[Ollivanderovy hůlky]

Stejně jako Septimus, i Aurora se podivila tomu, jak starobyle krámek s hůlkami vypadal. Každopádně se jí nesmírně líbil a velmi ji zaujal, což bylo poznat podle milého úsměvu, který se jí usadil na tváři. Sama by tam asi nikdy nevkročila a jenom by okouněla u výlohy, ale naštěstí s sebou měla svého super brášku, jehož ruku také stiskla a chráněná jeho vyššími zády vešla do obchůdku.
Když se ocitli uvnitř, Aurora udiveně vydechla a neovladatelně tažená dopředu jako můra k lampě předešla Saptima a málem pustila i jeho ruku, ale nakonec se zastavila tak, aby ho nepouštěla, protože přeci jenom byl její jediná opora. Ollivanderův obchod byl nádherný. Zastaralý, zaprášený (starostlivě se podívala na Sepa, když kýchl), úzký a plný snad miliónů krabic a krabiček, ve kterých se nepochybně skrývaly hůlky všemožných tvarů.
Aurora fascinovaně došla až k pultu a Septima táhla za sebou, načež se zezadu ozval šramot a ona se tím směrem zvědavě otočila.
"Ale ale, podívejme se...čípak vy jste? Kdo z vás půjde první? Posaďte se mi sem, ať na vás dobře vidím," řekl pan Ollivander, což byl starý pán a vypadal moc mile. Minimálně Auroře se líbil a narozdíl od většiny cizích lidí se ho nebála. Maminka jim o něm vyprávěla a Aura se těšila, až ho uvidí na vlastní oči.
"Strangeovi, Aurora a Septimus," řekla na její poměry hlasitě s úsměvem, načež se obrátila na bráchu. "Můžu?" zeptala se ho. Normálně by šel první on, ale když ona se najednou své hůlky nemohla dočkat a navíc ji to místo nepřestávalo udivovat. Škoda, že sem šel člověk jenom jednou za život...
"Strangeovi, říkáte? Jednu slečnu Strange už jsem tady kdysi měl..." usmál se pan Ollivander a pokynul Auroře na vysokou stoličku, kam se s kolínky u sebe usadila, nespouštějíc ze starého pána oči. Jako by zapomněla, že tam má brášku, na kterého vždycky spoléhala.
"To byla určitě mamka! Jmenuje se Marion," řekla pyšně Aura a pan Ollivander udělal zamyšlené "Hm, hm,", načež se vydal mezi všechny ty stohy krabiček. Po chvilce se vrátil s vyleštěnou krabičkou z tmavého dřeva, která měla zvláštní měděné zavírání. "Zkuste tuhle. Vezměte si ji do ruky a mávněte," instruoval Auroru, a ta si od něj hůlku váhavě převzala, jako by se bála, že ji pouhým dotykem zničí. Následně s ní opatrně mávla, ale nic se nestalo. "Hm, hm, tak ta to nebude, co třeba..." zabroukal si zamyšleně pan Ollivander a vydal se zpátky mezi stohy a police, aby se vrátil s tmavě modře lakovanou krabičkou. Aurora zopakovala postup, ale opět se nic neděje, a tak starý pán mlaskl koutkem úst, zavrtěl hlavou a neslyšně si něco zabrblal, načež se vydal pro další hůlku. Dlouho bylo ticho, prokládáné občasným zašustěním a Ollivanderovým broukáním, načež se ozvalo: "Tady je! Já věděl, že tu někde ještě bude!" Aurora se s vykulenýma tázavýma očima podívala na Septima, načež se obrátila opět k hůlkaři, který před ni na pult aktivně položil zcela obyčejnou, nazelenalou a poněkud sešlou krabičku, která byla na rozích odřená a natržená. "Zkuste tuhle," ponoukl Auroru, a ta se hůlky váhavě, ale velmi zvědavě dotkla, vzala ji do ruky a cvičně s ní mávla. A světe div se, hůlka zazářila a vylétlo z ní pár jisker.
"Výborně, sedí jako ulitá!" prohlásil nadšeně pan Ollivander, vzal si od Aury hůlku zpátky a pečlivě ji uložil zpět do krabičky. "A teď sem pojďte vy, uvidíme, co pro vás najdeme," podíval se na Septima a povzbudivě povytáhl obočí.
Aurora seskočila ze stoličky a s obličejem rozzářeným nadšením, se kterým vypadala jako úplně jiné dítě, chytila bratra za ruku. "Tak běž, Sepe!" uculila se na něj, načež si stoupla někam, kde nepřekážela a kde měla dobrý výhled a pozorovala, jak se povede Septimovi.

_________________

Na balet se Rita Nerita Septimus dávat nehodlal. Teď, přímo v obchůdku, mohl oči nechat na všech těch krabicích a bylo by mu jedno, jakou hůlku dostane. Jen ať je to ta pravá, ta nejlepší... ta jeho.
Samotný pan Ollivander Septima trochu vyděsil a taky hodně znejistěl. Modré oči za půlměsícovými brýlemi vyhlížely staře, pozorně a trochu bláznivě. Septimus si nebyl jistý, jestli se mu pan Ollivander navzdory všemu, co o něm slyšel, zamlouvá - zvlášť když znal jejich jména. Neochotně pustil Auřinu ruku, zamračeně přikývl a pana Ollivandera si měřil trochu vyjeveným, nedůvěřivým pohledem, nicméně poslušně zůstal sedět a zvědavě sledoval, jak si jeho sestra vybírá hůlku.
Co když tu žádná pro mě není? začalo ho hlodat vědomí. Septimus se skousl rty a zadíval se na zdánlivě nekonečné řady polic. Ne. Některá musí být pro mě. Musí...
Vrátil povzbudivý pohled Auroře, která nevypadala o nic méně vyjukaně, když jí první zkoušené hůlky podle pana Ollivandera asi nesedly. Sedí jako ulitá? O čem to mluví?
Septimus se ztěžka zvedl, když na něj došla řada, a suše polkl. Pomalu došel ke stoličce a ani nevnímal, jak kolem něj poletuje krejčovský metr a měří mu vzdálenost mezi nosními dírkami.
"Tahle? Ne, ne... A ta? Ne, raději ne..."
Sepovi se při poslouchání toho mumlání zježily vlasy na zátylku a sevřel se mu žaludek.
"Možná tohle je ta pravá?" podával mu pan Ollivander zakroucenou tmavou hůlku. Septimus ji vzal do ruky a udiveně se na ni zadíval. Nedokázal rozpoznat, podle čeho pan Ollivander hádá, že se nějaká hůlka hodí nebo nehodí. To už mu ale pan Ollivander hůlku vyškubl. "Ne, kdepak, to by bylo neštěstí... Co říká tahle?" zeptal se náhle s podivným, nepřítomným úsměvem, a pomaličku se od rozhazovaných krabic a vík otočil. Mezi oběma rukama se mu jakoby vznášela další hůlka, ale její špička i konec se opíraly o svrasklou kůži dlaní pana Ollivandera. Septimus se na ten kousek dřeva zadíval. Nedokázal říct proč, ale zrovna tahle, byť se tolik nelišila od všech ostatních, se mu zdála povědomá... Jakoby správná.
Bez rozmýšlení natáhl ruku a jen co se mu hůlka ocitla v ruce, zprudka s ní mávl. Kolem se rozlily potůčky modrého a zlatého světla a začaly se lepit na všechny krabice, police i stěny, až se celý obchůček rozzářil jako lucerna.
"Dobře, to stačí," mírnil pan Ollivander zčásti pobaveně a zčásti vážně hůlku. Septimus se tak lekl, že ji málem pustil, a světlo hned pohaslo. Starý pán hůlku zabalil do původní krabičky a společně s tou Aurořinou obě hůlky sourozencům s malou úklonou podal.

_________________

<<< Děravý Kotel



Jestliže vzezření krámku zarazilo i Septima s Aurorou, kteří již za svůj život určitě viděli nespočet podivných věcí, člověk by čekal, že někdo z mudlovské rodiny prostě musí zákonitě strnout s čelistí pokleslou a zírat, jako by spatřil pršet marshmallows z vymetené oblohy. Ne tak Rita. Ta zírala, jako by se před ní náhle zjevil sám hrabě Drákula. "Tři sta osmdesát dva let před naším letopočtem?" četla nevěřícně a dávala pozor, co Strangeovi na to, jestli se jako nezbláznila. Zřejmě nezbláznila, alespoň co mohla soudit ze zacinkání zvonku nade dveřmi, které Septimus zdráhavě otevřel.
Následovala oba sourozence do samého zaprášeného nitra omšelého obchůdku a litovala, že s sebou nevzala Mag, aby se taky měla ke komu tisknout. Nerada si to přiznávala, ale byla vyklepaná jako ratlík, a když Septimus znenadání kýchnul, polekaně sebou trhla. "Zdravíčko," zabručela vyčítavě.
Sotva jí Aurořina záda přestala zaclánět ve výhledu, zvědavě se rozhlédla na všechny strany. To jediné, čeho si všimla, byly regály plné zaprášených krabic, osamělá stolička a... a to bylo asi tak všechno. Nikde nebyl nikdo, kdo by se dal alespoň částečně považovat za prodavače. Septimus si to nejspíš uvědomil taky, pročež se hlasitě ozval.
Snad v reakci na volání, snad následkem něčeho úplně jiného, tak jako tak se znenadání jakoby odnikud vynořil stařík ještě sešlejší a omšelejší než jeho obchůdek. Tedy, pravděpodobně jeho obchůdek. Každopádně se choval tak majetnicky, že se ani neobtěžoval s něčím tak triviálním jako základními pravidly slušného chování. "Dobrý den," vykouzlila Rita poněkud mdlý úsměv a už jenom přihlížela, jak si pan asi-Ollivander bere do parády Auroru. A pak Septima. A pak... pak přišla řada na ni, na Ritu.
"A kdopak jste vy?" zeptal se hůlkař, přičemž si Ritu pozorně prohlížel. Ona si ho prohlížela taky, váhala; viděla jeho ledové oči, jeho chatrný zjev a, což bylo vůbec nejhorší, věděla, že ji zkoumá, hodnotí. Četla mu to z tváře. Přinutila se zhluboka nadechnout. "Rita Jacksonová, pane." Přikývl, načež se otočil na patě a vyrazil kamsi mezi regály. Přitom si něco mumlal pod fousy.
Rita stihla na Septima s Aurorou vrhnout hned několik zoufalých pohledů, než se pan Ollivander vrátil. V rukou třímal podlouhlou omlácenou krabici neurčité nahnědlé barvy, ale když z ní pak před slečnou Jacksonovou sejmul víko, na svět se usmála hůlka zářící novotou. "Prosím," vybídl Ritu prodavač a ona po hůlce poslušně chňapla. Ani s ní nemusela mávnout; sotva pozvedla ruku, dřevěná špička se rozzářila měkkým zlatavým světlem. Její novopečené majitelce se zatím celou paží rozlévalo příjemné teplo.
"Ano, přesně jak jsem čekal," zamumlal pan Ollivander skoro vstřícně, opatrně si vzal hůlku zpátky, znovu ji zabalil do oné otřískané krabičky, vyžádal si sedm galeonů a za chvíli už k sobě Rita tiskla svůj kouzelný klacík jako ten nejdražší poklad.

Uličky>>>

Vedeli ste, že Kuvik je hmyzožravý? Jeho jedálniček dotvárajú dážďovky a slimáky, ale nepohŕdne ani hrabošom, či jašteričkou. István zavrel knížočku a pre zmenu vytiahol lístok od mamy. Vspomenul si, že pred obchodíkom so sovami mal namierené k Madam Malkin po hábit a k Ollivanderovi po paličku. Na druhý pokus (možno preto, že prvý pokus bol v maďarčine) sa pristavil postarší čarodejník s vľúdnou tvárou a poradil mu kde obchodíky nájde. Dnes bol jednoducho výnimočný deň. Sovu už mal kúpenú, presne podľa predstáv. A tak podľa inštrukcií od dotyčného pána hľadal na uličke obchodík Madame Malkinovej. Podarilo sa mu ho nájsť vďaka velkému nápisu nad vchodom.

>>> Madam Malkinová

Pani predavačka bola prívetivá gádžovka, jemne korpulentná a jemne výstredná. "Dobrý deň, zlatíčko, prvý krát do Rokfortu?", spýtala sa zatiaľ čo ho na svoje miery obdivuhodne šikovne merala.
"Dobrý deň, áno, ... zlatíčko." odpovedal zaskočený István. Avšak prv než sa spamätal z prívalu slov a viet, mal vybrané aj rukavice a už ho viedla von so slovami "Najneskôr do zajtra máte uniformu doručenú, zlatíčko."
István zostal ohromene stáť vonku pred obchodom a aspoň na ňu zvolal. "Ďakujem, zlatíčko!", aj keď si stále nebol istý, čo presne tým "zlatíčko" myslela. Premýšľajúc nad tým kráčal ďalej a míňal neznáme tváre, z ktorých mu znova zopár venovalo nie príliž vľúdny pohľad. Samý gádžo, pomyslel si, ale nebolo to nič na čo by nebol zvyknutý. Celkom ho ale žralo, že ešte ani kútikom oka nezachytil niekoho, kto by aspoň trochu pripomínal cigána. Po pár krokoch našiel svoj cieľ, Ollivanderov obchod s kúzelníckymi paličkami.

>>>Ollivanderove kúzelné prútiky

Len čo vstúpil odkiaľsi sa zdvihli kúzelné metre a vystierali sa pozdĺž jeho rúk a nôh, ako kráčal tichým obchodíkom. Vtom sa ozval rachot koliečok na koľajničkách a z jednej uličky plnej políc s krabičkami sa vyrútil šedivý, no očividne energický čarodejník vysiaci na rebríku. Zoskočil z rebríka a dokráčal k nemu s otvorenou krabičkou. Bol v nej prútik. "Nech sa páči, som si takmer istý, že toto je ona," podal mu otvorenú krabičku. István ohúrene pozeral z prútika na čarodejníka a naspäť.
"To je môj prútik? Ako to viete?" Pýtal sa István.
Čarodejník sa zaošíval. "Ach, ty nič nevieš však? Palička si vyberá teba." a otočil sa na päte, István sa prútika ani nedotkol. Chvíľku sa prehraboval v škatuľkách a István zatiaľ nervózne prešľapoval. "No jasné, toto bude ona!" dokráčal s ďalším prútikom k Istvánovi. Ten ju vzal z krabičky a pozrel na Ollivandera. Špička začala tlieť na červeno a jas sa stále zosilňoval, až bolo po pár sekundách cítiť spáleninu. Čarodejníkov sprvu spokojný úsmev sa zmenil v panicky otvorené ústa. Vyšklbol prútik Istvánovi z ruky mrmlajúc niečo ako: "Túto určite nie, tak túto určite nie..." Istvánovi sa výber paličky prestával páčiť. Vyskúšal ešte dve a odniesli to papiere na pulte a jeden z čarovných metrov. István už chcel odísť no Ollivander ho ešte zastavil. "Toto musí byť ona." podal mu prútik. István ho vzal a naozaj. Vnútro mu naplnil zvláštny pocit. Prútik vypustil pestrofarebné iskričky. "Prečo som vám ju nedal hneď ako prvú?"zamrmlal polohlasne Ollivander, vypýtal si sedem galeonov a vyprevadil Istvána z obchodíka s tým, že prútik mu dorazí domov do dvoch dní.

>>> Uličky
István šťastný, že prežil aj toto, rozhodol sa, že si dá pauzu a sadne si na múrik kúsok od obchodíka. Možno uvidí anyuci.

Ollivanderovy hůlky

Vešla jsem do obchodu a zvonek na dveřích rušivě cinkl do ticha. Přešla jsem několika nejistými kroky k pultu a rozhlédla se po nekonečných věžích krabic. Nikde nikdo.
"Ehm... Dobrý den," zkusila jsem zavolat do hlubin bludiště z krabiček. Odkudsi se zjevil malý mužíček s pronikavým pohledem. "Dobrý," odvětil.
Dodala jsem si odvahy. "Já jsem si, prosím, přišla vybrat-"
Přerušil mě rázným zavrtěním hlavou. "Ne kouzelník hůlku. To hůlka si vybírá kouzelníka," opravil mě tiše.
Zmateně jsem zamrkala.
"Vy jste jistě mladá Roseová," usmál se na mě nečekaně.
"Parkerová," opravila jsem pro změnu já jeho.
"Jistě, Parkerová. Znám vaše rodiče, své hůlky mají ode mě." Zničehonic se otočil, otevřel jednu z krabic, vyndal z ní hůlku a podal mi ji. "Zkuste tuhle."
Došlo mi, co po mě chce a prudce, roztržitě s hůlkou mávla. Ollivanderovo obočí nebezpečně zmodralo. Vyděšeně jsem hůlku upustila na zem. "Omlouvám se," vyhrkla jsem.
"To se spraví," mávl rukou, sehnul se pro hůlku a pečlivě ji zase uklidil na její místo. Obešel hromadu krabic z druhé strany a opatrně vytáhl novou. S tou už jsem byla mírnější. Lehce jsem s ní švihla. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo, z hůlky vyšlehly rudé jiskry a Ollivanderovo modré obočí vyšplhalo výš, než bych považovala za přirozené.
"Takže... Tohle je ona?" zeptala jsem se, udivená, že bych mohla natrefit na tu správnou hůlku už na druhý pokus.
Přikývl. "Dostanete ji co nevidět. Věděl jsem hned, že to bude tahle. Je to mimochodem opravdu výborná hůlka," vyzdvihl svůj výtvor do nebe. To už se rozdrnčel zvonek na dveřích znovu a do tichého obchodu vtrhl můj taťka jako uragán.
"Á, pan Parker," usmál se Ollivander. "Bude to sedm zlatých galeonů."
Taťka se snažil nevěnovat moc pozornosti Ollivanderovu extravagantnímu obočí, zaplatil, a poté, co byl ujištěn, že hůlku dostaneme do dvou dnů domů, mě odvedl do dalšího krámku, který musíme nutně navštívit.

Madame Malkinová

V obchodě madame Malkinové rozhodně byla příjemnější atmosféra, než v tom předchozím. Sympatická, buclatá, usměvavá dáma mě postavila na stoličku a rychlostí blesku na mě špendlila hábit. Přitom mluvila a mluvila a mluvila a já s ní nestačila držet řeč. Než jsem se nadála, přestala pracovat a zálibně si mě prohlížela. "Takhle je to dokonalé," pochvalovala si. "Vypadáš v tom úžasně, drahoušku."
Pak se otočila na tatínka, nadiktovala mu jakousi cenu a jakmile inkasovala peníze, široce se usmála. "Hábit i s kloboukem vám přijde nejpozději do zítřka."
Rozloučila se s námi celkem srdečně, přesto se mi tak trochu ulevilo, když jsme odešli.

Další menší nákupy jsme zvládli už za poměrně kratší dobu než ty první. Když bylo po všem, setřel si taťka pomyslný pot z čela. "Tak, a jdeme domů, ne?"
Přikývla jsem. Byl to dlouhý den.

>>> Děravý kotel

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

„Já chci jít už domu!“ opakovaně vřeštěla na své rodiče a šťouchala je do boku. Právě se vynořili z obchodu, v němž se stále a chabě linula zelená zář. I když byli teprve v Příčné ulici ani ne minutu, začala se štítit ostatních kouzelníků a skrývat se za zády svých rodičů. Pokaždé, jakmile se k ní přiblížil, nějaký kouzelník nahlas vyjekla až se z obchodu, který právě míjeli, ozvalo rozhořčené houkání. Žena, která před ní s elegantními kroky mířila k obchodu hlásající: „Madame Malkinová“ se zastavila a surově ji vzala za ruku a podstrčila ji před sebe. „Žádné výmluvy, Aniyah! Měla jsi možnost zůstat doma! A pospěš si, nehodlám tu strávit celý den!“ netrpělivě procedila mezi zuby a do své dcery strčila, až zakopla o vlastní nohy. Než se stačila pozdravit se zemí, její otec ji chytil kolem pasu a opatrně ji postavil na nohy. „V pořádku?“ optal se své dcery, i když na sobě neměla ani jediný škrábanec. Souhlasně přikývla hlavou a sklopila hlavu. „Nic si s toho nedělej, maminka je jen ve stresu… Víš, není zvyklá zůstat venku déle než v práci,“ s těmito slovy se ušklíbl a ohlédl se na její matku. „a prosím už nevyváděj hlouposti… Stojíš pořád o pořádný čokoládový zmrzlinový pohár, ne?“ napřímil se a zasmál se při pohledu na její tvář, který odpovídal vše. Stále sice byla nespokojená, ale pro svého otce (a čokoládovou zmrzlinu).
Jako první do obchodu vstoupila její matka, která měla co dělat aby při pohledu na interiér nepokrčila nos. Sotva dorazili k pokladně, když se za jejich zády ozvalo: „Dobrý den, co si přejete?“Aniyah s sebou prudce vyděšeně trhla, až narazila do sousední stoličky, která se převrhla na bok. Vzápětí ucítila ostrou bolest v boku. „Aniyah!“vykřikla na ní matka rozzlobeně. Prodavačka zamířila hůlkou na stoličku. Ta rázem se postavila a zároveň se na ní srovnaly předměty, které z ní vypadly. „Omlouvám se za hloupost mé dcery, ona-“ sotva to dořekla, skočila ji žena do řeči.
„To nic, to se občas stává. Slečně jede do Bradavic poprvé?“ usmála se a Aniyah se pořád nemohla zbavit předtuchy, že ta paní je ježibaba která z ní udělá chutný vývar. Nad tou představou se znechuceně otřásla. Hlupačko, ona Tě nesežere… stejně bys ji jako vývar nechutnala. Dodala si odvahu a nervózně ji oplatila úsměv. „Jo-teda ano, jedu,“ odvětila ji, a aniž by stačila reagovat, ji paní postavila před zrcadlo. Užuž se chystala zpanikařit a utéct z obchodu, ale když se střetla s pohledem své matky, která měla v očích jasný signál: Jestli cekneš, Tvůj medvídek skončí v popelnici než bys řekla švec. raději zůstala stát na místě jako socha a nečinně sledovala, jak ji prodavačka měří krejčovským metrem. Připadala ji věčnost, než konečně přišla s jejím novým školním stejnokrojem, který ji po vyzkoušení padl jako ulitý. S nákupem ještě nebyli zdaleka hotovi, přesněji řečeno její matka nebyla hotova. Za pomocí Madame Malkinové vybírala další oblečení pro Aniyah. I přesto, že se ji oblečení nelíbilo, raději mlčky na místě čekala dokaď u pokladny její matka nepodala Madame Malkinové poslední srpec .
„Oblečení dostanete co nejdříve! Děkuji za váš nákup!“ Aniyah ji ze slušnosti věnovala úsměv a společně s rodiči vyšla s obchodu.

„Co teď?“ optal se jich po dlouhé době pan Harris. „Půjdeme koupit Aniyah potřeby na lektvary.“ bez váhání mu odpověděla paní Dimitriadisová a zamračila se nad vzdychající Aniyah. „A co takhle se rozdělit? Sophie, ty půjdeš koupit Aniyah učebnice a já s ní půjdu koupit hůlku. Aspoň ušetříme čas.“ Navrhl pan Harris a při tom nejistě pošlapával na místě. „Dobře, ale nikde ji nenechávej samotnou, Logane! Víš, jak by začala řádit?!“ změřila si Aniyah, která právě visela očima po výloze, v němž byly vystavené famfrpálové potřeby. „Uvidíme se v Děravém kotli,“ než stačil Aniyahinin otec zareagovat, zmizela již v rohu. Aniyah vyděšeně nadskočila, když ji otec, jemně stiskl rameno. „Pojď, trdlo. Hůlka už na Tebe čeká.“


Sotva se vynořili z uličky a zahlédli obchod s hůlkami, Aniyah se k němu tryskem rozeběhla. Od té doby, kdy dostala svůj dopis od Bradavic, se nemohla dočkat chvíle, kdy konečně dostane vlastní hůlku. Konečně mohla provázet kouzla, aniž by při tom musela potajmu svému otci brát jeho hůlku. Užuž se chystala natáhnout ruku ke klice, ale zarazil ji hlas, který se za ní ozval: „Aniyah, proboha počkej!“ Byl to její otec, který klusem mířil ke své dceři. Tváře měl od běhu rudé. Jakmile k ní dorazil, automaticky se chytl za bok a začal lapat po dechu. „Prosím Tě, to-hle už - nedělej,“ vysoukal ze sebe a napřímil se. Následovně ji pobídl, aby otevřela dveře. Když vstoupili do obchodu, ucítila zápach dřeva a stařešiny. Na rozdíl od ostatních dívek, Aniyah milovala tento zápach. Dychtivě se rozhlédla po éteru a prohlížela si regály, na niž byly pečlivě poskládané krabičky. Už i z toho prostředí ucítila přítomnost čehosi silného. „Ách, slečna Harrisová a pan Harris… Rád Vás opět vidím,“ ozval se odněkud hlas. Aniyah měla co dělat, aby pět nezpanikařila jako tenkrát v obchodě Madame Malkinové. Její otec na rozdíl od ní zůstal klidný a usmíval se. „Dobrý den, pane Ollivandere. Taktéž vás rád opět vidím, jak se máte?“ Aniyah stále vyděšená sledovala, jak vychází mezi regály postarší pán. Prohlížela si jej od bílých kadeří až po obnošené kalhoty, které mu očividně byly krátké. „Nijak výjimečně, pokud se nemýlím, slečně budete chtít pořídit hůlku, že?“ optal se jej a věnoval Aniyah usměv, který ji částečně polevil strach. Pan Harris přikývl a jemně popostrčil Aniyah dopředu. Chvíli se děsila, že na ní pan Ollivander skočí a utrhne ji hlavu, ale nakonec cosi zamumlal a ihned zmizel mezi regály. Poslouchala, jak se v nich přehrabuje a cosi hledá. Nakonec se vrátil s plnými náručemi krabicí, které opatrně položil na pokladnu. Z první krabice vymanil víko a podstoupil před Aniyah a ukázal ji vnitřek. Zpočátku si myslela, že ji chce ukázat, jakou si dal práci s výrobou krabicí a vychloubat se, že se na ní dal záležet měsíc, ale mýlila se. Uvnitř se nacházela hůlka z tmavého dřeva, které nedokázala popsat. Nejistě si ji z krabičky vzala a chvíli postávala na místě a čekala, co se bude dít. Otec se vedle ní odkašlal. „Aniyah… máš s ní mávnout,“ Aniyah vykulila oči na svého otce a nechápavě mu hleděla do očí. Chystala se ze sebe vysoukat jako neandrtálec „Cože?“ ale místo toho lehce mávla hůlkou a následovně se zapotácela dozadu, jakmile se krabičky, které ležely na stole, rozházely po obchodě. Hůlku rychle vrátila prodavači a zděšeně hleděla na ono místo, kde způsobila tu spoušť. „O-omlouvám se.“ Vyhrkla a sledovala, jak pan Ollivander srovnává krabičky na stůl. Ten ji bez nějaké stížnosti podal další krabičku a Aniyah nezbývalo nic jiného než si ji vzít.
Pokaždé, jakmile s další a další hůlkou mávla, způsobila větší spoušť než s první hůlkou. Aniyah měla pocit, že v obchodě stráví téměř celý den, než konečně zbývala poslední krabička zbývající z hromádky. Už předem tušila, že nebude ta pravá. A ani netušila, jak může být výběr hůlek tak náročný. Ale jakmile se dotkla hůlky, ucítila jakési příjemné teplo. Překvapeně zamrkala a s největší opatrností s ní švihla. Očekávala, že tentokrát obchod vybuchne, ale místo toho se rozzářila a zároveň z ní vylétly jiskry. Pan Ollivander spráskl ruce a pobídl pana Harrise, aby vylezl zpod pokladny. Už při druhém pokusu se raději schoval, aby jej náhodou nezasáhla. „Je to ta pravá?“ optal se a ohlédl se na prodavače, který souhlasně přikývl. Aniyah cítila, jak se ji po celém těle rozlévá příjemný pocit, přičemž se musela usmát. Necítila se nikdy tak šťastně jako dnes. Pan Ollivander od ní převzal hůlku, kterou následovně uložil zpět do krabičky. S úsměvem jim oznámil, že jim hůlka dorazí v nejbližší době. Převzal si od pana Harrise galeony a doprovodil je ke dveřím, kde se i také rozloučili.
„Já, ale chci hůlku teď,“ zaškemrala Aniyah a nespouštěla z obchodu oči. Její otec se zasmál a pohladil ji po zádech. „Musíš ještě chvíli vydržet, ukaž mi seznam,“ Pobídl ji a vytáhla si z kapsy složený pergamen, který pan Harris rozložil. „Vypadá to, že nám zbývá vykonat ještě poslední věc, ale no tak.“ ušklíbl se nad povzdychující Aniyah.
„Tatííí, ale mě se už nechce někam chodit! Co kdybych mohla na vás počkat v Kotli a Ty bys mi mohl koupit sovu?“ zamrkala očima a nespustila ze svého otce oči.
„No, já nevím. Nejsem si jist, jestli bys to tam sama zvládla.“ poškrábal se po hlavě a ve tváři měl starostlivý výraz. „Dobře, ale musíš mi slíbit, že tam nebudeš vyvádět prkotiny, ano?“ Aniyah souhlasně přikývla. „Pojď, doprovodím Tě tam.“ vzal její ruku do té své a zamířil se svojí dcerou do Děravého kotle.

>>> Děravý kotel

_________________

K Madame Malkinové jsem vstoupil s jistou nejistotou. Maminka, která mě doprovázela, projevila obavy ohledně dostačujících financí a chtěla se vrátit do směnárny. Dokonce se jí ani nelíbilo, že bude muset nechat uniformu ušít. Byla zvyklá nakupovat v konfekcích. I pro mě byla tato zkušenost zcela nová
"Zdravím, drahoušci!" přerušila naše očarování Madame Malkin, "Vy jdete tady mladému pánovi nechat ušít uniformu, že áno!" A už mě chytla a tlačila mne k tomu jejímu paravánku.
"B-brej den," jsem pomalu zapomněl pozdravit.
"Brý den" pozdravila moje maminka pohotově a už se nadechla, aby něco řekla. Do toho ji však zkočila znovu Madame Malkin.
"Pst!" řekla. "Pracuji, posaďte se támhle, já si vašeho syna přeměřím, pak mi dáte peníze a má sova vám vše doručí - to bude v ceně."
Já i moje maminka a ostatně i Madame jsme po zbytek času mlčeli. Zvedal jsem ruce, jak mi švadlena říkala. Jen občas jsem zachrochtal, protože jsem se musel smát tomu, jak to lechtalo. Nakonci po mě hodila několik bot a ty jsem si otráveně zkoušel. Nenávidím zkoušení bot. To se furt musí nazouvat a vyzouvat. A pak se v nich musím procházet.
"Vezmi si větší, ať ti déle vydrží." řekla maminka, a tak jsem si konečně vybral.
S vybranými boty jsme se přesunuli k pultíku, kde Madame maminku požádala o peníze a o adresu. Když jsme vycházeli, šeptla ke mě maminka: "Doufám, že si tu uniformu nezničíš hned první týden, Charlie!"

"Nech toho, mami!" Zakňučel jsem, ale musel jsem se smát. "Pojď už na zmrzku!" zkusil jsem ji přemluvit, abychom už nákupů pro dnešek nechali.
"Však už půjdem, zbývá nám jen hůlka." Nakoukla do malé mapky, kterou celou dobu držela v ruce a řekla "mělo by to být hned tady kousek, pokud vím."

Dovedla mě před obchůdek pana Ollivandera, kde mi řekla, ať si to zkusím vyřídit sám. Dala mi několik mincí s tím, ať mě ani nenapadne s nimi udělat něco jiného, než si koupit hůlku. Zůstala stát před obchodem, aby si mohla zapálit cigaretu.
"Brej..." pozdravil jsem, když jsem vešel a hned jsem se sunul k pultu. Pan prodávající měl zrovna nějakého zákazníka. Tak jsem si podepřel hlavu rukou opřenou o pultík a koukal jsem na ně. Pan Ollivander mne ujistil: "Zdravím, mladíku, hned jsem u tebe!" Tak jsem čekal a pobrukoval jsem si z dlouhé chvíle pobrukovat veselou skotskou písničku.
"Jo, jdu si pro hůlku. První!" přitakával jsem, jak se mě ten starý pán ptal.
"Tak to si hned nějakou zkusíme. Vem tuhle!" pobídl mne s ohromnou energií strkal mi do ruky tu, kterou ten předchozí pán nechtěl. Tak jsem ní mávl a zdála se mi v pohodě. A vypadala taky dobře. Teda tak, jak může hůlka dobře vypadat. Je to prostě klacek!
"Hm, tak tuhle asi ne..." Zamyslel se pán a tvářil se u toho nespokojeně.
"Proč?!" zařval jsem utahaně a lehl jsem si na pultík. Už jsem chtěl jít na tu zmrzlinu. "Musím si furt nějakou zkoušet? Já chci tuhle, ta se mi líbí!"
"Mladíku?! Hůlka si tě musí vyzkoušet! K téhle se nehodíš."
"Já mám pocit, že se k ní hodím perfektně. Dejte mi tuhle. "Kývl jsem k ní hlavou a už jsem si ji chtěl znovu vzít. Pan Ollivander byl napříč svému věku rychlejší a už ji schovával do regálu. Tváříl se u toho velice pohoršeně a mezi obočím se mu mezi vráskami objevila jedna ještě hlubší.
"Zkus tuto!" řekl mi velice důrazně a vrazil mi do ruky jakousi druhou, kratší. Povzdechl jsem si a mávl ní. Zase se nic nestalo, tak jsem nechápal, kde je problém. "Už si ji můžu vzít?" ptal jsem se v dobré vůli.
"Ne!" okřikl mne pan Ollivander a šel krabičku vrátit. Vrátil se ke mne se třemi dalšími krabicemi.
Tak jsem si povzdechl a bez dalších slov jsem postupně mávl každou z nich. Nezaznamenal jsem žádné změny, tak jsem se opřel o pultík a čekal jsem na další.
"Vezmi si ještě tu první." požádal mne pan Ollivander zase nezvykle mile.
"Tak jo..." Stále jsem se opíral, ale druhou rukou jsem si vzal onu hůlku a mávl jsem. Náhle jsem viděl ucítil něco, co se omotalo okolo mého zápěstí. Tak jsem se narovnal a křikl jsem:[b]" Co to bylo?!"[/b]
[b]"To si tě, mladý muži, vybrala hůlka. Je tvoje!"[/b]
"No konečně!" Kříkl jsem a hůlku pustil. Spadla na pult podivně pomalu a mě u toho ještě zašimralo zápěstí, Poškrabal jsem se a čekal, až mi hůlku pan Ollivander zabalí a vezme si ode mne peníze.
"Mějte se!" rozloučil jsem se s pánem.
Venku se mne maminka zeptala, jak to šlo a chtěla vrátit peníze. Vrátil jsem jí je, ale nějaké drobné jsem si nechal v kapse.

<< Uličky

S kufrem v patách Andy pomalu připlul k pultu. Bylo tu trochu šero, více než v ostatních obchodech. Ale nikde nikdo. "Halóó?" Zavolal Andy a najednou na žebříku přijel jakýsi postarší muž. "Ah.. vy jste pan.." řekl po chvíli pan Olivander a zdřejmě čekal, až ho zrzek doplní. "Gilbert.. Já jsem si přišel pro svoji.." Než Andreš stačil dopovědět tak ho na oplátku doplnil prodavač. "..první hůlku. Není-liž pravda?" usmál se a na chvíli se zašil v policích s podlouhlými krabičkami. Vylezl s tmavě oranžovou krabicí a podal Andymu úplně rovnou hůlku, která měla, jakoby držátko ze stejného dřeva, jako zbytek hůlky. Všude byla naprosto úhledná a Andymu se zalíbila. Vzal si jí do ruky. "No prosím.. mávněte!" pronesl Olivander nedočkavě. Andy mávl. Z hůlky vysršeli žluté a černé jisky, až se Andymu málem samo urovnalo tričko, které neměl příliš módně hozené. Olivander vykulil oči. "Málokdy se mi stává, že se trefím napoprvé. Je vaše, prosím si 10 galeonů." řekl s úsměvem a Andy mu na pult vysázel deset zlatých mincí. Užasle na hůlku zíral a vyšel z krámku. Ta je nádherná.. pomyslel si a rozešel se k obchodu s oblečením.

Sotva vešel do obchodu, kráčela k němu dáma a usmála se. "Poprvé do Bradavic?" Andy postavil kufr a příkývl. "Tudy prosím.." Ukázala a Andy vyskočil na stoličky a Malkinová ho asi půl hodiny obskakovala a strkala špendlíky kamkoliv se jí zachtělo. "Tak.. hotovo.." Usmála se, šaty ti nejdříve pozítří doručíme."[/b] Andy znovu kývl a vyšel z obchodu s kurfem na kolečkách.

>> Uličky

| +

Nějak mi nedošlo, že hůlku vybírá administrátor, takže jsem si smazal Olivanderův znalecký popis hůlky. Díky za pochopení.

>> Uličky, hned za Andym
Andy, jakmile se zase připojil k jejich skupince, vyrazil jako blesk. Gweeny za ním tolik nechvátala a s Ang šla trochu pomaleji, nevěděla jestli nějak nevadí cizí přítomnost u výběru hůlky. A aby taky madame Malkinová stihla obsloužit vícero zákazníků najednou!
"Když tak za chvíli se sejdeme v uličkách, jo?" prohodila ke své nové kamarádce a vstoupila do prvního obchodu.


Gweeny vstoupila do příjemně zařízeného obchodu. Kdo ví proč jí Gandalf Šedoperuť zůstával v závěsu, takže ho ani nestihla zavřít venku. Nejistě přešlápla a varovně na něj vztyčila prst. "Zůstaň tady, u dveří, a ani se nehni, jasný?" poručila mu. Sova naklonila hlavu do strany- radši se nedomýšlet co to znamená.
Gween byla ráda, že na ní madame Malkinová zrovna měla čas.
"Dobrý den. Tady bych prý měla sehnat školní uniformu do Bradavic?" oslovila majitelku obchodu nervózně. Jak se to vlastně kupuje, taková uniforma? Přirozeně doma měla hábity, ale ty jí kupoval tatínek. Třeba přeci jen měl jít s ní... Ale to ne, je velká a samostatná holka.
"Ano, zlatíčko, tady jsi správně. Pojď tady na tu stoličku, spíchnem to na tebe." vyzvala dívku madame Malkinová. Gwen měla pocit, že trochu ztrácí rovnováhu.
Celou dobu vlastně dělala úplné nic. Madame Malkinová jí obíhala pořád dokola, měřila na ní hábit a neustále něco žvatlala, a to i když si v puse přidržovala špendlíky.
Nakonec tomu však přeci jen byl konec. Gweeny byla propuštěná ze stoličky, zaplatila s ujištěním, že do zítra je u ní uniforma jako na koni a s tichým pozdravem vypadla z obchodu. Málem Gandalfovi skřípla ocas ve dveřích.
Nikdy neměla ráda nakupování oblečení, ale zároveň nikdy nepotkala tak upovídaného člověka. Skutečně takhle někdy nepůsobí i ona sama na lidi v okolí?


Pak Gweeny, raději nechajíc Gandalfa venku, vešla i do druhého obchodu. Ten od pohledu nevypadal tak pěkně jako salon madame Malkinové, ale nesla se v něm vzláštní magická atmosféra historie. Asi minutu pomalu dýchala u vchodu a snažila se přimět konečně jít někoho hledat, ale prohlížela si ty vysoké regály stovek, ba tisíců krabiček hůlek a představa, že některé tu asi musí ležet fakticky dlouho jí plně zaměstanala.
"Dobrý den, je tu ještě někdo?" ozvala se nakonec hlasitě a postoupila dál od dveří. Bylo už docela pozdě, tak jestli jí náhodou nezavřeli. To by bylo nanejvýš mrzuté.
"Jistě, slečno." ozval se najednou mužský hlas. Starý pan Oliivander se zjevil zpoza jednoho z mnoha regálů a jak měl ve zvyku, trochu poděsil svého mladého zákazníka.
Pak se jeho obličej udiveně, ale potěšeně protáhl. "O, další McGrath, výborně. Na vaši rodinu mívají vkus jedinečné a zvláštní hůlky." pronesl prodejce záhadným tónem. Výřečné Gwen ale řeč nedošla.
"Jak dlouho už sem McGrathovi chodí pro hůlky?"
"Několik set let, alespoň tři." odpověděl s přikyvováním pan Ollivander. "Ale dost řečí, slečno. Přišla jste.."
Gweeny ho přerušila. "Vybrat hůlku." Na to určitě výrobce hůlek čekal. Usmál se a pravil:
"Nezapomeňte, že hůlka si vybírá kouzelníka."
Na to zmizel mezi regály. Kupodivu velmi rychle se objevil mezi krabičkami. Obě je otevřel a uvnitř ležely dvě na pohled naprosto stejné hůlky. Dívka se udiveně naklonila nad krabičky. Za celou dobu, co mluvila s Ollivanderem si nevšimla kouzelného metru, co si jí poměřoval. Až teď ho koutkem oka zahlédla, jak mizí.
"Zkuste obě." byla vybídnuta rychle. Věděla, jak se to dělá. Nejdřív zvedla hůlku vpravo a máchla s ní. Nic, pusto, žádné znamení. S bočním pohledem upřeným na prodavače vzala druhou hůlku a nejistě s ní mávla. Vyletěly z ní bílé a fialové jiskry.
Pan Ollivander po ní ihned chňapnul, zastrčil zpět do krabičky a zamyšleně, tiše prohlásil: "V některých ohledech se od McGrathů lišíte slečno.. Ale v některých skutečně ne."
Prodejce hůlek v tu chvíli už malou Gwen srdečně děsil. S tichým nashledanou mu složila na pult sedm galeonů a šla radši pryč. Gandalf čekal před obchodem.

>> Uličky

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

>>>

|Madame Malkinová|

Angvin se zřejmě oddělila od skupiny a zatímco ostatní asi šli nejdříve na hůlky, ona si šla do nedalekého obchodu koupit hábit. Jakmile zvonek nad vchodem oznámil její přítomnost, už u ní stála buclatá usměvavá čarodějka s jehelníčkem v ruce "Poprvé do Bradavic, drahoušku?" Zeptala se čarodějka a už vedla Angvin do zadní části obchodu, kde na stoličkách stáli jiní čarodějové a čarodějky, některé dokonce v Angvininém věku. Angvin si položila tašku ke stoličce a madame Malkinová už k ní nesla obří hábit, přetáhla jí ho přes hlavu a začala jí ho špendlit na správnou délku. "Chceš nechat trochu delší?" Zeptala se čarodějka. Angvin asi jako pokaždé dnes jen přikývla. Když jí byl hábit dostatečně velký, seskočila ze stoličky a šla si vybrat další kusy oblečení do Bradavic. Vybrala si černý zimní hábit s králičí kožešinou na límci, špičatou kouzelnickou čapku a jedny rukavice z dračí kůže. Páni, zase něco z draka! Pomyslela si Angvin když platila za své věci. Všechny tvé věci ti pošleme, nemusíš si dělat starost Zahlaholila čarodějka když Angvin odcházela.

Hned od Madame Malkinové pak spěchala k Ollivanderovým, vybraným hůlkám již od roku něco,něco. Angvin vešla do zaprášeného obchodu. V paprscích světla dopadajícím do obchodu se ve výrech točil prach. Ale z poza jednoho až ke stropu vysokého regáluse ozval mužský hlas. "Pro první hůlku, že?" Angvin přikývla "A-ano." přikývla. "A vy jste...?" Angvin chvilku trvalo než pochopila "Brennanová. Tedy, Serral-Brennanová" Opravila se na celé příjmení. Ollivander přikývl. Zatímco se mu představovala, právě si všimla, že jí dva stříbrné metry právě měří délku ukazováčků na obou rukách. Ollivander tleskl a oba metry se okamžitě svezly na zem. Pak muž zmizel za regály a přinesl vysoký stoh balíčků. Z horního vyndal jednu hůlku a dal jí Angvin do ruky. "Jen s ní mávněte, slečno." Jakmile ale Angvin zvíhala hůlku, že s ní mávne, už jí jí pan Ollivander vytrhl z ruky "Ne, ne, to není ono..." Mumlal si zřejmě sám pro sebe.
Takhle podobně vyzkoušela celých dvacet hůlek. Ale pak ta dvacátá první... Ta Angvin padla dokonale do ruky a od zápěstí až k rameni se jí rozlilo příjemné teplo. Když s ní mávla, vytryskly z ní různobarevné jiskry. "Ano, to je ona!" Vykřikl pan Ollivander, zřejmě potěšen tím výběrem. "Ach ano, doručíme vám jí do pár dní" řekl Angvin když ji vyprovázel z obchodu. Angvin si nakonec ještě našla Gweeny a Andyho, Flavi se prý odpojil ještě než sem došli. "Jde se mnou ještě někdo do té prodejny těch zvířat?" zeptala se když si oba vyřídily hůlku a hábity.