Chvíli po Olafovi se nás rozhodl opustit i Simík, což mi bylo docela líto. "Taky se měj Sime. A těším se až se zase uvidíme," i jemu jsem zamávala a vyprovodila jsem ho s milým úsměvem. Vypadalo to, že nás i brzy opustí Doreen, což mi taky bylo líto a vypadalo to, že oni prvňáčci před námi utíkají. Ale oni byli tak ňuňatý, že jsem jim to prominula. A na další setkání jsem se s nimi fakt těšila. Hlavně mě strašně zajímalo do jaké koleje je zařadí a tiše jsem doufala, že alespoň jeden z nich půjde do Mrzíku. Přátelští mi na to připadali všichni tři až až.
"Jo mám strašně ráda zvířata," kývala jsem hlavinou a usmívala jsem se. To, ale přeci muselo být poznat, ne? "Jmenuje se Maestro," pochlubila jsem se vesele se jménem a širokánským úsměvem jsem dále poslouchala Havránka. "Vážně existují kudrnaté kočky? No tak takovou bych vážně chtěla, asi nevíš kde se dají sehnat co?" A veselá nálada ze mě nevyprchala ani teď, protože jsem se cítila skvěle. A nejen kvůli tomu, že jsem byla v obchodě se zvířaty. "Hele a ti hadi vážně nejsou slizcí? Přece musí být, aspoň trochu ne"? Vrátila jsem se ještě narychlo k předešlému rozhovoru. Ne, že bych Sepovi nevěřila, přeci jen byl v Havraspáru, takže o tom něco musel vědět, ne? Ale takhle mi všechny mé představy o slizkých potvorách zmizeli(i přesto jsem ty dlouhé potvory neměla ráda. Vážně ne.)
"Jo mám bráchu. Jmenuje se Stephen, ale je starší než já o sedm let. Taky bych chtěla stejně starého sourozence jako máš ty," broukla jsem, možná trochu závistivě, ale tak jsem to rozhodně nemyslela. Teda jako možná trochu jsem mu záviděla, ale Step byl taky skvělý a rozuměla jsem si s ním. I když mít stejně starého(ten rok jsem nevnímala) sourozence by bylo strašně moc super. A ještě lepší by bylo kdyby to bylo dvojče. No umíte si to představit? Z přemýšlení o tom jaké by to bylo mít dalšího sourozence mě vyrušil Septimus a má nová sovička, kterou se podařilo Havránkovi sundat. "Díky," zamulám k němu s širokánským úsměvem a natáhnu ruku, aby si mohl puštík přelézt ke mě. Puštík chvíli váhal, ale nakonec přeci jen přehopkal na mou ručku. "To já taky nepoznám, ale bude se jmenovat třebá.." pohlédla jsem svému novému kamarádíkovi do očí. Tak jak se budeš jmenovat? Sovák(nebo sovice?) se celou dobu ani nepohnula a pohled mi oplácena. "Budeš se jmenovat Skadi," prohlásila jsem po chvíli s širokým úsměvem a byla jsem první kdo náš oční kontakt uťal. Už jen kvůli tomu, že jsem nutně potřebovala mrkat. Pokud jsem si dobře pamatovala, Skadi byla bohyně lyží a já lyžovala docela ráda(tedy dřív, teď už jsem se bála, že se zraním.) Ale tohle jméno se mi líbilo, a vypadalo to, že sovička je s ním taky spokojená.
Když do obchodu vrazil další prvňáček(doufala jsem, že je to další prvňáček a podle jeho reakcí jsem měla pravdu), věnovala jsem mu co nejmilejší úsměv. Ovšem Skadi to už tak mile neviděla, protože kluk s cylindrem jí vyděsil. Vzlétla a následně přistála v mých vlasech. V mých vlasech, které jsem měla perfektně učesané. Vážně, nic lepšího se nemohlo stát. Zamračila jsem se a pokusila sovu sundat, tím jsem jí asi ještě více naštvala a nehodlala se mých vlasů pustit. To jsem tedy po chvíli vzdala, protože už tak jsem vypadala, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a nehodlala jsem to dále zhoršovat. Gumička ve vlasech už stejně tolik vlasů nedržela, a proto jsem jí jednoduše stáhla a navlíkla si jí na zápěstí jako náramek. Počkej až slítneš, kdyby mě teď viděl můj bratr asi by se válel smíchy po zemi. Na slova tatínka toho klučiny(vypadal jako jeho otec, ale nebyla jsem si tím jistá) jsem nic neřekla. Ovšem slova Sepa mi vykouzlili na tváři veselý úsměv. "Jo když budete potřebovat pomoct, stačí říci," prohodila jsem ochotně snažíc se přestat myslet na Skadi ve vlasech, i když to se zatím moc nedařilo. Hlavně, protože to byli moje vlasy, o které jsem se musela starat, aby vypadali k světu a jedna sova mi to všechno hned zkazila.
To už se ve dveřích objevil další klučina(kolik prváčků dneska ještě potkám?), který alespoň od toho předešlého přišel v klidu což jsem ocenila jen dalším milým úsměvem, tentokrát na jeho adresu. "Ahoj, já jsem Spencer Woods," tohle jsem mířila i ke klukovi s cylindrem a když Daniel udělal onu menší poklonu, vykouzlilo to na mých tvářích ještě větší úsměv. "Děkuju, a máš pravdu. Jedeme do Bradavic už po druhý!" Byla jsem plná nadšení, takže jsem na chvíli zapomněla na Skadi ve vlasech, jenže když se sova ozvala protočila jsem očima v sloup, přesto stále s úsměvem. Taky jsem si vzpomněla, že jsem za svou novou kamarádku ještě nezaplatila, takže jsem přešla rychle k prodavači a zaplatila mu za ní. Taky jsem ještě v hlavě měla, že musím koupit nějaké věci pro Mae, takže jsem ještě k sově přihodila pár pamlsků pro sovu a pár pro kočku a ještě ten fialový obojek. Na víc mi, bohužel nezbyli peníze což znamenalo, že sem musím ještě někdy zajít. A protože se mi tady strašně moc líbilo, vůbec mi to nevadilo.
Jakmile jsem tedy měla všechny věci zaplacené, nastrkala jsem si co se dalo do kapes(což se mi do konce podařilo!) a s veselým úsměvem jsem se otočila zpět k dětem a tedy k jednomu dospělákovi. "A jak se do Bradavic těšíte?" V očích se mi zablýskla jiskřička zvědavosti, a vlastně zvědavá jsem stále byla.

_________________

Rozloučila jsem se s kluky a s dobrým pocitem si oddechla, nakonec to nebylo tak těžké. Do obchodu přicházeli další zákazníci a tak jsem se rozhodla vyklidit pole co nejdřív, zamávala jsem na Spencer a Sepa a kličkovala směrem k východu. Banshee jsem svírala v rukou, nechtěla jsem riskovat, že se stane něco neočekávaného a ona mi uteče. Potom jsem se ale zastavila. Kailova sova Diarmuid milovala soví oříšky a mě jaksi inspiroval Sepovův ušlechtilí plán koupit něco své sestře pro její kočku. No co, jedny soví oříšky se hodí vždycky. Zaznamenala jsem dědův nedočkavý pohled a tak jsem si s nimi pospíšila k pokladně. Prodavačka si též raději pospíšila, když poznala důvěrně známou krysí tvářičku.
"Promiň, že jdu tak pozdě." pronesla jsem omluvně: "Tohle je Banshee." ukázala jsem mu svůj objev a doprovázeni dědečkovým hlasitým smíchem jsme vyrazili dál.

>>> Ollivanderovy hůlky/Madame Malkinová

Mimo herně:
omlouvám se něják jsem nestíhala jen stručně aby bylo jasno

Pan Selby se na Septima poněkud rozpačitě usmál, načež překvapeně těkl pohledem k plavovlásce se vzbouřenou sovičkou, evidentně netušíc, co dělat a jestli vůbec něco dělat. "Ups, promiň, nechtěl jsem ji vylekat - dobrý?" zajímal se Edmund, ale byl příliš nadšený z toho, že si dnes domů donese svoje vlastní, historicky první zvířátko, aby mu na tváři starostlivý a trochu provinilý výraz vydržel nějak dlouho. Táta po něm hodil káravým pohledem a Edmund se na něj vesele uculil, protože ta holka už sovu z vlasů dostala a nebezpečí bylo zažehnáno, když se nepočítaly její rozdrbané vlasy. Edmund si bezděčně prohrábl svoje vlasy prsty, aby si je přeci jenom trochu srovnal a nevypadal jako vandal.
"Eh, to je škoda, my budeme potřebovat zrovna něco menšího..." řekl pan Selby a děkovně se usmál na Septima, který se jich ochotně ujal, načež si vyměnil pobavený, ale stále trochu rozpačitý, úsměv s místním prodavačem, jehož práci odváděl ten chlapec za něj. Každopádně pan Selby oceňoval, jakou ten klučina měl kuráž.
"My doma totiž nemůžeme mít zvířata, takže potřebuju nějaké, co se mi vejde do kapsy," objasnil situaci Edmund, který nebyl rozpačitý ani trošku a přátelsky se na tu dvojku usmál, ale to už se ve dveřích objevil další chlapec, a tentokrát ho Eddie dokonce znal.
"Nazdar, Danny!" pozdravil ho vřele Edmund, "Tati, tohle je Danny, on je taky obyčejný, jako my, potkal jsem ho tu minule," představil ho trochu tátovi a pobaveně na Daníka mrkl - slovu "mudla" se radši vyhýbal, protože na tátu toho už tak bylo asi dost. "Dobrý den," opětoval pak pozdrav zdvořile i pan Selby a přívětivě se na Daniela usmál.
"Jojo, konečně si můžu pořídit mazlíčka. Jenom teda nevím, jestli radši žábu nebo krysu, ale žáby jsou takové...já nevím, trochu nudné, nemyslíte?" pokračoval a nejistě se ušklíbl na všechny ostatní děti, načež vyvalil oči na Spencer a Septima, kteří dle dívčiných slov jeli do kouzelnické školy už druhým rokem. Tak proto vypadali tak uvolněně a v pohodě a, no, nevyjukaně.
"Strašně moc!" vyhrkl poté přesvědčivě okamžitě poté, co Spencer dořekla svůj dotaz, jestli se těší do Bradavic, "Kdo by to byl řekl, že kouzelníci opravdu existují? Před chvílí jsme s taťkou byli pro hábit - to ve škole vážně všichni nosí to samé? To musí být paráda, ten plášť vypadá opravdu suprově! A taky už mám hůlku - byl už jsi taky na nákupech, Danny? Mně ještě chybí učebnice a školní potřeby..." brebentil poté zapáleně.
"No nic, vidím, že si tady vystačíte i beze mě, tady máš peníze Eddie, kup si, co chceš, ale vážně to musí být jenom krysa nebo žába, ano? Rád jsem vás všechny poznal, teď mě omluvte, ale půjdu si do toho hostince dát něco k pití, stejně Edovi dokážete pomoct víc než já," řekl s úsměvem pan Selby a poplácal synka lehce po rameni, načež se se všemi rozloučil a unaveně se vydal ven, což Edmunda sice rmoutilo, ale věděl, že táta už má celkem dost a že pro něj bude lepší jít si odpočinout pěkně do klidu.
"Jaké to tam je, v Bradavicích?" zeptal se poté s jiskřičkami v očích Septima se Spencer, načež honem dodal: "Mimochodem, já jsem Edmund, Edmund Selby, těší mě," a lišácky se pousmál.

_________________

Spencer byla milá, ale hodně mluvila, což trochu tradičně způsobilo, že Septimus byl trochu tišší a spíš jen přikyvoval nebo krčil rameny, jako právě u otázky na kudrnaté kočky.
"Můžu se po nich podívat, i po živém hadovi, abys mi věřila," opáčil s letmým úsměvem a na Specino přání mít stejně starého sourozence jen neurčitě něco zamručel s lehkým ruměncem. Už už se chtěl zeptat, jestli puštíkovo jméno něco znamená, ani by si tolik nelámal hlavu s nějakým pocucháním vlasů, ale...
Edmundovo - jak se chlapec představil - chování na něj zapůsobilo ještě víc jako něco, po čem býval Septimus mlčenlivý, takže jen vážně přikývl, vyrovnaně si vyslechl jméno dalšího chlapce, který do obchodu zabloudil (ale působil na něj míň divoce, tudíž z něj byl Sep klidnější) a bohorovně nic nenamítl, když se Edmudův tatínek rozhodl odejít a nechat jim tu Edmunda napospas.
"Septimus Strange," odpověděl s opatrnou prkenností a zamrkal. Spencer už stačila odpovědět na otázky, takže se pasoval do role člověka, který prostě mlčky stojí v pozadí a víceméně souhlasí.
Nijak mu to nevadilo. Ne že by tu na něj bylo moc lidí, ale tři prváci se mezi sebou dali do krysího spolku a teď se tady Edmund podle všeho už znal s Danielem. Septimus se hodlal držet Spencer. Loni už mu ujel vlak v tom smyslu, že se neudělal dost zajímavým na to, aby přitáhl kamarády z ročníku, a hlučné, srdnaté chování, které by mu s tím možná pomohlo, mu nebylo vlastní. Ani neměl tendence omdlívat.
Vlastně teď ani netušil, co říct.
"Je to tam jako ve škole...?" opáčil s vlažnou podezřívavostí, jako kdyby to měl být chyták. Tohle mu nikdy moc nešlo. Trochu zoufale zašilhal po Spencer, jestli nemá po ruce pohotovější, lepší odpověď. Přistihl se, že na všechno odpovídá jenom v duchu, ale nahlas to z něj nějak nešlo. Zapálení ostatních v něm obvykle probouzelo naprosto odlišné pocity - plus jízlivost, ačkoli si byl velmi dobře vědom toho, že loni toho chtěl vědět a znát taky tolik...
"Ta sova je Spencerina," zamručel nakonec upřesnění, i když měl pocit, že dost zbytečně. "A Bradavice jsou... nezakreslitelné. Stejně jako místo, kde se bude konat mistrovství ve famfrpálu," hlesl.

_________________

"Těší mě," usmál se Daník přátelsky na Septima i Spencer, jak se představili starší žáci. Najednou si chtěl zřejmě připadat šíleně galantní, a tak se ohnul a s pravou rukou na srdci se ještě jednou uklonil. "Nemáš zač," dodal potom s pohledem na sovičku, kterou Mrzimorka patrně právě kupovala.
"Opravdu? A do kterých těch kolejí patříte?" zeptal se znalecky, jakoby teprve před nedávnem teprve nezjistil, že nějaké vůbec existují. Ale většinu jejich jmen si pamatoval, dvě správně a dvě zkomoleně, ale u Daniela to zkrátka byl úspěch.
"Ano, do Bradavic se docela těším. Jen mě mrzí, že celý rok nebudu moci hrát na klavír. Úplně vyjdu ze cviku," posmutněl Danny trochu. To byla asi ta největší moucha, kvůli které se mu do kouzelnické školy tak docela nechtělo.
"Rád vás poznávám, pane Selby," natáhl Daník ruku k potřesení k tatínkovi Edmunda. Ten se zapojil do rozhovoru se staršími žáky v prodejně.
"Ano, byl jsem si koupit hůlku a hábit - madame Malkinová je moc příjemná paní," usmál se srdečně, aby nějak přispěl do debaty. "Já bych si rád koupil nějakou kočku - třeba britskou modrou, takovou má pan Appleby z ulice," řekl zase, proč přišel do Mžourova on. Je nutno poznamenat, že při tom mohl být Daník v rozhovoru trochu mimo mísu, ale což.
Blonďatý starší kluk, Septimus, jak se před chvílí představil, Daníkovi připadal trochu odtažitý a nepříjemný. Ale každopádně taky mohl mít jen špatný den.
"V žádné škole to není moc hrozné..." pokrčil rameny (ačkoli on zrovna studijní typ nebyl, ehm) a vyrazil se podívat na zvířátka v obchodě. Očima přejížděl všechny ty sovy, co si čechraly peří, kočky lízající si packy, krysy které by si rozhodně nepořídil a také žáby, které opravdu vypadaly dost nudně. A nebylo to tak nějak... Normální zvířátko.

Mimo herně:
Moc se omlouvám, že jsem nenapsala dřív, ale nějak jsem prostě nemohla, absolutně mi chyběla slina. Ted je to lepší, ale nic moc - pokud jsem něco přehlédla, berte to tak, že na to Daník prostě nereagoval

_________________

"To by jsi pro mě vážně udělal?" Zeptala jsem se nevěřícně s menším úsměvem. Toho hada bych mu klidně odpustila, ale mít takovou kočku by bylo fakt bezvadný. A taky ojedinělí, protože jsem u nikoho v Bradavicích kudrnatou kočičku neviděla. Havránek byl strašně milý, a jestli pro mě tohle vážně udělá, bude to strašně čupr supr. A já mu za to třeba upeču sušenky. "Ale já ti věřím," dodala jsem ještě rychle. "Jen jsem vždycky myslela, jak jsou ti hadí slizcí a tak," pokrčila jsem nad tím rameny a věnovala Sepovi další úsměv.
"V pohodě, v pohodě," mávla jsem packou směrem k Edmundovi, který se mi omlouval. V pohodě to samozřejmě nebylo, protože můj účes byl v háji, ale alespoň jsem sundala Skadi, které teď trůnila na mém rameni a tvářila se jakoby snědla všechnu moudrost světa. A já doufala, že na tom rameni zůstane nebo bych jí musela šoupnout do klece. Vlasy jsem si totiž nějak tak uhladila, abych nevypadala jako po zasažením elektrickým proudem.
Trochu mě udivilo, že Edmund nemůže mít doma větší zvíře než krysu nebo žábu, ale neptala jsem se proč. Mohlo být totiž hodně možností. Málo peněz, domácí který neměl rád zvířata, různé alergie.. Takže jsem se to prostě rozhodla nechat být, i když ona otázka "a proč" mě pálila na jazyku. A na chlapcovu další otázku jsem pokrčil rameny. "Já nevím, mám obě zvířata ráda stejně," zahuhlala jsem k němu s menším úsměvem.
"Já jsem z Mrzimoru," obrátila jsem se tentokrát k Daníkovi a také jsem mu věnovala úsměv. Tentokrát už jsem nechala mluvit i Septima, který byl podle mého, nějak podezřele ticho. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale.. Byla jsem zvyklá na lidi, kteří hodně mluvili, a tohle mi připadalo trochu divné. Ale tak ne každý mluvil rád, že.
"Jo, vážně nosíme všichni to samé," kývala jsem vesele hlavinou s širokánským úsměvem na tváři, protože mě těšilo odpovídat na jejich dotazy. I když jsem na některé dotazy odpovídala už podruhé. Tušila jsem, že během prázdnin takových dotazů zodpovím dost a prozatím mi to bylo fuk. "Ty hraješ na klavír?!" Pohled jsem stočila opět k Danielovi a vesele jsem se na něj zazubila. "Já na něj hraju taky. Hraješ ještě na nějaký hudbení nástroj?" Byla jsem nadšená, že jsem našla někoho kdo taky hraje na klavír.
Odcházejícího pana Selbyho jsem si všimla na poslední chvíli, protože jsem ho vytěsnila a úplně jsem zapomněla, že tady taky byl. Rychle jsem za ním broukla "nashledanou," ale dále jsem se o to už nezajímala. Vůbec mi totiž nevadilo, že nám tady Edu nechal.
"V Bradavicích je to strašně super," prohodila jsem a pohledem sklouzla k Sepovi, který se taky pokusil odpovědět, ale jeho odpověď byla taková.. Nijaká. I když to co potom ještě dodal se mi docela líbilo. "Jsou tam obrazy, který mluví, hýbací schody. A blízko Mrzimorské kolejní místnosti je kuchyně, což je strašně dobré když máte večer hlad," zazubila jsem se na oba prvňáčky vesele a povzbuzující úsměv jsem věnovala Septimusovi. Alespoň už mluvil trochu víc.

_________________

Ed se přátelsky usmál na Spencer, a radši moc nezkoumal, jestli to myslí vážně nebo ne, protože to byla holka, a navíc ještě starší, tedy pro Edmunda něco jako nepochopitelný začarovaný les opředený tajemstvím. Poté se pobaveně zakřenil na Daníka, který byl najednou středem pozornosti a Eddie se nemohl dočkat, jak se Spencer zatváří, až se doví, na kolik nástrojů že to Danny hraje - on z toho byl prvně taky dost paf. Zvědavě zašilhal po najednou zmlklém Septimovi, když byla jeho řada na prozrazení své koleje, a v duchu si zatím matně vybavil, že Mrzimor je...jak to bylo? Super? A něco s objímáním a sušenkami, že by? "Já půjdu asi přeci jenom radši do nějaké té krysy, nebo potkana - prý se dají vycvičit k tomu, aby vám seděli na rameni, to by bylo super," řekl zamyšleně, když se Daník vyjádřil, že bude chtít asi kočku, a souhlasně s veselým úsměvem přitakal, že madam Malkinová je moc milá paní.
Poněkud zmateně pak povytáhl obočí, když se Septimus vyjádřil tak neurčitě, a zapřemýšlel, jestli ho jenom tolik štve jejich přítomnost, nebo je takhle zamlklý normálně - když přišel do obchodu, tak byl právě Sep tím nejupovídanějším člověkem v místnosti a Eddie nedokázal přijít na to, co se od té doby změnilo, a taky se strachoval, jestli třeba neřekl něco, co by staršího chlapce popudilo, protože to on by nerad. Spencer už reagovala podstatně nadšeněji, i když v Edově hlavě se objevilo dalších pár neznámých, které musel strávit a přijmout za své. Mluvící obrazy, hýbací schody...proboha. "To ty obrazy mluví jenom tak, samy od sebe?" zeptal se Spencer, načež překvapeně povytáhl obočí na poněkud zasmušilého Septima. "Jakože...nejde zachytit jejich podoba?" nadhodil a zvědavě se na druhého chlapce zadíval, přičemž se snažil krotit se, protože on obvykle býval o dost klidnější, ale teď byl prostě moc nadšený z toho nového světa a nechal se unést. "A vy máte i mistrovství? I když...to je vlastně asi dost logické, jestliže jsou kouzelníci po celém světě," dodal poté a trochu rozpačitě se na Sepa usmál. O famfrpálu už něco málo věděl od Sima, ale stejně si dost dobře nedokázal představit, jak se takový sport na košťatech asi hrál.
"Jo, mohl bych se ještě na něco zeptat? Já vim, že už toho musíte mít plné zuby, ale...existují opravdu duchové? Jakože, no, zhmotnělí a mluvící duchové?" neodolal poté a polohlasně se obou starších dětí zeptal, načež natáhl krk, aby zjistil, kam až došel Daník, a uvažoval, jestli má jít za ním a dát tady těm dvěma pokoj, ale nechtěl se jen tak zbavit nových informačních zdrojů, a navíc mu nemohlo zabrat zase tolik času vybrat si myš. Jistěže se na mazlíčka těšil jako malý, ale stejně věděl, že si vybere co nejklidnější zvíře, a taky pokud možno co nejlevnější, takže zase tak moc na výběr stejně mít nebude.

_________________

"Havraspár," zaduněl Septimus jednoslovně, aby doplnil Spencer, přičemž sjel Daniela Sherwooda od hlavy k patě maličko zvědavým pohledem, který okamžitě nahradilo malé bodnutí, když se s ním Spencer začala vybavovat o hraní na hudební nástroje. Sep k němu neměl moc co dodat, sám uměl hrát leda na nervy, a to se nepočítalo. A pro změnu začínal mít známý mrazivý pocit, že do kroužku tak úplně nepatří.
V okolí se právě nenacházel nějaký had, díky kterému by se Septimus dokázal dostat zpátky ke ztracené rovnováze, takže aspoň přikyvoval (a trpěl k tomu pro něj typickým pocitem, že když nemá říct co nového, raději bude mlčet), nebo tu a tam dodal něco, co Spencer neřekla.
"My zase sídlíme ve věži, jako v orlím hnízdě. Ale doteď jsem nepobral, proč máme ve znaku orla a jmenujeme se Havraspár," zakřenil se se známkou skutečné nespokojenosti nad touhle nezodpovězenou otázkou.
"Nejdou zachytit na mapu, mudlové je nevidí a matou je," upřesnil ale o něco živěji Edmundův dotaz a rázně kývl k otázce famfrpálu. Od doby, co si přecejen zahrál v týmu, se do toho ponořil hlouběji, i když pořád měl raději hokej a věnoval se víc dostupnějším, mudlovským sportům. Po další otázce ale zatěkal zase směrem ke Spencer. Ona už se s ostatními o populaci duchů bavila dřív.
"Na hradě je uvidíš," rozhodl se nakonec pro jednoduchou odpověď. Ne že by se chtěl duchů nějak smrtelně dotknout, ale zrovna oni a mluvící obrazy, to nebylo na Bradavicích to nejzajímavější. Septimovi se pořád ještě nepodařilo zjistit, co to vlastně je, ale měl podezření, že to bude zkrátka úplně všechno najednou.
Byl si vědom toho, že jeho lakonické odpovědi nebudou pro nikoho tolik zajímavé, jako Spenceřino poutavější, zapálené vyprávění, a tak spíš lelkoval s rukama v kapsách a díval se, jak se oba chlapci poohlíží po zvířátku. Britská modrá... to bylo po krysách něco nového, takže byl o kousínek zvědavější. Aspoň dokud mu nenápadně nezaškrundalo v žaludku.
"Nepůjdeme se pak někam najíst?" navrhl tak do éteru a chviličku počkal. V případě, že kluci hodlali zabít ve zvěřinci déle než pár minut, by se sám i se svým úlovkem, získaným díky Spencer, pomaličku vydal napřed s letmým rozloučenou a příslibem, že všechny uvidí nejpozději ve vlaku...

>>

_________________

Daník se tedy dozvěděl, že Spencer chodí do Mrzimoru a Septimus do Havraspáru. U Mrzimoru si tak nějak nezapamatoval, kteří lidé tam chodí, ale u té druhé koleje to věděl docela přesně. Simonova mladší sestra, i Carreen Forlandová přece prohlašovaly, že by chtěly do koleje pro chytré.
"Ano, už pár let," přikývl Daník, trochu zaskočeně, protože takovou živou reakci co se hudebních nástrojů nečekal. Spíš, že ho zase budou ignorovat. Pak mu ale tvář rozjasnil úsměv. "Taky hraješ? To je tedy skvělé!" zajásal upřímně. "Ano, hraji na víc nástrojů. Ještě hraji na varhany, housle, violu, kytaru a flétnu," odrecitoval téměř zpaměti. "Zahrál bych vám, ale bohužel u sebe zrovna nemám ani flétničku," zavrtěl hlavou, jakoby se nějak provinil. "A ty ještě na něco hraješ?" zeptal se taktně a s úsměvem vyčkal na odpověď.
Pozorně taktéž vyposlechl Spencino vyprávění o Bradavicích. Tomu se už dostatečně divil Edmund, ale to Dannymu nezabránilo v tom svého kamaráda doplnit.
"A to jsou obrazy nějakých skutečných lidí, nebo.. se chýbají i zátiší a krajinky?" Dobrá, pro ostatní mohla být tato otázka nepochopitelná, ale Dannymu v tu chvíli dávala naprosto dokonalý smysl, na jeho obranu.
Septimus, když se ho na něco Edmund zeptal, trochu ožil - Daníkovi bylo trochu líto, že se pořádně nezapojil do rozhovoru, ale co naplat. Proto se tedy se svou další otázkou obrátil Sherwood právě na Sepa. "Prosím tě, a je pravda to, že do kolejí žáky zařazuje starý kouzelný klobouk?" Simon a Carreen mu řekli právě toto, ale co na tom bylo pravdy? Bylo lepší se přece jen zeptat někoho, kdo už to měl zažité.
Daník kroužil kolem klecí s kočkami, a vybíral nějakou, která by se mu zamlouvala. Pak ji našel - byla to ta jeho vysněná britská modrá, krčila se úplně vzadu. Bylo to naježené šedivé koťátko, které vystrašeně mrkalo ven.
"Ty si krásné, pojď ven," zabrumlal na něj Daniel, otevřel klec a jemně vzal kotě do rukou. To okamžitě schovalo hlavičku a začalo se třást. "Ehm.. Neboj se, malá.." uklidňoval ho Daník následně. S kočkami moc zkušeností neměl, ale to co měl naučeno od psů mu trochu pomohlo.
"Ano, tebe si koupím," usmál se laskavě. Vrátil se zase k ostatním a ukázal jim svůj nález.
"Co na něj říkáte?" zeptal se zvědavě. "Myslím, že je to kocour. Mohl by se jmenovat Beethoven, nebo tak nějak. Nebo možná Sherry," pokrčil rameny. Nebyl ani tak zvědavý, o mu ostatní na jména řeknou, stejně bude rozhodující verdikt rodiny, která mu zavrhla, aby se jeho pejsek jmenoval Alfonso. Collin bylo asi lepší, no.
"Najíst? Už asi ne. Musím ještě koupit knížky a do večeře mám být doma," pokrčil rameny. Pokud se někdo již rozhodl odejít, samozřejmě dodal patřičné "Rád jsem tě poznal, měj se."

_________________

S veselým úsměvem jsem poslouchala Daníka. Nad seznamem hudebních nástrojů, na které hraje jsem pootevřela pusu a s tichým "páni," jsem jí po chvíli zas zavřela. "Já hraji jen na klavír a cello, ale chci se naučit ještě na housle. Táta slíbil, že mi o prázdninách bude dávat lekce," prohlásila jsem trochu zasněně. Na to jsem se strašně těšila, i když jsem netušila jak to budu stíhat, když jsem musela dohnat ještě balet, který mi taky strašně chyběl.
"Ne hýbají se jen lidi a zvířata, a ty postavičky normálně můžou chodit z jednoho obrazu do druhého," věnovala jsem prvňáčkům široký úsměv a pohledem jsem na chvíli zabloudila k mlčenlivému Sepovi, který tedy občas něco málo pronesl, ale rozhodně nebyl tak hovorný jako předtím, což mě trochu mrzelo. Podle mého s ním byla sranda.
"Jasně, ptejte se na cokoliv," vybídla jsem oba prvňáčky s úsměvem od ucha k uchu a kývla jsem hlavinou, abych svá slova potvrdila. "Jo, vážně existují," přikývla jsem a hodila jsem dalším úsměvem po Havránkovi, který se rozhodl také trochu přispět. "S některýma toho teda moc nenamluvíš, ale třeba takový Protiva si ze všech dělá legraci," dodala jsem další zmínku a i když už jsem dneska jednou o Protivovi mluvila, vůbec mi nevadilo to opakovat. Byla jsem alespoň ráda, že jsem takhle varovat více lidí, i když ono to varování bylo na prd, protože Protiva byl duch a duchovi se jen tak neschováte. Vždyť oni procházejí i zdí!
"To kotě je ták roztomilé," zahuhlala jsem s širokánským úsměvem směrem k Daníkovi, který se k nám vrátil i s kotětem v náručí. Pro mě byla všechna zvířata(krom hadů, samozřejmě) roztomilí, což už museli skoro všichni pochopit. Vážně jsem se rozplývala nad zvířaty všeho druhu, jenže oni byli tak cute!
Na Sepův nápad jsem kývla vesele hlavinou a nevinně jsem se uculila na oba prvňáčky. "Myslím, že další otázky budou muset počkat, třeba do vlaku, pokud se tam uvidíme. Ráda jsem vás poznala," broukla jsem k nim vesele a hned na to jsem si to začala rázovat za Havránkem i se Skadi na rameni a tiše jsem doufala, že sovička zůstane tam kde je a že se mi nepokusí pláchnout. A taky jsem to musela vzít přes Kotel, protože jsem neměla moc peněz, takže bych na to jídlo asi neměla. A hlavně jsem byla zvědavá, kam se půjdeme najíst.

>>>>

_________________