>>

Isabel se necítila zrovna dvakrát příjemně. Nejenže svým přístupem "buďme hlavně přátelé" přivolávala neustálý nátlak na svou osobu, bohužel se to týkalo i Kennetha. Toho Kennetha, který jí za těch deset měsíců neodmyslitelně vrostl do srdce, kde byl sice pořád vyšit přátelskou žlutou, ale za to byl vyšit hluboko. A teď kvůli ní musel na kdovíjaké vyšetření, jen aby se zjistilo, kde je ta potíž, aniž by vůbec někdo věděl, že se zatím žádný podobný problém nemohl ani přihlásit o slovo, když mladý aristokrat dostával polibky leda tak na tvář.
Na Konci Duhy bylo ovšem místo, které dokázalo blondýnce vždycky vykouzlit úsměv na tváři a za ní rozehnat všechny chmury - a tak se objevila vedle svého muže s obláčkem přívětivosti nad hlavou a objala ho jako starého kamaráda. "Kennethe! Ráda tě vidím, jak to šlo v práci? Doufám, že se máš dobře - a znáš můj názor na studování ve volném čase," nadzvedla levé obočí, načež významně stočila pohled na Kennethovy poznámky. "Zelený čaj, prosím," mrkla na obsluhu a tázavě se obrátila k manželovi (ha, dokonce už si zvykla ho tak nazývat, tomu se říká pokrok!). "Ustaraný?" ozvala se po chvilce měkce, zatímco pozorovala detaily Kennethovy tváře - to byla poslední dobou její oblíbená činnost. Když už ho viděla jednou za uherský rok, a ještě k tomu zavaleného prací, musela si ho přeci pořádně prohlédnout. Byla si vícnež jistá, že pro její místo by všechny čtenářky Týdeníku čarodějky obětovaly klidně celé stádo ovcí, jenže jí to pořád ještě nepřišlo zrovna dvakrát dobré. Jistě, měla všechno, na co si vzpomněla. Kromě takové té klišoidní pravé lásky. A ačkoli Kenneth by snad ani nemohl být lepší, Isabel mu stejně toužila dát hlavně možnost svobodné volby - a to bylo mnohem těžší než dát mu a celé rodině dítě, protože mu nemohla darovat nic, co sama nikdy neměla. A právě to jí trápilo, protože tak skvělý člověk jako Ken si zasloužil, podle jejího mínění, všechno modré z nebe.

_________________

Kenneth překvapeně vzhlédl od svých poznámek, i když text ani trochu nevnímal a přemýšlel úplně nad odlišnými věcmi, a s úsměvem se podíval na svou manželku. Znělo to tak zvláštně, neosobně a přesto opravdově, zamyslel se, než se po zvyku džentlmenů urychleně zvedl ze židle a zlehka Isabel políbil na tvář. Nakonec ukázal na místo naproti sobě. "Také tě rád vidím, vypadáš skvěle," usmál se upřímně, když si sedal zpět na své místo a snad na prvotních pár vteřin z jeho tváře zmizely veškeré starosti. A dotaz na práci této přetvářce moc nepřidal, ale nakonec se nad tím Kenneth dokázal povznést a popravdě, když se pominul fakt, že toho měl poměrně hodně, netopil se v žádným problémech. Problémy měl doma... se ženou, která seděla před ním. Ale o tom prozatím nechtěl mluvit, takže se vděčně chytl záchranného lana a rozpovídal se. "Dneska poměrně dobře, rychle to uteklo. Pomáhal jsem otci s nějakými formuláři, zítra mám cestu za Demarcem, na to se docela těším... tedy chci říct, však víš. Návštěva Azkabanu musí být obrovská zkušenost pro každého, kdo tam zavítá poprvé... ne za mříže, myslím tím, víš... vidět věci, tak jak jsou. Černé na bílém. Člověk si potom srovná své priority," snažil se Isabel objasnit tu věc správnými slovy, aby si o něm snad nemyslela, že se do Azkabanu těší. Samozřejmě, že z kariérního hlediska to bylo zajímavé a Demarcova práce, zástupce samotného ředitele, byla hodně cenná a hodně zodpovědná, Kenneth by to jednoho dne chtěl alespoň z poloviny dotáhnout tak vysoko jako jeho strýc. A věděl, že vzdělávat se ohledně magického práva nemusí být ani trochu zcestné, protože by se na takovou podobnou, ač ne asi tak vysokou, pozici mohl dostat.
"A ty se to za mě naučíš?" povytáhl s drobným, avšak pobaveným úsměve obočím, než sešit zaklapl a odsunul ho stranou. "Teď se samozřejmě budu věnovat pouze tobě," opřel se rukami o desku stolu a trochu se naklonil dopředu, "dlouho jsme se neviděli, pověz mi, co je nového? Byla si doma za rodiči?" zajímal se zvědavě, protože taková témata ho dokázala definitivně vytrhnout ze světa starostí a problémů. Rád si povídal o domově, o rodině, byl to dobrý útěk ze světa samých povinností. "Má se Mallory dobře? Charles s ní určitě zachází jako v bavlnce, že? To se o Glorii říct nedá, ta Brentona doslova dře z kůže, nemůžou se vystát... ale kdyby se tě někdo ptal, tak o tom nevíš, snaží se to skrývat, ale znám Brena na tolik, abych to poznal," rozpovídal se v odlehčeném smyslu, i když to ve skutečnosti byla docela vážná věc, alespoň pro Brentona, který se musel s Glorií vypořádat a asi to nic lehkého nebylo, když prahla po Kennethově místě dědice. Potom si objednal sklenici vody, protože alkohol před vyšetřeními asi nesměl, i když pivo by si dal nesmírně rád a v tom krátkém okamžiku sklonil zrak k desce stolu, veškerý úsměv mu povolil a až teď se ukázala jeho pravá tvář. A nebyla by to Isabel, kdyby si toho nevšimla.
S trochu provinilým výrazem se na Is podíval, protože vážně nechtěl, aby si o něho dělala starosti, ale moc dobře věděl, že nemá smysl cokoli zastírat. Mírně se zamračil, než přes stůl natáhl svou ruku a zlehka chytil dívčinu dlaň. "Víš, co mě trápí. Ty nemáš strach?" zeptal se polohlasně, naráže tím především na ona vyšetření. Snad neměl ani strach z návštěvy nemocnice, jako z toho, že pokud se ukáže, že opravdu problém existuje, Glorie bude asi radostí bez sebe. Kenneth ztratí své postavení, dopadne jako Demarcus. Sic ten má své postavení v rodině velké a jeho názor každý uznává, ale syny nemá a dost často o tom slyší, i když za to nemůže. A co by si vyslýchal, kdyby za to mohl? Kenneth si to ani nechtěl představovat, protože věděl, že je dost možné, že jednoho dne bude v téhle pozici on a všechna vinna se bude snášet na jeho ramena.

_________________

| +

Mimo herně:
Opožděná, omluvující dohrávka, hrozně se stydím

Isabel byla vždycky naprosto proti přetvářce, ale u Kennetha chtě nechtě občas musela dělat výjimky - například, když se rozmluvil o Azkabanu. Blondýnka se vnitřně otřásla, jen co zmínil jméno toho otřesného místa, které jí nahánělo husí kůži už jen pouhou existencí, ale navenek se zatvářila chápavě a možná i lehce pobaveně. Copak mohla svému muži začít plačtivě vysvětlovat, že by byla raději, kdyby tam vůbec nechodil? Nepoutal na sebe pozornost? Isabel byla toho mínění, že je Kenneth na to místo až moc dobrý - a měla co dělat, aby se nezačala strachovat, že ho to tam roztrhá.
Na podobné myšlenky ale měla spoustu času doma, když byla sama, teď se totiž musela věnovat udržování optimismu v únosné míře. Což s Kennethem po boku nebylo nic moc těžkého, poněvadž ji vždycky dokázal rozesmát. "Pff, studium po studiu, a to bys vůbec nemusel. Někdy mám vážně pocit, že jsi z jiného světa, Kennethe," usmála se a podložila si hlavu dlaní. "Byla jsem za nimi - zdá se, že jim... no, že jim dělám starosti. Mladší sestřička mě předbíhá ve všech směrech. Ale mají se dobře, to víš, jedno vnouče už se jim skoro každý den plazí pod nohama, druhé už pomalu klepe na dveře... povím ti, Mallory s Angelou se vážně hledaly. Vysloveně mateřské typy," protočila pobaveně očima, i když Kenneth už mohl poznat, že na něj ze zelenohnědé hloubky vykukuje ten pohled, který sděluje, že se všechno vyřeší. Isabel bylo jasné, co jejího milého trápí, a očividně se k tomu měla ještě dostat. "Když je Charlie doma, stará se o ni opravdu pečlivě. Kingovi touží po malém princátku... ale o tom se taky nikde nešiř," mrkla na mladíka a pak už to přišlo.
Isabel náhle zvážněla, když stiskla Kennethovu ruku, a podívala se mu přímo do očí. Věděla přesně, co říct, ale i tak nastala chvíle ticha, než z jejích úst skutečně vyšel nějaký zvuk. A byla to ta nepřesvědčivější slova, která blondýnka kdy vyslovila. "Vím to. Ale ne, já nemám strach. O tomhle jsem nikdy nezapochybovala. Myslím, že tohle vyšetření je unáhlená záležitost a... jsem si naprosto jistá, že... ty a já, my... my budeme rodiče. Jednou. A dobří. Tak se mi tu teď prosím tě netrap, prostě mi věř," přejela palcem hřbet manželovy ruky a než stihl odpovědět, natáhla se přes stůl a políbila ho, aby podtrhla důležitost svých slov. Jistě, ta možnost tu byla, jenže Isabel v ní jednoduše odmítla věřit. Byla o své pravdě neochvějně přesvědčená a hodlala podpořit Kennetha v tom, aby to začal vidět stejně. Protože tak to prostě bylo.

_________________

Isabel už chvíli znal, takže si dokázal domyslet, co si o návštěvě Azkabanu myslela. Ale nic nahlas neřekla, a tak se Kenneth nadále tvářil nevědomě a nevytahoval dívčinu nevoli navenek, protože by to bylo i tak zbytečné. Jel tam pracovně a nic mu nehrozilo, ani na sebe nikterak nestahoval pozornost. Pracoval pro ministerstvo, měl za povinnost plnit to, co mu nařizovalo.
"Víš, že nerad zneužívám svého jména a postavení," odpověděl dívce s úsměvem, když si do něho znovu rýpla s tím studiem, což bylo doma poměrně časté téma. Ale Kenneth nehodlal sedět nečině na křesle a spoléhat na své jméno a na svou čistou krev. Odmítal mít prošlapanou cestičku a jen se po ní vycházkově procházet, i když prošlapanou cestu před sebou svým způsobem měl a to se ani nikoho neprosil. Čistokrevní to tak měli skoro všichni, dnes už stačil pouze ten status čistokrevného - nezáleželo, zda bohatého nebo chudého, a vše se hned zdálo lehčí. Ale kromě toho měl Kenneth v plánu také něco dokázat, něco, na čem bude mít zásluhu on a ne, že bude Van Helmont. V životě neměl odvahu říct to nahlas, neodvažoval si na něco takového ani delší dobu myslet, ale co když se jednoho dne stane, že Van Helmontovi vymřou? Že zůstane on s Isabel, jak to teď vypadalo, bezdětní a neschopni zajistit pokračování rodu? To mu bude jméno k ničemu a pokud ztratí i bohatství, budou se muset na své schopnosti spolehnout, takže ano, studoval a hodlal studovat, dokud bude moci.
Ale řeč se stala vážnou dříve, než to vůbec předpokládal. Ani ho nenapadlo, že svou nevinnou otázkou o rodině hned zabruslí k citlivému tématu, a tak, aniž by nad tím přemýšlel, jeho dlaň ihned chytila tu Isabelinu, zatímco dívka mluvila. Cítil za tuhle situaci odpovědnost, cítil vinu a bylo to naprosto správně, protože Isabel si nic vyčítat nemohla, každopádně ho tížilo, že kvůli němu musela čelit takovým věcem. A na jeho tváři to bylo okamžitě poznat. Těžko se na to, co slyšel, hledala slova. Z každé věty Kenneth cítil, že to Isabel tíží snad víc, než jeho samotného. Protože zatímco on se zavřel v kanceláři, nebo se na otce se strýcem prudce ohradil, že není kam spěchat, ona si nic takového nedovolila, ba naopak, přihlížela své sestře a kamarádce, jak se šťastně starají o své děti. "Máme spoustu času," hlesl nakonec, protože to byla pravda. To rodiče na obou stranách bláznili, čemuž se ale Kenneth nemohl ani moc divit. Situace začínala být vyhrocená, kdyby se mu něco stalo, byla by to pro Van Helmontovi komplikace... čím dřív dědic, tím lépe. "Říkali rodiče něco?" zeptal se ještě.
Klidně si vyslechl manželčina slova. Věřil Isabel každé slovo, doufal v každé slovo. Byla to pouze otázka času, sám si to neustále opakoval a dokonce tomu věřil, ale tlak z okolí byl příliš veliký. Jemně pohladil Isabel po tváři, když se k němu naklonila, a když už se mohl ženě zadívat znovu zpříma do očí, slabě zakroutil hlavou. "Nemusíme tam chodit, ne teď," pronesl polohlasem, "když se to nikdo nedozví, můžeme to odložit... prozatím," protože i sám doufal v to, že to pouze bude chtít víc času, jak sama Isabel řekla, byla to unáhlená záležitost. A nic by se ve skutečnosti nestalo, kdyby do té nemocnice nešli a nikdo se to nedozvěděl. Dost pochyboval, že by strýc s otcem byli až tak aktivní, že by do nemocnice psali a ujišťovali se, zda vyšetření vážně proběhlo a kdy budou k dispozici výsledky.

_________________

| +

<<

Ron se během odpoledne, které už netrávil v nemocnici, ale doma, zvládl trochu vzpamatovat. Najedl se, dal si sprchu a hlavně si dopřál několik hodin spánku, díky němuž přestal vypadat jako zombie. Když se vyhrabal z postele, vypadal naopak docela svěže, a po tom, že se sotva před pár hodinami pěkně porval, nezbyly skoro žádné stopy – jen sem tam nějaká ta podlitina, které ale Ron ignoroval. Z čeho se ale vzpamatovat nedokázal, to byly myšlenky na Ashley, které se mu neustále honily hlavou. Aaron ani nevěděl, jak se to stalo, ale Ash ho prostě okouzlila. A on se hrozně moc těšil na dnešní večer.
Přestože nebyl žádný manekýn a před zrcadlem trávil minimum času, teď se vážně zapotil při vybírání toho, co si vezme na sebe. Vystřídal několik košil, než si uvědomil, že se košile do irského pubu moc nehodí. Nakonec na sebe navlékl oblíbené šedé tričko s logem Pink Floyd, přes které přehodil ještě kostkovanou zelenošedou košili. K tomu si vzal džíny a prošlápnuté kožené boty, a protože jen na košili venku zatím počasí opravdu nebylo, hodil na sebe ještě černý kabát, jehož límeček nosil frajersky zvednutý.
K nemocnici skoro běžel, jak se nemohl dočkat, až Ashley znovu uvidí, ačkoliv jí dal sbohem teprve před chvílí. Na smluveném místě, kde ji měl vyzvednout, byl o něco dříve, ale nevadilo mu čekat. A když skutečně přišla, věnoval jí široký úsměv a jako správný gentleman jí nabídl rámě, aby spolu mohli vyrazit do irské hospůdky naproti nemocnici, na které se předtím dohodli.
Na Konci duhy bylo rušněji, než tehdy ráno, když tu spolu vysedávali posledně, ale Ronovi to rozhodně nevadilo. „Kam se posadíme?“ zeptal se, přičemž se k Ashley naklonil, aby ho slyšela. Nechal jí vybrat nějaké místo, kam s ní vzápětí zamířil. Pomohl jí z kabátu a když usedli ke stolu, tázavě povytáhl obočí. „Takže drink s deštníčkem?“ prohodil s úsměvem od ucha k uchu.

_________________

Isabel samozřejmě věděla o tom, že si chce její manžel vyšlapat vlastní cestičku, a milovala to na něm. Byl tak sladký tím, jak byl dobrý, až si někdy člověk musel připadat, že mu v té nezištnosti zkrátka nemůže stačit. Ne, že by měla bývalá mrzimorka kdy problémy s nedobrým srdcem, ale i tak - měla své plány, často myslela na útěk ze špičky ledovce, vždycky myslela i na to, co by chtěla ona sama. Kennetha by taková věc jistě ani nenapadla, protože byl až moc slušný. Nebylo divu, že se o něj Isabel bála, kudy chodila.
Když pak tak rychle přešla řeč do vážnějších strun, Isa na sobě nedávala znát větší obavy, i když její srdce tížily, samozřejmě. Ta možnost tu stále byla, a jeden čistokrevný rod mohl klidně vymřít jenom její vinou. Jejich vinou - bylo těžké pomyslet na nebezpečí týkající se jí, ovšem skoro nesnesitelné bylo smýšlet podobně o Kennethovi. Bezdětný pár? Pro někoho, kdo byl nejenže vychováván k rozšíření jména, ale sám také toužil po velké rodině, to znělo opravdu strašlivě. Nebylo divu, že na to blondýnka nerada myslela.
Přikývla - opravdu měli spoustu času. Nebyli spolu ani rok, a už se báli toho, že nebudou mít děti. Pro normálního člověka by to bylo praštěné a postavené na hlavu, pro čistokrevný pár to byla noční můra od první společně strávené noci. "Jen... mají trochu obavy. Kdyby se ukázalo, že je... že je někde chyba... no, vyzvídají. Prý by byli spokojenější, kdyby mohli zemřít s vědomím, že je všechno v pořádku. Šašci - takhle mě vydírat, když jim není ještě ani padesát!" protočila pobaveně očima, ačkoli si byla víc než vědoma vážností situace.
Těžko popsat radost, která se blondýnce vlila do tváře po Kennethovu dalšímu prohlášení. Nikdy by ji nenapadlo, jak moc ji to tížilo, dokud jí nespadl kámen ze srdce a nezaduněl o žebra. "Vážně? Já... já myslím, že je to dobrý nápad. Jsi si jistý? Kdybys chtěl, víš, že já půjdu vždycky s tebou..." odvětila tiše a váhavě zmáčkla manželovu dlaň. Bylo víc než zřejmé, že by se mnohem raději zvedla a utekla pryč od té hrozné myšlenky číhajícího vyšetření. Přeci jen, měli opravdu spoustu času, a kdyby se to nikdo nedozvěděl...
Pokud Kenneth souhlasil, dopila a s mnohem čistější hlavou opustila přívětivou atmosféru Irska ruku v ruce s mladíkem, kterého milovala snad ještě víc, než když sem přišla.

>>?

_________________

Ashley na Aarona čekala na smluveném místě před nemocnicí a vypadala tak, jak vypadala obvykle. Upraveně. Před zrcadlem trávila pokaždé až příliš času, takže se nedalo pochybovat o tom, že si na svém vzhledu dala opravdu záležet, když už ji Aaron pozval na rande, ačkoliv ani jeden o tom jako o rande nemluvil. Stejně to slovo viselo ve vzduchu.
Doktorský plášť Ashley stihla vyměnit za tmavě modré šaty s délkou někam těsně nad kolena a za černý kabát, nicméně tmavé, lakované lodičky zůstaly, aby slečnu lékouzelnici povyšovaly o pár centimetrů výše. Na rtech jí pohrával spokojený úsměv, který se ještě rozšířil, když si ji Aaron vyzvedl, a neopadl ani ve chvíli, kdy se oba objevili Na Konci duhy. Ashley si rozhodně užívala chvíle, kdy mohla Ronovi půvabně vlát na paži, ale už se vážně těšila, až se po dlouhém dni stráveném na nohou konečně posadí. „Třeba támhle?“ poukázala na zapadlejší stolek, ale ne na žádný temný koutek. Rozhodně ale toužila po troše soukromí, takže jejich místo stálo stranou od hlavního dění, a možná tam panovalo větší přítmí než v ostatních částech lokálu. S úsměvem Ronovi poděkovala, když jí pomohl z kabátu, a posadila se, načež svému doprovodu věnovala zářivý úsměv. „Klidně bez deštníčku,“ sdělila mu polohlasně a v očích se jí zajiskřilo. „Jak se cítíte? A přísahám, že je to dnes poslední otázka týkající se vašeho zdraví,“ zasmála se pobaveně, ale opravdu ji to zajímalo. A zajímalo by ji to i jen tak, nemusela by být ani lékouzelnice.

_________________

Proti stolku, který byl trochu vzdálen tomu hlavnímu ruchu, Ron vůbec neprotestoval. Naopak byl rád, že nebudou příliš na očích, a že budou mít aspoň trošičku soukromí a klidu. Jakmile se usadili, zadíval se na Ashley, které to dle jeho názoru neskutečně slušelo, což také vzápětí řekl nahlas: „Musím uznat, že lékouzelnický plášť vám sluší, Ashley, ale ty šaty z vás dělají přímo princeznu,“ zavrněl a nechal rty, aby se mu zvlnily do upřímného úsměvu. V očích mu už zase tancovaly divoké plamínky, aniž by si to uvědomoval. A nemohl tomu zabránit, ani kdyby chtěl.
„Já na tom deštníčku trvám,“ uchechtl se, protože když už řekl, že ji zve na barevný drink s deštníčkem, hodlal to dodržet. Na její otázku pokrčil rameny. „Mnohem lépe, než dneska ráno. Díky vám,“ mrknul na ní. „Obávám se, že už vám dlužím tolik, že to drink nedokáže splatit,“ zamumlal po chvilce, protože si dobře uvědomoval, co všechno pro něj Ash udělala, a že se jí za to zatím nijak neodvděčil. Ale hodlal všechny své dluhy splatit.
Když se u jejich stolu mihla obsluha, Ron rychle vyzvěděl, co by Ashley ráda, a nakonec jim oběma objednal nějaký divoce barevný drink s třešničkou a deštníčkem. Dokonce obsluze zdůraznil, že na tom deštníčku opravdu trvá, a že pokud paraplíčko na drinku nebude, opravdu ho to zklame. Pak se ale očima navrátil k Ashley, na kterou se nemohl vynadívat, a znovu se usmál. „Můžu se na něco zeptat, Ashley? Nemohl jsem nepostřehnout, že je v nemocnici hned několik osob s příjmením Thawne... To jsou vaši příbuzní?“ plácl po chvíli první věc, která ho napadla. Ron nikdy žádné pořádné rande neměl a teď trochu váhal. Nechtěl, aby mlčeli a přiblbe se uculovali a chtěl o Ash zjistit něco víc. Zároveň se ale bál, aby to nevypadalo jako výslech. Bystrozorské návyky, ke kterým se poslední dobou řadila i celkem strohá mluva, tentokrát nechal doma.

_________________

„Princeznu?“ zatvářila se pobaveně a povytáhla obočí, protože takovýhle kompliment vážně nečekala. Navíc se jako princezna už dávno necítila, ale nechtěla Aaronovi kazit radost, takže nahlas nezaprotestovala. Něco takového jí naposledy řekl Sheridan na školním plese a to už bylo poměrně dávno.
Ohledně deštníčku Ash nakonec jen pokrčila rameny a neubránila se dalšímu úsměvu. Aaron vypadal mnohem uvolněněji a veseleji než kdy předtím, a ona ho takhle viděla ráda. Bylo dobře, že se má lépe, a to nejen po fyzické stránce. „Neblázněte, nedlužíte mi nic! Vždyť to je přece moje povinnost pomáhat raněným, stejně jako vy máte povinnost bránit nevinné,“ zadívala se na něj, načež na okamžik uhnula pohledem, ale pak se znovu vpila očima do těch jeho. „Navíc jste sympatický mladík a já se prostě nedokážu jen tak dívat, když trpíte,“ dodala s pokrčením ramen, jakoby se o nic nejednalo, a jakoby to tak dělala pro všechny sympatické mladíky. S většinou z nich ale neskončila u barevného drinku s paraplíčkem.
Ashley v duchu litovala obsluhu, která měla za úkol najít deštníček za každou cenu, i kdyby se pro něj měla přemístit na konec světa, ale na druhou stranu jí lichotilo, že na tom deštníčku v jejím drinku Aaron tak důsledně trvá. Svým způsobem to byl kompliment. Když obsluha odešla a Aaron začal vyzvídat, Ashley se zatvářila tajuplně, ale cukající koutky dávaly najevo, že ji k vyprávění nebude muset přemlouvat. „Jsou,“ přikývla hrdě, protože na lékouzelnické nadání v rodině byla pyšná stejně jako každý člen jejich rodiny. „Můj bratr, otec i strýc pracují u Munga a zrovna teď je tam ještě o jednu Thawneovou víc, ale jen na chvíli. Mojí sestřenici se před pár dny narodil chlapeček,“ pochlubila se s uculením, které jen zdůrazňovalo, jak jí na rodině záleží a každé jejich štěstí prožívá jako své vlastní. „Jen to ten chudáček trochu odnesl, protože se jmenuje po tatínkovi. Keilan. Je to strašně zvláštní jméno…“ zamyslela se s ušklíbnutím, načež se jí na čele objevila vráska. „Připadám si strašně staře, když mi vykáte, Aarone, možná bychom si mohli tykat? Už jsem vás viděla i bez trička, myslím, že to ničemu neuškodí,“ mrkla na něj pobaveně a znovu se široce usmála.

_________________

Ron nesouhlasně zakroutil hlavou. Samozřejmě, že Ashley dlužil, a dlužil jí opravdu hodně. Těžko říct, jak a za jak dlouho by se mu podařilo kontaktovat rebely, kdyby nebylo jí. Nešlo jen o spravený nos a žebra. „To možná ano, ale já nemyslel jen tohle,“ objasnil potichu a pousmál se. „Pomohla jste mi i po jiné stránce, Ash. Vážně jsem vám neskutečně vděčný,“ broukl naprosto upřímně, poněvadž vděčný rozhodně byl. Moc dobře si uvědomoval, jakému nebezpečí se Ashley kvůli němu vystavila, a že tehdy docela riskovala, když se mu rozhodla věřit. A on jí to hodlal nějak splatit, jen ještě nevěděl jak. Zadíval se jí do očí a když ho nazvala sympatickým mladíkem, na jehož utrpení se nemůže dívat, uculil se a v očích mu přeskočily jiskřičky. Radši to ale nekomentoval, protože si nebyl jistý, že neplácne nějakou extrémní blbost.
Když mu Ashley začala vyprávět o svém příbuzenstvu v nemocnici, Ron povytáhl obočí. „Páni, vy to lékouzelnictví asi fakt máte v krvi, co?“ prohodil poté tázavě, ačkoliv to bylo docela očividné, a pousmál se. Poté, co zmínila svou sestřenku a jméno jejího syna, Ron překvapeně zamrkal. Jméno Keilan rozhodně nebylo příliš obvyklé, a on přesto jednoho znal. „Ještě mi řekněte, že se tatínek jmenuje Aldwinckle,“ plácnul, protože nevěřil, že by to mohla být pravda, a pobaveně se nad tím zašklebil. Aldwinckle a táta? Nebyl navíc ženatý? Zkrátka a dobře, nemohla být řeč o jeho bývalém profesorovi Péče. „Jednoho Keilana totiž znám – učil nás Péči o kouzelné tvory,“ dodal na vysvětlenou.
Tykání Ron přijal s potěšeným úsměvem, protože i jemu lezlo na nervy, že Ash vyká. Dobře, byla starší, než on, a byla to dáma, ale nějak mu to nešlo přes jazyk. On ale nebyl ten, kdo by měl tykání navrhovat, takže trpělivě čekal, než s tím přijde sama. A přišla. „Rozhodně bychom mohli,“ odkývl její návrh a uculil se, když opět zmínila, že ho viděla bez trička. Během chvilky k jejich stolu dorazila i obsluha s barevnými drinky, na kterých nechyběl deštníček, a Ron si jeden rovnou přivlastnil a pozvedl jej směrem k Ash. „Tak na to tykání?“ prohodil tázavě s úsměvem ve tváři a v očích mu opět zajiskřilo.

_________________