Jak je tak poslouchám, na tváři se mi objevuje škodolibý úsměv. Otočím se na Joe. "Zdá se že má každý z tvého výra hrůzu..." Pronesu tiše, ale kupodivu celkem pobaveně. Dál se do debaty o sovách nijak nezapojuju, jen přikyvuju, protože já opravdu majitelkou sovy nebudu. Snad. Jejich hovor mě začne zajímat až ve chvíli, kdy se Joe zmíní o cíli. Můj výraz je - překvapivě - neutrální, je mi to jedno, pokud to nejsem já, což asi ne, jinak by to neříkala. Podívám se po ostatních, se záměrem zjistit jejich výraz. Ve zkoumání mě přeruší Joein hlasitý výbuch smíchu. Vyvalím na ni vyjeveně oči, jakože co to dělá, a pak mi to dojde a taky se usměju. Více než kdykoliv jindy, u mě by se to dalo popsat jako záchvat smíchu, nebo něco podobného, u normálních lidí to je prostě jen pobavený úsměv. Když se Joe rozškytá, ještě více se usměju, možná ze sebe vydám něco jako smích. Na její otázku o kapesníku zakývu rychle hlavou a zrahrabu do kapsy u sukně. Vytáhnu poslední kapesníček a podám jí ho. "Co ten chlápek dělá, když potká dítě na dietě?" Zapřemýšlím nahlas a nakloní hlavu na stranu. To dětem dává vodu omaštěnou vzduchem nebo co? Pomyslím si, ale nechám to plavat. Sice mě představa pedofilního profesora trochu děsí, ale jen mě to utvrdí v tom, že dospělým se nedá věřit. Tedy nikomu se nedá věřit. Nad Eryho nápadem se zamyslí... Sice asi nechce jet v něčem, co jí může dostat z Bradavického hradu stejně rychle, jako dovnitř, ale je to dobrý podnět k přemýšlení. Ale nic nekalého mě fakt nenapadá. Jen zakroutím hlavou, tak trochu omluvně a zatěkám pohledem po ostatních. Zastavím se na Bliss a hned se mi nabízí další podnět k přemýšlení. Říct jméno, nebo ne... Ona se představila, takhle můžu působit nevychovaně, ale zase by bylo trapné, kdybych se ozvala a nikoho to nezajímalo, i když tak to na 80% je. Určitě. Za zkoušku to stojí... nebo ne? Ach jo. Nakonec k ní natočím hlavu. "Ehm... Mimochodem já sem Ariana." Zapípá směrem k ní a pohled zase upře na obvyklé, oblíbené místo - zeď. Ne že by se styděla, vlastně ani neví proč.

_________________

„Mno… tak to vypadá špatně pro kouzelnickou poštovní tradici… jen doufám, že to není nakažlivý, ač já se Cari rozhodně neobávám,“ zasmála jsem se a sledovala sovičku, která si pozorně prohlížela všechny ze stolu. „Matt, jo, to byl on,“ potvrdila jsem Erymu domněnku. „Sluníčko tě klovnul? Au… Divím se, že ještě ten prst máš,“ sledovala jsem Eryho počínání, ač mě osobně Re nepřipadal tak nebezpečný – tedy až na to, že nesměl být v stísněných prostorách, jako například v kupé vlaku, kde všechny zaručeně zmaloval křídly.
„Tajné informace mám já nejraději,“ usmála jsem se nevině. „Vždyť já nikdy nic nevyžvaním, copak mě neznáš?“ zeptala jsem se, ač jsem věděla, že Joe mě zrovna moc nezná – vždyť jsme se prohodily sotva pár slov během školního roku, navíc jsem se pokusila zavraždit pohledem jejího kamaráda – a minulý čas jsem tentokrát používala jen proto, abych si připadala více mírumilovná, jinak to totiž byla záležitost minulosti i budoucnosti - Já jsem trpělivá. Trpělivá na pomstu. I kdybych měla zapomenout, zač ta pomsta je.
Joe pak nakonec však vypadala, že se nám tady brzy zhroutí smíchem, načež na ni zaútočila velice zákeřná škytavka. Musela jsem se tiše rozesmát, ač jsem se snažila vypadat úplně normálně – a smích u mě úplně normální byl o tom žádná!
Ovšem to, že zrovna mluvila o pedofilních praktikantech, mě muselo ještě více rozesmát – Že by informace od Thomase? Nebo jsme nebyli jediní, kdo toho cukrového víláka považoval za velice nedůvěryhodného. A nevypadalo to, že jsem jediná – vzhledem k Eryho reakci a tomu, že už kul pikle na našeho v mnoha uvozovkách milovaného profesora.
Dívka, která dosud téměř stále mlčela, však zatím nabrala odvahu se představit. Ač to nevypadá, že by té odvahy měla nějak přehnaně. Roztáhla jsem svůj úsměv, ovšem pak jsem si uvědomila, že opravdu je pozdě a já bych opravdu už dávno měla být doma.
„Těšilo mně lidičky, ale musím vyrazit domů. Jinak mě mamka roztrhne jako hada… Či mě bratr bude muset jít hledat, z čehož by měl jistě tak obrovskou radost, že bych byla roztrhnuta hned dvakrát,“ usmála jsem se a chystala se k odchodu, ale nakonec jsem se ještě jednou otočila na Eryho: „Ale až vymyslíte plán na nějakou pěknou záškodnickou činnost, tak mi dejte vědět,“ usmála jsem se šibalsky a pak jsem vykročila ke dveřím, načež Cari, nazlobená, že jsem se opovážila jí nevzít se rozletěla za mnou, dosedajíc mi do vlasů, když mě dohnala.

>>> Pryč (konkrétně dům rodiny Hesinge)

Zděsila jsem se při zjištění, že moje sova je celebritou. Nechvalně proslulou, to ovšem na faktu, že je nová hvězda (konkrétně samotné Slunce!) nic neměnilo. Znechuceně jsem propálila pohledem desku stolu, jako by za to snad mohla ona. "Jo," posteskla jsem si Arianě v reakci na "všichni se bojí tvojí sovy", "už to tak bude." Neodolala jsem pobavenému tónu, ne poté, co ho použila i blondýnka. Možná přece jenom není kostka ledu v lidské kůži.
Bliss se ovšem povedlo přivést mě na jiné myšlenky. Nevypoulila jsem na ni oči, poulící stádium mě už opustilo. Asi jsem z něho po téhle děsivé konverzaci v ještě děsivější společnosti vyrostla. Takže mi akorát povyjelo vzhůru levé obočí, přesně v Arianině stylu, když mi bylo taktně naznačeno, že Bliss Hesingeovou, tu ztřeštěnou polovičku vražedných dvojčat znám natolik, abych věděla, jestli si náhodou nepouští pusu na špacír. Zasmála jsem se. "Když to říkáš, cizinko."
Následovaly perné chvilky, kdy jsem málem skonala na prasknutí smíchovodu, a neskonale pobavila všechny ostatní svým předsmrtným utrpením. Aby taky ne, byla to psina. Ery s Bliss vypadali navýsost pobaveně, když jsem se rozřehtala jako šílence toho nejtěžšího kalibru, a při mé škytavce a následné zmínce o profesoru-pedofilovi se už chechtali skoro jako já před chvílí. Ale asi největší úspěch jsem slavila u Mlčenlivé. Usmívala se, dokonce z ní vyšlo cosi jako přidušený smích. Napadlo mě, že by s ní mohla být docela sranda, kdyby se takhle chovala častěji. A kdyby rozdávala kapesníčky na potkání.
"Děkuju," zaskuhrala jsem ještě s připitomělým úsměvem, a zatímco jsem smrkala, hovořila, a pak zase smrkala, dolehly ke mně v podstatě kladné reakce ostatních na můj vražedný plán. Ani nikomu nevadilo, že jsem si ho v podstatě na místě vycucala z prstu. Ery vypadal jako praštěný bůh pomsty, což mě pobavilo. Kvůli škytavce jsem ale neměla šanci se znovu rozesmát, pokud jsem se ovšem netoužila zadusit.
Z veselí mě vytrhla až Ariana svým představováním, a pak Bliss, když se sebrala k odchodu. Najednou mi došlo, že je nejvyšší čas zmizet, nebo, lépe řečeno, nejlepší čas zmizet už byl dávno tentam. Ale mamka chtěla, abych blondýnku zabavila, tak co. Neměla by se na mě zlobit, ani ona, ani táta.
Rozloučila jsem se s Bliss a ještě rozjařeně slíbila, že jí rozhodně dáme vědět, až vymyslíme likvidační plán na Samuela Tyerse. Počkala jsem, dokud nezmizela i s rozhořčenou Cari, načež jsem se taky začala sbírat k odchodu. "Už bych taky měla běžet," vyškrábala jsem se násilím ze židle, a popadla svoji prázdnou, nyní i beznadějně vyschlou skleničku, poslední pozůstalou po přesně odměřeném množství dýňové šťávy. "Brzo na viděnou," zamrkala jsem na Eryho s Arianou svým nejpoťouchlejším mrknutím, a už se hrnula ke stolu, který obsadila moje rodina.

Jakýmsi zázrakem ještě jedli. Hostinský se s roznáškou musel zatraceně zpozdit. Nehledě na to, že moje jídlo bylo ještě teplé. Nakonec jsme se odebrali do svého nově pronajmutého pokoje v patře, protože rodiče usoudili, že je zbytečné takhle pozdě jezdit domů.

Ery se pobaveně zašklebil, když Bliss nazvala Joeina výra Sluníčkem. Proboha, co to je za přezdívku? Měli by mu říkat Výr Rozparovač, nebo tak nějak, problesklo jeho nenormální hlavou. "Sluníčko?" vyslovil své myšlenky vzápětí nahlas. "Ty mu říkáš Sluníčko? Proč, pro Merlina? Vždyť je to vrahoun! Ale na druhou stranu... Soví vrah s krycím jménem Sluníčko, to je dobře střelený," zkonstatoval a pokrčil rameny. Svůj nebohý zraněný prstík už radši světu neukazoval, pro dnešní den byl až moc velkou celebritou. A upřímně - Ery se taky divil, že ten prst ještě má. Když ho Re klovnul, v první chvíli si myslel, že o prst přišel. Říkali by mi Ery Bezprsťák, to by bylo něco.
Když pak došlo k řeči o Tyersovi, Erasmovi se ve tváři usadil široký úšklebek. Nemohl si pomoct, ale tohohle chlapa prostě neměl rád. Byl přesvědčený, že kdekoliv se Tyers nachomítne, tam ukazuje, jaká kouzla umí a jak je dobrý kouzelník. A to Eryho vytáčelo k nepříčetnosti, takovéhle vychloubání. "Kdybys Tyerse náhodou měla na nějakou hodinu, nenech se omámit těmi jeho kouzly," pronesl spiklenecky k Arianě. A už vůbec ne tím, že je zvěromág, tím se taky moc rád chlubí, dodal v duchu. Neřekl to nahlas, aby dívce nezkazil překvapení, a navíc se nechtěl zamotat do dalšího hovoru, jelikož si začal uvědomovat, že je čas vrátit se domů. Konec konců, měl domluvený sraz s mámou a ta už na něj zřejmě čekala.
"Záškodnickou činnost určitě vymyslíme a dáme ti vědět, jakože jsem hlava Kakaového kultu," mrknul pak na Bliss, když se jezevčice začala zvedat k odchodu. "Měj se pěkně, Bliss," rozloučil se s ní poté a vzápětí i s Joe, protože nastala řetězová reakce a i jeho havraspárská kolegyně najednou usoudila, že je čas jít. "Ahoj, Joe," mrknul na ní s úsměvem. A žel bohu se stal dalším odpadajícím článkem řetězu. "I já musím běžet, byť nerad," prohlásil a zvednul se od stolu. "Tak se měj, uvidíme se v Bradavicích," brouknul k Arianě přátelsky, protože pochyboval, že by se do konce prázdnin ještě stihli potkat tady, na Příčné. Konec konců, Ery měl nakoupené všechny věci a pravděpodobně stráví zbytek prázdnin doma v Dánsku, až na pár posledních dní.
Otočil se na patě a svižným krokem vyšuměl pryč z Kotle, protože si byl vědom toho, jak šílené zpoždění má a věděl, že by mu máma určitě nejradši zakroutila krkem.

>> fuč

_________________

Nadzdvihnu obočí. Copak mě někdy něco tak nadchlo, že bych tím byla omámená? Ne... To se ještě nikdy nestalo. Možná jednou. A nějaký egoistický chlápek na tom nic nezmění. Sleduju jak všichni odcházejí, všem jen kývnu na pozdrav, přeci jen otvírat pusu a vynaložit tolik energie jen a ubohé 'Ahoj', ještě k tomu všemu když si toho nikdo nevšimne, no to fakt nemá cenu. Přijde mi komické, že tak velkou sovu Bliss nazvala Sluníčkem, protože... kdo se bojí slunce? Asi nikdo. "Jo, v Bradavicích. Jistě." Přikývnu a pak kývnu znova na rozloučení. Nijak to nedramatizuju, stejěn už tady sedím sama. Vážně jsem celý den probírala sovy? Ne... určitě se řešilo i něco jiného. To mám z toho že se nezapojuju do konverzace. Pak ani nevím o čem je řeč.
Po chvíli se rozletí dveře a vstoupí sestra. "Mladá dámo. Víš ty kolik je hodin?! A to tu sedíš celou dobu sama? Proč si nešla domu!?" Spustí rozčíleně, ale já jen pokrčím rameny. Na co jí budu vykládat, že jsem tady neseděla sama? Proč? Aby pak měla blbé kecy o tom, že jsem šikovná holčička? kdo o to stojí. Ale zeptám se jí na toho profesora. Jakže se jmenoval? To je jedno. Nechám Anabeth zaplatit a vstanu. Na otázku, jestli můžeme jít, jen přikývnu. Stejně je trapné, že pro mně chodí ještě rodiče. Totiž sestra, hrající si na mou matku. Díky bohu že nepřišla matka, to bych nerozdýchala. Ale co kecám. ROzdýchala. Je mi to vlastně jedno. Mlčky za ní vyjdu z kotle, vědoma si toho, že ještě dostanu seřváno a pak poučku o tom, jak někde nemám vysedávat sama.

>>> domů

_________________

V Děravém kotli vrzly dveře a vzápětí pustily dovnitř vítr a trochu jasného denního světla. Zároveň s tím tam vkročila postava, která tam zjevně neměla co dělat - vysoký, do obleku navlečený černovlasý mudla s přísným výrazem a nepříjemně šedýma očima. Nesl s sebou až nehezky velký kufr.
Důvod, proč se tenhle zjevně až do morku kostí konzervativní chlapík vůbec odvážil přejít práh sídla kouzelníků, ježibab a všemožné jiné kouzelnické havěti, vkročil hned za ním s podstatně menším kufrem v jedné ruce a s kočičí přepravkou v ruce druhé. Oba dva se tvářili, že posnídali značnou dávku rýsovacích potřeb, a z přepravky se sem tam ozvalo prsknutí.

"Jsi si jistý, že si jí chceš brát s sebou?" zeptal se zamračeně vyšší z příchozích (neboli pan Cayden), a vrhl po uvězněné Popelnici jeden ze svých nejpřísnějších pohledů, pod kterým by se osypal i slušně vzrostlý vlkodlak. Patrick kývl a snažil se, aby se jednalo o strohé gesto, vyšlo mu z toho ale jakési vehementní zakývání loutky:
"Ona je hodná, je jen trochu nervózní z toho cestování. Normálně se chová líp..."
"Jestli bylo normální to, co předváděla doma, tak.."
"Ale babička jí vystresovala!" namítl Patrick okamžitě, což se rovnalo malému zázraku - jenže na Popelnici si zvykl a přijít o ni vážně nechtěl. "A ta váza byla stejně hnusná.."
"Patricku," zamračil se pan Cayden, i když se zdálo, že se synem z celé duše souhlasí.
"Ten ubrus jsi přece taky neměl rád.." pokračoval Patrick ve výčtu, "a tou myší určitě taky nemyslela nic zlého, myslela si, že nám tím udělá radost.."
"Stačilo. Nech toho, nebo si to rozmyslím," blýskl po něm pan Cayden pohledem, ve kterém byl znát úsměv.
Za hovoru dospěla dvojice až k hostinskému, a Patrickův otec vzápětí začal zařizovat pokoj a jídlo pro jednoho na zbytek prázdninových dní. A případně možnost odeslat poštu, kdyby bylo třeba; stihl se i zeptat na dopravu k nádraží King's Cross. Johnatannův matematický mozek myslel na všechno, včetně přesného časového plánu a rozvržení kapesného na jednotlivé dny.
Když bylo vše zařízeno a několikrát překontrolováno, pan Cayden opět nakrčil čelo a znovu vrhl podezřívavý pohled po těch, co se zrovna nacházeli v lokále.
"Určitě to tu zvládneš?" Nevypadal zrovna nadšený z toho že by tu měl jeho syn strávit zbytek prázdnin úplně sám. "Kdyby se cokoliv dělo, pošli mi" na jeho čele se objevila kolmá rýha značící nelibost "sovu."
"Pošlu," odkýval to Patrick a nervózně přešlápl. Kufry i přepravku právě hostinský za pomoci hůlky přenášel do pokoje číslo sedmnáct, jehož klíče studily budoucího studenta druhého ročníku v kapse, a on skoro viděl tu nedůvěru, která z táty vyzařovala. Nemohl si odpustit myšlenku, jestli to bude stejné, až dostuduje, ale tuto činnost přerušil opět pan Cayden, který si odkašlal, aby vrátil Patrickovu roztěkanou mysl zpět na zem.
"V tom případě, jestli už skutečně nic nepotřebuješ," na to zmijozelský jen zavrtěl hlavou "už půjdu," poplácal trochu rozpačitě syna po rameni. "Zatím naschledanou."
"Naschledanou," přisvědčil Patrick,
"Můžeš samozřejmě napsat, i kdybys nic nepotřeboval. Rád bych věděl, že je všechno v pořádku," vrhl pan Cayden po Patrickovi další z těch méně přísných pohledů, načež vyšel ven do shonu mudlovského světa.

Patrick dlouze vydechl. Zachvátilo ho jednak nadšení, že se ocitl bez dozoru někde, kde může získat tuny informací o kouzelnickém světě, dvak v něm začal hlodat červík pochybností a strachu, jak to všechno zvládne.
Rozhodl se začít s tím nejjednodušším - přišoural se k hostinskému a s malým zadrháváním si objednal snídani.
Na začátek nic moc, pomyslel si později, když si u stolu v rohu místnosti dával tousty, vajíčka, slaninu a džus, ale každá dlouhá cesta začíná prvním krokem..

_________________

S tichým vrznutím dveří se objevím v kotli, za mnou se pomalou loudá jedna z mých starších sester, jako by se styděla za to, že jde se mnou. Měla bych se stydět spíše já, ne? Jiným asi vadí, že je někdo doprovází na každém kroku, mě je to ale jedno. Ať si to užije. Jednou se jí zbavím, a bude se mi stýskat. Totiž mělo by se mi stýskat. Asi nebude. To je jedno. "Nemohla si si vzít něco jiného na sebe? Vždyť umrzneš, a máma mě zaškrtí." Postěžuje si sestra, a upřu pohled na svou sukni. Vždyť je léto. Co by se mi mohlo stát? Jen nad tím lhostejně pokrčím rameny a sestra si hlasitě, otráveně povzdechne. Zakroutí hlavou a pokračuje. "A jestli tady zase budeš sedět sama, celý den, už tě sem nikdy nepustím. Ani já, ani máma." Protočím oči. Měla bych jí snad říct, že jsem neseděla sama, a že jsem dokonce mluvila víc než kdykoliv jindy? Ne. Proč bych měla? Ať si to myslí, stejně to nic nezmění. Pokrčím rameny a sednu s k volnému stolu. Sestra mě následuje, ale to už po ní vrhám nechápavý pohled, jako proč si ke mně sedá, když o to nikdo nestojí. Dobře to bylo asi trochu nevhodné, ale komu to vadí? Ona už je zvyklá. Stále na mě tázavě hledí.
Donutím se promluvit. "Mě to tak vyhovuje."
Nesouhlasně zakroutí hlavou. "Blbost. Sedíš tady jako hromádka neštěstí."
"No a?" Protočím oči.
"Měla by si se trochu hýbat." Odvětí sestra, už vím o co jí jde.
"Já si s tebou povídat nebudu." Zakroutím maličko hlavou, i když je mi to jedno.
"Za pokus to stálo. Tak alespoň nasaď přátelský úsměv a doufej, že se stane zázrak. A mimochodem - mohla by si se někdy objevit i někde jinde než tady." Doporučí mi sestra dojde mi pro džus, o který jsem se opět neprosila a s mávnutím a povzbudivým úsměvem odchází. Konečně. Vím, že se pro mě vrátí se spokojeně zavrtím. To tak ještě, aby mě nechali tady bydlet. Už vidím jak bude máma hysterická, že její ptáčátko odjíždí pryč. Protočím nad tím oči, nasadím přátelský výraz, totiž, pokusím se o něj, ale moc mi to nejde. Proč jsem vlastně tady? Protože na mistrovství světa ve famfrpálu mě nikdo nechtěl pustit samotnou. A i mě by vadilo, kdyby se za mnou všude tahala rodinka, s malým Lawrencem v čele. Sice bych to nějak přehlédla, ale to už je jedno.
Rozhlédnu se po kotli. Kromě nějakých divných existencí které vypadají že za chvíli vypustí duši - opět to moc dramatizuju - si všimnu ještě nějakého kluka. Přeměřím si ho pohledem, i když vlastně nevím, co hledám. Určitě nebude tak... živý jako ti včera. Takže se nemusím bát něčeho nového. Nad míru spokojená, s divým pokusem o úsměv se zadívám na džus, napiju se, a podle pokynů sestry, čekám na zázrak.

_________________

Nudila jsem se. Jak se zdálo, všechny případné oběti mojí přítulnosti zhruba v mém věku zmizely na mistrovství světa ve famfrpálu, a mně nezbývalo, než se od časného rána toulat Příčnou. Mnohem radši bych jela třeba k babičce, jedno jaké, třeba by ani nemusela být moje, jenže táta musel pracovat. A máma bez něho nikam nechtěla. Nakonec tedy rodiče usoudili, že nejlepší bude, když prázdniny strávím poflakováním po kouzelnických obchůdcích. Nejspíš si mysleli, že to prospěje i mým bratrům, protože mi je svěřili do péče. Mně. To neudělali chytře.
"Joe?" fňukl Will. "Je mi zima," vysvětlil, když jsem na něj tázavě pohlédla, a naléhavě mě zatahal za ruku. "Mně taky," zakňoural Tim, a odtrhl pohled od čarodějky s bizarním účesem, která zrovna procházela kolem. "Hele, neblázněte. Máte mikiny, přece vám musí být teplo," zaprotestovala jsem, a odhodlaně jim pohlédla do očí. "Jenže mně je zima," podotkl Tim stále tím kňouravým tónem. "Mně taky," dodalo pohotově jeho dvojče. Ostražitě jsem je sledovala, čekala na sebemenší náznak, že si ze mě dělají legraci. Žádný se nedostavil.
"Fajn. Chcete jít do Kotle?" vyšlo ze mě neochotně. Radši bych se ještě chvilku motala venku. Jenže když se bráškům rozzářily oči, uznala jsem, že ten návrh byl to nejlepší, co mě dneska napadlo. Ostatně, třeba nejsem jediná, kdo nejel na mistrovství. Třeba tam potkám někoho známého. "Jo! A koupíš nám tam džus?" "Né, já džus nechci! Joe, koupíš nám málso... málo... ležák?" "Koupím voboje." Usmála jsem se, když začali radostně poskakovat, ale posléze jsem jim tu zábavu zatrhla a nesmlouvavě je chytila za ruce. To byl jediný způsob, jak se k hostinci dostat v klidu.

Dveře vrzly, jako by si chtěly stěžovat, že je Will otevřel. Dalo mu to práci, tím spíš, že mohl použít jenom jednu ruku. "Oni je zapomněli nalojelovat?" zeptal se Tim snaživě, a změřil si nebohé dveře zamračeným pohledem. "Asi. A říká se na - o- le - jo - vat. Odvozuje se to totiž od oleje," vysvětlila jsem. "Co?" "Raději to probereme později, ju?" Má trpělivost cokoli vysvětlovat vzala za své už hodně, hodně dávno.
"Chcete vybrat stůl?" navrhla jsem vskutku velkoryse, a to, že je to chyba, mi došlo až příliš pozdě. Tim začal ukazovat na jakýsi stolek s tím, že u něho sedí čaroděj. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ukazováčkem míří na kohosi podezřele podobného mému zmijozelskému kamarádovi Patrickovi. Pak Will prohlásil, že chce někam úplně jinam, protože tam sedí blonďatá kouzelnice ze včerejška, která tak zapůsobila na naši mámu.
"Půjdem k Arianě," rozhodla jsem, protože mi došlo, že Patricka by mohl skolit infarkt, kdybych k němu teď přišla. To objetí na nástupišti jsem asi trochu přehnala. Ačkoli mě to tak nepřišlo. "Ale já chci k čarodějníkovi!" nafoukl se Tim. "Tak k němu běž," odvětila jsem. Vykulil očiska. "Fakt? Fakticky můžu?" "Jasně. Jenom si pak přijď pro pití. A ať na tebe pořád vidím, aby se ti něco nestalo. Jinak by mě máma zabila," instruovala jsem ho rychle. Horlivě přikyvoval, a pak s jakýmsi pištivým zvukem nápadně připomínajícím "děkuju" vystartoval k Patrickovi.

Po Timově odchodu jsem objednala u hostinckého dva džusy a jeden ležák, a pak už šla obtěžovat Arianu. "Ahoj," zazubila jsem se na ni, a majetnicky se složila na židli. Jednou mě přizvala, už se mě nezbaví. To by byla dobrá písnička. "Snad tě neobtěžujeme," řekla jsem blondýnce. "Mimochodem, tohle je můj bráška. Jmenuje se Will," kývla jsem jeho směrem.
Nasadil takřka nábožný výraz. "Ahoj," zamumlal nesměle.

Tim se mezitím došoural ke snídajícímu chlapci, za kterým předtím tak strašně moc chtěl. Když ho ale teď viděl, jak do sebe cpe snídani, napadlo ho, že měl možná zůstat se sourozenci. A teď spolu se svým dvojčetem rozpačitě postávat před tou blondýnkou, co vypadala ještě mladší než jejich sestra. Tenhle fakt ho přinutil dojít až ke stolu, kde Patrick seděl.
"Ahoj," pozdravil v tutéž chvíli jako Will o několik stolů dál, ale na rozdíl od bratra se pokusil o sebevědomý tón a uctívačskému výrazu se zcela ubránil. Pak se bez optání vytáhl na jednu ze židlí, přesně na tu proti nebohému zmijozelskému, a vrhl na něho andělsky nevinný pohled, ještě umocněný modrými kukadly. Čekal, co bude. Jestli něco bude.

Patrick nevnímal okolí a ze všeho nejvíc se věnoval snídani. Měl strašný hlad, a navíc bylo tohle jedno z mála nezdravých jídel, které měl možnost o prázdninách okusit.
Zrovna se věnoval skvělému rajčatovému toustu a slanině, když si všiml, že se u jeho stolu objevil i někdo další. Zatvářil se překvapeně a polkl sousto.
"Ahoj.." opětoval trohu tázavým tónem pozdrav a přeměřil si chlapce, který se posadil na židli, zkoumavým pohledem, jako by se ho snažil zrentgenovat. Ačkoliv se o to nesnažil, nasadil při tom nevědomky výraz ne nepodobný tomu, jakým si předtím pan Cayden přeměřoval lokál.
"Hm.. můžu ti nějak pomoct?" zeptal se po chvíli ticha nesměle. Vážně netušil, co by cizí dítě mohlo pohledávat u jeho stolu, pokud si ho s někým nepletlo.. rozhlédl se kolem, jestli tu někde nepobíhají zoufalí rodiče, kteří by ho mohli začít obviňovat z krádeže potomka - nikoho takového ale nenašel.
Co ale zaregistroval, byla povědomá hříva černých vlasů. Kdyby se v tu chvíli zamyslel, asi by mu došlo, že je to Joanne, jenže momentálně mu u stolu seděl cizí malý kluk a díval se na něj, jako by čekal, že vytáhne z kapsy klobouk a z klobouku králíka.
Oplatil tedy modrookému prckovi upřený pohled a čekal, co z něj vypadne.

_________________

Timothy měl co dělat, aby neprotočil oči v sloup. Ano, svým způsobem tušil, že ne všichni kouzelníci jsou zábavní a trhlí jako ten s podivným jménem, kterého potkal před rokem, ale i tak ho zarazila váhavost v Patrickově hlase i gestech. Chlapec se mírně zamračil, a svezl se na židli trochu níž. Na chvíli dokonce vážně uvažoval o tom, že začne natahovat moldánky jen aby přinutil toho velkého kluka dělat něco víc než jen tázavě koukat, jenže na provedení takové věci byl příliš hrdý. A velký. Nakonec byl za svou hrdost vděčný, když blonďatý kluk prohodil, jestli mu může nějak pomoct. Široce se zazubil, v očích mu zajiskřilo. Joe mi řekla snad všecko, jenom ne to, že nemám zlobit, blesklo mu hlavou, ovšem při pohledu na svého nervózního společníka se rozhodl být pro jednou hodný klouček. Proti své vůli, ale přece jen. "Pomoct?" zopakoval pečlivě, a radostně ignoroval ostříží pohled upřený na svou maličkost. Stejně jako ten předchozí. Zamyslel se, jestli potřebuje nějakou pomoc. Nekrvácel. Neumíral. Neztratil se. Nikdo mu nic nesebral. Jeho sourozenci se zdáli být v pořádku. Nebo aspoň Will. Poznal bych, kdyby se mu něco dělo, ujistil se. Takže ne, pomoc nepotřeboval. Ale když ten kluk vypadal, že ho strašně baví pomáhat ostatním... "Klidně mi pomož," usmál se. Pak se mu úsměv na tváři rozplynul. "S čím mi vlastně chceš pomáhat?" Každé slůvko vyslovoval možná až přehnaně pečlivě, ale přece nechtěl, aby si ten kouzelník myslel, že Timothy Blackwood neumí mluvit.
Jen náhodou sklouzl pohledem kamsi k zemi. A uviděl něco, co ho přímo nadchlo. "Jéééé!" zaječel na celý lokál. Ucítil v zátylku upřený pohled, nejspíš patřil sestře. Dělal, že si ho nevšiml. "Ty máš kočku? Jak se jmenuje? Můžu si ji pohladit? Prosíííím, nech mě si ji pohladit!"