>>>

Madam Malkinová

>>> preč

_________________

<<< uličky (bez postu)




Benedict sice po ulici nejdříve trochu bloudil, když mu maminka řekla, že si má zajít obstarat hůlku a hábit, že ona se mu zatím podívá po sově (což Ben ze začátku ani trochu nechápal - přece už má psa, tak proč sova...? Ovšem když mu matka sdělila, že sovy doručují dopisy, docela se na toho opeřence těšil), ale nakonec úspěšně nalezl dva obchůdky, které hledal. Rozhodl se nejdříve zajít k Madame Malkinové.
Jen co vstoupil, hned ho přivítala usměvavá žena v purpurovém hábitu: "Dobrý den, drahoušku!" Nejspíše madam Malkinová, usoudil chlapec a nechal se poslušně dovést k malé stoličce, na kterou se následně postavil, zatímco se ho paní ptala: "Poprvé do Bradavic?" Na tuhle otázku Benedict odpověděl jak souhlasným přitakáním, tak i veselým a hrdým: "Ano prosím."
Zatímco na něj čarodějka špendlila hábit, ani na chvilku nepolevila s vyprávěním a povídáním, a zrzek se s radostí zapojil do rozhovoru. Povídali si o všem možném, a tak chlapec ani nepostřehl, že se od špendlení hábitu dostali až k vybírání velikosti čapky - se kterou byl maličký problém, a to aby dobře držela na zrzavých kudrlinách - a od té zase k rukavicím z dračí kůže - nad kterými se Benedict celkem podivoval, až do nedávna myslel, že draci jsou jen legendy, a teď z nich najednou má rukavice.
A tak se stalo, že za chvíli (která chvílí nebyla; pouze se to tak zrzkovi zdálo) měl vybráno, zaplaceno a už mu buclatá žena potřásala rukou a vyprovázela ho ze dveří obchůdku. "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" zašvitořila čarodějka. Ben se na ni usmál: "Děkuji. Nashledanou!"
Když se znovu octl na ulici, bylo jasné, kam teď musí zamířit - k Ollivanderovi, pro svojí hůlku!



Chlapec se na chvíli podivoval nad loupajícím se zlatým nápisem nad dveřmi obchodu. Musí být hodně dobří, že prodávají ještě do teď, pomyslel si, a pak už konečně vstoupil do obchůdku. Nad hlavou mu tiše zacinkal zvonek.
Zrzek se rozhlédl a ohromily ho vysoké řady stovek, možná tisíců krabiček. Nikdy v životě nic podobného neviděl. Kudrnáč zaznamenal, že je tu sám, a tak se s nadějí, že se prodejce vynoří třeba z jedné z řad krabic, posadil na vysokou židli. A vážně, za nedlouho ze zadní místnosti přišel starší pán.
"Dobrý den," pozdravil Benedict, "Já jsem-" zrzek ani nestačil doříct, že si sem přišel pro hůlku, jelikož mu k tomu muž ani nedal příležitost a už zrzkovi do ruky strčil první hůlku. "Mávněte s ní," instruoval ho muž.
Chlapec poslechl a s hůlkou mávl. Nic se nestalo. Když se tedy první pokus nezdařil, ten pán Benovi podal jinčí hůlku. Kudrnáč zopakoval ten samý pohyb, jako s první hůlkou. Tentokrát hůlka něco udělala - a to to, že z jedné z věží pečlivě vyskládaných krabic hned dvě vypadly; naštěstí věže byly opravdu velice pečlivě poskládané, takže se hora krabic s hůlkami nezřítila. A podobně to pokračovalo s dalšími několika hůlkami, až se jedna z nich konečně rozzářila a vypustila několik jisker.
"Výtečná volba," pochválil muž, který se nyní tvářil šťastně, Bena. Ten sice nechápal, zač je chválen, ale došlo mu, že hledání hůlky je u konce, a tak tomu postaršímu pánovi podal sedm galeonů, zatímco pán sliboval, že zrzek u sebe bude mít hůlku co nevidět.
Benedict vesele seskočil z vysoké židle a s dalším: "Děkuji, nashledanou!" vyšel z obchůdku.
Tam už na něj čekala maminka, v jedné ruce cínový kotlík, v druhé klec s hnědě zbarveným opeřencem uvnitř. "Tak pojď," pobídla ho a kudrnáč se s ní rozešel k dalším obchodům, které museli navštívit.

>>> uličky (bez postu)

„Nepodobá.“ Sven zavrtěl nesouhlasně hlavou a propálil Bree pohledem jasně říkajícím, že jestli s tím bude pokračovat, něco se jí stane. Což samozřejmě nebyla pravda a jeho sestra navíc byla vůči takovým pohledům zcela imunní. „Ona to tak nemyslela, Růžo,“ zamumlal potom ke svému sobíkovi s povzdechem a raději poodstoupil od výlohy.
Zamračil se, když Bree prohlásila, že si zvíře taky bude muset pořídit. „Nemusím si ho pořídit,“ zabručel nesouhlasně. „Mám Růžu. Navíc v dopise stojí, že si můžeme přivézt zvíře, ne, že musíme,“ opravil sestru skoro káravě. On totiž rozhodně neměl v plánu koupit si nějakého zablešeného mazlíčka. Když si s sebou nemohl vzít psa, vystačil si s Růžou.

<< Příčná ulice


K madame Malkinové Sven kráčel s vnitřním odporem, protože o ní od starších sourozenců slyšel příšerné věci. Navíc neměl rád, když mu někdo říkal ‚zlatíčko‘ a ‚drahoušku‘ a snesl to pouze od rodičů. Tahle madame Malkinová byla podle všeho trošku řachlá osoba. „Tati? Já tam nechci,“ pípnul k otci, kterého se držel za ruku, a utrápeně si povzdechl. „To přežiješ, jsi přece chlap,“ odpověděl Fergus a poplácal Svena po zádech, takže chlapec málem ztratil rovnováhu.
V obchodě to nevypadalo tak děsivě, jak si představoval, ale když se objevila lehce obtloustlá dáma, která okamžitě začala štěbetat a div že na ně nešišlala, Svenovi z toho málem naskákaly pupínky. Vyděšeně vykulil oči a zadíval se na Bree, jako by čekal, že ho bude bránit. Ani nevěděl, jak se ocitl na stoličce a kdy se na něm objevily různé látky propíchané špendlíky. „Poprvé do Bradavic, drahouškové, že?“ prohodila majitelka obchodu překvapivě vysokým hlasem, až sebou Sven trhnul a ucítil, jak jeden ze špendlíků projel látkou a píchnul ho do ramene. „Jau,“ zamumlal potichu a už už se natahoval, aby si promnul zasažené místečko, ale madame Malkinová ho hned napomenula, aby se víc nehýbal, pokud nechce vypadat jako cedník. To Svena dokonale znehybnělo, a tak jen stál a zoufale koulel očima.
Madame Malkinová byla naštěstí rychlá a brzy ze Svena tu hrůzu, která později měla být jeho školní uniformou, sundala, aby se vrhla na Bree. Sven rychle prchnul k otci, pevně ho chytil za ruku a zadoufal, že odtud co nejrychleji odejdou a už se sem nikdy nevrátí. Malkinová sice nebyla zlá ani moc děsivá, ale na Svenův vkus byla až moc hrr. Netrpělivě přešlápl z nohy na nohu, ušklíbnul se na sestru, která vypadala jako strašák do zelí, a když madame Malkinová skončila, úlevně si oddechnul. Dozvěděl se, že jim uniforma přijde po sově, za což byl ohromně vděčný, protože kdyby tu měl čekat ještě chvíli, asi by se z toho sesypal. Byl první, kdo přehnaně rychle opustil krámek.


Že by se ale těšil k Ollivanderovi, to se říct nedalo. Samozřejmě byl zvědavý, jaká hůlka si ho vybere a jak to všechno bude probíhat, ale trošku se děsil toho, co hůlka v jeho ruce či v Breeině tlapce vyvede za neplechu. „Dobrý den,“ hlesnul, když celá jejich výprava vešla do potemnělého krámku plného regálů a poliček, na nichž se nacházel nespočet pouzder s hůlkami. Sven uchváceně vykulil oči – tohle bylo skoro lepší, než knihovna. „Páni,“ vydechl. „Bree, vidíš to? To jsou hůlky!“ zašeptal vzrušeně a konečně se poprvé za celý den upřímně usmál.
Pan Ollivander na sebe nenechal dlouho čekat a když se objevil za pultem, už v ruce držel několik krabiček s hůlkami. „Ach, O’Malleyovi. Přijde mi to, jako byste si tu svou hůlku vybírala včera, Ciaro, stejně jako vaše děti,“ brouknul vřele a očima zabloudil k dvojčatům. „Vybudete ti téměř nejmladší, že?“ prohodil, načež první hůlku podstrčil právě Svenovi.
Chlapec vykulil oči, přelétl onen kousek dřeva pohledem a potom se zadíval na Ollivandera. „C-co mám dělat?“ pípnul nejistě. „Mávni s ní!“ zněla odpověď. A Sven mávnul. Z hůlky začaly sršet štiplavé jiskry a spousta kouře, a tak ji rychle odložil. „Tak tuhle ne,“ zahlásil prodavač hůlek a už mladíkovi podával další.
Sven vyzkoušel snad dobrou desítku, než mu do ruky přišla ta pravá. Když s ní mávnul, pročísnul mu vlasy příjemný vánek a doposud rozházená pouzdra na pultíku před Ollivanderem se srovnala do úhledných komínků. „Tahle, ta to je. To je ta pravá,“ zamnul si postarší muž spokojeně ruce a jal se Svenovu hůlku pečlivě zabalit. Svena zamrzelo, že zrovna hůlku nedostane hned, ale s tím se nedalo nic dělat. Doufal, že na ni nebude dlouho čekat.
Když přišla na řadu hyperaktivní Bree, Sven se moudře schoval za otce, protože tušil, že její zkoušení hůlky se bude rovnat katastrofě. Považoval za úspěch, že nakonec všichni přežili snad bez úhony. Poté, co si Ollivander vzal obě hůlky zpět, Fergus za ně zaplatil a celá O’Malleyovic banda se vydala zpět do ruchu Příčné ulice.

>> Velkoprd-prodejna Mžourov

_________________

Bree se sice hrnula do obchodu madame Malkinové s nadšením, ale jakmile došlo na věc, zaraženě si šišlavou ženu i její obchod prohlížela. „Myslíš, že ji rodiče nenaučili normálně mluvit, nebo že je švihlá?“ zašeptala k bratrovi tak, aby je nikdo jiný neslyšel, i když jejich rodiče mívali obvykle oči i uši všude. Obzvlášť je měli tam, kde se nacházela Bree. Ani nestačila na tu ženštinu výhružně zakoulet očima, aby vyplnila bratrovu němou prosbu o pomoc, a Sven už postával na stoličce a dělal ze sebe živý jehelníček. Bree na prodavačku hleděla s nefalšovaně šokovaným výrazem v obličeji, když je začala oslovovat jako drahoušky, a jakmile jejího brášku ta ženština bodla, našpulila nespokojeně rtíky a založila ruce v bok. „Dávajte pozor, paní, bráška není pečeně, abyste ho prošpikovávala.“ Upozornila ženu důležitě. Veškerá bojovnost a odvaha ji však opustila ve chvíli, kdy měla přijít na řadu ona. Vypískla a zapřela se patami o podlahu, takže ji nakonec tatínek musel zvednout a postavit na židli. Určitě při tom obdržel pár kopanců, ale byl to tatínek a tatínkové si na kopance od ratolestí nestěžovali, protože na ně museli být zvyklí. Tedy alespoň Breein tatínek musel být, protože to rozhodně nebylo poprvé a ani naposledy. Když se Bree přestala tvářit jako nafučený balon, rozhodla se svoji nespokojenost dávat najevo jinak. „Proč to musí být černé? Černá je strašně ponurá! To se tam tak často chodí na pohřby? Myslíte si, že se tam ve sklepení už někdo ztratil? Jestli jo, já vím proč – v černým hábitu ho totiž nikdo nemohl najít. Kdyby měl barevný, našli by ho hnedka a nemuseli by ho vychovávat krysy. Co si myslíte o krysách? Víte, jaký je rozdíl mezi krysou a potkanem? Že jsou potkani roztomilí? Myslíte si, že jsou přenašeči nemocí? Kolik vám bude muset mamka s taťkou připlatit, abyste mi ten hábit udělala z jedný strany černej a z druhý duhovej?“ chrlila ze sebe rychlostí blesku a na konci nevinně zamrkala, že by se nad ní dost možná smiloval i mozkomor a dal jí lízátko. Nebo by jí to lízátko dal, aby zmlkla, protože se při tom nemohl soustředit na chmurné myšlenky. Madame Malkinová byla určitě štěstím bez sebe, když O’Malleyovi opouštěli její krámek.


Na hůlku se Bree těšila podstatně víc, i když měla takové nejasné tušení, že svoji vysněnou duhovou stejně nedostane. „Pááááni!“ hvízdla obdivně, když vešli dovnitř, čímž odbyla pozdrav, a okamžitě se přitočila k bratrovi, aby sdílela jeho nadšení. „Myslíš, že tu pan Ollivander má i nějakou duhovou? Svene, a myslíš, že bys mohl dostat hůlku s chlupem ze soba?“ zadívala se na své dvojče zcela vážně. Když mohla hůlka obsahovat žíni z jednorožce, proč by nemohla obsahovat chlup ze soba? „Kdyby ta moje nebyla duhová, stačilo by, kdyby vypadala jako mrkev.“ Prohlásila ještě nakonec ohledně vzhledu svojí hůlky, ale pak už zmlkla, protože se za pultem objevil pan Ollivander. Bree vykulila oči a automaticky o krok couvla. Pak toho ale zalitovala, protože díky tomu dostal jako první šanci její bratr. „Mávni s ní! Mávni s ní!“ začala Svena polohlasně povzbuzovat a čekala, co hůlka vyvede, až s ní její bráška mávne. „No tédáá.“ Zahučela obdivně, když hůlka začala prskat jiskry a prostor okolo zaplnila kouřová clona. Při pátém pokusu se ovšem už začala nudit, osmý prozívala a při posledním se už nezaujatě rýpala v dřevěném obložení. Když přišla řada na ni, energicky se zhoupla a přicupitala blíž k prodavači. „Máte duhovou?“ upřela na něj bezelstný pohled, ale odpovědí jí byl jen shovívavý úsměv, zatímco jí v ruce skončilo nějaké nevzhledné zkroucené dřevo. Bree se nad ním zhnuseně ušklíbla a prudce s hůlkou švihla, až se z protější police vyřítilo pár krabic a proletělo okolo všech členů rodiny někam do prostoru. „Ne, tu rozhodně ne.“ zamumlal pan Ollivander rychle a vyměnil hůlku v Breeině ruce za nějakou holčičkovsky kytičkovanou. Bree s ní opět rázně mávla, až ze stolku vystřelil jeden šuplík a praštil pana Ollivandera do… stehna. Zrzunka se tak opět ocitla bez hůlky a po dalších dvou pokusech o zmrzačení rodiny i výrobce hůlek se v její ruce konečně objevila jedna, která nezpůsobila žádnou větší katastrofu, jen prohnala závan větru skrz kupičku dokumentů, které se snesly neškodně k zemi. Bree ji opatrně vrátila prodavači a s provinilým výrazem se s ním rozloučila. Pak nastal čas na koupi toho jejího potkana.

>>> Mžourov

_________________

[Madame Malkinová]

"Dobrej! Je tu někdo? Je tady vůbec někdo? Ty jo, tady to vypadá," spustí Amarilla ne moc nadšeně a praští Suttona rozjiveně do zad. "Pšt, Princezno. Ovládej se trochu, nebo tě Madame Malkinová píchne špendlíkem." Pohrozí jí Sutton pobaveně a na oplátku ji šťouchne do žeber. "No, to si zkusí jen jednou..." Uculí se Am, pak se vynoří nadšená Madame Malkinová a rovnou se ptá, jestli poprvý do Bradavic. "Nejsem drahoušek. Vy jste... divná..." Zkonstatuje Am chování Madame s mírně odměřeným výrazem. "A ty si drzá." Odvětí Madame s úsměvem a raději si Am postaví na nějakou tu stoličku a začne ji měřit.
"Au!" Vyjekne Am.
"CO se děje, Princezno?" Spustí Sutton starostlivě.
"Píchla mě špendlíkem." Postěžuje si zase Amarilla.
"Ale ona žádný v ruce nemá...?" Namítne zmateně Sutton.
"No a? Kouzelnej špendlík..." Zazubí se nevinně Am a raději už si nestěžuje.
"Au!" Vyjekne o chvíli později znova a od Madame se ozve škodolibé zachichotání.
"Co zase?" Tázavě zamrká Sutton, právě si prohlížející krámek.
"Ale teď mě vážně píchla!" Rozhodí ruama Am a uraženě se zamračí.
Sutton si povzdechne. To zase bude den. "Vydrž, Princezno, jen tohle vyřídíme a pak půjdeme na zmrzku, ju?" Upře na ni svá psí kukadla, Am jen rezignovaně kývne a zůstane rovně stát, aby to Madame mohla správně naměřit.
O pár minut, možná desítek minut později už Sutton i Am vychází z krámku - oba naměření a tak, stačí jen poslat po sově nebo tak něco. "Nashle!" Zahučí Amarilla, Sutton se uctivě s rukou na srdci mírně ukloní a dvěma prsty zasalutuje. "Hezký den, Madame." Usměje se a pak u si to spolu šlapou k Ollivanderovi.

[Ollivanderovy hůlky]

Do krámku vejdou tiše a chvíli čekají než se zjeví pan Ollivander i s hůlkou přichystanou pro Am, která ale jakmile uvidí, co se v krabičce skrývá, ohrne nos a založí si ruce na hrudníčku. "Křivá. A krátká. Prostě ne. Tahle je hnusná!" Zakroutí neústupně hlavou. Sutton vezme do ruky hůlku a strčí ji Amarille, která s ní vzdorovitě zamává kolem sebe a podpálí pár stohů papírů nebo krabiček. Pan Ollivander to ale nijak neprožívá, prostě to uhasí a jde pro další. Další hůlka je zdobená, jen jemně a z většiny na rukojeti. "Kýčovitá. Moc tyčkovitá. Moc dřevěná." Odsekne Amarilla znova, Sutton mlčky udělá to samé co předtím - popadne ji a dá ji Amarille do ruky. Ta s ní zase se zatnutými zuby mávne, rozbije skleničku s nějakým nápojem. Bezva. Vrátí ji Ollivanderovi. "Vidíte? Já vám říkám, že když se hůlka nelíbí mě, ani já jí." Dá si sebestředně ruku na srdce a přeslazeně se usměje.
"Princezno, musíš se trochu mírnit nebo ti žádnou neprodá." Pokárá jí znova Sutton.
"Když ty si mi slíbil zmrzlinu a ne hůlku. Kus dřeva." Zaúpí jako malé dítě mezitím, co se pan Ollivander snaží najít nějakou další hůlku.
"Koupíme hůlky a pak se tam stavíme, ano? Víš, že bez toho do Bradavic nemůžeš." Ujistí ji Sutton a nakloní se blíže k Am, zašeptá jí cosi do ucha, což Princeznu napumpuje natolik, že vesele rychle švihne několika dalšími hůlkami, než se zjeví ta pravá. Na první pohled obyčejná, ale při bližším prozkoumání vyřezávaná a na konci rukojeť mírně zahnutá dokonale padne do její ručky. A jak to tak bývá, hned se do sebe zamilují. Pak následuje klasika - světlo, teplo, super pocit a tak a o pár desítek minut později si najde i Suttona nějaká hůlka a společně se vypraví konečně pryč. "Nashle a díky!" Houkne na něj Amarilla a než Sutton stihne nějaké slušné rozloučení, táhne ho na ulici a pak si to spolu ťapkají směr zmrzka.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

Konečně nadešel den, kdy se i malá Wilhelmina dočkala nákupů na Příčné ulici. Nutno zmínit, že sami rodičové si dali pěkně na čas, než nakonec usoudili, že je ten pravý čas to prubnout a i s malou dcerkou se dopoledne vydali vstříc jim naprosto neznámé ulici, o které kolovali nejrůznější řeči. Jen co se ale rodina dostatečně připravila v pronajetém pokoji v Děravém kotli a všichni pomalu sestoupili ze starého schodiště se pan Allen rozhodl, že několika členné osazenstvo podniku poctí svým umem. On totiž málokdo věděl, že se zabývá i břichomluvectvím a prostřednictvím toho svým ručně vyřezávaným a dělaným loutkám vdechoval život. A dle jeho názoru se tohle muselo dozvědět alespoň těch pár hostů, před kterými se chtěl i trochu vytáhnout, že ano. Do Příčné ulice se tedy nakonec vydala pouze Willie se svou lehce nervózní maminkou, které se držela za ruku a jen co se jim podařilo projít průchodem ještě pevněji zesílila svůj stisk...
Před nimi se rozprostřela snad všem kouzelníkům známá ulička, kde se hemžil zástup nejrůznějších lidí různého věku. Tu stála skupinka podivně oblečených pánů s dlouhými a špičatými klobouky, o kousek dál postával párek starších kouzelníků, jenž živě gestikulovali a jinde se zase u výlohy nějakého toho obchodu nacházeli děti, které se zvědavě lepili nosem na sklo a vyřvávali, co všechno tam vidí. Wilhelmina z toho pochytila, že se nejspíše baví o košťatech a zareagovala na to nechápavým zakroucením hlavy. Byla toho názoru, že o košťata by se zajímala spíše maminka, která u nich doma věčně uklízela a nutila do toho i tatínka a samozřejmě i její maličkost. Když však zvedla hlavu k dospělé ženě, všimla si, že se celkem roztržitě rozhlíží a zároveň sem tam pohledem sklouzne i ke kusu pergamenu. Na něm asi bylo napsáno, co všechno by se mělo koupit.
„Tak myško, nejdříve se půjdeme podívat k nějaké paní Malkinové, měla by mít pro tebe oblečení do školy,“ rozhodla paní Allenová a malou holčičku pohladila po neposedných tmavých vláskách. „Myslíš paní Malinovou? Ta je přece hnedka támhle!“ Vyšvihla rukou a ukazováčkem ukázala na ten krámek, kde se nesla zdobná cedule oznamující, že se právě tam nachází Madame Malkinová (a ne Malina).


Uvnitř krámku se nejdříve objevila paní Allenová a za ní poslušně ale hlavně nejistě cupitala Willie, vyděšeně poulíc velké hnědé očiska a prohlížela si okolí, jako kdyby čekala, že na ní každou chvíli něco vybafne. Na první pohled krámek vypadal celkem útulně, ale pořád to bylo neznámé neprobádané místo a jak známo, strašidla a bubáci se mohli skrývat všude. I na takovém místě. Náhle se však ozval sladký hlásek, patřící paní Malkinové, která se tu objevila takřka nečekaně rychle a už se na návštěvu vřele usmívala. Malá Willie se instinktivně přichytila maminčiny sukně a váhavě vykoukla ze strany, aby si dámu v purpurovém stanu (hábitu) zkoumavě prohlédla. „Tady máme toho drahouška, co jde poprvé do školy?“ Ozvalo se sladké zavrkání. Děvče se kontrolně rozhlédlo kolem sebe, načež se tedy nakonec svěřilo do veškeré péče té milé dámy, která vypadala spíše jako pěkně naducaná cukrová vata.
Jakmile si jí však madam Malkinová převzala a pobídla ji, aby si stoupla na stoličku, kde začalo oné zdlouhavé přeměřování a zkoušení, krámkem se ozýval i zvonivý dětský smích. „To strašně lechtá, chichi…,“ zahihňala se a mírně se zkroutila. Vypadalo to, že Willie si z prvotního strachu skoro už nic nepamatovala a že ty všechny starosti vzaly rázem za své. A k to k tomu stačilo opravdu pouze maličko. Ono to totiž nakonec i vypadalo, že se tu dívce zalíbilo natolik, že by tu klidně zůstala celý den a madam Malkinovou by zasypala horou nezodpovězených otázek, co se jí neustále honily hlavou. Avšak čas byl neúprosný a jak maminka sama pravila, měly toho před sebou ještě hodně. Zbytek věcí spojených s placením a vybíráním nezbytných maličkostí už vyřídila sama maminka, a zanedlouho dvoučlenná rodinka vycházela z krámku ven.

Tentokráte zamířily pro hůlku, jakožto nejdůležitější věc, kterou každý kouzelník nosil u sebe. Malá Willie už se nemohla dočkat, až se na to kouzelné dřívko podívá zblízka a poprvé se jej dotkne. Něco málo už totiž zaslechla v Děravém Kotli, kde se to o prázdninách hemžilo i staršími studenty a nejen budoucími prváčky.


V zaprášeném krámku, který by sarkastický člověk pojmenoval jako ráj pro alergiky se po cinknutí zvonku ozvalo hned dvojí kýchnutí, čímž se rozvířily nepatrné smítky prachu. Co ale stálo za pozornost bylo množství dlouhých štíhlých krabiček, které zajisté ukrývaly své magické tajemství v podobě dřívek, na které se malá dívka tak hrozně moc těšila. Po pobídnutí maminky se rozešla směrem k pultu, kde se v okamžiku objevil pan Ollivander, jenž nepronesl svou obvyklou větu, že konečně vidí dalšího člena známé rodiny. Allenovi neznal, snad možná tak jejich případné jmenovce ale stejně se na ně vcelku mile pousmál. „Dobrý den, chtěla bych si u vás koupit hůlku,“ ozvala se nejistě dívka, sledujíc postaršího šedivějícího prodavače, který působil nanejvýš zanedbaně. Zvláštní ale bylo, že dívka neměla ten nutkavý pocit utéct a schovat se mámě za sukni, prostě vydržela stát na místě, váhavě žmoulajíc lem puntíkatého dlouhého trička, jež jí částečně vykukovalo z manšestrových lácláčů. „Ale jestli je už máte vyprodané, tak… bych si dala Marshmalow,“ rozhlédla se ze strany na stranu a když ji došlo, že tu nejspíš nic takového asi nebude pokrčila rameny, načež se u ní objevil kouzelný metr, který si její maličkost začal porůznu poměřovat, mezitím co se pan Ollivander letmo pousmál. Opět. Samozřejmě, že se tu nějaká hůlka najde, snad se ani v historii nestalo, že by nějaká ta hůlka, čekající na svého kouzelníka, na skladě chyběla. To se snad ještě skutečně nestalo.
„Tak zkus tuhle děvče. No na co čekáš? Pořádně s ní švihni!“ Willie se ohlédla po mamince, která se vlídně pousmála, i když sama byla nejistá, ale svou dceru hodlala podpořit. Dívenka tedy převzala štíhlé zdobené dřevo, vypoulila zvědavě očiska a energicky švihla. Následně se ozvala směsice zvuků, to když to pár polic nevydrželo a sesunulo se i s krabičkami dolů. Ze pár z nich vypadly i samotné hůlky, jenž se skutálely na podlahu. „Jejdanánku! To bylo dobrý, co?“ Vypískla nadměrně pobaveně. „Wilhelmino!“ Přikrčila se pod tím autorativním tónem, jenž by asi málokdo čekal od tak křehké ženy, jakou paní Allenová byla. „Pardoníček,“ kníkla Willie k prodavači kajícně a sklopila stydlivě pohled. „To nic, to se stává,“ okomentoval to pan Ollivander suše s mávnutím ruky a raději se jal hledat jinou hůlku. No, nakonec jich musel najít ještě několik, než se našla ta skutečně správná, která už jen čekala na svou pravou majitelku. Willie převzala v pořadí aspoň desátou, jež byla také krásně zdobená a už v prvním okamžiku ucítila příval magie, jak začal prostupovat do jejích rukou a kolem se objevilo zlatavé světlo. To byl ten očekávaný okamžik. „To je ona!“ Prodavač spokojeně zakýval hlavou a malá Willie ohromně zírala ještě na to, jak její hůlku schovává do krabičky.

Jakmile byla nakoupena i hůlka, obě se pak společně vydaly i do ostatních obchodů, kde nakoupily zbytek školních pomůcek. A Willie samozřejmě u Mžourova neodolala a dala se do přemlouvání, aby ji maminka koupila tu hrozně moc úžasnou sovu, protože má u sebe akorát tak Winkyho, který by byl za kamaráda určitě rád…

[Madame Malkinová]

Otočil jsem se, abych se přesvědčil, že za mnou stojí matka se sestrou. Obě se na mě usmály. Otočil jsem se zpátky a vzal za kliku. Obchod mě ohromil. Bylo tam tolik látek. Nadšeně jsem vešel dovnitř. Téměř okamžitě jsem uviděl sympatickou buclatou paní, která ke mně mířila rychleji než bych si vzhledem k jejímu tělu myslel. „Dobrý den drahoušku. Poprvé do Bradavic?“ zeptala se mě mile. Bylo jasné, že to musí říkat každému, ale stejně se mi zamlouvala. „Dobrý den.“ pozdravil jsem ji a přikývl. Matka se sestrou také pozdravily. Hned si mě odvedla ke stoličce. Stoupl jsem si na ní a zaujal pozici. Téměř okamžitě na mě začala navlékat látku a špendlíčky ji špendlit k sobě. Divil jsem se, jak rychle na mě ten provizorní hábit stačila spíchnout. Celou dobu mi něco říká, ale moc ji nevnímám. Představuji si, jak mi bude můj budoucí hábit slušet. Po chvíli ze mě sundala provizorní hábit a přinesla mi rukavice a klobouky. Zkoušela na mě různé kombinace, než byla opravdu spokojená a já musel souhlasit, že má opravdu dobrý vkus. Nakonec jsem slezl ze stoličky. „Hábit budeš mít do zítra hotový drahoušku.“ prohlásila neskutečně mile. Maminka vytáhla peníze. Byla by s ní určitě prohodila ještě víc slov, ale já už se nemohl dočkat na hůlku a rychle jsem začal opouštět obchod.„Nashledanou.“ řekl jsem ještě rychle. „Nashledanou drahoušku.“ volala za mnou Madame Malkinová.

[Ollivanderovy hůlky]

Konečně jsem se zastavil a počkal, až mě matka se sestrou doženou. „Mám trochu strach.“ prohlásil jsem. Nevěděl jsem proč, nikdy předtím jsem nepřiznával svoje slabožské pocity, ale cítil jsem, že mě máma pochopí. „Neboj zlato.“ řekla a chytila mě za rameno. Podíval jsem se i na sestru. Usmála se a mrkla na mě. Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. V obchodě bylo šero a taky spousta prachu. Zacinkal zvonek. Všichni tři jsme vešli. Začal jsem zavírat dveře. Znovu zvonek. Než jsem dveře úplně zavřel, začal k nám zevnitř z obchodu mířit pan Ollivander. „Á, vítám vás.“ prohlásil. Pak se otočil k matce: „Shaileigh Fassanber, pamatuji si tu hůlku, je 9,3 palce dlouhá, poddajná s žíní z jednorožce, že?“ Matka se zasněně usmála. „Mladíku?“ otočil se ke mě. „Léandre Coeur Blanc.“ vyhrkl jsem, protože mi došlo, že mě nemůže znát. „Hmm, myslel jsem si to.“ odvětil na to. Zamyšleně jsem se na něho zahleděl. Moc jsem tu jeho větu nepochopil. „No nic.“ pokračoval pan Ollivander, jako by mi četl myšlenky. „Teď se podíváme po nějaké vhodné hůlce pro tebe.“ odběhl někam mezi regály. Po chvilce se vrátil a podal mi hůlku. Dobře jsem věděl, co mám teď udělat. Držel jsem ji v ruce a po chvilce s ní mávl. V obchodě se zvedl prach a poprášil hlavy všem přítomným pořádnou sprškou. „To nebude ona.“ prohlásil pan Ollivander zatímco si matka se sestrou urputně vyndavaly ze své hlavy snítka prachu. Pan Ollivander se vrátil. Opakoval jsem s hůlkou ten samý pohyb. Vysypalo se pár regálů. Nic. Ani ta další nebyla ta pravá, začínal jsem být nervózní. Než sem se nadál, držel jsem v ruce sedmou hůlku. Už sem ani nevěřil, že by se něco stalo, když tu z hůlky vytryskly zlatavé jiskřičky a ruka i s hůlkou se slabě rozzářily. „Výborně, skvělá volba.“ pochválil mě pan Ollivander. Nevěděl jsem sice, za co mě to vůbec chválí, ale byl jsem na sebe pyšný. Pan Ollivander mi hůlku vzal a strčil ji pod pult. Matka mu zaplatila a s trojhlasným „Nashledanou.“ jsme opustily obchod. Sedl jsem si na chodník a cítil jsem se pyšně. Bylo to prostě úžasné.

>> Ulice

_________________

>>>

Madame Malkinová

Rušnou a zalidněnou ulicí, kde dnes byla doslova hlava na hlavě, proudily davy lidí a mimo jiné mezi nimi také Darya Beamont, která dnes působila neobvykle energicky. Nadšení z ní přímo sršelo, vždyť její syn půjde za pár dnů poprvé do školy čar a kouzel. Zdálo se, že by svým nadšením dokázala do víru úsměvů strhnout kohokoliv. Seth mezi ně ale bohužel nepatřil. Když se vysoká žena postavila před výlohu cukrářství spolu se svou dcerou Elizavetou, zprvu jí spočinul zrak na nabídce a až poté na jejím vlastním odrazu. Z drdolu jí vypadl jeden pramen vlasů, který ledabyle shrábla dozadu a připevnila vlásenkou, než si upravila černou sukni, v níž byla schovaná jednoduchá bílá halenka. Její malá dcerka jí následovala a fascinovaně zírala na matčiny černé kožené lodičky, které při vyťukávaly tempo jejího energického kroku. Darya se po chvíli rozhlédla kolem a zjistila, že její syn nejde vedle ní. Ohlédla se za sebe a spatřila chlapce až slušných pár metrů od sebe a ještě k tomu na druhé straně chodníku, kde zvědavě hřbetem ruky hladil čokoládově hnědou sovu. Dalo se to považovat za úspěch, ale ženu příliš netěšila skutečnost, že Setha zaujalo více zvíře než návštěva Madame Malkinové. „Pospěš si, Sethe.“ Zavolala žena na chlapce, který jí moc dobře slyšel, avšak dal si skutečně na čas, než vycouval od obchodu se zvířecími společníky a připojil se znovu ke své matce. „Tak ho přeci nech, vždyť o ni nejde.“ Pronesl smířlivě Mikhail, Daryin bratr, který dnes zastával funkci Sethova otce, jenž musel dnes nečekaně pracovat. Zdálo se, jako by se to malé chlapce ani nedotklo. Když konečně dorazili před obchod, malá Elizaveta vykulila oči na velký nápis a vydala se s matkou dovnitř. „Je to skutečně nutné?“ Zeptal se Seth bezbarvým hlasem, zatímco si po matčině přísném pohledu vytáhl ruce z kapes obyčejných černých kraťasů a vydal se shrbeně dovnitř. Celý průvod uzavřel Mikhail, který situaci jistil, snad aby chlapec neměl možnost znovu někam odběhnout. A že skutečně chtěl. Upravil si na sobě zelené tričko bez potisku a vešel do salonu. Než se nadál, už stál na podstavci a Madame Malkinová si brala jeho míry na hábit. „Dobrý den.“ Pozdravil, ani se nepokoušel o úsměv a pohlédl s nadějí na Mikhaila, jako poslední záchranu. Ten však jen postával u dveří a snažil se smích zamaskovat kašláním. „Poprvé do Bradavic?“ Vyrušila chlapce z přemýšlení žena při těle, která kolem něj pobíhala rychlostí světla. Chlapec pouze znatelně přikývl a nechal matku, aby mu mezitím vybrala rukavice z dračí kůže, zatímco on byl nucen si vyzkoušet několik modelů čapek, než se dostali ke správné velikosti. Seth nikdy nepocítil větší radost a úlevu, než když konečně opouštěli s rozloučením salonek. Tak, nejnepříjemnější věc by měl za sebou…

Ollivanderovy hůlky

Když byl zařízen hábit u Madame Malkinové, měla Darya v plánu zajít na ponouknutí Elizavety do cukrářství na zmrzlinu. Přeci jen bylo nesnesitelné horko a vybírání rukavic a přezek se nezdálo být jednoduchou věcí. Seth se z této akce ale kupodivu vykroutil. Teď byla totiž řada na Ollivanderovy hůlky. Do obchodu se nakonec vydal zcela sám, neboť Mikhail se vymluvil na zařizování nějakých věcí, po nichž se malý chlapec ani zdaleka nepídil. Vešel tedy do zdánlivě tichého obchodu a poprvé za celou dobu se pořádně narovnal, aby se rozhlédl kolem. Kdesi ze zadní místnosti se ozvalo šramocení a vzápětí se ze zcela jiného konce místnosti vynořil starý majitel obchodu. „Dobrý…“ Seth ani nestihl pořádně pozdravit, když mu v ruce přistála hůlka. Prohlédl si světlé dřevo a zlehka přimhouřil oči. „Mávněte s ní.“ Ačkoliv Sethovi to nepřišlo zrovna rozumné, tiše doufal, že Ollivander ví, co dělá. Mávl tedy s hůlkou, která v okamžení přirazila veškerý nábytek v místnosti ke zdi. Starý muž se zakabonil, vyňal hůlku chlapci z rukou a vytáhl z poličky jinou. „Zkuste tuhle.“ Seth opakoval akci a neskončila zrovna valně, když na Ollivanderově stole vzplála kniha s několika dalšími papíry. „Ta to rozhodně nebude.“ Zkonstatoval starý muž, když vyměnil onu hůlku za jinou, a se zvláštními rytinami okolo. Chlapec si jí chvíli prohlížel, než s ní mávl, jako s předchozími a z hůlky vytryskl roj pestrobarevných jisker. Stařec za stolem si souhlasně zamručel, zatímco Sethovi se za dnešek vůbec poprvé vyrýsoval na rtech znatelný úsměv. Vždyť právě teď našel svou hůlku. „Řekl bych, že to bude ta správná.“ Prohodil spokojeně muž a Seth mu zpět podal hůlku, aby jí schoval do krabičky. Zaplatil tedy patřičnou částku sedmi galeonů a vydal se ven z obchodu. Měl sraz s matkou, sestrou a strýcem v cukrárně, ale cestou měl chuť se zajít podívat na onu čokoládovou sovu, jež seděla na bidle před obchodem. Když tam ale dorazil, místo hnědé krásky nahradila zcela jiná sova.
„Hledáš něco?“ Zazněl mu za zády hlas Mikhaila, který v ruce držel objemnou klec a v ní sovu, která Setha zaujala. Malému chlapci překvapením stouplo obočí a už se nadechoval snad ke slovům díků, když ho strýc zadržel pozvednutím ruky. „Není za co. A teď pojďme, nebo bude Darya nadávat.“ Usmál se potutelně tmavovlasý muž a přesel spolu se svým synovcem na druhou stranu ulice. „Nechceš si jí nést? Když už je tvoje…“ Ani nestihl doříct poslední větu a Seth se hbitě natáhl po kleci. Byla těžká, ale zdálo se, že malému předškolákovi to zdaleka nijak nevadilo. A tak tiše kráčel ulicí po boku Mikhaila, dokud se nevmísili do davu a všedního dění Příčné ulice…

>>> Pryč

_________________

OLLIVANDEROVY HŮLKY
Pomaly a opatrne vstúpi do obchodu. V obchode bola tma a ako sa zdalo tak tu nie je ani živej duše. Muž dvere silno zabuchol a dúfal, že to niekoho upozorní, že sa tu nachádzajú nejaký zákazníci. Uvažoval správne. Ako náhle sa dvere zabuchli spoza políc sa ozval mužský hlas. „Hneď tam budem, dajte mi sekundu.“ Roderic opatrne postúpil dopredu, pomaly sa približoval bližšie a bližšie k pultu s malým zlatým zvončekom. Zastal pár centimetrom pred pultom a nervózne poklepkával nohou. Muž rovnako prešiel k pultu, oprel sa oň a otočil sa smerom na Roderica. Ozval sa hlasný rachot zo zadných políc, okamžite obidvaja zbystreli. Z temnoty zadných políc sa vynoril malý muž s podivným úsmevom, zastavil sa na mieste kde sa končili police a milým hlasom sa spýtal. „Dobrý deň, čo to bude?“ Roderic sa nervózne pošúchal na ruke a potichu prehlásil. „Dobrý deň, ja by som, no ehm. Rád by som si vybral nejakú paličku.“ Muž za pultom sa milo usmial a zdvihol prst hore. „Už to mám, viem ktoré by pre vás mohli byť vhodné.“ Chlapík sa znovu ztratil z videnia a po chvíli sa objavil s náručou, ktorá bola plná krabičiek. Prišiel k pultu a rozložil krabičky vedľa seba. Každá krabička mala inú farbu a na každej bol iný nápis, Roderic bol zmätený. Roderic zdvihol hlavu k svojmu sprievodu no ten mu iba rukou naznačil aby si jednu vybral. „Ale čo ak mi nebude fungovať alebo sa ku mne nebude hodiť?“ Roderic nevedel čo má robiť, mal strach, že ak si vyberie zle, nebude vôbec dobrý čarodejník. „Nebojte sa pán Eihwaz, váš otec ma o vás informoval a tieto by sa k vám hodili, verte mi. Stačí si vybrať.“ Muž za pultom sa šibalsky usmial a posunul niekoľko krabičiek vo pred. Roderic chvíľu váhal, ktorú z krabičiek vybrať. Rukou mával nad paličkami a nevie ktorú potiahnuť na svoju stranu, no nakoniec sa rozhodol, nechať tomu voľný priebeh. Zavrel oči a rukou vzal jednu z paličiek. Keď otvoril oči držal v ruke tmavomodrú krabičku s vyrytím názvom „conscientia“. Prstom prešiel po názve a následne zdvihol vrch krabičky a otvoril ju. Bol tam bledý prútik, bol prekrásny. Opatrne ho vzal do ruky, nevedel čo s ním robiť tak s ním iba opatrne pohne, prútik zo seba vyšle malý lesklý dym. „Tá bude vhodná.“ Prehlásil muž za pultom a vzal všetky ostatné naspäť dozadu. Sprievodca dal na stôl niekoľko mincí a vyšiel von. „Ďakujem pane, dovidenia.“ Zakričí Roderic na odchod, keďže pán sa pravdepodobne stratil niekde vzadu. Roderic prútik zabalil do krabičky a veselo s ňou vykročil von, sprievodca za ním zabuchol dvere. „Uži si ju, chlapča.“ Povedal Olivander, avšak už tam nik nebol.

MADAME MALKINOVÁ
Roderic bol celý rozjarený z toho, že má prútik. Zo srdca mu spadol veľký kameň, mal v sebe taký dobrý pocit. Avšak nebol to pocit z dobrej kúpy, skôr ako keby získal ďalší kúsok skladačky. „Ešte habit a pôjdeme naspäť, jasné?“ Povedal doprovod a dotiahol ho do ďalšieho obchodu. Ako náhle prišiel prešla k nemu malá potučnejšia pani a začala si ho premeriavať. „Ahoj, aký si len zlatý. Potrebuješ habit však? Neboj sa, nejaký vyberieme. Nájdeme tu habit na každú príležitosť, chichi.“ Roderic zostal ako obarený, tá žena bola až príliš akčná no páčil sa mu jej priateľský prístup k zákazníkovi. Predavačka utekala do jedného zo skladov odkiaľ priniesla dlhý čierny habit a podala ho chlapcovi. „Vyskúšaj si ho, ale asi ti bude dobrý, ale ak ti nebude dobrý, nevadí. Prinesiem ti iný.“ Roderic sa pousmial, predavačka pôsobila veľmi vtipne. Prevzal od nej habit a vyskúšal si ho, padol mu ako uliaty. Prešiel k dlhému zrkadlu a pozrel sa na seba, habit visel pár centimetrov od zeme, to bolo asi správne. Inak mu bol v ostatných ohľadoch dobrý. Opatrne si ho dal dole a podal ho predavačke. Tá prebehla k pultu, vybrala zdola jednu krabicu a opatrne ho tam poskladala. Následne krabicu položila nahor a začala ťukať do starého stroja ktorý jej mal vydať blok. Roderic si medzitým vzal krabicu. Sprievodca položil na stôl opäť niekoľko mincí a otočil sa smerom na odchod. „Ale pane, to je veľa, počkajte vydám vám.“ Zakričala naňho predavačka. „To je dobré." Povedal sprievodca. Roderic iba pokrútil hlavou, stále sa musia ukazovať, že majú peniaze, stále. „Ďakujem veľmi pekne a pekný deň pani.“ Nemal v pláne sa nad tým zamýšľať a tak sa aj on vydal na odchod. Predavačka im venovala jeden veľký úsmev, bola veľmi spokojná. Keď vyšli tak ho sprievodca schytil za ruku a kľakol si k nemu. „Dávaj si pozor, všetko máš nachystané, lístok máš nachystaný a rovnako ťa bude dole čakať auto.“ Roderic iba prikývol a potichu povedal. „Ďakujem, veľmi pekne.“ Muž sa iba pousmial, bolo to divné vidieť ho usmiať sa no zároveň milé. Roderic sa predal cez skupinu ľudí a vstúpil naspäť do podniku, vybehol po schodoch do svojej izby.

>> Preč

OLLIVANDEROVY HŮLKY

Vešla jsem hned v závěu za svými rodiči. Na tenhle obchůdek jsem se těšila nejvíce, měla jsem si přeci vybrat svou hůlku! Chytla jsem se otcova kabátu a nadšeně vpochodovala dovnitř. Káravě se na mě podíval a já pochopila, že se nechovám dost úctyhodně. Proto jsem se ho pustila, nasadila bezemoční výraz a poslušně se narovnala. Přikývl a opět se otočil vpřed. Vydechla jsem a rozhlédla se. Měl tu být i bratr, ale... toho rodiče nechali doma se sestřičkou. Odkudsi ze zadu se ozvalo hlasité "Moment!" a nic víc. Matka začala klepat botou a netrpělivě se mračila. Jakmile z poza regálu vykoukla hlava čaroděje, přestala a usmála se. "Dobrý den řeji." Pozdravila vznešeně. Muž ji však odignoroval. Přistoupil k pultu a shlédl na mě. "Ale! Maličká Darknerová, vítej v mém obchode, děvče." Ihned se zase narovnal. "Do-dobrý den." Kuňkla jsem tiše a zvědavě si jej prohlížela. Na moment se zadíval na mé rodiče a hned nato se obrátil k hůlkám. Začal šmejdit kdekoliv se dalo a mnohdy musel vylézt aý úplně nahoru. "Myslím..." Ozvalo se znenadání "...že jsme ji našel!" Zvolal a vrátil se k nám. Matka byla celkem naštvaná, ale brala to s nadhledem. Zato otce to nezajímalo. Ten chtěl hlavně vědět, jakou hůlku budu mít. Vyndal z krabice onu zázračnou věc a odal mi ji. "Tady, zkus to." Opatrně jsem si ji vzala do ruky a nejistě se na ni zadívala. Poté jsem ji zvedla... a nechala omylem vybuchnout část regálu. Polekaně jsem hůlku odhodila, což způsobilo, že z ní vylétla další jiskra a shodila regál hned naproti. "Dobře, tak to asi nebyla ona." Poškrábal se na zátylku a hůlku schoval. Po delším hledání se vrátil zpět. "Teď jsem si jistý! Je pro tebe jako stvořená!" Zahlásil s nadšením a podal mi ji. Nejistě jsem se na něj podívala, načež on mě pobídl pohledem a nadšeným pokýváním hlavy. Tak jsem tedy hůlku zvedla a na jejím konci zazářilo světýlko. Cítila jsme úžasně hřrjivý pocit, jenž se rozléval po celém mém těle. "Já to věděl!" Zatleskal výrobce hůlek. "Věděl jsem to! Úžasná hůlka, přesně pro tebe, drahá Naomi." Vděčně jsem se usmála a samým štěstím hůlku přiložila k levé tváři a zavřela oči. Moje hůlka. Prolétlo mi hlavou. Opravdu... moje hůlka!
Když jsme odcházeli, bylo mi troch smutno. Návštěva to byla tuze krátká, ale zato mám to, pro co jsem přišla pro svou budoucnost.

Madame Malkinová

Ihned, jak jsme vešli, se k nám hnala rozjařená dáma s širokým úsměvem. "Pan a paní Darkner! Jaká radost vás tu vidět." Ani jsem nestačila ucouvnout a čarodějka se ocitla přímo u mě. "Ah, drahoušku, vítej v mém skromném krámě. Pojď, vybereme ti vhodné oblečení." Zašvitořila na mě a já už byla tažena za ní. Což o to, byla jsem nadšená, jen mě to trochu polekalo. Postavila mě před zrcadlo a zvesela odkráčela... kamsi. Po chvíli se vrátila s poměrně dlouhým hábitem. "Vyzkoušej si ho, zlatíčko." Převzala jsem si kus oblečení a nadšeně se usmála. Rodiče tu nebyli, takže jsme mohla. Oblékla jsem si ho a podívala se do zrcadla. Jkaoby tu stál někdo úplně jiný. Byl mi tak akorát, navíc si troufám říci, že mi slušel. "Padne ti jako ulitý." Zatleskala čarodějka. "O-opravdu." Usmála jsem se a otočila se na ni. Nesměle jsem přikývla, když se z poza rohu objevila matka a nespokojeně mlaskla. "Ah, není to vůbec roztomilé. Ale je hezký, sluší ti, zlatíčko." Uznala. Čarodějka si vzala hábit a šla ho zabalit. "Minutku! Hned to bude!" Zvaolala a po chvíli nám nesla zabalené oblečení. Matka samozřejmě jich koupila více, nemohla jsem si stěžovat. Vždycky jsem si přála tohle nosit. S nadšením jsem vzhlédla k madam Malkinové a zářiv se na ni usmála. "Moc děkuju, budu je opatrovat!" Slíbila jsem zvesela. Čarodějka se zasmála a při odchodu nám zamávala. "Mějte se krásně a hodně štěstí ve škole, maličká!" Slyšela jsem z dálky.

>>jinam