Okolní hluk znenadání prořízlo zacinkání drobného zvonečku, jak se doširoka otevřely dveře jednoho kouzelnického krámku. Vzápětí z nich vyklopýtal hubený hnědovlasý chlapec, bojujíc s vahou zlotřilé igelitové tašky až po okraj nacpané učebnicemi. Následoval ho postarší muž, který nesl s neskrývanou opatrností o poznání lehčí náklad. Ten vydal varovné, křehké cinknutí, když jeho nosič sestupoval ze zákeřně nenápadného schůdku.
"Dej mi ty knížky, Briane, než se přerazíš," řekl muž a věnoval svému synovi úsměv, snad aby zmírnil svá slova. "Já je unesu, tati. Fakticky," namítl chlapec, přesto však udělal, co se po něm chtělo. Otec pod nově přibytými kilogramy ztěžka zafuněl, spíše z legrace než jakéhokoli jiného důvodu. "O tom nepochybuji," zasmál se. Znělo to trochu nuceně - pan Slee nebyl zrovna ve své kůži.
Brian si toho ale zřejmě nevšiml, protože vytáhl z kapsy složený a trochu pomuchlaný dopis. Rychle jej rozložil a prostudoval stále poněkud nevěřícným pohledem; to, že je kouzelník, věděl zhruba dva dny. V Příčné ulici trčel bezmála pár hodin a pořád ještě vyjeveně sledoval lidi ve výstředních hábitech, krámky s prapodivným vystaveným zbožím a skoro vyděšeně naslouchal vábivým výkřikům typu: "Dračí játra, kupte dračí játra! Kus za pouhých patnáct srpců!" Když tyhle dvě věty zaznamenal poprvé, myslel, že se přeslechl.
A teď... teď mu seznam říkal, že je třeba koupit už jen dvě položky; školní uniformu a hůlku. Asi ty nejzvláštnější věci vůbec, pokud vezmeme v potaz složení oné uniformy.
Nevěděl, co si myslet.
Vzhlédl k otci. "Ještě nám chybí hábit, čepice a hůlka," objasnil situaci. Po krátké odmlce ještě nadějeplně dodal: "A kočka." Vždycky si přál kočku - vsadil by krk na to, že je mnohem zábavnější než akvarijní rybičky, které mu maminka onehdy koupila a které do týdne pošly.
Pan Slee se tajemně pousmál a beze slova vyrazil dál ulicí. Brian ho za doprovodu zvědavého rozhlížení se na všechny strany následoval. Tušil, že kočka jejich dalším cílem nebude.

>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Flann procházel Příčnou ulicí kousek za rázujícím otcem a nestačil se divit. Už v životě viděl pár hodně divných a temných míst, ale tohle dalece převyšovalo všechna jeho očekávání. Když mu táta řekl, že po něm nejspíš zdědil nadání čarovat, chvíli ho podezříval z nejapného žertu.
Pak ale uznal, že být čarodějem je lepší, než být Indiánem, jak si vždycky přál, a skoro stejně tak dobré, jako být pirátem, a rozhodl se dát tomu šanci. Navíc zjevně fakt nešlo o vtip, protože postavit tady celý tenhle cirkus by bylo podstatně nad otcovy finanční možnosti, takže nějaký čarodějný svět zjevně fakt existuje. A taky dost smrdí.
Všechno, co viděl, pro něj bylo nějakým způsobem nové. A z toho seznamu, co dostal, na něj šlo neblahé tušení, že studium na čarodějné škole bude fakt hodně drahé. Jasně, kotlíků, lahviček a podobných věcí měli doma víc než zdrávo, takže z nich rázem použitelný set postavili, ale některé věci prostě u nich v činžáku na odstřel najít nešlo. Tedy až na další položku, kterou vítězoslavně odškrtl poté, co přesvědčil tátu, že Buřt je skoro krysa, takže si ji určitě může vzít. Většinu potřebných učebnic měl táta taky ještě schovanou ze svých studií, ale bylo třeba pořídit pár novějších kousků a taky jeden výtisk herbáře, který mu něco sežralo.
Všechny chybějící knihy, z nichž některé vážily fakt hrozně moc kilo, sehnali v rozpadajícím se antikvariátu, kde se Flann neudusil prachem jen díky tomu, že na něj byl zvyklý. A pak přišlo to nejhorší, nákup školního hábitu a hůlky.
Až do odjezdu sem žil v přesvědčení, že dostane nějakou uniformu z druhé ruky, a i na to se celkem těšil. Přeci jen, cokoliv byl pokrok oproti současné garderóbě, díky níž se za ním otáčelo celkem dost kolemjdoucích. Nebo že by to dělal ten štramácký slamák? Každopádně mu to nevadilo, byl na to zvyklý, ale docela ho mrzelo, že si asi nebude moct dovolit pořádnou a pořádně krutopřísnou hůlku, ze které bude pouštět blesky a vůbec. Místo toho čekal taky nějakou jetou, v lepším případě starou tátovu, údajně z trnkového dřeva a s fousem maguára. Ani nevěděl, co to přesně ten maguár je, hádal že asi trochu výstřední jaguár, prostě něco druhořadého mezi druhořadým.
Jenže zasáhla vyšší moc v podobě jednoho ze strýčků, který se nad synovcovou výbavou natolik pohoršil, že začal mávat srpem nad hlavou a šel prodat nějaké veselé bylinky, načež obnos putoval na výdaje za školné.
Flann v tom lehce tušil nějakou levárnu, minimálně kouzelnickou verzi lichvy, ale dál se neptal. Jenom se zařekl, že tu školu prostě musí vystudovat a pak to strýčkovi všechno splatit, do posledního... jak se tady jmenujou ty divný peníze?

Když viděl oblečení lidí, co vycházeli z krámku madam Malkinové, ani se jim nedivil, že se mu snaží vyhnout. Otřít se o něj mezi dveřmi by znamenalo umazat si ty vznešené šatičky od kdoví čeho a to přece nemohli mít zapotřebí.
Stejně ale vešel, ať to má rychle za sebou, a doufal, že tam nevybuchne hřebíková bomba podobně, jako když byl v krejčovství naposledy.

>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________

<<< Ollivanderovy hůlky a madame Malkinová

Seděl na studené lavičce, obklopený taškami s nákupem. U nohou mu demonstrativně dřepěl velký cínový kotlík a ze všech sil se leskl zásluhou těch několika málo odvážných slunečních paprsků, které podnikly vysoce rizikovou expedici skrz mlžný opar. Brian si nemohl pomoct; ten obrovský kus kovu mu byl už od začátku strašně nesympatický. Připadalo mu, že se na něj šklebí.
Přitáhl si větrovku blíže k tělu a přitom se zavrtěl tak nešikovně, až málem shodil učebnice. Zachytil je na poslední chvíli - sice by ho náramně potěšilo, kdyby si trochu natloukly čumák, na druhou stranu ale věděl, že by to od taťky pěkně schytal, pokud by přišly k nějaké újmě.
Počastoval knížky ošklivým pohledem, načež se po opěradle znuděně svezl o něco níž. Čekal na otce, který si musel zařídit ještě nějaké neodkladné záležitosti. To by mu zase až tak nevadilo, kdyby ovšem neměl zakázáno vydat se na drobný průzkum po kouzelnických obchůdcích. Místo vzrušujícího dobrodružství dostal nakázáno neopouštět lavičku. A lavička poskytovala pouze náramně zajímavý výhled na jakousi starou čarodějku s košíkem jakýchsi kytiček. Upřímně, Brian si uměl představit lepší zábavu než pohled na to, jak stařenka převaluje v ústech zubní protézu.
Vzdorovitě si založil paže na hrudi a zavřel oči. Otec se určitě vrátí co nevidět. Teď už stačí jen přežít tu dobu, než se tak stane.

<<

Nejmladší z rodiny Abrahamsů, Leslie, cupitala za svou matkou a neustále něco nespokojeně blekotala. Divoce přitom máchala rukama a sem tam klopýtla, jak nedávala pozor, kam šlape. "Ale mami! Vždyť k tý Malkinový fakt nemusíme, nechápu, proč mě tam vlečeš! Vezmu si bráchovo starou uniformu, má jenom pár děr!" hučela téměř zoufale. Návštěva Madam Malkinové jí děsila ve snech už několik měsíců a teď se její noční můra měla stát realitou. Veškerá odvaha ji v tu chvíli opustila.
Vysoká štíhlá žena, která si to Příčnou ulicí rázovala kus před Leslie, se k ní otočila a povzdechla si. "Leslie, zlatíčko, jedeš prvně do Bradavic. Přece nebudeš vypadat jako drban." Zlatíčko. Leslie na to slovo byla přímo alergická a dala to matce jasně najevo vzdorným, zamračeným výrazem. "Navíc jsi děvče, ne kluk. Potřebuješ sukni."
Sukně. Už jen z toho slova se Leslie udělalo špatně. Zezelenala v obličeji a najednou jí bylo do pláče. "Mami, to ne! Sukni ne, prosím! Určitě tam jsou i nějaký holky, co nosí kalhoty!" vyhrkla zoufale. Sukni na sebe prostě nevezmu, nikdy! Nikdo mě k tomu nedonutí, ani za zlatý prase! zařekla se v duchu a zatvářila se ještě vzdorněji, než před chvílí. Od chvíle, kdy jí přišel dopis, sice věděla, že se školní uniformě nevyhne, ale odmítala se s tím smířit. Už dávno začala plánovat, jak se sukně zbaví. Protože nějak to prostě jít musí.
"Koupíme ti sukni a konec diskuze," odvětila paní Abrahamsová. Tím debata skončila a Leslie věděla, že nemá cenu dál odporovat. Stejně tak ale její matka musela vědět, že ačkoliv její dcera utichla, se sukní se nesmířila.
Leslie si povzdechla a dál se za svou matkou vlekla strašlivě pomalu a neochotně, až jí paní Abrahamsová musela popohánět. "Nemohly bychom nejdřív zajít do Mžourova? Slíbila jsi mi krysu," ozvala se po chvíli trucovitě.
"Až potom, nejdřív seženeme uniformu a potom hůlku." A zase bylo po diskuzi. Leslie si zničeně povzdechla. Aspoň hůlka bude stát za to, bude to taková kompenzace za tu sukni. I když to nemůže vykompenzovat nic, vůbec nic. Sukně je peklo.
Ačkoliv se Leslie loudala, jako by šla na vlastní popravu (což vlastně šla), brzy ve společnosti své matky dorazila k obávanému obchodu. Nasucho polkla, zatvářila se jako odkopnuté štěně a po chvilce váhání vešla dovnitř. Usoudila, že utíkat nemá smysl.

>> Madame Malkinová & Ollivanderovy hůlky

_________________

Už od chvíle, kdy mi přišel dopis z Bradavic jsem se, těšila na nákup věcí. Ráno jsem nemohla dospat. Musela jsem si dopis pořád číst do kola, abych tomu opravdu uvěřila. Bude mi chybět celá rodina, ale budu si s nimi aspoň dopisovat. „Hai, neboj se. Budeš mít nějakou tu sovu, ale tu seženeme během prázdnin,“ snažil se mě uklidnit taťka. Usmála jsem se na něho.
Prodírali jsme se já, mamka, taťka a dvojčata mudlovským Londýnem. Cítila jsem v kapse dopis, kde byl seznam s věcmi. „A co když se mě žádná hůlka nevybere?“ Zamyslela jsem se a podívala se na taťku. „Hai, třeba to nebude první, ale každá hůlka na někoho čeká. Takže i na tebe nějaká čeká,“ mrknul na mě. „Ale nejdříve jdeme k Madame Malkinové,“ přidala se mamka. „Kdo je to Madame Malkinová?“ Zeptal se Jeremy, který se držel za ruku taťky. „To je jedna šikovná paní,“ řekl taťka. Strašně jsem se těšila do kouzelného Londýna, v zápalu štěstí a radosti z dopisu jsem měla pořád na tváři usměv. „Umíš i něco jiného, než úsměv?“ Naklonila se ke mně mamka. „Umím, ale jsem radostí a štěstí bez sebe!“ Řekla jsem a poslední dvě slova jsem skoro vypískla. Nevěděla jsem cestu do kouzelného Londýna, ale věřila jsem rodičům, že vědí kam jít.
Stáli jsme v Příčné ulici. Měla jsem ze samotného překvapení z Příčné ulice otevřenou pusu. „Hai, zavři prosím ústa,“ napomenula mě má matka. Rychle jsem ji zavřela. „T-t-to je neuvěřitelně krásné,“ vykoktala jsem ze sebe při pohledu na Příčnou. Procházeli jsme ulicí, kde se to hemžilo dětmi s rodinami. Krásné obchůdky. Rozhlížela jsem se po celé ulici a prohlížela jsem jednotlivé obchůdky, všechny tak krásné a sladěné. „Hai!“ Zavolal na mě otec a už jsem se k nim skrz dav prodírala. „Mademe Malkinová – Hábity pro každou příležitost.“ Přečetla jsem. „Tak jdeme?“ Zeptala se mě matka. Přikývla jsem a vstoupila do obchodu.

>>Mademe Malkinová a Ollivadrovy hůlky

<<Mademe Malkinová a Ollivadrovy hůlky

Vraceli jsme se směrem do normální/mudlovského Londýna. Byla jsem lehce unavená po všem tom nakupování. „Můžu mít sovu?“ Zeptala jsem se rodičů. „Hai, říkal jsem ti, že ano, ale až někdy během prázdnin ti ji seženeme,“ usmál se na mě upřímně otec. „Schází nám něco?“ Zeptala se mě matka. Chtěla jsem vykřiknout, že sova, ale podívala jsem se na pergamen s věcmi. „Pokud máte zbytek věcí doma, tak nic,“ usmála jsem se upřímně. Mamka mi vzala pergamen z ruky a začala v něm dlouze číst. „Máme sice doma, ale už staré. Takže ti to koupíme, abys měla vlastní,“ usmála se a pergamen strčila do kabelky. Katie se ke mně přisála jak klíště a nechtěla se mě pustit. „Musíš mít vše, ale čisté!“ Napomenula mě mamka. „Neznamená, že když máš neuklizený pokoj, tak že budeš mít špinavé věci do školy, hlavně kotlík!“ Dodala. Byla jsem ráda, že už jdu domů. Byla jsem unavená. „Uniformu budeš mít také čistou a hezky slouženou. Do odjezdu na ni budeš jen koukat.“ Přidal se i taťka. „Vím, že nejsem zrovna nejčistější, ale když se jedná o věci do školy, tak jsem na ně dost opatrná,“ snažila jsem se je ujistit. Rodiče ovšem jen prokroutili očima. Londýn byl už o něco klidnější než před tím. Byla jsem pořád nadšená z dopisu, a že pojedu do Bradavic.

<< Malkinová & Ollivander

Leslie cupitala za svou matkou a ve tváři už jí pohrával mnohem spokojenější výraz, než před chvílí. Měla svou vlastní hůlku a ta byla navíc suprácky dlouhá. Když nic jiného, bude s ní aspoň moct mládit a píchat spolužáky.*
Nemohla však tvrdit, že by z dnešní návštěvy Příčné byla zrovna dvakrát nadšená. Měla tohle místo celkem ráda, ale mnohem raději by se tu procházela s bratry, kteří by jí dali volnost, než s matkou, která jí neustále kvůli něčemu napomínala a peskovala a snažila se z ní na každém kroku vychovávat mladou dámu. A tou Leslie nebyla ani náhodou a neměla v plánu se jí stát.
K jejímu štěstí však paní Abrahamsová potkala nějakou svou kamarádku a daly se do řeči. Teprve po chvíli si zřejmě vzpomněla, že jí dcera postává za zády, a pohlédla na ní. "Leslie, nebude ti vadit, když si chvilku popovídám s Angie?" Dívka až příliš ochotně zavrtěla hlavou. Ne, to jí vadit rozhodně nebude. A nejlepší by bylo, kdyby si s Angie její matka povídala třeba až do večera. "Výborně. Tady máš nějaké peníze, můžeš omrknout Příčnou. A víš co? Rovnou si kup tu krysu, stejně si jí budeš chtít vybrat sama," pronesla až přehnaně mile a vecpala dceři do dlaně peníze na mazlíčka. "To zvládneš, jsi velká holka. Sejdeme se potom v Kotli."
Leslie s úsměvem kývla. "Tak jo, zatím čau," prohodila, schovala peníze do kapsy a už šupajdila k obchodu se zvířaty. Nemohla uvěřit, že jí potkalo takové štěstí v podobě té Angie, která tolik zaměstnala její matku.
Neváhala, vlétla do obchodu jako střela a když z něj o pár chvil později vyšla, nesla klícku s pěkně zbarveným potkánkem a ve tváři jí seděl široký úsměv. Zastavila se kousek od obchodu, zvedla si klícku k očím a zatvářila se zamyšleně. "Hmm, tak jak ti budu říkat, co?" zabrblala a obrátila oči k nebi, jako by jí mohlo poskytnout radu.

*Nic perverzního, I swear!

_________________

Z letargie Briana probral až tázavý dívčí hlas, který přicházel z poněkud děsivé blízkosti. Polekaně rozevřel oči, věnoval krátký pohled staré prodavačce s protézou, načež se pomalu a snad i nenápadně otočil dozadu. To, co spatřil, ho téměř odrovnalo.
Byl to zverimex. Nepochybně zverimex, ráj na zemi, místo bez umělé zubní náhrady! Jen pár metrů za lavičkovým vězením, nabízející výhled na nakupující zákazníky a klece se zvířaty. Chlapec si potichu vynadal do idiotů, že ten zázrak nezaznamenal už dříve.
Až po chvíli zbožného zírání na obchod s magickými domácími mazlíčky mu jistá vlezlá myšlenka shovívavě připomněla, kvůli čemu se to prve otočil. Jen pud sebezáchovy ho přiměl začít se urputně rozhlížet, aby našel původkyni hlasu a zjistil, jestli se nachází v přijatelné vzdálenosti, nebo jestli se má začít bát o bezpečí své znuděné, ospalé nálady.
Netrvalo dlouho a pátrání se ukázalo být úspěšné, odhalujíc malou holku, kterou si Brian na první pohled spletl s klukem, a jež postávala uspokojivě daleko. Teď by se chlapec měl otočit zpátky ke staré prodavačce nebo se vrátit očima zpátky ke zverimexu, avšak místo toho věnoval veškerou svou pozornost klícce, jíž dívčina svírala. Zvířátko v ní vypadalo trošku jako krysa, ale na to bylo překvapivě malé. Že by... potkan?
Brian napodobil pózu té holky a taktéž se zahleděl k nebi, doufajíc, že uvidí něco zajímavého. Když se tak nestalo, povzdechl. Přitom si nějakým zázrakem vzpomněl na vyřčenou otázku, jež nebyla určena cizím uším - snad jen těm nebeským.
"Keksík, to jest vůle Boží," ušklíbl se v naivní víře, že jej potkanova majitelka nezaslechne, načež stočil oči zpátky ke zverimexu.

Leslie byla tak zaujatá klíckou s potkanem, že si nevšimla hnědovlasého chlapce stojícího opodál. Nebylo proto divu, že jeho hlas na zlomek vteřiny skutečně považovala za hlas boží. Překvapeně zamrkala, zamžourala na nebe a uvažovala, který mrak k ní takhle promluvil. Až po chvilce jí napadlo sklopit pohled zpátky k pozemšťanům a rozhlédnout se kolem sebe. Kdo to byl? Nakonec jí pohled padl na chlapce u zverimexu. "Tos byl ty?" zeptala se ho a tázavě přitom vyklenula obočí.
"Keksík je dobrý jméno," zkonstatovala nakonec a přikývla. Vzápětí se zadívala na potkana, který na ní momentálně upíral očka připomínající černé korálky. "Tak budeš Keksík, jo?" broukla k němu. Odpověď samozřejmě nečekala, ale potkan v tu chvíli sklonil hlavu a Leslie si to vyložila jako inteligentní přikývnutí. Určitě to nebyl jenom kec, že jsou potkani inteligentní.
"Proč tam tak stojíš?" zeptala se pak toho chlapce a upřela na něj zkoumavý pohled.

_________________

Překvapeně na potkanovu majitelku zamžoural, když na něj promluvila. Tedy... Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, jestli za ním nestojí někdo jiný a přátelsky se na tu malou holku s klučičím sestřihem neculí. Nikoho takového nenašel - jen jistou starou prodavačku, jejíž podoba se mu už dávno vpálila do sítnic.
Takže ano, vážně mluvila s ním.
"Jo," odpověděl prostě a přemýšlel, jestli nezašel moc daleko. Třeba je to malé, ale nebezpečně vypadající stvoření zapřisáhlý křesťanský fanatik a ve jménu Boha se mu, Brianovi, pokusí rozmlátit hlavu o chodník. A upřímně, chlapec si uměl představit zábavnější trávení dopoledne.
Nasadil cosi jako statečný úsměv a znovu si tu holku prohlédl.
Jak k němu byla otočená čelem, dovedl si všimnout detailů, které předtím přehlédl. Hnědé oči. Ne, hnědozelené. A pihy. Fůra pih.
Ulevilo se mu, když holka celý incident přešla pouhým zkonstatováním, že Keksík je ucházející jméno. "Ale možná nebylo chytrý toho potkana pojmenovat po jídle. Však víš, v Bradavicích bude hodně koček a sov," vyhrkl, jakmile dívka došla k závěru, že Keksík je ve skutečnosti natolik ucházející, až se stává použitelným. Pak trochu zrozpačitěl a přejel pohledem její až moc drobnou postavu. "Teda, pokud se tam chystáš tenhle rok jet."
Brian zaraženě shledal, že se jakýmsi zázrakem ocitl na nohou. To nebylo dobré. Měl zůstat na lavičce, aby si dobře pohlídal nákup. "Vlastně bych měl sedět," neodpověděl na otázku a okázale žuchl mezi svoje tašky, zpátky ke šklebícímu se kotlíku. Pak se v kleku natočil tak, aby viděl na Keksíka a jeho ochranku. "Čekám na tátu," pokrčil rameny. Nedodal už, že se touto činností zabývá bezmála několik hodin.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se nakonec. "Já jsem Brian Slee," řekl snaživě, a pokud dívka přistoupila blíž, nabídl jí potřesení rukou. Levou, avšak v mžiku se opravil. Přitom vesele ignoroval fakt, že celou dobu klečí.