si mudlové ani nevšimnou jestli se procházíte po ulicích v hábitech. Jenom si něco zabrblají o hippie a pokračují dál. A něco tak prostého jako policejní budka by se dalo snadno přehlédnout." Mezi tím na Johna stále kouká s podivně vysoko zvednutým pravým obočím.

OT: Počítá někdo ty Who narážky?

_________________

0T | +

John se začal nedočkavě soukat do žluté pláštěnky a i když mu byla přesně podle Sophiina odhadu příliš úzká, tvářil se jako u vytržení. "No, počkejte až se do vaší policejní budky stejně vloupá někdo nepovolaný," poznamenal šalamounsky, když se mu podařilo dostat se přes obtížnější část zkoušení. Uhladil si přední část a natáhl přes hlavu kapuci, což vyvolalo dojem přerostlé gumové kačenky. Všiml si Sophiina pohledu a oplatil jí ho naprosto identickým.

_________________

Když se John začal soukat do pláštěnky tak ikdyž to bylo s těží možné, ji obočí povyskočilo o něco výš. " Velice vám sluší, ale nezničte mi ji." Řekla s dusíc přitom záchvat smíchu, který se ji dral z plic. "Proč by se někdo vloupával do policejní budky? To by se tam chtěl někdo chtěl nechat zatknout?"

John zvedl oči ke stropu. "Právě mě napadlo... dvanáct důvodů," sdělil záhy Sophii energicky a předsevzal si, že pláštěnku zachrání tím, že ji raději sundá. Poněkud pnula na zádech. "Například ten, že kdybych byl na útěku před zatčením, vybral bych si ji jako nejlepší místo k úkrytu, protože tam by nikdo nehledal. Nesmějte se, ani nejmenší pravděpodobnost byste nikdy neměla vyloučit jako nemožnou! Vždycky se najdou lidé, kteří nemožné obrátí v zázrak," poposkočil John na místě, aby se mu pláštěnka svezla přes paže. Nakonec ji vrátil nepoškozenou s širokým úsměvem Sophii zpátky.
"Ale je to jistě velmi inspirativní nápad, slečno Williamsová! Musíte mi odpustit, docela se bavím hledáním řešení a jsem si jist, že mít delší chvíli na přemýšlení, těch situací bude vícero, ale všechny fantaskní a hloupé. Přece jen bychom měli počítat s tou nevšímavostí," domníval se a z pultu si nakonec ze své dvojice výtisků vybral Dešifrování Dálného východu, aby ji mohl zaplatit. Davem už si totiž cestu razila nepřehlédnutelná Charley, odhodlaná odtáhnout bratra z obchodu, v němž byl s to rozházet malé rodinné jmění do posledního svrčku. Konec zábavy však vycítil jen John, pro zbytek Krucánků a kaňourů se tmavovláska půvabně a nevinně usmívala.
"Dobré odpoledne," pozdravila Charley Sophii, když přišla blíž, a pozorně si ji prohlížela, aniž dala jakkoli najevo případnou nelibost nad vzhledem či oděním. Uměla být sympaticky příjemná, jenže její pozdrav si John v duchu přeložil jako konec vycházky a tvářil se poněkud pohřebně. "Já jsem Johnova sestra Charley, ráda vás poznávám. Budu vám bratra ale už muset ukrást, máme před sebou ještě několik pochůzek," podala Sophii ruku k potřesení a John rychle následoval jejímu příkladu, protože hrozilo, že Charley zcela převezme velení a on se ani nestačí řádně rozloučit.

_________________

S usměvem převzala pláštěnku a přehodila jsi ji přes ruku. " Víte, určitě by se našlo spoustu další důvodů, proč by se někdo chtěl vloupat do budky, třeba by na světě byl jiný cestovatel v čase, který by si také vybral jako stroj času policejní budku a snažil by se do ní dostat. Myslíc, že je to jeho stroj času." Když k nim přistoupila Charlie rychle urovnala obočí a změnila svůj výraz z nadšené šestileté dítěte na něco více všedního a reprezentovního. " Já jsem Sophie, Johnova možná-skoro-budoucí kolegyně. Ráda vás poznávám. Och vůbec jsem vám nechtěla zdržovat bratra. Já jsem jenom stála ve frontě.." Začala se hekticky omlouvat a gestikolovat rukama, přičemž praštila pravou rukou do dříve levitujících knížek, které se zachvěly a propadly se asi jednu stopu dolů.

John střelil po knížkách pohledem, jako by je chtěl zachytit, ale Charley už ho držela pod paží. Pokývla Sophii a sebevědomě se ujala vyklízení prázdné uličky k východu pouhým roztáhnutím rudých rtů v úsměvu. John se stejně jako Sophie snažil tvářit aspoň krapet dospěleji a vážněji, ačkoli se mu ve tváři nesmazatelně zračila lítost, že čas utekl tak rychle, ale než se za nimi zavřely dveře, otočil hlavu a přes rameno Sophii s letmým potutelným úsměvem povzbudivě zamával.

_________________

S lehkým mavnutím ruky se rozloučila se sourozenci. A následně, co jí stará zašpklá čarodějka šlápla na nohu a zabrblala si něco o tom, že ta nová generace nemá vůbec žádnou výchovu. Si pro větší jistotu chytla knížky do náruče a zamířila ke kase. Kde podle očekávání její peněženka ztratila velkou část obsahu. S náručí plnou knížek vyšla z knihkupectví a zastavila se u kola kam do malého košíku na říditkách položila všechny knížky i pláštěnku tak, že vůbec nebyly vidět, dokonce se zdálo, že by se do košíků vešlo knížek o pár desítek víc, toto kolo, mělo totiž, určité výhody co se týče uložného prostoru. Sophie opatrně poklepala na zámek, který už dříve vykouzlila a ten se do vzduchy vypařil jako pára nad kotlíkem. Opatrně nasedla a bezvětších problémů odjela směrem k východu u Děravého kotle.

<<< Dům rodiny Hesinge

Jakožto velice akční člověk – který však prospal téměř celé dopoledne, vzhledem k tomu, že včera usnul velice pozdě na mé poměry – jsem vyrazila do ulic. Hodlala jsem si projít příčnou, když tady zase tak dlouhou dobu nebudu moci okoukávat nejrůznější stánky. Sama. Ale tentokrát sama znamenalo opravdu sama – bez Cari, která zůstala doma, vzhledem k tomu, že očividně dobrodružství měla za včerejšek dosti i bez bratra, který vyrazil do Německa a mě tady nechal samotnou. Ač jsem tvrdila, že mi nebude scházet a že se jej ráda zbavím, opravdu jsem si nedokázala představit, jak přežiji celé pololetí – Pololetí! Celé! – bez mého bratříčka. A opravdu jsem z toho nebyla vůbec nadšena. Možná ve vlaku pojedu s Joe, Pla-Patrickem či Arsenem… ale i tak… bez bratra, bez té hrozné a protivné poloviny dvojčat! Celou tu dobu...
Ovšem teď jsem se tím nechtěla zabývat. A tak jsem si myšlenky o tom, jak přežiji školní rok vytlačila z mé malé hlavinky. Chtěla jsem si užít poslední den v kouzelnické části Londýna, než odsud na dlouhou dobu zmizím do Bradavic. Ovšem bohužel jsem nepočítala s nepřízní počasí a tak jsem musela brzy zamířit do přístřeší, protože počasí si dělalo co se mu zrovna zachtělo.

>>> Zmrzlinářství

Skupinka pěti netrpělivých lidí postávala okolo šesté, která zbožně shlížela na mapu a přitom ji obezřetně zkoumala. " Můžeme už jít táto? " řekla otráveně Katherine (sestra Tary)." Ne." Zamračil se otec a zpražil pohledem všechny, které přistihl, přitom návrhu, nadšeně pokyvovat hlavami." Nejdřív musíme prozkoumat celou mapu." Ozvalo se sborové zaúpění. Postava z mapou si toho však nevšímala a dál se věnovala kusu papíru před sebou. Pak už to začínalo být pouze horší a horší. Katherine i přestože jí už bylo devět, sebou stále vláčela plyšového psa a zmíněný plyšák začal právě poskakovat po Hugově hlavě. Tara pouze přihlížela, bylo jí jasné, že její bratr Hugo už to dlouho nevydrží a co nevidět vybouchne. Je třeba také říct, že Hugo se chvíli snažil svou sestru ignorovat, ale nikdy to nebyl trpělivý typ. " Nech toho." zavrčel, chytil psa za hlavu a vyrval ho Katherine z ruky. Dívka se přestala pohihňávat, její tvář zhyzdila děsivá zlost a začala hystericky ječet. Pak se k řevu přidali i všichni ostatní. Hugo vyhrožoval své sestře, že se psem provede strašlivé věci, pokud nepřestane řvát. Matka křičela ať toho oba okamžitě nechají. Otec, který se kvůli křiku nemohl věnovat mapě, hlasitě nadával, že tu nikdo neumí být ani chvíli zticha. Tara se jen pro sebe usmívala a sem tam zakřičela aby byli ticho. Jediná babička nekřičela, asi to bylo tím, že tam vůbec v tu chvíli nebyla. Právě tento fakt si uvědomila celá skupina najednou a také svorně zmlkla.

Pět lidí pochodovalo uličkami, přičemž sem tam vykřikli: " Babi!" Po nejstarším členovi výpravy však jako by se slehla zem. Na jednou se máma zděsila. " Vždyť ona ani nemá zubní protézu, jak se domluví ? " Pro vysvětlení babička bez zubů mluvila opravdu příšerně a jako by nestačilo, že jí není rozumět, při artikulaci příšerně prskala.
Ulice už se začala pomalu vyprazdňovat a s ní i uličky, do ní ústící a udýchaná pátrací četa konečně našla ztraceného člena rodiny. Babička si v klidu povídala s postarším mužem, který jak se dalo poznat podle jeho mluvy, si také zapomněl nasadit zubní náhradu. Teď když už byli zase všichni pohromadě se mohli vydat nakoupit věci potřebné do Tařiny školy. Po tomhle výletě se sice měli stavit ještě v mudlovském Londýně, aby si věci obstaral také Hugo, který bude studovat na umělecké škole, ale díky záchranné akci, to bude zřejmě odloženo až na zítřek. Asi po deseti minutách bylo všechno, kromě hůlky a hábitu nakoupeno. Normálně by to asi trvalo mnohem déle, ale oni byli všichni už opravdu unavení a chtěli se co nejdříve dostat domů.