„Sven z Havraspáru,“ zopakovala si Riley nahlas, jako by se snad chtěla ujistit, že si chlapcovo jméno určitě zapamtuje. Vzápětí se mu samozřejmě na oplátku také představila. „Já jsem Riley Butlerová. Zmijozel.“
Zatímco se ti dva oficiálně seznamovali, zmijozelka koutkem oka postřehla, že se v knihkupectví nějak shromažďovalo bradavické studentstvo. Zvláštní. Že by se letos všichni rozhodli nakupovat učebnice s předstihem? Autogramiáda jejich cílem totiž očividně nebyla. Riley se však nechtělo věřit, že by tolik studentů náhle osvítil studijní duch. Kdepak. Charliemu tedy jeho němý pozdrav oplatila o něco obezřetněji.
Svou pozornost ale rázem stočila zase ke Svenovi. „No ohledně té zoo, kterou si ale zakládat nechceš, takže asi žádné partnerství nebude,“ uvedla vše na pravou míru a dané téma nejspíš považovala za uzavřené.
„Ovce nezní... Nebezpečně,“ zkonstatovala poté Riley, když si vyslechla něco málo o Svenově domácím zázemí. „Takže prodáváte vlnu a tak?“ optala se tak nějak, aby konverzace nevázla. Zčásti ji to ale i zajímalo. Na farmě ještě nikdy nebyla a farmáře také žádného neznala. Osobně rozhodně ne.
„Mě kočky nemají moc v lásce. To bude tím, že já je mám ráda ještě míň. Zvlášť ty jejich chlupy,“ svěřila se Riley a nakrčila nos. „Úděl nás alergiků.“ A jak tak sledovala Svena, že vrací knížku zpět k ostatním, otázala se: „Ty si ji nekoupíš?“
Když si pak vyslechla Svenův encyklopedický příspěvek o zrádném lektvaru pro nešťastně zamilované, Riley se zatvářila překvapeně. Nakonec ale své mimické svaly ovládla a úšklebek mu s vševědoucným pokývnutím hlavy oplatila. „No jistě. Zapomněla jsem. Havraspár,“ poznamenala pobaveně. „U vás se člověk nemůže divit tomu, když si studujete látku i pár let napřed, co?“ rýpla si do Svena. Chvíli na to ale o něco zvážněla a pochybovačně na něj koukala. „Nebo se snad zajímáš o lektvary konkrétně?“ Riley si totiž tak nějak vydedukovala, že Sven nad kotlíkem ohrnoval nos. A to doslova - vezmeme-li v potaz, že vesměs pořád opakoval, jak lektvary smrdí...

_________________

Charlie si vyslechl, co Joann plánuje o prázdninách, a pocítil mírné bodnutí závisti. U něj totiž nehrozilo, že by se jen tak sebral s kamarády a vyrazil třeba do Irska. Jednak moc přátel neměl, a jednak záleželo na otci, co všechno mu dovolí a co ne. Charlieho táta byl hodný, ale jestli by synovi povolil jet někam pod stan, to si Charles netroufal odhadnout. „Irsko zní pěkně,“ zamumlal na její slova s úsměvem. „Já kromě Mistrovství světa ve famfrpálu zřejmě nikam nepojedu. Ale kdo ví, možná ještě táta překvapí s nějakou nečekanou cestou,“ odvětil a pokrčil rameny.
„Nedávno prý vyšla nějaká nová kniha o kouzelných tvorech, měli by jí tu mít,“ poradil Jo ochotně, když se mu svěřila, že shání dárek pro mámu. O knihách si udržoval přehled, občas se to hodilo. Každopádně, jeho plánované porozhlížení se po užitečných knihách šlo prozatím stranou, protože společně s Jo zamířil k Jaelyn a Star.
„Ahoj,“ brouknul k holkám poněkud odměřeně, ale Star hned vzápětí věnoval jeden ze svých vzácných upřímných úsměvů. Samozřejmě mu neunikla ani přítomnost Balthazara a Eirlys o kus dál, a tak jim kývnul hlavou na pozdrav, ale víc pozornosti jim nevěnoval – podle všeho měli svých starostí dost. „Asi se schyluje k manželské hádce,“ podotknul potichu a v očích se mu nebezpečně zablesklo, rty přitom zvlnil do pobaveného úšklebku. Jinak do těch dvou ale nerýpal. Co věděl, tak spolu ani nechodili, jen spolu trávili dost času. „Lidem chybí učení? To určitě,“ prohodil pak směrem k Jae a pobaveně se ušklíbnul. Ani jemu učení nechybělo a to se učil rád.
Svou pozornost Charlie brzy nasměroval především ke Stargaze, která se tam tak podivně krčila a navíc mu přišlo, že je nějaká bledá. „Star? Je ti dobře?“ zeptal se sice váhavě, ale starostlivě. „Jsi nějaká bledá,“ podotknul. Koutky úst mu na chviličku cukly vzhůru, když ho napadlo, že je to pěkná ironie osudu – ve vlaku bylo špatně jemu, teď to vypadalo, že zkolabuje ona. Jako by byli prokletí.

_________________

Riley Butlerová, Zmijozel. Sven se nepatrně pousmál, aby dal najevo, že ji rád poznává, a na chvilku se na dívku zadíval, aby si do paměti uložil jméno společně s tváří. Obchodní partnerství už raději nerozebíral, protože – jak řekla sama Riley – žádnou zoo zakládat nechtěl, takže mu nějaký obchodní partner stejně mohl být ukradený. Jen ho zajímalo, koho tím Riley myslela, ale nevyzvídal.
Pobaveně se ušklíbnul, když starší spolužačka zkonstatovala, že ovce nezní nebezpečně. „Ovce jsou moc hodná stvoření. Většinou,“ zamumlal a koutky úst mu cukly do úsměvu. Už několikrát se proti němu totiž nějaká ovce rozběhla, nabrala ho na hlavu a shodila na zem, ale Sven pořád zastával názor, že jsou to milí mazlíčkové. Ale psy měl vždycky radši. „Jo, prodáváme,“ přikývl na její otázku. „A taky živý ovce nebo maso. A ovčí sýry a další produkty,“ vysvětlil a pokrčil rameny. „Ty máš alergii na kočky? To ti nezávidím,“ zamumlal soucitně a svraštil obočí. Neuměl si představit, že by měl alergii na nějaké zvíře, a nemohl se s ním mazlit a hrát si s ním. To by bylo strašné prokletí! Obzvlášť pro člověka, který chce jednou zvířata studovat. Na otázku týkající se knížky posmutněle zavrtěl hlavou a ohlédl se k onomu výtisku. „Nemám tolik peněz, je drahá,“ odvětil a pokrčil rameny. „Ale možná jí dostanu k Vánocům,“ dodal s nadějí v hlase.
Sven se letmo pousmál, když si všiml překvapení v její tváři. „Já nestuduju látku na pár let dopředu,“ namítl a zakroutil hlavou. Sven si pouze četl to, co ho bavilo, a lektvary ho rozhodně bavily, takže chtěl pochopitelně být trošku napřed. „Lektvary jsou super, moc mě baví,“ usmál se a pokýval hlavou. „Ale zatím jsme na hodinách dělali jenom ty základní, to moc velká zábava není.“

_________________

Sama pro sebe se usmála. Jo, Irsko zní pěkně, ale jestli jí tam její mamka pustí, to už je otázka. Stejně to platí pro její kamarády. "No jo, ale jestli si máma usmyslí, že mě tam nepustí, tak rozhodně nikam nepojedu." Pokrčila rameny. Ale tak to má asi každý, ne? Rodiče až moc často rádi řídí životy svých ratolestí, i když je jim 17 a jsou plnoleté. "Na Mistrovství?" povzdechla si trochu. "To se docela máš. Já ještě na žádném nebyla." Ne, že by famfrpál byl zrovna její prioritou a že by přímo toužila jít na mistrovství, ale ráda by taky jednou zažila tu atmosféru, o které básní jej spolužáci.
"Vážně?" zeptala se. I ona si udržovala přehled o vydaných knihách, ale ne o knihách s kouzelnými tvory. Možná by si o nich měla přehled udržovat, aby věděla, jakou knihu koupit příští rok. "To je super. Nevíš, jak se jmenovala?" zeptala se podmračeným výrazem. Prohlédla si všechny tři knihy o kouzelných tvorech, které nesla, ale žádná jí nepřišla úplně nová. Jednu dokonce poznala z domova. Položila ji na jednu z polic, aby věděla, že už se o ní nemá zajímat.
Hodila na Charlieho pobavený pohled. "No, v knihkupectví by se nemělo křičet, možná by jim to někdo měl říct." Podívala se směrem, kde přibližně byli dva zmijozelští. Ona to riskovat nehodlala. Jestli se chtějí hádat, za chvíli protnou knhkupectví světelné efekty a ona se rozhodně potenciálním cílem stát nehodlá.
Pobaveně se ušklíbla. "Jistě, lidem chybí učení," zavrtěla hlavou, "a mě chybí Rodwellův milý pohled," pronesla ironicky a představila si Rodwellův pohled. Ráda by se dozvěděla, jestli se vůbec někdy usmál, jestli někdy vůbec byl schopný milého pohledu. Jistě, že tu většinou nikdo nebývá, holka. Je to knihkupectví. A lidé se většinou knihkupectvím vyhýbají, protože knížky jsou přeci trapné. Ale vypadalo to, že Star ví o tichých útulných knihkupectvích své.
Pohledem si měřila tu Star. Nevypadala na moc ukecanou holku. Spíš to vypadalo, že ji jejich příchod rozhodil. "Ty si Star, co? Já jsem Joann," usmála se na ní co nejvíc mile to šlo. Nechápala, jak se můžou mrzimorští neustále jen usmívat, vždyť je z toho musí bolet pusa. Její obvyklá nic neříkající maska nevyžadovala hýbání byť jediného svalu, což jí naprosto vyhovovalo.

_________________

Vzhledem k tomu, že Eirlys očividně neměla nejmenší tušení, že Balthazar jí sedí téměř u nohou (za což by každá slečna, která pohazuje po Balthazarovi očkem, dala asi cokoliv), dosti viditelně sebou trhla, když se ozval jeho hlas. No do… háje, pomyslela si, zatímco na spolužáka upírala poměrně konsternovaný pohled. Kde se tu u Merlinových fuseklí vzal? A co to vůbec mele? V tu chvíli si totiž Eirlys uvědomila, že Balthazar do ní něco hustí, očividně něco velmi dotčeného a očividně velmi neoprávněného. Kdyby to bylo možné, Eirlys by si bývala založila ruce na hrudi a pohledem posílala Balthazara do pekla, ale vzhledem k tomu, že držela v náruči knížky, vzmohla se jen na ten pohled. „Co to žvaníš za blbosti, u Salazara?!“ vyhrkla, když se vzmohla na slovo, ale samozřejmě nezapomínala svůj hlas držet nízko na stupnici, protože přece jen byli v knihkupectví, že. „Tobě fakt totálně hráblo, Harringtone, vždyť jsem si ani nevšimla, že tady jsi! To se mnou máš jako problém, už když se jen objevím blízko tebe? Ti teda pěkně děkuju,“ odfrkla si a nepřestávala drahého Balthazara propalovat pohledem. Pořád nechápala, co to do něj vjelo, proč tak najednou vystartoval, zvlášť když ho ona ani nezaregistrovala. A jestli byl tak stupidní, že nepoznal, že mluvím na knížku a ne na něj, tak… „Ještě než se úplně znechutíš mou přítomností, dovol mi prosím říct, že ten hnus nebyl mířený na tebe, pokud jde o tohle,“ pronesla Eirlys otráveně a zakoulela očima. Vážně, proč by zrovna o něm říkala, že je hnus? Kdyby chtěla, jistě by svou nechuť k Balthazarovi dokázala vyjádřit mnohem sofistikovaněji, než obyčejným, nudným „to je hnus“. Víc se ale Eirlys už odmítla vyjadřovat, protože evidentně pan Harrington neměl zájem se s ní nějak zahazovat, a vzhledem k tomu, že omlouvat se skutečně nehodlala – vždyť neměla za co – pro ni byl ten rozhovor (pokud se tomu tak dá vůbec říkat) skončený.

_________________

| +

"Ja s tebou problém nemám, zato ty so mnou očividne áno," odvrkol spolužiačke ako vykročil smerom od nej. Stihol však spraviť len zopár krokov, keď sa znova ozvala Eirlys s tým, že ten hnus nebol mierený na neho. A na koho asi tak? pomyslel si dotknuto. Keby sa nejednalo o Eirlys, asi by už bol na hony ďaleko, no Eirlys poznal a vedel, že ak by to naozaj mierila na neho, zopakovala by mu to pokojne aj do očí a rozhodne by na svojich slovách trvala. Nesnažila by sa mu to vyhovoriť ako to práve urobila. Balthazarov krok spomalil ako sa v ňom prebúdzali pochybnosti a pomaly už aj výčitky za to, že to bol zrejme on, kto neoprávnene obvinil ju a bezdôvodne sa urazil. Tentokrát. Za to posledné však ešte stále pripisoval vinu jej.
Jeho krok sa spomalil až natoľko, že nakoniec nohami len šúchol o koberec a zastavil. Bola to predsa Eirlys. Jedna z jeho mála kamarátov. Možno dokonca jediná, s ktorou dokázal tráviť dlhší čas bez toho, že by sa cítil nepríjemne alebo nesvoj. Nech už si totiž posledné mesiace snažil nahovoriť čokoľvek, faktom bolo, že mu chýbala a on sa bez nej väčšinu času neskutočne nudil a čas zabíjal knihami, učením a počúvaním hudby a to všetko bez bližšieho kontaktu s rovesníkmi. Jednoducho sa ľuďom vyhýbal a uzavrel sa ešte viac ako normálne. Na hodinách sedával sám, jedával sám a aj cestu domov strávil v kupé, v ktorom sa stretlo pár deciek, ktoré nemali kde sedieť. Posledné mesiace si jednoducho pripadal ako totálny outsider a práve si uvedomil, že ak s tým chce niečo urobiť, lepšiu príležitosť mať nebude. Ešte stále otočený chrbtom k Eirlys stočil tvár jej smerom, aby zistil či tam ešte vôbec je. Bola. A tvárila sa, akoby jej vypil ten jej milovaný čaj. Chlapec sa zašklebil, stočil tvár späť pred seba a v duchu zaúpel. Prečo v sebe nemohol mať kúsok z tej ľahkovážnosti ako mal Aaron či Aidan? Neisto by sa usmial, povedal by oslňujúci žart, možno nejaký drobný kompliment, obaja by sa na tom zasmiali a všetko by bolo zabudnuté... Pre Balthazara to však také ľahké nebolo.
Chytil sa za koreň nosu a zatvoril oči. No tak mysli. Mysli, Harrington! Mozog predsa máš! Chlapec sa však cítil, akoby mu niekto ten mozog vygumoval a mal pocit, že tam už stojí otočený chrbtom k Eirlys celú večnosť, čo samozrejme nebola pravda, no jemu to tak prišlo. Povedz niečo, lebo ti zdrhne. Zhlboka sa nadýchol a otočil sa k nej. Hlava prázdna ako miska sušienok po nálete mrzimorčat, dlane spotené a ústa prihlúplo pootvorené ako sa z nich snažil niečo dostať. "Č-čo čítaš?" vyhŕkol, keď mu zrak padol na otvorenú knihu v jej rukách. Bravó! Pol roka sa nerozprávate a ty sa len tak spýtaš na jej literárny vkus akoby sa nechumelilo. Idiot. Len čo si uvedomil absurdnosť svojho konania, zatvrdil tvár a rýchlo uhol očami, aby nevidel výraz na jej tvári. "Teda... chcel som povedať, že som to asi zle pochopil. Tamto.." zahovoril to rýchlo a ako sa pozeral všade len nie na Eirlys, zrak mu padol na tú skupinku opodial. Neisto mladšiemu slizolinčanovi odkývol na pozdrav, a keďže mal teraz navyše ešte aj pocit, že na neho čumia ďalší štyria ľudia (aj keď na neho nikto už dávno nepozeral) a sledujú ako sa tu strápňuje, zaplul bližšie k stene, aby im zmizol z prípadného dohľadu. Utrel si chrbtom ruky spotené čelo a potom zdvihol zrak k Eirlys v očakávani, že ho pošle tam, kde slnko nesvieti.

_________________

Riley se raději dodatkem, že ovce byly většinou hodná stvoření, nezabývala. Jednalo se totiž o jedno z mála zvířat, kolem něhož by možná i prošla bez obezřetného ohlížení se za sebe. Velice nerada by se proto doslechla, že ve skutečnosti dovedly být ovce taky pořádné potvory.
„To může být vcelku i fajn. Asi,“ zkonstatovala Riley, jak tak naslouchala vyprávění o farmě. Svenův soucit ohledně její alergie pak přešla letmým pokrčením ramen. Slovně nezareagovala ani na jeho odpověď ohledně vytoužené knížky. Pouze se zatvářila chápavě. Však ona si také nemohla jen tak koupit věci, které se by jí tu snad zalíbily.
A když pak doopravdy vyjádřil svou zálibu v lektvarech, ve tváři se jí mihlo překvapení. „Zvláštní. Vždycky mi připadalo, že lektvary si studenti řadí spíš do sloupečku nudných nebo rovnou nesnášených předmětů,“ poznamenala si spíš tak nějak pro sebe. A jakmile se jí Sven svěřil, že by rád na hodinách pokročil ke složitějším lektvarům, dokonce jí povyjely koutky úst do dnes prvního úsměvu. „Není,“ uznala kupodivu, „ale při jejich míchání se hodně naučíš. Mimo jiné preciznosti a trpělivosti, která se ti bude později velice hodit. Věř mi.“ Riley na Svena zvědavě pohlédla. „A jaký lektvar by tě třeba zajímal?“
Jak si tak Riley povídala se Svenem, pokukovala po hloučku dívek prahnoucích po autogramu své oblíbené spisovatelky. A právě v jednu chvíli se jí zdálo, jako by tam zahlédla povědomou kštici. Zmijozelka se narovnala a bezmyšlenkovitě se začala naklánět nad sloupky s knížkami. Jak se ovšem do svého slídění zabrala, nevšimla si, že jeden ze sloupků byl neúměrně vysoký a nestabilní. Omylem tak do něj drkla a shodila rovnou několik knih, které jí se zaduněním dopadly k nohám. A zároveň i na nohu. „Auvajs!“ postěžovala si a vzápětí zrudla. Polekaně se rozhlédla, jestli nepřilákala pozornost zaměstnanců u pokladny, načež začala knížky spěšně sbírat. „To se taky musí stát ze všech lidí právě mně,“ stěžovala si pod imaginární vousy a jakmile knížky tak nějak zpřeházeně vrátila do sloupků, spěšně pohlédla na Svena. „Myslím, že se raději vypařím,“ oznámila mu. V tu chvíli také zahlédla rozčíleného prodavače, jak si to míří jejím směrem. „Měj se!“ houkla na Svena ještě a vymizela z knihkupectví dřív, než by si ji tu mohli zapamatovat jako ničitelku knih. (Zrovna ji!)

>> Odchod

_________________

„Inu, pro příště si budu pamatovat, že dát na kritiku ostatních není v jistých situacích vůbec špatný nápad,“ broukla ke spolužačce s krátkým úšklebkem adresovaným přímo knize. „Ale asi se to bude prodávat dobře, protože slaďárny, u kterých hrozí, že při jejich čtení dostane dotyčný cukrovku, se vždycky prodávají dobře. Aspoň u mudlů,“ dodala ještě po několikavteřinové odmlce zcela nezaujatým tónem. Její slova mohla možná vyznít trošku netaktně, přeci jen i Star mohla být fanouškem dívčích románu (ačkoli zrovna nad tímhle se zrovna unešeně netvářila). Bohužel, Jaelyn byla mimo jiné proslulá i tím, že dřív mluví, než přemýšlí, a tak ji ani nenapadlo se omlouvat za svá slova.
Ukázalo se, že je Stargazer příchodem Balthazara hodně šokovaná, čemuž se vlastně vůbec nedivila. Ono, když se k vám skloní kluk, kterého, dle svých dalších slov, znáte jen od vidění a ještě se na vás usměje, může být celkem dost překvapující. A konkrétně její maličkosti by to nebylo zrovna moc příjemné. Pozorovat takovou scénu však shledala za docela úsměvnou záležitost, přesto se celkem úspěšně tvářila nezaujatě. Po jeho odchodu se ale neubránila nepatrnému pobavenému pousmání. „Aha, Harrington. Hmm… toho neznám. Možná jsem do něj jednou vrazila na chodbě, ale to není jistý,“ zadrmolila zamyšleně a zakroutila hlavou. Ne-e, Harrington, to jí opravdu nic neříkalo. A to se bavila pomalu s každým.
Příchod spolužáků uvítala opravdu skoro s otevřenou náručí, protože čím víc lidí tu bylo, tím klesala šance, že konverzace umře. Trapné ticho by totiž opravdu asi nesnesla. Podobně jako Joann se pobaveně ušklíbla Charlieho slovům o manželské hádce, přičemž jí i tázavě vylétlo obočí vzhůru. Na nic se ovšem neptala. Postavila se na nohy a očima zalétla přibližně směrem ke dvojici zmijozelských. „Možná by měl,“ potvrdila slova o rok starší spolužačky a krátce přikývla. „Ale já tam nejdu, už jen v zájmu vlastního bezpečí.“ Zakroutila rozhodně hlavou. Sice byla z Nebelvíru, z koleje, kde byli lidi známí svým občas až sebevražedným chováním, ale tady mohlo klidně jít o zadek. A ona měla svůj zadek ráda. Aspoň trošku. „No co, někomu učení třeba chybí. Teda… mně zrovna ne, a po NKÚčkách tuplem ne, ale někomu to třeba chybí,“ obhájila své mínění, přičemž jí unikl krátký pobavený úsměv. Vtom náhle zmijozelský spolužák vytasil s otázkou, zda je Stargazer dobře. Jaelyn bleskově střelila pohledem k havraspárské spolužačce. Znovu vyklenula obočí vzhůru. „V pohodě?“ optala se starostlivě a odolala nutkání sáhnout Stargazer na čelo. Zvláštní... doteď jí nic nebylo. Nebo jo?

_________________

"Tady to není jinak," poznamenala jsem ohledně oněch romávoidních věcí, "vždyť je čte polovina čarodějek od čtyřicítky výš. A od patnácti níž. A pak pár bláznů jako já, co prostě k životu to čtení potřebujou," nehledě na to, že milá Morganová ty romány přímo hltá aby si mohla představovat život s Panem Dokonalým. To by se ale ostudou propadla, než by se přiznala, že jo? Ať už si můj vnitřní hlas říkal co chtěl, vlastně až teď mi došlo, že Jae je mudlovského původu. Měla jsem najednou tendenci se podívat kolem, jestli na mě náhodou někde nezírá otec, který by mi potom celkem slušně vyčinil, že se s ní bavím. Ale neudělala jsem to. Pokud by mi mělo záležet jen na tom, co si myslí čistokrevná společnost, tak bych nejspíš vůbec nesměla mít mozek. A jestli jsem vážně chtěla aspoň ty dva poslední roky žít trochu podle vlastních názorů...well, kašlat na otce. Jae byla fajn holka, tak proč bych se s ní nebavila?
Trochu mě překvapilo, že nezná Balthazara Harringtona. Nebo spíš aspoň to příjmení. Jenže ona nebyla z čistokrevných kruhů, takže asi neměla povinnost se jako já všechny ostatní rody našprtat zpaměti. To ale po tobě nikdo nechtěl, broučku, zazněl zas můj ironický vnitřní hlásek a já se, zatímco ti tři řešili zmijozelskou dvojici za regálem, zas jednou dostala do debaty se sebou samotnou. Ale je přeci povinností... - Ale houby povinnost, tys to přece udělala z vlastního rozhodnutí a dobrovolně. - No to abych věděla, když někoho poznám, jak se k němu mám chovat nebo jak se před ním vyjadřovat a... - Jinými slovy, protože jseš srab. Na to už jsem svému vnitřnímu hlasu neměla co říct. Protože měl pravdu. Byla jsem srab, poslušnej malej srab, neschopnej se postavit vlastnímu otci a jeho názorům. Radši jsem už o tomhle neuvažovala a soustředila jsem se na dění kolem. Jako třeba na Charlieho úsměv? Zamrkala jsem. Nene, to se mi zdálo. Rozhodně se mi to zdálo. Na mě se přece lidi neusmívaj. A už vůbec ne kluci. A Zmijozelové. A.. tečka.
"Náhodou..." mně učení chybí a Rodwella mám vlastně docela ráda, to určitě řeknu nahlas. Ne díky, mám ráda svou hlavu na krku, ne někde mezi vycpanýma jelenama v místnosti s ulovenou zvěří. "...nic..." Jen další důvod pro dokonalou bělost, za kterou se ani čerstvě omítnutá zeď nemusí stydět.
"Těší mě," věnovala jsem Joann nejistý úsměv. Doufala jsem, že si nikdo z přítomných nevšimne mojí parádní vykolejenosti a tendence sebou v příští minutě seknout a už se nezvednout. Jenže kdybych to udělala, ještě by si museli dát práci s mým oživováním. Nebo minimálně někoho zavolat. Což bylo spousta otravování navíc. Kdepak. Morganová, přestaň si hrát na chudinku a seber se!
"Ne-e, já... jsem... v pohodě," těkla jsem nervózním pohledem z Charlieho na Jae a zase zpátky. Když v tu chvíli mi v hlavě blikla taková ta pověstná žárovička, když jsem si kdoví proč spojila tohle místo s vlakem. Charles nemá rád malý těsný prostory. A kde se teď nacházíme? V malým těsným prostoru mezi dvěma regálama v úplně zapadlým koutku knihkupectví. No a vylekaný výraz závodní rychlostí nahradila ustaraná vráska na čele. Zatím se ale nezdálo, že by Zmijozelovi bylo nějak blbě. Moc přemejšlíš, Gazino. A navíc trpíš potřebou si hrát na svatou Tramtará, co každýmu pomůže. I když vůbec není třeba. Bejt tebou tak se zvednu a odejdu. Hned. Ve výsledku jsem tedy začala zvažovat útěk jako jednu z nejlepších možností. Jedna starající se vlna stačila a chudák spolužák si už teď musel připadat kvůli tomu blbě. Znovu už ne. Zatím ten útěk byl ale opravdu jen ve stádiu myšlenky. Tady vzadu v knihkupectví totiž byla pořád o dost menší šance, že narazím na něj, a parádně se ještě před ním znemožním.

_________________

Sven na Rileyina slova jen přikyvoval, protože stejně neměl, co dalšího by řekl. „Vážně?“ zeptal se se zájmem, když mu starší spolužačka sdělila, že si myslela, že studenti lektvary považují spíš za nudné. Svenovi přišly náramně zajímavé. Bylo to něco, co mohl zkoumat, s čím mohl experimentovat, a co zároveň vyžadovalo trpělivost, soustředění a přesnost. „A nejsou v tom sloupečku nesnášených předmětů proto, že je učí profesorka Andersenová?“ zeptal se nejistě. On sám proti ní nic neměl, ale dobře věděl, jak jí někteří studenti nesnášejí. „Chtěl bych zkusit připravit Felix felicis,“ pronesl Sven trochu zasněně, „nebo Veritasérum.“
Sven sledoval, jak se Riley natahuje a vzápětí shazuje knížky. Vykulil oči, načež bolestivě zasykl, jako by cítil, jak to ty knihy pochroumalo. Sven takovéhle zacházení nesnášel, i když bylo třeba neúmyslné. Zamračil se a probodl Riley nesouhlasným pohledem. Té ale soudě dle výrazu taky nebylo jedno, že knihy shodila, čímž zase umazala ten pomyslný černý puntík, který jí Havránek právě udělil. „Tak ahoj,“ rozloučil se, když se Zmijozelka rozhodla prchnout. A když koutkem oka zahlédl, že si prodavač nedal pokoj a míří k němu, vyděšeně zamrkal, popadl Růžu a vydal se na rychlý ústup.

>>

_________________