"Ach, tak to je podobné. Já sháním koště pro svého otce, jelikož tenhle vykuk zničil to jeho staré," ukázal Samuel na Jacka, aniž by pocítil nějaké negativní pocity z toho, že napráskal vlastního syna z vandalismu. Ale tak... každému se někdy něco nepovede, že? Jackovi tak 2x denně, ale kdo by to počítal. Sam si zrovna prohlížel onen Nimbus, který Mikayla zavrhla a usmál se. "No, tak ten Nimbus si vezmeme my," rozhodl, aniž by se Jacka ptal, protože ten prcek beztak momentálně máchal odrážečskou pálkou všude okolo. Takový malý pilot kamikadze. Momentálně málem urazil hlavu Angelice a ani nevypadal, že by ho to nějak zajímalo.
"Ano, profesor, už pár let," přitakal souhlasně, když si potvrzovala jeho profesi. "Nic zvláštního, Obrana proti černé magii," upřesnil raději a oplatil jí stejnou mincí: "Co vlastně děláš ty?" Když v tom Mikaylu málem sestřelilo další koště. V prvním okamžiku si myslel, že za to mohl Jack, ale na Jacka byl nositel koštěte moc vysoký, přitažlivý, dospělý a hlavně to byla ženská. "Jsi v pohodě?" zeptal se raději taky, myslel na druhé docela často, byl to přeci Nebelvírský hrdina a ne Zmijozelský padouch.
Jack si mezitím prohlížel svůj skoro-zasažený-cíl. "Jack! Samozřejmě, že ano! Stejně jako taťka! Ale raději než střelec bych byl odražeč!" znovu zamával svojí pálkou okolo, tudíž by se děvče mělo raději krýt. "Mladej, klidni hormon jinak jdeš domů pěšky!" "Žádné přemisťování?" "Žádné," vyměnili si Tyersovi pár vět a klučina raději rychle vrátil pálku na své místo. Na tváři se mu vykouzlil úsměv alá andílek. "V jaké jsi koleji?" zeptal se raději zvědavě.
Když se Samuel dozvěděl, že bude mít novou kolegyni, překvapeně zamrkal. "Opravdu? Dobrovolně lezeš do jámy lvové? Máš už sjednanou životní pojistku? Studenti jsou jak urvaní ze řetězu," zeptal se jí zcela vážně. O této pojistce se dozvěděl od jednoho z mudlovských studentů a nějak mu to utkvělo v paměti. "Ale nadruhou stranu... nenajdeš bezpečnější místo jak Bradavice," hlesl zamyšleně, když si uvědomil v jaké době to žijí. Pohledem pak přelétl k neznámé ženě. Viděl jí už někdy? Na obličeje měl pamatováka tak od 14ti, kdy se o ně začal trochu blíže zajímat. O ty dívčí samozřejmě. Ale on už potkal za život lidí...

_________________

"To Max si ho zničil sám, je to strašný nemehlo," uculila se pobaveně Angelica a dále se věnovala malému Jackovi, protože nedávat si pozor v jeho přítomnosti bylo o život. "Dávej pozor, můžeš někoho zranit," raději o pár kroků od chlapce ustoupila a sama si začala prohlížet pálky, se kterými tady chlapec šermoval. Sem tam se ohlédla po matce co dělá, protože se jí samozřejmě nelíbilo, že mluví s jejím profesorem. Co když na ní řekne něco co provedlo ve škole?
"Náhodou je to zajímavé. Já jsem byla.." nic víc však plavovlasá kouzelnice nestačila říci, protože kolem nich procházela jiná čarodějka, která jí málem násadu koštěte narvala do obličeje. "Jsem v pořádku," prohodila jakmile se vzpamatovala ze skoro-nárazu a dokonce se jí na tváři objevil menší úsměv. I ona si ženu krapet prohlédla, ale rusovláska jí nepřipadala nijak povědomá. V Bradavicích se o starší studenty nikdy moc nezajímala. "Můžu se zeptat co za koště mi to málem rozbilo obličej?" Zeptala se po chvilce a věnovala neznámé ženě menší úsměv.
"Těší mě Jacku. Mamka taky byla střelkyní. Kdybych hrála famfrpál, chtěla bych být asi chytačkou," broukla hnědovlasá dívenka a raději od chlapce zase o pár kroků ustoupila, protože s tou pálkou byl vážně nebezpečný. "Nebelvír," zahlásila pyšně ohledně koleje, protože svou kolej měla vážně moc ráda. "Předpokládám, že ty by jsi se chtěl jednou taky dostat do Nebelvíru, že?" Optala se ještě vesele chlapce a úplně odignorovala fakt, že její mamču málem srazila násada od koštěte.
"Opravdu, budu vyučovat Kouzelné formule. A pojistku nemám a ani jí neplánuji," odvětila s menším úsměvem. Pochybovala, že studenti budou horší než někteří pacienti. Angelica jí sice vyprávěla jak se někteří studenti chovají, ale i přesto si tuhle práci Mikayla nenechala vymluvit. "S tím souhlasím. Je hrozné co se děje a doufám, že to brzo skončí," kývla hlavinou a raději se znovu ohlédla po dětech, protože Angelica byla podezřele hodná.

_________________

Holly se tvářila velice, no, jak to říci, kajícně. Opravdu se jí za normálních okolností nestávalo, že by někomu málem zarazila násadu nové komety mezi oči. Ona tedy obvykle netahala přeplněným krámem koště, že ano. Sama létání dvakrát neholdovala, a to i přes to, že na famfrpál se ráda podívala, jako ostatně každý. "Kometa," odpověděla s menším úsměvem a s úlevou hlase, když zjistila, že se žena nezlobí. Možná, jen možná, na ni koukala o vteřinku déle, než by normálně koukala na kohokoliv jiného, přičemž se jí hlavou prohnalo několik myšlenek včetně toho, jak moc ženě závidí hřívu plavých vlasů. Chápejte, ne že by své vlasy neměla ráda, obvykle právě rudé záplavy využívala ve svůj prospěch, ale v některých chvílích by si bývala přála, aby byla křehkou plavou porcelánovou panenkou."Tenhle model," dodala ještě a ukázala na nedaleko vystavené koště, jehož sestřička nebo bratříček se právě nacházela v balíčku, kterým už teď Holly rozhodně nešermovala kolem.
Zaslechla také, o čem se baví ti dva. "Je to hrůza, co se děje," povzdechla si, a nějak jí vůbec nevadilo, že se jim vlastně tak trochu motá do hovoru. "Takže vy učíte v Bradavicích?" zajímala se samozřejmě také, poněvadž se chtěla opravdu ujistit, že se jedná o její budoucí kolegy. Momentálně se zelenýma očima dívala na muže, který jí byl přeci jen maličko povědomý, a stále ho tipovala na jednoho z bývalých mladších spolužáků z Nebelvíru. "Asi budeme tedy kolegové. Holly Beckettová, jméno mé," dodala ještě představení, přičemž v tu chvíli si možná někdo z nich mohl spojit její jméno s jménem primusky během jednoho z jejich prvních let ve škole.
Ať už bylo setkání více či méně přínosem pro její budoucí život s kolegy, brzy Holly začal tlačit čas, a tak se rozloučila s oběma a vyrazila domů i s koštětem, pěkně opatrně, aby už nikomu neupravila obličej násadou.

>>>

_________________

Dohra

"Odrážeč má zraňovat!" namítnul Jack, přičemž si Samuel musel téměř doslova propálit ruku do obličeje. Jeho syn byl vážně číslo. Ale dokud nikoho doopravdy nemrzačil, nechal to být. On s toho vyroste, snad. A pokud ne, bude si ho muset posadit pod žárovku a probrat s ním pár věcí. Žádný Smrtijed mu z něho nevyroste!
Jak se tak zdálo, že další žena, se kterou se tady potkali byla taktéž profesorka. Copak tady někdo pořádal učitelskou poradu? Ale blbost, to by dostal pozvánku nebo tak něco. Prostě zvláštní náhoda. "Těší mě, Samuel Tyers, Obrana," představil se taky, když už se do toho Holly dala. "Formule? Tak ty jsou ještě v pohodě, jen si dávej pozor, aby tě někdo nepřebarvil nazeleno," varoval jí raději předem a mezitím šel zaplatit ten Nimbus, co vybrali pro jeho otce. "Obávám se, že to jen tak neskončí.. a to mi říkají, že jsem optimista," povzdechl si nad otázkou současné situace kouzelnického světa. Jako by nestačilo, že to probírá s tátou a strýcem každým dnem. Lidé se prostě zbláznili.
"No, myslím si, že je na čase jít, čekají nás doma s večeří," pronesl Samuel ke svým společnicím, mírně se uklonil a dodal: "Rád jsem vás poznal, těším se na další setkání. Jacku!" Jakmile řekl synovo jméno, klučina přiběhl k němu a vyskočil mu na záda. "Nashle!" zvolal radostně a v ten okamžik se Samuel otočil na místě a bezslyšně oba zmizeli.

_________________

Opožděná dohra

Angelica se rozhodla držet od Jacka o něco dále i když už to vypadalo, že jí pálkou ohrožovat nebude. Jenže u toho malého prcka jeden nevěděl a ona vážně nechtěla skončit s boulí na hlavě nebo nějak hůř. Na to se měla až moc ráda.
"Kometa? O té jsme s dcerou zrovna přemýšlely," broukla Mika s úsměvem k zrzavovlasé ženě a natočila hlavu tak, aby viděla přesný model, na který Holly ukazuje. I Angelica si konečně všimla, že se její mamča baví i s někým jiným než s jejím profesorem, a protože zaslechla o čem se baví, rozhodla se koště prohlédnout si pořádně zblízka. Přeci jen už se připozdívalo a oni ještě neměly vybrané dané koště.
Plavovláska protočila oči v sloup nad optimismem Sama. "Všechno jednou skončí," pokrčila rameny a rozhodla se k věci s Ministerstvem už nevyjadřovat. Nechtěla se se svým starým spolužákem hádat o tom, jestli tohle někdy skončí.
Otázku o tom jestli učí v Bradavicích odkývala s menším úsměvem. "Mikayla Moore," představila rovnou i sebe a chvíli se zamyslela, jestli náhodou jméno Holly Beckettová někde už neslyšela. Připadalo jí povědomé, ale nemohla přijít na to odkud, a protože by nad tím musela přemýšlet hodně dlouho, rozhodla se to nechat být. "Měj se Same a my už taky půjdeme. Angelo?" Pohledem vyhledala svou dceru, která mezitím dovybrala onu Kometu, pro kterou sem vlastně přišly. "Ráda jsem vás poznala," broukla ještě rychle s úsměvem k Holly, a poté se už vydala zaplatit dárek pro jejího bratra a o chvíli později už společně se svou dceru vymizela z obchodu pryč.

_________________

<<<

Takto krásný den se dal využít jakkoliv, a proto jsem přemluvila své rodiče, aby mě pustili na Příčnou. Po dlouhém přemlouvám, že se mi určitě nemůže nic stát nakonec souhlasili, ale pod podmínkou, že na mě dá pozor Stephen. S tím jsem samozřejmě souhlasila, protože to znamenalo, že si stejně můžu dělat co chci. Brácha totiž nechtěl celý den trčet se mnou, takže po dohodnutí kde a v kolik se sejdeme se každý z nás rozešel jiným směrem.
Sice jsem přemýšlela, že se zastavím nejdříve na zmrzce poté v Mžourově a na konci seznamu byl Hladový drak, protože tam měli fakt supr čupr jídlo. A taky jsem nutně potřebovala tamní kaštany, že jo. Jenže vše se změnilo v momentě kdy jsem se procházela kolem prvotřídních potřeb pro famfrpál. Sice jsem famfrpál nehrála, jenže proč si třeba nekoupit nějakou placku nebo plakát nějakého hustokrutopřísného týmu? Takže i když zmrzka byla úža, vyhrál nakonec tenhle krámek, protože jsme měla přeci celý den na to si na zmrzlinu ještě zajít! Nebo si na ní zajdu až zítra, že jo.
"Dobrý den," broukla jsem s širokým úsměvem jakmile jsem za sebou zavřela dveře. Vypadalo to tady vážně strašně moc úžasně. Tohle všechno by se Stephenovi určitě líbilo! Ale kdyby chtěl tak si sem určitě zajde sám.. Začínala jsem přemýšlet nad tím co vlastně bude brácha celý den dělat, ale nakonec jsem se to rozhodla neřešit. Na to se ho totiž zeptám hned jak se sejdeme. Odsunula jsem myšlenky na bráchu stranou, uhladila jsem si růžovoučké šatičky, posunula jsem si brýle na nose a pokračovala v prohlídce krámku..

_________________

<<<

Jak Julinka zbožňuje tyhlety dny, kdy se jí povede utéci rodičům, kteří cosi zařizují, a přes půlku Londýna nakonec vážně doputovat až na tu super čuper kouzelnickou ulici! Dnešek tedy není úplně přesně ten případ, ale od nějakých kamarádů jejích rodičů se taky dá hrozně parádně utíkat, ne že ne. A tak tu je, stojí zase na té ulici plné podivných lidí, na sobě má starorůžové tričko s krátkým rukávem a bleděmodrou sukýnku, na nohou páskové sandálky ve stejných dvou barvách, a i v blonďatých princeznovských lokýnkách jí zdobí široká, modro-růžově pruhovaná látková čelenka. Zubí se na všechny strany, a naprosto si neuvědomujíc, v jakém je vlastně jako děvče mudlovského původu nebezpečí, si to s úsměvem vykračuje po ulici. V kapsičce u sukničky má ještě nějaké ty podivné mince z minula, takže třeba na zmrzku nebo tak mít určitě bude, kdyby chtěla. Nakonec jí krůčky ale zavedou nikoliv ke zmrzlinářství (kde by se asi momentálně s radostí zapojila do Darrelovy ochutnávací akce, kdyby o ní ovšem měla tušení), ale k obchodu s... košťaty. Prvotřídní potřeby pro famfrpál, hlásá název, a Julča ani náhodou neví, co to ten famfrfumfrtentononc je. Jenže ve výloze je koště. A to koště určitě bude přesně takové to lítací koště, na kterém lítají ježibaby. Jo. A to je děsně boží. Julča tedy neváhá ani chvíli, a vstoupí do obchodu.
Je to tady plné podivných věcí, které v životě neviděla, ale i třeba zvláštních míčků, nebo rukavic či úborů, a Julča na to všechno kouká div ne s otevřenou pusou. Nejvíc ji ale samozřejmě zajímají košťata. Všimne si slečny, která se už taky v obchodu nachází, a s přátelským úsměvem k ní i se svým dokonale princeznovským vzhledem docupitá. "Ahoj," pozdraví slušně, a jako by už nemohla na vyřčení té nejpalčivější otázky déle čekat, vyhrkne i zvědavé: "To ty košťata vážně lítají?!"

_________________

Od plakátů, figurek a placek jsem se pomalu přesunula ke košťatům. Samozřejmě, že bych byla ráda kdyby mi rodiče jedno z košťat koupili, ale zas jsem chápala, že jsou docela drahé. A taky by mi bylo také koště asi krapet k ničemu, když nehraji famfrpál a doma bych asi těžko mohla lítat, že jo. Z mého přemýšlení, jaké by to bylo mít asi koště, mě vytrhlo až pozdravení a následný dotaz od holčičky, kterou jsem rozhodně ještě nikdy neviděla. A že jsem si pamatovala většinu lidí, které jsme už někde spatřila. "Ahoj," úsměv se mi o něco rozšířil. "Samozřejmě, že ano," přikývla jsem hlavinou a opět se zazubila. Podle dotazu mě napadlo, že dívenka přede mnou musí být mudlovského původu jako já a nebo smíšeného třeba jako Septík avšak určitě moc věcí o kouzelnickým světě nevěděla. Protože kdyby ano, určitě by musela vědět, že na košťatech se vážně létá, že jo taky. "Jedeš poprvé do Bradavic?" Zeptala jsem se po chvíli s povytaženým obočím, protože tahle informace zas strašně zajímala mě. Protože kdyby jela bylo by to strašně moc hustý, že jo! A hlavně prváčci byli vždycky tak strašně ňuňatý a mně začínalo pomalu docházet, že už jdu vlastně do třetího ročníku. No ale to neměnilo nic na tom, že dívenka byla určitě mladší než já takže určitě musela jet do Bradavic poprvé.
"Mimochodem jsem Spencer a chodím do Mrzimoru, té nejúžasnější koleje co v Bradavicích je," broukla jsem po chvíli přemýšlení jestli jsem jí přeci jen už někde neviděla a po zjištění, že jsem s touto holčičkou doopravdy ještě neměla tu čest jsem svůj pohled stočila zpět ke košťatům. "No dobře i ty další koleje jsou super, ale Mrzimor je prostě Mrzimor," dodala jsem nakonec se zazubením, protože jsem ostatní koleje nechtěla nějak odsuzovat. Všechny byly úžasné, že jo. "Líbí se ti?" Hlavinou jsem přitom kývla k jednomu z vystavených košťat. "Jsem docela zvědavá co vymyslí profesor Andersen pro prváčky. To je profesor létání. Letos děcka létali na kufrech, kobercích a vysavači! To bylo strašně super," pronesla jsem krapet zasněně, protože to byla vážně supr čupr hodina.

_________________

<<<

Ano, dříve než se začnete divit, zda si pisatelka nespletla lokaci, Daniel opravdu zamířil onoho srpnového dne do potřeb pro famfrpál. Ale nešel tam tak docela dobrovolně a to rozhodnutí pro něj bylo docela těžké. V jeho situaci se ale, jak se říká, nedalo svítit. Ne, že by tedy chtěl začít hrát famfrpál, to vůbec.
Daník si užíval prázdniny doma, u babičky, se sborem a kamarády z hudební školy, a na Příčnou se samozřejmě taky několikrát dostal. Co mu však naprosto idylický průběh všeho zkazilo, byla prohlídka u dětského lékaře, kterou absolvoval před dvěma týdny. Bylo drzé a neslušné myslet si nebo říkat o dosplěých něco ošklivého.. ale ten dědek si to mohl nechat pro sebe! Podle pana Sanderssena totiž mladému Sherwoodovi chyběl pohyb, a tak doporučil jeho mamince přihlásit ho alespoň na čas do nějakého kroužku, aby se trochu protáhl. Prý s tím určitě nebude problém, až zase začně škola, ale alespoň do konce prázdnin.
Takovým nešťastným řížením osudu se Daník ocitl ve fotbalovém družstvu. A nelíbilo se mu tam ani co by se za nehet vešlo. Protože ho to nebavilo, ani se nedostal k míči, ba co hůř, ostatní z něj měli spíš fackovacího panáka. Z toho, když měl dát hlavičku, Daniela nesmírně bolela hlava a z tréninků se vracel celý vysílený a potlučený. Za tohle svému doktorovi rozhodně neděkoval. Musel s tím něco dělat, ale jelikož nechtěl vypadat před ostatními jako ufňukánek, muselo to proběhnout v tajnosti. Proto se dnes vydal do potřeb pro famfrpál.
V nenápadně "inkognito" bílé košili a žluté kravatě vklouzl do krámu. Byl zřejmě zprvu mimo z toho sluníčka a z toho všeho, navíc brýle prostě člověka matou, takže dvě dívky naprosot přehlédl a zamířil rovnou k prodavači.
"Dobrý den, mohl bych se zeptat.. Máte prosím vás nějaké chrániče?" věnoval příslušné zodpovědné osobě andělský úsměv. Cítil se trochu, jako by porušoval nějaké nepsané zákony, když je zrovna on v ochodě pro "famfrpálisty". Prodejce ho nasměroval k příslušnému regálu, ale když se Danny otočil...
"Spencer!" vyjekl trochu překvapeně, až se mu rozbušilo srdce, ale pak se zase rychle uklidnil. Holkdy se uráží, když se jich kluk lekne! "Teda.. ahoj!" začervenal se trochu a prohrábl si rukou vlasy. Jak jí vysvětlí, co tu dělá?
Danieli, možná to trochu moc hrotíš, tohle je jenom obchod. Nemusí vědět, že si kupuješ chrániče na kopanou.

_________________

Julča se zaraduje, že se slečna, kterou oslovila, chová jako přátelské děvče. Chápejte, kdyby se nechovala, bylo by to hrozné, a Julís by se určitě cítila odstrčeně. A uraženě. Hrozně moc uraženě, ale to odbíháme. Tak či tak se s očičkama, zářícíma zvědavostí na dívku znovu obrátí, když se jí dostane odpovědi o košťatech. "Páni, to je tak děsně hustý. A jak se to řídí? Vždyť to nemá páčky nebo... nebo čudlíky!" zajímá se dál, a vůbec, ale vůbec ji nenapadá, že není bezpečné tu dávat takhle okatě a nahlas najevo svůj původ. Poněvadž, no, ona o současné situaci neví. "Jo, poprvé. A jsem první z rodiny, není to boží?" usměje se proto nadšeně a vypne hrdě hrudníček, který v tomhle věku ještě rozhodně neukazuje to, co se brzy má začít vyvíjet, ne že by zrovna na Spenc mělo něco takového moc vliv. Každopádně slečna vypadá přátelsky, a tak to v Julčině hlavě šrotuje, až začne docházet k závěru, že by jí vlastně mohla využít ve svůj prospěch. Už se tolik nebojí v kouzelném prostředí jako kdysi, a tak má dívka smůlu, že zrovna v její přítomnosti se začíná projevovat pravé Julinčino já, které obvykle umně skrývá. Tedy já, které se rovná malému rozmazlenému fakanovi. "Já jsem Julinka, Julinka Meadowová," usměje se následně sladce, aby vykouzlila ten nejrozkošnější úsměv hodný kdejaké princezničky, a ze starší dívky si pokud možno udělala nějakou tu slečnu průvodkyni po kouzelném světě. "A v kolejích se tolik nevyznám. Vím jen že jsou čtyři, no a jedni bráškové mi tady nedávno říkali, že je nejlepší Havr...Havrospár? Ale ona asi každá kolej je super, ne? A Mrzimor se dá aspoň vyslovit," svěří se ohledně informací, které jí dali bratři Faustíci. Když už se u nich zastaví myšlenkami, povzdychne si nad tím, že nepůjdou do stejného ročníku. Poněvadž s nimi byla děsná sranda, a nafukovat Aleka jí fakt bavilo. Aspoň že bude v ročníku s Romeem. No jo, Romea už vlastně taky dlouho neviděla. "No... vypadá jako...koště, teda já nevím jak se odlišujou dobrý od špatných, a doma by mi s tím akorát zametli," pousměje se, když se podívá směrem, kterým Spencer ukazuje. "Počkej, ono se fakt dá lítat na vysavači? Já to zkoušela řešit s R...ehm, ehm, s jedním klukem, a no, myslela jsem že to nejde, a tak..." vyjeví se nakonec, a bývala by určitě ještě něco dodala, ale to už se ozve zvolání Spencina jména, a přiřítí se chlapec. No, dobře, ne přímo přiřítí, ale chápete. Julča znovu nahodí princeznovský úsměv, a ačkoliv ji mladík úplně ignoroval, odhodlá se aspoň k příátelskému "ahoj!", nedávajíc najevo, že je uražená. Poněvadž ten drzoun mluví jenom na tu druhou.

_________________