Chvilku nevěděla odkud ta kanadská francouzština vychází, když v tom spatřila chlapce v přítmí. Určitě by ho přehlédla nebýt jeho jízlivé poznámky o cvocích. Jen tam tak pozoroval dění kolem jako by to nebylo nic vážného, jako televizní pořad, který pořád opakují. Jacqueline ze sebe otřepala poslední střepy z výlohy a začala prohlížet police plné starých i nových učebnic. ,,Ne nemám.“ Odpověděla s výsměšným tónem a dál hledala specifickou knížku s hnědým obalem, což bylo poněkud obtížné, vezme-li v úvahu že téměř všechny knihy zde měly právě hnědý obal. Stále však nedokázala pochopit k čemu ji všechny ty knihy budou. Vždyť ta škola má vlastní knihovnu, tak proč sebou brát celý regál knížek. Stejně už teď věděla jak většina svazků skončí…s vrstvou prachu na polici, kde na ně nikdo neuvidí. Ještě chvíli něco hledala načež přešla blíž k chlapci. ,,Žáby to nejsou, ale aspoň něco.“ V ruce mu podávajíc balíček peprmintových žvýkaček. Bylo ji upřímně jedno, jestli si jednu vezme nebo ne. Stejně tu asi ještě chvíli pobude, takže aspoň zbyde víc jídla pro ni.

_________________

Na to, aby byl Kail schopen pohrdnout nejenom holkou, ale i nabízenou žvýkačkou, bylo v momentální situaci dost nepravděpodobné, už jen z toho důvodu, že pozorovat takříkajíc na sucho sebou neneslo takový požitek. A Moriarty si uměl vychutnat chvíle cizího neštěstí, pokud z toho v zásadě něco mohl mít - o pozorování kouzelnické strategie obrany a útoku nemluvě.
Obrátil se na holku a bez zbytečných díků si jednu žvýkačku z balíčku přihrál, očima se však brzo vrátil k venkovní spoušti a toho, jak zásobnička peprmintek zápasí s výběrem učebnic, se moc nestaral. Na druhou stranu celkem oceňoval její podobně cynicky lhostejný přístup k situaci, že i kdyby se venku házela na kolemjdoucí bombarda, neomezilo by ji to při běžných nákupech, ať už jakkoliv nudných a zbytečných veteší. "A kdo ty vlastně seš, pokusnej kouzlenickej laboratorní vzorek v pohybu?" vypadlo z něj s významně pozvednutým obočím už jenom proto, že v obchodě kromě zalezlého prodavače nebyla ani noha a pokud výjimečně ano, pak tam byla nejspíš jenom jedna.
Na chvilku odpoutal pohled od dramatické akce a sjel očima police, ve kterých Francouzka hledala. "Pokud chceš učebnice..." palcovou hranou ukázal na vedlejší regál, kde sám před chvilkou přebíral bichle a křivě se ušklíbl už tak nějak z defaultu, ale tím tak jeho ne tak úplně chtěná konverzace končila.

_________________

Je opravdu zvláštní, co všechno dokáže malý kousek gumy s vůní metolu. Když si kluk nabídl, vrátila se zpět k regálům s knihami, nechápala, jak tu můžou mít takový nepořádek v uspořádání autorů. Kdyby tohle někdy dopustila u táty v obchodě, celý večer by neposlouchala nic jiného než to, že neumí abecedu. Chlapcovu otázku o původu přešla s mávnutím ruky, aniž by odpověděla, ale takovýto přístup si jen tak nenechá líbit. Ji nikdo nebude shazovat, na to byla až moc hrdá. ,,Na rozdíl od tebe jsem vzorek kterej toho pohybu je schopnej.“ Letmo na něj koukla s povýšeným úšklebkem, který mluvil za vše. Bohužel začínala ohledně knih ztrácet hlavu, když ji přítomný prudič začal poučovat. Jestli opravdu něco nenáviděla víc než růžovou, bylo to právě poučování. ,,Vypadám snad na to, že potřebuju poradit.“ Konec věty vyšel z jejích úst téměř neslyšně, protože na místě kam ukazoval se opravdu nacházely stohy učebnic pro které sem původně šla. ,,Aspoň k něčemu tu jsi.“ Nadhodila, jen tak mimochodem a začala cpát učebnice do tašky přes rameno. Když už neměla, co na práci přisedla si k chlapci a stejně jako on sledovala s mírným pobavením dramatickou situaci na ulici. ,,Zvláštní jak ten v kabátu vždy při obraně překročí na druhou nohu.“ Se zájmem sledovala napínavý souboj před bývalou výlohou.

_________________

Kdyby někdo tvrdil, že Kail neočekával takticky slovní sebeobranu, pak by se nemohl více plést. Je pravda, že si tak dokázal utvářet analýzu někoho, s kým se možná ještě uvidí a Kail v tom měl rád jasno, i když procesy prováděl nevědomky a informace si až děsivě přesně pamatoval. "No to jsem viděl, proletělas výlohou jako by tě někdo sestřelil na pouti,"suše se uchechtl až se drobná jizva na rtu vyloupla na světle jako měsíční srpek. Každopádně to už ani nevyznělo tak zle, protože stejně jako urážka to mohla vyznít jako uznání originalního příchodu, jistá špetka ironie se však z jeho hlasu nevytrácela. "Přesně tak vypadáš," sjel jí od hlavy k patě pohledem a významně kývl hlavou k polici, načež se ta holka rozhodla nakonec řídit jeho radou, která ji dovedla (jak jinak) tam, kde potřebovala. "Rychlá změna názoru, co?" jízlivě se ušklíbl a poslal vlastní tašku s nákupem na zem. "A tamten zmizel, tohle je marný... a nekonečný, asi stejně jako skočit do neznáme vody v noci, nebo se plácat na ledu v kolečkových bruslích," svezl se nakonec po zdi vedle na zem.

_________________

Opravdu, boj nenabíral konce. Když tam tak seděla na zemi a přehrávala si poslední chvilky, musela se usmát. Jacqueline v životě natrefila už na pěknou řádku lidí, kteří s ní nediskutovali, protože je vždy hned urazila nebo jednoduše na ni neměli náladu. Avšak teď uprostřed chaosu narazí v roztřískaném knihkupectví na někoho, kdo ji obratem urážky vrací, a to s přehledem. To byla opravdu velmi vzácná situace, dokonce ani Jack občas nebyl schopen jejich slovní souboj ustát. Navíc kdyby ten kluk měl nastoupit do Bradavic, měla by výhodu, že už někoho znát. Ale to ji tolik netrápilo. Dokázala se spřátelit velmi rychle, avšak nikdy nedopustila, aby o ní její přátele věděli něco, co ona si nepřála, aby věděli. Se spikleneckým úsměvem, kterému dominovala její jizva na bradě společně s bílými zuby, napřáhla sebejistě ruku k chlapci. ,,Jacqueline, Jacqueline Saint-Yves.“

_________________

Moriarty by měl očekávat, že něco jako představení, je vlastně naprosto normální záležitost lidí, kteří se nenarodili v divočině; nicméně, když holka napřáhla ruku a nevypadalo to, že ho chce na první dobrou napadnout, těkl kradmo a nenápadně pohledem do prostoru mezi nimi, na ruku a pak bez zbytečného zdržování ruku stiskl, ne přehnaně silně, protože to by mohla špatně odnést a takhle předvádět nemělo cenu, ale dost pevně na to, aby holce nepřipadal jako slaboch. "Jacqueline" zkusil si vyslovit její jméno a pronesl ho přitom s téměř dokonalým francouzským přízvukem. "Kail Moriarty,"Ruku pak rychle stáhl protože.... ne.
Natáhl se po druhé peprmintce a nechtěně zavadil o učebnici, která až nezdravě vykazovala znaky třpytek, růžové a pohybujících obrázků, a vytáhl jí z police. Znechuceně se přitom zašklebil "Nehledalas ještě tuhle?" dloubl si pobaveně. "Je taková tak akorát holčičí," už už jí podával knížku, která by pravděpodobně neměla chybět někomu, kdo sbíral věci z červené knihovny, což byl přesně ten nevkusný styl, který na Jacqueline netypoval - sám se přitom snažil moc nedívat na obal a proto radši stočil pohled k probourané výloze. "Velké škody, doporučuju ti se vykasat s pořádným kapesným, tohle budeš splácet, a nebo..." bočním pohledem na ni spiklenecky kouknul. "Až to venku skončí, rychle vykliď pole, až po mně ale," dodal nekompromisně.

_________________

Když ji Kail stiskl ruku, netušila že má tak silný stisk. Opravdu na první pohled by ho na to netipla, ale ani ona jako útoková spojka z rugby neměla úplně nejjemnější stisk. Její jméno vyslovil na poprvé zcela správně, což se ji v Anglii zatím nestalo. Samozřejmě jeho kanadský přízvuk, který slyšela při svém příletu celou situaci objasňoval. Ale jeho francouzština nebyla to, co ji zaujalo. Jeho jméno, měla pocit, že už ho někde slyšela nebo snad viděla, ale kde? Růžová knížka, kterou ji strčil pod nos hned rozvířila její myšlenky. ,,Zahoď to!! Vypadá to jako deník Barbie!!“ Znechuceně a lehce panicky mu vytrhla obludnost z rukou a zahodila stejně jako míč při rugby, díky čemuž skončila kniha někde v propadlišti dějin. ,,Brrr.“ Oklepala se jako by ji přejel mráz po zádech, hodně růžový mráz. Jacqueline nevadí horory, vrazi, smrtijedi a jim podobní, ale chraň vás ruka páně byť jen ukázat cokoliv sytě růžového. ,,Holčičí? To asi o holkách moc nevíš…“ Nadhodila při čemž se tvářila jako by věděla něco víc než on, což byla tak trochu v danou chvíli pravda… I když věděla, že ji tím chtěl jen podráždit. ,,Vážně by mě ani ve snu nenapadlo jim to platit, navíc i ty knížky si beru zdarma, tak proč ne i výlohu.“ Trochu zkoumavě pohlédla na střepy, pak na své ruce, pak na střepy, pak na ruce… ,,To oni by měli platit mě stehy!“ Křikla směrem k prodavači, který se ještě před chvílí krčil za pultem, ale teď už po něm nebylo ani památky. Když ji začal opouštět smích z činu odvážněho presonálu, najednou si vzpomněla. ,,Já už vím. To tvoje jméno. Nejsi nějak spřízněnej s tím hercem Flahertym z béčkových filmů?“ Řekla stále zamyšleně. Nebyla si tím úplně jistá, ale dle jeho výrazu se asi trefila.

_________________

"Proč? Takový holčičí klenot, to potřebuješ," přisadil si škodolibě a sledoval, s předstíraným výrazem dotčení, trajektorii letu knihy, jejíž nález teď už nebude tak jednoduchý. "Tys-" odmlčel se. "zabila barbíin život," vyčetl jí s ukázkovým pokerfacem. "a nebo seš ty trochu mutující případ, a sama o nich nic nevíš," protočil očima, aniž by jakkoliv zvažoval fakt, že on o tom, co se holkám líbí, sám moc nikdy nerozuměl. Stejně tak jako fakt, že se Jacqueline trochu vymyká průměru vzorného dítěte, což ještě každou chvílí čím dál víc potvrzovala. "Bod pro tebe, pokud sázíš v to, že tě náhodou někdo nebonzne, nebo neumíš pořádně běhat," opáčil zamyšleně a zkoumavě si ji přeměřil už jenom proto, že její přístup nanejvýš schvaloval, ale to by nahlas pravděpodobně nepřiznal. Možná.
Hned co se po výkřiku nikdo neozval, Kail se za pult ještě zvědavě podíval, ale v šeru obchodu a doprovodnému randálu ulice, nebylo po prodavači ani památky. Že bych dneska taky ušetřil? "Pošli jim výpis na proplacení, třeba na to budou slyšet," pokrčil nezaujatě rameny a v duchu se zubil jako šotčí démon. Jen se připomínej... co kdyby na tebe spadly mříže, hm? Kromě jenom teoretické zábavy z toho však nic moc neměl.
...což se ale nedalo říct o jedné nejmenované otázce, která byla nejenže moc na triko, ještě k tomu Jacque tušila moc. Fuj. Proklatej Charlesi. "Ne," odsekl ostře jako žiletka a výhružně ji při tom propaloval pohledem. " A ty se jako díváš na béčkový filmy, jo?" pohoršeně na ni koukl, ve snaze dostat se z tenkého ledu ke klasické rýpavosti. "Protože jestli si myslíš, že Král Sparty a dobrodružný scifi filmy jsou béčkový, tak seš pěkně vedle," odtušil s profesionálně kamennou tváří.

_________________

Pravdou je, že Jacqueline nebyla nikdy ukázkovým příkladem správné francouzsky už z mnoha důvodů. Třeba nebyla dáma, co se ladně nesla ulicí jako víla, spíš jimi probíhala jak magor. Nebo nenáviděla růžovou, už od mala, což je trochu zvláštní, ale jo je to tak. Asi alergie, či co. Nebo jednoduchý fakt, že si hrála víc s klukama než s holkama. Takže asi ano, byla skutečný mutující případ. ,,Haha milej zlatej běhat umím a jak.“ Při poznámce o rychlém úprku si vzpomněla na svůj poslední zápas, který trval snad věčnost a pořád ne a ne dohrát, ale nakonec vítězství připadlo jim, díky jednomu faulu, kterým poslala nepříjemnou protihráčku do nemocnice asi na tři měsíce. Neubránila se zlému úsměvu. Stejně si to zasloužila. Musela dát Kailovi za pravdu, že výpis by se ji určitě hodil. Když ne na peníze, tak jako vysvětlení tátovi. ,,No, momentálně mi ho asi nikdo nevypíše.“ Trochu zamyšleně koukla směrem z obchodu, kde pořád vládla anarchie. S mírným pobavením pak poslouchala jeho vyprávění, protože na to aby s tím hercem nebyl nějak spřízněn o něm věděl podezřele moc. ,,Dobře nebudu lhát, žádný film s ním jsem neviděla. Ale někde jsem četla o tom, že má novou přítelkyni či co. Každopádně rozebírat to nebudu, stejně už si to moc nepamatuju…“ Uznala rezignovaně, ale v tu chvíli lhala, což pro ni nebylo nic nového. To by taky byla podivnost, aby si nepamatovala něco, co už někdy četla. Vyskočila na nohy, přes rameno tašku s učebnicemi, odhodlaná odejít z ruiny dříve zvané knihkupectví. Teda jestli to nějak půjde díky té situaci tam venku. ,,Tak či tak měla bych se nějak zkusit dostat domů…“ S výrazem plným pobavení vykročila ke dveřím. ,,Hele Moriarty, neznáš ty náhodou jistýho Holmese a Watsona?“ Nadhodila pobaveně. I přes jeho neoblomnou povahu se ji ten kluk zamlouval čím dál víc, počínaje jeho lhostejným přístupem k dané situaci, a končíc záměrně nevkusným výběrem literatury. Kdyby to věděl měl by být poctěn, jelikož takových lidí jako on je málo. Ale Jacqueline je moc hrdá na to aby to řekla na hlas, takže Kail asi bude muset nějakou dobu počkat než se to dozví, pokud vůbec.

_________________

"Když myslíš..." poťouchle se na ni zašklebil a pomalu sesbíral veškeré učebnice, které stihl naskládat na hromadu do úhledného sloupku, co ještě ale musel přiznat... co takhle nevyužít víc situace a koupit si něco navíc? Třeba detektivky, na ty už měl Kail nějakou dobu spadeno. "Napiš si ho sama," odsekl skoro opovrživě, vzhledem k tomu, že se chtěla spolehnout na jednoho chudáka, který dávno vyklidil pole, a nejspíš udělal dobře.
Bohužel pár společných fotek a rozhovorů s tiskem Kailovi zařídily i jednu ne úplně šťastnou známost, která sebou nesla i náhodné fanoušky filmů, kteří si jeho tvář spojili s nově vycházející hvězdou akčních filmů. On sám se moc nesnažil jejich popularitu rozšiřovat, protože chtěl být znám za poněkud jiných okolností a vlastním úspěchům, ale když už na to Jacqueline narazila, neměla cenu lhát, už jenom proto, že to mohl obrátit ve svůj prospěch, i kdyby mu to chtěla posměšně vmetat do obličeje.
Hlavně nenápadně... zvedl rozhodně vlastní hromadu a když se pokusil narovnat, sotva mu přes komínek šla vidět hlava, jenom havraní pramínky vlasů jako jehly po elektrickém šoku výhružně vykukovaly z obou stran. Kail nasadil profesionální výraz odhodlaného kusu ledu a vykročil, při cestě se ale ještě zastavil, přihodil si navrch knihu s úvodním obrázkem vraha s kudlou a jako by znuděně se obrátil za Jacqueline. "Tak jdeš? Kryj mě," sykl, když se proplížil přilepen ke zdi kolem spadaných regálů poblíž pultu, kde by stále mohl být prodavač a na chvilku ho bodlo černé svědomí, ale... "Jo, to jsou ti, co nám platí nájem," prskl jízlivě na eskortu zmiňovaných jmen, protože jasně, věděl až moc dobře, že jeho knižní jmenovec je tak trochu psychopat, ale podle jeho šibalského výrazu mohla sama posoudit, že se přitom vlastně jenom bavil. Doufaje, že se situace venku trochu zlepšila, vklouzl nejspíš v závěsu Jacqueline do ulic a podobný stínovému zloději, se pokusil proplížit podél zdi co nejdál od spouště, která se rozpoutala. Za předpokladu, že se mu to nepodařilo, stále tu byla možnost přespat jednu noc v obchodě, nebo použít zadní vchod.

>>>

_________________