Jasně že neosloví Romea jako Romea, když předtím v cukrárně předvedl to, co předvedl. A zřejmě to je dobře, poněvadž Romča se k představování moc nemá.
"Proč rebelka? Jenom se mi nechtělo sedět před kanceláří a čekat," podivila se. Nikdy si nepřipadala jako rebelka nebo tak něco, to vážně ne. Ona jen byla zvyklá, že si může celkem beztrestně dělat, co se jí zamane, a že se jí to ve výsledku odpustí. Tak. "Navíc je to rozhodně lepší nemít tady rodiče pořád za zadkem, nemyslíš?" pohodí vesele blonďatými loknami. "Jo, zelená je hezká, ale panu Ollivanderovi moc neslušela," obrátí se pak na Daryu s veselým zazubením. Ale vážně, chudák stařík s brčálovými vlasy. Ale tak, určitě to je úplně běžné, jako v tom obchodě s hůlkama. Že jo. Že jo? Nebo že by ne? Romča si prý jenom v klidu koupil hůlku. Zamračí se. "Počkej, to chceš říct, že se normálně nestává u výběru hůlky katastrofa? Protože já fakt nevím, ale Ollivander vypadal docela vyrovnaně, jako že je na to zvyklej a... myslíš, že z toho budu mít teda průšvih?" obrátí trochu vyjevený pohled na kamaráda, naprosto netušíc, že tak trochu kecá. Momentálně se totiž vážně bojí toho, že jako neznalá kouzlosvěta třeba mávala nějak špatně, ve špatným úhlu nebo špatnou rukou, a tak ty hůlky dělaly spoušť. To, že je druhá dívka nějaká tak trochu zamlklá, zatím Julís nevnímá. Ona má kecací náladu, a když někdo ne, tak je to přece zcela jeho volba. A to i pokud je ten člověk, ehm, maličko zvláštní, jako zrovna tahle holka.
"Tak jdem! Cpaní zdar!"" prohlásí nakonec s dalším zazubením. Už má docela hlad, což bude asi tím, že kvůli blbé schůzce rodičů zmeškala oběd. Akorát doufá, že kouzlojídlo nebude o moc dražší než to pro normální lidi, ehm, mudly.

>>Hladový drak (With Romča a Darča)

_________________

Scott vylezl z Prvotřídních potřeb pro famfrpál a zamžoural do letního slunce, které ho okamžitě začalo hřát na kůži. Dneska bylo na jeho vkus až moc teplo, ale nestěžoval si. A přestože bylo horko a na Příčné ulici bylo dost lidí, což Scotty nesnášel, usmíval se jako blbeček. Důvod jeho radosti si nesl v ruce – pouzdro s koštětem. Ačkoliv koště samotné vidět nebylo, pouzdro na sobě mělo vyvedený nepřehlédnutelný nápis Tardis, takže prozrazovalo, jaký poklad se uvnitř něj ukrývá. A bylo jasné, proč se zrzek tak culí – po tomhle koštěti pokukoval celý rok a konečně se rozhoupal k tomu, aby si ho koupil. I po tom roce bylo zatraceně drahé, tak drahé, že si ho obyčejní smrtelníci nemohli dovolit. Jenže Scottův otec byl Domhnall McKay, který měl peněz jako šlupek, a nepřestával jimi svého levobočka zásobovat. Takže si Scotty koupil další dáreček.
Sotva udělal pár kroků směrem od obchodu, vykoukl ze dveří prodavač. „Pane McKayi, nechal jste si tu ty nově koupené rukavice!“ zavolal a zamával ve vzduchu leteckými rukavicemi z kvalitní kůže, které si Scotty k novému košťátku koupil. Ty staré už byly skoro prodřené a nevypadaly vůbec k světu. Scott povytáhl obočí, otočil se k tomu chlápkovi, a nepatrně se ušklíbl. „Jo, děkan,“ houknul, rukavice si vzal, a pak už týpka nechal za zády. Už se totiž neskutečně těšil, až nové koště vyzkouší, takže chtěl být z Londýna co nejdříve pryč.

_________________

Blaine si užíval slunečného dne a taky toho, že dnes neměl žádné důležité povinnosti plynoucí z jeho povolání, manželského svazku či otcovství nemanželského syna, nicméně na Příčné se nenacházel kvůli tomu, aby si dopřál zdravotní procházku bezpečnostně nestabilním kouzelnickým Londýnem. I když dnes Ivaine měla své vlastní plány (jakoby je snad neměla většinu času), Blaine chtěl své ženě udělat radost malým, ale drahým dárečkem, který by jen zvýrazňoval její krásu, takže obhlížel výlohy kouzelnických zlatnictví, zda tam nenajde něco, co by se dokázalo Ivaine alespoň vyrovnat. Marně. Možná by mu to na čele vykreslovalo daleko hlubší vrásky, kdyby svou ženu upřímně miloval, ale od toho čistokrevné sňatky nebyly, ačkoliv se nedalo říct, že by se mu Blaine nějak zvlášť bránil. Možná si svou ženu nevybral zrovna sám z vlastní vůle, ale ani trochu neprotestoval, když si půvabnou slečnu Kingovou bral. Vždycky měl slabost pro blondýnky.
Kroky ho zcela neomylně vedly ale tam, kde mělo jeho srdce opravdový domov, ze kterého by ho nedokázala vystěhovat ani ta nejkrásnější blondýnka pod sluncem (a že svou ženu za jednu z takových blondýnek považoval). Už jen pohled na košťata za výlohou mu působil příjemné mrazení v zádech a pocit čerstvé zamilovanosti, kdykoliv jen zavadil o přesně zastřižené proutky nebo naleštěnou násadu s nápisem. A právě z toho obchodu se právě vybalíkoval jiný zrzek, který svíral v ruce Blainovu vybájenou milenku, na kterou se doposud neodvážil ani pomyslet. Chvilku toho mladíka pozoroval, než sebou škubnul, když se ozvalo jeho jméno směřované však právě k zrzkovi a ne přímo k němu. Probodl mladíka pohledem a na chvilku získal dojem, že se kouká do zrcadla, než si uvědomil, že se některými rysy významně liší.

_________________

Scotty měl oči jenom pro svou novou lásku, kterou jednoznačně bylo koště značky Tardis, takže si zrzavého mladíka, který jako by mu z oka vypadl, zpočátku nevšiml. Sotva ale udělal pár kroků, nabyl dojmu, že ho někdo sleduje, díky čemuž se pátravě rozhlédl kolem sebe a svraštil obočí. A konečně si ho všiml. Stejně jako ten druhý zrzek, i Scott měl na okamžik pocit, že se dívá do zrcadla. Pak ale usoudil, že on sám je o něco hezčí, a ušklíbl se.
„Co je?“ vybafnul jeho směrem a zamračil se. Koště přitom sevřel pevněji v ruce, jako by se bál, že mu ho ten mladík ukradne, nebo minimálně vykouká. Scott totiž nepochyboval o tom, že na něj zrzek civí hlavně kvůli tomu koštěti – tenhle model zákonitě musel přitahovat pozornost každého, kdo se aspoň trošku o létání zajímal. Tardis byl prostě hvězda mezi košťaty. Scottovy rty se brzy zkroutily do úšklebku, když si uvědomil, že mu ta pozornost vlastně dělá dobře. Měl koště, které mu ostatní mohli závidět, tak ať se klidně koukají, že. To čumíš, co? Já mám Tardis a ty ne, vyslal k svému dvojníkovi ne zrovna dvakrát přátelskou myšlenku, a zatvářil se naprosto spokojeně.

_________________

[Blaine Hamish McKay]

Blaine samozřejmě koukal i po koštěti, ale kdyby chtěl, mohl si ho koupit už dávno. Pořád Tardis považoval spíš za sběratelskou záležitost než za koště, se kterým by mohl vyhrávat famfrpálové zápasy, ale to neznamenalo, že by jeho koupi nezvažoval. Jen si byl poslední dobou líný koupit i nový hřeben, když si ten starý vylomil na svých neposedných kudrlinách.
Když na něj mladík vybafnul tu otázku, Blaine zvažoval, že řekne, že se nic neděje, a půjde po svých, ale nakonec zvědavost zvítězila. „McKay? Ten McKay?“ zeptal se váhavě, čímž ze sebe úmyslně udělal tak trochu idiota, ale to nemohl oslovený vědět. Byli si docela podobní, ten chlápek se za něj klidně mohl vydávat, a to se mu vážně nelíbilo. U Merlina, snad se já sám netvářím takhle debilně, když se mnou mluví nějaký fanoušek! Blaine skoro zbledl, když si uvědomil, že se takhle dost pravděpodobně tváří, a je mu to v tu chvíli jedno. Víc ho ale děsila myšlenka, že se jedná o výtvor nějakého nepovedeného Mnoholičňáku, jakoby nestačilo, že jsou mezi famfrpálovými překupníky běžně k dostání masky s jeho obličejem.

_________________

Scottovi merlinví proč zrovna teď nedošlo, že by ho ten chlápek mohl považovat za famfrpálovou hvězdu, ačkoliv jindy milerád rozdával úsměvy i podpisy svým fanouškům, kteří netušili, že je sice McKay, ale ne ten McKay. Proto se teď tvářil všelijak a snažil se marně přijít na to, co by po něm ten zrzek mohl chtít. Když se ale mladík začal vyptávat, jestli je ten McKay, Scottymu se rozjasnila tvář a hrdě se napřímil, jako by skutečně hrál za skotský nároďák. „Podpisy ale dneska nerozdávám, bohužel,“ zahučel nakonec, protože se mu tu nechtělo ztrácet čas. A tenhle mladík se mu navíc moc nezdál – kdyby byl fanoušek, určitě by se tvářil nadšeně, a ne tak podezíravě. Scott přimhouřil oči. „Ale vy jste mu docela podobnej,“ zkonstatoval. Když si to uvědomil, trošku ho to vyvedlo z míry, nabouralo to jeho nebetyčnou sebedůvěru. To se mu stávalo opravdu málokdy. Ale co když se tu skutečně baví s tím McKayem? S tím, jehož jménem tu a tam rozdal nějaký ten podpis, ne-li něco víc? Ups.

_________________

Děláš si srandu, ty blbečku?! Blaine v duchu zuřil, když ten trouba naproti němu bez ostychu prohlásil, že dnes podpisy nerozdává. Kolik takových ještě po Londýně pobíhalo, že si hráli na jeho maličkost? Už už by mu to pěkně vytmavil (narovnal se a zatvářil se jako jeho matka, když došlo na řeč o Rory), ale to už protihráč otočil, a v podstatě přiznal, že ten McKay není. „To bych teda měl být,“ zahučel zamračeně, protože se mu ten týpek stejně ani trochu nepozdával. „Ale proč jste mi podobnej vy, v tom vidím docela problém, obzvlášť když si ještě necháváte říkat McKay. Doufám, že jste si to koště nekoupil jen na moje dobrý jméno.“ Ucedil a ušklíbl se, nemaje sebemenší potuchy o tom, že tu mluví se svým starším bratrem.

_________________

No do háje, takže je to von. Scottova sebedůvěra si na chvilku vzala dovolenou. Povedlo se mu ale ve tváři udržovat tentýž výraz – lehce překvapený, trochu zamračený, nedůvěřivý. Přece ze sebe neudělá troubu tím, že se začne omlouvat, to by jeho ego nemuselo přežít. Jakmile dal Blaine najevo, že se mu jeho maličkost moc nezamlouvá, Scott se ušklíbl a provrtal ho pronikavým pohledem. „A jak bych si asi měl nechat říkat, když se jmenuju McKay?“ opáčil a potřásl hlavou. Pochyboval o tom, že mu to ten ňouma – prej famfrpálová hvězda, ha! – uvěří, ale což. A taky ho napadlo, že by možná jeho otec – jejich otec – nebyl moc nadšený z toho, že se ti dva potkali. „Můžete bejt v klidu, to koště jsem si koupil za svoje peníze,“ pronesl vzápětí. Za peníze našeho tatíčka, drahoušku, dodal v duchu a znovu se zašklebil. „A věřte mi, že vypadat jako vy, je někdy docela prokletí,“ dodal ještě, ale tak trochu kecal. Scott si to docela užíval, obzvlášť ve chvíli, kdy se kolem něj shromáždili fanoušci, nebo kdy se na něj doslova nalepily fanynky.

_________________

„Jasně a já jsem Merlinova trhlá babička.“ Prohlásil Blaine uštěpačně a ušklíbl se, protože to, že se mladík naproti němu jmenuje McKay, to mu vážně nevěřil. Dost možná by mu to nevěřil ani ve chvíli, kdy by mu zrzek ukázal rodný list a celý rodokmen – a že musel mít rodokmen, když měl dost peněz na Tardis, která byla tak drahá, že si ji mohl dovolit jen málokdo. A tak bohatí McKayovi tu byli jen jedni, jestli se Blaine nemýlil.
Blainovi se ten chlápek prostě ani trochu nelíbil a nevěřil mu ani nos mezi očima.
„Jo, to vážně musí bejt hrozný, co?“ přidal další úšklebek, když zrzek prohlásil tu blbost, že je pro něj jejich podoba prokletím. Blaine si byl moc dobře vědom, co to obnáší být tím McKayem, a rozhodně to nepovažoval za prokletí ba naopak. „To nejhorší, co by se vám mohlo stát, je, že by po vás někdo mohl chtít zaplatit alimenty, ale to už by to spíš viděl tak, že mi jednou přistane na prahu košík s vaším prckem, než aby to bylo naopak.“ Podotknul značně nerudně, těkl pohledem k Tardis, a znovu k zrzkovi, vůči kterému merlinvíproč cítil vrozenou nevraživost a potřebu mu dokázat, že je mnohem lepší než on.

_________________

„Těší mě,“ natáhl Scott k Blaineovi ruku, když se mu zrzek představil jako Merlinova trhlá babička, a pobaveně se přitom zašklebil. Protože ale tušil, že ten švarný mládenec jeho ruku nestiskne, zase ji spustil zpátky k tělu. Scotta trochu iritovalo, že mu ten trouba nevěří, ale v rozporu s tím dobře bavil. A v duchu usoudil, že je možná lepší, že se Blaine nedozví tu zásadní věc – důvod toho, proč jsou si tak podobní a proč nesou stejné příjmení.
„Je to k nevydržení,“ přikývl pak s teatrálním povzdechem a zatvářil se ohromně otráveně. V očích mu ale neustále skotačily jiskřičky pobavení, protože se celou touhle situací vážně bavil. Tohle až bude vyprávět klukům v hospodě! A čím víc nabubřele se druhý McKay tvářil, tím větší zábava to pro Scottyho byla. „Hmm, nemějte obavy, já děti na počkání nedělám,“ prohodil, ale vzápětí mu zacukaly koutky úst. „Ale byla by to docela sranda,“ uchechtl se, „chtěl bych vidět váš výraz.“ Kdyby to ovšem bylo naopak, Scotty by se asi nesmál.

_________________